Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
62 A 81/2025 - 96.pdf
PDF · 0 B
No categories available
62 A 81/2025 - 96
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Filipa Skřivana a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci
žalobkyně: Mgr. Ž. P.
bytem X
proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno
za účasti: 1. M. B.
bytem X
2. CETIN a.s.
sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9
3. EG.D., a.s.
sídlem Lidická 1873/36, Brno
4. Ing. K. P.
bytem X
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2025, č. j. JMK 139514/2025, sp. zn. S-JMK 123270/2024 OKSÚ,
takto:
I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 20. 10. 2025, č. j. JMK 139514/2025, sp. zn. S-JMK 123270/2024 OKSÚ, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Úřad městské části města Brna, Brno-Královo Pole (dále jen „stavební úřad“) na žádost osoby zúčastněné na řízení 1 (dále jen „stavebník“) společným povolením ze dne 24. 5. 2024, č. j. BKPO/016708/2024/2300/DVOI, povolil stavbu rodinného domu „RD Rostislavovo náměstí“ na pozemku p. č. X v katastrálním území X (dále jen „stavba“). Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že doplnil podmínku č. 36 společného povolení o povinnost dodržet požadavky obsažené v závazném stanovisku Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování, ze dne 1. 8. 2025, a to s ohledem na posouzení záměru dle nového Územního plánu města Brna. Ve zbytku zamítl odvolání žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
II. Žaloba
2. Žalobkyně namítá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jejími námitkami a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalovaný schválně manipuluje s počtem nadzemních podlaží. Stavební parcela je v rovině s terénem ulice a se sousedními stavbami (kromě zadní strany). Do stavby bude vstup i vjezd přímo z přilehlého chodníku, bytová jednotka v přízemí má plnohodnotná okna. Všechna tři podlaží stavby jsou nadzemní a jde tedy o bytový dům, nikoliv rodinný dům. Žalovaný ignoroval také znalecké posouzení Ing. P., dle kterého jde o stavbu se třemi nadzemními podlažími, a projektová dokumentace je záměrně zpracována tak, aby byla „nulová výška“ 3,2 m nad přilehlým uličním terénem. Z výkresů (zejména řezy A-A, B-B) je zřejmé, že stavba je řešena s výrazným výškovým rozdílem mezi uliční a zahradní částí (pozemkem žalobkyně). Výklad, že je podlaží podzemní jen proto, že je část stavby ve svahu, vyloučil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2013, č. j. 8 As 75/2010 -165. Důsledkem chybného posouzení podzemnosti prvního podlaží je nesprávné posouzení stavby jako rodinného domu, chybný výpočet indexu podlažní plochy a neadekvátní požárně bezpečnostní řešení stavby. Chybné je také závazné stanovisko orgánu územního plánování. Ten při výpočtu indexu podlažní plochy nezahrnul do hrubé podlažní plochy první ani druhé podlaží, protože je pro účely výpočtu posoudil obě jako podzemní. Proč tak učinil, není ze stanoviska zřejmé.
3. Žalovaný se nedostatečně věnoval námitkám žalobkyně k požárně bezpečnostnímu řešení (odstupy, vymezení požárně nebezpečného prostoru, dopady na pozemek žalobkyně). Správní orgány se spokojily s obecným ujištěním, že požárně bezpečnostní řešení vyhovuje, aniž by odstranily rozpory v podkladech a svůj závěr opřely o konkrétní údaje z projektové dokumentace. Požárně bezpečnostní řešení navíc lživě uvádí, že stavba je pro zásah v případě požáru přístupná ze všech stran. Žalobkyně zdůrazňuje, že její pozemek nelze považovat za únikový prostor navrhované stavby.
4. Závěr žalovaného, že jsou splněny podmínky výjimky z regulativu zeleně a jak se výjimka projeví na stavbě, je bez odůvodnění. Projektová dokumentace neobsahuje konkrétní umístění 10 fotovoltaických panelů a není tedy zřejmé, jak bude řešena střecha, kde na ni bude zeleň, a zda stavba splní podmínky povolení. Ve správním spise není založena žádost o vydání závazného stanoviska orgánu památkové péče. Není navíc zřejmé, z jaké projektové dokumentace orgán památkové péče vycházel.
