Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
41 A 22/2026 - 36.pdf
PDF · 0 B
No categories available
41 A 22/2026 - 36
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci
žalobce: X
zastoupen advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou
Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou
proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje
Žerotínovo náměstí 449/3, 602 00 Brno
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2026, čj. JMK 47979/2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2026, čj. JMK 47979/2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 269 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Podstata věci
1. Správní orgány uznaly žalobce, coby provozovatele, vinným ze spáchání celkem třiceti jedna přestupků. Žalovaný se však dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce a také dostatečně neodůvodnil výši uložené pokuty. Z toho důvodu soud jeho rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti
2. Magistrát města Brna (magistrát) vydal 3. 12. 2024 příkaz (čj. GIN/MMB/OPD/0462558/2024), kterým žalobce, jakožto provozovatele vozidla, uznal vinným ze spáchání celkem třiceti dvou přestupků podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu (příkaz). Za spáchané přestupky uložil žalobci pokutu ve výši 25 000 Kč. Proti příkazu podal zmocněnec žalobce odpor, který byl magistrátu doručen dne 19. 12. 2024. Tím tedy došlo ke zrušení příkazu. Magistrát pak na počátku února 2025 žalobce prostřednictvím jeho zmocněnce vyrozuměl, že pokračuje v řízení, že shromáždil podklady pro vydání rozhodnutí a že dne 28. 2. 2025 provede důkazy mimo ústní jednání.
3. Žalobce se dne 26. 2. 2025 vyjádřil k přestupkovému řízení. Předně namítl, že založená fotodokumentace neobsahuje věrohodně údaje o čase a datu pořízení fotografií. Tyto údaje k fotografiím manuálně přidali pracovníci obecní policie. K prokázání tohoto tvrzení navrhl provést důkaz svědeckou výpovědí zasahujících strážníků, aby z jejich výpovědi mohlo být prověřeno, jakým způsobem se k pořízeným fotografiím přidává údaj o datu a čase pořízení. Dále namítl, že magistrát zahájil řízení o přestupku provozovatele vozidla zcela nezákonně, protože před zahájením řízení nedoručil výzvy k úhradě určené částky jak do datové schránky žalobce, tak do datové schránky pana V. Ch., který je zmocněncem žalobce na základě presidiální plné moci. Magistrát se tedy před zahájením řízení nepokusil zjistit totožnost pachatele přestupku.
4. Žalobce brojil také proti tomu, že parkovací platební automat k dopravnímu značení IP 13c nefungoval, ani na něm nebyla výše parkovného a návod, jak parkovné uhradit. K prokázání svého tvrzení navrhoval provést důkaz svědeckou výpovědí strážníků městské policie, kteří přestupek zjišťovali, aby se mohlo z jejich výpovědi prověřit, zda ověřili funkčnost parkovacího automatu, kterým se hradí parkovné, a b případě, že ano, tak jak přesně jeho funkčnost ověřili. Závěrem namítl, že k dopravním značkám, které měly být dle výroků porušeny, neexistuje žádné opatření obecné povahy či jiný právní titul, na jehož základě by byly dopravní značky umístěné v souladu se zákonem. Jedná se tedy o nezákonně umístěné dopravní značky. Proto navrhl zastavení řízení.
5. Dne 28. 2. 2025 magistrát provedl důkazy mimo ústní jednání. Žalobce ani jeho zmocněnec se toho nezúčastnili. Následně dne 11. 4. 2025 magistrát vydal rozhodnutí pod čj. OPD-82065/25-353, kterým řízení týkající se jednoho přestupku (přestupek XXI.) zastavil. Z technického pasportu komunikací totiž magistrát zjistil, že plocha, na které se vozidlo nacházelo, je parkovištěm, nikoliv chodníkem. Nejedná se tedy o neoprávněné využití chodníku.
6. Téhož dne magistrát vydal rozhodnutí čj. OPD-82065/25-354 (rozhodnutí magistrátu), kterým uznal žalobce vinným ze spáchání celkem třiceti jedna přestupků podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. V něm uložil žalobci správní trest pokuty ve výši 25 000 Kč a povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 2 500 Kč.
7. Zástupce žalobce na rozhodnutí magistrátu zareagoval dne 2. 5. 2025. Zaslal magistrátu prostřednictvím datové schránky toto rozhodnutí a do předmětu datové zprávy uvedl „Odvolávám se proti přiloženému rozhodnutí“. Z toho důvodu magistrát stanovil žalobci dne 19. 5. 2025 lhůtu 5 dnů pro doplnění podání.
8. V doplnění odvolání žalobce uvedl jednotlivé námitky ke každému ze třiceti jedna přestupků. Kromě toho také uplatnil souhrnné námitky k výroku o trestu, ke všem skutkům spočívajícím v údajném porušení dopravní značky IP 13c (parkoviště s parkovacím automatem) a k neřešení pokračujícího přestupku. S ohledem na to žalobce navrhl zrušení rozhodnutí magistrátu a zastavení řízení.
9. Žalovaný nicméně rozhodnutím ze dne 24. 3. 2026, čj. JMK 47979/2026, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil (rozhodnutí žalovaného).
III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
10. Žalobce namítá, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, neboť žalovaný zjevně smísil více věcí, reagoval na jiné odvolání a skutečné odvolací námitky žalobce nevypořádal. Budí to důvodnou pochybnost, zda žalovaný skutečně posuzoval právě odvolání žalobce, anebo zda při rozhodování nepoužil šablonovité či částečně nepřiléhavé odůvodnění určené pro jinou věc. Žalobce si je vědom toho, že odvolací správní orgán nemusí držet strukturu odvolání, reflektovat číslování odvolacích námitek či vypořádávat jednotlivé námitky výhradně v pořadí, v jakém je uplatnil. Podstatné je materiální vypořádání odvolacích námitek. Právě to však nenastalo.
11. Žalobce v odvolání formuloval námitky ke skutkům I až XXXI, tedy celkem třicet jedna konkrétních skutkových námitek. Dále také uplatnil souhrnné námitky k výroku o trestu a k právní kvalifikaci skutků spočívajících v údajném porušení dopravní značky IP 13c. Rozhodnutí žalovaného naproti tomu rekapituluje odvolací argumentaci pouze do šestnácti bodů. Samo o sobě by to ještě nemuselo představovat vadu, pokud by fakticky byly námitky žalobce vypořádány. Z rozhodnutí žalovaného však není patrné, že by těchto šestnáct bodů materiálně pokrývalo všechny skutečně uplatněné odvolací námitky. Naopak je zřejmé, že odvolací námitky nejsou vypořádány kompletně a že žalovaný posuzovanou věc směšuje s věcí jinou.
12. Na počátku odůvodnění rozhodnutí žalovaný do jisté míry sleduje strukturu odvolání a některé jeho body přebírá či parafrázuje, jakož i vypořádává. Následně se však struktura rozhodnutí od odvolání zřetelně odchyluje. Některé námitky žalovaný zcela pomíjí, některé vypořádává pouze obecnou floskulí a některé nahrazuje úvahami, které se k obsahu odvolání nevztahují. Výsledkem je odvolání, u něhož nelze spolehlivě určit, zda žalovaný skutečně přezkoumal všechny odvolací námitky, nebo zda pouze mechanicky vložil obecný text použitelný pro větší množství „parkovacích věcí“. Jeví se, jako by žalovaný při sepisu odvolání zaměnil dva spisy. Nejzřetelněji se tento problém projevuje v části, v níž žalovaný uvádí, že považuje za účelové tvrzení účastníka o dopravní nehodě. Žalobce však v odvolání žádnou takovou námitku neuplatnil. Odvolání neobsahuje tvrzení, že by některý ze skutků souvisel s dopravní nehodou. Žalovaný tak reaguje na tvrzení, které v odvolání není.
