Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

41 A 22/2026 - 60

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci

žalobce:

M. K., narozen X

statní příslušník Ukrajiny

zastoupen advokátem JUDr. Vladimírem Dvořáčkem

sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8

proti

žalovanému:

Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1523-28/ZR-2026 ze dne 22. 5. 2026

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2026 žalovaný podle a f) , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „ “) zrušil platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu a podle téhož zákona mu stanovil lhůtu k vycestování z území v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí, případně od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Žaloba

2. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný omezil jeho právo na právní pomoc upravené v písm. c) Evropské úmluvy o lidských právech a v d. Jeho zástupce doručil žalovanému dne 8. 4. 2026 plnou moc, oznámení o převzetí zastoupení a žádost, aby byl o dalším průběhu řízení řádně vyrozumíván. Přesto nebyl informován o výslechu žalobce konaném dne 15. 4. 2026. Podle žalobce bylo nerozhodné, že plná moc byla oprávněné úřední osobě předána až dne 15. 4. 2026 v 8:45, neboť byla žalovanému doručena s dostatečným předstihem. Za nerozhodné považoval tvrzení žalovaného, že plná moc byla do spisu zařazena teprve bezprostředně před odjezdem úřední osoby k výslechu. Žalobce dále uvedl, že žalovaným uváděná snaha kontaktovat jeho zástupce dne 15. 4. 2026 v 9:00 nemůže být považována za řádné a včasné vyrozumění. Žalobce trval na tom, že jeho zástupce měl být vyrozuměn s dostatečným předstihem a prostřednictvím datové schránky. Dodal, že kdyby jeho zástupce o výslechu věděl a nemohl se jej zúčastnit, trval by na stanovení nového termínu.

3. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že k porušení jeho procesních práv nedošlo, neboť při výslechu uvedl, že bude odpovídat na otázky bez přítomnosti svého zástupce. Podle žalobce neměl žalovaný po zjištění, že zástupce nebyl o úkonu vyrozuměn, k výslechu vůbec přistoupit. Přinejmenším měl žalobce poučit, že může trvat na přítomnosti svého zástupce. Žalobce zdůraznil, že se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, byl cizím státním příslušníkem s omezenou znalostí českého jazyka a vůči dvěma úředním osobám byl ve výrazně slabším postavení. Ze skutečnosti, že podepsal protokol, nelze bezpečně dovodit, že si přál absolvovat výslech bez přítomnosti svého zástupce. Ochotu odpovídat na otázky nebylo podle žalobce možné vykládat jako vzdání se práva na právní pomoc. Žalobce rovněž podotkl, že ze správního spisu nebylo patrné, jak a kdy se o termínu výslechu dozvěděl a kdy o něm mohl hovořit se svým zástupcem. Namítl, že ačkoli navrhl provedení opakovaného výslechu, žalovaný mu nevyhověl.

4. Procesní pochybení žalovaného se podle žalobce promítlo do zjištění skutkového stavu, neboť řadu rozhodných skutečností nebylo možné zjistit jinak než jeho výslechem. Z protokolu podle žalobce vyplývalo, že buďto on nerozuměl úředním osobám, nebo úřední osoby nerozuměly jemu. Podotkl, že žalovaný nesprávně zaznamenal jeho adresu trvalého pobytu a na některé podstatné skutečnosti se jej vůbec nedotazoval; žalobce přitom bez právní pomoci nedokázal posoudit jejich význam pro rozhodnutí. Žalobce namítl, že žalovaný náležitě nezjistil zejména jeho rodinné vazby na území České republiky, kde žijí nejen jeho děti, ale i další příbuzní. Žalobce trval na tom, že má dobrý vztah se svými třemi nezletilými dětmi a že spolu udržují kontakt. Také z trestních rozsudků podle něj plyne, že o své děti po materiální stránce pečoval velmi dobře. Vzhledem k podaným mimořádným opravným prostředkům považoval za žádoucí vyčkat na rozhodnutí trestních soudů, případně na navrhované znalecké posouzení nezletilých v rámci řízení ve věci péče o nezletilé. Žalobce dále uvedl, že mu žalovaný kladl k tíži, že nenavrhl další důkazy, ačkoli současně připustil, že v průběhu správního řízení konkrétně označil příbuzné žijící v České republice. Žalobce tvrdil, že ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí uvedl jejich jména a data narození, takže žalovaný mohl pravdivost jeho tvrzení ověřit v příslušných evidencích. Měl-li pochybnosti o intenzitě těchto rodinných vztahů, mohl označené osoby vyslechnout.

