Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

34 A 23/2026 - 33

9

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Silvií Svobodovou v právní věci

žalobce: M. Z., nar. X

státní příslušnost X

zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem

sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany, evidované pod č. j. OAM-0398556/DO-2026, žalobci jako nepřijatelné dne 8. 6. 2026,

takto:

I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany dne 8. 6. 2026, č. j. OAM-0398556/DO-2026, jako nepřijatelné, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobci.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 404,10 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobce je občanem Ukrajiny. V České republice požádal o dočasnou ochranu ve smyslu , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Žádost žalobce ze dne 8. 6. 2026 žalovaný zaevidoval pod č. j. OAM-0398556/DO-2026.

2. Žalobce se žalobou podanou dne 23. 6. 2026 k Městskému soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem, který spatřoval v tom, že mu žalovaný jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany č. j. OAM-0407918/DO-2026 vrátil jako nepřijatelnou ve smyslu Nepřijatelnost žalovaný vyznačil přímo v tiskopisu žádosti. Důvodem nepřijatelnosti žádosti byla podle žalovaného skutečnost, že žalobce se k rozhodnému datu invaze ruských vojsk na Ukrajinu, tedy k 24. 2. 2022, nenacházel na Ukrajině, a tudíž ho v žádosti označil za osobu, u které nebylo prokázáno, že je osobou ve smyslu Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce podanou žalobou namítal, že žalovaný nesprávně posoudil jeho žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou podle Podle žalobce žalovaný vyšel pouze ze skutečnosti, že se žalobce dne 24. 2. 2022 fyzicky nacházel mimo území Ukrajiny, aniž by zkoumal další individuální okolnosti jeho případu. Zdůraznil, že do února roku 2022 trvale pobýval na Ukrajině, kde měl rodinné, ekonomické a sociální zázemí. Vlivem bezprostřední hrozby invaze vojsk Ruské federace na území Ukrajiny byl žalobce již před začátkem války vysídlen ze své domovské země na území České republiky, kde pobýval na bezvízový styk. Jeho pobyt v České republice bezprostředně před zahájením ozbrojeného konfliktu však měl pouze přechodný charakter, neboť žalobce nikdy neměl v úmyslu trvale přesunout těžiště svého života mimo Ukrajinu.

4. Žalobce dále uvedl, že po vypuknutí ozbrojeného konfliktu nemůže bezpečně a trvale žít na Ukrajině a splňuje podmínky osoby požívající dočasné ochrany podle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382“). Žalovaný však podle jeho názoru aplikoval příliš restriktivní výklad uvedené právní úpravy a bez dalšího dovodil, že osoba nacházející se dne 24. 2. 2022 mimo území Ukrajiny nemůže být považována za osobu pobývající na Ukrajině před tímto datem. Takový výklad žalobce považoval za rozporný se smyslem a účelem unijní i vnitrostátní úpravy dočasné ochrany.

5. Podle žalobce byl rozhodující nikoli fakt jeho dočasné nepřítomnosti na území Ukrajiny v rozhodný den, ale skutečnost, že zde měl před zahájením invaze bydliště, rodinné zázemí a těžiště svých životních zájmů. Žalovaný podle něj porušil svou povinnost zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro posouzení věci, neboť žádným způsobem nezjišťoval charakter jeho pobytu mimo území Ukrajiny ani jeho skutečné vazby k zemi původu.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žádost žalobce správně posoudil jako nepřijatelnou, neboť žalobce není osobou uvedenou v Podle žalovaného bylo z údajů v evidencích i z tvrzení samotného žalobce zřejmé, že dne 2. 2. 2022 vstoupil na území schengenského prostoru (ČR), tj. se dne 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny. Žalovaný zastává názor, že dočasná ochrana náleží pouze osobám vysídleným z Ukrajiny v důsledku ozbrojeného konfliktu. Osoby, které se již před 24. 2. 2022 nacházely mimo území Ukrajiny, podle něj zpravidla pod osobní rozsah Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 nespadají. Na podporu svého výkladu žalovaný odkázal na Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, směrnici Rady (ES) 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a operační pokyny Evropské komise (soft law dle judikatury; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 174/2024-42), podle nichž osoby nacházející se mimo Ukrajinu již před 24. 2. 2022 zpravidla nespadají do osobního rozsahu dočasné ochrany.

