Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2216/2026

22 Cdo 2216/2026-1264

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobceE. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, proti žalované J. V., zastoupené Mgr. Dominikem Lokvencem, advokátem se sídlem v Náchodě, Poděbradova 870, o určení spoluvlastnictví k nemovité věci, vedené uOkresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2025, č. j. -1033, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2025, č. j. -981, určil, že žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, bytový dům v části obce XY, v katastrálním území XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY s tím, že velikost spoluvlastnického podílu žalobce i žalované činí u každého z nich 437/1000 (výrok I); dále rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky II až IV).

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2025, č. j. -1033, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil, výrok III potvrdil ve správném znění [výrok Ia), Ib)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení podílového spoluvlastnictví účastníků kpodílu o velikosti 874/1000 na označené nemovité věci; každému přiznal podíl 437/1000. Vyšel ze zjištění, že účastníci byli manžely od roku 1986, jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 25. 11. 2002 a žalovaná koupila uvedený spoluvlastnický podíl dne 26. 2. 2001, tedy za trvání manželství. Kupní cenu z převážné části (asi 90 %) financovala dvěma úvěry poskytnutými Komerční bankou, a. s. Při žádosti o úvěr předložila bance padělaný notářský zápis, který měl osvědčovat zúžení společného jmění manželů.

4. Soud prvního stupně věc posoudil podle a (dále „obč. zák.“). Dovodil, že nebylo prokázáno platné smluvní zúžení společného jmění manželů (dále také „SJM“) a ani jiná zákonná výluka z nabytí věci domanželského majetkového společenství. Prostředky získané za trvání manželství úvěrem, stejně jako majetek z nich pořízený, jsou součástí společného jmění; žalovaná neprokázala, žeby kupní cena v plném rozsahu pocházela z jejího výlučného majetku. Na tomto závěru nicneměnilo, že kupní smlouvu uzavřela jako podnikatelka a ani její tvrzení, že nemovitost pořídila pro účely svého podnikání. Přihlédl k tomu, že žalovaná byla výlučnou vlastnicí podniku oční optiky, avšak sporný spoluvlastnický podíl se jeho součástí nestal. Kromě provozovny se totiž v domě nacházelo šestnáct bytů, které žalovaná pronajímala; pronájem bytů přitom nepovažoval soud prvního stupně za podnikatelskou činnost žalované. Osobní a rodinné okolnosti účastníků, zejména dlouhodobé odloučení, trestní stíhání žalobce ústící v odsouzení k mnohaletému trestu odnětí svobody, absence jeho zapojení do koupi nemovitosti a do podnikání žalované, nemohly podle soudu prvního stupně změnit zákonný majetkový režim. Mohly by mít význam jen při vlastním vypořádání společného jmění. Vdřívějším řízení o vypořádání společného jmění žalobce vzal návrh týkající se sporného podílu zpět a k jeho vypořádání nedošlo. Protože po zániku společného jmění uplynula tříletálhůta, soud prvního stupně aplikoval obč. zák. a uzavřel, že nastoupila zákonná domněnka vypořádání: nemovitá věc se stala spoluvlastnictvím bývalých manželů s rovnými podíly.

5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i se závěrem, že podíl byl součástí společného jmění účastníků. Námitku nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení neshledal důvodnou. Uvedl, že je-li v katastru zapsán jen jeden z bývalých manželů, může se druhý domáhat určení majetkového režimu nemovitosti. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. (tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podle něhož má být po nastoupení zákonné domněnky vypořádání žaloba změněna na určení podílového spoluvlastnictví. Dřívější zastavení řízení o vypořádání podílu v SJM přitom šlo k tíži žalované, která se proti němu nebránila; odvolací soud ohledně tohoto názoru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. (tento nález je přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).