5. Obvodová stěna terasy stavby je umístěna přímo na hranici pozemku žalobkyně. Odstup stavby od hranice pozemků je tedy v rozporu s přípustnými odstupy 0 m. Správní orgány ani neřešily, jaký dopad bude mít terasa, ze které jde navíc vstupovat na pozemek žalobkyně, na její soukromí. Nedostatečné je podle ní také posouzení požadavků na zajištění parkovacích stání.
6. Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení se k žalobě nevyjádřili.
III. Posouzení věci krajským soudem
7. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního , dále jen „s. ř. s. “), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Žaloba je přípustná (zejména § 65 , § 68 a § 70 s. ř. s. s. ř. s. ). Za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. rozhodl soud bez jednání.
8. Žaloba je důvodná.
9. V první řadě žalobkyně namítá, že správní orgány nepřezkoumatelně a nesprávně posoudily počet nadzemních podlaží stavby. V důsledku toho stavbu nesprávně posoudily jako rodinný dům, a proto jsou nesprávné i závěry, které z tohoto posouzení vycházejí.
10. Aby byla naplněna definice rodinného domu ve smyslu § 2 písm. a) bodu 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. , o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška 501/2006 Sb. 501/2006 Sb. “), je vedle podmínek týkajících se podlahové plochy pro trvalé rodinné bydlení a počtu samostatných bytů nutno splnit též podmínku, že stavba může mít nejvýše dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví.
11. Zákon č. 183/2006 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), vyhláška 501/2006 Sb. 501/2006 Sb. ani vyhláška č. 268/2009 Sb. , o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška o technických požadavcích na stavby “) podzemní podlaží nedefinují. Definice je obsažena v technické normě ČSN 73 4301 (Obytné budovy). Podzemním podlažím se dle bodu 3.9 rozumí každé podlaží, které má úroveň podlahy nebo její převažující části níže než 800 mm pod nejvyšší úrovní přilehlého terénu v pásmu širokém 5,0 m po obvodu budovy. Shodně je podzemní podlaží definováno také v § 2 písm. b) vyhlášky č. 460/2021 Sb. , o kategorizaci staveb z hlediska požární bezpečnosti a ochrany obyvatelstva.
12. Navržený dům má v uličním pohledu 3 nadzemní podlaží a zastřešení plochou střechou, v pohledu z vnitrobloku (tj. z opačné strany) lze s ohledem na svažitý terén vidět pouze hmotu dvou podlaží. Sporu je nyní především o charakter nejnižšího podlaží. Výsledek sporu určuje, zda se jedná o rodinný dům nebo o bytový dům.
13. Žalovaný posoudil sporné podlaží jako podzemní z důvodu převýšení svažitosti pozemku, byť se to zdá být vůči úrovni terénu v uliční frontě ulice Rostislavovo náměstí jakkoliv nepřiměřené. Uvedl, že výškové převýšení svažitého stavebního pozemku (směrem od vnitrobloku do ulice) činí cca 4,0 m. S přihlédnutím k parametrům pozemku, tj. k jeho hloubce (délce), která je v rozmezí cca 29-25 m, a jeho šířce cca 10,5 m, jsou splněny podmínky technické normy pro podzemní podlaží. Žalovaný dodal, že definici nelze vykládat striktně, neboť v posuzovaném případě se jedná o zástavbu proluky po odstraněné stavbě, nikoliv o zástavbu nezastavěného pozemku, kde není terénní profil upraven v důsledku odstraněné stavby. Stavební úřad, stejně jako projektant, měl k dispozici pouze výškovou hladinu danou stávajícími stavbami v uliční frontě ulice sousedícími s pozemkem tvořícím veřejné prostranství ulice Rostislavovo náměstí a výškovou hladinu pozemků nezastavěných ve vnitrobloku (pozemku žalobkyně). Nadřízený orgán územního plánování pak nezapočítal při výpočtu hrubé podlažní plochy stavby ani 1NP, neboť i toto podlaží podle něj zčásti leží více než 0,8 m (1 m) pod úrovní přilehlého terénu.
