Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

52 A 15/2026 - 39

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Bc. Kryštofem Hornem v právní věci

žalobkyně: P. H.

bytem X

proti

žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje

sídlem Zborovská 11, Praha 5

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2026, č. j. 029353/2026/KUSK,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 25. 2. 2026, č. j. 029353/2026/KUSK, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Beroun (dále jen „městský úřad“) ze dne 25. 7. 2024, č. j. MBE 36693/2024/DOPR-KoJ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), pouze do výroku prvostupňového rozhodnutí doplnil výslovné určení formy zavinění jako zavinění z nedbalosti. Prvostupňovým rozhodnutím městský úřad uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „ “), neboť dne 6. 12. 2023 v 11.00 h v Berouně provozovala na pozemních komunikacích ve výroku specifikované vozidlo, jehož technická způsobilost nebyla ověřena pravidelnou technickou prohlídkou provedenou v členském státě v souladu s ustanovením zákona o podmínkách provozu, neboť poslední technická prohlídka ze dne 12. 11. 2021 byla platná do 22. 10. 2023.

2. Za uvedený přestupek byl žalobkyni v souladu s zákona o podmínkách provozu uložen správní trest pokuty ve výši 2 000 Kč. Vedle toho byla žalobkyni podle , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „ “) ve spojení s , , a , kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení, uložena povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

Podstatný obsah správního spisu a předchozí soudní řízení

3. Policie České republiky provedla dne 6. 12. 2023 silniční kontrolu, při které zjistila, že žalobkyní spoluvlastněné a provozované vozidlo řídil uvedeného dne pan J. B., žalobkynin partner a spoluvlastník vozidla (dále jen „partner“), ačkoliv platnost technické prohlídky vozidla vypršela dne 22. 10. 2023 (tj. 45 dní před silniční kontrolou). Partner za spáchání přestupku podle , o podmínkách provozu na silničních komunikacích (zákon o silničním provozu) na místě obdržel v příkazním řízení příkazový blok na pokutu ve výši 200 Kč. Podezření ze spáchání přestupku žalobkyně policie oznámila městskému úřadu.

4. Dne 4. 1. 2024 městský úřad vydal a žalobkyni doručil příkaz, jímž zahájil řízení o přestupku a žalobkyni uznal vinnou ze stejného přestupku jako později v prvostupňovém rozhodnutí. Včas podaným odporem žalobkyně byl příkaz následně zrušen.

5. Žalobkyně se vyjádřila tak, že nejednala nedbale ani společensky škodlivě a že řízení by mělo být zastaveno. Předložila kopii usnesení o zastavení řízení, které měl v obdobné věci vydat Městský úřad Pohořelice.

6. Dne 26. 2. 2024 partner jako svědek vypověděl, že si klíče k vozu vzal bez vědomí žalobkyně a v rozporu s jí vysloveným zákazem.

7. Dne 25. 7. 2024 městský úřad vydal prvostupňové rozhodnutí, proti němuž podala žalobkyně včasné odvolání. Rozhodnutím ze dne 11. 11. 2025, č. j. 122512/2024/KUSK (dále jen „původní rozhodnutí“) je žalovaný dne 12. 11. 2024 pravomocně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

8. Soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2026, č. j. -53 (dále jen „první rozsudek“) původní rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Správní orgány totiž nesprávně vyhodnotily otázku zavinění. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že neověření způsobilosti vozidla je objektivním stavem, u kterého není podstatné, z jakého důvodu k němu došlo (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. -48), to nelze v rozporu s § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky slučovat s objektivní odpovědností fyzické osoby, kterou by musel zákon výslovně stanovit. Ve vztahu k jiným skutkovým podstatám, za které je jako speciální subjekt odpovědný provozovatel vozidla bez ohledu na to, zda jde o fyzickou, fyzickou podnikající či právnickou osobu, to činí např. zákona o silničním provozu. Avšak ve vztahu k dané skutkové podstatě, za který byla postižena žalobkyně, toto nečiní. Jelikož žalovaný mylně vycházel z toho, že se zavinění žalobkyně v daném případě nezkoumá, bylo původní rozhodnutí nezákonné.

9. Žalovaný opětovně rozhodl dne 25. 2. 2026 napadeným rozhodnutím. Vyšel z toho, že žalobkyně jako provozovatelka z nedbalosti porušila povinnost zajistit, aby nebylo její vozidlo provozováno bez platné technické prohlídky. Jde o nedbalost nevědomou, neboť žalobkyně nevěděla, že platnost technické prohlídky uplynula, avšak s ohledem na povinnosti provozovatele to při zachování náležité opatrnosti spočívající minimálně v průběžné kontrole platnosti a v zajištění včasného provedení prohlídky vědět měla a mohla.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

10. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 9. 3. 2026 a žaloba byla podána 9. 5. 2026, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu projednatelnou.

11. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného ( ), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán ( věta první ).

Jednání dne 7. 9. 2026

12. Při jednání účastníci zopakovali svou dosavadní argumentaci. Žalobkyně zdůraznila zejména nesrovnalosti v popisu místa a času spáchání přestupku, rozpory v otázce zavinění a nedostatečnou reakci správních orgánů na opatření, která žalobkyně vůči partnerovi učinila. Žalovaný má za to, že tato opatření byla nedostatečná, protože vozidlo vyjelo na pozemní komunikace. Kdyby vozidlo nevyjelo, byla by dostatečná. Žalobkyni pak není jasné, co dalšího mohla a měla učinit. Jde dle ní o tzv. hindsight bias, tedy zkreslení zpětného pohledu. Nemohla vědět, že se takto její partner zachová, nikdy předtím nic takového neučinil. K dotazu soudu žalobkyně potvrdila, že partner je spoluvlastníkem vozidla. Mají k němu jen jedny klíčky.