5. Ve vztahu k deliktnímu jednání žalobce uvedl, že možnost zrušit povolení k trvalému pobytu je podmíněna tím, že odsouzení za trestný čin představuje závažné ohrožení veřejného pořádku, bezpečnosti státu nebo ochrany práv a svobod ostatních. Každý případ proto vyžaduje individuální posouzení povahy a závažnosti trestného činu, okolností případu a osobní situace cizince. Žalobce připustil, že byl opakovaně odsouzen za úmyslný trestný čin. Poukázal však na skutečnost, že dřívější řízení o zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu vedené pod sp. zn. OAM-301/ZR-2022 bylo usnesením žalovaného ze dne 1. 8. 2023 zastaveno. Žalovaný tehdy dospěl k závěru, že žalobcovo jednání nelze za závažné porušení veřejného pořádku považovat, a přihlédl také k tomu, že jsou na žalobce odkázány jeho tři nezletilé děti, o které jejich matka nepečuje ani na ně nepřispívá. Žalobce zdůraznil, že nyní se matka dětí nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a s ohledem na závěr psychiatrického znaleckého posudku vypracovaného v trestní věci lze důvodně pochybovat o její schopnosti o děti po propuštění samostatně pečovat. Žalobce připustil, že jeho odsouzení pro týrání nezletilých a ohrožování jejich výchovy by mohlo naplňovat znak závažného ohrožení veřejného pořádku. Trval nicméně na tom, že rozhodnutí trestních soudů jsou vadná. Zopakoval, že proti těmto rozhodnutím brojí mimořádnými opravnými prostředky, o nichž doposud nebylo rozhodnuto. K odkazům žalovaného na žalobcovu trestnou činnost v dopravě a na množství jím spáchaných dopravních přestupků namítl, že tyto skutečnosti nenaplňují znak závažného ohrožení veřejného pořádku, který musí svou intenzitou odpovídat dalším zákonným alternativám, tedy vážnému ohrožení bezpečnosti státu nebo ochrany práv a svobod ostatních.

6. Zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu budou podle žalobce významně dotčena práva jeho nezletilých dětí. Pokud by byl po propuštění z výkonu trestu nucen vycestovat, možnost kontaktu s dětmi by sice nebyla zcela vyloučena, nebylo by však podle něj možné realizovat rodinný život na území České republiky. Děti jsou sice ukrajinské národnosti, vyrůstají však v českém prostředí, navštěvují české školy a jsou vychovávány v českém jazyce. Jejich vycestování z České republiky proto žalobce nepovažoval za souladné s jejich zájmem. Podle žalobce napadené rozhodnutí otázku jeho dalšího pobytu posuzuje formalisticky, neboť nezohledňuje budoucí poměry a potřeby nezletilých dětí. Napadené rozhodnutí tak neodpovídá požadavku na individuální posouzení věci.

7. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Vyjádření žalovaného k žalobě

8. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu zahájil podle § 77 odst. 2 písm. a) a f) zákona o pobytu cizinců, protože žalobce opakovaně závažným způsobem narušoval veřejný pořádek a práva a svobody jiných osob a současně byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu tři roky. Žalovaný podrobně rekapituloval trestní minulost žalobce.

9. K námitce porušení práva na právní pomoc žalovaný uvedl, že plná moc žalobcova zástupce byla sice do datové schránky žalovaného doručena dne 8. 4. 2026, avšak do správního spisu byla vložena až dne 15. 4. 2026. Vysvětlil, že vzhledem k množství došlých podání může ke zpracování některých písemností dojít teprve s časovým odstupem. Konstatoval, že v den výslechu se úřední osoba pokoušela žalobcova zástupce telefonicky kontaktovat. Zdůraznil, že sám žalobce při výslechu uvedl, že se svým zástupcem o výslechu hovořil, a na výslovný dotaz potvrdil, že na otázky bude odpovídat i bez jeho přítomnosti. Žalovaný z těchto skutečností dovozoval, že žalobcova procesní práva porušena nebyla a že žalobce dobrovolně souhlasil s provedením výslechu bez účasti svého zástupce. K tvrzení, že v důsledku uvedeného postupu nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, žalovaný uvedl, že žalobce měl při výslechu i následně v průběhu správního řízení možnost doplnit rozhodné skutečnosti nebo navrhnout další důkazy. V protokolu o výslechu však podle žalovaného neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by nebyly zjištěny nebo objasněny. Žalovaný zdůraznil, že není jeho povinností vyhledávat všechny skutečnosti svědčící ve prospěch účastníka řízení. Podle něj bylo na účastníkovi, aby rozhodné skutečnosti tvrdil a označoval důkazy k jejich prokázání.

10. Samotné podání návrhu na obnovu řízení či dovolání nemůže mít podle žalovaného vliv na posouzení věci. Teprve v případě prolomení právní moci trestního rozhodnutí by žalobce mohl využít zákonné prostředky k novému projednání pobytové otázky. K argumentaci předchozím řízením o zrušení trvalého pobytu uvedl, že řízení vedené pod sp. zn. OAM-301/ZR-2022 bylo založeno na odlišném skutkovém stavu. Zdůraznil, že poté, co byl žalobci trvalý pobyt ponechán, dopustil se další závažné trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a zařazen do věznice s ostrahou. K námitce, že dopravní přestupky nemohou samy o sobě odůvodnit závěr o závažném narušení veřejného pořádku, žalovaný uvedl, že je neposuzoval izolovaně, nýbrž v souvislosti s celkovým chováním žalobce. Podle žalovaného dokládají opakované a dlouhodobé nerespektování právního řádu České republiky ze strany žalobce.