14. Ke znaleckému posudku Ing. P. žalovaný (s odkazem na vyjádření nadřízeného orgánu územního plánování k odvolacím námitkám) uvedl, že stavba má bezesporu tři podlaží. Orgánům územního plánování nepřísluší kontrolovat označení podlaží, neboť tato skutečnost nesouvisí s posouzením záměru z hlediska územního plánování. Územní plán města Brna pracuje s autonomní definicí „podzemního“ podlaží, ve které stanoví, které podlaží se pro účely výpočtu indexu podlažní plochy (IPP) považuje za tzv. podzemní. Výklad pojmů se pro účely územně plánovacích dokumentací tedy nemusí shodovat s běžným výkladem pojmů. Způsob označení jednotlivých podlaží záměru nemá vliv na posouzení prostorových regulativů stanovených územním plánem, tj. na výpočet hodnoty IPP, a tedy ani na závěr závazného stanoviska. Posudek proto podle něj není relevantní. Dle zdejšího soudu tedy nelze souhlasit se žalobkyní, že by žalovaný znalecké posouzení ignoroval.
15. Otázce, jaká podlaží lze považovat za podzemní, se v minulosti věnovaly i správní soudy. V rozsudku ze dne 19. 4. 2013, č. j. 8 As 75/2010 –165, Nejvyšší správní soud uvedl, že „právní výklad, který každou budovu, která je postavena ve svahu, a je tedy částečně (na jedné straně domu) zanořena pod úroveň terénu, považuje za budovu o více podzemních podlažích, je v očividném rozporu s obvyklým chápáním pojmu „podzemní podlaží“ a dodává, že „ještě méně je takový názor pochopitelný tehdy, když tato „podzemní podlaží“ s obytnými prostorami jsou z větší části umístěna nad zemí, mj. s plnohodnotnými okny a vstupními dveřmi z ulice, přičemž jsou užívána jako obytná podlaží“. Výklad, že sahá-li část jedné stěny či celá jedna stěna budovy více než 0,8 m pod úroveň nejvyššího bodu přilehlého území, je celé podlaží podzemní, podle Nejvyššího správního soudu nemůže obstát (obdobně srov. rozsudek ze dne 10. 8. 2023, č. j. 9 As 77/2023 -157). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 7. 2024, č. j. 10 As 126/2023 -39, dále dospěl k závěru, že podlaží zjevně sloužící k obytným účelům, umístěná převážně nad zemí, s plnohodnotnými okny a vstupními dveřmi z ulice, nelze označit za podzemní.
16. Ani autonomní definice, kterou cituje nadřízený orgán územního plánování v potvrzujícím závazném stanovisku (str. 4, poznámka pod čarou), se od výše uvedených definic podstatně neliší. Do výpočtu IPP se podle ní nezapočítávají podlaží, která mají úroveň podlahy níže než 0,8 m pod nejvyšším bodem přilehlého území v pásmu širokém 5,0 m po obvodu objektu. Jediným zásadním rozdílem oproti definici v technické normě a vyhlášce č. 460/2021 Sb. , o kategorizaci staveb z hlediska požární bezpečnosti a ochrany obyvatelstva, tak je vypuštění fráze „nebo její převažující části“, což však dle zdejšího soudu svědčí spíše v neprospěch závěru žalovaného. Striktně jazykový výklad tohoto rozdílu by vedl k tomu, že k naplnění definice nepostačí ani to, pokud podmínky splňuje jen převažující část podlahy. Ve zbytku je definice shodná a neliší se ani smysl porovnávaných ustanovení. Jak v případě územního plánu, tak v případě vyhlášky 501/2006 Sb. je smyslem vyjádřit intenzitu využití území a ulehčit posouzení, zda stavba nenaruší charakter okolní zástavby. To ostatně ve svém stanovisku uvádí i nadřízený orgán územního plánování.