6. Odvolací soud dále vyšel z § 143 obč. zák. upravujícího výluku věcí sloužících výkonu povolání jen jednoho z manželů. Citoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. , a ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. , podle nichž podnik náleží do odděleného majetku jen tehdy, je-li podnikatelem pouze jeden manžel apodnik slouží výlučně výkonu jeho povolání. Pro vyloučení jednotlivé věci ze společného majetku musí tato věc svou povahou i skutečným užíváním sloužit výhradně jednomu manželovi; odvolací soud v tomto směru dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. (rozsudek byl uveřejněn v časopise Soudnírozhledy, číslo 2, ročník 2001, s. 53). Tato podmínka v projednávané věci splněna nebyla, neboť nemovitá věc nesloužila výlučně podniku – oční optice – žalované. Kprostředkům z úvěrů odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.2006, sp. zn. , a rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. , jenž byl uveřejněn pod číslem 57/1970 Sbírkysoudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní. Z nich plyne, že majetková hodnota pořízená z půjčky sjednané jen jedním z manželů za trvání manželství náleží při splnění ostatních podmínek do společného majetku; závazek z úvěru se zohlední při vypořádání. Kaplikaci § 150 odst. 4 obč. zák. odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu zedne 2. 2. 2012, sp. zn. . Konstatoval, že po uplynutí tříleté lhůty nelzerozšiřovat předmět probíhajícího řízení o vypořádání společného jmění o další položky a ani podávat nový návrh na vypořádání; k nevypořádanému podílu v SJM proto nastoupila zákonná domněnka rovných podílů ve spoluvlastnictví žalobce a žalované.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaná (dále také „dovolatelka“). Přípustnost dovolání opírá o , , (dále „ “) a ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ( ). Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním dotčenýrozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil souduprvního stupně k dalšímu řízení.

8. Dovolatelka předkládá jako dosud dovolacím soudem nevyřešenou hmotněprávní otázku, zda zákonná domněnka vypořádání společného jmění ve smyslu § 150 odst. 4 obč.zák. nastoupí i tehdy, byl-li do tří let od zániku SJM sice podán návrh na jeho soudní vypořádání, který zahrnoval i danou nemovitou věc, nicméně žalobce jej následně vzalzpět. Připomíná, že § 150 odst. 4 obč. zák. spojuje nastoupení domněnky se dvěma alternativami: nedošlo-li k vypořádání dohodou, nebo nebyl-li v zákonné lhůtě podán návrh na soudní vypořádání. V projednávané věci podle ní druhá alternativa splněna nebyla. Připomíná, že žalobce dne 1. 6. 2005 podal včasný návrh na vypořádání SJM, do nějž zahrnul též sporný podíl na nemovité věci. Samotné pozdější zpětvzetí návrhu žalobcem nemůže podle dovolatelky vést k tomu, že se na věc bude hledět, jako by návrh nikdy podán nebyl. Zavýznamné považuje zejména konkrétní okolnosti zpětvzetí návrhu. Žalobce měl návrh vzítzpět proto, aby se vyhnul vypořádání, při němž by soud hodnotil, že se žalobce napořízení nemovité věci nepodílel, zatímco žalovaná ji pořídila v době, kdy byl žalobce vevýkonu trestu odnětí svobody za pokus vraždy na její osobě. Dovolatelka namítá, žežalobce svým procesním postupem sám vytvořil stav, z něhož nyní vyvozuje pro sebe příznivý následek v podobě zákonné domněnky rovných podílů. Pokud pak odvolací soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. , podleněhož se po zastavení řízení o vypořádání SJM a po uplynutí tříleté lhůty unevypořádaných položek uplatní zákonná domněnka, pak dovolatelka zdůrazňuje skutkovouodlišnost; v odkazované věci mělo být řízení zastaveno pro nečinnost účastníků pojeho přerušení, kdežto ve věci projednávané ke zpětvzetí došlo aktivním úkonem žalobce, který podíl výslovně uplatnil jako předmět vypořádání.

