Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)62 A 2/2026 - 39.pdf
PDF · 0 B
No categories available
62 A 2/2026 - 39
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Veronikou Burianovou ve věci
žalobce:
M. F.
zastoupený JUDr. Emilem Flegelem, advokátem
sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10
proti
žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje
sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2026, č. j. PK-DSH/3667/26,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a podání účastníků řízení
1. Žalobci byly v registru řidičů postupně zaznamenány body za přestupky podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“). Oznámením ze dne 12. 11. 2025, č. j. MeDO-67271/2025-Václ, sdělil Městský úřad Domažlice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žalobci dosažení 12 bodů. Žalobce podal proti provedeným záznamům včasné námitky, které správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 3. 12. 2025, č. j. MeDO-71214/2025-Václ (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), zamítl a provedené záznamy potvrdil. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 3. 2026, č. j. PK-DSH/3667/26 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalobcovo odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
2. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí včasnou žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s., v níž namítl, že rozhodnutí je nezákonné, protože mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí. Dále namítal, že správní orgán nijak nerozhodl o jeho návrhu na přerušení řízení do doby předložení příkazových bloků, přestože o jejich poskytnutí požádal. Žalobce poukázal i na porušení zásady legitimního očekávání, neboť žalovaný v obdobných věcech hodnotil stejný postup jako vadu řízení. V replice, podané ve lhůtě pro podání žaloby, žalobce zdůraznil, že řízení bylo zahájeno již podáním námitek, že žádost o přerušení řízení byla formulována dostatečně určitě a že žalovaný nevysvětlil, proč v jeho věci rozhodl odlišně než v jiných skutkově shodných případech. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené i prvoinstanční rozhodnutí.
3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Žalovaný uvedl, že bylo možné rozhodnout podle § 123f odst. 3 zákona o silničním provozu bez předchozí výzvy k seznámení s podklady. Podle žalovaného žalobce nepodal žádost o přerušení řízení, ale pouze navrhl jeho přerušení do doby, než si sám opatří podklady, přičemž s tímto návrhem se správní orgán prvního stupně vypořádal v odůvodnění rozhodnutí. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaný uvedl, že každou věc je nutno posuzovat individuálně.
II.
Posouzení věci soudem
4. Soud o žalobě rozhodl bez jednání, neboť oba účastníci řízení s takovým postupem výslovně souhlasili (žalobce v podání ze dne 27. 3. 2026 a žalovaný v podání ze dne 1. 4. 2026).
5. Podle § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.
6. Žaloba není důvodná.
Právní východiska soudního přezkumu
7. Z hlediska soudního přezkumu představují napadené a prvoinstanční rozhodnutí jeden celek. srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, č. 534/2005 Sb. NSS, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/2021-32, bod 28, a ze dne 18. 7. 2025, č. j. 2 As 179/2024-48, bod 33
Správní soudy neprovádějí dokazování správním spisem. srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS
8. Podle § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu se řidiči motorového vozidla, kterému byl příslušným správním orgánem uložen správní trest za přestupek, zaznamená v registru řidičů stanovený počet bodů.
9. § 123b odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu stanoví, že příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností provede záznam v registru řidičů ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o uložení správního trestu za přestupek nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno oznámení o uložení pokuty za přestupek příkazem na místě.
10. Podle § 123f odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že nesouhlasí-li řidič s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podat proti provedení záznamu písemně námitky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k provádění záznamu.
11. § 123f odst. 3 zákona o silničním provozu stanoví, že shledá-li příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností námitky řidiče nedůvodnými, rozhodnutím námitky zamítne a provedený záznam potvrdí. Vydání rozhodnutí může být prvním úkonem správního orgánu v řízení.
