Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
A82AE9650B9371E7C1258E91004D3BDA.html
HTML · 24.59 KB
No categories available
11 Tvo 18/2026
11 Tvo 18/2026-5675
USNESENÍ
M. P.
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
se
stížnost odsouzeného
zamítá
.
O d ů v o d n ě n í :
1. Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Olomouci, že předseda senátu JUDr. Libor Losa a jeho člen Mgr. Tomáš Kurfiřt nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů stížnostního řízení proti opravnému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2026, č. j. 54 T 6/2024-5623. Stalo se tak na podkladě námitky podjatosti, že pokud senát Vrchního soudu v Olomouci ve složení předseda JUDr. Libor Losa a soudci Mgr. Tomáš Kurfiřt a Mgr. Petr Jirsa v rámci odvolacího přezkumu prvostupňového rozsudku nezhojil tamní nesprávná označení konfiskovaných věcí, pak nebude ani v rámci stížnostního řízení stran opravy takových nesprávností chtít, aby konfiskační výrok přišel vniveč. Vrchní soud upozornil, že jeho dřívější rozhodovací činnost nepředstavuje poměr soudu k projednávané věci. Protože podle aktuálně platného rozvrhu práce se na rozhodnutí o stížnosti proti opravnému usnesení prvostupňového soudu podílí senát, u něhož se námitka podjatosti vztahuje pouze na dva z tří jeho soudců, nebylo rozhodováno o nevyloučení třetího člena senátu, vůči němuž námitka podjatosti nesměřovala.
2. Proti tomuto usnesení podal odsouzený řádně a včas prostřednictvím jednoho ze svých obhájců tzv. blanketní stížnost, v níž si obhájce určil lhůtu k jejímu odůvodnění do 10. 9. 2026. Protože tuto lhůtu nemohl Nejvyšší soud z organizačně technických důvodů akceptovat, určil ji do 7. 9. 2026. V rámci takto stanovené lhůty následně byla stížnost odůvodněna.
3. Odsouzený nerozporoval obecná východiska stran vyloučení soudce, namítl však, že v projednávané věci byly závěry vrchního soudu zjednodušující a aplikované bez vnímání kontextu. Skutkové a právní závěry sice důvodem pro vyloučení soudce nejsou, ovšem jen tehdy, pokud jsou činěny na základě ryze racionální úvahy bez přeexponované emoční dynamiky. Tou však projednávaná věc byla nadána, neboť podle odsouzeného předseda senátu JUDr. Libor Losa svými komentáři, průvodními gesty a dalšími nonverbálními projevy pod silným emočním doprovodem jasně dával najevo despekt k osobě odsouzeného a jeho obhájcům, což svědčilo o jeho nepřátelském vztahu k nim. Stěžovatel takto příkladmo poukázal na neprofesionální komentář předsedy senátu k odměnám vypláceným jeho manželce, které komparoval s minimální mzdou těžce pracujících havířů, což při doprovodu intonacemi hlasu a nonverbálními gesty připomínalo éru pranýřování podnikatelů coby vykořisťovatelů proletariátu. Obdobně se předseda senátu dotazoval na to, jakým autem odsouzený přijel k soudu, což směřovalo k poukazu na nepřípustný stěžovatelův blahobyt kontrastující s odměňováním prostých horníků, které zaměstnával. Dále zatímco všichni ostatní měli v poledne přestávku na oběd, obhájci odsouzeného předseda senátu uložil, aby navrhované listinné důkazy označil jednotlivými čísly listů spisu, ačkoli již byly nezaměnitelně identifikovány svým názvem. Tím obhájce podle odsouzeného nemohl doplnit potřebné nutriční zdroje nezbytné pro výkon obhajoby. Předseda senátu dokonce obhájcům neumožnil pronést jakékoli vyjádření či argumentaci v návaznosti na rozsáhlé dokazování provedené v odvolacím řízení a druhému ze stěžovatelových obhájců dovolil pouze jednou větou navrhnout, jak má soud rozhodnout. Stěžovatel vznesl požadavek, aby si Nejvyšší soud přehrál zvukový záznam z odvolacího veřejného zasedání, neboť bez toho nelze posoudit emoční angažovanost soudců.
1.