11. Pokud jde o žalobcovy nezletilé děti a jeho rodinné poměry, žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že se danou otázkou podrobně zabýval. Zdůraznil, že žalobce po celou dobu správního řízení neposkytl podrobnější informace o poměrech svých dětí, nenavrhl provedení důkazů ani jiných šetření a nepředložil podklady svědčící o intenzitě vzájemných vztahů. Připomněl, že nezletilé děti žalobce se od listopadu 2024 nacházejí v dětském domově a že finanční prostředky jim v současnosti zasílá žalobcova sestra. Žalovaný zdůraznil, že povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení tížila podle , , (dále jen „ “) žalobce. K otázce přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. a a na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích sp. zn. . Žalovaný byl přesvědčen, že požadavkům těchto judikátů dostál. Dále odkázal na Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zdůraznil, že právo na respektování soukromého a rodinného života není absolutní a může podléhat zákonným omezením sledujícím ochranu veřejného pořádku, předcházení zločinnosti nebo ochranu práv a svobod druhých osob. Podle žalovaného je zrušení trvalého pobytu žalobce s těmito požadavky v souladu.

12. Zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nelze podle žalovaného ztotožňovat s vyhoštěním. Žalobci nebyl uložen zákaz pobytu a nic mu nebrání v tom, aby po zániku dosavadního pobytového oprávnění usiloval o získání jiného pobytového titulu. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. a dovozoval, že cizinec musí počítat s tím, že závažné porušování právního řádu může vést k ukončení jeho pobytového oprávnění, a to i za cenu negativních dopadů do rodinného života.

13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Žalobcova replika

14. V replice žalobce uvedl, že žalovaný nepřípustně přenáší odpovědnost za neúplné zjištění skutkového stavu na žalobce. Podle žalobce ani skutečnost, že účastník řízení může uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, nezbavuje správní orgán povinnosti usilovat o zjištění skutečného stavu věci. V této souvislosti žalobce poukázal na své vyjádření ze dne 5. 5. 2026 po seznámení s podklady rozhodnutí, v němž výslovně navrhoval, aby byl řádně vyslechnut a mohl se vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem, a aby následně byly jím tvrzené skutečnosti ověřeny.

Ústní jednání

15. Žalobcův zástupce odkázal na písemná podání. Zdůraznil, že se žalovaný dopustil zásadního procesního pochybení, neboť žalobce znemožnil využít práva na právní pomoc. Toto právo bylo žalobci odepřeno při prvním – zásadním – výslechu, kdy měly být získány základní informace. Zdůraznil, že výslech by podstatný, neboť napadené rozhodnutí žalobci následně vytýkalo, že neuvedl nic o svých příbuzných atd. Podle žalobcova zástupce z ničeho neplyne, že by věděl o termínu výslechu; ve spisu není ani žádný doklad o vyrozumění žalobce o termínu výslechu. Namítal, že žalobce neovládá češtinu, a proto je jeho výpovědi nelze dovodit, že se vzdal práva na právní pomoc. Napadené rozhodnutí je podle žalobcova zástupce formalistické a nezabývá se situací, která u žalobce nastala. Žalobcův zástupce netrval na provedení dokazování navrženého v žalobě.

16. Pověřený pracovník žalovaného odkázal na písemné vyjádření, napadené rozhodnutí a obsah správního spisu. Podotkl, že žalobce souhlasil s provedením výslechu bez svého zástupce a potvrdil, že jeho zástupce o výslechu věděl. Vysvětlil, že v případě výslechu cizince, který je ve výkonu trestu, se o konání výslechu vyrozumívá pouze vězeňská služba, která předává informace cizinci. Podle pověřeného pracovníka žalovaného neobsahoval žalobcův výslech natolik závažné skutečnosti, že by jeho případně nevyužití z procesních důvodu jakkoli změnilo napadené rozhodnutí. Konstatoval, že výslech není standardním úkonem v řízení a žalovaný by i bez tohoto výslechu měl ve spisu dostatek informací a materiálů, aby mohl rozhodnout. Pověřený pracovník žalovaného připomněl, že § 174a zákona o pobytu cizinců vyžaduje součinnost cizince. Dodal, že skutečnosti, které chtěl žalobce přednést při opakovaném výslechu, mohl sdělit písemně. Z návrhu na opakování výslechu nebylo podle pověřeného pracovníka žalovaného zřejmé, co mělo být tímto výslechem zjištěno. Zdůraznil, že žalobce je čtyřikrát odsouzený recidivista (i za trestné činy namířené přímo proti jeho vlastním dětem), má 22 záznamů v kartě řidiče, má záznam v rejstříku přestupků. Pověřený pracovník žalovaného uzavřel, že bylo jednoznačně prokázáno splnění podmínek § 77 odst. 2 písm. a) a f) zákona o pobytu cizinců a napadené rozhodnutí je přiměřené okolnostem daného případu.

