Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
20 Ad 16/2026 - 26.pdf
PDF · 0 B
No categories available
20 Ad 16/2026 - 26
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci
žalobce: Mgr. J. S.
proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení
sídlem Křížová 25, 225 08 Praha
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 6. 2026, o povinnosti vrátit přeplatek na dávce důchodového pojištění,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Rozhodnutím ze dne 26. 5. 2026, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobci uložena v souladu s § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále též „zákon č. 582/1991 Sb. “), povinnost vrátit žalované přeplatek na vdoveckém důchodu v částce 47 201 Kč, který vznikl za období od 6. 1. 2026 do 9. 4. 2026.
2. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal námitky, které žalovaná rozhodnutím ze dne 24. 6. 2026, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
3. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. “), domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.
II. Žaloba
4. Žalobce v žalobě brojil proti napadenému rozhodnutí, neboť je považoval za nezákonné, formalistické a hluboce nespravedlivé.
5. Žalobce namítal, že u přeplatku na důchodu podle § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. je třeba naplnit podmínku subjektivní odpovědnosti, správní orgán tak zkoumá zavinění. Žalovaná proto jak v prvostupňovém, tak i v napadeném rozhodnutí argumentovala tím, že žalobce jednal v nevědomé nedbalosti; zcela však opomenula tu skutečnost, že hlavní příčinou vzniku přeplatku je hrubá nedbalost na straně žalované, jakož i její vnitřní systémový chaos.
6. Hrubou nedbalost v postupu žalované spatřoval žalobce zejména v tom, že žalovaná k datu 6. 1. 2026 řádně odňala sirotčí důchod dceři žalobce z důvodu dosažení 26 let věku. Ze stejného důvodu, tedy že žalobcova dcera pozbyla status nezaopatřeného dítěte, zanikl nárok na výplatu vdoveckého důchodu též žalobci. Přestože žalovaná informací o tom, že dcera žalobce dosáhla již 26 let, disponovala, pochybila a vdovecký důchod žalobci vyplácela dál. Žalobce takové jednání považuje za fatální selhání kontrolních mechanismů státního orgánu. Stát by podle něj neměl ze své institucionální inkompetence vinit vlastního občana.
7. Žalobce v žalobě dále tvrdil, že dávky vdoveckého důchodu pobíral v dobré víře, neboť byl jakožto právní laik toho mínění, že důchodové dávky se vyplácejí zpětně; zprávy k příchozím platbám přitom důkladněji nezkoumal. Protože se v daném období nacházel v mimořádně složité životní situaci (úmrtí manželky), a veškeré síly věnoval zajištění chodu domácnosti, resp. organizaci vycestování dcery na zahraniční studijní pobyt, neměl čas se zatěžovat zkoumáním oprávněnosti vyplácených dávek.
8. Dobrou víru žalobce prokazuje to, že jakmile pojal pochybnost o oprávněnosti vyplácení dávek vdoveckého důchodu, podnítil šetření celé věci, resp. nápravu závadného stavu. Žalobce se totiž dne 9. 3. 2026 po vyplacení dávky vdoveckého důchodu za měsíc únor 2026 na žalovanou neformálně obrátil s dotazem, zda mu tato dávka nadále náleží, když jeho dcera nabyla dne 6. 1. 2026 26 let věku, případně kam má tuto částku vrátit. Na uvedený dotaz mu odpověděla paní P. tak, že pokud žalovaná vyhodnotí, že došlo k vyplacení již nenáležejících důchodů, stáhne si danou výši z účtu sama. Žalobce se domnívá, že právě tato okolnost vylučuje jeho zavinění ve formě nedbalosti.
III. Vyjádření žalované
9. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 17. 8. 2026 nejprve rekapitulovala průběh dosavadního řízení a obsah žaloby a následně se zabývala žalobními body, které vůči ní žalobce uplatňoval.
10. Žalovaná uvedla, že žalobce byl poživatelem vdoveckého důchodu, jehož nárok na tuto dávku přímo souvisel se statusem jeho dcery jakožto nezaopatřeného dítěte, která pobírala důchod sirotčí. Vzhledem k tomu, že ke dni 6. 1. 2026, tedy ke dni dovršení 26 let, dcera žalobce tento status pozbyla, zanikl jí nárok na výplatu dávky sirotčího důchodu a společně s ním též nárok žalobce na výplatu dávky vdoveckého důchodu. Přestože byla výplata sirotčího důchodu řádně zastavena, žalobce vdovecký důchod nadále přijímal, přestože si musel být vědom, že mu předmětná dávka nenáleží.
