Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 1835/2025

27 Cdo 1835/2025-258

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudcůJUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně S. K., zastoupené JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1871/5, PSČ 120 00, proti žalovanému S. M., zastoupenému Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem, se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, PSČ 460 07, o zaplacení 4.120.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. -226, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 30.528,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. -179, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 4.120.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále též jen „ “), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

[4] Dovolatelka, odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. , vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil délku promlčecí doby jejího práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu z důvodu absence souhlasu manžela podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“ či „ “). Dovolatelka se domnívá, že v projednávané věci je promlčecí doba čtyřletá podle , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), neboť se jedná o relativní neplatnost dodatku ke smlouvě o převodu obchodního podílu uzavřeného dne 7. 6. 2011 mezi žalovaným a manželem dovolatelky (dále též jen „dodatek“). Tento dodatek je tzv. absolutním obchodem podle obch. zák., tj. závazkový vztah řídící se ustanoveními obchodního zákoníku, přičemž právní režim právního úkonu, jehož neplatnost dovolatelka namítá, platí i pro úpravu promlčení této námitky.

[5] Dovolatelka však přehlíží, že jí vznesená námitka relativní neplatnosti právního úkonu se zakládá na právní úpravě správy majetku náležejícího do společného jmění manželů, která je obsažena v , nikoli na závazkovém vztahu mezi smluvními stranami dodatku majícím povahu tzv. absolutního obchodu.

[6] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu § 145 obč. zák. se podává, že:

1) S přihlédnutím k teleologickému výkladu zkoumaných ustanovení lze opodstatněně usuzovat, že úpravou obsaženou v § 145 odst. 3 obč. zák. zákonodárce nezamýšlel prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany.

2) Vznikne-li závazkový právní vztah, může se dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti), kterou byl založen, a na tomto závěru nic nemůže změnit ani § 145 odst. 4 obč. zák. Představa, že by ze smlouvy mohl být oprávněn někdo, kdo nebyl jejím účastníkem (jen proto, že je manželem věřitele), nebo že by smlouva měla dostat (zčásti) jiný obsah (jen proto, že věřitel má manžela), by nutně vnášela nejistotu do závazkových právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně věřitele, ale i dlužníka, a představovala by nepřípustné popření zásady, že ze závazkového právního vztahu vzniklého ze smlouvy jsou oprávněny a povinny jen strany smlouvy (a jejich právní nástupci), že obsah závazkového právního vztahu je určován zásadně smluvními stranami aže plnění ze závazkového právního vztahu může požadovat jen účastník smlouvy (na straně věřitele). Právní úprava uvedená v § 145 odst. 4 obč. zák. nemůže „modifikovat“ okruh účastníků, obsah závazkových právních vztahů nebo jejich plnění a nutně dopadá jen na vzájemné vztahy manželů, zejména při jejich vypořádání ohledně majetku a závazků, které tvoří jejich společné jmění.

Srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 63/2012 Sbírky soudních rozhodnutí astanovisek, či ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. .

[7] V poměrech projednávané věci dovolatelka nebyla smluvní stranou dodatku, tudížnebyla ani účastnicí (obchodního) závazkového vztahu mezi jejím manželem ažalovaným vzniklého na základě dodatku. Námitka relativní neplatnosti dodatku z důvodu absence souhlasu dovolatelky s uzavřením dodatku byla založena na právním vztahu mezi dovolatelkou a jejím manželem vyplývajícím ze správy majetku náležejícího do jejich společného jmění, který se řídil .

[8] Uzavřel-li proto odvolací soud, že „řídí-li se samotné právo dovolat se relativní neplatnosti , které slouží k ochraně opomenutého manžela, řídí se týmž režimem i jeho promlčení“, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

[9] Namítá-li dovolatelka rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry shora citovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , přehlíží, že závěry těchto rozsudků vycházely z odlišných situací, v nichž námitku relativní neplatnosti vznesla vždy jedna ze smluvních stran, tj. účastník závazkového vztahu ze smlouvy vzniklého. V těchto případech se proto promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy řídilo právní úpravou rozhodnou pro závazkový vztah ze smlouvy vzniklý.

[10] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté kotázce promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti v režimu se (mimo jiné) podává, že:

1) Právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti podléhá promlčení. Promlčecí doba jetříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).

2) Právo může být poprvé vykonáno, resp. uplatněno, v den, kdy dosáhlo ve svém vývoji nejvyššího procesního stádia, jímž je právo (nárok) podat žalobu u soudu (tzv.actio nata). Toto právo není nijak odvislé od subjektivní vědomosti oprávněného subjektu o podstatě práva a o jeho výkonu (uplatnění).

3) Promlčecí doba podle § 101 obč. zák. začíná běžet vždy dnem, kdy došlo k uzavření právního úkonu, a to i při právních úkonech, které ke své účinnosti vyžadují rozhodnutí příslušného orgánu nebo registraci státním notářstvím.

Srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. , ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. , a judikaturu v něm uvedenou.

[11] Z citovaných závěrů vyplývá, že promlčecí doba práva dovolatelky namítat relativní neplatnost dodatku byla tříletá a marně uplynula dne 9. 6. 2014. Dovolatelka sice vznesla námitku neplatnosti dodatku (v jiném soudním řízení) již ve svém podání ze dne 6. 3. 2014, to však bylo doručeno žalovanému až dne 9. 2. 2015, tj. po uplynutí promlčecí doby (srov. ). Žalovaný vznesl námitku promlčení ve svém podání ze dne 23. 5. 2024.

[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 12. 10. 2026

JUDr. Marek Doležal předseda senátu