13. Takové rozhodnutí nemůže obstát, protože účastník řízení ani soud nemohou bezpečně zjistit, zda odvolací orgán skutečně posoudil podstatu věci, anebo zda do rozhodnutí mechanicky převzal pasáže z jiné věci. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, čj. 7 As 270/2014 -33, který zrušil rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, protože obsahovalo pasáže, které s projednávanou věcí nijak nesouvisely. Přestože tento rozsudek dopadá na soudní rozhodnutí, jeho závěry jsou plně použitelné i na rozhodnutí správních orgánů. I správní rozhodnutí musí být srozumitelné, přiléhavé a přezkoumatelné. Obsahuje-li odůvodnění správního rozhodnutí pasáže zjevně převzaté z jiné věci, popřípadě pasáže reagující na námitky, které účastník vůbec neuplatnil, není možné určit, zda správní orgán skutečně vypořádal námitky uplatněné v dané věci.
14. Žalovaný navíc některé odvolací námitky nijak nevypořádal. Zaprvé to byla námitka, že vodorovné značení V 12a nebylo v době skutku jednoznačně rozpoznatelné. Tuto námitku žalobce uplatnil v odvolání ke skutku XXXI. Žalovaný však konkrétní otázku zachovalosti, viditelnosti a rozpoznatelnosti vodorovného značení V 12a nijak neposuzuje.
15. Z rozhodnutí žalovaného navíc nelze zjistit, které úvahy žalovaného se týkají kterého skutku. Rozhodnutí mělo celkem 31 výroků. Žalovaný smísil odvolací námitky, z nichž každá směřovala proti jednomu z výroků do 16 bodů. Z jeho rozhodnutí není zřejmé, které úvahy se vážou ke konkrétnímu skutku či ke kterému výroku. Rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu zmatečné. Pokud některé námitky žalovaný nevypořádal a naopak „vypořádal“ námitky, které předmětem odvolání vůbec nebyly, jde o zásadní vadu rozhodnutí.
16. Žalobce dále namítá, že skutky VI a VII správní orgány uměle rozdělily, ačkoli šlo o jeden trvající protiprávní stav. Tím uměle navýšily počet přestupků. Oba skutky se týkají téhož vozidla, téže registrační značky, téže komunikace a téže adresy, zóny i oblasti – a také téhož typu údajného protiprávního jednání, tedy stání bez oprávnění a bez zaplacení ceny na místě. Skutek VI je vymezen dnem 6. 2. 2024 v 10:05 hodin, skutek VII pak jako jednání trvající minimálně od 7. 2. 2024 od 11:53 hodin do dne 9. 2. 2024 do 10:20 hodin. Podle žalovaného časové oddělení jednotlivých jednání vylučuje závěr, že by šlo o jeden trvající přestupek. Tento závěr však není správný. Právě trvající přestupek je charakteristický tím, že protiprávní stav trvá v čase. Nelze tedy říct, že skutečnost, že fotografie zachytily vozidlo v různých časech, sama o sobě vylučuje trvající přestupek. Naopak právě opakované zachycení téhož vozidla na témže místě může podporovat závěr, že šlo o tentýž protiprávní stav. Úvahu žalovaného pak vylučuje již samotná koncepce výroku VII rozhodnutí magistrátu, který žalobce postihnul za přestupek „trvající“ a to minimálně ode dne 6. 2. 2024 do 7. 2. 2024.
17. Žalobci tedy uniká podstata argumentace žalovaného, který vysvětluje nedůvodnost námitek proti výrokům VI a VII tím, že provozovatel nemůže být trestán za trvající přestupek, když jeden z těchto výroků je koncipován právě jako uznání viny provozovatele za trvající přestupek. Pokud tedy žalovaný měl za to, že provozovatel nemůže být trestán za udržování protiprávního stavu po určitou dobu (trvající přestupek), pak měl zrušit výrok VII, protože právě jím byl žalobce za trvající přestupek potrestán.
18. Přístup žalovaného vede k absurdním důsledkům. Pokud by byl správný, bylo by možné z jednoho nesprávného zaparkování vytvořit libovolný počet samostatných přestupků pouze tím, že by strážník nebo automatizovaný systém pořídil větší počet fotografií. Ad absurdum – pokud by strážník stál u nesprávně zaparkovaného auta jednu hodinu a pořizoval fotografii každou vteřinu, mohly by správní orgány z jednoho nesprávného parkování vytvořit 3 600 samostatných přestupků. Takový výklad je zjevně nepřijatelný.
19. Totéž platí pro sankční důsledky. Přístup, podle kterého by výše sankce závisela na četnosti fotografování, je v rozporu se zásadou přiměřenosti, se zákazem dvojího postihu za totéž a se samotnou logikou správního trestání. Podstatné je, zda šlo o jedno zaparkování, které trvalo. Pokud řidič vozidlo jednou odstavil, a to na místě setrvalo, nejde při každém dalším zjištění o nový skutek. Ani skutečnost, že se jedná o odpovědnost provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, a ne přímo o odpovědnost řidiče, však závěr správních orgánů nezachraňuje.
20. Žalobce dále namítá, že žalovaný nevypořádal konkrétní námitku týkající se dopravního značení IP 13c a dodatkové tabulky ve vztahu ke konkrétním skutkům. Žalobce v odvolání namítal, že správní orgán neprokázal, že v místě skutku bylo v rozhodné době platné a řádně umístěné dopravní značení IP 13c (parkoviště s parkovacím automatem) včetně dodatkové tabulky, neboť z fotodokumentace nelze dovodit její čitelnost, obsah ani vztah ke konkrétnímu místu stání. Obdobnou námitku žalobce uplatnil i ke skutku IV, kde namítal, že z podkladů ve spise nevyplývá, že by dopravní značení s dodatkovou tabulkou bylo v době skutku viditelné a srozumitelné.
21. Žalovaný k tomu uvedl, že se dopravní značení v dané lokalitě standardně umisťuje v souladu s právními předpisy, jeho existence vyplývá z organizace dopravy v daném území a na fotodokumentaci je umístění dopravního značení ve všech případech zcela jasně viditelné. Takové vypořádání je však nepřezkoumatelné a nedostatečné. Navíc ani není zřejmé, ve vztahu ke kterému z výroků žalovaný svůj účinek učinil. Tvrzení, že dopravní značení je v lokalitě „standardně umisťováno“ v souladu s právními předpisy, není skutkovým zjištěním. Stejně tak správní orgán nemůže konkrétní dopravní značení nahradit obecným tvrzením o standardní praxi na území města Brna. V řízení o přestupku se musí prokázat, že konkrétní vozidlo stálo v konkrétním místě, na které se vztahovalo konkrétní dopravní značení s konkrétním obsahem.
22. Není ani zřejmé, z jakých konkrétních fotografií žalovaný vycházel, jaký konkrétní obsah značení z nich dovodil, kde se značka nacházela, jaký byl její vztah k místu stání vozidla a zda byla dodatková tabulka skutečně čitelná. Pouhý závěr, že značení bylo „zcela jasně viditelné“ nemůže nahradit přezkoumatelnou úvahu, která umožní soudu ověřit, zda tento závěr odpovídá obsahu správního spisu. Ve spise není nijak zaznačena poloha parkování vozidla vůči údajnému umístění dopravní značky, aby se dal přezkoumat vztah údajné dopravní značky ke konkrétnímu místu parkování vozidla. Pokud není řádně prokázáno, jaké dopravní značení se na konkrétní místo vztahovalo, jaký mělo obsah a zda bylo v rozhodné době viditelné a srozumitelné, nemůže obstát závěr o naplnění znaků přestupku provozovatele vozidla.
