Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)56 A 11/2025 - 25.pdf
PDF · 0 B
No categories available
56 A 11/2025 - 25
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Miroslavem Makajevem ve věci
žalobkyně: RNDr. I. S.
bytem X
zastoupená advokátem Mgr. Petrem Škardou
se sídlem Jankovcova 1627, Praha 7
proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje
se sídlem Zborovská 11, Praha 5
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2025 č. j. 044877/2025/KUSK/HRO,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2025 č. j. 044877/2025/KUSK/HRO, a rozhodnutí Městského úřadu Říčany ze dne 11. 2. 2025, č. j. 33015/2025-MURI/OPE/1900, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 269,40 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Petra Škardy.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah podání účastníků
1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Říčany (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 11. 2. 2025, č. j. 33015/2025-MURI/OPE/1900.
2. Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila tím, že dne 26.9.2024 ve 3:15 hod. na dálnici D1 v úseku 12,5 km ve směru jízdy na Brno řídila nákladní vozidlo tovární značky Iveco 190EL (provozovatel - X a.s., IČO: X, X) rz X kdy nepřizpůsobila rychlost jízdy jiným okolnostem, které je možno předvídat a aby byla schopna zastavit vozidlo na vzdálenost na kterou má rozhled a pravou přední částí svého vozidla narazila do ležící pneumatiky v pravém jízdním pruhu. Vlivem nárazu se pneumatika odmrštila do levého jízdního pruhu, kde projížděl řidič J. s osobním vozidlem tovární značky Seat Leon (M. J. X) a došlo ke střetu přední části vozidla Seat s pneumatikou. Při dopravní nehodě nedošlo ke zranění osob. Došlo ke hmotné škodě na vozidlech. Ovlivnění alkoholem bylo na místě dopravní nehody u řidičů vyloučeno dechovou zkouškou přístrojem Dräger. Technická závada jako příčina dopravní nehody nebyla na místě ohledáním zjištěna ani řidiči uplatněna. Svým jednáním porušila ustanovení § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 2 500 Kč.
3. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že správní orgány v dané věci zcela rezignovaly na prokazování subjektivní stránky přestupku tedy zavinění. Odpovědnost za přestupek je přitom v tomto případě založena na zavinění. Zdůraznila, že jela přiměřenou rychlostí, ležící pneumatika černé barvy byla na silnici téměř neviditelná a žalobkyně by se nemohla překážce vyhnout ani tehdy kdyby jela výrazně nižší rychlostí. Její zavinění není nikterak prokazováno a nelze je dovozovat pouze z objektivního faktu, že došlo ke střetu s ležící pneumatikou. Správní orgány dovozují, že s ohledem na povinnost řidiče „jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled“, musela být taková povinnost porušena z pouhého faktu, že došlo ke střetu s pneumatikou. Tato úvaha ovšem zcela pomíjí otázku zavinění. Za takových závěrů by každý střet s neočekávatelnou překážkou na silnici automaticky v každém případě vedl k závěru o vině řidiče. To je ovšem zjevně v rozporu se smyslem přestupkové odpovědnosti založené na zavinění.
4. Žalobkyně rovněž namítla, že nebyl akceptován její důkazní návrh na provedení znaleckého posudku z oboru dopravy.
5. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žalobkyně nejela přiměřenou rychlostí, při které by se mohla překážce na silnici vyhnout. Ležící pneumatika na dálnici pak nepředstavovala nepředvídatelnou a neočekávatelnou překážku a v důsledku rychlosti jízdy žalobkyně a okolností, za kterých došlo k nárazu do pneumatiky, nebyla reakce žalobkyně na překážku na silnici dostatečná, aby se žalobkyně mohla této překážce vyhnout či bezpečně zastavit. Skutečnost, že žalobkyně při jízdě nevzala v úvahu jízdní vlastnosti svého vozidla a rozhledové poměry, které v době jízdy panovaly, vedly k tomu, že žalobkyně nebyla schopna adekvátně zareagovat na překážku ležící na silnici tak, aby k nehodě nedošlo. Z těchto skutkových zjištění dovodily správní orgány naplnění subjektivní stránky přestupku žalobkyně ve formě zavinění z nedbalosti, tedy že žalobkyně věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí, a nezachovala tak potřebnou míru opatrnosti, která je po účastnících silničního provozu objektivně požadována. Jak vyplývá z výše uvedeného, není zavinění žalobkyně dovozováno pouze ze skutečnosti, že došlo ke střetu s ležící překážkou na silnici, ale se souboru okolností, za kterých ke spáchání přestupku došlo a které jsou v příčinné souvislosti s následkem jednání žalobkyně, přičemž není pravdou, jak dovozuje žalobkyně, že dle úvah žalovaného by každý střet řidiče s překážkou na silnice automaticky vedl k závěru o vině řidiče. Správní orgány konstatoval zavinění žalobkyně ve vztahu ke konkrétní situaci, při které žalobkyně řídila vozidlo o celkové hmotnosti 19 tun, v noci za použití potkávacích světel na neosvětleném úseku dálnice rychlostí 85 km//h, tedy za takových okolností, při kterých došlo k porušení povinnosti žalobkyně uložené jí ustanovením § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu.
6. Za této situace, kdy měly správní orgány bez důvodných pochybností za prokázaná skutková zjištění, pak bylo provedení důkazu znaleckým posudkem k možnostem výhledu žalobkyně a možnostem zabránění dopravní nehodě nadbytečné a správní orgány k provedení takového důkazu nepřistoupily, což ve svých rozhodnutích patřičně odůvodnily.
II. Posouzení věci krajským soudem
7. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. s. ř. s. ), načež shledal, že žaloba je důvodná. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas v intencích § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Jednání nebylo třeba nařizovat ani za účelem dokazování, neboť seznámení se s obsahem správního spisu nevyžaduje provádění dokazování (např. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 -117, publikovaný pod č. 2383/2011 Sb. NSS a dostupný stejně jako ostatní rozhodnutí správních soudů na www.nssoud.cz).
8. Stěžejní otázkou v projednávané věci je, zda žalobkyně porušila § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu takovým způsobem, který by zakládal přestupkovou odpovědnost.
9. Podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled (zvýraznění provedeno soudem).
10. Před vlastním posouzením věci pokládá soud za důležité zdůraznit dvě věci.
11. Zaprvé, provoz na pozemních komunikacích patří mezi lidské činnosti, které jsou svou povahou spojeny s určitou, nikoli zanedbatelnou, mírou rizika. Přesto je tato činnost pokládána za společensky nezbytnou a zákon ji připouští a vytváří pro ni podmínky. Rizika spojená s touto činností se pak snaží mírnit řadou legislativních opatření, z nichž nejzásadnějším je úprava povinného pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla (tzv. povinné ručení). Vedle toho zákonodárce reguluje chování účastníků silničního provozu dalšími prostředky občanského, trestního a správního práva (včetně přestupkové odpovědnosti). Vždy je však třeba mít na paměti, že provoz na pozemních komunikacích je činností rizikovou a nelze v každém případě, kdy dojde k nějakému škodlivému následku, najít někoho, koho lze potrestat.
12. Zadruhé, Pokud jde o přestupky fyzických osob (řidičů), jejich odpovědnost je v souladu s § 15 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů konstruována jako odpovědnost subjektivní, tedy odpovědnost za zavinění, nikoli jako odpovědnost objektivní, tedy odpovědnost za následek. Fyzická osoba tedy může být odpovědná za přestupek pouze tehdy, pokud si (není-li vyžadován úmysl) počíná nedbale, přičemž tuto otázku je nutné hodnotit se zřetelem nejen k právní úpravě, ale i k podmínkám reálného života. Výše uvedený rozdíl mezi subjektivní a objektivní odpovědností je zcela zásadní a nelze jej obcházet tím, že by na fyzickou osobu byly kladeny požadavky reálně prakticky nesplnitelné, z jiných důvodů nevhodné či odtržené od reálného života. V takém případě by totiž byla fyzická osoba reálně stíhána za to, že její obecně zcela standardní jednání shodou okolností vedlo k negativnímu následku, který přitáhl pozornost správních orgánů. Takový přístup by však byl v souladu s principem odpovědnosti za zavinění jen zdánlivě, jelikož ve skutečnosti by se již jednalo o zastřenou objektivní odpovědnost.