17. Podle souhrnné technické zprávy a půdorysu 1PP má podzemní podlaží sloužit jako garsonka (32,5 m2), garáž a technické zázemí a vstup (vstupní dveře z ulice). Z výkresu v projektové dokumentaci (ŘEZ A-A) je patrné, že přízemí je na západní straně domu pod úrovní terénu (naopak na východní straně v celém rozsahu nad ním). Z výškového kótování vyplývá, že podlaha přízemí je ve výšce 219,3-219,15 m n. m. Přitom výška terénu dosahuje u západní stěny domu výšky 223,375 m n. m. Terén je tedy na této straně ve výšce 4,225-4,075 m nad podlahou prvního podlaží. Na východní straně je stavba v celém rozsahu nad úrovní okolního terénu. Ze severní a jižní strany navazuje stavba na sousedící budovy, které stejně jako stavba mají v přízemí vstupní dveře a okna, popř. výlohu. Ani z těchto stran tedy neleží první podlaží pod úrovní okolního terénu. Tři ze čtyř obvodových stěn jsou tedy na úrovni navazujícího terénu a převažující část podlahy je proto jak z pohledu obvodu, tak z pohledu obsahu, nad úrovní přilehlého terénu. Zdejší soud má na základě uvedeného a v souladu s citovanou judikaturou za to, že přízemí stavby je podlažím nadzemním.
18. Ostatně jen těžko by se závěr o podzemnosti podlaží hájil v případě budovy, která se na stavebním pozemku v současnosti nachází, a která má být odstraněna (stavba je znázorněna v projektové dokumentaci ve výkrese „Dopravní řešení – rozhledové poměry“). Ta by byla stavbou s jedním podzemním podlažím a střechou. Nyní posuzovaná stavba má tedy tři nadzemní podlaží, a proto nemůže být podle § 2 písm. a) bodu 2 vyhlášky 501/2006 Sb. rodinným domem, nýbrž je domem bytovým.
19. Již samotné nesprávné hodnocení povahy posuzované stavby zakládá nesprávnost napadeného rozhodnutí. Skutečnost, zda je stavba rodinným nebo bytovým domem, není pouze sporem o nepřesné formální označení, ale toto označení může mít vliv také na posouzení jiných otázek relevantních pro vydání společného povolení, byť územní plán připouští v dané lokalitě výstavbu jak rodinných, tak bytových domů. Podstatným z tohoto pohledu není žalobkyní zdůrazňovaný dopad na výpočet indexu podlažní plochy (IPP), neboť tento institut v současnosti účinný Územní plán města Brna již nezná a byl nahrazen regulací výškové hladiny zástavby. V případě rodinných a bytových domů se ovšem mohou lišit např. technické požadavky na stavby (srov. § 39 a § 40 vyhlášky o technických požadavcích na stavby) nebo podmínky požární ochrany (srov. § 15 a § 16 vyhlášky č. 23/2008 Sb. , o technických podmínkách požární ochrany staveb). Uvedená nesprávnost může mít dopad též z hlediska navazujících řízení o užívání stavby.
20. Zdejšímu soudu proto nezbývá než napadené rozhodnutí zrušit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2013, č. j. 8 As 75/2010 -165, bod 47.). Lze dodat, že ačkoliv Ing. P. dospěl ve svém „znaleckém posouzení“ ke stejnému závěru jako zdejší soud, spor mezi stavebním úřadem a žalobkyní se týkal výkladu definice podzemního podlaží (sama žalobkyně správním orgánům situaci příliš neulehčila, neboť během řízení svá tvrzení měnila a zpočátku byla naopak přesvědčena o tom, že stavba má dvě podzemní podlaží). V tomto ohledu pak znalec neuvedl žádnou věcnou argumentaci a pouze uzavřel, že stavba má tři nadzemní podlaží. Není proto divu, že žalovaný, vycházeje z jiného výkladu podzemního podlaží, na základě neodůvodněného hodnocení znalce, směřujícího navíc k posouzení právní otázky, svůj závěr nezměnil.