7. K námitce žalobce ohledně těžiště životních zájmů žalovaný uvedl, že řízení o dočasné ochraně je založeno na rychlém a formalizovaném posouzení. Nebyl proto povinen provádět podrobné dokazování o vazbách žalobce k Ukrajině, neboť již z dostupných podkladů vyplývalo, že žalobce nesplňuje základní podmínky pro poskytnutí dočasné ochrany. Institut dočasné ochrany slouží jako rychlý a operativní nástroj regulujícího hromadný příliv osob vysídlených v důsledku ozbrojeného konfliktu.

8. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Jednání před soudem

9. Při jednání konaném dne 12. 8. 2026 zástupce žalobce setrval na svém procesním stanovisku. Odkázal na podstatu žalobní argumentace, tak jak byla uvedena v podané žalobě a zdůraznil, že postup žalovaného byl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze, pokud jde o otázku nepřijatelnosti žádosti dle Dále doplnil chybějící údaj o čísle jednacím recentního rozsudku zdejšího soudu v obdobné věci: č. j. – 26, který na straně 7 podané žaloby nedopatřením nebyl uveden. Rovněž upozornil, že žalovaný o žádosti žádné řízení nevedl, neprováděl žádné dokazování a nevyzval žalobce ani k žádnému doplnění podkladů. Zástupce žalobce závěrem navrhl, aby soud žalobě vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

10. Žalovaný odkázal na vyjádření k žalobě a rozporoval, že by judikatura správních soudů byla v obdobných věcech ustálená. Žalobce sám v podané žalobě poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. – 50, který cizincem podané žalobě nevyhověl. Závěrem navrhl, aby soud žalobu zamítl.

11. Soud provedl dokazování vyplněným tiskopisem žádosti o dočasnou ochranu, který soudu předložili oba účastníci. Obsah tohoto dokumentu je účastníkům řízení z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby tak záleží na zodpovězení právní otázky. Na dokazování dalšími listinami předloženými žalovaným (1. strana cestovního dokladu žalobce, doklad o zajištění ubytování žalobce v ČR v období od 8. 6. 2026 do 31. 12. 2028, základní a podrobná lustrace žalobce v CIS) účastníci netrvali, neboť z nich neplynou žádné pro rozhodnutí podstatné skutečnosti; soud proto dokazování těmito listinami neprováděl.

V. Posouzení žaloby

12. Městský soud v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) přezkoumal tvrzený zásah, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí ( ).

13. Žaloba je přípustná. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, bod [26], a rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, ve věci Krasiliva, k otázce přípustnosti je třeba bez dalšího vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti dle Článek 47 y základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž rozporný s článkem 47 y základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení.

14. Žaloba byla podána včas ve smyslu

15. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

16. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 17. 3. 2008, č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS).

17. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu vrátil žalobci jako nepřijatelnou podle , aniž by ji věcně projednal.

18. Soud se zabýval námitkou žalovaného, že žalobce nespadá pod žádnou kategorii osob, na které se vztahuje Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Podle žalovaného je rozhodující, zda žadatel pobýval na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022 a byl následně vysídlen. Žalobce však Ukrajinu opustil již v únoru 2022, tj. před invazí ruských vojsk na Ukrajinu, a k rozhodnému dni pobýval v ČR, nikoliv na Ukrajině.

19. Podle žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v .

20. Podle Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle , uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že

a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a

b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

21. Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, které aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, upravuje okruh osob, na něž se toto rozhodnutí vztahuje, ve svém článku 2 odstavci 1. Osobami, které byly vysídleny z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala, je třeba dle tohoto článku rozumět:

a) ukrajinské státní příslušníky pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022,

b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a

c) rodinné příslušníky osob uvedených v písmenech a) a b).

22. Podle čl. 2 písm. c) bodu 1 směrnice o dočasné ochraně se „vysídlenými osobami“ rozumějí státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi či oblast původu nebo byly evakuovány, zejména na výzvu mezinárodních organizací, a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek, a na které by se případně mohl vztahovat článek 1 oddíl A Ženevské úmluvy nebo jiné mezinárodní či vnitrostátní akty poskytujících mezinárodní ochranu, zejména osoby, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů nebo endemického násilí.

23. Pro aplikaci je podstatné, že správní orgán musí mít dostatečný podklad pro závěr, že žadatel zjevně nespadá do okruhu osob podle téhož zákona. Není-li takový závěr zřejmý a vyžaduje-li individuální skutkové hodnocení, dokazování nebo doplnění tvrzení žadatele, nelze institut nepřijatelnosti používat jako náhražku meritorního posouzení. Jinak řečeno, podle uvedeného ustanovení správní orgán žádost posoudí jako nepřijatelnou, pokud žadatel nespadá do okruhu osob vymezených v Takový postup však představuje výjimečný procesní nástroj, jehož použití přichází v úvahu pouze tehdy, jsou-li skutečnosti vylučující aplikaci zjevné a nevyžadují další skutkové zjištění.