13. Soud k důkazu nahlédl do mapových podkladů serveru mapy.com, ulice Hostímská v Berouně. Zjistil, že přímo na této ulici se autobusová zastávka nenachází, je ale v její těsné blízkosti u podjezdu pod dálnicí D5. Účastníci se v reakci na toto zjištění přeli o tom, zda je skutek dostatečně určen a zda je dána jeho totožnost.

14. Další dokazování soud neprováděl. Navržený výslech partnera je nadbytečný, neboť skutečnost, že vozidlo partner užil bez žalobkynina souhlasu, jak uvedl při svém výslechu, není mezi stranami sporná. Sporné není ani to, že na vozidle nebyly od spáchání přestupku do provedení technické prohlídky dne 22. 1. 2024 provedeny opravy a že tedy vozidlo bylo v době spáchání přestupku ve stejném technickém stavu, jako vyplývá z protokolů o technické prohlídce (ty jsou navíc součástí správního spisu). Samotné uskutečnění silniční kontroly není sporné a její přesné místo a čas nejsou pro rozhodnutí soudu podstatné. Ze stejného důvodu pak soud pro nadbytečnost neprováděl příkazní blok partnerem podepsaný. Z výše uvedených podkladů je též zřejmé, že žalobkyně o propadlé technické způsobilosti vozidla věděla. Nadbytečná je tedy též datová zpráva Ministerstva dopravy, která na termín platnosti měla upozorňovat. Důkazní návrh „neexistencí faktur či dokladů o realizaci oprav vozu“ je proto též nadbytečný a především i nepřípustný, neboť negativní skutečnost nelze dokazovat, tím méně pak absencí předložení různých podkladů. Totéž platí i o neexistenci postižení za přestupek – ta by sice šlo prokázat výpisem z karty řidiče, avšak otázka není pro rozhodnutí věci relevantní. Písemné vyjádření ze dne 25. 2.2024 a rozhodnutí Městského úřadu Pohořelice jsou součástí správního spisu, kterým se nedokazuje a bez dalšího se z něj vychází.

Posouzení žaloby

15. Soud se následně zabýval jednotlivými okruhy žalobních bodů, které spolu s případným relevantním vyjádřením žalovaného uvádí pro přehlednost až nyní v rámci posouzení žaloby.

Označení místa spáchání

16. Žalobkyně namítá, že dle výroku napadeného rozhodnutí (správně prvostupňového rozhodnutí) mělo ke spáchání přestupku dojít v 11:00h v Berouně, v ulici Hostímská, zatímco v bloku na pokutu na místě zaplacenou žalobkyniným partnerem jako řidičem je uvedeno, že se tak stalo v 10:50 Beroun, Hostimská (bus). Uvádí, že v ulici Hostímská se nenachází žádná autobusová zastávka a je to ulice bez zálivu, nevhodná pro silniční kontroly. Tvrdí, že partnerova silniční kontrola zde vůbec neproběhla.

17. Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. , č. 1546/2008 Sb. NSS, AQUA SERVIS, „[v]ymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Tento závěr je přitom dovoditelný přímo z ustanovení starého , neboť věcí, o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. (…) Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě.“

18. Soud předně uvádí, že přesné určení, kde konkrétně na ulici Hostímská či v jejím okolí, bylo dané vozidlo kontrolováno, ani v jakém konkrétním čase v rozmezí 10 minut se tak stalo, není pro nezaměnitelnost projednávaného skutku podstatná. Na odpovědnosti žalobkyně jako provozovatelky by se nic nezměnilo, pokud by silniční kontrola proběhla skutečně o 10 minut dříve a např. o pár set metrů jinde.

19. Nelze pochybovat ani o tom, že k silniční kontrole skutečně došlo. Soud provedl důkaz nahlédnutím do mapových podkladů na serveru mapy.com a zjistil, že v bezprostřední blízkosti ulice Hostímská se nachází autobusová zastávka u podjezdu pod dálnicí D5. Toto místo přímo navazuje na ulici Hostímská, která však napokračuje průběžně, nýbrž se těsně před autobusovou zastávkou odklání severním směrem. Lze předpokládat, že policisté měli za to, že autobusová zastávka se ještě nachází na komunikaci označené názvem Hostímská a jedná se jen o drobný nedostatek v místní znalosti pojmenování ulici. To však nijak nevyvrací závěr, že v tomto místě zastavili žalobkynina partnera při řízení daného vozidla bez technické způsobilosti. Uvedené místo dle mapy též odpovídá tvrzení správních orgánů, že se jednalo o frekventovanou komunikaci vedoucí k Rehabilitační nemocnici Beroun. V neposlední řadě soud poukazuje na to, že partnerem žalobkyně podepsaný příkazní blok požívá presumpce správnosti, o jeho obsahu není mezi účastníky sporu a soud jej proto pro nadbytečnost k důkazu neprováděl, stejně jako výslech žalobkynina partnera.

20. Tento „nový“ žalobní bod není důvodný.

Zavinění

21. Žalobkyně dál namítá, že závěr o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je v rozporu se správním spisem, neboť z výpovědí jejího partnera i její vyplývá, že o propadlé technické prohlídce věděla (a proto užití vozidla partnerovi zakázala a klíče uschovala). Uvedla, že o ní byla vyrozuměna též datovou zprávou z Registru vozidel, její vědomost o konci platnosti prohlídky vyplývá i z provedené emisní zkoušky.