21. Na rozdíl od žalobkyně zdejší soud nepovažuje za zásadní, která kóta byla označena jako nulová, jelikož na výškovém rozdílu oproti okolnímu terénu ani na skutečné povaze podlaží tato okolnost nemůže nic změnit. Údajně účelová manipulace s kótami tedy nemohla žalobkyni nijak ublížit. Zdejší soud také nemá za to, že by žalovaný při určování, zda jde či nejde o podzemní podlaží, postupoval účelově, resp. že by byl veden úmyslem nějak nadbíhat stavebníkovi či naopak ubližovat žalobkyni. Žalobkyně nerozvádí, proč toto podezření pojala a z průběhu řízení dle zdejšího soudu nejsou patrné okolnosti, které by svědčily o zlovůli žalovaného.
22. Žalobkyně dále namítá, že správní orgány nepřezkoumatelně vypořádaly námitky týkající se požárně bezpečnostního řešení a odstupových vzdáleností ve vztahu k sousedním pozemkům. Ke konkrétním výtkám k rozporům mezi požárně bezpečnostním řešením stavby a výkresovou dokumentací (odstupy, vymezení požárně nebezpečného prostoru, dopady na sousední pozemek) se správní orgány dle žalobkyně spokojily s obecným ujištěním o vyhovění zákonným požadavkům, aniž by odstranily rozpory v podkladech a provedly přezkoumatelný závěr opřený o konkrétní údaje z projektové dokumentace.
23. S takto obecně formulovanou námitkou se zdejší soud neztotožňuje a stejně obecně odkazuje na závěry žalovaného, který na námitky týkající se požárně bezpečnostního řešení v napadeném rozhodnutí reagoval. Vysvětlil, že dle předloženého požárně bezpečnostního řešení zpracovaného autorizovaným inženýrem je stavba vyhovující. Není umístěna v požárně nebezpečném prostoru nebo bezpečnostním pásmu jiných objektů a zařízení. Okolní objekty jsou v dostatečné vzdálenosti a jejich požárně nebezpečný prostor nezasahuje na pozemek stavebníka. K námitce odstupových vzdáleností žalovaný uvedl, že v požárně bezpečnostním řešení je sice vypočtena minimální odstupová vzdálenost 3,98 m od pozemku žalobkyně a v projektové dokumentaci je vzdálenost stavby na výkresech 3,8 m, avšak součástí požárně bezpečnostního řešení je i grafická příloha s vyznačením obalové křivky požárně nebezpečného prostoru, kde je uvedena i maximální kóta 3,98 m (měřeno nikoliv od pláště budovy, ale od výplně otvoru osazeného v konstrukci, jejíž tloušťka je navržená 500 mm, po hranici pozemku žalobkyně). Z půdorysu 1. NP je pak patrné, že plášť obvodové konstrukce je na severní straně vzdálen od hranice pozemku žalobkyně 4,23 m a na jižní části 3,21 m. Z uvedených údajů lze dovodit, že výplně otvorů jsou navrženy tak, aby požárně nebezpečný prostor na pozemek žalobkyně nezasahoval. S těmito úvahami žalobkyně v žalobě nijak konkrétně nepolemizuje.
24. Byť žalobkyně v žalobě nespecifikuje, v jakém smyslu má hrát roli kvalifikace stavby jako bytového domu z hlediska jejího požárně bezpečnostního řešení, jak je již shora uvedeno, nelze bez dalšího vyloučit, že tomu tak může být. V dalším řízení je proto na žalovaném, aby tuto změnu případně promítl také do úvah o požárně bezpečnostním řešení, případně vyzval stavebníka k přizpůsobení projektové dokumentace faktu, že záměr je bytovým domem.