23. Kromě toho žalobce brojí také proti tomu, že žalovaný nepřezkoumatelně posoudil rozdíl mezi stáním a zastavením. Žalovaný uvádí, že ze spisové dokumentace vyplývá několik po sobě jdoucích fotografií pořízených v dostatečném časovém odstupu, z nichž je patrné, že vozidlo setrvávalo na místě po dobu delší, než odpovídá zastavení za účelem nezbytným k provedení úkonu souvisejícího s provozem vozidla. Fotografie také nezachycují žádnou osobu, která by k vozidlu přicházela či jej obsluhovala. Neprokazují ani žádnou okolnost, která by byla způsobilá ospravedlnit krátkodobé zastavení. Takováto úvaha je nepřezkoumatelná.
24. Správní orgán musí nejprve učinit konkrétní skutkové zjištění a teprve poté ho právně hodnotit. Žalovaný však neuvedl konkrétní časový odstup mezi fotografiemi – zda šlo o sekundy, minuty či delší časový úsek. Neuvádí ani, ke kterému konkrétnímu skutku se tato úvaha vztahuje, z jakých fotografií vychází a jaký časový údaj z nich zjistil. Není tudíž přezkoumatelné tvrdit, že časový odstup byl „dostatečný“, aniž by správní orgán uvedl, jaký časový odstup vůbec zjistil. Stejně tak je nepřesvědčivý argument, že fotografie nezachycují žádnou osobu, která by k vozidlu přicházela či jej obsluhovala. Z toho, že určitá fotografie není na fotografii zachycena bez dalšího neplyne, že nenastala – fotografie typicky zachycují pouze výsek reality. Taková úvaha by vedla k absurdním důsledkům. Zcela zásadní je pak rozpor mezi úvahou žalovaného a vymezením skutku ve výroku rozhodnutí magistrátu. Pokud byl některý skutek ve výroku vymezen pouze jediným časovým úsekem (např. „v 03:55 hodin“), pak nelze bez dalšího stavět závěr o stání na úvaze o delším časovém trvání, které není ve výroku vůbec vymezeno.
25. Kromě výše uvedeného žalobce také považuje výrok o trestu za nepřezkoumatelný a nezákonný – správní orgány totiž neodůvodnily uložení pokuty na samé horní hranici sazby, nezjistily majetkové poměry žalobce a porušily zásadu zákazu dvojího přičítání. Správní orgány totiž uložily žalobci pokutu ve výši 25 000 Kč, tedy na samé horní hranici zákonné sazby, aniž by přezkoumatelně vysvětlily, proč právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem věci. Magistrát vyšel z toho, že za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se ukládá pokuta od 2 000 Kč do 5 000 Kč. Je-li ukládána pokuta za více přestupků provozovatele vozidla, horní hranice sazby se podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu navyšuje na pětinásobek horní hranice sazby pokuty ukládané za přestupek nejpřísněji trestný. Správní orgán tedy pokutu ukládal v rozmezí od 2 000 Kč do 25 000 Kč.
26. Skutečnost, že se vedlo společné řízení o více přestupcích, měla v nynější věci konkrétní zákonný následek – otevřela správnímu orgánu možnost uložit pokutu až do pětinásobku horní hranice sazby pokuty za nejpřísněji trestný přestupek – tedy pluralita skutků byla již normativně zohledněna při určení sankčního rozpětí. Správní orgán však tutéž okolnost použil podruhé, a to jako rozhodující, fakticky jedinou přitěžující okolnost odůvodňující uložení pokuty právě na samé horní hranici této zvýšené sazby. Uvedl totiž, že jako přitěžující okolnost podle § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky posoudil „velmi vysokou četnost porušení zákona“ a vzhledem k ní uložil pokutu ve vyšší sazbě. Rozpornost této úvahy je prima facie viditelná – správní orgán v rámci jednoho odstavce směšuje „přitěžující okolnost“ s „důvodem pro navýšení horní hranice pokuty“, přičemž za základ obojího užívá tutéž skutečnost spočívající v tom, že žalobce trestá za více přestupků. Takový postup porušuje zásadu dvojího přičítání. Správní orgán nemůže jednu a tutéž okolnost nejprve použít k navýšení horní hranice sazby pokuty a poté ji znovu použít jako přitěžující okolnost odůvodňující uložení pokuty na horní hranici již navýšené sazby.
27. Z rozhodnutí magistrátu navíc neplyne, proč žalobci uložil právě pokutu ve výši 25 000 Kč, a nikoliv například 7 000 Kč, 10 000 Kč nebo 15 000 Kč. Magistrát pouze konstatoval, že žalobce spáchal četné přestupky, že nezjistil polehčující okolnosti, že neshledal důvody pro mimořádné snížení pokuty a že uložená pokuta má preventivní funkci. To však není individualizovaná úvaha o výši sankce. Zcela absentuje posouzení skutečné závažnosti jednání – správní orgány nijak nehodnotily, že podstatná část skutků spočívala jen v nezaplacení parkovného nebo v neoprávněném stání v rezidentní zóně. Nehodnotily, zda jednání reálně ohrozilo bezpečnost či alespoň plynulost provozu na pozemních komunikacích, zda způsobilo konkrétní škodlivý následek, zda blokovalo provoz, zda omezilo jiné účastníky provozu, zda vytvořilo dopravně nebezpečnou situaci, anebo zda šlo naopak o jednání s nízkou intenzitou společenské škodlivosti. Jinými slovy, správní orgány nehodnotily kvalitativní stránku jednání, ale soustředily se téměř výlučně na počet skutků.
28. Tím však správní orgány rezignovaly na zákonná kritéria pro stanovení druhu a výměry správního trestu ve smyslu § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky. Magistrát sice formálně uvedl, že ke kritériím podle § 37 přihlédl, avšak současně uzavřel, že „ostatní kritéria“ nemají v daném případě vliv na druh a výměru trestu. Takové odůvodnění je však pouze deklaratorní – není z něj zřejmé, jak a jaká kritéria magistrát podle § 37 aplikoval na konkrétní věc, ani jak o nich uvážil. Nedostatek odůvodnění nenapravil ani žalovaný, který pouze zopakoval, že pokutu považuje za přiměřenou a odůvodněnou vzhledem k přitěžujícím okolnostem.
29. Ani žalovaný však neuvádí, jaké konkrétní přitěžující okolnosti má na mysli, jaký význam jim přisuzuje, proč převáží případná polehčující hlediska a především proč je přiměřené uložit právě maximální možnou pokutu. Sám pak argumentuje tím, že věc hodnotil komplexně, zejména s ohledem na celkový počet přestupků, jejich charakter a opakovanost, a že i po odpadnutí jednoho skutku zůstává počet projednávaných přestupků velmi vysoký. Tato úvaha je však opět nedostatečná. Jednak stále pracuje primárně s počtem skutků, který již zohlednil při zvýšení horní hranice sazby, jednak nijak nevysvětluje, v čem konkrétně spočívá taková závažnost věci, která odůvodňuje pokutu na samém maximu. Ani vysoký počet skutků automaticky neznamená, že je nutné uložit pokutu na horní hranici sazby, správní orgán musí i v takovém případě individualizovat sankci.