12. V řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů dle zákona o silničním provozu je příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. oznámení policie o uložení pokuty za přestupek příkazem na místě), zda byl záznam v registru řidičů proveden v souladu s tímto podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení v souladu s přílohou k zákonu o silničním provozu. Předmětem tohoto řízení není přezkum správnosti ani zákonnosti rozhodnutí, na jejichž základě byl záznam proveden. srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 6 As 147/2022-28, bod 11
13. Oznámení o uložení pokuty za přestupek příkazem na místě, obsahujeli veškeré potřebné údaje, je zpravidla dostatečným podkladem pro záznam bodů. Ne každé zpochybnění údajů v oznámení o uložení pokuty příkazem na místě zakládá povinnost správního orgánu vyžádat si další listiny, které by tyto údaje prokazovaly. Je třeba rozlišovat případy, kdy je námitka řidiče vyjádřena jen obecně, od případů, kdy řidič uvede i další skutečnosti, které jeho tvrzení blíže specifikují. Správní orgán totiž musí posuzovat jak kvalitu tvrzení řidiče, tak kvalitu oznámení o uložení pokuty příkazem na místě. srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2023, č. j. 5 As 199/2022–21, bod 13
14. Podle § 75 odst. 3 a § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. není důvodem ke zrušení rozhodnutí každé porušení pravidel správního řízení, ale pouze taková vada, o níž lze důvodně mít za to, že mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Nevyplývá-li tento možný vliv z povahy vady nebo ze správního spisu, musí žalobce konkrétně uvést, jak byla jeho procesní práva dotčena a jaké tvrzení, vyjádření nebo důkazní návrh nemohl uplatnit, popřípadě jak by to mohlo ovlivnit výsledek řízení. srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2026, č. j. 6 As 33/2026-30, body 59 a 60; ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 As 339/2018-25, bod 37
Obsah správního spisu
15. Policie ČR sdělila správnímu orgánu prvního stupně oznámeními o uložení pokuty příkazem na místě ze dne 1. 8. 2025, č. j. KRPP-108340/PŘ-2025-030106, ze dne 15. 9. 2025, č. j. KRPP-128877/PŘ-2025-030406, a ze dne 11. 11. 2025, č. j. KRPP-156805/PŘ-2025-030040, že se žalobce dopustil (1) dne 31. 7. 2025 přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, jelikož jako řidič překročil o 30 km/h nejvyšší povolenou rychlost mimo obec 90 km/h (žalobci byla příkazem na místě uložena pokuta ve výši 2 500 Kč), (2) dne 13. 9. 2025 přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu, jelikož jako řidič nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem (žalobci byla příkazem na místě uložena pokuta ve výši 1 500 Kč) a (3) dne 10. 11. 2025 přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, jelikož za jízdy držel v ruce telefonní přístroj (žalobci byla příkazem na místě uložena pokuta ve výši 2 500 Kč). Za každý z těchto přestupků byly žalobci do bodového hodnocení zaznamenány 4 body a žalobce tak dosáhl v registru řidičů celkového počtu 12 bodů (viz oznámení založené na č. l. 1 až 3 správního spisu a výpis z bodového hodnocení založený na č. l. 6 správního spisu).
16. Námitkami brojil žalobce proti všem záznamům bodů. Žalobce požádal, aby správní orgán prvního stupně opatřil příkazové bloky a další podklady pro záznam bodů v registru řidičů. Žalobce tvrdil, že záznam 12 bodů je neoprávněný, protože nepodepsal žádný příkazový blok a že mu nebylo doručeno žádné rozhodnutí, na jehož základě by bylo možno zaznamenat body. Žalobce tvrdil, že příslušné orgány požádal o kopie příkazových bloků a dalších podkladů, a navrhl, aby do doby jejich poskytnutí správní orgán prvního stupně přerušil námitkové řízení (viz námitky založené na č. l. 9 správního spisu).
17. Správní orgány dospěly k závěru, že policejní oznámení o uložení pokut představují dostatečné podklady pro záznam 12 bodů. Žalobce podle nich nevznesl konkrétní námitky proti jednotlivým přestupkům, proto nebyl důvod vyžadovat příkazové bloky ani přerušovat řízení.
18. V odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí žalobce nenamítal, že mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí, ani že byl pominut jeho návrh na přerušení řízení, ani že byla porušena zásada legitimního očekávání (viz odvolání založené na č. l. 11 správního spisu).