22. V tomto je potřeba žalobkyni dát zapravdu. Z obsahu správního spisu jasně vyplývá, že žalobkyně si musela toho, že vozidlo nemá platnou technickou prohlídku, být vědoma. Sama to ostatně i ve správním řízení uvedla. Proto jsou důkazní návrhy k této otázce nadbytečné (nejsou-li již součástí správního spisu).

23. Je však potřeba uvést, že uvedená chyba je žalobkyni ku prospěchu. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je méně závažné než ve formě nedbalosti vědomé, kterého se žalobkyně dovolává. Zákon pro dovození odpovědnosti za přestupek vyžaduje alespoň nedbalostní zavinění (§ 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky) a jeho konkrétní forma hraje roli zejména pro určení druhu a výměry trestu [§ 38 písm. e) téhož zákona]. Takto provedená záměna by tedy sama o sobě ke zrušení napadeného rozhodnutí vést nemohla. Podstatné je, zda správní orgány správně vyhodnotily existenci zavinění ke spáchání projednávaného přestupku.

24. Podle § 83 odst. 1 písm. p) zákona o podmínkách provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 38 odst. 1 písm. e) téhož zákona provozuje na pozemních komunikacích vozidlo, jehož technická způsobilost nebyla ověřena způsobem uvedeným v § 38 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

25. Podle § 15 odst. 3 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky je přestupek spáchán z (vědomé) nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí.

26. K tomu žalobkyně namítá, že ve smyslu § 15 odst. 3 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky z přiměřených důvodů spoléhala, že zájem chráněný zákonem neporuší nebo neohrozí. Vozidlo totiž nebylo na pozemních komunikacích, ale v zamčené soukromé garáži (ta pozemní komunikací není a ke stání zde není technická prohlídka potřeba), partnera informovala o propadlé technické způsobilosti vozidla, zakázala mu vůz řídit a uschovala klíče na neobvyklé místo. Nikdy nebyla za podobný přestupek postižena ani partner nikdy vozidlo v takovéto situaci neužíval, nemohla tedy předpokládat, že nastane projednávaná situace. Subjektivní stránka není dle žalobkyně naplněna, vyžadovat opatření vymykající se racionálním očekáváním by se rovnalo objektivní odpovědnosti.

27. Tyto námitky žalobkyně vznesla v odvolání ze dne 28. 8. 2024. Žalovaný se k nim však nijak nevyjádřil. Avšak již v prvostupňovém rozhodnutí na str. 4-5 městský úřad zhodnotil, že to, žalobkyně partnera na propadlou prohlídku upozorňovala a že on přesto vzal klíče z její tašky, je věcí pouze mezi dotčenými osobami, které jsou svéprávné a dosáhly dospělosti (…) Tedy je zde dána vědomá nedbalost, neboť obviněná věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů, kdy řidič s platným řidičským oprávněním ví, že bez platné technické kontroly nesmí být vozidlo užíváno v provozu na pozemních komunikacích, spoléhala na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí. A pokud i přesto takto tyto osoby učinily, musí si za své činy (použití vozidla na pozemních komunikacích bez technické kontroly) nést zodpovědnost. Obviněná věděla, že vozidlo nemá platnou technickou kontrolu a poté, co učinila „svá“ opatření, spoléhala, že vozidlo nebude žádnou osobou užito v provozu na pozemních komunikacích.

28. Na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je třeba v rámci soudního přezkumu nahlížet jako na jeden celek, tedy že se rozhodnutí mohou vzájemně argumentačně doplňovat v obou směrech (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 7. 2008, č. j. -73, a ze dne 31. 10. 2014, č. j. -25). Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně. Vyjádření k podstatě žalobkyniny odvolací argumentace bylo obsaženo již v prvostupňovém rozhodnutí.

29. Soud nepřehlédl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je na první pohled v jistém napětí s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný se poněkud nepřípadně vyjadřuje k zavinění ve vztahu k faktu, že vozidlo nemělo v daný den platnou technickou prohlídku. Jak však správně uvádí žalobkyně, vozidlo ke stání v soukromé garáži technickou prohlídku mít nemuselo – ta byla potřeba až k jeho provozování na pozemních komunikacích [§ 38 odst. 1 písm. e) zákona o podmínkách provozu]. Zavinění tak bylo potřeba zkoumat ve vztahu k tomu, že vozidlo z garáže na pozemní komunikace odjelo a bylo tam tedy provozováno. To prvostupňové rozhodnutí učinilo a žalovaný tentokrát již tyto závěry nevyvracel původně nesprávnou úvahou o objektivní odpovědnosti provozovatele jako v původním rozhodnutím. Přes výše uvedené nedostatky ve vztahu k formě nedbalosti uvedené úvahy správních orgánů obou stupňů obstojí vedle sebe a lze je chápat tak, že (i) akceptují jako prokázané žalobkynina tvrzení spočívající v tom, že partnerovi zakázala vůz užít a přemístila klíčky od vozu na neobvyklé místo, avšak (ii) tato opatření nepovažují za přiměřené důvody ve smyslu vyvinění z vědomé nedbalosti podle § 15 odst. 3 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky.

30. Úkolem soudu je tento závěr přezkoumat. Případné zrušení napadeného rozhodnutí jen pro neobratné vyjádření správních orgánů obou stupňů ve vztahu k jinak správným závěrům o nedbalostním zavinění by představovalo zbytečný formalismus a bylo by v rozporu s principem procesní ekonomie (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2018, č. j. -38, viz body 2629).