30. Samotnou vadou je také nezjištění majetkových poměrů žalobce. Magistrát uvedl, že při určení výše pokuty musí přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele a že pokuta nesmí mít likvidační charakter. Současně však konstatoval, že osobní a majetkové poměry nezjistil, a přesto bez jakýchkoliv podkladů uzavřel, že pokuta není nepřiměřená ani likvidační, neboť není způsobilá přivodit reálné riziko existenčních potíží. Takový závěr je vnitřně rozporný. Pokud správní orgán majetkové poměry nezjistil, nemůže současně přezkoumatelně uzavřít, že pokuta není likvidační – toto posouzení se nemůže zakládat na pouhém odhadu. Pokud měl správní orgán za to, že jsou majetkové poměry pro stanovení pokuty relevantní (a dokonce tvrdil, že je povinen je uvážit), měl by si k nim obstarat podklady, případně měl žalobce vyzvat k jejich doložení. U právnické osoby přichází v úvahu zejména účetní závěrka, daňové přiznání, výkaz zisku a ztráty, rozvaha nebo jiné podklady umožňující alespoň základní posouzení ekonomické situace. Správní orgán však neprovedl nic z toho.
31. Nelze akceptovat ani implicitní předpoklad, že pokuta ve výši 25 000 Kč nemůže být u právnické osoby likvidační nebo nepřiměřená. Žalobce je obchodní společností, avšak samotná forma právnické osoby nic nevypovídá o její ekonomické situaci. I právnická osoba může být ekonomicky neaktivní, ztrátová, předlužená nebo majetkově slabá. Pokud správní orgán bez jakéhokoliv skutkového podkladu tvrdí, že pokuta není způsobilá přivodit existenční potíže, jde o pouhou spekulaci, nikoliv o správní úvahu založenou na zjištěném skutkovém stavu.
32. Pokuta ve výši 25 000 Kč za typově bagatelní parkovací jednání navíc není marginální. Jde o pokutu na samé horní hranici pětinásobně zvýšené sazby, tedy o nejpřísnější možný peněžitý trest v daném zákonném rámci. Právě u maximální pokuty musí být odůvodnění mimořádně přesvědčivé. Správní orgány však nevysvětlily, proč nebyla dostatečná pokuta nižší. Většina skutků spočívala v nezaplacení parkovného nebo neoprávněném stání bez konkrétně popsaného ohrožení bezpečnosti provozu. Žalobce argumentuje rozsudkem Nevyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018, čj. 5 As 182/2016 -30, podle nějž absence úvahy o zákonných kritériích pro uložení pokuty představuje vadu, pro kterou má být rozhodnutí správního orgánu zrušeno. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně a odvolacího orgánu tvoří jeden celek, avšak pokud obě rozhodnutí opomíjejí zákonná kritéria pro uložení pokuty, nemůže tuto absentující úvahu nahradit soud.
33. Uvedené závěry dopadají na nynější věc tím spíše, že zde nejde o pokutu v polovině sazby, nýbrž o pokutu maximální. Pokud je podle Nejvyššího správního soudu vadou již nedostatečné odůvodnění pokuty ve výši 2 000 Kč v sazbě 1 500 Kč až 2 500 Kč, tím spíše musí být vadou situace, ve které správní orgány uloží pokutu na samé horní hranici sazby. Správní orgány se rozhodly k uložení tvrdého trestu na samé horní hranici pokuty a bylo proto na nich, aby dostatečně a přesvědčivě takto vysokou pokutu odůvodnily. Z důvodů výše uvedených je tedy výrok o trestu nezákonný a nepřezkoumatelný.
34. Žalovaný je toho názoru, že on i magistrát při svém rozhodování postupovali zcela v souladu s platnou právní úpravou a trvá tak na svém vypořádání se s námitkami žalobce.
35. Námitku nepřezkoumatelnosti žalovaný nepovažuje za důvodnou. Skutečnost, že v rozhodnutí žalovaného nerekapituloval odvolání žalobce doslovně a nevypořádával každou dílčí námitku samostatným odstavcem sama o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Podstatné je, zda se žalobce vypořádal s obsahem a podstatou uplatněných námitek. To se v dané věci stalo.
36. Žalobce v odvolání uplatnil velké množství námitek, které byly do značné míry typově totožné, opakovaly se u jednotlivých skutků. Žalovaný proto tyto námitky vypořádal souhrnně podle jejich věcného obsahu. Takový postup je nejen přípustný, ale v případě opakujících se námitek též procesně vhodný a přehledný. Žalovaný připouští, že rozhodnutí žalovaného obsahuje dílčí formulační nepřesnost spočívající ve zmínce o dopravní nehodě – tato nepřesnost však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Nejde o nosný důvod rozhodnutí ani o právní závěr, na němž by rozhodnutí spočívalo.
37. Z celého odůvodnění je zřejmé, že žalovaný posuzoval právě věc žalobce, tedy přestupek provozovatele vozidla spočívající v nezajištění dodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích u skutků popsaných ve výroku rozhodnutí magistrátu. Izolovaná nepřesná formulace proto nemůže vést k závěru, že žalovaný posuzoval jinou věc nebo že by rozhodnutí žalovaného bylo jako celek nepřezkoumatelné. Je z něj zřejmé, z jakých skutkových zjištění žalovaný vycházel, jaké právní předpisy aplikoval a proč dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Žalovaný se zabýval jak podmínkami odpovědnosti provozovatele vozidla, tak splněním podmínek postupu podle § 125h a § 125f zákona o silničním provozu, otázkou promlčení, skutkovým vymezením jednotlivých jednání, dopravním značením, materiální stránkou a výší uložené sankce. Rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
38. Ani námitku žalobce týkající se nevypořádání jeho konkrétní námitky k vodorovnému dopravnímu značení V 12a, časovému vymezení některých skutků a vztahu dopravního značení IP 13c ke konkrétnímu místu stání vozidla nepovažuje žalovaný za důvodnou. Žalobce vytrhává jednotlivé dílčí námitky z celkového kontextu odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se otázkou dopravního značení a skutkového vymezení jednání zabýval souhrnně, přičemž vycházel ze spisové dokumentace. K nevypořádání námitky týkající se vodorovného dopravního značení V 12a uvádí, že odpovědnost žalobce nebyla založena na celkovém posouzení dopravního režimu v konkrétním místě, kde bylo vozidlo zachyceno. Správní spis obsahuje podklady, které umožňují určit místo skutku, vozidlo, dopravní režim a povinnost, kterou žalobce porušil. Žalobce navíc v řízení nepředložil žádný konkrétní důkaz, kterým by spolehlivost těchto podkladů vyvrátil.
39. K námitce neurčitosti časového vymezení skutků žalovaný uvádí, že jednotlivé skutky byly ve výroku rozhodnutí magistrátu vymezeny tak, aby se nedaly zaměniz s jinými skutky. U každého skutku je registrační značka vozidla, místo, datum, čas, případně časový úsek, způsob porušení pravidel provozu a právní kvalifikace. Takové vymezení odpovídá požadavkům na určitost výroku rozhodnutí ve správním trestání. Nelze přisvědčit ani tvrzení, že z napadeného rozhodnutí není patrné, které úvahy se vztahují ke kterým skutkům. Vzhledem k tomu, že řada námitek byla skutkově i právně shodná a opakovala se u jednotlivých výroků, je žalovaný vypořádal souhrnně. To však neznamená, že je nevypořádal. Souhrnné vypořádání typově shodných námitek je přezkoumatelné, pokud je z něj patrný právní názor správního orgánu.
40. Za důvodnou žalovaný rovněž nepovažuje námitku, že skutky VI a VII byly dle žalobce posouzeny jako samostatné přestupky, ačkoliv mělo jít o jeden trvající protiprávní stav. Žalovaný tyto skutky posoudil samostatně, neboť je zjistil v odlišných časových okamžicích a nebylo prokázáno, že by se jednalo o jeden nepřerušený protiprávní stav. Žalobce dovozuje trvající povahu pouze z toho, že se oba skutky týkaly téhož vozidla, téže registrační značky a téže lokality. To však samo o sobě neprokazuje, že vozidlo stálo po celou dobu nepřetržitě na témže místě a že nedošlo k přerušení protiprávního stavu. Mezi těmito skutky existuje časový odstup. Správní orgány neměly k dispozici důkaz, že vozidlo nebylo v mezidobí z místa odstraněno a následně znovu zaparkováno. Takový závěr lze pouze presumovat ve prospěch žalobce. Skutečnost, že výrok VII pracuje s určitým časovým úsekem, neznamená, že tento časový úsek musí být automaticky propojen se skutkem VI.
