Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1196/2026

-283

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy asoudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) M. R., b) J. Š., c) J. R., všech zastoupených JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, a d) J. G., zastoupené JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova č. 3041/6, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu vevěcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Brně, Příkop č. 11, který jedná za Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2025, č. j. -246, opravenému usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2026, č. j. -263, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. září 2024, č. j. -161, ve věci samé tak, že bylo určeno, že žalobci b), c) a d) jsou „vlastníky spoluvlastnického podílu k pozemku parcela č. XY, zahrada (způsob ochrany – zemědělský půdní fond) o výměře XY, v katastrálním území XY, a to o velikosti id. 1/8“, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. září 2024, č. j. -161, ve výroku ve věci samé, který byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Brně, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobci se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 29. 12. 2023 domáhali, aby bylo určeno, že jsou „podílovými spoluvlastníky nemovitosti – pozemku parc.č. XY – zahrada (způsob ochrany – zemědělský půdní fond) o výměře XY, k. ú. XY, tak, že každý z nich je vlastníkem podílu o velikosti id. ¼ předmětné nemovitosti“. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že předmětný pozemek parc. č. XY vznikl z původního „pozemku parc. č. XY v k. ú. XY“, který v roce 1954 koupila L. R. a který „na základě odstupní smlouvy ze dne 20. 2. 1969 registrované býv. Státním notářství v Břeclavi“ převedla do podílového spoluvlastnictví žalobkyně a) a jejího manžela J. R. Podle kupní smlouvy ze dne 20. 5. 1977, kterou žalobkyně a) a její manžel J. R. „nikdy nepodepsali“, však bylo v evidenci nemovitostí vyznačeno vlastnictví této nemovité věci pro stát. Manžel žalobkyně a) J. R. zemřel dne 17. 1. 2021, žalobci jsou jeho dědici a v řízení o pozůstalosti nebyla předmětná nemovitost projednána. Žalobci zdůraznili, že nepodepsaná smlouva ze dne 20. 5. 1977 je „absolutně neplatná“, žepředmětnou nemovitost nepřerušeně „užívají v dobré víře jako jejich vlastní“, a že proto mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, mimosoudní cestou se však spor nepodařilo vyřešit.

2. Žalovaná namítla, že žalobci vylíčený skutkový děj o tom, za jakých okolností bylo podle kupní smlouvy ze dne 20. 5. 1977 „vyznačeno vlastnictví pro stát“, je třeba podřadit pod „restituční titul“ podle ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákona o půdě“), že však žádná z oprávněných osob nárok na vydání tohoto pozemku podle zákona o půdě neuplatnila. Na požadovaném určení nemůže být dán naléhavý právní zájem, neboť tu jde o „obcházení restitučních zákonů“. Ve vztahu k žalobcům b), c) a d) žalovaná dále uvádí, že neprokázali nabytí vlastnictví, když předmětný pozemek nebyl předmětem projednání pozůstalosti po J. R. Žalovaná rovněž tvrdí, že nebylo prokázáno tvrzení žalobců o tom, že by smlouva ze dne 20. 5. 1977 nebyla žalobkyní a) a jejím manželem J. R. podepsána; v katastru nemovitostí je sice založen pouze úředně ověřený opis smlouvy, který neobsahuje vlastnoruční podpisy účastníků smlouvy, avšak tím nebylo prokázáno, že by „na originálním vyhotovení kupní smlouvy podpisy účastníků nebyly“.

3. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. -161, určil, žežalobkyně a) je „vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ¼ k pozemku parc. č. XY, zahrada (způsob ochrany – zemědělský půdní fond) o výměře XY, v katastrálním území XY“ (výrok I.), a zamítl žalobu, kterou se „žalobci domáhali určení, že žalobkyně b), žalobce c) a žalobkyně d) jsou vlastníky spoluvlastnického podílu, a to každý o velikosti id. Ľ, k pozemku parc. č. XY, zahrada (způsob ochrany – zemědělský půdní fond) o výměře XY, v katastrálním území XY“ (výrok II.); současně rozhodl, žežalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 2864,- Kč (výrok III.). Z provedených důkazů v první řadě dovodil, že žalobci mají napožadovaném určení naléhavý právní zájem ( ), neboť kromě neplatnosti kupnísmlouvy z roku 1977 namítali též to, že „pozemek parc. č. XY, zahrada (způsob ochrany – zemědělský půdní fond) o výměře XY, v katastrálním území XY“ (dále též jen „pozemek XY“) nepřetržitě užívají od roku 1969, kdy jej žalobkyně a) a její manžel J. R. nabyli od rodičů žalobkyně a). Podle soudu prvního stupně žalobci užívali pozemek XY „více než 50 let“, aniž by kdokoliv zpochybnil jejich vlastnické právo a aniž by je vyzval, aby pozemek XY neužívali, a proto nebylo zapotřebí se zabývat tím, zda kupní smlouva ze dne 20. 5. 1977 je platným právním úkonem, jestliže žalovaná po roce 1977 neprojevovala o pozemek XY zájem a nedomáhala se k němu vlastnických práv; navíc ani nebylo prokázáno, že by kupní smlouva ze dne 20. 5. 1977 byla platně uzavřena. Soud prvního stupně z uvedených důvodů uzavřel, že pro nabytí vlastnictví žalobci byly splněny předpoklady mimořádného vydržení. Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně a) a její manžel J. R. nabyli pozemek XY na základě odstupní smlouvy ze dne 21. 1. 1969 do podílového spoluvlastnictví, každý ideální ½. Žalobkyně a) je tedy vlastníkem ideální ½ pozemku XY, její spoluvlastnické právo však mohlo být určeno – s ohledem na vázanost soudu žalobou – pouze ve výši ideální ¼. Soud prvního stupně dále zjistil, že druhá ideální ½ pozemku XY patřící zemřelému manželu žalobkyně a) J. R., nebyla projednána v řízení o pozůstalosti, a dovodil, že žalobě na určení spoluvlastnického práva žalobců b), c) a d) nebylo možné vyhovět, když „pro žalobce prakticky přichází v úvahu jen žaloba na určení, že jejich právní předchůdce byl vlastníkem věci ke dni své smrti“.