25. K obecné námitce, že pozemek žalobkyně p. č. XA nelze v případě požáru považovat za únikový prostor navrhované stavby, zdejší soud uvádí, že takovou námitku žalobkyně neuplatnila v odvolání. Nebylo proto povinností žalovaného se daným tvrzením zabývat. Z napadeného rozhodnutí ani z požárně bezpečnostního řešení pak neplyne, že by žalovaný považoval pozemek žalobkyně za „únikový prostor navrhované stavby“. Pokud žalobkyně ve skutečnosti brojí proti větě, že „požární zásah je možné vést ze všech stran objektu“, lze dodat, že přístupností pro požární zásah se z hlediska požární bezpečnosti rozumí příjezdová komunikace i jakýkoliv zpevněný prostor v bezprostřední blízkosti budovy (tzv. nástupní plocha), který umožňuje přistavení výškové technicky (např. žebříků) pro záchranu osob z vyšších pater. Tomu vyhovuje i plotem opatřený pozemek žalobkyně, a právě v tomto kontextu byl v požárně bezpečnostním řešení zmíněn.
26. Ani otázku zeleně žalovaný neponechal bez odůvodnění, jak namítá žalobkyně. V napadeném rozhodnutí vysvětlil, že minimální plošné zastoupení zeleně není třeba dodržet v případě zástavby proluky, v níž to není fakticky možné, neboť by došlo k porušení urbanistických požadavků na využívání a prostorové uspořádání území za podmínky zachování charakteristické hloubky zástavby a v případě, že navrhované řešení podstatně nenaruší charakter území a střešní konstrukce budou řešeny se zelení. Ze společného povolení je zřejmé, že stavba všechny tyto podmínky splňuje. Nebyl proto v zásadě důvod tento závěr hlouběji odůvodňovat. I zdejší soud považuje podmínky za splněné a výjimku z minimálního zastoupení zeleně za logickou. Vzhledem k okolní zástavbě, na kterou má stavba logicky navazovat, a velikosti pozemku by trvání na zastoupení zeleně v podstatě vyloučilo smysluplné stavební využití pozemku.
27. Lze dodat, že v důsledku stavby nedojde k úbytku zeleně, ale k zachování současného stavu, a tedy ani k žádné pro žalobkyni či veřejný zájem negativní změně. Jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 8), stavební pozemek je v katastru nemovitostí veden v celé své ploše jako zastavěná plocha a nádvoří o výměře 284 m2. Stávající rodinný dům, včetně přístaveb, určený k demolici dosahuje až k hranici pozemku žalobkyně, z čehož je zřejmé, že stavební pozemek nikdy nebyl součástí zeleného vnitrobloku a jeho rekreační využití je (a bylo) značně omezené, neboť i fakticky je celý zastavěn. Jako kompenzace plochy pro oddych a rekreaci jsou směrem do vnitrobloku navrženy odstupňované pobytové terasy. Ty budou doplněny betonovými květináči na zeleň a část ploché střechy je navržena s extenzivní zelení.
28. Co se týče fotovoltaických panelů, již v rozhodnutí stavebního úřadu (str. 29) je uvedeno, že fotovoltaika je zakreslena v projektové dokumentaci ve výkresu „Půdorys střechy“ v části D.1.1 Architektonicko-stavební řešení, a zdejší soud ze správního spisu ověřil, že tomu tak skutečně je. K tomu žalovaný dodal, že ze souhrnné technické zprávy vyplývá, že typ fotovoltaického systému teprve bude stanoven a dodán dodavatelem včetně prováděcí projektové dokumentace. Takové řešení považuje zdejší soud za srozumitelné a korektní. Ve stejné části projektové dokumentace jsou zakresleny také betonové květináče a žalovaným zmiňovaná část střechy pro extenzivní zeleň (Střecha ST3 – zemina).
29. Žalobkyně má dále pochybnosti o závazných stanoviscích orgánů památkové péče. Ve správním spise není založena žádost stavebního úřadu o závazné stanovisko a není tak zřejmé, z jaké projektové dokumentace orgán památkové péče vycházel.
30. K tomu zdejší soud uvádí, že nadřízený orgán památkové péče ve svém potvrzujícím závazném stanovisku uvedl, že přezkoumávané závazné stanovisko vzniklo fikcí, protože byly z hlediska ochrany památkové péče dány předpoklady pro bezpodmínečné schválení stavby. Skutečnost, že datace projektové dokumentace je starší než projektová dokumentace, která byla následně předložena stavebnímu úřadu, neznamená, že se jedná o dokumentaci zásadně odlišnou. Pokud by odlišná v základních parametrech byla a závazné stanovisko by tak nemohlo být využito jako podklad pro rozhodnutí stavebního úřadu, vyžádal by si závazné stanovisko nové. Tak tomu ale podle žalovaného nebylo a změny v projektové dokumentaci nebyly takového charakteru, aby mohly mít vliv na závěry orgánu památkové ochrany.