24. Nejvyšší správní soud (NSS) v rozsudku ze dne 22. 5. 2026, č. j. -18, vyložil, že nepřijatelnost podle je dána pouze tehdy, pokud žadatel nespadá do osobního okruhu podle téhož zákona. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle ukrajinskému státnímu příslušníkovi je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínek plynoucích z unijní úpravy, a to podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

25. Citované rozhodnutí NSS je pro výklad předmětného ustanovení zásadní, protože odmítá čistě formalistický přístup k posuzování osobní působnosti dočasné ochrany.

26. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pojem „pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022“ nelze redukovat na okamžitou fyzickou přítomnost v konkrétním kalendářním dni. Rozhodující je, zda šlo o pobyt mající charakter stálejšího a dlouhodobějšího pobytu na Ukrajině. Z toho plyne, že samotná skutečnost, že se žadatel dne 24. 2. 2022 nenacházel fyzicky na území Ukrajiny, bez dalšího neprokazuje, že nespadal do osobního okruhu podle Takový výklad by byl nepřiměřeně restriktivní a neodpovídal by ani účelu unijní úpravy.

27. V posuzované věci žalovaný založil závěr o nepřijatelnosti žádosti výlučně na skutečnosti, že žalobce opustil území Ukrajiny již dne počátkem února 2022, tedy před zahájením ozbrojeného konfliktu dne 24. 2. 2022, a nenacházel se k tomuto datu na jejím území. Z této jediné skutečnosti dovodil, že žalobce nespadá pod a jeho žádost proto bez dalšího odmítl.

28. Takový postup však podle městského soudu neobstojí.

29. Jak plyne z unijní i vnitrostátní právní úpravy, posouzení, zda je osoba „pobývající na Ukrajině“ ve smyslu písm. a) Prováděcího rozhodnutí (EU) 2022/382 a , nelze redukovat na pouhé zjištění fyzické přítomnosti na území Ukrajiny k určitému datu. Rozhodující je naopak komplexní posouzení individuálních okolností případu, zejména existence skutečného a dlouhodobého pobytu a centra životních zájmů na území Ukrajiny před vypuknutím ozbrojeného konfliktu.

30. Stejně tak otázka, zda byla osoba „vysídlena“ v důsledku ozbrojeného konfliktu, nemůže být posouzena mechanicky pouze podle data opuštění země původu, aniž by bylo zohledněno, zda se tato osoba mohla po vypuknutí konfliktu do země navrátit, či zda jí v tom objektivně bránily okolnosti nezávislé na její vůli. Vysídlenou osobou může být i osoba, která opustila Ukrajinu před datem 24. 2. 2022. Městský soud odkazuje na argumentaci recentního rozsudku NSS ze dne 06. 03. 2026, č. j. -14, který v bodě 24 uvádí: „Poukazujeli stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), nutno upozornit, že se o žádný extenzivní výklad nejedná; jde o výklad plně respektující textaci tohoto článku, který pobývání na Ukrajině upíná k období „před 24. únorem 2022“. V tomto období velmi blízkém uvedenému datu žalobkyně na Ukrajině pobývala a danou podmínku splnila. Jejím smyslem je odfiltrovat ukrajinské státní příslušníky pobývající dlouhodobě v cizině, a to nikoli v souvislosti s válkou na Ukrajině, což ovšem není případ žalobkyně. Ta se ze svého studijního pobytu vrátila na Ukrajinu, kterou následně opustila evidentně v souvislosti s probíhající válkou, což je podstatný aspekt celé věci, který stěžovatel setrvale přehlíží. Podobně ani operační pokyny Komise v části 1., na kterou stěžovatel odkazuje, nereflektují situaci, kdy se dotyčná osoba navrátila na Ukrajinu – kategorii osob, které nemají nárok na dočasnou ochranu, vymezují jako: „1) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. únorem 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu, například z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů“. Současně je na místě odkázat i na rozsáhlou judikaturu, na kterou Nejvyšší správní soud v posledně citovaném rozsudku rovněž poukazuje - zejm. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2023, č. j. , ze dne 2. 11. 2023, č. j. , a ze dne 26. 3. 2024, č. j. . V nich městský soud konstatoval, že: „z užití pojmu „pobývat“ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ (shodně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21 či ze dne 20. 5. 2025, č. j. -20).