4. K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 12. 2025, č. j. -246, opraveným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2026, č. j. -263, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby tak, že se určuje, že žalobci b), c) a d) jsou „vlastníky spoluvlastnického podílu k pozemku parcela č. XY, zahrada (způsob ochrany – zemědělský půdní fond) o výměře XY, v katastrálním území XY, a to o velikosti id. 1/8“, a „ohledně stejně velkého podílu nauvedené nemovitosti ve vztahu ke každému ze žalobců b), c) a d) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.) arozhodl, že odvolací řízení ohledně výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o vyhovění žalobě se zastavuje (výrok II.); současně rozhodl, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) nanáhradě nákladů řízení 14 000,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Rampuly, žežalobci b), c) a d) a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrokIII.), že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 170,- Kč a že „žalobci b), c) a d) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve poukázal na „aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak na rozsudek ze dne 20. 12. 2023“, a dovodil, že žaloba byla žalobci „v principu formulována správně“, když „nejen že lze, ale ve většině případů je nutno v případě dědické posloupnosti žalovat na určení vlastnictví ke dni rozhodnutí soudu, když na určení vlastnictví zůstavitele ke dni jeho úmrtí není dán naléhavý právní zájem“, z důvodu zpětvzetí žaloby zčásti zrušil rozsudek soudu prvního stupně a zastavil řízení vevěci určení, že každý ze žalobců b), c) a d) je vlastníkem spoluvlastnického podílu „k pozemku parcela č. XY, zahrada (způsob ochrany – zemědělský půdní fond) o výměře XY, v katastrálním území XY“, a to o velikosti další ideální 1/8, v níž soud prvního stupně žalobu zamítl, a z důvodu zpětvzetí odvolání žalovaným zastavil řízení o odvolání, které směřovalo proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Při rozhodování o zbývající části předmětu řízení odvolací soud „odkázal na závěry soudu prvního stupně“ a uzavřel, žežalobci jsou dědici po J. R. a že „připadá na každého podíl v rozsahu čtvrtiny děděného podílu, tedy pro každého id. 1/8“.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. v části, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se určuje, že žalobci b), c) a d) jsou„vlastníky spoluvlastnického podílu k pozemku parcela č. XY, zahrada (způsob ochrany – zemědělský půdní fond) o výměře XY, v katastrálním území XY, a to o velikosti id. 1/8“, podala žalovaná dovolání. Žalovaná nejprve poukázala na výsledek řízení o pozůstalosti po J. R. vyplývající z usnesení Okresního soudu v Břeclavi zedne 9. 7. 2021, č. j. -22, podle něhož spoluvlastnický podíl zůstavitele k pozemku XY nebyl předmětem projednání pozůstalosti a nebyl ani sporným aktivem pozůstalosti, a posléze nastolila „nosnou dovolací otázku“ vymezení „procesní legitimace apřípustnosti určovací žaloby na určení vlastnictví dědiců k majetku, který nebyl projednán v pozůstalostním řízení a nebyl ani sporným aktivem pozůstalosti“. V této souvislosti poukazuje na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. , z něhož odvolací soud „zjevně vycházel“, ačkoliv tu je „silná a opakovaně zdůrazňována linie rozhodovací praxe, podle níž nelze obcházet ingerenci státu do nabývání dědictví a nelze určovacím výrokem nahrazovat rozhodnutí vydávané v dědickém řízení“, asoučasně zdůrazňuje, že „judikatura, z níž odvolací soud vycházel, je typově spojena sespornými aktivy pozůstalosti a s mechanismem, kdy se k určitému majetku v pozůstalostním řízení nepřihlíží z důvodu spornosti mezi účastníky pozůstalostního řízení“, jakož i to, zda ve sporu o určení vlastnictví musí být „zachována dosavadní judikaturou potvrzená sekvence, a to určení vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti následována dodatečným projednáním pozůstalosti dědickým soudem“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně b) J. Š. a žalobce c) J. R. navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedli, že v řízení bylo „postaveno najisto“, že žalobkyně a) a její zemřelý manžel J. R. byli spoluvlastníky pozemku XY a „nikdy jím být nepřestali“. I kdyby odvolacím soudem uváděná judikatura na projednávanou věc nedopadala, je nepochybné, že žalobci b) ac) mají na určení svého spoluvlastnictví naléhavý právní zájem. Žádný ze žalobců neměl záměr „obcházet pozůstalostní řízení“ a požadují jen to, aby „zápis vlastnických práv k pozemku odpovídal skutečnosti“.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ). Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ).

10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkumu dovolacího soudu), že L. R. kupní smlouvou ze dne 15. 4. 1954 zakoupila (mimo jiné) pozemek, z něhož byl vyčleněn (vznikl) pozemek nyní označovaný jako pozemek XY. L. R. se svým manželem K. R. předmětný pozemek, který patřil do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, „odstupní“ smlouvou ze dne 21. 1. 1969 převedli dopodílového spoluvlastnictví žalobkyně a) a jejího manžela J. R., každého ideální ½. Žalobkyně a) se svým manželem J. R. pozemek XY užívali, a to i poté, co pozemek měli kupní smlouvou ze dne 20. 5. 1977 převést na stát; žalobci popřeli, že by žalobkyně a) se svým manželem J. R. takovou smlouvu „podepsali“; protože pozemek XY užívali „více než 50 let“ a protože nebylo prokázáno, že by kupní smlouva ze dne 20. 5. 1977 byla platně uzavřena, soudy dospěly k závěru (dovolatelkou nezpochybněnému), že jim nadále svědčilo vlastnické právo. Manžel žalobkyně a) J. R. dne 17. 1. 2021 zemřel; z vypořádání jeho pozůstalosti, provedené usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 7. 2021, č. j. -22, vyplývá, že jeho dědici jsou žalobci a), b), c) a d), kteří si pozůstalost rozdělili dohodou, a že zůstavitelův spoluvlastnický podíl na pozemku XY nebyl zařazen do aktiv pozůstalosti, aniž by šlo ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s. o sporný majetek.