11. Dále žalovaná odkázala na § 50 odst. 1 a odst. 2 písm. a) ve spojení s § 50 odst. 7 a § 20 odst. 4 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. , o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění “), na základě něhož náleží vdovci vdovecký důchod po dobu jednoho roku od smrti manžela a po uplynutí této doby má nárok na vdovecký důvod, jestliže pečuje o nezaopatřené dítě, přičemž se za nezaopatřené dítě pro účely tohoto zákona považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže se soustavně připravuje na budoucí povolání.
12. V souladu s § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. měla žalovaná za to, že je žalobce pro své pochybení povinen jí částku odpovídající neprávem vyplaceným dávkám vdoveckého důchodu vrátit. Ustanovení § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. obsahuje celkem 3 skutkové alternativy, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 35/2010 -54, přičemž žalobce naplnil právě jednu z nich: „přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel“. V tomtéž rozsudku navíc Nejvyšší správní soud došel k závěru, že se jedná o odpovědnost subjektivní, tj. vyžadující zavinění subjektu, přičemž postačí zavinění nedbalostní.
13. Za předpoklady vzniku subjektivní odpovědnosti žalovaná označuje porušení právní normy, které musí být zaviněné, vznik škody a konečně též příčinnou souvislost mezi zaviněným porušením právní normy a vzniklou škodou. Žalobce přijal důchod, ačkoliv mu byl vyplacen neprávem. Kdyby vdovecký důchod vrátil nebo jej vůbec nepřijal, škoda by státu nevznikla. Z toho důvodu je třeba dovodit existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalobce a vzniklou škodou.
14. Závěrečná sporná otázka se dle žalované týkala skutečnosti, zda žalobce při svém protiprávním jednání jednal zaviněně, přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti. K tomu je třeba dokázat, že žalobce musel z okolností předpokládat, že důchod byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel. Navíc z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 34/2012 -35, plyne správnímu orgánu povinnost prokázat ještě druhý znak nevědomé nedbalosti, a sice musí zjistit, zda žalobce vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že porušuje zákonem stanovenou povinnost. Žalovaná vycházela z možné, nikoliv reálné znalosti. Možná znalost zákonem stanovené povinnosti se podle žalované zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, ale současně též možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem.
15. Podle žalované dále nelze souhlasit s tím, že by žalobce při svém jednání zachoval potřebnou míru opatrnosti. Žalobce bez racionálního důvodu vyvozoval, že si vdovecký důchod může ponechat, ačkoliv byl obeznámen se skutečností, že dovršením 26 let věku přestala být jeho dcera nezaopatřeným dítětem, přičemž daným okamžikem přestal splňovat podmínky pro nárok na vdovecký důchod.
16. Konečně se žalovaná vyjádřila též k tvrzení žalobce, že si myslel, že se dávky vdoveckého důchodu vyplácejí zpětně. K tomu žalovaná uvedla, že byly dávky vdoveckého důchodu v případě žalobce zasílány na jeho bankovní účet, přičemž v rámci jednotlivých transakcí je též uvedena poznámka, která označuje období, za něž se předmětná dávka vyplácí.
17. Z uvedených důvodů žalovaná setrvala na svých rozhodnutích a navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.
IV. Rozhodné skutečnosti ze správního spisu
18. Součástí spisu je žádost o pozůstalostní důchod ze dne 6. 11. 2023, kterou žalobce sepsal na Okresní správě sociálního zabezpečení Karviná. Žalobce se v žádosti domáhal přiznání vdoveckého důchodu po důchodkyni (manželce), která již pobírala svůj důchod. Manželství nebylo prokázáno oddacím listem, nýbrž listem úmrtním, jak vyplývá z textu žádosti, jakož i z navazující přiložené e-mailové korespondence mezi paní K. T. a paní Mgr. Š. K. Žalobce v žádosti žádal o přiznání vdoveckého důchodu zpětně ke dni 19. 10. 2023.
19. Z potvrzení o studiu vystaveného dne 2. 10. 2024 paní M. Š. vyplývá, že dcera žalobce, paní Mgr. M. S., studovala v akademickém roce 2024/25, tj. od 13. 9. 2024 do 31. 8. 2025, v 1. ročníku na Filozofické fakultě Ostravské univerzity navazující magisterský studijní program Španělská filologie, a to v prezenční formě.
20. Žalovaná za účelem posouzení důchodových nároků požádala přípisem ze dne 5. 5. 2025 Ostravskou univerzitu o vyplnění připojeného dotazníku, který se týkal dcery žalobce. Dotazník, resp. potvrzení o soustavné přípravě dítěte na budoucí povolání bylo Ostravskou univerzitou následující den, tj. 6. 5. 2025 řádně vyplněno a poskytnuto žalované.