Posouzení věci soudem

17. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 20. 2. 2026 žalovaný zahájil z moci úřední řízení o zrušení platnosti žalobcova povolení k trvalému pobytu. Podkladem pro zahájení řízení byl především rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. , kterým byl uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle a odst. 2 písm. c) a d) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle a odst. 3 písm. b) a c) , spáchanými ve spolupachatelství podle . Dne 25. 2. 2026 bylo žalovanému doručeno podání, v němž žalobce uváděl, že v České republice žije déle než dvacet let, má zde vybudováno zázemí a má vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem. Sdělil, že se chystá podat mimořádný opravný prostředek, a požádal, aby bylo správní řízení pozastaveno až do rozhodnutí trestního soudu o obnově řízení. V průběhu správního řízení žalovaný shromáždil další podklady pro vydání rozhodnutí. Zejména si opatřil rozhodnutí trestních soudů, z nichž plynulo, že žalobce byl v minulosti na území České republiky opakovaně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Mezi podklady byla zařazena též rozhodnutí opatrovnického soudu, konkrétně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2025, č. j. -740, kterým bylo nařízeno předběžné opatření a nezletilé děti byly předány do péče X. Žalovaný si od Vězeňské služby České republiky vyžádal přehled žalobcových návštěv. Ze sdělení Vězeňské služby České republiky ze dne 9. 4. 2026 vyplynulo, že žalobce měl ve Vazební věznici Praha-Pankrác pouze jednu návštěvu. Ve Věznici Všehrdy podle tohoto sdělení doposud žádnou návštěvu neměl a nerealizoval ani videohovor.

18. Dne 8. 4. 2026 žalovaný oznámil Vězeňské službě České republiky, že dne 15. 4. 2026 navštíví jeho pracovníci žalobce ve Věznici Všehrdy. Téhož dne byla do datové schránky žalovaného doručena plná moc, z níž vyplývalo oprávnění advokáta zastupovat žalobce ve správním řízení. Žalovaný provedl s žalobcem dne 15. 4. 2026 ve Věznici Všehrdy výslech podle § 169j odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle úředního záznamu byla plná moc přiřazena ke správnímu řízení až dne 15. 4. 2026, tj. v den konání výslechu, a oprávněná úřední osoba se ještě před konáním výslechu pokusila žalobcova zástupce telefonicky kontaktovat. Při samotném výslechu žalobce uvedl, že na otázky bude odpovídat i bez přítomnosti svého zástupce. V rámci výslechu se žalobce vyjádřil mimo jiné ke svým dětem, k okolnostem jejich umístění do dětského domova a ke kontaktu, který s nimi nyní udržuje. Zmínil se též o příbuzných žijících v České republice a nastínil své plány po propuštění z výkonu trestu. Žalobce následně využil možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. V tomto vyjádření namítal, že jeho výslech proběhl bez přítomnosti jeho zástupce, a požadoval proto opakování výslechu. Dále tvrdil, že shromážděné listinné podklady poskytují pouze neúplný pohled na jeho osobu. Poukázal na délku svého pobytu v České republice, vztah ke třem nezletilým dětem, přítomnost širší rodiny na území České republiky, dále na své podnikatelské a ekonomické vazby. Připomněl, že předchozí řízení o zrušení trvalého pobytu bylo v roce 2023 zastaveno. Ve vztahu k poslednímu trestnímu odsouzení uvedl, že o jím podaných mimořádných opravných prostředcích nebylo doposud rozhodnuto. Navrhl zastavení správního řízení, případně opakování výslechu a ověření jím tvrzených skutečností dalšími důkazy. K tomuto vyjádření přiložil kopie svého návrhu na obnovu trestního řízení a dovolání.

19. Poté vydal žalovaný napadené rozhodnutí. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že žalobcova procesní práva nebyla porušena, protože žalobce výslovně souhlasil s tím, že bude vypovídat i bez přítomnosti svého zástupce. Žalovaný nevyhověl požadavku na zopakování výslechu a nepřijal ani námitku neúplnosti spisového materiálu. Uvedl, že pokud žalobce považoval některé podklady za chybějící, mohl je sám předložit nebo navrhnout konkrétní důkazy. Podle správního orgánu však žádné zásadní nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly vést k jinému posouzení věci, nepředložil. Při hmotněprávním posouzení věci žalovaný zkoumal, zda jsou splněny důvody pro zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce opakovaně závažným způsobem narušoval veřejný pořádek. Zároveň konstatoval, že odsouzení žalobce za úmyslné trestné činy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let splňuje též předpoklady pro postup podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dále posuzoval přiměřenost zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života. Zabýval se délkou jeho pobytu v České republice, rodinnými vazbami (zejména kontakty žalobce s dětmi a dalšími příbuznými), jeho podnikatelskou činností, ekonomickými poměry, vazbami k České republice a k zemi původu, věkem, zdravotním stavem a nejlepším zájmem nezletilých dětí. Při jeho hodnocení vyšel ze skutečnosti, že žalobce má v České republice tři nezletilé děti, které jsou umístěny v dětském domově, zatímco žalobce vykonává trest odnětí svobody za trestnou činnost páchanou právě na těchto dětech. Žalovaný zohlednil tvrzený telefonický kontakt žalobce s dětmi, jejich návštěvy, finanční příspěvky poskytované prostřednictvím jeho sestry i přítomnost dalších příbuzných na území České republiky, uvedené skutečnosti však nepovažoval za dostatečně doložené ani natolik významné, aby odůvodňovaly zachování trvalého pobytu. Připustil, že zrušením trvalého pobytu mohou být žalobcovy rodinné vazby dotčeny, současně však dovodil, že vzhledem k umístění dětí v dětském domově nedojde v současnosti k faktické změně rodinného soužití. Podle žalovaného navíc zrušení trvalého pobytu nevylučuje další žalobcův kontakt s dětmi, zasílání výživného ani možnost získat v budoucnu jiný pobytový titul. Žalovaný dospěl k závěru, že děti nejsou závislé na osobní péči žalobce, a že zlom v jejich rodinném životě nastal již v důsledku žalobcovy trestné činnosti, jejímiž byly oběťmi. Zrušení platnosti žalobcova trvalého pobytu proto nepovažoval za nesouladné s nejlepším zájmem jeho dětí.

20. Podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

21. Z § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců plyne, že ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

22. Podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo v rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle odstavců 1 a 2 stanoví lhůtu k vycestování z území; cizinec je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat.

23. Z § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

24. Soud se předně zabýval ústřední žalobní námitkou, podle níž byl žalobce zkrácen na svých právech nepřítomností svého zástupce při výslechu konaném dne 15. 4. 2026.

25. Žalobci lze přisvědčit v tom ohledu, že žalovaný procesně pochybil, pokud žalobcova zástupce včas neinformoval o skutečnosti, že bude prováděn důkaz výslechem žalobce. Podle platí, že účastníci řízení, potažmo jejich právní zástupci musejí být včas vyrozuměni o provádění dokazování mimo ústní jednání (pro ústní jednání obdobně ). Citovaná ustanovení se přitom použijí na základě zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že na výslech účastníka řízení se použijí obdobně ustanovení o důkazu svědeckou výpovědí, není-li dále stanoveno jinak (srov. body 34 a 35 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2023, č. j. -43). Pokus vyrozumět žalobcova zástupce v 8:48, ačkoli se má výslech konat v 11:15 téhož dne, soud nepovažuje za včasný. Soud připomíná, že zastoupení je vůči správnímu orgánu účinné od chvíle, kdy je zmocnění k zastoupení prokázáno písemnou plnou mocí ( věta druhá ). Z hlediska účinnosti zastoupení vůči žalovanému je proto tvrzení o pozdějším přiřazení plné moci ke spisu zcela bez významu (srov. bod 27 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2025, č. j. -30). Soud nicméně zdůrazňuje, že ne každé procesní pochybení ve správním řízení musí nutně vést ke zrušení rozhodnutí, kterým bylo takové řízení završeno [srov. ].

26. Soudy rozhodující ve správním soudnictví se obdobnými případy v minulosti opakovaně zabývaly. Zároveň si kladly otázku, zda lze v postupu správního orgánu spatřovat porušení práva na právní pomoc a takovou vadu řízení, jež by mohla mít na zákonnost vydaného rozhodnutí vliv. Např. v usnesení ze dne 15. 11. 2022, č. j. -21, Nejvyšší správní soud řešil případ, kdy účastník správního řízení při svém výslechu k dotazu správního orgánu I. stupně výslovně uvedl, že nepožaduje přítomnost svého zástupce. Nejvyšší správní soud v bodu 11 zmíněného usnesení vyslovil, že „konkrétní využití procesních práv je věcí účastníka řízení samotného, který jich nemusí využít nebo se jich může vzdát. Právo na právní pomoc není absolutní. Zákon nestanoví povinnost přítomnosti právního zástupce, ale toliko právo na jeho přítomnost při výslechu. Je na účastníku řízení, aby toto své právo využil. Nepřítomnost právního zástupce provedení výslechu nijak nebrání. Pakliže pak účastník řízení při svém výslechu nenamítá nepřítomnost zástupce, tuto nepožaduje, následně konkrétně nezpochybňuje obsah provedeného výslechu ani nepožaduje jeho doplnění a jeho zástupci není ze strany správního orgánu v průběhu řízení jakkoliv znemožňováno účastnit se řízení a činit úkony jménem stěžovatele, nelze v postupu správního orgánu spatřovat porušení práva na právní pomoc“. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v bodu 12 rozsudku ze dne 11. 5. 2023, č. j. -20, vyslovil, že „pakliže žalobce, jak plyne z protokolu, který rovněž podepsal, hodlal vypovídat bez přítomnosti svého zástupce, není porušením v žalobě označených ustanovení , pokud nebyl zástupce žalobce o výslechu vyrozuměn a k němu přizván, bez ohledu na to, že by vyrozumění bylo technicky možné. Žalobce ostatně vypovídal jednoznačně, na policii se za tím účelem sám dostavil a jak již soud uvedl, žalobci či jeho zástupci nebylo bráněno, aby i po provedení účastnického výslechu relevantní skutečnosti tvrdil. Taková tvrzení by si pak mohla vyžádat potřebu dalšího dokazování, avšak nadnesena nebyla“.

