Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 A 21/2026 - 24

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci

žalobce: A. L., narozený dne X

bytem X

zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou

sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 30. 3. 2026 jeho žádost o udělení dočasné ochrany, evidovanou pod č. j. OAM-0384753/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 30. 3. 2026, evidované pod č. j. OAM-0384753/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný dne 30. 3. 2026 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany evidovanou pod č. OAM-0384753/DO-2026 z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ ”). Žalobce požadoval, aby soud prohlásil tento zásah za nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany.

II. Obsah žaloby

2. Ke skutkovým okolnostem případu žalobce uvedl, že je držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území U., je občanem U., z U. utekl a nemůže se tam vrátit z obavy o svůj život, rozhodl se žít svobodně v České republice společně se svými příbuznými a přáteli. Žalobce získal dne 18. 8. 2025 dočasnou ochranu v R., přes které však pouze tranzitoval, získal tedy tzv. permis, aniž by si to přál. Žalobce si následně prostřednictvím rumunské ambasády svůj pobyt zrušil, o čemž obdržel potvrzení dne 18. 3. 2026. Poté, co zjistil, že žalovaný v obdobném případě dočasnou ochranu udělil, pokusil se žalobce dne 30. 3. 2026 podat svou žádost včetně potřebných náležitostí a svého sdělení, tato však byla vyhodnocena jako nepřijatelná, s čímž žalobce nesouzní. Ve vrácení žádosti jako nepřijatelné spatřuje nezákonný zásah žalovaného. K důkazu navrhl žádost ze dne 30. 3. 2026, cestovní pas žadatele a certifikát ze dne 18. 3. 2026.

3. Žalobce považoval vrácení jeho žádosti žalovaným a její označení za nepřijatelné za soudně přezkoumatelné, k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42.

4. Žalobce poukázal na to, že žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU a že bylo učiněno prohlášení dle , a tedy dle . Žalobce je však přesvědčen, že k dnešními dni podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR splňuje, nemůže se ztotožnit ani se skutečností, že pokud bylo učiněno prohlášení dle , má být jeho žádost kontra legem EU brána jako nepřezkoumatelná dle . Měl za to, že nelze vycházet z „učiněného prohlášení Ministerstva vnitra“, nový vybočuje z historicky ustálených kontinentálních právních tradic EU/ČR a působí kontra legem EU a ustálené judikatuře ESD. Poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 10.11. 2025, č. j. -21. Rovněž poukázal na již bytelně zakotvený judikát NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42 vycházející z rozsudku K., a dále na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2025, č.j. -55, na základě, kterého došlo žalovaným již k samotnému provedení obsahu rozsudku. Žalovaný tedy v obdobné věci vedené pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO-2024 dne 12. 6. 2025 dočasnou ochranu udělil, a to žadateli, který svou dřívější dočasnou ochranu v R. zrušil.

5. Žalobce uvedl, že provedl vše nezbytné a v souladu s dotčenými právními normami, aby mohl zůstat na území ČR, jak se svobodně rozhodl a jak mu po právu náleží, vrácení jeho žádosti je nezákonným zásahem žalovaného. Byl přesvědčen, že jeho žádost měla být žalovaným bez výhrady přijata a následně přezkoumána, aby nedocházelo k dalším neoprávněným průtahům legalizace pobytu žalobce na území ČR.

6. Navrhoval, aby soud prohlásil zásah žalovaného spočívající ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné za nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením jeho žádosti o dočasnou ochranu. Požadoval též přiznání práva na náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Uvedl, že žalobce figuruje v platformě Temporary Protection Platform – TPP jako držitel dočasné ochrany v R., svědčí o tom znak tp. Žalobce sice v žalobě tvrdí, že se dočasné ochrany vzdal, což dokládá certifikátem vydaným ambasádou R., tento údaj však nekoresponduje s údaji v TPP. Pro naplnění důvodu dle je však rozhodné pouze to, že žalobce dočasnou ochranu v jiném členském státě získal. Je tedy nesporné, že žalobce získal oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném státě Evropské unie. K argumentu ohledně získání dočasné ochrany „omylem“ uvedl, že se jedná o častý argument používaný v žalobách tohoto typu zástupkyní žalobce, k čemuž však odkazuje na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2026, č.j. -20.