31. Bylo povinností žalobkyně zabránit tomu, aby vozidlo vyjelo na pozemní komunikaci, a využít k tomu přiměřená opatření. Dle názoru soudu smysl a účel právní úpravy vyžaduje, aby přijatá opatření byla dostatečně efektivní. Nelze však přijmout názor vyslovený žalovaným mj. u jednání, tedy že efektivní opatření se poznají tak, že vozidlo na komunikaci nevyjelo a že pokud vyjelo, svých povinností žalobkyně nedostála. To je skutečně konstrukce odpovídající objektivní odpovědnosti, kterou však zákonodárce pro danou skutkovou podstatu přestupku – dle názoru soudu ne zcela šťastně – nezvolil.

32. Správní orgány (pohříchu výslovně jen městský úřad) měly za to, že umístění klíčů na neobvyklé místo a slovní upozornění přiměřenými důvody nejsou. Tento závěr však dle soudu není v daném případě správný. Podstatné je, že žalobkyně svého partnera jakožto spoluvlastníka vozidla nemohla podle soukromého práva z užívání vozidla vyloučit (srov. , ). Nemohla např. klíče zamknout do trezoru nebo je někam ukrýt.

33. Je vůbec otázkou, zda lze obecně po spolužijících osobách ze strany státu požadovat, aby před sebou zamykali či ukrývali různé běžné věci jen proto, že nesplňují veřejnoprávní podmínky pro jejich užívání. Takto paternalistický požadavek by byl snad legitimní u zvlášť problematických osob (osoby chronicky nespolehlivé, obecně nerespektující pravidla, zneužívající návykové látky apod.), avšak takovou charakteristiku osoby žalobkynina partnera správní orgány nezjistily a ostatně ani nezjišťovaly. Ani soud si nedovede dobře představit, že by správní orgány při řešení daného přestupku provozovatele pravidelně zkoumaly osobnostní rysy a vztahy fungující mezi členy domácnosti (svědomitost, respekt k nastaveným pravidlům apod.), vyloučeno to však není. Soud má však za to, že mezi dospělými zodpovědnými osobami by upozornění na nezpůsobilost vozidla k provozu zpravidla mělo jako přiměřené opatření bohatě postačovat. Poukazuje při tom na , podle kterého se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

34. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyní tvrzená opatření (přičemž správní orgány tato tvrzení vzala za prokázaná) byla v daném případě postačující a představovala přiměřený důvod, aby mohla spoléhat na to, že chráněný zájem neporuší nebo neohrozí. Nejednala tedy zaviněně. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Pokud v něm správní orgány řízení nepřehodnotí své skutkové závěry (např. doplněným dokazováním nevyvrátí žalobkynina tvrzení o tom, že partnera na nezpůsobilost vozidla upozornila), přestupkové řízení zastaví.

35. Obiter dictum soud upozorňuje na případnou trestněprávní a soukromoprávní rovinu situací užívání nezpůsobilého vozidla spolužijícími osobami, které však nejsou – oproti nynějšímu případu – jeho spoluvlastníky. Kdo se totiž neoprávněně zmocní motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat, naplní tím skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle . Podle § 163 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), lze trestní stíhání nicméně zahájit jen se souhlasem poškozeného. Pokud provozovatel vozidla neučiní dostatečná opatření (např. v případě spolužití s problematickou osobou, u které se objektivně nelze spolehnout na pouhé ústní upozornění, klíč nezabezpečí např. uzamčením či odnesením ze společné domácnosti) a je postižen správním trestem za stejný přestupek jako žalobkyně, může se domáhat po řidiči náhrady takto způsobené škody.

36. Pro úplnost soud dodává, že pokud by vůz ukradl z garáže zloděj, nemohl by být provozovatel skutečně zpravidla postižen za stejný přestupek jako žalobkyně. Přiměřená opatření proti neoprávněnému užití vozu cizí osobou zpravidla plní každý (uzamčení vozidla či jeho zaparkování v uzamčené garáži). V daném případě soud však posuzoval přiměřenost opatření proti jeho použití spolužijící osobou, která je navíc spoluvlastníkem vozu.

37. Tento jediný žalobní bod je důvodný. Opak platí o žalobních bodech následujících, o kterých soud již v prvním rozsudku rozhodoval a nemá důvod své závěry přehodnocovat.

Popis skutku

38. Žalobkyně tvrdí, že popis skutku neumožňuje subsumpci pod zvolenou skutkovou podstatu a není dostatečně určitý. Skutkovou podstatu přestupku, ze který byla žalobkyně postižena, totiž lze naplnit jen jako provozovatel vozidla (speciální subjekt), avšak ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že žalobkyně vozidlo provozovala, což dle jazykového výkladu je synonymem slova užívat a nutně neznamená, že se jedná o provozovatele vozidla. Užívání vozidla bez platné technické prohlídky je jiným přestupkem podle zákona o silničním provozu.

39. Soud odkazuje zejména na bod 24 prvního rozsudku a výše uvedené usnesení ve věci AQUA SERVIS. Z výroku prvostupňového rozhodnutí, které tvoří s napadeným rozhodnutí jeden celek, bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že žalobkyně dané vozidlo provozovala. Tento znak skutkové podstaty správního deliktu tedy správní orgán vymezil. Koneckonců toto vyplývá i ze skutkových okolností případu – hlídka policie zastavila vozidlo řízené žalobkyniným partnerem, nikoliv žalobkyní. Podle § 2 odst. 15 zákona o podmínkách provozu platí, že provozovatelem silničního vozidla je osoba, která je v registru silničních vozidel zapsána jako vlastník tohoto vozidla, není-li jako jeho provozovatel v registru silničních vozidel zapsána jiná osoba. V dané věci není sporu o tom, že provozovatelem vozidla je právě žalobkyně. Výraz „provozovat“ nelze, jak tvrdí žalobkyně, jazykově ztotožnit se slovem užívat, neboť užívat vozidlo mohou i jiné osoby, a to odlišné od osoby zapsané v registru vozidel. Poukaz na možnost postihu osoby v registru nezapsané za provozování vozidla, je v daném případě zcela nepřípadný.

Rozhodnutí jiného správního orgánu v obdobné věci

40. Žalobkyně namítá, že Městský úřad Pohořelice ve skutkově shodném případě rozhodl o zastavení řízení o přestupku provozovatele vozidla. Podle přitom nemají ve skutkově shodných či podobných případech vznikat nedůvodné rozdíly. Žalovaný dle žalobkyně navíc své závěry opřel o nepřiléhavý rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2018, č. j. -41, ve kterém obviněná právnická osoba obdržela 4x nižší trest pokuty než žalobkyně.

41. Soud odkazuje zejména na body 31 a 32 prvního rozsudku.

42. Podle : „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“. Citované ustanovení směřuje k zajištění předvídatelnosti postupu správních orgánu a rovněž má zabránit možnosti zneužití správního uvážení a libovůli správních orgánů. Je odrazem ústavních principů ( d; usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. , č. 1915/2009 Sb. NSS, bod 78).

43. Jak uvedl NSS např. v rozsudku ze dne 5. 12. 2025, č. j. -36, „aplikace zásad zakotvených v bude v přestupkovém řízení značně omezena. V souladu s a násl. přestupkového zákona musí správní orgány při určení druhu a výše správního trestu vzít zohlednit celou řadu individuálních okolností.“ NSS zde popsal, že „[p]orušení zásady předvídatelnosti či legitimního očekávání by tak připadalo v úvahu např. v situacích, kdy správní orgán určité typově shodné protiprávní jednání postihuje ve všech případech pouze napomenutím, avšak by bez zjevných odlišností totéž jednání jiného subjektu postihl uložením vysoké pokuty. Naopak mechanické srovnání pokut uložených v případě obdobných (nikoliv zcela shodných) situacích je z podstaty věci téměř vyloučeno, neboť ve výši pokuty se musí projevit úvahy správního orgánu zohledňující právě kritéria uvedená v přestupkovém zákoně. Správní trest musí být stanoven tak, aby naplňoval nejen funkci generální prevence, nýbrž i funkci individuální prevence a represe (…). Při zvažování, jaký trest tyto funkce splňuje, se logicky může zohlednit také běh času, resp. snížení hodnoty peněz. Nelze tedy souhlasit s tím, že by ukládané pokuty musely být v průběhu delšího časového období „mechanicky“ srovnatelné, neboť by mohly přestat být způsobilé naplnit výše vymezené funkce. Porušení této zásady je proto obtížně představitelné obzvláště tehdy, když správní orgány protiprávní jednání téže skutkové podstaty trestají uložením pokuty, jejíž výše roste se závažností daného jednání, výše pokut se pohybují v zákonném rozmezí a odrážejí nejen povahu a závažnost protiprávního jednání, ale také osobu pachatele a další rozhodná kritéria.“ (zvýraznil krajský soud)

44. Stanovení výše pokuty je obecně věcí správního uvážení, které soudy přezkoumávají pouze z pohledu jeho zneužití anebo překročení jeho hranic ( věta druhá ; usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. -42, č. 906/2006 Sb. NSS; nověji pak např. rozsudek NSS ze dne 7. 3. 2025, č. j. -35, bod 25). K nezákonnému stanovení pokuty v rozporu se správní praxí může dojít, pokud se prokáže, „že skutečně existuje ustálená správní praxe týkající se výše pokut ukládaných ve srovnatelných případech a že pokuta uložená stěžovateli mnohonásobně takovouto obvyklou výši pokuty přesahuje, aniž by odlišný postup byl žalovaným dostatečně odůvodněn“ (rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2013, č. j. -32, bod 14, zvýraznil krajský soud). Je zásadně na žalobci, aby existenci takové praxe tvrdil a prokázal (rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2024, č. j. , bod 40; či ze dne 11. 3. 2021, č. j. -46, bod 26 a judikatura tam citovaná).

45. Z uvedeného vyplývá, že pouhý odkaz na jediné rozhodnutí jiného správního orgánu, byť učiněného za skutkově obdobných okolností, nesvědčí o existenci správní praxe, jak o ní hovoří judikatura, a nezakládal povinnost městského úřadu postupovat v dané věci stejně a řízení zastavit. Ačkoliv se na první pohled zdá, že mohlo jít z hlediska skutkového o obdobnou situaci, z rozhodnutí nevyplývají informace o osobě pachatele a detailech spáchaného skutku. Je třeba též uvést, že žalobkyní předložená kopie usnesení o zastavení řízení neobsahuje žádné právní úvahy a pouze uvádí, že „po zralé úvaze správní orgán dospěl k závěru, že se skutek stal, ale není v něm možné vidět přestupek, neboť společenská nebezpečnost skutku je nepatrná“ (srov. pol. 15 správního spisu). S ohledem na množství správních orgánů projednávajících dané přestupky nelze vyžadovat, aby odkaz na jediný, byť třeba i chybně vyhodnocený případ projednávaný jiným správním orgánem, zavazoval všechny ostatní postupovat bezvýhradně stejně.