31. Zdejší soud souhlasí, že při změně záměru a jeho dokumentace je zpravidla zapotřebí opatřit nová závazná stanoviska dotčených orgánů, která tuto změnu reflektují. V opačném případě by stanoviska neplnila svůj účel, neboť by neumožňovala posouzení možných vlivů záměru na zájmy chráněné dotčenými orgány. Rozhodným hlediskem však je, zda provedená změna záměru vůbec může mít vliv na chráněné veřejné zájmy. Žalovaný ani stavební úřad neshledali takové skutečnosti, které by svědčily o změně záměru tak, aby bylo nutné opatřit nové stanovisko orgánu památkové péče. Žádná taková změna není z projektové dokumentace patrná ani podle zdejšího soudu a žalobkyně nic takového ani netvrdí. Neuvádí dokonce ani nic, co by svědčilo o rozporu stavby se zájmem na ochranu památkové péče. Sama o sobě skutečnost, že žádost o vydání závazného stanoviska není součástí správního spisu, za těchto okolností není vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O vydání závazného stanoviska orgánu památkové péče bylo požádáno dne 6. 3. 2023. Projektová dokumentace, ze které vycházel stavební úřad, nebyla podle jejího obsahu ve všech částech vyhotovena ve stejný okamžik (např. část D.1.4.4 Silnoproudé rozvody je ze září 2022, část D 1.4.3 Zdravotně technické instalace z května 2022 atd.). Ani z porovnání těchto starších částí s novějšími částmi projektové dokumentace ovšem neplyne žádná změna záměru, která by mohla být relevantní z hlediska památkové péče. Nadřízený orgán památkové péče pak závazné stanovisko (vydané fikcí) přezkoumal a potvrdil, a to nepochybně ve vztahu k aktuální projektové dokumentaci. Postup dotčeného orgánu památkové péče i z tohoto důvodu neměl vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
32. Žalobkyně také namítala, že terasa stavby, která hraničí s jejím pozemkem, je v rozporu s požadavky na odstupové vzdálenosti a s právem žalobkyně na soukromí při rekreaci na jejím pozemku.
33. Ani v tomto ohledu nelze žalobkyni přisvědčit, pokud tvrdí, že se žalovaný jejími námitkami nezabýval. K otázce zásahu do soukromí v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. XA (zahrada) s výměrou 1 232 m2, který má průměrnou délku cca 76 m a vede k hranici pozemku stavebníka. S přihlédnutím k parametrům pozemku žalovaný dospěl k závěru, že se nejedná o prostorově limitovanou zahradu v městském vnitrobloku, ale o nadstandardní pozemek, který garantuje dostatečný odstup od stavby. Dodal, že v prostředí městských vnitrobloků je občasný vizuální kontakt se sousedy naprosto běžný, přirozený a společensky akceptovatelný.
34. Ani zdejší soud nemá za to, že by stavba mohla podstatně zasáhnout do práva žalobkyně na soukromí. Terasa sice navazuje přímo na pozemek žalobkyně, ale na jeho odlehlý konec, což vzhledem k velikosti jejího pozemku v podstatě vylučuje zásadní zásah do jejího soukromí. Z hlediska soukromí je navíc umístění terasy pod úroveň pozemku žalobkyně menším zásahem, než kdyby šlo o terasu ve vyšších patrech (ty v nyní posuzovaném případě ustupují směrem od pozemku). Na tento konec zahrady je navíc výhled i z ostatních budov navazujících na severní a jižní straně na stavbu. V kontextu zástavby širšího městského centra bude mít žalobkyně i po realizaci stavby včetně terasy nadstandardní soukromí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 As 134/2015 -48). Není pak zřejmé, z jakého důvodu by měli stavebník či jiní uživatelé stavby vstupovat na pozemek žalobkyně, navíc podle vlastních slov žalobkyně opatřený na společné hranici dva metry vysokým plotem. To, že plot není součástí dokumentace, není podstatné, poněvadž není ani předmětem tohoto řízení a není stavbou nijak ovlivněn (srov. str. 18, bod Ad1 povolení). Sama žalobkyně ve svých námitkách k povolení navíc deklarovala, že pro uchování soukromí bude plot na hranici pozemků v budoucnu neprůhledný.