13. Veden výše uvedenými východisky dospěl soud v projednávané věci k závěru, že závěry správních orgánů nemohou z níže uvedených důvodů obstát.
14. Především soud uvádí, že přestože § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu výslovně uvádí, že řidič smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, nelze toto ustanovení vykládat doslovně a formalisticky. Soud souhlasí se závěry Nejvyššího soudu ČR, vyslovenými v rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3807/2014 , podle kterých „Závěr o přiměřené rychlosti se musí vždy odvíjet od posouzení individuálních skutkových okolností a měl by dbát obecných zásad přiměřenosti, jakož i zohlednit plynulost silničního provozu, jež má na bezpečnost také vliv. Přestože je provoz motorového vozidla z podstaty věci spojen se zvýšeným rizikem, nelze po řidičích formalisticky vyžadovat natolik úzkostlivé chování, jež by fakticky znemožnilo plynulý provoz motorových vozidel. Klíčové je, zda řidič na zvýšené riziko reagoval, a to způsobem, který lze považovat za adekvátní s přihlédnutím ke všem významným okolnostem, a to zejména k dopravní situaci a k senzorickým, kognitivním a motorickým schopnostem řidiče. Nelze automaticky vinit řidiče automobilu z nepřiměřené rychlosti, jestliže (jakkoli nestandardní chování chodců ve vozovce předvídá a počíná si s maximální opatrností) nemůže střetu nijak zabránit. Zaviněné porušení právní povinnosti je nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je předpoklad, že se řidič při pohybu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15 , a též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 7. 1981 sp. zn. 3 Tz 20/81 Tz 20/81, publikované pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Podle tohoto principu nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008 , publikovaný pod č. 1707/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude“.
15. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že „obviněná jela v noci na dálnici neosvětlené veřejným osvětlením a pokud jela na potkávací světla, kdy světelný kužel dosahoval do obviněnou uvedenou delší vzdálenosti cca 20 metrů a jela pro ni příznivější rychlostí 85 km, jela zcela prokazatelně nepřiměřenou rychlostí s ohledem na vzdálenost na kterou měla rozhled. Jak vyplývá z dostupných tabulek přípustných brzdných drah vozidel, při rychlosti vozidla 80 km/h vozidlo, s ohledem na reakční dobu řidiče 0,8 – 1,2 vteřiny, tedy v průměru 1 vteřiny ujede vzdálenost 22,2 m a celková brzdná dráha nákladního vozidla je tak 67, 7 m a to bez ohledu na celkovou tonáž vozidla. Z uvedeného tak nadevší pochybnost vyplývá, že obviněná při viditelnosti 20 m před vozidlo a rychlosti 85 km/h nebyla schopna zastavit vozidlo na vzdálenost 30 m, na kterou měla zaregistrovat předmět na vozovce“. Soud sice poznamenává, že ve správním spise není žádná tabulka brzdných drah vozidel založena, nicméně žalobkyně tyto výpočty nijak nesporuje a soud dodává, že přibližné hodnoty brzdných drah jsou veřejně dostupné a obecně známé (viz např. https://besip.gov.cz/Ucastnici-silnicniho-provozu/Ridici-automobilu/Zasady-bezpecne-jizdy-v-aute/Spechej-pomalu). Současně soud poznamenává, že údaje o rychlosti jízdy žalobkyně a dosahu jejího světelného kužele nebyly taktéž v řízení postaveny najisto, jelikož vycházejí pouze z tvrzení žalobkyně. Jelikož však nejsou mezi účastníky sporné (žalovaný sám z nich vycházel), soud z nich při svém dalším posouzení rovněž vychází.
16. V projednávané věci je tak zřejmé a mezi účastníky nesporné, že žalobkyně neměla při rychlosti, kterou jela, a při dosahu světelného kužele svého vozidla žádnou šanci vyhnout se střetu s pneumatikou. Soud však poznamenává, že shora odkazovaných brzdných drah je zřejmé, že i při podstatně nižší rychlosti jízdy by podle údajů, z nichž vycházel žalovaný, by nebylo pravděpodobné, že by žalobkyně byla schopna střetu zabránit. Pro účely tohoto rozsudku není nezbytné určit přesnou rychlost, jíž by žalobkyně musela jet, aby měla šanci na ležící pneumatiku (což je okolnost sice teoreticky předvídatelná, ovšem na dálnici natolik nepravděpodobná, že s ní nelze reálně kalkulovat a preventivně jí přizpůsobovat styl jízdy) zareagovat, orientačně se však dle údajů, z nichž žalovaný zjevně vycházel, jedná o rychlost cca 40-45 km/h. Takový požadavek pokládá soud za odtržený od reálného života, jenž by vedl k nepřiměřenému omezení běžného dálničního provozu.