2. Uzavřel, že celkový přístup předsedy senátu k odsouzenému a jeho obhájci byl negativně laděný, a pokud za takového stavu odvolací soud chybně – stejně jako soud prvního stupně – vyšel z výčtu zajištěných nemovitostí, aniž by si ověřil stav jejich aktuálního zápisu v katastru nemovitostí, pak je dána objektivní pochybnost, že tentýž soud nyní v pozici soudu stížnostního se bude snažit „ohnout“ právní úpravu, aby majetkový postih nepřišel vniveč, ačkoli opravné usnesení neslouží k nápravě věcné nesprávnosti výroku o trestu, ale jen k odstranění chyb v psaní či počtech a jiných zjevných nesprávností. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že soudci JUDr. Libor Losa a Mgr. Tomáš Kurfiřt jsou vyloučeni z vykonávání úkonů stížnostního řízení proti opravnému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2026, č. j. 54 T 6/2024-5623.
3. Podle § 147 odst. 1 tr
. ř. přezkoumal Nejvyšší soud ke stížnosti odsouzeného správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, jakož i řízení předcházející napadenému usnesení. Pro úplnost stojí za zmínku, že Nejvyšší soud se zaobíral i námitkami, které odsouzený „nově“ vznesl až v podané stížnosti. Ve stížnostním řízení nepanuje princip koncentrace řízení, takže obecně lze argumentaci v tomto opravném prostředku rozšiřovat. Ačkoli na první pohled by se mohlo jevit, že stížnostní výhrady jsou zcela nové a měl by je nejprve vypořádat justiční orgán, vůči němuž jsou směřovány, ve skutečnosti jde o připomínky, které mají návaznost na primární nosné argumenty původní námitky podjatosti, kterou dále rozpracovávají a nabízejí širší důvody, pro které ji stěžovatel spatřuje. Především však jde o takovou precizaci, kterou lze ověřit z vnějších zdrojů dostupných bez součinnosti či stanoviska osoby, vůči níž námitka podjatosti směřuje. Jinak řečeno, namítané emoční či nepřátelské projevy lze bez dalšího ověřit z protokolu o veřejném zasedání či z audiozáznamu o něm. Nejedná se tedy o materii vnitřního světa justičního orgánu [jako je tomu zpravidla u námitek (ne)přátelských vztahů z běžného občanského života], kterou tento musí nejprve prezentovat navenek a zaujmout k ní stanovisko, neboť jinou cestou se nemůže transformovat ve vnější vstup, který lze posoudit a přezkoumat. Nejvyšší soud proto neshledal důvod, aby ke stížnostní precizaci musel nejprve zaujmout pozici podjatostí napadaný justiční orgán (senát vrchního soudu), ale mohl ji přímo posoudit sám na podkladě spisového materiálu. V rámci tohoto přezkumu pak dospěl k závěru, že stížnost důvodná není.
4. Řízení předcházející napadenému usnesení netrpělo žádnými vadami, které by vedly k tomu, že usnesení by nemohlo obstát a muselo být bez dalšího zrušeno. Vrchní soud poté, co mu byla stížnost předložena prvostupňovým soudem a identifikoval v ní námitku podjatosti, přistoupil k jejímu posouzení (k posouzení námitky podjatosti, nikoli stížnosti) a v předepsaném obsazení (v senátě podle § 31 odst. 1 věta druhá tr. ř.) o ní rozhodl v příslušné formě řízení napadeným usnesením.