Porušení § 36 odst. 3 správního řádu
19. Podle § 36 odst. 3 věty prvé správního řádu platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
20. Právo účastníka řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí představuje jedno ze základních procesních práv ve správním řízení. Toto právo je zákonnou konkretizací ústavně zaručeného práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 9 As 42/2014-35, bod 21
Možnost znát podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim znamená z pohledu účastníka řízení významný moment, díky němuž se výsledek řízení stává předvídatelným, a tedy souladným s principem předvídatelnosti aktů veřejné moci a ochranou legitimních očekávání adresátů veřejné správy. V obecné rovině platí, že toto právo předpokládá aktivní roli správního orgánu, který musí účastníky řízení vyzvat, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. 2 As 284/2015-41
, a to bezprostředně před vydáním rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis doplňován o další důkazní prostředky. Jejím smyslem je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí, tedy poté, co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Ads 41/2021-22, bod 26
.
21. Povinnost podle § 36 odst. 3 správního řádu se neuplatní, stanoví-li tak zákon, vzdá-li se účastník tohoto práva nebo je-li z okolností věci zřejmé, že účastník měl před vydáním rozhodnutí reálnou možnost seznámit se se všemi relevantními podklady a vyjádřit se k nim. Samotná možnost nahlédnout do spisu až po vydání rozhodnutí nebo podat proti němu odvolání však bez dalšího neznamená, že případná vada nemohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí. srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2025, č. j. 6 Azs 30/2025-22, bod 28; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2023, č. j. 7 Azs 41/2023-38, bod 15; rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 4 As 22/2010-54; ze dne 25. 9. 2023, č. j. 4 Ads 160/2021-33, bod 46; ze dne 28. 2. 2019, č. j. 4 Azs 118/2018-41, bod 27
22. Nedodržení § 36 odst. 3 správního řádu představuje procesní vadu. Ke zrušení správního rozhodnutí vede tehdy, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [srov. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a § 75 odst. 3 téhož zákona]. Porušení procesních pravidel musí dosáhnout určité intenzity, aby ovlivnilo zákonnost napadeného rozhodnutí, což znamená, že nikoliv každé porušení procesních norem vede ke zrušení správního rozhodnutí. srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2022, č. j. 10 As 264/2020-50, bod 33
Je proto nutné posoudit okolnosti konkrétní věci, zejména zda účastník neměl možnost seznámit se s pro něj dosud neznámými podklady a zda uvádí, jaké konkrétní tvrzení, důkazní návrh nebo vyjádření nemohl v důsledku postupu správního orgánu uplatnit. srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2022, č. j. 8 As 55/2020-35, bod 18
Namítá-li účastník nemožnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí, je pro úspěšnost námitky nezbytné, aby upřesnil podklady, jež neměl k dispozici, a jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí. Jinak řečeno, účastník musí popsat, co by se změnilo v případě, kdyby k namítané procesní vadě nedošlo. srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2026, č. j. 22 Afs 37/2026-85, bod 18
23. Žalobce v žalobě namítl, že rozhodnutí je překvapivé a nezákonné, protože mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí, příp. navrhovat důkazy. V replice žalobce rozšířil tento žalobní bod o argumentaci, že prvním úkonem správního orgánu prvního stupně byla výzva k odstranění vady podpisu námitek, takže následné rozhodnutí o námitkách již nebylo prvním úkonem v řízení a správní orgán měl žalobci umožnit vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobní bod nebyl důvodný.
24. Jelikož žalobce takovou námitku nevznesl v odvolacím řízení, žalovaný se touto otázkou v napadeném rozhodnutí nezabýval. Tato skutečnost však sama o sobě nebrání jejímu uplatnění v žalobě; soud ji proto posoudil v mezích žalobního bodu.
25. Vydání prvoinstančního rozhodnutí nebylo prvním úkonem správního orgánu prvního stupně v řízení, ač to správní orgán prvního stupně výslovně uvedl na str. 5 prvoinstančního rozhodnutí. Soud přisvědčuje žalobci, že po vydání výzvy správního orgánu prvního stupně (první úkon ve věci) již nebyly dány podmínky pro postup spočívající ve vydání rozhodnutí jako prvního úkonu v řízení. Toto procesní pochybení však samo o sobě nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce neuvedl, k jakým konkrétním podkladům se nemohl vyjádřit, jaké skutečnosti, námitky nebo důkazní návrhy by uplatnil a jak by to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí; ani ze správního spisu takový vliv nevyplývá.
