Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
69 A 4/2026 - 43.pdf
PDF · 0 B
No categories available
69 A 4/2026 - 43
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Alexandrem Kryslem ve věci
žalobce:
B. M.
zastoupen advokátkou Mgr. Ing. Martinou Zoubkovou, sídlem Pod Všemi svatými 421/10, Plzeň
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, Praha
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2026, č.j. OAM-972-7/ZR-2026,
takto:
I.
Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2026, č.j. OAM-972-7/ZR-2026, se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný je p o v i n e n uhradit žalobci náklady řízení ve výši 18 404 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Ing. Martiny Zoubkové, advokátky.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Žalobce se žalobou ze dne 19. 3. 2026 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2026, č.j. OAM-972-7/ZR-2026, (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo žalobci podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“ nebo „zákon č. 65/2022 Sb. “) s odkazem na § 10 odst. 2 a ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb. , o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“ nebo „zákon č. 221/2003 Sb. “), odňato oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany, neboť žalobce jako žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl nepravdivé údaje.
II.
Žaloba
2. Žalobce namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí a jeho rozpor s principy dobré správy, veřejné správy jako služby veřejnosti a právní jistoty. V úvodu žaloby vymezil právní rámec dočasné ochrany podle směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice“), která byla přijata v reakci na vysídlení obyvatel během konfliktů na západním Balkáně. V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu byla na návrh Evropské komise ze dne 2. 3. 2022 aktivována prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcím rozhodnutím Rady“). Žalobce dále poukázal na vztah mezi zákonem o dočasné ochraně a Lex Ukrajina. Podle něj je třeba aplikovat právní úpravu v posloupnosti: Lex Ukrajina, subsidiárně zákon o dočasné ochraně a teprve následně zákon o pobytu cizinců.
3. Stěžejní část žalobní argumentace se týká výkladu § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina. Žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024 -42, ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 336/2024 -42 a ze dne 8. 4. 2025, č.j. 9 Azs 20/2024 -37, podle nichž je důvod vrácení žádosti spočívající v existenci dočasné ochrany v jiném členském státě neslučitelný s právem Evropské unie a nelze jej aplikovat. Žalobce vycházel rovněž z rozsudku Soudního dvora EU ve věci Krasiliva. Tento rozsudek nevylučuje možnost, aby se držitel dočasné ochrany přesunul z jednoho členského státu do druhého a požádal o ochranu tam. Smyslem unijní úpravy je zabránit současnému čerpání práv ve více státech, nikoli znemožnit změnu hostitelského státu. Pokud předchozí pobytové oprávnění stále trvá, musí být žádost v novém státě věcně projednána a žadatel musí být poučen o nutnosti ukončit pobytové oprávnění v původním hostitelském státě. K tomu žalobce rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024 -42, podle něhož ani existence platného pobytového oprávnění v jiném členském státě neumožňuje aplikovat institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina. Správní orgán je povinen žádost projednat, ověřit možnost zániku předchozího pobytového oprávnění a v případě potřeby poskytnout žadateli součinnost při jeho ukončení. Teprve pokud žadatel nedoloží kroky směřující k ukončení předchozího pobytového oprávnění, bude žádost zamítnuta. Žalovaný by tedy i v situaci, kdyby o polské dočasné ochraně věděl již při podání žádosti, byl povinen postupovat podle výše uvedené judikatury a po poskytnutí potřebné součinnosti dočasnou ochranu žalobci udělit. Nad rámec výše zmíněného lze ještě uvést, že, jak ostatně shodně tvrzeno žalovaným, dočasná ochrana udělená v Polské republice v souladu s čl. 11 polského zákona z dne 12. 3. 2022 o pomocy obywatelom Ukrainy w związku z konfliktem zbrojnym na terytorium tego państwa zaniká udělením dočasné ochrany v jiném státě.