9. Jako procesněprávní otázku, kterou sice Nejvyšší soud již v minulosti řešil, avšak kterámá být podle dovolatelky posouzena jinak, vymezuje otázku existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení podílového spoluvlastnictví. Dovolatelka nesouhlasí sezávěrem odvolacího soudu, jenž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn.22 Cdo 3245/2017, a dovodil naléhavý právní zájem již z pravomocného skončení řízení o vypořádání SJM a z potřeby dosáhnout souladu skutečného právního stavu se stavem zápisu v katastru nemovitostí. Podle dovolatelky se nynější věc od odkazovaného sporu podstatně liší. Žalobce v poměrech nyní posuzované věci před podáním určovací žaloby sámzahájil řízení o vypořádání SJM a následně je zpětvzetím žaloby ukončil. Tím podle ní popřel, že by určovací žaloba byla potřebným a přiměřeným prostředkem ochrany práva. Dovolatelka akcentuje preventivní povahu určovací žaloby s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. , z něhož cituje, a tvrdí, žežalobce měl využít jiné dostupné prostředky, zejména postup k zápisu vlastnictví dokatastru podle § 68 odst. 1 „katastrální vyhlášky“. Žalobkyně současně připomíná, žeurčovací žaloba jí znemožnila uplatnit hlediska relevantní při vypořádání SJM podle § 149 odst. 3 obč. zák., tedy zejména péči o dítě a domácnost a zásluhy manželů onabytí a udržení společného majetku. Postup žalobce proto pokládá za rozporný se zásadami poctivosti, spravedlnosti a zákazu zneužití práva.

10. V podáních ze dne 16. 2. 2026 a ze dne 21. 8. 2026 žalovaná rozšiřuje argumentaci kprocesněprávní otázce nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě. Tvrdí, že žalobce v minulosti dále nevyužil dostupné prostředky k ochraně svého tvrzeného podílu na nemovité věci, zejména v konkursním řízení vedeném na majetek žalované uKrajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. . Sporný podíl byl zahrnut do konkursní podstaty mimo jiné v souvislosti s pohledávkami Komerční banky, a. s. z úvěrů použitých na jeho koupi. Žalobce podle žalované neuhradil žádnou částku, aby byl jeho tvrzený podíl z konkursu vyňat, zatímco úvěrové dluhy uhradila žalovaná ze svých prostředků. Dovolatelka z toho dovozuje, že žalobce se jako vlastník nechoval, jeho postup odporuje dobrým mravům a představuje zneužití práva: podílu se domáhá až poté, kdyžalovaná uhradila dluhy související s nabytím nemovité věci. Současně poukazuje nanarušení právní jistoty, neboť žalobce vlastnictví podílu od roku 2001 neuplatňoval, svýjimkou dřívější žaloby na vypořádání SJM, kterou v této části vzal zpět. Odkazuje přitom na zásadu vigilantibus iura scripta sunt.

11. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( věta první ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné ( ).

13. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

K otázce účinků zpětvzetí návrhu na vypořádání SJM

15. Dovolatelka formuluje otázku dle jejího mínění dosud neřešenou, a sice zda zákonná domněnka vypořádání SJM dle § 150 odst. 4 obč. zák. nastoupí i tehdy, byl-li podán včasnýnávrh na vypořádání SJM zahrnující danou nemovitou věc, avšak žalobce jej později vzal zpět, čímž zabránil vydání meritorního rozhodnutí soudu. Tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť přijatý závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Argumentace dovolatelky přitom ve skutečnosti nesměřuje k vyřešení dosud neřešené právní otázky, nýbrž proti aplikaci již přijatého závěru judikatury Nejvyššího soudu.