17. Současně by se jednalo o požadavek poměrně nebezpečný, jelikož vozidlo jedoucí za běžných povětrnostních a srážkových podmínek po dálnici rychlostí nižší než 50 km/h by pro ostatní účastníky silničního provozu bylo natolik překvapivým prvkem, že by naopak narušovalo plynulost silničního provozu a zvyšovalo jeho rizikovost. Zároveň soud nemůže odhlédnout od reality života a provozu na pozemních komunikacích. Lze pokládat za obecně známou skutečnost, že rychlost okolo 50 km/h (případně u případě osobních aut s ideálně seřízenými světly lze uvažovat o schopnosti zastavit v dohledové vzdálenosti teoreticky i v rychlosti 80-90 km/h) by se zjevně odchylovala od rychlostí běžně dosahovaných (a účastníky silničního provozu předpokládaných) v nočním dálničním provozu. Jinak řečeno, pokud by soud chápal § 18 odst. 1 větu poslední zákona o silničním provozu formalisticky, každý (nebo minimálně téměř každý) řidič, který se po setmění pohybuje po dálnici, se dopouští dopravního přestupku, a to bez ohledu na to, zda k nějaké nehodě dojde či nikoliv. Tato skutečnost je přitom nepochybně známa i policejním a správním orgánům a není předmětem jejich zájmu. Za této situace pak vyvození přestupkové odpovědnosti žalobkyně představuje právě onen případ zastřené objektivní odpovědnosti, který soud nepokládá za akceptovatelný.
18. Současně soud musí dát za pravdu žalobkyni, že při formalistickém výkladu § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu by téměř každý střet s neočekávatelnou překážkou na silnici automaticky vedl k závěru o vině řidiče. Pokud totiž řidič pojede takovou rychlostí, že reakce není možná, porušil by povinnost být schopen zastavit v dohledové vzdálenosti. Pokud by pak řidič sice jel dostatečně nízkou rychlostí, avšak zabránit střetu by nedokázal, bylo by mu se stejnou logikou lze vyčítat, že nepřizpůsobil rychlost svým schopnostem, jak § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu rovněž vyžaduje. Ustanovení § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu však nelze používat tím způsobem, který by bez dalšího abstrahoval od podmínek konkrétní dopravní situace, od principu omezené důvěry a od požadavku zavinění. Jinak řečeno není možné je vykládat tak, že jeho dodržení v nočním provozu na dálnici není reálné (a ostatně ani žádoucí), státní moc tuto skutečnost minimálně implicitně akceptuje [přestože způsobení nehody není nutnou podmínkou porušení § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, soudu není z jeho úřední činnosti znám žádný případ, v němž by řidič dostal pokutu na základě toho, že jel v noci příliš rychle (byť v rámci rychlostních limitů) na to, aby mohl zastavit před neočekávanou překážkou (např. rychlostí 100 km/h, kde již v dohledové vzdálenosti zastavit nelze), pokud by se objevila, bez toho, aby k nějakému střetu s překážkou reálně došlo – pokud takové případy existují, pak jsou velmi vzácné, a to tím spíše s přihlédnutím k tomu, že shora popsané jednání řidičů je v provozu zcela standardní] a dané ustanovení tak aplikuje v zásadě pouze nahodile na základě následku, tedy vzniku dopravní nehody. Takový přístup nemůže být v souladu s principem subjektivní odpovědnosti.
19. Soud tedy shrnuje, že žalobkyně jela způsobem, který lze obecně označit za standardní Soud nepřehlédl, že žalovaným uváděná rychlost (vycházející z výpovědi žalobkyně) naznačuje možné mírné překročení nejvyšší dovolené rychlosti dle § 18 odst. 3 věta poslední zákona o silničním provozu. Nicméně jelikož správní orgány žalobkyni nekladou za vinu překročení nejvyšší povolené rychlosti (a ostatně přesná rychlost vozidla nebyla správními orgány ani zjišťována), není tato otázka relevantní pro posouzení projednávané věci.
, požadavek, z jehož nesplnění vyvodily správní orgány přestupkovou odpovědnost žalobkyně, je dle názoru soudu natolik odtržený od reálného života, že jej nelze akceptovat, a žalobkyně tedy byla fakticky postižena nikoli za svou nedbalost, ale za následek svého jednání. Pro úplnost soud dodává, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí uváděl, že žalobkyně nepoužívala dálková světla. Přestože správní orgány jí tuto skutečnost k tíži nekladly (a není tak potřeba se jí podrobně zabývat), soud k této otázce dodává, že postup žalobkyně v tomto ohledu nepokládá (v kontextu informací obsažených ve správním spisu) za nijak neobezřetný – je rovněž obecně známou skutečností, že dálková světla obecně (a nákladních aut zejména) jsou způsobilá výrazně oslnit protijedoucí vozidla (a to i na dálnici, kde jsou od sebe protijedoucí vozidla dále než na běžné komunikaci), což může vést k nebezpečným dopravním situacím. Postup řidiče, který používá dálková světla jen tehdy, kdy je to nezbytné, tak odpovídá jednak požadavkům bezpečnosti silničního provozu, jednak i právní úpravě, jelikož § 32 odst. 3 zákona o silničním provozu zapovídá užívání dálkových světel, mohl-li by jimi být oslněn řidič protijedoucího vozidla, řidič vozidla jedoucího před ním nebo jiný účastník provozu na pozemních komunikacích. Současně lze poznamenat, že ani správní orgány nezpochybnily tvrzení žalobkyně, že dálková světla nepoužívala právě z důvodu, aby neoslňovala protijedoucí vozidla.
20. Soud proto dospěl k závěru, že podaná žaloba je důvodná. K otázce neprovedení důkazu znaleckým posudkem pak jen soud dodává, že tato námitka není důvodná, jelikož skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn s ohledem na právní názor zastávaný správními orgány dostatečně a nebyl mezi účastníky reálně ani sporný. Znalecký posudek tedy nebyl způsobilý přispět k řádnému posouzení věci.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
21. Protože soud shledal žalobu důvodnou, napadené rozhodnutí zrušil a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. s. ř. s. ) a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ). Soud pro úplnost dodává, že jelikož v projednávané věci nebyla prokázána (a zjišťována) ani přesná rychlost vozidla žalobkyně, ani skutečný dosah světelného kužele motorového vozidla (žalovaný vyšel pouze z tvrzení žalobkyně), není v dalším řízení vyloučené, aby správní orgány po doplnění dokazování dospěly k závěru, že žalobkyně se nějakého přestupku skutečně dopustila (soud se zejména pozastavuje nad neobvykle nízkým tvrzeným dosahem světelného kužele, který by prakticky vylučoval možnost vozidla bezpečně se pohybovat po dálnici a který vyvolává pochybnosti o technickém stavu vozidla). Závazný právní názor soudu je třeba chápat v tom smyslu, že nelze po žalobkyni požadovat, aby se v zájmu zachování schopnosti zastavit na dohledovou vzdálenost pohybovala rychlostí, která je ve vztahu k běžným zvyklostem provozu nepřiměřeně nízká.
22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. Žalovanému jako neúspěšnému účastníkovi náhrada nákladů nenáleží. Žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch, má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému. Náhradu nákladů řízení tvoří: odměna advokáta za dva úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně (resp. advokátní kancelář, s níž trvale spolupracuje) je zároveň plátcem DPH, proto je odměna navýšena o její náhradu ve výši 2 129,40 Kč (21 %). Součástí nákladů řízení je i žalobkyní zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč. Náhrada nákladů tak celkem činí 15 269,40 Kč. Náhrada je splatná do třiceti dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. ) k rukám zástupce žalobkyně (§ 64 s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád ).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 11. srpna 2026
Mgr. Miroslav Makajev v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.