4. Další část žalobní argumentace se týkala právní úpravy odnětí a odepření dočasné ochrany. Žalobce tvrdil, že osoby spadající do osobního rozsahu prováděcího rozhodnutí Rady lze z dočasné ochrany vyloučit pouze z důvodů uvedených v čl. 28 směrnice. Jakékoliv další důvody zavedené vnitrostátní právní úpravou jsou v rozporu s unijním právem. Za nepřípustné proto považuje použití § 9 odst. 2 zákona o dočasné ochraně v rozsahu, v jakém umožňuje odepření nebo odnětí ochrany z důvodu uvedení nepravdivých údajů či zatajení skutečností. Podle žalobce lze tento důvod použít pouze tehdy, pokud nepravdivé údaje směřují k otázce, zda osoba vůbec spadá do osobního rozsahu prováděcího rozhodnutí Rady. Žalobce a jeho rodina jsou státními příslušníky Ukrajiny, kteří opustili zemi po 24. 2. 2022, a nepochybně tak spadají pod osobní rozsah dočasné ochrany. Tuto skutečnost ostatně potvrdil sám žalovaný tím, že jim ochranu původně udělil. Současně nebyly zjištěny žádné skutečnosti zakládající aplikaci čl. 28 směrnice. Zamlčení či nesprávné uvedení informace o předchozí žádosti v Polsku proto nemůže být důvodem pro odnětí ochrany.
5. Žalobce dále namítal, že postup žalovaného je v rozporu s principem dobré správy, je zmatečný a v rozporu s úmyslem směrnice a zákona o dočasné ochraně. Nesouhlasil s hodnocením žalovaného, který jeho jednání označil za podvodné a odnětí ochrany za spravedlivé. Uvedl, že žalovaný neuvedl, jak přihlédl k jeho osobním poměrům, zejména skutečnosti, že byl v době útěku z Ukrajiny i v době podání žádosti nezletilý či osobou blízkou věku mladistvého, v České republice dlouhodobě pobývá, pracuje, plní své povinnosti a již nedisponuje dočasnou ochranou v jiném státě. Žalobce zdůraznil, že v období útěku z Ukrajiny panovaly mimořádné a nepřehledné poměry. Nesprávné uvedení údajů proto vysvětluje neznalostí, jazykovou bariérou a okolnostmi útěku. Žalovaný neprokázal existenci zneužití práva a neodůvodnil svůj závěr v souladu s požadavky judikatury, zejména rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, č.j. 10 Azs 151/2024 -28. Na podporu argumentace proti formalistickému postupu žalovaného odkázal žalobce také na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2026, č.j. 30 A 73/2025 -65, který kritizoval přepjatě formalistický výklad Lex Ukrajina a zdůraznil nutnost zohlednit smysl právní úpravy, obecné právní principy a nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stejná východiska mají být podle žalobce uplatněna i v jeho věci.
6. Žalobce uzavřel, že napadené rozhodnutí je neslučitelné s právem Evropské unie a že postup žalovaného je v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména se zásadou zákonnosti [§ 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád (dále jen „správní řád správní řád “)] a zásadou veřejné správy jako služby veřejnosti (§ 4 odst. 1 správního řádu ).
III.
Vyjádření žalovaného k žalobě
7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobci byla dočasná ochrana udělena na základě žádosti ze dne 4. 4. 2022, č.j. OAM-0021397/DO-2022. V této žádosti zákonná zástupkyně žalobce výslovně uvedla, že žalobce nikdy nepožádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, natož aby ji získal. Následně však bylo v rámci výměny informací mezi členskými státy EU zjištěno, že žalobce již dne 11. 3. 2022 požádal o dočasnou ochranu v Polské republice, kde mu byla také udělena.
8. Žalovaný se dále vyjádřil k fungování platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany „Temporary Protection Platform“ (dále též jen „TPD“), která byla vytvořena na základě čl. 10 a čl. 27 směrnice. Žalovaný uvedl, že platforma TPD začala fungovat postupně až od 15. 7. 2022, a proto při rozhodování o žádosti žalobce dne 4. 4. 2022 vycházel pouze z údajů uvedených v žádosti, které se později ukázaly jako nepravdivé. Žalobce v žalobě připustil, že se v rozhodné době nacházel v Polsku, tvrdil však, že o dočasnou ochranu tam žádat nechtěl a že mu byla udělena bez jeho vědomí v důsledku nedorozumění. Žalovaný tato tvrzení považuje za nevěrohodná. Uvedl, že si není vědom důvodu, proč by polské orgány měly žalobce k podání žádosti nutit nebo mu ji podsouvaly. Žalobce svá tvrzení ničím nedoložil. Podle žalovaného navíc pro naplnění důvodu odnětí dočasné ochrany podle § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně není úmysl žadatele třeba. Za podstatné považuje pouze to, že žalobci byla dočasná ochrana v jiném členském státě udělena ještě před podáním žádosti v České republice. Na základě údajů získaných prostřednictvím TPD měl žalovaný za prokázané, že žalobce o dočasnou ochranu v jiném členském státě požádal a současně tuto skutečnost v české žádosti neuvedl. Pokud by žalobce uvedl pravdivé údaje o získané dočasné ochraně v Polsku, jeho žádost by musela být posouzena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, v tehdy účinném znění. Žalobce by proto dočasnou ochranu v České republice vůbec nezískal.