41. Žalobce svou argumentací požaduje, aby správní orgány dovodily jeden pokračující či trvající stav pouze na základě domněnky. Takový postup by byl v rozporu se zásadou zjištění stavu věci bez důvodných pochybností. Správní orgány proto postupovaly správně, pokud vycházely z toho, co se ve správním spise prokázalo, nikoliv z hypotetické možnosti, že vozidlo mohlo stát na místě nepřetržitě. Magistrát u skutku VII fakticky neudělal samostatný „trvající přestupek“ v tom smyslu, že by konstruoval nějaký zvláštní režim odpovědnosti – pouze vymezil jeden skutek tam, kde měl podle spisu za prokázané, že protiprávní stav trval v určitém časovém úseku. To ale ještě neznamená, že musel automaticky sloučit i skutek VI se skutkem VII, pokud se bez důvodných pochybností neprokázalo, že šlo o jeden nepřerušený skutkový děj.
42. Co se týče námitky, že správní orgány neprokázaly existenci, umístění, čitelnost a vztah dopravní značky IP 13c a dodatkové tabulky ke konkrétnímu místu stání, správní orgány vycházely ze spisového materiálu, zejména z oznámení Městské policie Brno, fotodokumentace a údajů o konkrétní lokalitě. Z těchto podkladů bylo možné dovodit, že vozidla žalobce se nacházela v regulovaném parkovacím režimu, v němž stání podmiňovalo oprávnění nebo zaplacení ceny na místě. Žalobce namítá, že dopravní značení nebylo prokázáno ke každému jednotlivému místu stání. Žalovaný však uvádí, že v řízení o přestupku provozovatele vozidla není nezbytné, aby každá fotografie současně zachycovala jak vozidlo, tak dopravní značku a dodatkovou tabulku v jednom záběru. Podstatné je, zda ze správního spisu jako celku vyplývá, že se vozidlo nacházelo v místě, na které se daný dopravní režim vztahoval. Správní orgány hodnotily spisové podklady v jejich vzájemné souvislosti, nikoliv izolovaně.
43. Dopravní značka IP 13c ve spojení s dodatkovou tabulkou vymezuje konkrétní režim parkování. Žalobce jako provozovatel vozidla odpovídá za to, že se při užití vozidla budou dodržovat povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Pokud vozidlo stálo v regulované oblasti bez oprávnění a bez zaplacení ceny na místě, naplnilo tím znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích. Žalobce neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, která by prokazovala, že dopravní značení bylo v rozhodné době odstraněno, bylo neplatné, nečitelné nebo se na dané místo nevztahovalo. Jeho námitka se zakládá převážně na obecné polemice s hodnocením důkazů. Taková polemika však sama o sobě nezpochybňuje zákonnost napadeného rozhodnutí.
44. K námitce žalobce, že žalovaný nepřezkoumatelně posoudil rozdíl mezi stáním a zastavením, neboť neuvedl konkrétní časové odstupy mezi pořízenými fotografiemi, uvádí, že správní orgány posuzovaly každý skutek podle jeho povahy a podle skutkových zjištění obsažených ve spise. U skutků týkajících se rezidentního parkování bylo podstatné, že vozidlo stálo v režimu parkování vymezeném dopravním značením bez oprávnění a bez zaplacení ceny na místě. U skutků týkajících se chodníku pak bylo podstatné, že vozidlo neoprávněně užilo chodník tak, že na něm zastavilo či stálo mimo zákonem dovolený režim. Skutkové závěry správních orgánů vycházejí z fotodokumentace a dalších podkladů, které jsou součástí správního spisu. Pokud ze spisové dokumentace vyplývá, že fotografie zachytily vozidlo v situaci, která neodpovídala pouhému krátkodobému zastavení za účelem neprodleného nastoupení nebo vystoupení osob či naložení nebo vyložení nákladu, bylo namístě věc posoudit jako porušení pravidel provozu. Žalobce ostatně v řízení nepředložil žádné konkrétní tvrzení ani důkaz, že by v některém z posuzovaných případů šlo o zákonem dovolené krátkodobé zastavení.
45. Žalobce také namítal, že správní orgány neodůvodnily uložení pokuty ve výši 25 000 Kč, nezjistily majetkové poměry žalobce a nepřípustně zohlednily počet skutků dvakrát. Magistrát projednal ve společném řízení větší počet přestupků provozovatele vozidla. Při stanovení sankce proto správně vycházel z § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu a z § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu se při ukládání pokuty za více přestupků provozovatele vozidla projednaných ve společném řízení horní hranice sazby pokuty navyšuje na pětinásobek horní hranice sazby pokuty ukládané za přestupek nejpřísněji trestný. Správní orgán tedy nepostupoval libovolně, ale v mezích výslovné zákonné úpravy.
46. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by správní orgány počet skutků zohlednily dvakrát – samotná skutečnost, že jde o více přestupků, zakládá použití zvýšené horní hranice sazby. Konkrétní počet přestupků, jejich četnost, časové rozpětí, opakovanost a povaha jednotlivých porušení jsou však okolnosti významné pro individualizaci sankce v rámci takto zákonem stanoveného rozpětí. Jinak by nebylo možné rozlišit situaci, ve které se ve společném řízení projednávají dva přestupky, od situace, ve které se projednává třicet jedna přestupků. Takový výklad by odporoval smyslu individualizace správního trestu. Pokuta ve výši 25 000 Kč odpovídá počtu a povaze projednávaných skutků. Žalobce se jako provozovatel vozidel dopustil opakovaného porušení povinnosti podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Nešlo o ojedinělé pochybení, ale o značný počet skutků v relativně krátkém časovém období. Uložená pokuta proto plní jak funkci represivní, tak funkci preventivní.
47. K námitce nezjištění majetkových poměrů žalovaný uvádí, že žalobce je obchodní společností a v řízení netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by pokuta ve výši 25 000 Kč byla likvidační nebo zjevně nepřiměřená jeho poměrům. Správní orgány nemusí bez konkrétního tvrzení účastníka vyhledávat veškeré jeho majetkové poměry, pokud z povahy věci a výše sankce nevyplývá riziko zjevné likvidace.
IV. Posouzení věci
48. Žaloba je důvodná.
49. Soud nejprve rozebírá jednotlivé námitky žalobce, kterým nepřisvědčil. Na závěr vypořádá námitku žalobce, kterou považuje za důvodnou.
I. Nedůvodné námitky
a. K nesprávnému odkazu na dopravní nehodu
50. Žalobce v prvé řadě namítá, že z rozhodnutí žalovaného působí, jako by reagoval na jiné odvolání. Poukazuje na to, že se jeví, jako by žalovaný při sepisu odvolání zaměnil dva spisy – to se nejzřetelněji projevuje zejména v části, v níž žalovaný uvádí, že považuje za účelové tvrzení účastníka o dopravní nehodě. Žalobce však žádnou takovou námitku neuplatnil.
51. Žalovaný skutečně v bodě 12 napadeného rozhodnutí uvádí tvrzení o dopravní nehodě – tedy, že „[o]dvolací správní orgán považuje tvrzení účastníka o dopravní nehodě za účelové.“ Jedná se však pouze o jednu větu, přičemž dále žalovaný již pokračuje v textu, která námitce žalobce odpovídá – a tedy reaguje na neprokázání funkčnosti parkovacího automatu. Jde pouze o formální nedostatek, který nemá vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí jako celku. Z kontextu celého odstavce je navíc zřejmé, na co žalovaný reaguje.