21. Součástí správního spisu je e-mailová komunikace. Žalobce dne 9. 3. 2026 zaslal na adresu X dotaz: „Dobrý den, dnes jsem na můj účet vedený u mbank obdržel vdovecký důchod za měsíc únor 2026. Od úmrtí mé manželky M. S. jsem vdovecký důchod pobíral pravidelně, protože dcera M. S. dále studuje a já ji vyživuji. Avšak dcera měla X již 26 let věku. Náleží mi dávka vdoveckého důchodu za únor 2026? Případně kam mám částku vrátit?“ Na tento dotaz mu dne 13. 3. 2026 A.P., konzultantka sociálního zabezpečení OSSZ Karviná, z e-mailové adresy X sdělila, že „Vaše žádost o posouzení oprávnění vyplácení pozůstalostního důchodu byla předána ke zpracování ČSSZ. Pokud ČSSZ vyhodnotí, že došlo k vyplacení již nenáležících důchodů, stáhne si danou výši z účtu sama. Na vyjádření o oprávněnosti vyplacení pozůstalosti Vás ČSSZ bude písemně informovat ve lhůtě 90 dnů“.
22. Dále byl ke správnímu spisu přiložen způsob výpočtu přeplatku na vdoveckém důchodu ze dne 25. 5. 2026. Přeplatek tak tvoří součin měsíčně vyplácené částky vdoveckého důchodu, tj. částky 15 073 Kč, a počtu měsíců, v nichž byl žalobci vdovecký důchod poskytnut, navýšený o koeficient odpovídající počtu dnů nedoplatku, tj. 3,13151. Výsledné číslo pak bylo zaokrouhleno na celé koruny směrem dolů, na konečnou částku 47 201 Kč.
23. Žalovaná na základě vzniklého přeplatku vydala dne 26. 5. 2026 prvostupňové rozhodnutí, v němž žalobci uložila podle § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. povinnost vrátit žalované přeplatek na vdoveckém důchodu v částce 47 201 Kč, který vznikl za období od 6. 1. 2026 do 9. 4. 2026, a to do 8 dnů od právní moci prvostupňového rozhodnutí.
24. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalované podal žalobce námitky ze dne 17. 6. 2026. V námitkách žalobce předně nesouhlasil s tím, že u něj žalovaná shledala zavinění, přestože jednal v dobré víře. Žalobce argumentoval tím, že v předmětném období řešil naléhavé osobní a rodinné záležitosti, a nemohl tak kontrolovat, zda dávky, které mu jsou na účet vypláceny, přijímá oprávněně. Zároveň měl za to, že žalovaná vyplácí důchodové dávky zpětně za uplynulé období. Dále poukázal na pochybení žalované, když jeho dceři řádně odejmula sirotčí důchod, přičemž odejmutí jeho vdoveckého důchodu opomněla. V neposlední řadě vzpomínal též na proběhlou elektronickou komunikaci mezi ním a paní A. P., v níž ho paní P. ujistila, že pokud by došlo k vyplacení dávky důchodového pojištění, která mu nenáleží, stáhne si žalovaná takto vyplacenou částku zpátky sama.
25. Žalovaná o námitkách žalobce rozhodla žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 24. 6. 2026, ve kterém uvedla, že je ze spisového materiálu zřejmé, že byl žalobce poživatelem vdoveckého důchodu. Nárok na tuto dávku přitom měl z titulu nezaopatřenosti jeho dcery, Mgr. M. S., nar.X, která se soustavně připravovala na budoucí povolání. Dne X nicméně žalobcova dcera dosáhla věku 26 let, čímž pozbyla status nezaopatřeného dítěte. Pro tento důvod již žalobci nenáležela výplata dalších dávek vdoveckého důchodu. Přesto však vyplácené dávky dále přijímal, a to až do dne 10. 4. 2026, v němž mu byl vdovecký důchod žalovanou dodatečně odejmut rozhodnutím o odejmutí důchodu, a to v souladu s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Vzhledem k tomu, že v uvedeném případě byla žalovaná přesvědčena o tom, že došlo k naplnění všech předpokladů pro vznik subjektivní odpovědnosti, zamítla námitky žalobce a potvrdila své prvostupňové rozhodnutí. Žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 7. 7. 2026, jak vyplývá ze zaslané doručenky.
V. Posouzení věci krajským soudem
26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného [§ 75 odst. 1 , 2 s. ř. s. s. ř. s. )]. V souladu s § 51 s. ř. s. s. ř. s. rozhodl bez nařízení jednání.