9. Žalovaný dále odkázal na § 2 odst. 1 správního řádu , podle něhož jsou správní orgány povinny postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Z tohoto důvodu vydal napadené rozhodnutí, neboť podle § 10 odst. 2 zákona o dočasné ochraně lze oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany odejmout, pokud byl dodatečně zjištěn důvod, pro který mohlo být podle § 9 odst. 2 a 3 téhož zákona odepřeno. Podle § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně lze dočasnou ochranu odepřít, jestliže žadatel uvedl nepravdivé údaje nebo zamlčel skutečnosti významné pro zjištění skutečného stavu věci. Právě nepravdivé tvrzení v žádosti vedlo k tomu, že žalovaný dočasnou ochranu žalobci udělil, ačkoliv by při znalosti skutečného stavu věci jeho žádost posoudil jako nepřijatelnou. V důsledku toho bylo s žalobcem zacházeno odlišně než s jinými žadateli, kteří pravdivě uvedli existenci dočasné ochrany v jiném členském státě a jejichž žádosti byly vyhodnoceny jako nepřijatelné. Ponechání dočasné ochrany žalobci by proto podle žalovaného bylo nespravedlivé, a to bez ohledu na skutečnost, že již není držitelem dočasné ochrany v Polsku.
10. Žalovaný dále uvedl, že před vydáním rozhodnutí dodržel postup podle § 36 odst. 3 správního řádu a umožnil žalobci seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobce této možnosti využil dne 11. 2. 2026. S jeho argumenty se žalovaný vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
11. Žalovaný dále uvedl, že směrnice nepředpokládá možnost získat postavení osoby požívající dočasné ochrany ve více členských státech. Osoba, která již dočasnou ochranu získala v jednom členském státě, nemůže být podle žalovaného považována za nově vysídlenou osobu přicházející z Ukrajiny, ale za osobu usazenou v jiném členském státě. Na podporu tohoto výkladu odkázal žalovaný na čl. 11 směrnice upravující povinnost převzetí držitele dočasné ochrany zpět státem, který mu ochranu poskytl. Skutečnost, že členské státy po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady čl. 11 prakticky neuplatňovaly, podle žalovaného nic nemění na základním principu, že postavení osoby požívající dočasné ochrany může mít cizinec pouze v jednom členském státě.
12. Žalovaný rovněž argumentoval kapacitními důvody. Odkázal na čl. 25 odst. 1 směrnice s tím, že Česká republika oznámila Evropské komisi riziko vyčerpání kapacit pro zvládání následků hromadného přílivu vysídlených osob mimo jiné oznámením Ministerstva vnitra ze dne 25. 8. 2025. Podle žalovaného směrnice předpokládá relokační mechanismy mezi členskými státy (čl. 26), které však nebyly aktivovány. Česká republika je proto oprávněna reagovat na skutečnost, že její přijímací kapacity jsou vyčerpány nebo jejich vyčerpání hrozí. Současně však zohledňuje případy slučování rodin a případy hodné zvláštního zřetele.
13. Žalovaný uzavřel, že jeho postup odpovídá prováděcímu rozhodnutí Rady i směrnici.
IV.