52. Jak uvádí například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2015, čj. 1 Ad 54/2011 -29, „[r]ovněž údaje, které správní orgán měl na mysli jsou z rozhodnutí bez pochyb zřejmé. Je třeba připomenout, že účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy.“
53. Nelze tedy uzavřít, že by žalovaný vypořádával „neexistující námitku“, která by svědčila o tom, že se jedná o jiné odvolání nebo že žalovaný neposuzuje jednotlivé námitky individuálně. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, čj. 7 As 270/2014 -33, kterým žalobce argumentuje, uvádí „že citované pasáže napadeného rozsudku s projednávanou věcí nijak nesouvisejí a evidentně se týkají jiného skutkového stavu, a tedy skutečností, které vůbec nebyly předmětem správního řízení.“ Nelze však srovnávat situaci, kdy se jedná o několik pasáží, které zjevně s projednávanou věcí nesouvisejí, s pouze jednou větou.
54. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval například v bodě 24 svého rozhodnutí ze dne 14. 10. 2019, čj. 3 Azs 11/2019 -47, „[j]estliže správní orgán I. stupně komplexně, a to v souladu s obsahem spisového materiálu, rozebral poměry stěžovatele, je možné konstatovat, že uvedení jedné nesouvisející věty v odůvodnění jeho rozhodnutí je sice jevem jistě nežádoucím, avšak zcela v souladu se závěrem městského soudu platí, že neměl žádný vliv na dostatečné zjištění skutkového stavu věci a skutečnost, že přijaté řešení odpovídalo okolnostem konkrétního případu.“ (zvýraznil soud)
55. Soud proto uzavírá, že uvedení jediné nesouvisející věty v odůvodnění napadeného rozhodnutí představuje nepochybně nežádoucí, avšak pouze dílčí pochybení žalovaného. Z navazujícího textu je jednoznačně patrné, že žalovaný reagoval na skutečně uplatněnou námitku žalobce týkající se neprokázání funkčnosti parkovacího automatu. Uvedená věta týkající se dopravní nehody proto nevyvolává pochybnosti o tom, jakou věc žalovaný posuzoval, a nemohla mít tudíž vliv na zákonnost ani přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného.
b. K rozdělení trvajícího přestupku
56. Žalobce dále namítá, že správní orgány uměle navýšily počet přestupků tím, že posoudily jako samostatné skutky jednání, která se měla posuzovat jako jeden trvající protiprávní stav – konkrétně především skutky VI a VII.
57. Trvající přestupek je podle § 8 zákona o odpovědnosti za přestupky takový přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v udržování protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán.
58. Správní spis zachycuje fotodokumentaci vozidel v případě obou přestupků. V případě přestupku VI se jedná o fotografie ze dne 6. 2. 2024 pořízené v 10:05 a 10:29 hodin. V případě přestupku VII jde o den 7. 2. 2024 v časech 11:53 a 12:11 hodin. Jedná se o téže vozidlo se stejnou registrační značkou, ovšem nejedná se o stejné místo. V případě přestupku VI jde o konkrétní místo: Brno – Křídlovická 696/76b, úsek: 01-0786-1104 (zóna B, oblast 1-09), kdežto v případě přestupku VII šlo o místo Brno – Křídlovická 696/76b, úsek: 01-0787-1105 (zóna B, oblast 1-09). To, že se jedná o jiné místo je navíc velmi dobře zřetelné z fotodokumentace, která je součástí správního spisu (strana 34, 35 a 41, 42).
59. Soud tedy shledal, že v tomto případě nemohlo jít o trvající přestupek. Ze správního spisu je totiž zřejmé, že nešlo o nepřetržitý stav, kdy by vozidlo stálo bez přerušení na jednom a tom stejném místě. Je patrné, že vozidlo v případě přestupku VI nestojí na stejném místě, jako u přestupku VII.
60. Kromě toho žalovaný v části 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí fakticky dovodil, že provozovatele nelze trestat za trvající přestupek – konstrukci přestupku provozovatele vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu totiž nepovažoval za slučitelnou s pojetím trvajícího přestupku. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2019, čj. 6 As 379/2018 -40, totiž v bodě 13 uvádí, že „že ani trvající delikt provozovatele motorového vozidla dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu s ohledem na okruh protiprávního jednání konkrétního řidiče či možnosti jeho zjištění dle ustanovení § 125f odst. 2 téhož zákona zásadně nepřichází do úvahy.“
61. Z toho žalobce dovozuje, že jej žalovaný nemůže trestat za trvající přestupek, a měl by proto zrušit výrok VII. Žalovaný totiž ve výroku vymezil, že žalobce jako provozovatel vozidla nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, a šlo o „porušení pravidel silničního provozu (…) trvající minimálně ode dne 7. 2. 2024 od 11:53 hodin do dne 9. 2. 2024 do 10:20 hodin“. Žalovaný však žádným bližším způsobem tento přestupek nekvalifikoval jako přestupek trvající, toto vymezení sloužilo pouze k individualizaci skutku. Pouze z toho, že žalovaný ve výroku uvedl minimální dobu, po kterou byla existence přestupku zaznamenána, nelze automaticky dovozovat, že šlo skutečně o přestupek trvající.
c. K dopravnímu značení IP 13c
62. Žalobce dále namítá, že žalovaný nevypořádal konkrétní námitku týkající se dopravního značení IP 13c a dodatkové tabulky – žalobce totiž namítal, že magistrát neprokázal, že v místě skutku bylo v rozhodné době platné a řádně umístěné značení, neboť z fotodokumentace nelze dovodit jeho čitelnost, obsah ani vztah k danému místu.
63. Tuto námitku žalobce uplatnil ve vztahu k přestupku I a k přestupku IV. Žalovaný v rámci svého rozhodnutí tyto dvě námitky shrnul a zareagoval na ně souhrnně.
64. V případě přestupku I je ve správním spisu fotografie stojícího vozidla, samostatná dopravní značka – jak z blízka, tak z dálky, i zaznačení v mapě. V případě přestupku IV městská policie dokonce zachytila na fotografii stojící vozidlo přímo dopravní značkou. Navíc je ve spisu i mapa zaznamenávající konkrétní místo, kde vozidlo stálo.
65. Žalobce v odvolání namítal, že nelze dovodit čitelnost dopravní značky, obsah ani vztah ke konkrétnímu místu stání. V obou případech je však ze spisu patrné, že dopravní značka čitelná je. Její obsah je rovněž nesporný, stejně jako vztah ke konkrétnímu místu stání. Navíc žalobce nedokládá jakékoliv okolnosti, které by svědčily o tom, že tomu tak nebylo. Jeho námitka je naprosto obecná.
66. Ačkoliv argumentace žalovaného rozhodně není vyčerpávající, lze ji ještě považovat za dostačující. K otázce čitelnosti a viditelnosti sice (nadbytečně) uvádí, že dopravní značení se v dané lokalitě umisťuje v souladu s právními předpisy a jeho existence vyplývá z organizace dopravy v daném území. Relevantní je však zejména jeho argumentace, že umístění dopravního značení je ve všech případech v době spáchání přestupku zcela jasně viditelné. Spáchání těchto přestupků tedy soud považuje za dostatečně prokázané.
d. K rozdílu mezi stáním a zastavením
67. Podle § 2 písm. n) zákona o silničním provozu se stáním rozumí „uvést vozidlo do klidu nad dobu dovolenou pro zastavení“. Písmeno o) poté vymezuje, že zastavit znamená „uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu“.