27. Žaloba není důvodná.
28. Podle § 50 odst. 1 zákona č. 150/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) vdovský důchod náleží po dobu jednoho roku od smrti manžela.
29. Podle § 50 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění po uplynutí doby uvedené v odstavci 1 má vdova nárok na vdovský důchod, jestliže pečuje o nezaopatřené dítě.
30. Podle § 20 odst. 4 písm. a) zákona o důchodovém pojištění se za nezaopatřené dítě se pro účely tohoto zákona považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže se soustavně připravuje na budoucí povolání (§ 21 až 23).
31. Ustanovení o vdovském důchodu se podle § 50 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění použijí obdobně i na vdovecký důchod.
32. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce pobíral vdovecký důchod i po dosažení 26 let věku své dcery, a to až do 10. 4. 2026, částka vdoveckého důchodu mu byla až do dubna 2026 zasílána na účet a žalobce s touto částkou mohl disponovat. Současně mezi nimi nebylo sporné, že žalobcova dcera dosáhla věku 26 let dne 6. 1. 2026, tedy přestala splňovat podmínku dle § 20 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Od tohoto data jí byla pozastavena výplata sirotčího důchodu. Žalobce nepopírá, že pobíral vdovecký důchod (v celkové výši 47 201 Kč) i poté, co jeho dcera dosáhla věku 26 let.
33. Podle § 118a odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb. , jestliže důchod byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoli musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, má plátce důchodu vůči příjemci důchodu nárok na vrácení, popř. úhradu nesprávně vyplacené částky.
34. Jak již podrobně vysvětlil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 35/2010 –54, schéma tohoto odpovědnostního vztahu je tvořeno alternativními skutkovými podmínkami, z nichž alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na důchodu (tj. „nesplnění uložené povinnosti“, „přijetí důchodu či jeho části při vědomí jeho neoprávněného vyplacení“, „jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku“). Ačkoliv citované ustanovení zde výslovně neužívá pojem „zavinění“ ani výslovně nehovoří o žádné z jeho forem (tj. úmyslu či nedbalosti), je z jeho jazykového a logicko-systematického výkladu jednoznačně patrné, že odpovědnost oprávněné osoby, tj. příjemce dávky, je tzv. subjektivní odpovědností. V daném případě se tedy jedná o odpovědnostní vztah, jehož prvky jsou 1) protiprávní jednání příjemce důchodu spočívající v porušení některé z jeho zákonných povinností; 2) škodlivý následek; 3) kauzální nexus mezi jednáním příjemce důchodu a škodlivým následkem a konečně 4) zavinění jako psychický vztah příjemce důchodu ke vzniku přeplatku.
35. Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku vysvětlil, že při řešení otázky zavinění je třeba vycházet z jeho obecného právního významu, který je legálně definován pouze trestním právem hmotným a používá se na základě analogie iuris a širokého doktrinálního a praktického konsensu v celém právním řádu. Z výkladu citovaného ustanovení § 118a odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb. a jeho účelu vyplývá, že pro naplnění prvku zavinění postačí pouze zavinění v nedbalostní, nikoliv úmyslné formě (srov. dikci „musel z okolností předpokládat“). Naplnění všech prvků vzniku odpovědnosti za přeplatek musí zkoumat ex offo Česká správa sociálního zabezpečení, neboť řízení o stanovení povinnosti vrátit přeplatek se vede z vlastního podnětu správního orgánu. Ustanovení § 118a odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb. obsahuje vícero dílčích skutkových podstat vzniku odpovědnosti za přeplatek, přičemž ne u všech z nich lze výkladem dovodit nutnost prokazování prvku zavinění. V souzené věci je však relevantní ta skutková podstata, v níž je zavinění alespoň ve formě nedbalosti implicitně obsaženo (srov. dikci „musel z okolností předpokládat“).
36. Žalobce nesouhlasil s tím, že u něj shledala žalovaná jakoukoli formu zavinění. Měl za to, že pochybila žalovaná, nikoli on.
37. Před dalšími úvahami považuje krajský soud za nutné zdůraznit, že v nyní posuzované věci nebyla žalobci uložena pokuta či sankce, ale byla mu stanovena povinnost vrátit neprávem vyplacenou částku. Žalovaná v prvostupňovém rozhodnutí uložila žalobci povinnost, aby vrátil přeplatek na vdoveckém důchodu. Jednalo se tedy o částku, na kterou žalobce neměl nárok, byla mu nesprávně vyplacena a nyní žalovaná žádá, aby žalobce tuto částku státu vrátil. To, že žalobce částku 47 201 Kč přijal, nepopírá.