11. Předmětem řízení byl v projednávané věci rovněž spor o určení vlastnictví k pozemku XY mezi žalobci b), c) a d) jako dědici po J. R., zemřelém dne 17. 1. 2021, nastraně jedné a státem (Českou republikou) na straně druhé. Odvolací soud při svém rozhodování řešil (mimo jiné) otázku, zda je přípustné – po zjištění, že ideální ½ pozemku XY patřila do pozůstalosti po J. R. – určit v tomto sporu také to, v jakém poměru každý ze žalobců b), c) a d) nabývá do spoluvlastnictví zůstavitelův podíl na této nemovitosti. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že jejich posouzení bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, žedovolání proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení přípustné.

12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , kteréprovedl bez nařízení jednání ( věta první ), Nejvyšší soud dospěl kzávěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.

13. Majetek, který tvoří aktiva pozůstalosti, je vypočten v ustanovení § 171 odst. 1 z. ř. s. Aktiva, která patří do pozůstalosti, se v řízení o pozůstalosti zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku (srov. § 172 odst. 1 z. ř. s.). Nebyla-li by zjištěna žádným z uvedených způsobů, pak soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv; neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží (srov. § 172 odst. 2 z. ř. s.). Svých práv k aktivům pozůstalosti, k nimž se z důvodu jejich spornosti v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo, se mohou účastníci domáhat žalobou podanou podle ustanovení z. ř. s., kterou soud projedná (a rozhodne) v řízení podle Části třetí .

14. Práv ke sporným aktivům pozůstalosti se mohou účastníci domáhat žalobou podanou podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. zpravidla až po pravomocném skončení řízení o pozůstalosti. Judikatura soudů současně dospěla k závěru, že žalobou podanou podle ustanovení z. ř. s. se dědic může i v průběhu řízení o pozůstalosti vůči jinému dědici domáhat při splnění podmínky naléhavého právního zájmu ( ) určení, že věc náležela ke dni smrti zůstaviteli, avšak jen do té doby, dokud nebude řízení o pozůstalosti skončeno pravomocným rozhodnutím o dědictví vydaným podle ustanovení z. ř. s., aavšak jen tehdy, jestliže se k aktivu pozůstalosti nepřihlíželo jen v důsledku jeho spornosti mezi dědici (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp.zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023).

15. Byla-li zjištěna aktiva pozůstalosti, soud v řízení o pozůstalosti – byly-li splněny dalšípředpoklady uvedené v ustanovení § 184 odst. 1 z. ř. s. – usnesením o dědictví (§ 185 z. ř. s.) potvrdí dědicům nabytí dědictví; ke sporným aktivům pozůstalosti se přitom samozřejmě – jak uvedeno již výše – nepřihlíží.

16. V případě, že žaloba podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. byla podána až po skončení řízení o pozůstalosti pravomocným rozhodnutím o dědictví vydaným podle ustanovení § 185 z. ř. s., je třeba pod pojmem „účastník“ užitým v ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. rozumět toho, kdo byl účastníkem pozůstalostního řízení jako dědic v době (v den) rozhodnutí o dědictví vydaného podle ustanovení § 185 z. ř. s., tedy – řečeno jinak – toho, kdo prokázal v řízení o pozůstalosti své dědické právo, a komu proto bylo pravomocným rozhodnutím soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví (srov. též § 1670 o. z.).

17. V ustanovení § 193 z. ř. s. se předepisuje, jak soud postupuje tehdy, objeví-li se po právní moci usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení § 185 z. ř. s.) majetek, který tvoří (může tvořit) aktivum pozůstalosti. Uvedené ovšem neplatí o každém majetku, který nebyl (jako dědictví) rozhodnut v usnesení o dědictví. V ustanovení § 193 odst. 1 části věty za středníkem z. ř. s. se uvádí, že uvedené „neplatí, jde-li o aktiva a pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo §173 věty druhé nepřihlíží“, což neznamená nic jiného než to, že o aktivech pozůstalosti, která byla známa již v (původním) řízení o pozůstalosti a k nimž se v tomto (původním) řízení o pozůstalosti k důvodu spornosti nepřihlíželo, se dodatečné projednání pozůstalosti vesmyslu ustanovení § 193 z. ř. s. neprovede. Z uvedeného pak logicky rezultuje závěr, žeuplatnění práva žalobou podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nepředstavuje „pouhé“ určení, zda sporný majetek skutečně patřil (nebo nepatřil) do pozůstalosti, ale vždy taképožadavek na vyřešení všech nároků (subjektivních práv) účastníků, která mají (podle svého přesvědčení) k takovému majetku (srov. též právní názor uvedený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. ).