31. Žalobce tvrdil, že byl ze své domovské země vysídlen již počátkem února 2022 vlivem bezprostřední hrozby invaze vojsk Ruské federace na území Ukrajiny, tedy že hlavním důvodem opuštění země původu pro něj byla právě ruská agrese.

32. Za této situace nelze uzavřít, že by nesplnění podmínek podle bylo ve vztahu k žalobci zjevné a nevyžadovalo další skutkové posouzení. Naopak z tvrzení žalobce vyplývá, že posouzení jeho postavení závisí na komplexním hodnocení jeho osobních poměrů, zejména charakteru jeho pobytu mimo území Ukrajiny a existence centra jeho životních zájmů.

33. Ve věci nyní rozhodované není z obsahu spisového materiálu zřejmé, že by žalobce území Ukrajiny začátkem února 2022 opustil, tedy že měl v úmyslu trvale žít v jiném státě, ať již v rámci Schengenského prostoru či kdekoliv jinde. Interpretace žalovaného by znamenala, že státní občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli dočasně mimo její území, a kterým stav vzniklý v důsledku napadení ozbrojenými silami Ruské federace znemožňuje vrátit se do svého domovského státu a bezpečně a trvale tam pobývat, byli v horším postavení než ti, kteří se k uvedenému datu na území Ukrajiny fyzicky nacházeli. Pro takové odlišné postavení přitom neexistuje žádný rozumný důvod, neboť jedni i druzí jsou agresí ze strany Ruské federace zasaženi či ohroženi stejně. V projednávané věci přitom ze správního spisu nikterak nevyplývá, že by žalovaný tyto rozhodné okolnosti zjišťoval. Ve spise nejsou obsažena žádná zjištění týkající se vypořádání otázky, zda pobyt žalobce mimo území Ukrajiny k rozhodnému dni měl trvalý charakter nebo zda šlo pouze o pobyt krátkodobý a přechodný.

34. Městský soud proto uzavírá, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a aplikoval nepřípustně extenzivním způsobem, čímž žalobci odepřel právo na věcné posouzení jeho žádosti o dočasnou ochranu. Žalovaný byl povinen žádost žalobce věcně projednat a v rámci tohoto řízení objasnit rozhodné skutečnosti; nebylo na místě jeho žádost bez dalšího odmítnout jako nepřijatelnou.

35. Nad rámec uvedeného považuje městský soud za vhodné vyjádřit se i k samotnému výkladu ve spojení s písm. a) Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, neboť právě o tento výklad žalovaný svůj postup opřel.

36. Jak již bylo uvedeno, citované ustanovení dopadá na ukrajinské státní příslušníky, kteří pobývali na Ukrajině před 24. 2. 2022 a byli z Ukrajiny vysídleni v důsledku ozbrojeného konfliktu. Městský soud se ztotožňuje s výkladem, podle něhož pojem „pobývali na Ukrajině“ nelze vykládat čistě formálně jako fyzickou přítomnost na jejím území k určitému dni, nýbrž jako existenci skutečného, dlouhodobějšího a stabilního pobytu spojeného s centrem životních zájmů.

37. Tomu odpovídá jak jazykový výklad (zejména s ohledem na anglický výraz „residing“), tak výklad teleologický. Účelem právní úpravy dočasné ochrany je totiž poskytnout ochranu osobám, které byly v důsledku ozbrojeného konfliktu nuceny opustit zemi, v níž měly své životní zázemí, a nemohou se do ní bezpečně navrátit. Tento účel by nebyl naplněn, pokud by ochrana byla odepřena osobám, které měly na Ukrajině centrum svých životních zájmů, avšak v okamžiku vypuknutí konfliktu se nacházely mimo její území z dočasných důvodů.

38. Stejně tak pojem „vysídlení“ nelze podle názoru městského soudu chápat pouze jako akt opuštění území státu bezprostředně v reakci na ozbrojený konflikt. Podstatou vysídlení je především nucená povaha odloučení od země původu a nemožnost návratu z důvodu ozbrojeného konfliktu či jeho důsledků. Není proto vyloučeno, aby za vysídlenou byla považována i osoba, která území Ukrajiny opustila krátce před zahájením invaze, pokud se na něj následně nemohla vrátit právě v důsledku vzniklé situace. Bezpečný a trvalý návrat je pak třeba vykládat tak, že bezpečnostní situace země bude ustálena natolik, že navracejícím se osobám zajistí možnost požívat ve své zemi původu aktivních práv, která jí poskytnou šanci, že v její zemi původu budou naplněny její základní potřeby, a možnost znovu se začlenit do společnosti.