46. Pokud jde o odkaz na rozdílnost pokuty projednávané v rozsudku č. j. -41, je potřeba poznamenat, že k tamějšímu skutku došlo 25. 4. 2014, tedy téměř deset let před tím, než se téhož přestupku dopustila žalobkyně. S ohledem na kumulovanou míru inflace https://csu.gov.cz/docs/107508/a3bcc692-1894-b309-99d1-470e95b65144/inflace_2000_2025.pdf

je zjevné, že pokuta ve výši 500 Kč v roce 2014 představovala citelnější zásah do majetkové sféry, než by stejná částka představovala v roce 2023. Není tedy pravdou, že by žalobkyně byla potrestána 4x přísněji, ve skutečnosti jde o menší rozdíl. Podstatné je především to, že v absolutních částkách nejde v žádném případě hovořit o takovém rozdílu (a nebylo by to možné ani při zanedbání inflace), aby odůvodňoval zásah soudu do správního uvážení správních orgánů při stanovení výše pokuty.

Materiální stránka přestupku

47. Žalobkyně též uvádí, že přestupek dle § 83 odst. 1 písm. p) zákona o podmínkách provozu je ohrožovací, kde chráněným zájmem je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Přitom po zahájení přestupkového řízení byla dne 22. 1. 2024 provedena technická prohlídka, ze které vyplývá, že vozidlo bylo způsobilé k provozu na 30 dnů. Nepředstavovalo tedy žádné ohrožení a materiální stránka přestupku nebyla naplněna. To plyne i z toho, že partner obdržel pokutu jen 200 Kč poté, co předložil dokumentaci provedení generální opravy vozu v roce 2021, protokol z měření emisí vozidla a technické prohlídky, která propadla pouhých 45 dnů před spácháním přestupku. K přestupku též došlo v okrajové části Berouna, nikoliv na frekventované silnici.

48. Soud odkazuje zejména na body 36-40 prvního rozsudku.

49. Podle § 5 přestupkového zákona platí, že přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.

50. Z citovaného ustanovení vyplývá, že odpovědnost za přestupek je v tuzemském řádu založena na tzv. formálně-materiálním pojetí. Jinými slovy řečeno tedy pro spáchání přestupku nepostačí naplnění formálních znaků přestupku, ale jednání přestupce musí dosahovat rovněž určité míry společenské škodlivosti (materiální stránka přestupku).

51. K naplnění materiální stránky přestupku NSS rozsudku ze dne 14. 12. 2009, č. j. , uvedl, že v obecné rovině lze: „vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek. Čím vyšší bude společenská nebezpečnost určitého jednání, tím výjimečnější musí být okolnosti, které by mohly oslabit materiální stránku natolik, že by toto jednání nemohlo být kvalifikováno jako přestupek.“

52. Ve vztahu k projednávanému přestupku je objektem, resp. chráněným zájmem to, aby v provozu na pozemních komunikacích byla provozována pouze motorová vozidla splňující technické podmínky podle zvláštního předpisu, protože taková vozidla podléhají pravidelným technickým kontrolám a nemalou mírou je tím přispíváno k bezpečnému silničnímu provozu všech jeho účastníků (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2025, č. j. -21, bod 57). Je tedy zřejmé, že chráněný zájem byl ohrožen již tím, že na silnici vyjelo vozidlo, u kterého po delší než stanovenou dobu nebylo ověřeno, že nemá závadu. To platí tím spíše, pokud následná technická prohlídka na vozidle závady zjistila, byť ne závady nejvážnějšího charakteru. Z tohoto hlediska tedy není tolik podstatné, kde byl řidič s takto nevyhovujícím vozidlem zastaven. Městský úřad nicméně na str. 8 prvostupňového rozhodnutí vysvětlil, že místo, kde k zastavení došlo, je poměrně vytíženou příjezdovou silnicí k Rehabilitační nemocnici v Berouně se zvýšeným průjezdem sanitních vozů a pacientů.

53. Již správní orgán prvního stupně k naplnění materiální stránky přestupku uvedl, že žalobkyní tvrzená absence společenské škodlivosti činu a nebezpečnosti vozidla není dána. Vozidlo bylo přistaveno 21.2. 2024 k pravidelné technické prohlídce ve stavu, v jakém bylo taktéž v době spáchání přestupku, přičemž byly zjištěny 4 vážné závady stupně B. Vozidlo bylo vyhodnoceno jako způsobilé pro další provoz pouze na dobu 30 dnů. Pokud zákonodárce stanovil jen omezenou dobu, po kterou lze provozovat vozidlo s vadami stupně B, vyjádřil tím též jasně zájem na tom, aby uvedená vozidla na v provozu na pozemních komunikacích po delší dobu nesetrvávala, neboť mohou způsobovat nebezpečné situace nebo ohrožovat životní prostředí.

Zásady ukládání trestu dle § 37-39 zákona o odpovědnosti za přestupky

54. Žalobkyně uvedla, že z rozhodnutí není patrné, ke kterým závazným kritériím správní orgány přihlédly. Nezabývaly se osobou pachatele, žalobkyně přitom namítala, že řidičské oprávnění vlastní již od roku 1998 a provozovatelem vozu je již od roku 2015 a doposud nikdy nebyla trestána ani nezavinila dopravní nehodu. Městský úřad si nic o její osobě nezjišťoval. Chybně též posoudil závažnost přestupku, neboť užitím vozidla nedošlo k ohrožení dalších účastníků, žádná taková vada se na vozidle nevyskytovala. Doba mezi spácháním přestupku a propadnutím původní technické prohlídky nemůže být přitěžující okolností, neboť nebylo žalobkyninou povinností provést prohlídku vozidla v době, kdy bylo odstavené v garáži a nebylo provozováno na pozemních komunikacích. Přitěžující okolností nemůže být ani fakt, že je žalobkyně řidičkou, neboť dané vozidlo neřídila.