5. To je po právu i v jeho meritu. Argumentace vrchního soudu je v podstatě vyčerpávající a stěží tak k ní lze něco dodat. Je tedy pouze opakováním, že poměr k věci nemůže být založen právním názorem či procesním postupem. Ty se totiž pojí nikoli k věci ve smyslu jejího charakteru, řešené problematiky, okruhu účastníků apod., ale vycházejí z aplikace právních předpisů na určitou typovou procesní situaci. Jinak řečeno, jde o materii emočně, vztahově či zájmově indiferentní, vůči níž lze těžko zaujímat nějakou osobní vazbu, přičemž teprve až ta by mohla být podkladem pro tzv. podjatost. V projednávaném případě jde o posuzování opravy zřejmých nesprávností ve výroku rozhodnutí, které (posuzování) probíhá zcela autonomně a nezávisle na tom, jak k těmto nesprávnostem došlo, kdo se o ně přičinil, jakou měrou atd. Není důvod zpochybňovat profesionalitu soudců příslušného senátu a dovozovat, že pokud vyjádřili určitý právní názor, jsou jednou pro vždy diskvalifikováni z objektivního náhledu na řešenou věc. Pokud by tomu tak mělo být, pak by např. po žádném kasačním zásahu vyššího justičního orgánu nemohl věc projednávat nižší justiční orgán, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, a současně by následné nové rozhodnutí nemohlo být přezkoumáváno týmž vyšším justičním orgánem, který původně kasačně zasáhl. Zákon vydání opravného usnesení výslovně svěřuje předsedovi senátu, který ve věci rozhodl (§ 131 odst. 1 tr. ř.) a přímo tedy počítá s tím, že právě tento subjekt vyhodnotí, zda jde o opravitelný údaj anebo o vadu zhojitelnou jiným procesním postupem než opravným usnesením. Pokud je k tomuto posouzení zákonem zmocněn právě orgán, který ve věci rozhodl, není důvod, aby z přezkumu jeho úvahy byl vyloučen nadřízený justiční orgán, který v dřívějším řízení takovou nesprávnost v rámci svého přezkumu neshledal. Měla-li by platit optika odsouzeného, pak by se úprava v § 131 odst. 1 tr. ř. stala prakticky neaplikovatelným ustanovením, protože by šlo konstruovat, že každý justiční orgán by měl vždy zájem písařskou či početní chybu zhojit, a proto by byl u něho založen poměr k věci. 1. 2. Námitky obviněného k emočnímu náboji projevů předsedy senátu vrchního soudu jsou liché. Nejvyšší soud si poslechl audiozáznam z veřejného zasedání odvolacího soudu a odsouzeným tvrzené skutečnosti neshledal. 3. Předseda senátu vystupoval v průběhu řízení klidně, věcně a s patřičným zaměřením na projednávaný předmět řízení. Je logické, že osobní poměry zjišťoval u stěžovatele, protože tato materie u ostatních procesních stran (státního zástupce, poškozených) neměla žádný význam pro posouzení a rozhodnutí ve věci. Nešlo tedy o žádný selektivní přístup zaměřený pouze na některého z účastníků řízení. V rámci tohoto zjišťování kladl odsouzenému potřebné dotazy na majetkový status a zdroje obživy jeho i jeho rodinných příslušníků, což nemělo za cíl žádnou stěžovatelovu dehonestaci či pranýřování, ale šlo o legitimní snahu zjistit finanční toky vyúsťující v aktuální majetkový stav odsouzeného a jeho rodiny, jejich ekonomickou adekvátnost apod. Komparace plateb poskytnutých stěžovatelově manželce (20 mil. Kč) stojící mimo režim společného jmění manželů za jeho převážení autem na straně jedné s minimálními odměnami horníků odvádějících těžkou fyzickou práci na straně druhé byla toliko upřesňujícím dotazem vyvolaným logickým údivem nad jevem nacházejícím se mimo ekonomickou realitu. Není totiž obvyklé, aby ekonomický subjekt za určité plnění (práce řidiče) poskytoval protiplnění výrazně vyšší, než jaké bylo nezbytně nutné a obvyklé v daném místě a čase, neboť takovým počínáním zbytečně zvyšoval finanční zátěž jedné z nákladových položek svého podnikání. Současně není zcela běžné, aby tentýž ekonomický subjekt za jiná plnění (práce horníka) poskytoval protiplnění na spodní hranici, čímž sice snižoval nákladovost svého podnikání, ovšem za cenu vyšších rizik v oblasti stabilizace a motivace zaměstnanců. Dotaz předsedy senátu tak směřoval k oprávněnému ujištění, zda soud správně pochopil stěžovatelovu podnikatelskou strategii tak, jak se podávala z podchycených finančních toků anebo zda odsouzený má nějaké jiné ekonomicky uchopitelné vysvětlení. Dotaz byl položen klidně, neútočně a zřetelně ve snaze usnadnit v sobě obsaženým komparačním příměrem jeho srozumitelnost pro tázaného (srov. stopáž 02:33:14 audiozáznamu).1. 