26. Prvoinstanční rozhodnutí se opíralo o tyto listiny: tři oznámení Policie ČR o přestupcích, výpis z bodového hodnocení řidiče, oznámení o dosažení 12 bodů a námitky žalobce. Z těchto listin nebyla žalobci známa pouze jednotlivá oznámení o uložení pokuty, zatímco ostatní listiny byly buď žalobci předtím zaslány (výpis z bodového hodnocení, oznámení o dosažení 12 bodů) nebo byl sám jejich původcem (námitky). Oznámení Policie ČR o přestupcích byla podkladem pro záznam bodů. Záznam bodů i oznámení o dosažení 12 bodů byly evidenční úkony předcházející námitkovému řízení. Námitky nebyly úkonem správního orgánu. Z jiných listin správní spis před vydáním prvoinstančního rozhodnutí nevycházel.
27. V nynější věci správní orgány vycházely z toho, že oznámení Policie ČR obsahovala údaje potřebné pro záznam bodů a obecné žalobcovy námitky nevzbudily pochybnosti o údajích v těchto oznámeních (viz str. 4 prvoinstančního rozhodnutí a str. 10 napadeného rozhodnutí). V odůvodnění prvoinstančního a napadeného rozhodnutí byla dostatečně vyjádřena a odůvodněna úvaha správních orgánů o tom, proč nevznikly pochybnosti o údajích v policejních oznámeních. Žalobce tak měl možnost tyto důvody v žalobě zpochybňovat, ale neučinil tak. Vzhledem k dispoziční zásadě tedy soud nebyl oprávněn tyto důvody přezkoumávat.
28. Žalobce byl tedy v prvoinstančním rozhodnutí bezpečně seznámen se zdůvodněním, proč správní orgán prvního stupně bez dalšího vydal prvoinstanční rozhodnutí. V odvolání proti těmto důvodům žalobce nic nenamítal. Žalobce v žalobě netvrdil a z obsahu spisu nebylo zjevné, že by tato případná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, tzn. neuvedl, s jakými podklady měl být seznámen, a co by se změnilo v případě, kdyby s nimi seznámen byl.
29. Žalobce ani po seznámení s odůvodněním prvoinstančního rozhodnutí neuvedl v odvolání, žalobě ani dalších podáních konkrétní skutečnosti nebo důkazní návrhy, které by nemohl uplatnit v důsledku tvrzeného porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Ani ze správního spisu nevyplývá, že by se správní orgán opíral o žalobci neznámé podklady, jejichž zpochybnění mohlo ovlivnit výsledek námitkového řízení. Případné porušení § 36 odst. 3 správního řádu proto nemohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Přerušení řízení
30. Nedůvodným byl i žalobní bod, jímž žalobce namítal, že správní orgán nijak nerozhodl o jeho návrhu na přerušení řízení do doby předložení příkazových bloků, přestože o jejich poskytnutí požádal.
31. Soud ve správním spisu ověřil, že žalobce skutečně v námitkách tvrdil, že požádal příslušné orgány o kopie příkazových bloků a dalších podkladů, a navrhl, aby do doby jejich poskytnutí správní orgán prvního stupně přerušil námitkové řízení.
32. Soud nepovažuje za nutné rozhodovat, zda měl správní orgán prvního stupně o návrhu žalobce na přerušení řízení vydat samostatné usnesení. I kdyby absence takového rozhodnutí představovala procesní pochybení, žalobce netvrdil a ze správního spisu neplyne, že by mohlo mít vliv na zákonnost prvoinstančního nebo napadeného rozhodnutí.
33. Správní orgán prvního stupně odůvodnil, proč přes návrh žalobce řízení nepřerušil, tím, že by to bylo nadbytečné, neboť žalobcovy námitky byly obecné, policejní oznámení byly dostatečnými podklady pro posouzení správnosti provedených záznamů a obecně odůvodněné námitky žalobce směřovaly účelově k prodloužení řízení (viz str. 3 a 4 prvoinstančního rozhodnutí).
34. Jelikož žalobce v odvolání přerušení řízení nezmínil, žalovaný se otázkou přerušení řízení v napadeném rozhodnutí nezabýval.
35. Soud konstatuje, že v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, které tvoří s napadeným rozhodnutím jeden celek, byla dostatečně vyjádřena a odůvodněna úvaha správního orgánu prvního stupně o tom, proč nevyhověl návrhu žalobce na přerušení řízení. Obrana proti nevyhovění žádosti o přerušení je zajištěná prostřednictvím obrany proti meritornímu rozhodnutí. Žalobce v žalobě neuvedl, jaké konkrétní podklady očekával, jaké tvrzení či důkazní návrh by po jejich získání uplatnil ani jak by přerušení řízení mohlo změnit výsledek námitkového řízení. Žalobní bod proto není důvodný, neboť žalobce netvrdil a ze správního spisu neplyne možný vliv nepřerušení řízení na zákonnost rozhodnutí.
Legitimní očekávání
36. Žalobce dále namítl porušení zásady legitimního očekávání, neboť žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 27. 11. 2024, č. j. PK-DSH/20092/24 (dále jen „Jiný případ“), odlišně od posuzované věci vyslovil, že to, že se správní orgán nevypořádal s žádostí účastníka o přerušení řízení, představuje vadu ovlivňující zákonnost rozhodnutí. Námitka nebyla důvodná.
37. Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
38. Správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí, jestliže se taková praxe vytvořila, vyplývá ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení. Tento ústavní princip, jenž musí veřejná správa respektovat, je vyjádřen i na úrovni podústavního práva v § 2 odst. 4 in fine správního řádu. Uvedeným ustanovením je vyjádřena zásada legitimního očekávání, která vytváří předpoklady pro předvídatelnost činnosti veřejné správy. Veřejná správa by měla ve svých postupech a rozhodování podržet určitou míru ustálenosti (kontinuity). Uvedené ustanovení mimo jiné rovněž explicitně nastoluje pro podmínky veřejné správy požadavek vytváření „ustálené rozhodovací praxe“, jež by měla být měněna jen v odůvodněných případech, když přitom důvody budou vždy legitimní. Přitom platí, že závěr o ustálené správní praxi nelze opřít o jediné rozhodnutí správního orgánu. Legitimní očekávání navazuje na ustálenou správní praxi. Jen ze správní praxe, která čítá řadu rozhodnutí, postupů či jiných aktů vrchnostenské veřejné správy, je možné usuzovat na typově společné znaky (kritéria) a ve vztahu k těmto následně poukazovat na případný exces či odchýlení se od rozhodování či jiného postupu. Samotná dikce § 2 odst. 4 správního řádu počítá s tím, že legitimní očekávání plyne z „mnohosti“ případů, které mají být při skutkově shodných nebo podobných případech posuzovány tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. Existence ustálené správní praxe je skutkovou otázkou, kterou je potřeba před správními soudy dokazovat. viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006–132, č. 1915/2009 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 142/2012–27, ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009–71, a ze dne 24. 1. 2023, č. j. 2 As 45/2022-49, bod 25, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 As 285/2023–35, bod 32
39. Žalovaný se nemohl v napadeném rozhodnutí k Jinému případu vyjádřit již jen proto, že žalobce v odvolání svým legitimním očekáváním ve vztahu k Jinému případu neargumentoval.
40. Žalobce k prokázání ustálené, jednotné a dlouhodobé správní praxe žalovaného odkázal pouze na jediný Jiný případ. Jedno individuální rozhodnutí samo o sobě neprokazuje existenci ustálené správní praxe, z níž by žalobce mohl dovozovat legitimní očekávání, že žalovaný rozhodne shodně i v jeho věci. Námitka porušení legitimního očekávání proto není důvodná. Předmětem tohoto řízení není zákonnost rozhodnutí v Jiném případě. Ani případná existence dřívější nezákonné rozhodovací praxe by sama o sobě nemohla založit právo žalobce na nezákonné rozhodnutí v jeho věci.
41. Soud proto k důkazu rozhodnutí v Jiném případě neprovedl, jelikož i kdyby bylo prokázáno, že žalovaný vskutku postupoval odlišně od nynějšího případu, nemohlo by to změnit závěr soudu o neprokázání ustálené správní praxe.
III.
Závěr a náklady řízení
42. Protože nebyla důvodná žádná z žalobních námitek, soud výrokem I tohoto rozsudku podanou žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
43. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a plně procesně úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal v podání ze dne 1. 4. 2026.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Plzeň 11. září 2026
JUDr. Veronika Burianová v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.