Replika žalobce
14. Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného replikou. Uvedl, že vyjádření žalovaného je nepřiléhavé k meritu věci a že žalovaný převážně opakuje skutkový stav a svoji původní argumentaci, podle níž by žádost žalobce o dočasnou ochranu byla při znalosti předchozí dočasné ochrany v Polské republice vyhodnocena jako nepřijatelná. Žalobcova argumentace ale nestojí pouze na tvrzení, že jeho zákonná zástupkyně nevěděla, jaký dokument v Polsku podepisuje. Stejně tak je nepřiléhavá argumentace žalovaného založená na kapacitních možnostech České republiky a principu solidarity mezi členskými státy, neboť tyto okolnosti nejsou důvodem pro odnětí dočasné ochrany podle § 10 odst. 2 zákona o dočasné ochraně a nemohou dodatečně nahrazovat zákonný důvod jejího odnětí. Žalobci byla dočasná ochrana odňata pro tvrzené uvedení nepravdivých údajů, nikoli z kapacitních důvodů či relokace.
15. Jestliže žalobce spadá do osobní působnosti prováděcího rozhodnutí Rady, je státním příslušníkem Ukrajiny, pobýval na Ukrajině před zahájením invaze a do Evropské unie přišel v souvislosti s ozbrojeným konfliktem, dopadá na něj režim dočasné ochrany bez ohledu na to, že při tranzitu přes Polskou republiku mohlo dojít k registraci nebo k udělení tamní dočasné ochrany. Správní orgán nemůže z omylu při registraci v Polské republice učinit důvod k odnětí ochrany, pokud by i v případě, že by o omyl nešlo, musel žádost žalobce věcně projednat a za splnění ostatních podmínek jí vyhovět.
16. Žalobce se dále vymezil proti tvrzení žalované, že získal dočasnou ochranu v České republice „díky tomu, že podváděl“. Takové hodnocení nemá oporu ve správním spise. Žalobce byl v rozhodné době nezletilý, při útěku z Ukrajiny byl odkázán na svou matku a pomoc dobrovolníků, nerozuměl cizojazyčné administrativě a mohl oprávněně předpokládat, že šlo o registraci uprchlíků po překročení hranice. Za těchto okolností nelze bez dalšího dovozovat podvodné jednání. Nadto, pokud žalovaný přisuzuje zásadní význam správnému vyplnění formuláře, měl zajistit přítomnost tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobo d), a nikoliv se spolehnout na pomoc dobrovolníků.
17. Dále žalobce polemizuje s názorem žalované, že pokud by informace o udělení dočasné ochrany v Polské republice byla známa již dne 4. 4. 2022, žádost by musela být vrácena jako nepřijatelná. Tato hypotéza je dle žalobce chybná. Žalobce k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu vydanou po rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Krasiliva (rozsudky ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024 -42 a č.j. 1 Azs 336/2024 -42 a ze dne 8. 4. 2025, č.j. 9 Azs 20/2024 -37), podle níž nelze z důvodu rozporu s právem Evropské unie aplikovat důvody nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. Z uvedené judikatury podle žalobce vyplývá, že žádost o dočasnou ochranu podaná v České republice nemůže být automaticky odmítnuta pouze proto, že žadatel již dříve získal dočasnou ochranu v jiném členském státě. Správní orgán je povinen žádost přijmout a věcně posoudit. Pokud má žadatel stále dočasnou ochranu v jiném členském státě a chce práva čerpat nově výlučně v České republice, má jej správní orgán poučit o nemožnosti souběžného čerpání práv ve více členských státech a ověřit, zda udělením českého oprávnění zanikne oprávnění v původním členském státě. Pokud takový zánik nastane ze zákona, má správní orgán oprávnění k pobytu udělit. Pokud zánik nenastane automaticky, má správní orgán žadateli poskytnout součinnost a dát mu přiměřenou lhůtu k ukončení předchozí ochrany. Žalobce v této souvislosti citoval bod 37 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025, č.j. 9 Azs 20/2024 -37, který tento postup podrobně vymezuje.