2. Totéž platí o dotazu na stěžovatelův automobil (srov. stopáž 02:35:45 audiozáznamu). I automobil je určitým aktivem vypovídajícím o majetkové situaci jedince a dotaz na jeho druh a typ je proto legitimní cestou, jak tento status zjišťovat. Pokud byl dotaz předsedou senátu opakován, pak se tak stalo opět klidným a asertivním způsobem, jímž soud trval na jeho zodpovězení v situaci, kdy tázaný dotazu buď nerozuměl anebo svou odpovědí z něho tzv. odbíhal. 3. Postup soudu stran polední přestávky také nebyl projevem nějaké zášti či zvláštního zacházení s odsouzeným nebo jeho obhájci. Ne všechny události lze vždy časově přesně naplánovat a předvídat jejich průběh. To platí zcela obecně a vztahuje se to na jakékoli procesy lidské činnosti, tedy i na soudní řízení. Stává se proto, že očekávaný časový předpoklad není naplněn a dozná v průběhu děje takových změn, že nelze optimální harmonogram dodržet. V soudních řízeních tedy není výjimečné, že jednání probíhá i tzv. přes polední přestávku, popř. stanovená pauza není ideálně dlouhá a nezřídka bývá soudem či účastníky řízení využita nikoli k občerstvení, ale k provedení přípravných úkonů, jejichž potřeba se ukázala v průběhu jednání předcházejícímu přestávce. Že právě toto nastalo v projednávané věci, nelze vykládat jako nějaké zlé nakládání či upírání základních životních potřeb. Platí to tím spíše, že výzva k snazšímu dohledání (nikoli k chybějící identifikaci) listin nebyla ze strany soudu přikazující, neboť předseda senátu uvedl, že o přestávce odsouzený s obhájci může (nikoli musí) nahlédnout do spisu a označit příslušná čísla listů navrhovaných listin (srov. stopáž 03:15:43 audiozáznamu). Nelze přitom odhlížet od toho, že z protokolu oveřejném zasedání neplyne žádná námitka obhajoby proti takovému postupu, žádné sdělení o nutričním deficitu znemožňujícím obhajobu apod. Je třeba přitom mít na zřeteli, že procesní strany nejsou pasivními pozorovateli událostí odehrávajících se při soudním jednání, alemohou (a mají) aktivně vznášet své požadavky, případně též brojit proti postupům nastoleným soudem a domáhat se tak svých práv. Absence těchto výhrad, a zvlášť v kombinaci s neimperativní formou výzvy, tak nasvědčuje tomu, že v daném momentě obhajoba nikterak nestrádala a nynější stížnostní námitka tak evokuje spíše zpětné hledání argumentů podporujících její aktuálně zastávané procesní stanovisko. Nejvyšší soud pochopitelně takový postup obhajobě neupírá, váhu vznášené námitky to ovšem významně oslabuje. Obdobné dopadá i na stěžovatelovy námitky stran dotazů na finanční toky jeho manželce či na jím užívaný vozový park.4. Za důvod zaujatosti předsedy senátu konečně nelze mít ani to, že obhajobě neumožnil přednést vyjádření či argumentaci k dokazování v odvolacím řízení. Předseda senátu všem procesním stranám poskytl poučení, že dá prostor k přednesu konečných návrhů na soudní rozhodnutí a upozornil, že nejde o závěrečné řeči, ale jen o návrh, jak má odvolací soud rozhodnout (srov. stopáž 03:31:50 audiozáznamu). I zde šlo jednak o vyjádření právního názoru na určitý procesní institut, a jednak – a to především – o stejně uplatňovaný přístup kevšem procesním stranám. Státní zástupce, poškození i obhajoba dalších spoluobviněných dostala stejnou možnost jako stěžovatel, takže tento postup předsedy senátu nebyl selektivní anesměřoval ve prospěch ani v neprospěch jen některé ze stran trestního řízení, ale byl vůči všem zcela indiferentní.
5. Nejvyšší soud pochopitelně nezná osobnostní nastavení odsouzeného ani jeho interní prožívání a nemůže proto vyloučit, že napadané projevy předsedy senátu mohl vnímat úkorně. Jde však ryze o jeho subjektivní vnímání a vnitřní interpretaci jevů, kterým připisuje význam či emoční náboj, který objektivně nenesou. Subjektivní náhled však nelze nadřazovat objektivní realitě a opírat o něj závěr o vyloučení justičního orgánu.
1.
2. Z popsaných podstatných důvodů Nejvyšší soud stížnost odsouzeného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2026
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.předseda senátuVypracoval:Mgr. Ondřej Vítů
soudce