8. K samotnému důvodu nepřijatelnosti podle žalovaný uvedl, že oznámení dle tohoto zákona Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025 a je dostupné na jeho webových stránkách. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti pak postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. Pro jeho naplnění tak není rozhodné, zda cizinec aktuálně je či není držitelem takového povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany.

9. Připustil, že v případě žádosti vedené pod sp. zn. OAM-415944/DO-2024 žalovaný vyhověl, nicméně stalo se tak pouze v důsledku rozsudku městského soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. -55 a ještě před tím, než bylo přijato nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí č. 2”), které obsahuje dva nové recitály, z nichž je zřejmé, že osoby, které získaly dočasnou ochranu v jednom státě nemají právo na získání téhož pobytového oprávnění v jiném členském státě. Navíc v té době ještě v zákoně neexistoval důvod dle .

10. Dále uvedl, že nemá za to, že by bylo skutečně postaveno najisto, že předmětné ustanovení je v rozporu s právem EU (jak aktuálně judikují správní soudy), když je to SDEU, který by takový nesoulad měl konstatovat. Připomněl, že SDEU se k otázce druhotného pohybu osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, v rozsudku ve věci K. nevyjádřil. Dle žalovaného SDEU nechal členským státům otevřenou možnost odepřít dočasnou ochranu těm osobám, která již toto povolení získaly v jiném členském státě. V návaznosti na to pak bylo přijato prováděcí rozhodnutí č. 2–k tomu viz dále. Dle žalovaného tak byl zpochybněn a překonán výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES zakládá právo na získání dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel dočasné ochrany v jiném členském státě přesune. Žalovaný dále odkázal na praxi Spolkové republiky Německo a Irské republiky, přiložil rozsudek Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko ze dne 21. 4. 2026 a rozhodnutí irského správního úřadu. Žalovaný proto navrhoval, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU stran použitého ustanovení a jeho souladu s právem EU.

11. Dále žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Stejně tak nepoužívání čl. 11 této směrnice nemůže dle žalovaného samo o sobě takové právo založit, neboť se v tomto případě jedná pouze o politickou dohodu členských států. Odkázal na dva nové recitály k prováděcímu rozhodnutí č. 2, z nichž vyplývá, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES nemá vliv na aplikaci čl. 8 odst. 1 téže směrnice. Druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany je dle těchto recitálů nežádoucí, což ostatně zmiňuje i recitál 9 samotné směrnice č. 2001/55/ES.

12. Měl za to, že postupoval v souladu se zákonem, pokud žádost žalobce vyhodnotil jako nepřijatelnou. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Hodnocení Městským soudem v Praze

13. Městský soud v Praze v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

14. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání dle , jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a žalobce i žalovaný s projednáním věci bez nařízení jednání ve smyslu ust. souhlasili.

15. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci K. dovodil, že soudní výluka dle je v rozporu s směrnice č. 2001/55/ES ve spojení s y základních práv EU. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. -46. Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti podle tudíž lze přezkoumat.

16. Žaloba je důvodná.

17. Mezi stranami není sporné a vyplývá i z předložených listin (kopie žádosti ze dne 30. 3. 2026, kopie cestovního pasu, výpis z TPP), že žalobce je občanem U., v minulosti po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na území U. získal dne 18. 8. 2025 dočasnou ochranu v R., na území České republiky dne 30. 3. 2026 požádal o udělení dočasné ochrany, jeho žádost byla označena jako nepřijatelná, neboť žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení dle ( ). Žalobce v žádosti uvedl, že dne 24. 2. 2022 pobýval na U., není zde uvedeno, zda někdy získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU.

18. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. -65, č. 603/2005 Sb. NSS).

19. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (v Rumunsku). Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou podle .

20. Podle Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

21. Podle žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže (…)

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, (…)

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

22. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

23. Podle čl. 25 odst. 3 téže směrnice, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

24. Námitky žalobce směřovaly proti postupu žalovaného, který shledal jeho žádost za nepřijatelnou, protože v minulosti získal dočasnou ochranu v R. Okolnost, že žadatel v minulosti získal dočasnou ochranu v jiném členském státě, je jednou ze dvou kumulativních podmínek nepřijatelnosti podle tohoto ustanovení. Na důvod nepřijatelnosti dle je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet v souladu s předchozí judikaturou k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení. Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil většinu svých argumentů na to, že z práva EU neplyne právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).

25. Z vyjádření žalovaného k žalobě je zjevné, že žalovaný neakceptoval závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle a d) . Soud proto i v kontextu nynějšího případu připomíná již zmíněný rozsudek SDEU ve věci K., na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, a mnoho dalších. Zdejší soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. -61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. -38, ze dne 13. 6. 2025, č. j. -37, nebo ze dne 21. 10. 2025, č. j. -33 a č. j. -24). Soud se s vyslovenými závěry plně ztotožnil a v podrobnostech na ně již v minulosti v četných rozsudcích odkázal. Přesto, že žalovaný tyto závěry dosud nereflektoval, soud nepovažuje za účelné, aby je v jejich celistvosti znovu opakoval a pro stručnost na ně odkazuje, neboť jsou žalovanému zcela zřejmě známy.

26. Stejné důvody, které žalovaný namítal proti závěrům soudů o nepřijatelnosti podle a d) , přitom provází i nyní projednávanou věc. Ačkoliv žalovaný shledal žádost žalobce nepřijatelnou podle novějšího důvodu nepřijatelnosti [ ], na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější již zmíněné „dubnové“ judikatury NSS. Ta se uplatní proto, že , stejně jako důvody nepřijatelnosti podle a d), vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této původní (byť formulačně upravené) podmínce pak v podobě nepřijatelnosti podle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle , kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

27. K první podmínce soud předně uvádí, že první část představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle a d) . Klíčovým zůstává, jakkoli se tomu žalovaný brání, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí č. 1“), na kterou této osobě vzniká nárok na základě směrnice Rady č. 2001/55/ES, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státě EU (bez ohledu na to, zda jím dosud disponuje či nikoli). Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je/byla vedena v platformě TPP jako držitelka povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.

28. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici č. 2001/55/ES jsou s výše citovanou judikaturou NSS v rozporu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí č. 1 právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES postrádala smysl.

29. Soud neshledal, že by tyto závěry NSS byly rozporné se smyslem a účelem směrnice č. 2001/55/ES. Tato směrnice sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným citovaný čl. 15 a 26; to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice č. 2001/55/ES ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, když aplikace daného mechanismu je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by čl. 26 směrnice č. 2001/55/ES bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice č. 2001/55/ES sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí č. 1 i prováděcí rozhodnutí č. 2 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice č. 2001/55/ES, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.

30. Soud proto přisvědčil žalobci, že mohl dosáhnout na dočasnou ochranu již na základě toho, že splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí č. 1. Žalobce tedy splňuje výše uvedená kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí č. 1 (v opačném případě by mu ostatně dočasná ochrana v R. udělena nebyla). Svědčí mu tudíž i právo sekundární volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného, jenž mu podanou žádost vrátil jako nepřijatelnou, nemohl realizovat.

31. Na právě uvedeném nic nemění prováděcí rozhodnutí č. 2. Z tohoto rozhodnutí z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl, zvlášť v situaci, jaká nastala v nynějším případě, žádost žalobce mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení. Žalobce uvedl, že dočasnou ochranu v R. získal, ale již se jí vzdal, okolnosti trvání dočasné ochrany proto musí být blíže zjišťovány ve správním řízení v souladu s „dubnovou“ judikaturou NSS.

32. Podle recitálu (5) prováděcího rozhodnutí č. 2 v souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak.

33. Podle recitálu (6) prováděcího rozhodnutí č. 2 s ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.

34. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být prováděcí rozhodnutí č. 1 interpretováno, nijak ale výslovně nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitál (6) lze totiž interpretovat bez problému tak, že se tím aprobuje již SDEU přijatý závěr ve věci K., že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem již dle judikatury SDEU i NSS nebyly dovolené – tj. případy, kdy ukrajinský uprchlík se domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.

35. Zároveň lze dospět k závěru, že zřejmým cílem vložení nových bodů do recitálu prováděcího rozhodnutí č. 2 je zajistit, aby v jednom okamžiku požívaly oprávněné osoby práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, a zabránit tak vícenásobným registracím. Postup předestřený judikaturou NSS přitom není s těmito cíli nutně v rozporu, nevede k požívání dočasné ochrany ve více členských státech (rozsudky NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. -28, bod 14, nebo ze dne 19. 9. 2025, č. j. -25, bod 7). NSS nerozporuje, že tento stav možný není, pouze žalovanému ukládá, aby v těchto případech prověřil, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě trvá, aby žadatele poučil o nemožnosti souběžného využívání dočasné ochrany ve více členských státech, případně aby žalovaný prověřil, zda udělením dočasné ochrany v ČR automaticky zanikne dočasná ochrana udělená v jiném členském státě, případně zda žadatel učinil kroky, aby se práv z dočasné ochrany v jiném členském státě vzdal (rozsudky NSS č. j. -42 a č. j. -42).

36. Žalobce tak úspěšně zpochybnil již první z podmínek, která musí být podle splněna, aby žádost mohla být vyhodnocena jako nepřijatelná.

37. Ke druhé podmínce soud znovu opakuje, že představuje pouze reformulaci a sloučení důvodů dle písm. c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

38. Soudu předně není zřejmé, proč by takové oznámení melo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. NSS tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí č. 1 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU (rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. -19, bod 26). Žalovaný nemůže využitím nového důvodu vázaného na tutéž podmínku, kterou soudy opakovaně odmítly, nadále plošně odmítat žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.

39. Oznámení dle určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle směrnice č. 2001/55/ES. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco směrnice č. 2001/55/ES až o překročení kapacit.

40. Z pohledu soudu tak (ve spojení s ) představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí č. 2001/55/ES – z této směrnice neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice č. 2001/55/ES.

41. Ustanovení je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

42. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance P. L.), pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo. Ostatně i NSS dospěl k závěru, že ani projednání v příslušných výborech Poslanecké sněmovny a souhlas napříč politickým spektrem nemůže nikterak zvrátit skutečnost, že přijatá změna je v rozporu s unijním právem (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. -18).

43. K obdobným závěrům dospěl NSS i v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. -18, kdy v bodě [29] uvedl, že žalovaný „ani neuvádí, kdy a jakým způsobem za účinnosti takové oznámení zaslal či na jaké webové adrese bylo zveřejněno. Odkazuje toliko na dopis ze dne 25. 8. 2025, který však byl dle údaje obsaženého i ve správním spisu odeslán již dne 28. 8. 2025, tedy před účinností novely ( , jehož přílepkem změna byla, byl vyhlášen dne 2. 9. 2025 a nabyl účinnosti dne 3. 9. 2025). Nejvyšší správní soud podotýká, že dopis neobsahoval žádné detaily ohledně toho, jaké vlastně jsou kapacity České republiky a ve kterých konkrétních oblastech jsou překročeny, resp. hrozí, že budou překročeny. Z veřejně dostupných zdrojů (např. zpráv stěžovatele o situaci v oblasti migrace), přitom na první pohled neplyne, že by se situace v měsících před odesláním dopisu nějak skokově ‘zhoršila’. Jak již však upozornil městský soud, případný náhlý hromadný příliv vysídlených osob by představoval důvod pro aplikaci směrnice o dočasné ochraně a koordinované řešení ze strany orgánů EU. I kdyby tedy k takovému náhlému nárůstu došlo, nemohlo by to ospravedlnit vracení jednotlivých žádostí o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelných, tedy bez věcného posouzení, podle , neboť takový postup směrnice o dočasné ochraně neumožňuje.”

44. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře NSS, která je plně aplikovatelná i na . NSS dovodil, že druhotný pohyb osob, na které se vztahuje , je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení.