38. Krajský soud zdůrazňuje, že v posuzované věci nelze shledat úmyslné zavinění žalobce. Žalobce nezamýšlel se úmyslně obohatit či úmyslně jednat v rozporu se zákonem za účelem obelhání žalované. Jak již bylo vysloveno výše, v posuzované věci však není potřeba prokazovat úmyslné zavinění, ale toliko nedbalost, navíc postačí i nedbalost nevědomá. Definice nevědomé nedbalosti je obsažena v § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku , podle kterého můžeme o nevědomé nedbalosti mluvit v případě, že daná osoba nevěděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla. V posuzované věci tak není podstatné, jestli žalobce o nezákonnosti přeplatku na vdoveckém důchodu skutečně věděl, ale jestli o přeplatku mohl a měl vědět. Při odpovědi na tuto otázku krajský soud přisvědčil žalované, že žalobce o přeplatku na důchodu vědět mohl a měl.
39. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce se dne 9. 3. 2026 prostřednictvím e-mailové komunikace na adresu X dotazoval, zda mu náleží dávka za únor 2026 a kam má případně částku vrátit. Z podání ze dne 9. 3. 2026 vyplývá, že žalobce si byl minimálně vědom okolností vyvolávajících pochybnosti o oprávněnosti další výplaty vdoveckého důchodu. Úvahy žalované ohledně nevědomé nedbalosti tak krajský soud neměl jak zpochybnit. Krajský soud souhlasí s žalobcem v tom, že bylo povinností žalované, aby zajistila pozastavení výplaty dávek tak, aby vůbec nedošlo k přeplatku, obzvlášť za situace, když žalovaná sama pozastavila výplatu dávek sirotčího důchodu dcery žalobce. Sama žalovaná opakovaně připustila, že přeplatek na vdoveckém důchodu byl žalobci zaslán nesprávně a že žalovaná pochybila. Na druhou stranu z ustanovení § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. vyplývá, že povinností příjemce dávky je vrátit neprávem vyplacenou dávku, jejíž přijetí žalobce nepopírá. Pokud tuto povinnost žalobce nesplnil dříve, nezbývalo žalované nic jiného než mu uložit povinnost vrátit vzniklý přeplatek rozhodnutím. Jak již vyslovily opakovaně soudy rozhodující ve správním soudnictví (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2012, č. j. 1 Ad 11/2012 -34, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, 3 Ads 95/2012 –20) povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku má příjemce dávky i tehdy, když přijal částku v dobré víře, neboť je zde zřejmý veřejný zájem na tom, aby dávky důchodového zabezpečení byly vyplaceny jen v souladu se zákonem, který převyšuje dobrou víru jednotlivce.
40. Informace pracovnice OSSZ, že přeplatek na vdoveckém důchodu si Česká správa sociálního zabezpečení „stáhne z účtu sama“, nemůže sama o sobě založit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Takové sdělení nepředstavuje správní rozhodnutí ani jiný závazný úkon správního orgánu. Ke zrušení správního rozhodnutí by bylo možné přistoupit pouze tehdy, pokud by tvrzené pochybení mělo vliv na zákonnost rozhodnutí nebo na možnost žalobce účinně hájit svá procesní práva, což se v nyní posuzované věci nestalo.
41. Krajský soud se s žalobcem ztotožňuje, že byl do nepříjemné situace uvržen tím, že žalovaná pochybila a nesprávně žalobci vyplácela vdovský důchod i poté, co dcera žalobce dosáhla věku 26 let, navíc jej zaměstnankyně OSSZ nesprávně informovala, že si případný přeplatek na důchodu žalovaná „stáhne z účtu sama“. Nelze však odhlédnout od toho, že žalobci byla zaslána částka, na kterou již ze zákona nárok neměl. Proto i přes dobrou víru žalobce a jeho snahu danou situaci vyřešit nelze shledat, že by žalovaná postupovala nesprávně, pokud po žalobci požadovala přeplatek na vdovském důchodu vrátit. Žalovaná se v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí zabývala všemi konkrétními okolnostmi případu a vysvětlila, proč má žalobce povinnost přeplatek na vdovském důchodu vrátit. S žalobními námitkami se tak krajský soud neztotožnil.
VI. Závěr a náhrada nákladů řízení
42. Krajský soud ze shora uvedených důvodů neshledal žalobu důvodnou, proto ji zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
43. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované žádné náklady nad rámec její obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení jí tudíž přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 –47).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ostrava 31. srpna 2026
Mgr. Jana Volková
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P.