18. Z výše uvedeného je třeba (mimo jiné) dovodit, že o nabytí dědictví zůstavitelovými dědici (těmi, kdo prokázali své dědické právo) se rozhoduje v řízení o pozůstalosti, ledažezákon stanoví jinak. V jiném soudním řízení se rozhoduje o nabytí dědictví v řízení ožalobě podané podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s., tedy v řízení, jehož účastníky jsouzůstavitelovi dědici, a o majetku, k němuž se v původním řízení o pozůstalosti nepřihlíželo z důvodu jeho spornosti (ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s.).

19. V projednávané věci ovšem nešlo o projednání žaloby podané podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s., ale o spor mezi dědici na straně jedné a „třetí osobou“ na straně druhé, v němž se dědici domáhali ochrany svých (tvrzených) práv k majetku patřícímu dopozůstalosti, který nebyl – nikoliv však z důvodu spornosti – v pravomocně skončeném řízení o pozůstalosti vypořádán. Již z tohoto důvodu se v projednávané věci nemohou uplatnit právní názory uvedené (mimo jiné) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí astanovisek pod č. 84, ročník 2023, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. , a ani v odvolacím soudem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. , které dopadají pouze na spory mezi dědici.

20. Smrtí zůstavitele vzniká dědické právo (srov. § 1479 větu první o. z.). I když vzniklo dědické právo, nevzniklo tím ještě bez dalšího právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní; dědické právo je jen titulem pro nabytí dědictví z pozůstalosti. Právní úprava nabývání dědictví vychází z principu ingerence státu; stanoví proto zejména, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta soudem v řízení o pozůstalosti, že řízení opozůstalosti se zahajuje i bez návrhu a že majetek z pozůstalosti, který nebyl v původním pozůstalostním řízení vypořádán, musí být soudem následně vyřešen v dodatečném projednání pozůstalosti nebo v řízení o žalobě podané podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. Zůstavitelovým dědicem je proto jen ten, o němž to stanoví pravomocné usnesení o dědictví vydané podle ustanovení § 185 z. ř. s., tedy ten, komu bylo usnesením o dědictví potvrzeno nabytí dědictví (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. , které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 2023).

21. V soudní praxi (srov. například již dříve vyslovený právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. , nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. , který je ve svých principech použitelný i za současné právní úpravy) nejsou žádné pochybnosti o tom, že v případě, zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebyla-li aktiva pozůstalosti mezi nimi vypořádána ohledně věci, o kterou jde vobčanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a nebyla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že by šlo o sporný majetek (ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s.), pak platí, že všichni zůstavitelovi dědici mají aždo vypořádání pozůstalosti ohledně této věci z pozůstalosti celé vlastnické právo (srov. Též § 1236 o. z.) a že k výkonu vlastnických práv a k nakládání se společnou věcí sevyžaduje jednomyslné rozhodnutí všech dědiců, není-li ujednáno něco jiného (srov. § 1238 odst. 1 o. z.).

22. V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že spoluvlastnický podíl J. R., zemřelého dne 17. 1. 2021, k pozemku XY patří do jeho pozůstalosti. I když řízení o pozůstalosti bylo pravomocně skončeno usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 7. 2021, č. j. -22, aniž by v něm byl vypořádán také zůstavitelův podíl k pozemku XY, a i když v řízení o pozůstalosti nenastala spornost tohoto aktiva pozůstalosti (ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s.), odvolací soud v napadeném rozsudku - místo toho, aby vyslovil, že jde o majetek ve vlastnictví dědiců pozemřelém J. R. - stanovil jednotlivé podíly žalobců b), c) a d) na pozemku XY; nevzal přitom v úvahu, že v posuzovaném případě bylo možné stanovit podíly jednotlivých dědiců po J. R. jen pozůstalostním soudem formou dodatečného projednání pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 193 z. ř. s.

23. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil ( ). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (ve výroku ve věci samé, který byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Brně, a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Břeclavi) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

24. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( část věty první za středníkem ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem a věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 9. 2026

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu