Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
39 Af 8/2023 - 87.pdf
PDF · 0 B
No categories available
39 Af 8/2023 - 87
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové, soudkyně Martiny Kotouček Mikoláškové a soudce Richarda Galise ve věci
žalobce: BIOENERGO - KOMPLEX, s.r.o., IČO 27888754
sídlem Pod Hroby 130, Kolín
zastoupená společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s.r.o., IČO 26879441
sídlem Jiráskova 1284, Vsetín
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427, Brno
o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 8. 2023, č. j. 28397/23/5300-22442-706033 a č. j. 26484/23/5300-22442-713080,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. V této věci se soud zabývá otázkou prokázání podmínek pro osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu podle § 64 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále „zákon o DPH “). Zejména se zabývá otázkou hodnocení důkazů provedených v průběhu daňového řízení a jejich způsobilostí vyvrátit pochybnosti orgánů daňové správy ohledně splnění podmínky dodání zboží osobě registrované k dani v jiném členském státě, a dále možností aplikace závěrů judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) a Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) při posuzování hmotněprávních podmínek pro osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu.
2. Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) dodatečnými platebními výměry ze dne 29. 1. 2021, č. j. 384849/21/2111-50523-204139 a č. j. 384966/21/2111-50523-204139 (dále jen „platební výměry“), doměřil žalobkyni DPH za zdaňovací období duben a květen 2017 a uložil jí povinnost uhradit penále z doměřené daně. Žalobkynina odvolání žalovaný v záhlaví označenými rozhodnutími (dále jen „napadená rozhodnutí“) zamítl a platební výměry potvrdil.
3. Správce daně a žalovaný dospěli k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro osvobození od DPH při dodání zboží (surového řepkového oleje) do jiného členského státu, a to, že zboží skutečně dodala deklarovanému odběrateli BLACK LION sp. z o.o. (dále jen „Black Lion“).
4. Žalobkyně se proti napadeným rozhodnutím brání žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “).
Obsah žaloby
5. Žalobkyně namítá, že daňové orgány dospěly k nesprávnému závěru, že neunesla své důkazní břemeno ohledně splnění podmínek pro osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu podle § 64 zákona o DPH . Žalobkyně v průběhu daňového řízení předložila obsáhlý a vzájemně provázaný soubor důkazů, který prokazuje uskutečnění dodávek surového řepkového oleje polské společnosti Black Lion v dotčených zdaňovacích obdobích. Jednalo se zejména o písemné kupní smlouvy, daňové doklady, mezinárodní nákladní listy (dále jen „CMR listy“), vážní lístky, dodací listy, bankovní výpisy a další související doklady. Daňové orgány však tyto důkazy hodnotily přepjatě formalisticky, izolovaně a zaměřovaly se pouze na skutečnosti svědčící v neprospěch žalobkyně. Tento přístup daňových orgánů není v souladu se základním cílem správy daní ani zásadou hodnocení důkazů ve smyslu § 1 odst. 2 a § 8 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád.
6. Jako příklad žalobkyně uvádí nikoliv významná zjištění žalovaného, že část čísel plomb byla na vážních lístcích uvedena strojově a část ručně, nebo zjištění rozdílů v hmotnosti zboží mezi jednotlivými váženími, které se však ve většině případů pohybovaly pouze v řádu několika promile celkové váhy. Žalobkyně také již v průběhu daňového řízení vysvětlila, proč jsou na některých CMR listech uvedeny nikoliv údaje odběratele Black Lion, ale společnosti WEGA sp. z o.o. (dále jen „Wega“). Tato společnost na základě smluvního ujednání poskytovala společnosti Black Lion skladovací prostory a v rámci této spolupráce za ni také přebírala zboží. Pokud by žalovaný předložené důkazy svědčící o faktickém uskutečnění dodávek zboží společnosti Black Lion hodnotil ve vzájemné souvislosti, bylo možné zapojení společnosti Wega vysvětlit uvedenými smluvními povinnostmi. Na podporu své argumentace žalobkyně rozsáhle cituje pasáže rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 11. 4. 2019, č. j. 5 Afs 133/2018 -27, HMO Oil Trade.
7. Žalobkyně namítá, že žalovaný při hodnocení důkazů předložených v polském jazyce vycházel pouze z laického překladu provedeného prostřednictvím veřejně dostupného internetového překladače. Není tedy postaveno na jisto, že závěry žalovaného vycházejí z relevantního a přesného předkladu listin, což má za následek jejich nepřezkoumatelnost.
8. Žalovaný hodnotil svědeckou výpověď členky statutárního orgánu společnosti Wega, paní E. M. G. (dále jen „svědkyně G.“) pouze v neprospěch žalobkyně. Svědkyně vypověděla, že si nevzpomíná na skutečnosti způsobilé potvrdit skutkovou verzi žalobkyně, avšak označila jinou osobu (R. K.; dále jen „R. K.“), která z titulu své pracovní pozice mohla mít o dotčených dodávkách zboží povědomí. Ze svědecké výpovědi tedy jasně vyplynuly indicie o svědkovi, který mohl vypovídat o skutečnostech svědčících ve prospěch žalobkyně. Žalovaný však tuto část výpovědi nevzal v potaz a výslech dalšího svědka neprovedl. Tím porušil svou povinnost podle § 92 odst. 2 daňového řádu zjistit skutkový stav co nejúplněji, aniž by při tom byl vázán jen návrhy daňového subjektu. Na podporu své argumentace cituje závěry vyslovené v rozsudku NSS ze dne 4. 5. 2023, č. j. 8 Afs 262/2021 -60, Vinařství Noemi, který se podle jejího názoru týkal obdobného pochybení daňového orgánu.
9. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem žalovaného, že ohledně plnění poskytovaného společnosti Black Lion nebyla v dobré víře. Tohoto odběratele si ověřovala ve veřejně dostupných rejstřících i v systému VIES [elektronický systém Evropské komise pro ověřování platnosti DIČ (VAT ID) u subjektů registrovaných k DPH v EU – pozn. soudu] a průběžně si kontrolovala, zda je registrován k DPH, což se projevilo i v kontrolních hlášeních. Žalobkyně s Black Lion uzavírala písemné smlouvy, převzetí zboží bylo vždy potvrzeno na CMR listu a odběratel za zboží zaplatil v souladu se smlouvami. To žalobkyni utvrzovalo v přesvědčení, že plnění probíhají řádně. Na dobrou víru žalobkyně je přitom nutné pohlížet optikou běžného podnikatele a hodnotit ji v čase uzavírání a realizace daných obchodů, nikoliv zpětně na základě proběhnuvšího dokazování a na základě skutečností zdůrazňovanými žalovaným ex post. Žalovaný při posuzování dobré víry nezákonně rozšiřoval důkazní břemeno žalobkyně tak, že je objektivně nebyla schopna unést. Ohledně otázky důkazního břemene stran dobré víry daňového subjektu žalobkyně cituje rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 -46, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 9. 10. 2014 ve věci C-492/13 Traum EOOD.
10. Žalobkyně konečně namítá, že žalovaný v napadených rozhodnutích nerespektoval závěry vyslovené v rozsudku SDEU ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20 Kemwater ProCheime (dále jen „rozsudek Kemwater“), které následně na prokázání osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu vztáhl NSS v rozsudku ze dne 4. 2. 2022, č. j. 4 Afs 115/2021 -45, ve věci VYMĚTALÍK – INPOS s. r. o. (dále jen „rozsudek Vymětalík“). Krajský soud v Praze ostatně již v obdobných věcech žalobkyně rozhodnutí daňových orgánů zrušil právě pro rozpor s výše uvedenou judikaturou SDEU a NSS (viz zejména rozsudky ze dne 17. 2. 2020, č. j. 55 Af 48/2020 -61, ze dne 9. 5. 2022, č. j. 55 Af 7/2021 , ze dne 7. 10. 2022, č. j. 55 Af 52/2020 -81 ze dne 7. 10. 2022 a ze dne 7. 10. 2022, č. j. 55 Af 57/2020 -90).
Vyjádření žalovaného
11. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Uvedl, že se řádně zabýval všemi důkazy, hodnotil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a učinil z nich adekvátní a přezkoumatelné závěry v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Žalobkyně zpochybňuje toliko hodnocení CMR listů, nikoliv dalších důkazních prostředků (dodacích listů, kupních smluv, potvrzení o přijetí zboží, mezinárodní dožádání). Z mezinárodních dožádání vyplynulo, že společnost Black Lion za duben 2017 sice podala daňové přiznání, ale nevykázala v něm žádné intrakomunitární transakce, a za květen 2017 daňové přiznání nepodala, a tedy nebyla přiznána a odvedena DPH ze zboží pořízeného od žalobkyně. Žalobkyní zmiňované CMR listy pak vykazují opakované a podstatné rozpory, které brání jejich použitelnosti jako důkazu o dodání zboží deklarovanému odběrateli. V položce „Zboží obdržel“, jež je pro prokázání intrakomunitárního dodání klíčová, se na CMR listech nachází jiný subjekt než Black Lion, případně se zde nenachází žádné razítko, jen nečitelný podpis neidentifikované osoby. Otisk razítka Black Lion je umístěn v jiných částech CMR listů, nikoli v položce určené k potvrzení převzetí zboží, což neprokazuje faktické převzetí zboží tímto odběratelem. Tyto skutečnosti založily oprávněné pochybnosti o tom, že žalobkyně skutečně dodala zboží společnosti Black Lion.
12. Žalobkyně nepřípustně bagatelizuje zjištění správce daně týkající se obsahu vážních lístků a rozdílů při opakovaném vážení zboží. Rozdíly při vážení v některých případech dosahovaly až 100 kg. Vážní lístky pak vykazovaly četné nesrovnalosti či ruční přepisy údajů. Tyto skutečnosti žalovaný opět hodnotil ve spojení s ostatními důkazy tak, že zakládají oprávněné pochybnosti o dodání zboží deklarovanému odběrateli. Množství objednaného a dodaného zboží se neshoduje ani při porovnání obsahu kupních smluv a daňových dokladů, proti čemuž žalobkyně nic nenamítá.
13. Obsahem smlouvy o skladování uzavřené mezi společnostmi Black Lion a Wega se žalovaný zabýval již v napadených rozhodnutích. Ze smlouvy nevyplývá oprávnění společnosti Wega přebírat zboží ani potvrzovat jeho převzetí v CMR listech za společnost Black Lion. Fakticky se nejednalo ani o smlouvu o skladování, nýbrž o smlouvu o pronájmu plochy s nakládací rampou. Smlouva se navíc týkala zboží na paletách, což vůbec neodpovídalo způsobu přepravy a uskladnění řepkového oleje. Smlouva proto nemůže bez dalšího představovat vysvětlení, proč se na CMR listech namísto deklarovaného odběratele nachází razítko společnosti Wega. V napadených rozhodnutích přitom bylo uvedeno, jakým způsobem správce daně postupoval při překladu smlouvy předložené v polském jazyce a žalobkyně v daňovém řízení proti překladu smlouvy nevznesla žádné námitky. V žalobě ani konkrétně neuvádí, v čem by měl být překlad nesprávný či nepřesný, ani nebrojí proti skutkovým závěrům, které z obsahu smlouvy o skladování daňové orgány dovodily. Žalovaný také odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2023, č. j. 51 Af 1/2021 -91, týkající se obdobné věci žalobkyně, ve kterém soud aproboval posouzení obsahu dané smlouvy daňovými orgány.
14. K námitce neprovedení výslechu svědka R. K. žalovaný uvádí, že daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací a povinnost podle § 92 odst. 2 daňového řádu nemůže nahrazovat povinnost daňového subjektu tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti. Ze svědecké výpovědi paní G. ani nevyplynuly dostatečné indicie o tom, že by R. K. měl mít povědomí o rozhodných okolnostech a sama žalobkyně jeho výslech nenavrhla. Odkaz žalobkyně na judikaturu NSS považuje žalovaný za nepřiléhavý, neboť se týká skutkově odlišných případů.
15. Ohledně otázky dobré víře daňového subjektu žalovaný poukazuje zejména na závěry rozsudků SDEU ze dne 27. 9. 2007 ve věci C-409/04, Teleos a další proti Commissioners of Customs & Excise (dále též „rozsudek Teleos“), a ze dne 6. 9. 2012 ve věci C273/11, Mecsek-Gabona (dále jen „rozsudek Mecsek-Gabona“) a na nesrovnalosti uváděné v CMR listech, v jejichž důsledku žalobkyně nemohla být v dobré víře ohledně uskutečněných transakcí. Žalovaný v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobkyně proti konkrétním zjištěním žalovaného týkajícím se absence její dobré víry vůbec nebrojí. Nelze ani přehlédnout, že žalobkyně obchodovala s rizikovou komoditou, a proto od ní bylo možné očekávat vyšší míru obezřetnosti. Na dobrou víru žalobkyně ohledně faktického dodání zboží odběrateli nelze usuzovat pouze z toho, že zboží bylo uhrazeno a obchody pokračovaly, neboť CMR listy vykazovaly podstatné a opakující se nedostatky. Žalovaný se v případě otázky dobré víry nedopustil nepřípustného rozšiřování důkazního břemene a postupoval v této souvislosti v souladu s judikaturou. Nežádal po žalobkyni, aby prokázala skutečnosti mimo sféru jejího vlivu a za rozhodné vzal pouze skutečnosti vyplývající z listin, které měla žalobkyně ve své dispozici.
16. V závěrečné části vyjádření žalovaný předkládá obsáhlou argumentaci k aplikaci závěrů rozsudků SDEU Kemwater a rozsudku Vymětalík a současně v této otázce odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
17. Současně žalovaný navrhl přerušit řízení do doby rozhodnutí SDEU o předběžné otázce, která mu byla předložena usnesením NSS ze dne 26. 10. 2022, č. j. 4 Afs 291/2021 -34, ve věci B2 Energy. Protože SDEU v mezidobí o předběžné otázce rozhodl, soud se již dále tímto návrhem nezabýval.
Vyjádření žalobkyně k judikatornímu vývoji a replika žalovaného
18. Žalobkyně v doplňujícím vyjádření namítá, že v mezidobí NSS v její věci vydal rozsudky ze dne 30. 5. 2024 č. j. 1 Afs 241/2022 -115 a č. j. 1 Afs 53/2023 -76, které považuje za rozporné s názorem vysloveným v rozsudku SDEU ze dne 29. 2. 2024 ve věci C-676/22, B2 Energy (dále jen „B2 Energy“). Dle žalobkyně totiž první senát NSS vycházel z již překonané teze, že pokud není prokázán odběratel deklarovaný na dokladech, není následná možnost zkoumání alternativního odběratele. V podstatě tak vyslovil nevyvratitelnou domněnku, že mohlo být dodáno výhradně osobám neregistrovaným k dani, což je však absurdní, a zvlášť ve vztahu k žalobkyni, neboť na jí doložených dokladech jsou uvedeni vždy nanejvýše dva odběratelé. Žalobkyně poukazuje na odlišné závěry rozsudku NSS ze dne 13. 6. 2024, č. j. 7 Afs 238/2021 -73, který je naopak souladný se závěry rozsudku SDEU B2 Energy.
19. Žalovaný v replice uvádí, že napadené rozhodnutí obstojí i po rozsudku B2 Energy (v němž byla vyřešena výše zmíněná předběžná otázka položená NSS usnesením č. j. 4 Afs 291/2021 -34). Rozsudek NSS č. j. 1 Afs 241/2022 -115 s ním není v rozporu. Žalobkyně ani v posledním podání netvrdí konkrétní indicie, které by mohly odkazovat na osobu odlišnou od deklarovaného odběratele.
Další vyjádření žalobkyně
20. V podání ze dne 31. 7. 2026 žalobkyně uvádí, že systematické odpírání jejího práva na osvobození od DPH při dodání zboží jiného členského státu dosahuje protiústavní intenzity. V dané věci je hodnocení důkazů poznamenáno nesprávným výkladem unijního práva, z něhož vychází vnitrostátní úprava. V rozhodné době nebylo hmotněprávní podmínkou nároku na osvobození sdělení daňového identifikačního čísla pořizovatele (tou se stalo až s účinností novelizovaného znění směrnice o DPH od 1. 1. 2020); šlo toliko o formální požadavek. Stejně tak bylo bez významu, zda deklarovaný pořizovatel splnil své povinnosti ve vztahu k souhrnnému hlášení. Žalovaný přesto obě uvedené okolnosti používá jako argument svědčící o neunesení důkazního břemene. To je nepřípustné, neboť tím klade na žalobkyni požadavky, které unijní právo v rozhodné době nestanovilo.
21. Žalovaný pomíjí bod 36 rozsudku SDEU B2 Energy, podle kterého jsou daňové orgány povinny náležitě zhodnotit veškeré důkazy, jimiž disponují, a ověřit, zda tyto důkazy mohou podpořit pravděpodobnou existenci uskutečněného dodání zboží uvnitř Společenství. SDEU tedy nevyžaduje jistotu ohledně všech okolností transakce. V případě žalobkyně nenastala ani jedna ze situací, která by měla vést ke ztrátě nároku na osvobození. Žalobkyně se neúčastnila daňového podvodu a nesrovnalosti v označení osoby přebírající zboží na CMR listech nebránilo předložení jistého důkazu o splnění hmotněprávních podmínek, neboť ty byly prokázány dalšími důkazy.
22. Daňové orgány nezpochybnily, že žalobkyně měla s deklarovaným odběratelem uzavřené písemné smlouvy pokrývající přinejmenším část dodávek (bylo tedy prokázáno, že žalobkyně s deklarovaným dodavatelem vstoupila do právního vztahu), deklarovaný odběratel předložil žalobkyni polské DIČ (čímž prokázal vůli použít dodaný řepkový olej ke své ekonomické činnosti), zaplatil kupní cenu za dodané zboží ze svého bankovního účtu, a to na základě faktury vystavené žalobkyní. Protože žalobkyni za dodané zboží řádně zaplatil subjekt, se kterým měla uzavřenou kupní smlouvu, neměla důvod se domnívat, že zboží nepřevzal tento odběratel, nebo jiná osoba jím pověřená. Jiný běh věcí nelze rozumně předpokládat. Zboží pak bylo fyzicky přepraveno do areálu společnosti Wega v Knurowě, přičemž deklarovaný odběratel měl se společností Wega uzavřenou smlouvu opravňující je k využívání části skladovacích prostor. Tyto skutečnosti jednotlivě a ve vzájemných souvislostech poskytují dostatečný základ pro skutkové zjištění, že zboží bylo dodáno Black Lion. Okolnosti zmiňované žalovaným, které mají uvedená zjištění zpochybnit, jsou ryze podpůrného rázu a nemají potenciál vyvrátit tvrzení žalobkyně. Není rozhodné, kdo je v přepravním dokladu uveden jako příjemce zboží, ale na koho bylo převedeno právo nakládat se zbožím jako vlastník. Představa žalovaného, že zboží bylo dodáno někomu zcela jinému, nemůže nijak vysvětlit skutečnost, že žalobkyně fakturovala na základě řádně uzavřených kupních smluv a obdržela od deklarovaného odběratele kupní cenu. Z judikatury SDEU podle žalobkyně plyne, že ani případné nesrovnalosti na straně odběratele (jak se zbožím dále nakládal, jak plnil své povinnosti vůči polskému správci daně, zda byl kontaktní) nemohou vést k závěru, že nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že byly splněny podmínky stanovené v čl. 138 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“). Ostatně sám žalovaný tvrdí, že ze spisového materiálu nevyplývají žádné indicie o jiném než deklarovaném odběrateli v postavení osoby povinné k dani.
23. Žalobkyně dále uvádí, že nesrovnalosti na CMR listech samy o sobě nemají potenciál zpochybnit dobrou víru žalobkyně ohledně identity jejího odběratele. Na CMR listech je razítko společnosti Wega, která má vztah ke skladům a byla prokazatelně ve vztahu s deklarovaným odběratelem. Žalobkyně proto neměla žádný důvod se domnívat, že zboží fyzicky převzala neoprávněná osoba odlišná od deklarovaného odběratele. CMR list nemá jako důkazní prostředek preferované postavení. Nesrovnalosti při jeho vyplnění nemohou být důvodem bránícím úspěšnému uplatnění nároku na osvobození od DPH. Žalovaný nerespektuje postavení žalobkyně coby výběrčího daně pro stát a přenáší na žalobkyni rizika protiprávního jednání jiných osob při uplatňování DPH.
24. Závěrem tohoto podání žalobkyně navrhuje, aby soud položil SDEU tyto předběžné otázky:
Je nutno vykládat ustanovení čl. 138 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty, v tom smyslu, že brání tomu, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, kdy dodavatel prokáže uzavření smlouvy s pořizovatelem usazeným v jiném členském státě, který dodavateli předloží své DIČ, prokáže fyzické přemístění zboží do tohoto členského státu a úhradu kupní ceny z bankovního účtu pořizovatele, správce daně odepřel takovému dodavateli nárok na osvobození od daně dle čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH s odůvodněním, že nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že byly splněny podmínky stanovené v čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH, a to pouze na základě nesrovnalostí v obsahu CMR listů a nesrovnalostí při plnění daňových povinností pořizovatele?
Je nutno čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH vykládat v tom smyslu, že ve spojení se zásadou právní jistoty a proporcionality brání tomu, aby dodavateli zboží do jiného členského státu byla odepřena ochrana jeho dobré víry v to, že pořizovatel usazený v jiném členském státě, který uzavřel s dodavatelem kupní smlouvu a přitom sdělil své DIČ a ze svého bankovního účtu uhradil kupní cenu, je skutečným odběratelem zboží, v situaci, kdy pochybnosti o identitě odběratele pramení pouze z toho, že pořizovatel v průběhu daňové kontroly není pro daňové orgány kontaktní a na přepravním dokladu je jako příjemce zboží uveden jiný subjekt?
Brání zásady právní jistoty a proporcionality jakož i základní právo podnikat dle čl. 16 Listin y základních práv EU takovému výkladu čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH a ustanovení vnitrostátních předpisů, který podmiňuje úspěšné prokázání hmotněprávních podmínek vzniku nároku na osvobození od DPH též předložením úplných a formálně bezvadných přepravních dokladů potvrzujících dodání zboží pořizovateli, když o dodání zboží tomuto pořizovateli svědčí jiné důkazy předložené dodavatelem vnitrostátním orgánům?
Jednání soudu
25. Žalobkyně i žalovaný při ústním jednání setrvali na svých procesních stanoviscích a shrnuli podstatné argumentační body. Žalobkyně zdůraznila, že měřítko, jímž se posuzuje, zda unesla důkazní břemeno, není ve volné úvaze daňových orgánů ani soudu; to určuje unijní právo. Odepřít nárok na osvobození lze jen tehdy, nejsou-li k dispozici potřebné údaje, nikoli tehdy, jsou-li údaje k dispozici, ale správce daně je hodnotí jinak. V této věci byly potřebné údaje k dispozici, napadené rozhodnutí proto nemůže obstát. Dále žalobkyně rekapitulovala argumentaci obsaženou v replice ze dne 31. 7. 2026. Obsahu správního spisu neodpovídá, že by potřebné údaje v dané věci chyběly. Hodnocení důkazů je vázáno standardem pravděpodobnosti podle bodu 36 rozsudku SDEU B2 Energy. Žalobkyně poukázala na rozsudek NSS ze dne 2. 9. 2025, č. j. 2 Afs 254/2024 -30. V něm NSS posuzoval podobnou situaci. Pochyby o obchodním partnerovi nepostačovaly pro odepření nároku na DPH. NSS uzavřel, že podklady předložené v daňovém řízení se promítly do reálných postupů obchodních partnerů. Důkazní situace žalobkyně byla ještě jednoznačnější. Shrnula dále, jaké podklady ve věci doložila. Proti těmto dokladům stojí jediná výtka, že na přepravních dokladech je uveden jiný subjekt. Není však podstatné, kdo zboží fakticky převzal, ale komu bylo převedeno právo nakládat se zbožím jako vlastník. Konstrukce, podle níž je skutečný odběratel neznámý, nevysvětluje, proč deklarovaný ze svého účtu za zboží žalobkyni zaplatil.
26. Žalovaný odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 4. 2025, č. j. 59 Af 2/2022 -128, ve kterém se jednalo o obdobný případ, ve kterém vystupoval deklarovaný odběratel Black Lion. Napadené rozhodnutí obstojí i po rozsudku SDEU B2 Energy. Daňový subjekt musí prokázat dodání osobě povinné k dani, byť by nešlo o deklarovaného odběratele. Nevyplynuly žádné indicie potřebné k ověření, že by měl jiný příjemce toto postavení. NSS se několikrát zabýval obdobnými případy žalobkyně. Výskyt třetích osob na CMR listech byl pramenem pochybností o skutečném odběrateli. Smlouva o skladování dodání zboží, jak bylo deklarováno, neprokazuje.
27. Dokazování soud neprováděl.
Obecná východiska a judikatorní vývoj
28. Podle § 64 odst. 1 zákona o DPH , ve znění účinném do 31. 8. 2020 dodání zboží do jiného členského státu plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně. K osvobození od daně je tedy třeba, aby (1) zboží bylo dodáno osobě registrované k dani v jiném členském státě, pro kterou je pořízení tohoto zboží předmětem daně; a aby (2) zboží bylo odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou.
29. Uvedené ustanovení transponuje čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH. V rozsudku B2 Energy SDEU k aplikaci tohoto ustanovení uvedl, že podmínky pro osvobození od daně mohou být splněny i v případě, kdy skutečný odběratel není deklarován na daňových dokladech a nemusí být daňovým subjektem ani bezpodmínečně identifikován. Soudní dvůr uvedl, že „s ohledem na zásadu daňové neutrality nelze po osobě povinné k dani požadovat, aby za účelem uplatnění svého nároku na osvobození od DPH vždy prokázala – nebyl‑li příjemce daného zboží identifikován – že má tento příjemce postavení osoby povinné k dani, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že uvedený příjemce toto postavení nutně měl (obdobně viz rozsudek ze dne 9. prosince 2021, Kemwater ProChemie, C‑154/20, EU:C:2021:989, bod 40; pozn.: zdůraznění podtržením přidáno)“. Rovněž § 64 odst. 1 zákona o DPH je tedy nutno vykládat tak, že osvobození daně nebrání, nebylo‑li zboží dodáno deklarovanému subjektu, ale s ohledem na skutková zjištění je nepochybné, že skutečný odběratel byl osobou povinnou k dani (např. rozsudek NSS ze dne 16. 10. 2025, č. j. 7 Afs 17/2025 -49, bod 13).
30. Je však na plátci daně, aby tvrdil a prokázal, že určitá plnění splňují podmínky pro osvobození od DPH. Má‑li správce daně o tvrzení plátce důvodné pochybnosti, musí plátce předložit nebo navrhnout takové důkazy, které tyto důvodné pochybnosti rozptýlí. Pokud se mu to nepodaří, plnění nelze považovat za osvobozené od DPH. Je proto v zájmu daňového subjektu, aby opatřil takové podklady, které mohou prokázat, že zboží bylo skutečně dodáno osobě povinné k dani (1. podmínka) a přepraveno do jiného členského státu (2. podmínka). Pokud přepravu zajišťoval odběratel, musí být daňový subjekt alespoň v dobré víře, že v tuzemsku dodané zboží bylo do jiného členského státu skutečně dopraveno (rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Afs 14/2010 ‑195, č. 2172/2011 Sb. NSS).
31. V posuzované věci je sporné v prvé řadě naplnění první podmínky, tj. dodání osobě, která má v jiném členském státě postavení osoby povinné k DPH.
32. K otázce splnění podmínek pro osvobození od DPH soud připomíná, že spor mezi žalobkyní a orgány daňové správy týkající se dodání řepkového oleje deklarovaným odběratelům registrovaným k DPH v jiném členském státě již několikrát řešil.
33. Namátkou lze uvést například rozsudky zdejšího soudu ze dne 29. 11. 2024, č. j. 55 Af 57/2020 -172, ze dne 17. 3. 2023, č. j. 51 Af 1/202191 , ze dne 19. 12. 2023, č. j. 43 Af 25/2021 -98, ze dne 19. 12. 2023, č. j. 43 Af 11/2021 -91, ze dne 19. 11. 2024, č. j. 55 Af 7/2021 -129, ze dne 19. 11.2024, č. j. 54 Af 13/2021161 , ze dne 19. 12. 2024, č. j. 43 Af 33/2020 -108, ze dne 16. 12. 2024, č. j. 54 Af 6/2021129 , ze dne 28. 1. 2025, č. j. 43 Af 3/2022 -139, a v nedávné době též rozsudky ze dne 15. 4. 2025, č. j. 59 Af 2/2022 -128, či ze dne 27. 5. 2025, č. j. 51 Af 1/2024 -77, které se také týkaly deklarovaného odběratele Black Lion. Všechny uvedené rozsudky se vztahovaly k obchodním případům žalobkyně a ve všech bylo jádrem sporu prokázání dodání řepkového oleje odběrateli v zahraničí registrovanému k DPH. Lišila se především zdaňovací období a deklarovaní odběratelé, nicméně klíčová sporná otázka byla stejná jako v nyní posuzované věci.
34. Ve všech odkazovaných rozsudcích byla podrobně vysvětlena jak obecná východiska osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu a výklad podmínek dle § 64 zákona o DPH i čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH, tak i principy rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Soud považuje za nadbytečné tato základní východiska opět opakovat, proto v podrobnostech odkazuje účastníky na příslušné pasáže shora odkazovaných rozsudků.
35. Část shora zmiňovaných rozsudků již prošla i kasačním přezkumem u NSS. Ten opakovaně zodpověděl i otázku, zda na případ žalobkyně lze aplikovat právní závěry vyslovené v rozsudcích SDEU a rozšířeného senátu NSS ve věci Kemwater, jakož i navazující rozsudek NSS Vymětalík a rozsudek SDEU B2 Energy.
36. Patrně nejkomplexnější odpověď na danou otázku poskytl NSS v rozsudku č. j. 1 Afs 241/2022115 , bod 37: „Odpověď SDEU nelze číst tak, že by měla paušálně ovlivnit výsledek všech řízení o osvobození od DPH při dodání do jiného členského státu. Ostatně ani převažující linie judikatury navazující na rozhodnutí ve věci Kemwater nepřistoupila k automatickému rušení všech dřívějších zamítavých soudních i správních rozhodnutí bez ohledu na okolnosti konkrétní věci, tedy bez ohledu na to, zda ve věci existovaly nějaké indicie o jiném než deklarovaném dodavateli v postavení osoby povinné k dani (srov. např. rozsudky ze dne 27. 6. 2022, č. j. 4 Afs 237/2021 - 52, ze dne 29. 6. 2022, č. j. 10 Afs 66/2019 - 51, ze dne 29. 6. 2022, č. j. 10 Afs 53/2020 - 51, ze dne 20. 7. 2022, č. j. 10 Afs 281/2020 - 70, ze dne 16. 8. 2022, č. j. 9 Afs 409/2018 - 73, ze dne 18. 8. 2022, č. j. 2 Afs 331/2018 , ze dne 23. 8. 2022, č. j. 5 Afs 47/2021 - 47, ze dne 10. 1. 2023, č. j. 2 Afs 92/2021 - 51, ze dne 3. 4. 2023, č. j. 5 Afs 241/2022 - 43, ze dne 7. 8. 2023, č. j. 4 Afs 227/2022 - 54, ze dne 20. 12. 2023, č. j. 9 Afs 88/2022 - 51, či ze dne 16. 4. 2024, č. j. 10 Afs 231/2022 - 53). Ani z rozsudku B2 Energy však nelze dovodit, že by daňový subjekt mohl bez jakékoliv indicie nově zcela změnit svá tvrzení. Optikou tohoto rozhodnutí lze případ toliko odlišně právně posoudit. Vrátit věc až do daňového řízení je namístě zpravidla tehdy, pokud tu existuje nějaká skutková indicie ukazující na osobu odlišnou od deklarovaného odběratele, která mohla fakticky (namísto něho) odebrat sporná plnění.“
37. Týž závěr převzaly i navazující rozsudky NSS č. j. 1 Afs 53/2023 -79, body 3842, ze dne 20. 8. 2024, č. j. 10 Afs 216/202383 , bod 22, a ze dne 15. 7. 2024, č. j. 10 Afs 64/202398 , body 23-26. V posledně zmiňovaném rozsudku NSS též vyložil, že rozsudek SDEU B2 Energy vycházel z předpokladu, že byly k dispozici údaje potřebné k ověření postavení deklarovaného odběratele coby osoby povinné k DPH, nicméně pokud orgány daňové správy takové údaje k dispozici neměly, je nutné nadále trvat na tom, aby daňový subjekt prokázal, že zboží bylo dodáno odběrateli, který má v jiném členském státě postavení osoby povinné k dani (naposledy též rozsudek NSS ze dne 12. 6. 2026, č. j. 1 Afs 73/2025 -42, bod 19).
38. Na nosné závěry vyslovené v shora citovaných rozsudcích NSS k aplikaci východisek Kemwater, Vymětalík i B2 Energy lze v podrobnostech plně odkázat a v nyní posuzované věci není důvod se od nich odchýlit.
Daňové orgány své důkazní břemeno unesly
39. Podstatná část žalobní argumentace stojí na tom, že žalobkyně předložila dostatečné množství důkazů prokazujících, že skutečným odběratelem dodaného zboží byla společnost Black Lion a že daňové orgány tyto důkazy relevantně nezpochybnily, hodnotily je formalisticky, selektivně a v neprospěch žalobkyně. Zpochybňuje tedy závěr žalovaného, že neunesla své důkazní břemeno, a je naopak přesvědčena, že daňové orgány své důkazní břemeno neunesly a pochybily při dokazování.
40. S tím soud nesouhlasí.
41. Otázkou rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně se soudy již opakovaně zabývaly (viz např. rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2021, č. j. 1 Afs 73/201971 , ze dne 13. 6. 2019, č. j. 7 Afs 138/201852 , nebo ze dne 15. 5. 2014, č. j. 8 Afs 67/201349 , viz také např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 591/08 ).
42. Tyto judikaturní závěry lze shrnout následovně: Z § 92 daňového řádu vyplývá, že daňový subjekt nese břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně své daňové povinnosti. Tuto povinnost plní předložením podkladů, obvykle účetnictví a povinných záznamů. Pokud i přes formálně bezvadné doklady vzniknou správci daně pochybnosti o jejich věrohodnosti či správnosti, je podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu povinen prokázat skutečnosti zakládající takové pochybnosti; viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 6. 2019, č. j. 9 Afs 82/2019 -42, či ze dne 29. 4. 2015, č. j. 8 Afs 113/2014 -61). Není však jeho povinností postavit najisto rozpor účetních údajů se skutečností, ale pouze své pochybnosti o jejich správnosti a věrohodnosti. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno, přechází důkazní břemeno zpět na daňový subjekt, který je povinen vzniklé pochybnosti vyvrátit, pravdivost svých tvrzení prokázat dalšími důkazy, případně tato tvrzení korigovat a prokázat je (srov. např. rozsudky NSS ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 -63, ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 -119, či ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Afs 176/2016 -36).
43. Soud připomíná, že k otázce rozložení důkazního břemene opakovaně vyjadřoval téměř ve všech rozsudcích týkající se sporu mezi žalobkyní a orgány daňové správy (viz bod 42 výše; specificky lze odkázat např. rozsudek č. j. 43 Af 33/2020 , v jehož bodech 77-90 je podán zevrubný výklad k dané otázce i v kontextu navazující judikatury SDEU). Na výklad podaný v těchto dřívějších rozsudcích soud žalobkyni v plném rozsahu odkazuje.
44. V posuzované věci přitom nebylo sporu o tom, že žalobkyně splnila svou prvotní důkazní povinnost, neboť předložila primární doklady k prokázání svých daňových tvrzení, zejména samotné daňové doklady (faktury), ale též CMR listy, dodací listy či vážní lístky. Pakliže žalovaný a správce daně shledali důvodné pochybnosti o souladu předložených záznamů se skutečností, nebylo jejich povinností aktivně došetřovat okolnosti k vyvrácení těchto pochybností, ani prokazovat, že se plnění neuskutečnilo tak, jak tvrdí žalobkyně, ani namísto ní prokazovat, jak se uskutečnilo. Bylo naopak na žalobkyni, aby dané pochybnosti vyvrátila a navrhla k tomu další důkazy.
45. Soud rovněž shledal, že pochybnosti vyslovené žalovaným a správcem daně ve vztahu k žalobkyní předloženým dokladům jsou důvodné. Současně předesílá, že sama žalobkyně v žalobě vybírá z množiny dokladů ty, které při vzájemném srovnání nevykazují žádné rozpory (kupní smlouvy, faktury, vážní lístky a bankovní výpisy), pomíjí však ty doklady, které hodnoceny ve vzájemných souvislostech vzbuzují pochybnosti o tom, jak skutečně deklarované obchody probíhaly.
46. Ve vztahu k nyní posuzovaným zdaňovacím obdobím jsou pochybnosti správce daně přehledně shrnuty ve výzvách k prokázání skutečností ze dne 30. 7. 2020 a 18. 8. 2020, výsledcích kontrolního zjištění 7. 10. 2020 a zprávách o daňových kontrolách ze dne 18. 1. 2021 a 26. 1. 2021.
47. Zde správce daně poukázal zejména na to, že ačkoli je na daňových dokladech jako odběratel zboží uvedena společnost Black Lion, na předložených CMR listech je v položce 24 (zboží obdržel) otisk razítka Wega a nečitelný podpis a datum. Otisk razítka Black Lion se nacházel v prostoru položek „potvrzení o odevzdání celního tranzitního dokladu“ nebo „zvláštní ujednání“. Dodací listy k faktuře neobsahují žádný údaj prokazující převzetí zboží (není uvedeno datum, kdy zboží mělo být převzato, ani místo, kam bylo dodáno). Místo vykládky v CMR listech nebylo specifikováno přesnou adresou. V některých případech se na CMR listech kromě dopravce Transportstav s.r.o. vyskytoval v položce 17 další přepravce CV TRANS; žalobkyně však neobjasnila, z jakého důvodu. V kupních smlouvách není žádná zmínka o společnosti Wega, která na CMR listech figuruje jako subjekt přebírající zboží. V případě kupní smlouvy č. PR_OL_23_2017 bylo dodáno výrazně vyšší množství surového řepkového oleje (232 t oproti smluveným 175 t), v případě jiných smluv naopak bylo dodáno méně, než bylo smluveno. U některých vážních lístků správce daně zjistil rozdíly před prvním a druhým vážením (od 20 do 100 kg). Správce daně zmínil i další nesrovnalosti vážních lístků (např. uvedení různých řidičů na dvou vážních lístcích, ale se shodnými podpisy, uvedení čísla plomby dvakrát, ruční vypisování čísla plomb na některých lístcích oproti jejich tištěnému uvedení apod.). Na doložených potvrzeních o přijetí zboží je v položce „název odběratele“ uvedena Black Lion, ale u položky „razítko a podpis příjemce“ se nachází otisk razítka Wega a podpis (neuvedeno koho). Tyto doklady byly vystaveny v českém jazyce a údaje o místu a datu ukončení přepravy byly předvyplněny, ačkoli by měly být vyplněny až na základě skutečného ukončení přepravy. Z mezinárodní výměny informací vyplynulo, že Black Lion sídlí na virtuální adrese, je nekontaktní, nepřebírá korespondenci, neplní své daňové povinnosti a existují pochybnosti o její ekonomické činnosti. Intrakomunitární transakce v daném zdaňovacím období nepřiznala. Souhrnné hlášení za duben 2017 nepodala, v květnu 2017 hodnota plnění v souhrnném hlášení neodpovídala částce deklarované žalobkyní. V únoru 2018 jí byla zrušena registrace k DPH.
48. Soud konstatuje, že shora popsané rozpory považuje za nikoli nevýznamné, a zcela přisvědčuje orgánům daňové správy, že jde o pochybnosti jednoznačně důvodné. Namítá-li žalobkyně, že jí předložené doklady jsou vzájemně provázané a mají logickou souvislost, pak s tím soud nesouhlasí, neboť právě ze vzájemného porovnání jednotlivých důkazů je naopak zřejmé, že údaje na nich spolu nekorespondují a vykazují nelogičnosti (např. odlišnost údajů na fakturách oproti údajům na CMR listech či potvrzeních o přijetí zboží, či rozpor obsahu CMR listů či potvrzení o přijetí zboží s obsahem ujednání v kupních smlouvách). Na tomto místě lze připomenout zásadní důkazní váhu CMR listů, kterou opakovaně dovodila judikatura (srov. zejm. rozsudky NSS ze dne 23. 5. 2019, č. j. 7 Afs 320/2018 -42, body 33-32, či ze dne 30. 6. 2010, č. j. 8 Afs 14/2010 -195). Právě jejich řádné vyplnění je klíčový předpoklad pro to, aby mohly být považovány za věrohodný důkazní prostředek. Vypovídací hodnota CMR listu je totiž založena mimo jiné na tom, že na jeho vyhotovení by měly spolupůsobit tři na sobě většinou nezávislé osoby, tj. prodejce, dopravce a kupující. Proto není-li CMR list řádně vyplněn (popř. způsob jeho vyplnění nekoresponduje s dalšími předloženými doklady), nemůže jím být prokázáno dodání tvrzenému odběrateli. Pokud se tedy na žalobkyní předložených CMR listech vyskytovala další společnost, jejíž roli v obchodním řetězci nedokázala žalobkyně objasnit (a nečiní tak ani v žalobě), pak tyto skutečnosti důkazní hodnotu CMR listů zásadně zpochybňují.
49. Právě hodnocení jednotlivých důkazů v kontextu jiných představuje ohnisko pochybností. Soud naopak příliš nerozumí žalobní argumentaci o údajně selektivním, izolovaném či formalistickém hodnocení důkazů, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že daňové orgány pojaly daný případ komplexně. V této souvislosti lze doplnit, že i když soud v této věci hodnotí doklady vztahující se ke zdaňovacím obdobím duben a květen 2017, nemůže přehlédnout širší kontext sporu mezi žalobkyní a orgány daňové správy. Pochybnosti o předložených dokladech se totiž vyskytují také v dalších zdaňovacích obdobích (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 17. 2. 2022, č. j. 55 Af 48/2020 -61, ze dne 29. 11. 2024, č. j. 55 Af 57/2020 -172, a ze dne 7. 10. 2022, č. j. 55 Af 57/2020 -90, ze dne 17. 3. 2023, č. j. 51 Af 1/2021 -91, ze dne 19. 11. 2024, č. j. 55 Af 7/2021 -129, nebo ze dne 19. 12. 2024, č. j. 43 Af 43/2020 -108). Za této situace k založení důvodných pochybností postačily i nesrovnalosti nižší intenzity, jelikož je zřejmé, že nejde o ojedinělá pochybení či nedostatky, ale že pochybnosti vzbuzuje dlouhodobá obchodní praxe žalobkyně.
Žalobkyně neunesla své důkazní břemeno
50. Soud opětovně zdůrazňuje, že správce daně není povinen prokázat, že se plnění neuskutečnilo tak, jak tvrdí žalobkyně, ani namísto žalobkyně prokázat, jak se plnění uskutečnilo. Je pouze povinen prokázat, že o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti předložených důkazních prostředků existují důvodné pochybnosti.
51. Soud také opakuje, že zjištění správce daně byla způsobilá vzbudit důvodné pochybnosti ohledně dodání Black Lion (a tedy i o tom, zda došlo k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník tuto společnost v jiném členském státě a spojení takového dodání s přepravou) a vedla k přenesení důkazního břemene zpět na žalobkyni, která ho však neunesla.
52. Soud musí předně konstatovat, že žalobkyně proti zjištěným a srozumitelně vyjádřeným pochybnostem ohledně úplnosti, správnosti a přesvědčivosti předložených dokladů v žalobě přináší v zásadě obecnou polemiku, aniž by konkrétně zpochybňovala závěry daňových orgánů. Zmiňuje pouze hodnocení některých z předložených dokladů (kupní smlouvy, faktury, vážní lístky a bankovní výpisy ve vztahu k jednomu z obchodních případů), aniž by reflektovala, že pochybnosti daňových orgánů byly komplexní a logicky vyjádřené. Sama se tedy dopouští izolovaného a z kontextu vytrženého hodnocení jednotlivých důkazů, tedy toho, co vytýká daňovým orgánům. Její výtky v tomto směru jsou však neopodstatněné. Soud pak také uvádí, že daňové orgány všechny argumenty uplatněné v daňovém řízení (které se v zásadě shodují s žalobními námitkami) podrobně a přezkoumatelně vypořádaly zejména ve zprávě o daňové kontrole a v napadeném rozhodnutí.
53. Ke konkrétnějším námitkám uplatněným v žalobě soud konstatuje, že žalobkyně sice v reakci na výzvy k prokázání skutečností doložila „smlouvu o skladování“ v polském jazyce ze dne 17. 10. 2016 uzavřenou mezi Black Lion a Wega, avšak předložená smlouva představuje nikoli smlouvu o skladování, ale podnájemní smlouvu, v níž vystupuje Wega jako pronajímatel a Black Lion jako nájemce s tím, že Wega vlastní nemovitosti s plochou 15 000 m2 v obci Knurów a Black Lion si od ní pronajímá část plochy o rozloze 500 m2. Jak upozornil i správce daně, jednalo se o uskladnění zboží na paletách, což neodpovídá charakteru obchodovaného zboží – řepkový olej, který je přepravován v cisternách a stáčen do nádrží. Ve „smlouvě o skladování“ navíc nebylo uvedeno nic o tom, že by měla být Wega příjemcem zboží a že má pro Black Lion potvrzovat přijetí zboží na CMR listech. Pochybnosti, které správce daně popsal ve výzvách k prokázání skutečností, resp. ve výsledcích kontrolního zjištění či ve zprávách o daňové kontrole, tato smlouva neodstranila. Neodstranila je ani výpověď svědkyně G. Lze přitom dát zapravdu daňovým orgánům, že původně vyslovené pochybnosti se v průběhu daňové kontroly prohloubily, neboť vyvstaly nové nesrovnalosti (např. sjednaný způsob skladování neodpovídal charakteru obchodované komodity, absence ujednání mezi Black Lion a Wega ohledně případného potvrzování přijetí zboží na CMR listech a jiných dokladech, nesrovnalosti ohledně údajů o vozidle, které dodávku konkrétního zboží zajišťovalo).
54. Žalobkyně pak neříká pravdu, pokud tvrdí, že Black Lion potvrdila převzetí zboží na CMR listu – jak bylo uvedeno shora, v položce 24 se nachází otisk odlišného subjektu – Wega. Razítko společnosti Black Lion se nacházelo v částech CMR listu, které neslouží pro potvrzení převzetí zboží odběratelem. Aby bylo možné pokládat tvrzení žalobkyně za prokázaná právě CMR listy, musely by být tyto listin y jasné, srozumitelné a není přípustné, aby byl jejich obsah interpretovatelný různými způsoby. V takovém případě se vypovídací hodnota takového důkazu výrazně snižuje. Je třeba připomenout, že u typu a rozsahu obchodu, jakému se žalobkyně věnovala, je adekvátní po žalobkyni důsledně požadovat profesionální přístup, a tedy i formálně bezvadně vyplněné doklady. Pokud není takové povinnosti učiněno zadost, nelze takový dokument vyhodnotit jako perfektní a podporující tvrzení žalobkyně, pokud právě s těmito tvrzeními není plně v souladu. Soud tak nesouhlasí s názorem žalobkyně, že na skutečnosti, že pořizovatelem podle § 64 zákona o DPH je Black Lion nic nemění, pokud je na stejném CMR listu v položce 24 otištěno razítko jiné společnosti (Wega). Soud naopak považuje za podstatné, jak je formálně CMR list vyplněn a zda údaje uvedené v položce 24 CMR listu odpovídají tvrzením žalobkyně, což se v projednávaném případě nestalo. Není přípustné libovolně vyhodnocovat, ke kterým razítkům a podpisům na CMR listech se bude přihlížet.
55. V dodacím listu pak chybělo uvedení data a místa převzetí zboží. Potvrzení o přijetí zboží potvrdila společnost Wega. Soud je přesvědčen, že uvedené listin y „jednoznačně neindikují“, že pořizovatelem zboží byl deklarovaný odběratel Black Lion, jak v bodu 12 žaloby tvrdí žalobkyně. Stejně tak nemohou faktické dodání deklarovanému odběrateli prokázat kupní smlouvy, faktury a vážní lístky, byla-li jejich věrohodnost zpochybněna v kontextu dalších předložených důkazů, jejichž obsah je s nimi v rozporu.
56. Žalobkyně má za to, že smlouvou o skladování doložila, že vykládku pro Black Lion zajišťovala Wega, ovšem i v tomto dává soud zapravdu daňovým orgánům, neboť ze smlouvy o skladování žádná taková dohoda neplyne. Uvedenou smlouvu nelze interpretovat jako smlouvu o zajištění skladování, jedná se o podnájemní smlouvu, a navíc způsob skladování zboží ani neodpovídá druhu obchodované komodity (obchodován byl olej, sjednáno přitom bylo skladování na paletách).
57. Soud tedy shodně s daňovými orgány shrnuje, že smlouva o skladování nijak nedokládá, komu byl řepkový olej skutečně dodán. Pokud žalobkyně v daňovém řízení (i nyní v žalobě) tvrdila, že Wega poskytuje odběratelům v Polsku skladovací prostory a vlastní váhu (což měla potvrdit i svědkyně G.), nijak to nerozptyluje pochybnosti vyplývající z předložených dokladů (ohledně naplnění hmotněprávních podmínek pro osvobození od DPH).
58. Co se týče argumentu, že odběratel uhradil žalobkyni kupní cenu zboží, jak správně konstatoval žalovaný, úhrada kupní ceny je pouze indicií o tom, že k deklarovanému plnění fakticky došlo způsobem tvrzeným žalobkyní. Nemůže ale jít o indicii jedinou. Musí korespondovat s ostatními důkazy, což se v tomto případě nestalo. K argumentu žalobkyně, že deklarovaný odběratel by neměl důvod platit kupní cenu, pokud by mu zboží nebylo dodáno, lze poznamenat, že jím může být například daňový podvod (podobně jako u účelového přiznání plnění) či určité propojení skupiny osob. To však není podstatné a není třeba o tom spekulovat, neboť prokázání zaplacení kupní ceny samo o sobě neprokazuje dodání zboží deklarovanému odběrateli, natož do jiného členského státu, a jeho spojení s přepravou (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2022, č. j. 9 Afs 274/2020 -61). Zaslal-li tvrzený odběratel na bankovní účet daňového subjektu platbu, prokazuje pouze to, že mezi nimi došlo k převodu finančních prostředků, avšak samo o sobě neprokazuje faktický převod zboží, zvlášť za situace, kdy z předložených dokladů i dalších provedených důkazů vyplynou zjevné nesrovnalosti ohledně skutečného příjemce zboží, jehož dodání mělo být osvobozeno od DPH (rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2022, č. j. 10 Afs 374/2020 , bod 27).
59. Odkazovala-li žalobkyně na rozsudek HMO Oil Trade (to však pouze formou přímé citace některých jeho pasáží, aniž by uvedla, jak konkrétně měly být jeho závěry v nynější věci aplikovány), pak je pravdou, že v jeho odůvodnění skutečně opakovaně zaznělo mj. i to, že daňový subjekt „[f]aktické dodání doložil rovněž výpisem z účtu o provedení plateb“ (viz bod 27 odkazovaného rozsudku). Tento závěr však v žádném případě nelze zobecňovat do té míry, že by prokázání platby z účtu deklarovaného odběratele automaticky prokazovalo faktické dodání, jak se mylně domnívá žalobkyně. Nelze totiž přehlížet celkový kontext případu řešeného v rozsudku NSS HMO Oil Trade, v němž šlo primárně o to, že orgány daňové správy nepředestřely dostatečné pochybnosti ohledně údajů na CMR listech a dalších dokladech předložených daňovým subjektem, a zejména bez dostatečného odůvodnění nevyhověly důkazním návrhům na výslech konkrétních svědků. To je zásadní rozdíl oproti nyní posuzované věci, v níž žalovaný a správce daně dostatečně zpochybnili vypovídací hodnotu žalobkyní předkládaných CMR listů, dodacích listů a dalších dokladů (viz výše), navíc provedli i další důkazy (mezinárodní dožádání, výslechy svědků), ty však nevedly k odstranění vzniklých pochybností.
60. Lze tedy uzavřít, že žalobkyní doložené pohyby na bankovních účtech neobstojí v konfrontaci s nesrovnalostmi plynoucími z jí předložených dokladů a provedených svědeckých výpovědí, případně i z mezinárodních dožádání.
61. Není tedy pravdou, že by spolu předložené doklady a další provedené důkazy korespondovaly a potvrzovaly, že skutečným pořizovatelem byl deklarovaný odběratel, jak žalobkyně tvrdí v žalobě. V daňovém řízení přitom žalobkyně nebyla schopna nesrovnalosti na dokladech vysvětlit. Nutno navíc dodat, že daňové orgány k návrhu žalobkyně provedly výslech (v rámci mezinárodní spolupráce) svědkyně G., která uvedla, že název žalobkyně již někdy slyšela, ale na spolupráci si nemůže vzpomenout a žalobkyni nedokáže nic říct. Ke společnosti Black Lion sdělila, že si nemůže vzpomenout ani na spolupráci s touto společností. Dále jí byly kladeny otázky, na které odpovídala shodně (že si na okolnosti spolupráce nemůže vzpomenout) a že by pan R. K. nebo je jeden ze zaměstnanců „mohl mít kontakt“. Vypověděla také, že pan R. K. byl viceprezident společnosti Wega.
62. Namítá-li žalobkyně v této souvislosti, že svědkyně G. označila osobu, která by mohla prokázat skutkovou verzi žalobkyně (pan R. K.), a žalovaný proto pochybil, pokud ji sám aktivně nevyslechl jako svědka, není ani tato námitka důvodná. Soud nezpochybňuje závěry žalobkyní odkazované judikatury (rozsudek Vinařství Noemi), podle kterých je povinností správce daně zabývat se všemi relevantními skutečnostmi, vyjdou-li v řízení najevo a případně i vyslechnout osobu, kterou zmíní jiný svědek v rámci své výpovědi. Aby tak však byl povinen učinit, musela by výpověď svědka poskytovat dostatečně konkrétní indicie stran toho, že další svědek může poskytnout pro věc relevantní informace. Tak tomu v daném případě nebylo. Svědkyně G. při výpovědi popsala, jak u nich probíhá vážení a překládka oleje, přičemž výslovně uvedla, že ani ona, ani pan R. K. se neúčastní těchto prací. Pan R. K. jakožto viceprezident měl být zodpovědný za získávání nových zákazníků. Paní G. pak byla pouze v pozici zástupkyně společnosti Wega. Z ničeho tak nevyplývá, že by se pan R. K. podílel na konkrétních dodávkách jakéhokoliv zboží, a není zřejmé, jak by mohl potvrdit, že žalobkyně skutečně dodala tvrzené množství řepkového oleje deklarovanému odběrateli. Nebylo proto povinností žalovaného, aby doplnil dokazování svědeckou výpovědí, pokud z ničeho neplynulo, že by tato výpověď mohla cokoli relevantního prokázat. Ostatně ani v žalobě žalobkyně netvrdí, k prokázání jakých skutečností měl být pan R. K. vyslechnut. Zcela obecně jen uvádí, že by pan R. K. mohl mít „hypotetické povědomí o skutečnostech podstatných pro předmětné řízení“, aniž by toto své tvrzení blíže upřesnila. Žalobkyně netvrdí, že by se tato osoba podílela na dodání šetřených plnění deklarovanému odběrateli, ani neuvedla, jakou konkrétní roli by měli v rámci předmětných dodávek plnit. Jméno této osoby není navíc uvedeno ani na žádném z předložených dokladů.
63. Námitce žalobkyně, že jí nelze klást k tíži skutečnosti zjištěné ohledně Black Lion v rámci mezinárodního dožádání, nelze přisvědčit. Byla to ona, kdy si tuto společnost vybral za svého obchodního partnera. Proto bylo legitimní vůči ní požadovat, aby dodržela alespoň minimální standardy obezřetnosti odpovídající tomu, že se s určitým obchodním partnerem pouští do zahraničních obchodů s rizikovou komoditou o vysoké hodnotě, u nichž hodlá uplatňovat osvobození od daně. Nadto, daňové orgány nikdy netvrdily, že nekontaktnost, neuvádění intrakomunitárních transakcí v daňových tvrzeních, nepodávání souhrnných hlášení apod. jsou „chybou“ žalobkyně. V užším slova smyslu jí tyto skutečnosti k tíži nijak nekladly. Jak však opakovaně zdůraznily, informace od polského správce daně toliko prohloubily již existující pochybnosti o skutečném odběrateli, a dotvořily tak komplexní mozaiku pochybností, které žalobkyně nikdy nedokázala spolehlivě rozptýlit. Stejně tak daňové orgány žalobkyni nekladly k tíži, že nesdělila daňové identifikační číslo deklarovaného odběratele. Pochybnosti správce daně vycházely zejména z nesouladu mezi předloženými doklady, zjištění o deklarovaném odběrateli získaných v rámci mezinárodního dožádání. Je tedy nadbytečné zabývat se otázkou, zda sdělení daňového identifikačního čísla bylo v rozhodné době hmotněprávní podmínkou, jak žalobkyně požaduje ve svém posledním podání. Z judikatury SDEU vyplývá, že musí prokázat dodání osobě povinné k dani - žalobkyně tvrdí, že touto osobou byla společnost Black Lion, pochybnosti týkající se tohoto tvrzení však neodstranila.
64. Lze shrnout, že v daňovém řízení proti tvrzení žalobkyně, že skutečným odběratelem byla společnost Black Lion, stála celá řada přetrvávajících, nikdy přesvědčivě nevysvětlených a zásadních pochybností plynoucích z předložených dokladů (neuvedení deklarovaného odběratele na CMR listech v příslušné kolonce, nejasnosti na vážních lístcích, uvedení odlišného subjektu na těchto dokladech či neúplnost dodacích listů) a mezinárodní výměny informací.
65. Za této situace je nutno souhlasit s žalovaným, že žalobkyně nevyvrátila pochybnosti správce daně a neprokázala, že zboží dodala deklarovanému odběrateli. Současně je třeba odmítnout námitku, že by žalovaný hodnotil důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 8 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný naopak vzal řádně v potaz veškeré důkazy a poznatky z nich plynoucí, které logicky vyhodnotil v jejich vzájemné souvislosti, plně v souladu s judikaturou, kterou žalobkyně cituje v žalobě a replice. Je to naopak žalobkyně, která se selektivně soustředí na skutečnosti, které svědčí v její prospěch (např. úhrada kupní ceny), ale upozaďuje ty, z nichž vyplývají zásadní pochybnosti o jejích tvrzeních, a jichž je naprostá většina. Znovu je třeba zdůraznit, že žalobkyně žádným vyjádřením ani provedeným důkazem neodstranila ani iniciální pochybnosti plynoucí již z předložených dokladů.
66. Pokud žalobkyně tvrdí, že žalovaný činil závěry z polských dokumentů na základě laického překladu, a proto jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, jedná se o zcela obecnou námitku. Žalobkyně neupřesňuje, o které polské dokumenty (konkrétně) má jít, které jejich části byly nesprávně nebo nepřesně přeloženy a jaký tyto nepřesnosti měly mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.
67. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že daňové orgány pomocí webové stránky Seznam.cz – slovník překládaly smlouvu uzavřenou mezi společnostmi Wega a Black Lion a daňové doklady předložené v polském jazyce vztahující se k této smlouvě. V napadených rozhodnutích je podrobně popsáno, jak byly tyto dokumenty přeloženy a co z nich žalovaný dovozuje. Žalobkyně však žádné konkrétní výhrady k těmto závěrům neuvádí. Obecnost, v jaké byla daná námitka uplatněna, proto znemožňuje soudu se k ní blíže vyjádřit. Jen pro úplnost soud dodává, že na těchto závěrech žalovaného a priori neshledal nic, co by způsobovalo jejich nepřezkoumatelnost.
68. K poukazu na rozsudek NSS č. j. 2 Afs 254/2024 -30, který žalobkyně vznesla při jednání, soud uvádí, že na shora uvedeném nemůže nic změnit. NSS v této věci zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kterému nebyl přiznán nárok na odpočet DPH, a potvrdil závěry daňových orgánů, že stěžovatel neunesl ani primární důkazní břemeno a neprokázal rozsah poskytnutých plnění. NSS sice připustil, že nebyl správný závěr daňových orgánů a Městského soudu v Praze, že daňový subjekt neprokázal ani přijetí plnění od deklarovaných odběratelů. K tomu závěru ale dospěl na základě ustálených judikatorních východisek, která zdejší soud citoval shora. V dané věci pak uvedl, že pochybnosti orgánů finanční správy byly založeny jen a pouze na tom, že dodavatelé neměli dostatečný počet zaměstnanců, aby mohli poskytnout objednané služby. Ostatní důkazy vztahující se k prokázání deklarovaných dodavatelů vzájemně korespondovaly, nebyly mezi nimi rozpory. Argument nedostatku zaměstnanců pak měl NSS za vyvrácený důkazy, podle kterých dodavatelé služby poskytovali prostřednictvím subdodavatelů. Ve výsledku tak mezi předloženými důkazy NSS neshledal žádný rozpor, a závěry daňových orgánů proto označil za nesprávné. To ale není situace srovnatelná s případem stěžovatelky, kdy jednotlivé důkazy, jak soud popsal shora, při jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti vykazovaly rozpory, které nikdy nebyly odstraněny.
Aplikace závěrů rozsudků SDEU Kemwater a NSS Vymětalík
69. Jak soud již vyložil, k aplikaci závěrů rozsudků SDEU Kemwater a NSS Vymětalík se ve vztahu k obchodním případům žalobkyně opakovaně vyjadřoval NSS. Na tomto místě lze pouze zopakovat, že aplikace závěrů rozsudků SDEU Kemwater a NSS Vymětalík (stejně jako SDEU B2 Energy) by připadala v úvahu jedině tehdy, pokud by orgány daňové správy měly k dispozici nějaké relevantní indicie, že skutečný odběratel daňového subjektu měl postavení osoby povinné k dani.
70. Soud konstatuje, že stejně jako v jiných dříve rozhodnutých případech (srov. např. rozsudky č. j. 51 Af 1/2021 , body 42-45, č. j. 55 Af 7/2021 -129, body 178-179, č. j. 54 Af 13/2021 -161, body 5051, č. j. 55 Af 7/2021129 , bod 179, č. j. 43 Af 33/2020 -108, bod 122), ani v nyní posuzované věci takové relevantní indicie k dispozici nebyly.
71. Naopak žalobkyně od samého počátku daňového řízení trvala na tom, že bez pochybností prokázala dodání zboží deklarovanému odběrateli. V průběhu daňového řízení nikdy nepředestřela žádné vysvětlení, proč by měly být odběratelem jiný subjekt. K výzvám správce daně nedovedla žalobkyně nikdy spolehlivě vysvětlit ani roli společnosti Wega vyskytující se na CMR listech, resp. nikdy ji nepopsala jako konečného odběratele.
72. Ani soud přitom nenalézá žádnou indicii poukazující na osobu odlišnou od deklarovaného odběratele žalobkyně. To, že daňové orgány ani soud nenalezly jinou indicii odkazující na alternativního odběratele, však neznamená, že by bylo prokázáno dodání deklarovanému odběrateli, jak mylně tvrdí žalobkyně.
73. Soud se pak neztotožňuje s názorem žalobkyně vyjádřeným v replice ze dne 31. 7. 2026 a při jednání, že postačuje prokázat přiměřenou pravděpodobnost, že k dodání došlo způsobem tvrzeným daňovým subjektem osobě povinné k dani. To žalobkyně dovozuje z bodu 36 rozsudku SDEU B2 Energy. Tento výklad však není správný. Bod 36 daného rozsudku navazuje na bod 35, v němž se SDEU zabýval otázkou prokázání skutečnosti, zda vůbec došlo k intrakomunitárnímu dodání, resp. pohybu zboží přes hranice. V bodu 36 pak konstatoval, že ve vztahu prokázání této okolnosti postačuje, že bylo s určitou mírou pravděpodobnosti prokázáno, že k intrakomunitárnímu pohybu zboží došlo. Tato část rozsudku se netýká stěžejní otázky sporné v nynějším řízení, tedy jak je možno prokázat, že zboží bylo dodáno jinému než deklarovanému odběrateli. To SDEU řešil v bodu 38 a násl. a k této otázce se již také mnohokrát vyjádřil NSS. Z jejich závěrů vyplývá, že dodání osobě povinné k dani je třeba prokázat s jistotou (viz bod 29 shora). Pravděpodobnost se nepřipouští. Alternativní odběratel v dané věci prokázán nebyl, ostatně ani sama žalobkyně ho netvrdí. Naopak konstantně tvrdí, že prokázala dodání zboží deklarovanému odběrateli Black Lion.
74. Soud opakuje, že žalobkyně nevysvětlila, jak dodávky ve skutečnosti probíhaly a kdo byl skutečným odběratelem; tímto odběratelem nemusela být ani osoba uvedená na předložených dokumentech. Pouhá neprokázaná eventualita, že zboží mohlo být v jiném členském státě dodáno osobě povinné k dani, kterou nadto žalobkyně po celou dobu řízení popírala tvrdošíjným setrváváním na tom, že prokázala dodání zboží deklarovanému odběrateli, tak není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
75. Soud pak neshledal důvod k položení (dalších) předběžných otázek SDEU. Po právní stránce byla otázka zkoumání a prokazování dodání zboží do jiného členského státu odběrateli v postavení osoby povinné k dani zodpovězena již v rozsudku B2 Energy. Soud tyto závěry zohlednil a podle nich postupoval. Nelze proto přisvědčit stěžovatelčině námitce, že závěry učiněné v jiných jejích případech jsou v rozporu s unijními předpisy (obdobně k tomu viz rozsudek č. j. 10 Afs 64/2023 98 ). Otázka prokazování odběratele intrakomunitárního plnění představuje již vyřešenou otázku (acte eclairé), a není proto dán důvod se na SDEU s touto otázkou znovu obracet. Otázky týkající se unesení důkazního břemene a prokázání deklarovaného odběratele jsou otázkami skutkovými, jejichž řešení závisí na konkrétních okolnostech případu a provedeném dokazování. Nejedná se tedy o otázky právní, k jejichž vyřešení by bylo zapotřebí odpovědí Soudního dvora (viz rozsudek NSS ze dne 16. 10. 2025, čj. 7 Afs 17/2025 -49, bod 26).
Dobrá víra
76. Za nedůvodnou považuje soud i argumentaci ohledně dobré víry.
77. Otázce posouzení dobré víry daňového subjektu, že fakticky dodal zboží do jiného členského státu, se zabýval zejména rozsudek SDEU Teleos, podle kterého „[ne]ní v rozporu s právem Společenství požadovat, aby dodavatel přijal všechna opatření, která po něm mohou být rozumně požadována, aby zajistil, že operace, kterou provádí, jej nepovede k účasti na daňovém podvodu (…). Okolnosti, že dodavatel jednal v dobré víře, že přijal všechna opatření, která po něm mohla být rozumně požadována, a že je vyloučena jeho účast na podvodu, tudíž představují důležité skutečnosti pro určení možnosti uložit tomuto dodavateli povinnost zaplatit DPH a posteriori. Čl. 28c část A písm. a) první pododstavec šesté směrnice je třeba vykládat v tom smyslu, že brání tomu, aby příslušné orgány členského státu dodání uložily dodavateli, který jednal v dobré víře a poskytl důkazy prokazující prima facie jeho nárok na osvobození dodání zboží uvnitř Společenství, povinnost doplatit DPH za toto zboží, jestliže se tyto důkazy ukážou jako nepravdivé, aniž by nicméně byla prokázána účast tohoto dodavatele na podvodu, pokud dodavatel přijal všechna opatření, která po něm mohou být rozumně požadována, aby zajistil, že dodání uvnitř Společenství, které provádí, jej nepovedou k účasti na takovém podvodu.“
78. Závěry citovaného rozsudku se uplatní pouze za situace, kdy daňový subjekt jednající v dobré víře ohledně dodání zboží do jiného členského státu poskytl důkazy prokazující prima facie toto dodání. Jinými slovy, splní-li daňový subjekt (plátce daně) svoji primární důkazní povinnost ohledně faktického dodání zboží do jiného členského státu a osvědčí-li svoji dobrou víru ohledně tohoto faktického dodání, která bude z povahy věci odvislá zejména od toho, jakými důkazními prostředky disponoval v době dodání, jsou orgány finanční správy oprávněny daňovému subjektu neuznat jím nárokované osvobození od daně, pouze pokud prokážou zapojení daňového subjektu do podvodného jednání (viz zmíněný rozsudek Teleos, na který navazuje i judikatura NSS, srov. např. rozsudek ze dne 27. 6. 2019, č. j. 9 Afs 82/2019 -42, či ze dne 23. 5. 2019, č. j. 7 Afs 320/2018 -42). V rozsudku ze dne 21. 2. 2024, č. j. 3 Afs 289/2022‑48, NSS dodal, že pokud daňový subjekt nepředloží podklady, ze kterých by prima facie vyplynulo, že došlo k dodání zboží do jiného členského státu, nemůže být ani v dobré víře ohledně dostatečnosti a průkaznosti dokladů sloužících k prokázání splnění podmínek pro osvobození od DPH.
79. Lze tedy shrnout, že dobrá víra přímo souvisí i s kvalitou důkazních prostředků, jimiž daňový subjekt disponoval v době tvrzeného dodání zboží. Samotná dobrá víra přitom nemůže nahradit nedostatečné prokázání konkrétních odběratelů.
80. V nyní posuzované věci přitom žalovaný a správce daně důvodně zpochybnili, zda žalobkyně dodala zboží deklarovanému odběrateli. Žalobkyní předložené doklady přitom vykazovaly zásadní nedostatky, proto je nelze považovat za důkazy, které by prima facie prokazovaly dodání deklarovaným odběratelům.
81. Neodstranění těchto pochybností ze strany žalobkyně a neprokázání skutečného dodání deklarovanému odběrateli přitom nelze nahradit tím, že žalobkyně si společnost Black Lion prověřila v příslušných veřejných rejstřících či v systému VIES, a že si průběžně kontrolovala jejich registraci k DPH.
82. S ohledem na uvedené soud souhlasí se žalovaným i správcem daně, že žalobkyně za daných okolností nemohla být v dobré víře, že dodávky zboží proběhly skutečně tak, jak deklarovala, neboť nedostatky předložených dokladů jí musely být zřejmé již při jejich obdržení.
83. Daňové orgány při posuzování otázky dobré víry nepožadovaly po žalobkyni, aby si opatřovala „další a další“ důkazy, kterými měla svou dobrou víru prokázat, jak namítá v žalobě. Konstatovaly jen, že s ohledem na danou skutkovou situaci nebylo možno na dobrou víru žalobkyně usuzovat.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
84. S ohledem na shora uvedené závěry soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. ).
85. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobkyně, která byla ve věci neúspěšná, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl naopak plně úspěšný, nevznikly žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud tedy rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 11. srpna 2026
Lenka Bursíková v.r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.