16. V rozsudku ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že je-li řízení o vypořádání SJM zastaveno, nelze po uplynutí tříleté lhůty nový návrh navypořádání SJM podat; ohledně nevypořádaných položek nastupuje zákonná domněnka vztahující se na movité i nemovité věci. Právní věta přitom není omezena na zastavení pronečinnost po přerušení řízení. Skutková odlišnost dovolatelkou zdůrazňovaná – že v nyní posuzované věci řízení v rozsahu vypořádání SJM k nemovité věci skončilo zpětvzetím návrhu žalobcem, a tedy v daném rozsahu i zastavením řízení – proto sama o sobě předpoklad pro řešení nové – dosud neřešené právní otázky – nepředstavuje. Argument o účelovosti zpětvzetí návrhu mohl mít význam v řízení, v němž by se o jeho účincích rozhodovalo. V nálezu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , Ústavní soud zdůraznil, že „v řízení o vypořádání společného jmění manželů je vždy nutné, i přes výslovné znění , zjišťovat stanovisko žalovaného ke zpětvzetí žaloby a zastavení řízení. Opačný přístup obecných soudů, který ignoruje vážný důvod žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu, má za následek zásah do ústavně zaručeného práva žalovaného na spravedlivý proces….“ Jinými slovy řečeno, žalovaná jako účastník řízení o vypořádání SJMměla k dispozici právem přiznaný prostředek se zpětvzetím návrhu na vypořádání SJM nesouhlasit, neboťzávažný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím představuje situace, kdy jsou ohroženy oprávněné zájmy žalovaného tím, že se již sám nemůže s úspěchem domáhat rozhodnutí o sporném nároku, protože již uplynula tříletá doba předvídaná v obč. zák. Pokud v řízení bylo postaveno najisto, že se žalovaná v řízení o vypořádání SJM nebránila nesouhlasem s částečným zpětvzetím návrhu žalobcem, nemůže pravomocně skončené řízení, jehož výsledkem nebylo meritorní rozhodnutí o vypořádání SJM, ale důsledek nastoupivší zezákona, zásadně zpochybňovat v nynějším sporu o určení spoluvlastnictví k nemovité věci. Ani okolnosti nabytí nemovité věci, trest odnětí svobody vykonaný žalobcem či míra přičinění účastníků o získání či uchování společných majetkových hodnot nezpochybňují samotné nastoupení zákonné domněnky vypořádání SJM; mohly být – nebýt procesní pasivity žalované – relevantní a zohlednitelné v řízení o vypořádání SJM (viz kritéria obsažená v obč. zák.). Vytýká-li žalovaná v dovolání žalobci v souvislosti s jeho nulovými zásluhami o udržení nemovité věci v majetku účastníků rezignaci na počínání si podle zásady vigilantibus iura scripta sunt, pak procesní pasivita žalované v řízení ovypořádání SJM je jejím ukázkovým příkladem.

K otázce naléhavého právního zájmu na určení podílového spoluvlastnictví

17. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je konstantně přijímán názor, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník evidován pouze jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, ženemovitost byla součástí zaniklého SJM, může se domáhat určení tohoto právního stavu. Nastanou-li účinky zákonné domněnky vypořádání, má žaloba směřovat na určení (podílového) spoluvlastnictví; na tomto určení je naléhavý právní zájem. Tento závěr plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. , jenž byl uveřejněn pod číslem 1/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a dále i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. .

18. Odvolací soud se v poměrech posuzované věci při řešení otázky, zda má žalobce napožadovaném určení spoluvlastnictví k nemovité věci naléhavý právní zájem, odjudikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Skutečnost, že dříve probíhalo řízení ovypořádání SJM, jež bylo následně v důsledku zpětvzetí návrhu zastaveno, nemůže naléhavý právní zájem eliminovat. Naopak, po nastoupení zákonné domněnky již nelze dosáhnout soudního vypořádání SJM a určovací žaloba slouží k odstranění nesouladu meziskutečným právním stavem a zápisem v katastru. Judikatura zdůrazňuje i ochrannou funkci takové žaloby vzhledem k materiální publicitě veřejných seznamů a možnosti vyznačení poznámky spornosti. Fakt, že závěry judikatorní praxe nejsou s právním názorem dovolatelky v souladu a že by měl proto dovolací soud právní otázku jím řešenou v minulosti nyní posoudit jinak, přípustnost dovolání dle nezakládá.

19. Dovolatelkou uváděná skutková distinkce od věci posuzované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. – dřívější řízení o vypořádání SJM, jeho zpětvzetí či možnost domáhat se zápisu u katastrálního úřadu – výše předestřený ustálenýjudikatorní závěr nevyvrací. Zvláště k námitce, že žalobce nevyužil postupu podle , o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), – dále „katastrální vyhláška“ považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že i prohlášení jednoho z manželů („o zániku společného jmění manželů a vzniku podílového spoluvlastnictví bývalých manželů bez vypořádání společného jmění manželů vkladem práva na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů po uplynutí 3 let od zániku manželství“) se zapíše na základě prohlášení tohoto manžela, jež má náležitosti souhlasného prohlášení [viz a 2 katastrální vyhlášky], tedy v poměrech společného majetku náležícího do SJM a nastoupení jeho odlišného právního režimu v důsledku zákonné domněnky se předpokládá souhlas obou (bývalých) manželů (osob, jejichž právo dosud zapsané v katastru nemovitostí se změnilo, a současně nabyvatelů změněného práva). Ostatně katastrální vyhlášky je pravidlem pro zápis práva za splnění přesně stanovených podmínek a nenahrazuje soudní řešení sporu o existenci vlastnického práva. Jestliže je mezi bývalými manžely sporné, zda se zákonná domněnka uplatnila (procesní stanovisko žalované je přitom negativní) a zda žalobci svědčí podíl na nemovité věci, je určovací žaloba způsobilým prostředkem k odstranění nejistoty a nesouladu mezi tvrzeným právním stavem a zápisem v katastru nemovitostí. Nevyužití postupu podle katastrální vyhlášky proto v dané věci nevede k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce nanavrhovaném určení.

20. Ani dovolatelčin poukaz na obecné závěry o preventivní povaze určovací žaloby z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. , nemůže založit potřebu odlišného posouzení v nyní projednávané věci. Tyto obecné závěry jsou se shora citovanou věcněprávní judikaturou Nejvyššího soudu reflektující otázku určovacích žalob oexistenci práva k nemovitým věcem z nevypořádaného SJM souladné. Navíc nelze přehlédnout další dva aspekty, pro něž odkazované rozhodnutí postrádá v nyní posuzované věci judikatorní přesah. Především se jedná o usnesení, kterým bylo dovolání pronepřípustnost odmítnuto, a tudíž jeho precedenční význam je již z formálního hlediska velmi oslaben. Z hlediska obsahového se pak odkazované usnesení vyjadřovalo k problematice naléhavého právního zájmu na určovací žalobě ve skutkových poměrech s projednávanou věcí zcela nesouměřitelných (o určení neexistence práva k pozemku nebodomu opravňujícího žalovanou zřídit na pozemku požadovanou stavbu nebo provést změnu stavby).

21. V doplnění dovolání ze dne 16. 2. 2026 (podaném ještě v průběhu plynutí dovolací lhůty) založeném na argumentaci o nečinnosti žalobce v konkursu prohlášeném na majetek žalované, v němž byl do majetkové podstaty sepsán i podíl na nemovité věci náležící do SJM, na úhradě úvěrů žalovanou a na tvrzeném rozporu určovací žaloby s dobrými mravy (jezjevným zneužitím práva), žalovaná nevymezuje žádnou právní otázku, jejíž řešení by měl dovolací soud podrobit přezkumu. V argumentaci nezaznívá ani žádná vazba na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve smyslu Dovolání je tudíž v rozsahu argumentace obsažené v jejím doplňujícím podání vadné (věcně neprojednatelné).

22. K navrženým důkazům listinami a konkursním spisem (v podání žalované ze dne 16. 2. 2026) a zohledněním podpůrného významu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2026, sp. zn. , sluší se uvést, že žalovaná nemůže v dovolacím řízení účinně uplatnit žádné nové skutečnosti a ani důkazy ( ), neboť pro dovolací soud je rozhodný (skutkový i právní) stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ( ). K významu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě (s argumentací o jeho nečinnosti v konkursním řízení) dovolací soud, byť již s vědomím nadbytečnosti, uvádí, že obsah tohoto rozhodnutí nesvědčí o tom, že by se žalovaná zasloužila tzv. vyplacením podílu nemovité věci z konkursní majetkové podstaty ouchování společného majetku. Ve prospěch zajištěného věřitele (Komerční banka, a. s.) složila na konkursní účet v probíhajícím konkursním řízení obvyklou cenu spoluvlastnického podílu o velikosti 874/1000 (1 083 000 Kč) nikoliv žalovaná jako osobní dlužník, ale zástavní dlužník, další spoluvlastnice nemovité věci (s podílem 126/1000). V řízení, v němž byl vydán označený rozsudek Nejvyššího soudu, se pak zástavní dlužník domáhá na žalované (popírající důvodnost žaloby) zaplacení v konkursním řízení složené obvyklé ceny předmětného spoluvlastnického podílu na nemovité věci z titulu bezdůvodného obohacení.

23. Jelikož dovolání žalované není přípustné (a v rozsahu argumentace obsažené v doplnění dovolání ze dne 16. 2. 2026 je vadné), Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 9. 2026

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.předseda senátu