27. V nyní řešené věci soud nepochybuje o tom, že žalobce při výslechu vyjádřil ochotu odpovídat na otázky i bez přítomnosti svého zástupce. Ze strany 3 protokolu o výslechu totiž plyne, že žalobce na výslovnou otázku, zda bude odpovídat na otázky i bez přítomnosti svého zástupce, odvětil: „Ano, budu Vám odpovídat na otázky i bez mého právního zástupce“. Ačkoli se žalobce nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody (tj. slovy žalobce „ve slabším postavení“), z ničeho neplyne, že by žalobcova ochota vypovídat i bez přítomnosti zástupce neměla původ v jeho svobodné vůli (srov. bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. -23). Za těchto okolností dospěl soud k závěru, že nevyrozumění žalobcova zástupce nemohlo být vadou mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobce netrval na jeho přítomnosti při výslechu. Konáním výslechu bez přítomnosti žalobcova zástupce za těchto okolností nebylo dotčeno žalobcovo právo na právní pomoc.

28. K žalobcově námitce, že úřední osobě při výslechu nerozuměl, soud konstatuje, že žalobce výslovně souhlasil s tím, aby byl výslech veden v českém jazyce, což na straně 2 protokolu stvrdil svým podpisem. V daném případě nezavdává vyhotovený protokol o výslechu žalobce pochybnosti o tom, že by snad žalobce správnímu orgánu z důvodu jazykové bariéry nerozuměl, nepochopil, co prohlašuje, nechtěl vypovídat bez svého zástupce apod. Soud nepřehlédl žalobcovu námitku, že mu úřední osoby nerozuměly, nebo on nerozuměl jim, neboť je v protokolu nesprávně uvedena jeho adresa a dále v něm nejsou uvedeni všichni žalobcovi příbuzní žijící v České republice. Soud konstatuje, že obsahu protokolu je zcela zřejmé, že žalobce položeným otázkám přesně rozuměl. Ani skutečnost, že na straně 3 byla uvedena ulice „X“ namísto „X“, nesvědčí o tom, že by snad úřední osoby žalobci nerozuměly. Z pouhého zkomolení místního jména nelze nic takového dovodit, neboť žalobce na všechny otázky podle protokolu odpovídal přiléhavě. Na otázku, zda má na území České republiky nějaké další příbuzné krom osob, které již byly při výslechu zmíněny, žalobce odvětil, že nikoli. Nelze přitom přehlížet, že žalobce obsah protokolu stvrdil vlastním podpisem, a to na každé jednotlivé straně včetně strany 5, na níž je uvedeno, že „osoby byly seznámeny s obsahem protokolu, souhlasí s jeho obsahem a nežádají doplnění“. Krom toho žalobce před započetím výslechu výslovně souhlasil s jeho vedením v českém jazyce. Za těchto okolností soud nemá pochybnosti, že žalobce s obsahem protokolu souhlasil.

29. Soud nepřehlédl, že nyní řešená věc se od výše uvedených věcí řešených v minulosti Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci odlišuje tím, že žalobce v rámci svého vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí navrhl opakování výslechu za účasti svého zástupce. Je proto na místě zabývat se též otázkou, zda nebyl žalobce zkrácen na svých právech tím, že žalovaný nevyhověl jeho návrhu na opakování výslechu.

30. Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře (konkrétně v rozsudku ze dne 20. 2. 2014, č. j. -25) zabýval případem, kdy účastník správního řízení v úvodu výslechu výslovně prohlásil, že netrvá na přítomnosti svého právního zástupce, avšak později v tomtéž správním řízení navrhoval provedení opakovaného výslechu, jemuž by byl jeho právní zástupce přítomen. Nejvyšší správní soud v této souvislosti vyložil, že výslech účastníka řízení podle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v tehdejším znění, nyní § 169j tohoto zákona, není povinným ani privilegovaným důkazním prostředkem, přičemž je v diskreční pravomoci správního orgánu, zda účastníka vyslechne. Za podstatné Nejvyšší správní soud považoval, že účastník řízení měl v dané věci možnost uvést vše, co by k věci uvést mohl, a to jak písemně, tak během svého účastnického výslechu, a pokud ve svých pozdějších písemných vyjádřeních neuvedl žádné skutečnosti, jež by zpochybňovaly dosavadní skutková zjištění, potom „žalovaná správně dospěla k závěru, že o skutkovém stavu, jak byl v dosavadním řízení zjištěn, žádné pochybnosti nepanovaly, a proto ani nebylo nutné důkaz novým výslechem stěžovatele provést, tím spíše v situaci, kdy již v řízení před správním orgánem prvního stupně se stěžovatel k okolnostem svého soukromého a rodinného života vyjádřil. Přestože tedy žalovaná důkaznímu návrhu stěžovatele nevyhověla, nešlo o důkaz opomenutý, neboť důvody jeho neprovedení v napadeném správním rozhodnutí přesvědčivě a správně odůvodnila“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2014, č. j. -25).

31. Jak plyne z citovaného rozsudku, ani skutečnost, že byl první výslech proveden bez účasti žalobcova zástupce, což žalobce akceptoval, a teprve následně požadoval opakování výslechu za účasti svého zástupce, není bez dalšího důvodem pro opakování výslechu. Na takový návrh je třeba hledět jako na jakýkoli jiný důkazní návrh a správní orgán musí zkoumat, zda provedení navrhovaného důkazu výslechem účastníka řízení může přispět ke zjištění skutečného stavu věci. Předpokladem takového zkoumání přitom je, aby sám účastník řízení uvedl, jaké skutečnosti mají být navrhovaným důkazem prokázány. Soud odkazuje na bod 28 rozsudku ze dne 20. 9. 2021, č. j. -30, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „povinnost uvést skutkové tvrzení, které má být prokázáno, před provedením důkazu přitom v žádném případě nelze bagatelizovat – správní orgány neprovádí veškeré navržené důkazy, ale pouze ty, které jsou s to prokázat tvrzenou skutečnost, která s věcí souvisí a netýká se otázky, o níž už je skutkový stav zjištěn dostatečně. Provést toto předběžné posouzení o (ne)provedení důkazu by bylo zcela nemožné, kdyby mohl účastník řízení navrhnout svědka, aniž by bylo zřejmé, co má konkrétně prokazovat“.

32. V nyní řešené věci žalobce návrh na provedení opakovaného výslechu ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí odůvodnil jednak nutností odstranit „formální pochybení“ spočívající v nepřítomnosti jeho zástupce při výslechu, jednak tím, že „by obsah výslechu upozornil na řadu podstatných skutečností, které je třeba vzít při rozhodování v úvahu“. Žalobce však tyto podstatné skutečnosti nijak nespecifikoval a dále se vyjadřoval k listinným podkladům. V rámci svého vyjádření k listinným podkladům konkretizoval a doložil některá tvrzení, která uváděl při výslechu (zejména přiložil kopie mimořádných opravných prostředků a výpisu z obchodního rejstříku). Ačkoli vyjmenoval své sourozence žijící v České republice a uvedl jejich data narození, neuvedl žádné další okolnosti, které by cokoli vypovídaly o intenzitě jejich vzájemných sourozeneckých vztahů.

33. Soud konstatuje, že za těchto okolností nemohly skutečnosti uvedené žalobcem v rámci jeho vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí vyvolat pochybnosti o správnosti a úplnosti dosavadních skutkových zjištění. Soud v této souvislosti podotýká, že z hlediska intenzity zásahu do rodinného života cizince není rozhodný počet sourozenců žijících v České republice, nýbrž kvalitativní hloubka vzájemných vazeb (srov. např. bod 40 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2026, č. j. -66), k té však žalobce ve svém vyjádření nic neuvedl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ostatně neplyne, že by žalovaný považoval žalobcem uváděné skutečnosti (že mimořádnými opravnými prostředky brojí proti pravomocnému rozsudku trestního soudu, že má v České republice sourozence, že je společníkem a jednatelem společnosti KHMARA s. r. o.) za sporné. Jelikož žalobce nedostál své povinnosti uvést konkrétní skutková tvrzení, která hodlal opakovaným výslechem dokázat, soud se ztotožnil se způsobem vypořádání důkazních návrhů ze strany žalovaného, který dospěl k závěru o nadbytečnosti dalšího dokazování.

34. Ze stejných důvodů nebylo pochybením, pokud žalovaný v průběhu správního řízení nevyslechl žalobcovy příbuzné žijící v České republice. Soud v této souvislosti odkazuje na bod 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2020, č. j. -27. V něm Nejvyšší správní soud v obdobné věci dospěl k závěru, že „stěžovatel sice ve většině svých podání (vyjádřeních k podkladům pro rozhodnutí či odvoláních) opakoval, že rozhodnutí správních orgánů je v otázce přiměřenosti dopadů nepřezkoumatelné, neboť je založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, avšak sám nikdy neuváděl žádné konkrétní skutečnosti, které by ve výsledku mohly převážit nad závěrem, že jeho pobyt není v zájmu ČR. […] Stěžovatel sice ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze dne 3. 3. 2014 navrhl výslech své manželky, avšak neupřesnil, jaké informace by měly z takového výslechu pro objasnění rodinných poměrů stěžovatele plynout; podle kasačního soudu by však v takové situaci postačovalo, pokud by to byl sám stěžovatel, kdo by upřesnil a specifikoval podrobnosti z rodinného života, které podle něj brání tomu, aby musel opustit území ČR“. Soud dále odkazuje na bod 8 rozsudku ze dne 19. 12. 2024, č. j. -19, v němž Nejvyšší správní soud výslovně potvrdil, že ani v řízení zahajovaném ex officio nelze požadovat, aby správní orgán z vlastní iniciativy vyhledával důkazy svědčící o nepřiměřenosti zásahu do rodinného života cizince; výjimkou jsou jen skutečnosti, které v řízení vyšly najevo nebo jsou správnímu orgánu již známy.

35. Dále se soud zabýval námitkou, že žalobcova trestná činnost nepředstavuje závažné ohrožení veřejného pořádku. Soud konstatuje, že samostatným důvodem pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu byla vedle opakovaného narušení veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých závažným způsobem [§ 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců] též skutečnost, že žalobce byl soudem České republiky pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně [§ 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců]. Podstatné je, že „v případech, kdy žalobou napadené rozhodnutí stojí na vícero důvodech, musí žalobce pro úspěšnost žaloby napadnout veškeré tyto důvody. Nejvyšší správní soud opakovaně a ve vztahu k různým oblastem správního práva shledal, že zpochybnění pouze jednoho z dílčích důvodů žalobou napadeného rozhodnutí nepovede k vyhovění žaloby, nýbrž k jejímu zamítnutí. […] Z výše uvedeného vyplývá, že aby žalobce mohl být se svou žalobou podanou ve správním soudnictví úspěšný, musí napadat veškeré důvody, pro které nebylo jeho žádosti vyhověno“ (srov. bod 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2025, č. j. -30).