35. Za problematické zdejší soud nepovažuje ani to, že terasa navazuje přímo na pozemek žalobkyně. Pokud žalobkyně zmiňuje odstupovou vzdálenost stavby od společné hranice pozemků, ta je dle § 25 odst. 2 vyhlášky 501/2006 Sb. stanovena pouze pro volný prostor mezi pozemky s rodinnými domy a bez ohledu na to, že nyní posuzovaná stavba rodinným domem dle zdejšího soudu není, z ničeho neplyne, že by se na pozemku žalobkyně p. č. XA nacházel rodinný dům. Zdejší soud dodává, že vzhledem k tomu, že stavba má vyplnit vzniklou proluku (což žalobkyně nepopírá), neuplatní se ani stanovené odstupové vzdálenosti dle § 25 odst. 4 a 7 vyhlášky 501/2006 Sb. To, že se vzájemné odstupy měří nejen od obvodových stěn, ale výslovně též od teras, přitom nehraje v nyní posuzované věci vůbec žádnou roli. Obecnými podmínkami pro odstupy staveb dle § 25 odst. 1 vyhlášky 501/2006 Sb. se stavební úřad i žalovaný zabývali a správně uvedli, že vzhledem ke stísněným podmínkám v proluce a logickému doplnění stávající zástavby jsou tyto podmínky splněny.
36. Žalobkyně konečně veskrze obecně namítá, že správní orgány nepřezkoumatelně posoudily splnění požadavků na zajištění parkovacích stání, ačkoliv v řízení žalobkyně namítala konkrétní pochybnosti o reálné použitelnosti navržených stání, včetně „stání v průjezdu“, a o souladnosti řešení s normovými hodnotami.
37. K tomu lze uvést, že stavební úřad ve společném povolení uvedl, že v podzemní garáži domu jsou 3 parkovací stání a 4. parkovací místo je navrženo na pozemku stavebníka v krytém průjezdu domu. Možnost parkování v garáži je doložena vlečnými křivkami, zakreslenými ve výkresu půdorysu 1.PP, který přiložil stavebník (str. 26 a 28). V odvolání žalobkyně s tímto výkresem nepolemizuje. Uvádí, že jedním z parkovacích míst je vjezd do domu (žalovaný hovoří o krytém průjezdu), který je jedinou příjezdovou cestou k ostatním parkovacím stáním (o čemž není sporu), aniž by z toho cokoliv dovozovala. V napadeném rozhodnutí žalovaný zopakoval, že dle vyhlášky o technických požadavcích na stavby je potřeba zajistit 4 parkovací stání, v podzemní garáži budou 3 parkovací stání a 1 bude v krytém průjezdu. Není tedy pravda, že by námitky žalobkyně zůstaly bez odezvy, odezva žalovaného odpovídala „kvalitě“ argumentace uplatněné v průběhu řízení a správní orgány (obdobně jako nyní soud) nejsou povinny za žalobkyni chybějící skutkovou a právní argumentaci domýšlet.
IV. Závěr a náklady řízení
38. Zdejší soud z výše uvedených důvodů shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , protože správní orgány nesprávně posoudily přízemí stavby jako podzemní podlaží, což mělo vliv na správnost závěru o tom, že stavba je rodinným domem, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem vyjádřeným výše (§ 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. )
39. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měla plný úspěch ve věci žalobkyně, proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Žalovaný je tedy povinen žalobkyni na nákladech řízení nahradit částku 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Osobám zúčastněným na řízení zdejší soud neuložil žádnou povinnost a pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal ani jiné důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 31. srpna 2026
David Raus v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.