18. Podle žalobce právě tento postup měl být uplatněn i v projednávané věci. Žalovaný však místo věcného posouzení a ověření právního účinku udělení českého oprávnění k pobytu ve vztahu k polskému oprávnění k pobytu (což de facto žalovaný i udělal a správně konstatoval, že polské pobytové oprávnění v důsledku udělení českého pobytového oprávnění zaniklo), kvalifikoval omyl v tiskopisu jako nepravdivý údaj a přistoupil k odnětí dočasné ochrany. Takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a smyslem dočasné ochrany. Nelze přijmout ani argument žalované, že rozhodovala podle vnitrostátní úpravy účinné v době podání žádosti. Ke dni vydání napadeného rozhodnutí již existovala ustálená judikatura Nejvyššího správního soud stran dotčené problematiky, kterou žalovaný musel znát. Setrvání na výkladu, který byl již opakovaně označen za neslučitelný s unijním právem, proto nelze považovat za legitimní právní názor, nýbrž za formalistický postup odporující zásadě zákonnosti, právní jistoty a dobré správy.
19. Žalobce dále zdůraznil, že jeho dočasná ochrana v Polské republice již zanikla v důsledku udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU. Nedocházelo tedy k souběžnému požívání práv plynoucích z dočasné ochrany ve dvou členských státech. Sám žalovaný připouští, že žalobce již není držitelem polské dočasné ochrany, přesto z této skutečnosti nevyvozuje žádné důsledky v jeho prospěch. Odnětí české dočasné ochrany nesleduje žádný legitimní cíl, pouze jej ponechává bez dočasné ochrany, na kterou má podle prováděcího rozhodnutí Rady a judikatury správních soudů nárok. Právě zánik polské dočasné ochrany po udělení ochrany v České republice zároveň potvrzuje, že správní orgán by i podle návodu Nejvyššího správního soudu musel žalobci oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany udělit. Pokud by správní orgán v dubnu 2022 znal informaci o udělení dočasné ochrany v Polské republice a zároveň řádně zjistil polskou právní úpravu, musel by dospět k závěru, že českým udělením předchozí ochrana v Polsku zanikne. Není tedy pravdivé, že žalobce by při „pravdivém“ vyplnění žádosti ochranu v České republice nikdy nezískal.
20. Žalobce uzavřel, že vyjádření žalovaného potvrzuje, že napadené rozhodnutí stojí na formalistickém a již judikaturou překonaném předpokladu, že samotná předchozí dočasná ochrana v jiném členském státě bez dalšího brání poskytnutí dočasné ochrany v České republice. Tento předpoklad je neslučitelný s právem Evropské unie a s rozhodovací praxí správních soudů.
V.
Posouzení věci soudem
21. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a účastníci souhlasili s projednáním věci bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s.ř.s. s.ř.s. “) o věci samé bez jednání.
22. V souladu s § 75 odst. 1 , 2 s.ř.s. s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.
A.
23. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2025, č.j. 5 Azs 217/2023 -36, dospěl k následujícím závěrům:
„Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož odnětí oprávnění k pobytu významně determinuje právní postavení žalobce, v jehož případě rozhodně nepostačovalo zjištění z informačního systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Pokud stěžovatel prostřednictvím tohoto systému či evidence ex post zjistil, že žalobce byl 26. 8. 2022, tj. ještě před podáním žádosti o dočasnou ochranu v ČR, registrován jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku, nejde jistě o skutečnost nepodstatnou. Na druhou stranu ale nejde ani o takovou skutečnost, která bez dalšího implikuje odejmutí dočasné ochrany v ČR, jak poněkud zjednodušeně dovodil stěžovatel. Ten totiž v dané věci vyšel z mylného předpokladu, podle něhož, uvedl-li by žalobce, že mu byla dočasná ochrana udělena v Rumunsku, nutně by mu byla jeho žádost o dočasnou ochranu v ČR vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina.
Institutem nepřijatelnosti podle lex Ukrajina se v návaznosti na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva velmi podrobně zabýval NSS v rozsudku ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023 -27; v podrobnostech lze odkázat na celé odůvodnění tohoto rozsudku, v němž pátý senát NSS mj. připomněl, že základním východiskem, z něhož SDEU dovodil, že nelze žádost vrátit jako nepřijatelnou v situaci, kdy již byla obdobná žádost podána v jiném členském státě, bylo to, že dočasná ochrana byla udělena už prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382. Tím byly členským státům EU uloženy povinnosti ve vztahu k osobám požívajícím dočasné ochrany podle kapitoly III směrnice o dočasné ochraně, zejména povinnost zajistit jim povolení k pobytu.