55. Soud odkazuje zejména na body 44-49 prvního rozsudku.

56. Podle § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky se při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména

a) k povaze a závažnosti přestupku,

b) k tomu, že o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení,

c) k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem,

d) u pokusu přestupku k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání přestupku, jakož i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo,

e) u spolupachatelů k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání přestupku,

f) u fyzické osoby k jejím osobním poměrům a k tomu, zda a jakým způsobem byla pro totéž protiprávní jednání potrestána v jiném řízení před správním orgánem než v řízení o přestupku,

g) u právnické nebo podnikající fyzické osoby k povaze její činnosti,

h) u právního nástupce k tomu, v jakém rozsahu na něj přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchaného přestupku, a v případě více právních nástupců k tomu, zda některý z nich pokračuje v činnosti, při které byl přestupek spáchán,

i) u pokračujícího, trvajícího a hromadného přestupku k tomu, zda k části jednání, jímž byl přestupek spáchán, došlo za účinnosti zákona, který za přestupek stanovil správní trest mírnější než zákon, který byl účinný při dokončení tohoto jednání.

Povaha a závažnost přestupku je podle § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky dána zejména

a) významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen,

b) významem a rozsahem následku přestupku,

c) způsobem spáchání přestupku,

d) okolnostmi spáchání přestupku,

e) u fyzické osoby též druhem a mírou jejího zavinění, popřípadě pohnutkou, je-li tato znakem skutkové podstaty přestupku,

f) délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele nebo po kterou trval protiprávní stav udržovaný protiprávním jednáním pachatele,

g) počtem jednotlivých dílčích útoků, které tvoří pokračování v přestupku.

57. Podle rozsudku NSS ze dne 27. 3. 2008, č. j. -68, dle jehož právní věty „[r]ozhodnutí o uložení pokuty je nepřezkoumatelné, je-li výše pokuty odůvodněna pouhou rekapitulací skutkových zjištění a konstatováním zákonných kritérií pro uložení pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byla tato kritéria hodnocena. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na daný případ.“ Současně podle rozsudku ze dne 19. 10. 2021,

č. j. -46, platí, že „[…] účelem požadavku individualizace trestu není, aby správní orgány byly nuceny provádět slohová cvičení, jež by obsahovala opsaná ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky. Ten v

§ 37 až § 40 uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž má správní orgán při ukládání sankce přihlížet, přičemž se jedná dohromady o 27 položek. Nelze si tak rozumně přestavit, že by se správní orgán měl ve všech případech věnovat všem těmto okolnostem a zejména, že by ve všech případech byly veškeré v zákoně uvedené okolnosti v dané věci relevantní.“ Ze závěrů uvedených v těchto rozhodnutích plyne, že správní orgán je povinen učinit alespoň stručné zdůvodnění, proč a jak kritéria stanovená zejména v § 37 až § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky dopadají na individuální případ pachatele přestupku. Zároveň však není účelem, aby se správní orgán věnoval všem kritériím, nýbrž pouze těm, která jsou pro projednávanou věc relevantní. Trestání za běžné přestupky, jako je ten nyní projednávaný, má být přitom v zásadě rutinní, časově nenáročnou záležitostí, která předpokládá rychlé a efektivní vyřešení celé věci.

58. Městský úřad na str. 8 prvostupňového rozhodnutí uvedl, že „[p]o zvážení všech rozhodných skutečností uložil správní orgán v porovnání s horní hranicí pokutu ve spodní hranici zákonem stanoveného maxima, když za uvedený přestupek lze uložit správní trest pokuty až do výše 50 000 Kč a vyjádřil tím zejména míru ohrožení zájmu chráněného zákonem.“ Uvedl, že přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem případu a stanoveným kritériím a uzavřel, že taková výše pokuty odpovídá a je v místě a čase obvyklá. Bude mít dle něj výchovný účinek a bude žalobkyni motivovat k respektování právních předpisů.

59. Toto hodnocení žalovaný převzal na str. 9-10 napadeného rozhodnutí, kde se věnoval povaze a závažnosti přestupku, která je dána v zajištění bezpečnosti účastníků silničního provozu. Popsal charakter závad na vozidle. Za přitěžující okolnost považoval to, že po zjištění přestupku nebyla bezprostředně provedena technická prohlídka a že je žalobkyně řidičkou, a tudíž má znát a dodržovat pravidla silničního provozu. Za polehčující okolnost pak považoval to, že nespáchala bodovaný přestupek.

60. Soud tak má za to, že se správní orgány s otázkou určení výše pokuty vypořádaly zcela dostatečně a v intencích citované judikatury. Zabývaly se jak povahou a závažností přestupku, tak polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi, tak i osobními poměry žalobkyně, zejména její přestupkovou minulostí. Řešily tedy všechny relevantní kritéria, které § 37 – § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky vyžadují.

61. Pokud jde o uvedené polehčující a přitěžující okolnosti, jde i dle názoru soudu o relevantní hodnocení. S ohledem na nízkou výši uložené pokuty není vadou s vlivem na zákonnost to, že žalovaný přihlédl k tomu, že k odstranění vad a provedení technických prohlídek došlo až s odstupem od spáchání přestupku. Je sice možné, že vozidlo v mezidobí bylo garážované, tedy že nedošlo ke spáchání dalšího přestupku. Uvedená přitěžující okolnost však tkví v tom, že žalobkyně neprodleně nenapravila své pochybení a minimálně se tak vystavila riziku opakování stejného scénáře, kdy partner užil vozidlo bez jejího souhlasu.

