Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 176/2026 - 27

- 28

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Václava Štencla a Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. S., zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2026, č. j. OAM720/ZAZA11D072026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2026, č. j. , o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozhodl o přemístění žalobce do Litevské republiky a o neposkytování služeb dle , o azylu, s výjimkou zdravotních služeb. Krajský soud v Brně následně rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného.

[2] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) dne 26. 9. 2026 kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku. Svůj návrh odůvodňuje tím, že nucené vycestování do Litevské republiky v případě nepřiznání odkladného účinku mu způsobí skutečně vážnou újmu ve smyslu , (dále „ “), jelikož jím dojde k násilnému rozdělení rodiny. Odkazuje na body 14 a 17 Preambule nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“), s tím, že členské státy by měly při uplatňování tohoto nařízení mít na mysli především respektování rodinného života a s tím související možnost odchýlit se od kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodů solidarity.

[3] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby soud návrh na přiznání odkladného účinku zamítl. Tvrzení stěžovatele považuje žalovaný za neopodstatněná. Stěžovatel je zletilou, plně soběstačnou osobou. Na území České republiky sice pobývá jeho otec, matka a sestra, nicméně ti nepředstavují rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, tj. rodinu v úzkém smyslu. Stěžovatel na těchto osobách není jakkoli závislý. Jeho vlastní rodinné vazby (manželka a tři děti) se nachází v Uzbekistánu. K žádnému „násilnému rozdělení rodiny“ tedy přemístěním do Litevské republiky nedojde.

[4] Podle § 33m odst. 1 zákona o azylu má podání kasační stížnosti odkladný účinek, jen jdeli o rozhodnutí o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany nebo o neprodloužení azylu nebo doplňkové ochrany. V ostatních případech podání kasační stížnosti odkladný účinek nemá, Nejvyšší správní soud jej však může kasační stížnosti přiznat (§ 33m odst. 2 zákona o azylu).

[5] Podle obecně platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat.

[6] Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje splnění zákonných předpokladů ( ve spojení s ), tj. nepoměru újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly, a chybějícího rozporu s důležitým veřejným zájmem. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že přiznání odkladného účinku má mimořádný charakter a má být vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy. Soud jím totiž ještě před meritorním rozhodnutím prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, jež je potřeba považovat za zákonné a věcně správné, dokud není zákonným postupem zrušeno (usnesení NSS ze dne 22. 12. 2003, č. j. , č. 760/2006 Sb. NSS). Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by tak být přiznáván pouze v případech, které svou specifickou povahou takový postup odůvodňují. Jeli přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma, která žadateli hrozí, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, tedy taková, která odůvodňuje, aby v konkrétním případě nebylo pravidlo, že žaloba (resp. kasační stížnost) odkladný účinek nemá, výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. , č. 4039/2020 Sb. NSS, bod 65, a ze dne 1. 7. 2015, č. j. , č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 25).

[7] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy hrozící žadateli oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě žadatele a jeho konkrétní situaci. Máli být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatel tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na vycestování utrpěl. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu však v usnesení č. j. (viz bod 58) potvrdil dřívější názor vyslovený v usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. , bod 7, že „paušálním přiznáváním odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona“. K přiznání odkladného účinku by tedy nemělo docházet bez dalšího, ale „jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele)“.

[8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci nejsou podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti naplněny.

[9] Stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil hrozbou násilného rozdělení rodiny v případě, že dojde k jeho nucenému vycestování do Litevské republiky. Z rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že sám stěžovatel v žalobě za své rodinné příslušníky pobývající na území České republice označil otce, matku a sestru. Z tohoto rozsudku rovněž plyne, že stěžovatel není na těchto osobách závislý. Jeho nejbližší rodina (manželka a tři děti) naopak pobývá v Uzbekistánu. Přemístění žalobce z České republiky do Litevské republiky na ni tedy nemá bezprostřední vliv. V návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel neuvedl žádná tvrzení, která by ohledně existence osob, na nichž by mohl být v České republice závislý, popírala závěr krajského soudu, a samotná kasační stížnost (zatím) vůbec žádné důvody neobsahuje. Rozdělení širší rodiny, ke kterému může dojít vycestováním stěžovatele do Litevské republiky, nepovažuje Nejvyšší správní soud za natolik významný negativní důsledek, aby je bylo možné kvalifikovat jako vážnou újmu odůvodňující využití tak výjimečného institutu, jakým je přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Z návrhu stěžovatele neplyne žádná významnější intenzita tohoto důsledku pro stěžovatele, než představuje v životě poměrně běžné odloučení dospělého muže (27 let) od rodičů a sourozenců.

[10] Jelikož pro to nebyly splněny zákonné podmínky, Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek podle zákona o azylu a ve spojení s nepřiznal.

[11] Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žádným způsobem nepředjímá budoucí rozhodnutí o věci samé (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. , č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. října 2026

Karel Šimka

předseda senátu