V této souvislosti NSS i s odkazem na svoji předchozí judikaturu (zejm. rozsudky ze dne 25. 4. 2024, 6 Azs 259/2023 -21, ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024 -28, či ze dne 21. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024 -20) – v odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 273/2023 -27 uvedl, že „správní orgány ani soudy nemohou vycházet pouze z údajů obsažených v informačním systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Ten totiž představuje pouhou pomůcku, kterou správní orgány členských států využívají k evidenci držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Na rozdíl od veřejných rejstříků (viz zákon č. 304/2013 Sb. , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů) však na něj nelze vztahovat princip materiální publicity“ (viz bod [43]).
V dalším bodě [44] odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 272/2023 -27 NSS konstatoval: „Žadatel tedy musí mít možnost se již před správním orgánem k tomu, že je veden v evidenci TPD jakožto držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, vyjádřit a případně zpochybnit, že takovým povolením skutečně disponuje. Měl by mít také možnost se tohoto povolení, resp. práv z něj vyplývajících, za účelem získání povolení k pobytu v ČR vzdát, pokud to právní řád daného členského státu umožňuje. Takové možnosti ovšem žadatel vůbec nemá, pokud je mu žádost bez dalšího vrácena dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jako nepřijatelná. Byť tedy Soudní dvůr nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, jak byl shrnut v podkapitole IV.a) tohoto rozsudku, vyplývá, že k tomuto účelu nelze použít procesní institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Naopak, i v případě, že správní orgán zjistí při podání žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že žadatel je veden v evidenci TPD jako držitel povolení k pobytu v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá“ (důraz přidán).
Je pravdou, že v daném případě nebyla žádost žalobci vrácena jako nepřijatelná. Naopak stěžovatel ji přijal a povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany žalobci udělil dne 6. 9. 2022. Následně však lustrací v evidenci TPD stěžovatel zjistil, že žalobce je jako držitel dočasné ochrany registrován v Rumunsku, načež s žalobcem dne 24. 1. 2023 zahájil řízení a dne 12. 2. 2023 vydal rozhodnutí o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice. Stěžovatel tedy vedl správní řízení, nicméně v něm postupoval podobně, jako kdyby byla žádost žalobce nepřijatelná, což ostatně sám připouští; viz výše zmíněný poukaz stěžovatele na to, že kdyby měl informaci, že žalobce je registrován v Rumunsku, jeho žádost o dočasnou ochranu v České republice by mu byla vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Touto optikou pak stěžovatel v podstatě bez dalšího rozhodl o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu na území ČR z titulu dočasné ochrany, což nelze akceptovat.
I když SDEU nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě EU, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně vyplývá, že tak nelze postupovat pomocí institutu nepřijatelnosti – a contrario je nutno vést správní řízení, řádně poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení a další procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.“
24. Nejvyšší správní soud následně uvedl: „Přeneseno na nyní posuzovanou věc to znamená, že stěžovatel nemohl odejmout žalobci oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 lex Ukrajina za použití § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně, aniž ho předtím řádně poučil a zjistil jeho stanovisko stran toho, zda chce svá práva, včetně práva pobytu, plynoucí z dočasné ochrany čerpat výlučně v České republice. V případě kladné odpovědi, kterou lze s ohledem na skutkové okolnosti této věci více než předpokládat, pak bylo na místě postupovat mutatis mutandis shora naznačeným způsobem – zejména měl tedy stěžovatel ověřit, jestli předchozí pobytové oprávnění žalobce v Rumunsku nezaniklo vydáním jeho oprávnění k pobytu v ČR či prostým plynutím času, případně měl žalobce vyzvat, aby sám v tomto směru jednal, předchozího pobytového oprávnění se vzdal atd. Nic z tohoto se však v daném případě nestalo, což znamená, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele nemohlo obstát a krajský soud postupoval správně, pokud ho zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.“
B.
25. Nyní souzená věc po skutkové i právní stránce obdobná věci souzené Nejvyšším správním soudem, a proto na ni dopadají shora uvedené závěry.