68. Žalobce brojí proti tomu, že žalovaný neuvedl, jaký byl konkrétní časový odstup mezi pořízenými fotografiemi vozidla – zda šlo o sekundy, minuty či delší časový úsek. Není podle něj přezkoumatelné tvrdit, že časový odstup byl „dostatečný“, aniž by správní orgán uvedl, jaký časový odstup vůbec zjistil.
69. V projednávané věci se v několika případech jednalo o přestupek spočívající v neoprávněném stání. Tyto přestupky poté správní orgány ve výroku vymezily konkrétním časovým okamžikem (např. 14:20 hodin) a nikoliv časovým rozmezím. Nejvyšší správní soud však v rozsudku ze dne 10. 12. 2018, čj. 6 As 134/2018 -29 (rozsudek šestého senátu), v bodě 15 konstatoval, že „[p]okud stěžovatel napadá v tomto směru rovněž výrok prvostupňového rozhodnutí, které obsahuje časový údaj spáchání protiprávního jednání v 13 hodin, má Nejvyšší správní soud za to, že i takto označený časový údaj spáchání protiprávního jednání může obstát.“ V projednávané věci lze navíc ze správního spisu zjistit, že v případech neoprávněného stání existují vždy alespoň dvě fotografie prokazující neoprávněné stání vozidla – vždy pořízené alespoň s několikaminutovým časovým rozestupem.
70. Rozsudek šestého senátu poté k neoprávněnému stání vozidla dodává, že „[n]aopak tyto instituty váže na splnění zcela jiných kritérií, a to na nezbytnou dobu nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu. Pokud s ohledem na výše popsané skutkové okolnosti bylo zřejmé, že již v okamžiku, kdy zasahující policisté prováděli kontrolu předmětného vozidla, se nejednalo o zastavení, nebylo na místě, aby policisté na místě zůstali několik desítek minut, aby ověřovali skutečnosti, které byly zjevné na první pohled, a to, že vozidlo bylo uvedeno do klidu na dobu delší než nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu.“ (zvýraznil soud)
71. V bodě 13 navíc konstatuje, že „[j]inými slovy, pokud není zjevné, že se jedná o uvedení vozidla do klidu za účelem neprodleného nastoupení, vystoupení osob nebo neprodleného naložení či složení nákladu, nemůže se jednat o zastavení. Podle Nejvyššího správního soudu přitom připadají v úvahu dvě možné situace, kdy se bude jednat o zastavení dle zákona o silničním provozu. První je případ, kdy řidič vozidlo uvede do klidu, přičemž zůstává nadále ve vozidle či v jeho bezprostředním okolí, kdy může v případě nutnosti jednat a vozidlo, které fakticky tvoří překážku provozu, odvést; v takovém případě je zjevně splněno to, že takto zastavené vozidlo netvoří zásadní překážku plynulosti provozu, neboť řidič takového vozidla je může ihned odvést. Ve druhém případě řidič vozidlo rovněž uvede do klidu, avšak opustí je na větší vzdálenost, takže je ztratí ze svého dohledu; v takovém případě však musí být z dalších okolností případu zjevné, že se jedná o nezbytné uvedení do klidu pro neprodlené naložení či složení nákladu, nebo o neprodlené nastoupení, a to např. tím, že u takového vozidla je umístěn náklad a je z okolností zjevné, že probíhá jeho naložení či složení, popř. že u vozidla stojí osoby, které mají nastoupit či vystoupit do takového vozidla, nebo vozidlo je jinak označeno tak, že je zřejmé, že došlo ke krátkodobému uvedení do klidu (využitím výstražných světel nebo zanecháním lístku s kontaktními údaji na řidiče).“
72. Lze tedy uzavřít, že na základě fotodokumentace obsažené ve správním spise vozidlo skutečně stálo, nikoliv zastavilo. Nejednalo se totiž ani o jeden z výše uvedených případů – fotografie vozidel jsou vždy alespoň dvě a ve vozidle, ani v jeho bezprostředním okolí se jeho řidič nenachází (ani jakékoliv jiné osoby). Stejně tak se zjevně nejedná ani o druhý případ. Námitka žalobce, že tato úvaha by vedla k absurdním důsledkům, tedy není důvodná. Ze správního spisu lze dovodit, že mezi jednotlivými pořízenými fotografiemi vozidla ve všech případech uteklo alespoň několik minut, stav je však vždy neměnný.
73. Ze správního spisu totiž lze dovodit, že mezi jednotlivými pořízenými fotografiemi vozidla ve všech případech uteklo alespoň několik minut, stav je však vždy neměnný. Navíc i v případech jiných rozsudků, ve kterých se jednalo o fotodokumentaci pořízenou s pouze několikaminutovým odstupem, soudy vzaly závěr o neoprávněném stání vozidla za dostatečně podložený (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2021, čj. 32 A 19/2020 -40 či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2024, čj. 41 A 20/2024 -56).
74. Soud proto shrnuje, že námitka žalobce, podle které žalovaný nepřezkoumatelně posoudil rozdíl mezi stáním a zastavením, není důvodná.
e. K porušení zákazu dvojího přičítání a likvidační povaze pokuty
75. Další nedůvodná námitka žalobce míří na porušení zákazu dvojího přičítání. Pokud správní orgán jednou použil k navýšení horní hranice sazby pokuty, nelze ji podle žalobce znovu použít jako přitěžující okolnost odůvodňující uložení pokuty na horní hranici již navýšené sazby. Žalobce argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, čj. 3 As 281/2017 -47. V tomto rozsudku však šlo o situaci, že tamější žalobce překročil rychlost o 53 km/h. Skutečnost, že překročil rychlost o více než 50 km/h, byla jedním ze znaků skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Jako přitěžující okolnost poté správní orgán hodnotil překročení této hranice o 3 kilometry. Tento postup ovšem nebyl správný a Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil.
76. V projednávané věci se však jedná o odlišnou situaci. Žalobce nesouhlasí se zvýšením horní hranice sazby na 25 000 Kč a současným hodnocením počtu přestupků jako přitěžující okolnosti. Lze ovšem odkázat například na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2026, čj. 22 A 32/2025 -61, který v bodě 43 shrnuje obecná judikaturou dovozená východiska pro aplikaci absorpční zásady. Uvádí, že „[p]ři trestání za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení zvyšuje mnohost přestupků závažnost sankcionovaného protiprávního jednání a projevuje se zpravidla přísnější sankcí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, č. j. 6 A 216/93 -34). Správní orgán v takovém případě vyměří pokutu za jeden z deliktů a zároveň je oprávněn v rámci hodnocení závažnosti jednání přihlédnout jakožto k přitěžující okolnosti i k tomu, že bylo spácháno více deliktů (srov. rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Afs 9/2008 -328, č. 1767/2009 Sb. NSS; ze dne 23. 2. 2011, č. j. 1 As 87/2010 -108; nebo ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 Afs 72/2012 -45).“
77. Kromě toho žalobce nesouhlasil také s tím, že správní orgány nezjistily jeho majetkové poměry, a tedy nezkoumaly, zda pro něj pokuta nebude likvidační. Ani tuto námitku však soud neshledává důvodnou. Správní orgán totiž nemá automatickou povinnost zkoumat majetkové poměry žalobce. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil v usnesení ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 -133, že „[s]právní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.“ Při ukládání pokuty ve výši 25 000 Kč se však – navíc u právnické osoby, která zjevně aktivně podniká –, nelze domnívat, že by tato výše měla být jakkoliv likvidační.
78. Pokud ovšem žalobce měl za to, že pro něj tato pokuta bude likvidační, bylo na místě, aby tuto skutečnost namítl. Žalobce však v průběhu řízení na tuto skutečnost neupozornil. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2021, čj. 3 As 150/2021 -59, přitom plyne, že „uložená pokuta nesmí být zjevně likvidační a správní orgány se v určitých případech musí touto otázkou zabývat, a to i pokud by dané kritérium (zohlednění majetkových poměrů pachatele) nebylo v příslušném zákoně obsaženo ve výčtu hledisek, k nimž je rozhodující orgán povinen při uložení správního trestu přihlížet. To však neznamená, že by v každém jednotlivém případě měly správní orgány povinnost vyhledávat informace o osobních a majetkových poměrech pachatele a tyto obsáhle posuzovat. Ostatně je to sám pachatel, v jehož zájmu je svoje poměry osvětlit a na případnou nepřiměřenost pokuty, či její likvidační účinek, poukázat.“ (zvýraznil soud)
79. Námitka týkající dopadů výše pokuty pro žalobce tedy není důvodná.
II. Důvodné námitky
a. K nedostatečnému vypořádání odvolacích námitek
80. Žalobce namítal, že žalovaný zjevně smísil více věcí a skutečné odvolací námitky nevypořádal. Žalobce v odvolání formuloval celkem třicet jedna námitek plus tři souhrnné námitky. Žalovaný poté v rozhodnutí těchto třicet jedna námitek shrnul pouze do šestnácti bodů. Mnohé námitky, které žalobce uplatnil jsou totiž obsahově shodné s ostatními. Není tudíž nutné, aby jednotlivé námitky vypořádával samostatně, bude-li jeho postup dostačující.
81. Je ovšem nutné, aby odvolací orgán veškeré námitky fakticky vypořádal. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného však vypořádání některých námitek není patrné, resp. není patrné, zda je vůbec vypořádal. Konkrétně se jedná například o skutek XV. („skutek je popsán toliko opisem zákonného ustanovení, aniž by byly konkretizovány skutkové okolnosti, což je v rozporu s požadavky na určitost výroku“) nebo skutek XVIII. („správní orgán neprokázal, že měření času stání bylo provedeno způsobem vylučujícím pochybnosti o délce údajného protiprávního jednání“). Rozhodnutí žalovaného na tyto námitky totiž vůbec nereaguje, jelikož je neobsáhlo do zmíněných šestnácti bodů, kterými reaguje na odvolací námitky.
82. Navíc některé z námitek, které žalobce uplatnil v odvolacím řízení, žalovaný rovněž vypořádal jen v obecné rovině. Rozhodnutí žalovaného například vypořádává souhrnně označenou námitku 10, jejímž obsahem je, že „nebylo prokázáno, zda neexistovaly výjimky či objektivní překážky“. Tento bod v rozhodnutí žalované má tedy vypořádávat přinejmenším námitku žalobce ke skutku IX. („správní orgán se nezabýval otázkou, zda vozidlo nestálo v místě, kde byla aplikace parkovacího režimu fakticky vyloučena, např. z důvodu nejednoznačného vymezení zóny“), skutku XIV. („z rozhodnutí nevyplývá, že by správní orgán zkoumal, zda vjezd nebyl dovolen na základě výjimky, a to ani v obecné rovině, což zakládá neúplnost skutkových zjištění“) nebo ke skutku XX. („správní orgán se nezabýval tím, zda vozidlo nebylo odstaveno v důsledku objektivní překážky, čímž porušil povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností“).
83. Žalovaný však v bodě 10 napadeného rozhodnutí vypořádává situaci týkající se porušení zákazu vjezdu a stání v místě, kde stání podmiňuje splnění dalších podmínek. Souhrnně situaci označuje jako „v projednávané věci“, tudíž není zřejmé, na kterou z námitek vlastně míří. Namísto konkrétní reakce na jednotlivé odvolací námitky tak poskytuje pouze obecnou argumentaci, která neumožňuje ověřit, zda všechny námitky řádně přezkoumal.
84. To, že žalovaný seskupil třicet jedna odvolacích námitek do šestnácti obecně formulovaných okruhů, vedlo ke „ztrátě podstaty“ některých z nich a také k úplném opomenutí dalších. Rozhodnutí žalovaného se tak jednak stalo nepřehledným a jednak příliš obecným. Není proto v tomto směru a popsaném rozsahu přezkoumatelné.
b. K odůvodnění stanovené výše pokuty
85. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se provozovatel vozidla dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Za tento přestupek se poté podle odstavce 4 uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje. Pokuta však nepřevýší 10 000 Kč. Je-li ukládána pokuta za více přestupků podle odstavce 1 projednaných ve společném řízení, horní hranice sazby pokuty se navyšuje na pětinásobek horní hranice sazby pokuty ukládané za přestupek nejpřísněji trestný. Výše pokuty ukládané příkazem na místě nepřevýší 10000 Kč.
86. V souladu s výše uvedeným se za přestupek nejpřísněji trestný [§ 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu] ukládá pokuta ve výši 2 000 Kč až 5 000 Kč [§ 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu]. Horní hranici sazby pokuty poté žalovaný navýšil na pětinásobek [§ 125f odst. 4 zákona o silničním provozu]. Žalobci tudíž udělil pokutu ve výši 25 000 Kč.
87. Jedná se tedy o pokutu uloženou na horní hranici zákonné sazby. Žalobce brojí proti tomu, že žalovaný dostatečně neodůvodnil výši této pokuty. V tom mu soud musí dát za pravdu. Žalovaný totiž ve svém rozhodnutí pouze uvedl, že se ukládá pokuta za více přestupků a odvolací orgán považuje uloženou sankci za zcela přiměřenou a odůvodněnou vzhledem k přitěžujícím okolnostem stanoveným v § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky. Nebyl však jakkoliv blíže konkrétní, ačkoliv se jedná o pokutu uloženou na samé horní (navíc zvýšené) hranici rozmezí.
88. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 2. 2015, čj. 7 As 149/2014 -36 například uvádí, že „[s]právní orgán je povinen se při ukládání pokuty zabývat podrobně všemi kritérii, které zákon stanoví a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému z nich a jakým způsobem přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto kritérium na výši pokuty. Výše uložené pokuty musí být vždy odůvodněna způsobem nepřipouštějícím pochybnosti o tom, že právě taková výše odpovídá konkrétním okolnostem daného případu.“ (zvýraznil soud)
89. To se však v projednávané věci nestalo. Žalovaný pochybil v tom, že výši pokuty odůvodnil pouze jednou, navíc velmi nekonkrétní větou. Tento jeho postup není dostačující, tím spíš, že se jedná o uložení pokuty v její maximální výši.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
90. Soud tedy z důvodů popsaných výše v části IV. II. tohoto rozsudku zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 soudního řádu správního ). V dalším řízení správní orgány váže právní názor plynoucí z tohoto rozsudku (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního ). Bude tedy muset dostatečně vypořádat veškeré odvolací námitky žalobce a také odůvodnit výši uložené pokuty.
91. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 soudního řádu správního . Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 15 269 Kč.
92. Tato částka se skládá ze soudního poplatku ve výši 3 000 Kč (za podání žaloby) a dále z částky 9 240 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce žalobce – příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci činí 4 620 Kč. K částce 9 240 Kč je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby, vždy po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).
93. Protože zástupkyně žalobce je společnicí advokátní kanceláře, která je plátkyní DPH, náleží k nákladům řízení též částka odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 soudního řádu správního ), tedy 21 % z částky 10 140 Kč, tj. 2 129 Kč. Přes vypovězení plné moci podle soudu žalobci náleží náklady řízení za do té doby provedené úkony právní služby jeho zástupkyně.
94. Celková náhrada nákladů řízení proto činí 15 269 Kč, kterou žalovaný musí zaplatit k rukám žalobce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.
Brno 27. srpna 2026
Martin Kopa v. r.
samosoudce