Dvojí postih

62. Žalobkyně též namítá, že je postihována za tentýž skutek dvakrát, neboť s partnerem žije ve společné domácnosti a hradí společné výdaje, ten přitom již byl jako první postižen za řízení vozidla bez platné technické prohlídky pokutou ve výši 200 Kč.

63. Soud odkazuje zejména na body 53-54 prvního rozsudku a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. , část IV.C, který stejnou námitku shledal nedůvodnou. Soud nemá důvod se od tohoto hodnocení odchýlit.

64. Žalobkyně nenamítá, že by šlo o totožnost skutku a totožnost pachatele. Žalobkyně a partner byli postiženi za to, že naplnili každý jinou skutkovou podstatu přestupku. NSS v rozsudku ze dne 4. 3. 2009, č. j. -142, č. 1842/2009 Sb. NSS, uvedl, že zásadu ne bis in idem lze aplikovat právě v takovém případě. Zásada ne bis in idem nebrání tomu, aby za jeden skutek bylo postiženo více osob (zde o jeden skutek nešlo, jak bude zdůvodněno dále), nýbrž tomu, aby byl jeden subjekt postižen za totožné jednání vícekrát. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Žalobkyně byla postižena pouze jednou, a sice za přestupek dle zákona o podmínkách provozu. Na tom nic nemění skutečnost, že vedle žalobkyně byl potrestán i partner, čímž mohlo dojít ke dvojímu snížení prostředků, se kterými společně hospodaří (ačkoliv nejde o společné jmění manželů). ani jiné související předpisy neznají možnost upustit od potrestání z důvodu, že za tentýž skutek byl potrestán člen rodiny pachatele nebo osoba s ním žijící ve společné domácnosti.

Rovnost a proporcionalita

65. Žalobkyně namítá, že partner obdržel za fakticky stejné jednání pokutu 200 Kč, zatímco ona desetinásobně vysokou. Přitom chráněný zájem fakticky ohrozil spíše řidič, nežli provozovatel. Namítá, že obě skutkové podstaty přestupků umožňují výrazně odlišný postih [až 1 500 za přestupek dle § 125c odst. 1 písm. j) zákona o silničním provozu vs. až 50 000 Kč za přestupek de § 83 odst. 1 písm. p) zákona o podmínkách provozu]. Touto námitkou se městský úřad nezabýval.

66. Soud odkazuje zejména na body 58-60 prvního rozsudku.

67. Tento argument žalobkyně směřuje výslovně do konstrukce zákonné úpravy. V obou případech byla uložena sankce, která odpovídá zákonem vymezenému rozsahu. Je nutno respektovat, že jde o odlišné přestupky s odlišnou skutkovou podstatou. Jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, moci soudní nepřísluší posuzovat vhodnost zákonné úpravy a mohla by zasáhnout pouze v případě, že by zákonodárce překročil ústavněprávní limity. V této věci však nebyl zjištěn žádný rozpor napadené právní úpravy s ústavním pořádkem (srov. nález ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. , body 34-36):

„Úvahy o tom, zda určitá závadná jednání mají být trestná nebo beztrestná (kriminalizace nebo naopak dekriminalizace jednání), definování skutkových podstat deliktů (trestných činů, přestupků) a stanovení druhu a výše sankcí (intenzita trestní a správní represe) jsou podmíněny mnoha sociálními determinantami, které se v průběhu historického vývoje mění. Není ničím neobvyklým, že jednání dříve beztrestné prohlásí zákonodárce novou zákonnou úpravou za trestné (kriminalizace jednání), nebo naopak dříve trestné jednání je dekriminalizováno. Nezřídka se mění také zákonná kategorizace deliktů - dřívější trestné činy začnou být novou úpravou kvalifikovány jako přestupky nebo naopak dřívější přestupky se stanou trestnými činy. Sledováním vývoje zákonné úpravy za delší časové období lze snadno zjistit, že také stanovení druhu a výše sankcí za spáchané delikty podléhá poměrně dynamickým změnám.

Legislativní úprava všech těchto otázek je ve výlučné kompetenci zákonodárce, který se řídí kriminálně politickými kritérii, např. hlediskem generální prevence, četností výskytu deliktů v dané historické době, intenzitou rizika deliktního jednání a z toho plynoucím stupněm ohrožení spořádaného lidského soužití („právního míru“), proměnami v axiologickém nazírání veřejnosti na význam individuálních a společenských hodnot a právních statků poškozovaných deliktním chováním pachatelů apod.“

68. Dále je nutno uvést, že vzhledem k charakteru příkazního řízení na místě nejsou k dispozici žádné úvahy o tom, čím se policie při ukládání blokové pokuty partnerovi řídila, tedy nelze ani posoudit případné okolnosti vedoucí ke stanovení konkrétní výše pokuty.

69. Není též pravdou, že by se touto otázkou správní orgány nezabývaly, neboť ji rozebíraly na str. 6 prvostupňového rozhodnutí, na což žalovaný odkázal na str. 11-12 napadeného rozhodnutí.

Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

70. S ohledem na shora uvedené soud napadené rozhodnutí žalovaného jako nezákonné zrušil podle V souladu s soud vrátil věc k dalšímu řízení žalovanému, který je podle vysloveným právním názorem soudu vázán.

71. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. podle Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů sestávající ze zaplacených soudních poplatků ve výši 3 000 Kč. Tu je žalovaný povinen uhradit v souladu s ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 7. září 2026

JUDr. Bc. Kryštof Horn v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.