26. Také v nyní souzené věci žalovaný založil napadené rozhodnutí primárně na zjištění z evidence Temporary Protection Platform, z něhož dovodil, že žalobci byla ještě před podáním žádosti o dočasnou ochranu v České republice udělena dočasná ochrana v Polsku. Konkrétně žalovaný zjistil, že žalobce získal dočasnou ochranu v Polsku dne 11. 3. 2022, zatímco v České republice mu byla dočasná ochrana udělena dne 4. 4. 2022. Žalobce přitom v žádosti o dočasnou ochranu v České republice uvedl, že o její udělení v jiném členském státě Evropské unie nežádal. Z tohoto důvodu žalovaný uzavřel, že žalobce uvedl nepravdivé údaje, a podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s § 10 odst. 2 a § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb. mu oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany odňal.
27. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný vycházel ze stejné právní úvahy, kterou Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku výslovně odmítl. Žalovaný totiž uvedl, že pokud by žalobce při podání žádosti pravdivě sdělil, že mu byla dočasná ochrana udělena v Polsku, byla by jeho žádost podle tehdy účinného § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. vyhodnocena jako nepřijatelná a dočasná ochrana by mu v České republice vůbec udělena nebyla. Na této úvaze žalovaný založil rovněž závěr, že ponechání dočasné ochrany žalobci by nebylo účelné ani spravedlivé.
28. Takový právní závěr však není slučitelný s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ten výslovně dovodil, že samotná evidence v systému TPD ani skutečnost, že byla dočasná ochrana dříve udělena jiným členským státem, sama o sobě bez dalšího neodůvodňuje odnětí oprávnění k pobytu. Správní orgán je naopak povinen účastníka řízení řádně poučit, zjistit jeho stanovisko, zda hodlá práva plynoucí z dočasné ochrany vykonávat výlučně v České republice, a v návaznosti na jeho tvrzení a další procesní kroky ověřit, zda dočasná ochrana v jiném členském státě skutečně trvá, případně mu umožnit učinit kroky směřující k jejímu ukončení.
29. V nyní projednávané věci nadto sám žalovaný zjistil, že žalobce již zřejmě není držitelem dočasné ochrany v Polsku, neboť záznam o tom, že dočasnou ochranu v tomto členském státě získal, již nebyl součástí platformy TPD. Tuto skutečnost však žalovaný nepovažoval za rozhodnou. Naopak výslovně uvedl, že i za této situace považuje odnětí dočasné ochrany v České republice za účelné a spravedlivé, neboť žalobce podle jeho názoru při podání žádosti podváděl, respektive uváděl nepravdivé informace.
30. Takový postup je v přímém rozporu s východisky citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Pro posouzení možnosti dalšího čerpání práv z dočasné ochrany v České republice není rozhodující pouze historická skutečnost, že žalobci byla v minulosti udělena dočasná ochrana v jiném členském státě. Žalovaný byl povinen postavit najisto rovněž to, zda toto oprávnění v době jeho rozhodování nadále trvalo. Jestliže přitom sám konstatoval, že podle aktuálních údajů TPD žalobce již zřejmě držitelem dočasné ochrany v Polsku není, nemohl bez dalšího založit odnětí české dočasné ochrany pouze na tom, že polská dočasná ochrana v minulosti existovala a žalobce její existenci v žádosti neuvedl.
VI.
Rozhodnutí soudu
31. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s. s.ř.s. ). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s. s.ř.s. ). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s. s.ř.s. ).
VII.
Odůvodnění neprovedení důkazů
32. Soud nerozhodl na základě dalších důkazů, neboť toho nebylo třeba k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.
VIII.
Náklady řízení
33. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v odměně advokátky za 3 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokátka převzala a připravila zastoupení žalobce a podala jeho jménem žalobu a repliku. Podle § 9 odst. 5 a § 7 bod 5 . advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 4 620 Kč, tj. 13 860 Kč za tři úkony právní služby. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 450 Kč, tj. za tři úkony celkem 1 350 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyní žalobce je advokátka, která je plátcem daně z přidané hodnoty, resp. je společníkem advokátní kanceláře, jež je plátkyní daně z přidané hodnoty (srov. § 15 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb. , o advokacii), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí po zaokrouhlení 3 194 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 18 404 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “), ve spojení s § 64 s.ř.s. s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. s.ř.s.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 2. září 2026
Mgr. Alexandr Krysl v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.