45. Jelikož tyto závěry nezpochybňuje ani přijaté prováděcí rozhodnutí č. 2, měl žalovaný v této věci nejprve ve správním řízení postavit najisto, zda žalobce aktuálně je či není držitelem dočasné ochrany v R. – u čehož nepostačí paušální odkaz na informační systém TPP, u něhož není dán princip materiální publicity. Žalovaný se tedy měl v rámci správního řízení zabývat tím, zda žalobce v současnosti stále disponuje dočasnou ochranou v R., v této souvislosti posoudit žalobcem předložený certifikát rumunské ambasády ze dne 18. 3. 2026, a podle výsledku postupovat způsobem nastíněným v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Protože tyto kroky žalovaný neučinil, postupoval v této věci nezákonně. S ohledem na to soud neprováděl k důkazu certifikát ze dne 18. 3. 2026, neboť to bylo úkolem žalovaného.

46. Žalovaný proto tím, že žalobci vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost, zasáhl do práv žalobce nezákonným způsobem, označení jeho žádosti jako nepřijatelné bylo v rozporu s evropskými předpisy.

47. Závěrem je třeba odkázat na rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025 č. j. -34, kde se vyjádřil k otázce závaznosti jeho judikatury: „Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat. V opačném případě se jejich postup stává zcela svévolným a popírajícím jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce. Lze připomenout, že Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře dokonce konstatoval, že „[o]dmítneli se nicméně správní orgán řídit názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v obdobné věci pouze s odkazem na údajně nedostatečnou kvalitu odůvodnění, jedná v rozporu s výše uvedenými ustanoveními , čímž překračuje své pravomoci, a porušuje tak y a d“ (rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. , bod 27).“

48. Soud neshledal důvod k předložení předběžné otázky SDEU ohledně slučitelnosti čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES a vnitrostátní úpravy, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, jestliže cizinec již získal povolení k pobytu z tohoto titulu v jiném členském státě, bez ohledu na to, zda je stále jeho držitelem nebo ne. Uvedená otázka se fakticky týká důvodu nepřijatelnosti dle a jako taková byla již posouzena NSS v kontextu existující judikatury SDEU. Předběžná otázka by byla nadbytečná s ohledem na jednoznačné a vyčerpávající závěry, které vyslovil NSS zejména v tzv. „dubnové” judikatuře, s níž se městský soud ztotožnil. Nadto soud připomíná, že pokládání předběžných otázek není jeho povinností, nýbrž „jen“ možností ( alinea druhá Smlouvy o fungování EU).

49. S tím související odkaz žalovaného na praxi Spolkové republiky Německo a Irské republiky pokládá soud za bezpředmětný. Pro zdejší soud je podstatná judikatura tuzemských správních soudů a SDEU, přičemž rozsudek SDEU ve věci K. byl vyložen Nejvyšším správním soudem a žádný jiná judikatura SDEU, která by svědčila závěrům žalovaného, není soudu známa. Soud tak neprováděl k důkazu rozhodnutí německého soudu ani irského správního orgánu.

50. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto výrokem I. deklaroval postupem dle § 87 odst. 2 s.ř.s, že zásah žalovaného byl nezákonný. V souladu se stejným ustanovením soud výrokem II. zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobce na podání žádosti o dočasnou ochranu, a obnovil stav před označením žádosti žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

51. O nákladech řízení soud rozhodl dle Žalobce byl ve věci samé úspěšný, a proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobcem představují náklady právního zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony právní služby po 4 620 Kč (dle , , , d) , advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. převzetí právního zastoupení, podání žaloby), tedy celkem 9 240 Kč, a v náhradě hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč, tedy celkem 900 Kč ( téže vyhlášky). Náhrada není zvýšena o DPH, jelikož zástupkyně žalobce ani na výzvu soudu nedoložila, že je plátcem DPH. Celková výše nákladů řízení tedy činí částku 10 140 Kč.

52. Soud danou věc projednal přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany a o trvající zásah.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 15. září 2026

Mgr. Kateřina Peroutková v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.