39. Tento výklad je ostatně v souladu i se shora uvedenou judikaturou správních soudů, na niž i sám žalobce poukazoval, jakož i s požadavkem individuálního posuzování každého případu. K žalovaným odkazovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. – 50, který dle žalovaného svědčí o neustálené judikatuře správních soudů v obdobných věcech, městský soud uvádí, že proti rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni stojí celá řada aktuálních rozhodnutí zdejšího soudu a Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí citovaná shora), v nichž je naopak zastáván názor, který soud vyslovil i v tomto rozsudku.

40. V posuzované věci žalovaný vyšel z opačného, restriktivního výkladu, který ztotožnil pojem „pobyt na Ukrajině“ s fyzickou přítomností ke dni 24. 2. 2022 a pojem „vysídlení“ s odchodem ze země přímo v důsledku ozbrojeného konfliktu. Na základě tohoto mechanického přístupu dospěl k závěru, že žalobce nespadá pod Městský soud přitom již v rozsudku ze dne 22. 9. 2025, č. j. -35, vyslovil, že mechanický přístup žalovaného k naplnění podmínek není souladný s právem, pro žalovaného proto nejsou závěry tohoto rozsudku nikterak nové. Postup žalovaného je proto nejen v rozporu se zásadou materiální pravdy ( ), ale také v rozporu s principem loajální spolupráce a ohledu na ostatní státní orgány.

41. Je přitom zřejmé, že Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 [a navazující prováděcí rozhodnutí Rady (EU) o prodloužení dočasné ochrany] počítá nejen s osobami, které již vysídleny byly, ale též s těmi, které v souladu s čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ještě vysídleny budou. Soud opakuje, že ani jazykovým ani účelovým způsobem výkladu směrnice o dočasné ochraně či prováděcích rozhodnutí Rady nelze dojít k závěru, že pojem vysídlení je třeba chápat jako akci jednorázovou. Účelem prováděcího rozhodnutí Rady je totiž poskytnout ochranu všem ukrajinským státním příslušníkům bez rozdílu, zda tyto osoby území Ukrajiny opustily v počátečním stadiu válečného konfliktu nebo kdykoli později v jeho průběhu, a zda tak učinili jednorázově či opakovaně.

VI. Závěr a náklady řízení

42. Městský soud shrnuje, že žalovaný postupoval nezákonně, pokud žádost žalobce o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 8. 6. 2026, č. j. OAM-0398556/DO-2026, posoudil jako nepřijatelnou podle a bez dalšího ji odmítl. Takový postup byl v rozporu se zákonem, neboť podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly splněny, a žalobci tak bylo upřeno právo na věcné posouzení jeho žádosti. Tímto postupem žalovaný zasáhl do veřejných subjektivních práv žalobce nezákonným zásahem ve smyslu Městský soud proto vyslovil, že tento zásah byl nezákonný, žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a uložil mu povinnost obnovit stav před zásahem, tj. znovu se žádostí žalobce zabývat a věcně ji posoudit.

43. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro žalovaného závazný. Závaznost výroku rozsudku plyne přímo ze zákona ( ). Platí přitom, že rozsudek je individuální právní akt, jímž soud vrchnostenským způsobem vyslovuje svůj právní názor; tato forma rozhodnutí je tudíž závazná jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. ). Nejvyšší správní soud též vysvětlil, že výrok rozsudku ve věci žaloby proti nezákonnému zásahu „je třeba vykládat v návaznosti na odůvodnění rozsudku“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022, č. j. -56). V bodě 33 právě citovaného rozsudku je vysvětleno, že zavázalli správní soud žalovaného k určitému postupu za určitých podmínek, je žalovaný povinen se tohoto postupu držet. Opačný závěr by popíral smysl a význam zásahové žaloby.

44. O nákladech řízení soud rozhodl dle V řízení měl plný úspěch žalobce a má proto právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem účelně vynaložil. Žalobci přísluší náhrada nákladů právního zastoupení sestávající z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 4 620 Kč [převzetí věci, podání žaloby, účast na jednání před soudem] podle , d), g) ve spojení s ve vazbě na , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2025, včetně 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč ( , 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH, zvyšují se náklady řízení v rozsahu odměny za právní zastoupení ve smyslu o částku 3 194,10 Kč odpovídající této dani. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení částku 18 404,10 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Pro úplnost soud doplňuje, že od soudního poplatku byl žalobce osvobozen ex lege dle , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost přípustná ( ). Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na niž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v Kasační stížnost se podává ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 12. srpna 2026

Mgr. Ing. Silvie Svobodová v. r.

samosoudkyně