36. Stejně tak platí, že pokud bylo v rozhodnutí o zrušení platnosti žalobcova trvalého pobytu uplatněno současně několik samostatných důvodů podle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž žalobce v rámci žaloby brojil pouze proti jednomu z těchto důvodů, rozhodnutí obstojí. Aby žalobce mohl být se svou námitkou úspěšný, musel by napadnout nejen důvod podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ale též důvod podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Soud opakuje, že účelem správního soudnictví je rozhodovat ve věcech, které mají dopad do veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob. Zcela jistě se tak nejedná o „soudnictví pro soudnictví“, jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. -59, č. 3776/2018 Sb. NSS. Mají-li správní soudy poskytovat efektivní ochranu v přiměřeném čase, musejí se materiálně zabývat pouze věcmi, které mají skutečný dopad do postavení žalobců.

37. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že žalovaný nepochybil, pokud při aplikaci § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců vycházel z pravomocných a vykonatelných rozsudků trestních soudů bez ohledu na nynější žalobcovu snahu prolomit jejich právní moc podáním mimořádných opravných prostředků, přičemž na rozhodnutí o podaném dovolání a návrhu na povolení obnovy řízení nevyčkával (srov. body 45 až 47 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2023, č. j. -65, či analogicky bod 13 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2024, č. j. -40). Upozorňuje-li žalobce na skutečnost, že v roce 2023 bylo řízení o zrušení platnosti jeho trvalého pobytu zastaveno s odůvodněním, že žalobcovo jednání nelze aktuálně považovat za závažné narušení veřejného pořádku, soud konstatuje, že toto usnesení ze dne 1. 8. 2023 bylo vydáno ještě před žalobcovým odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za zločin týrání svěřené osoby v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte, které bylo předpokladem pro aplikaci § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců.

38. Nakonec se soud zabýval námitkou, že další pobyt žalobce na území České republiky je v zájmu jeho dětí. Soud posuzoval, zda žalovaný při vymezení a poměřování nejlepšího zájmu žalobcových dětí postupoval v souladu s judikaturou. Podle Nejvyššího správního soudu totiž „povaha trestné činnosti, její četnost atp. zcela jistě hraje významnou roli v rámci uvedeného posuzování (poměřování) [nejlepšího zájmu cizincova nezletilého dítěte – pozn. soudu]. To platí obzvláště za situace, kdy se tato negativně projevovala ve sféře samotných dětí“ (srov. bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2023, č. j. -30, důraz doplněn). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. , zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu patří mezi řízení, jejichž účelem sice není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (tj. přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), nicméně toto řízení má na dítě nezpochybnitelný právní dopad. Proto i v tomto typu řízení je nezbytné zvažovat např. míru péče cizince o dítě, míru faktické závislosti dítěte na cizinci, hloubku jejich vzájemného emočního vztahu, ale i míru, v jaké byl trestný čin spáchán vůči dítěti, a míru ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič na území České republiky zůstane. Soud konstatuje, že v nyní řešené věci žalovaný výše nastíněné otázky zkoumal a toto zkoumání nalezlo odraz na stranách 11 až 17 napadeného rozhodnutí. Povaha žalobcovy trestné činnosti byla při zkoumání nejlepšího zájmu dítěte zcela zásadní. Žalobce byl totiž odsouzen za dlouhodobou a opakovanou trestnou činnost páchanou právě vůči vlastním dětem, včetně zločinu týrání svěřené osoby a přečinu ohrožování výchovy dítěte. Obvodní soud pro Prahu 10 v pravomocném rozsudku ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. , vyslovil, že žalobce závažným způsobem porušil povinnost pečovat o děti, že prostředí ve kterém děti vychovával bylo „mimořádně nepodnětné a významně negativně překračovalo obecný rámec příznivého rodinného prostředí“ a že s dětmi zle nakládal způsobem vyznačujícím se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, trestal je způsobem překračujícím společensky přijatelné normy trestání dětí, a vystavoval je tím neustálé nejistotě a strachu.

39. S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě zabýval tvrzenou intenzitou žalobcova vztahu k dětem. Napadené rozhodnutí tedy není formalistické, jak naznačoval žalobce. Žalobce sice tvrdil, že s dětmi udržuje kontakt, žalovaným vyžádaná sdělení Vězeňské služby však intenzivní kontakt nepotvrdila. Stejně tak nebyla žalobcem doložena tvrzená finanční podpora dětí. Žalobce totiž připustil, že částky poskytuje jeho sestra ze svých prostředků a že jí vynaložené finanční prostředky hodlá teprve v budoucnu vrátit. Žalovaný proto správně uzavřel, že nebyla prokázána osobní ani materiální závislost dětí na žalobci v takové intenzitě, která by zachování jeho trvalého pobytu činila nezbytným.

40. Soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle věty první Žalobce neměl ve věci úspěch a procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Ústí nad Labem 18. září 2026

Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.