Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 Ad 8/2026 - 49

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci

žalobce: Ing. J. T., narozen X

bytem X

proti

žalovanému: ministr obrany

sídlem Tychonova 221/1, 160 01 Praha 6

o žalobě proti usnesení ministra obrany ze dne 16. 4. 2026, č. j. MO 374335/2026-8694,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Předmět sporu

1. Žalobce na Ministerstvo obrany podáním z 30. 1. 2025 datovaným 5. 2. 2025 mimo jiné (pod písm. B) podal „novou, opakovanou žádost o nároky ze služebního poměru“, ve které uplatnil celkem 11 nároků (dále dohromady též jen „žádost“). Řízení o této žádosti bylo státním tajemníkem v Ministerstvu obrany (dále jen „služební orgán“) zastaveno usnesením ze dne 25. 3. 2025, č. j. MO 283650/2025-7542, a to podle ustanovení , (dále jen „ “), neboť podle názoru služebního orgánu byla žalobcova žádost zjevně bezpředmětnou. Proti tomuto usnesení se žalobce bránil odvoláním, které ministryně obrany usnesením ze dne 28. 5. 2025, č. j. MO 418280/2025-8694, zamítla a původní usnesení potvrdila. Proti usnesení ministryně obrany se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“ či jen „soud“). Ten rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. – 34, zrušil výše uvedené usnesení ministryně obrany č. j. MO 418280/2025-8694 i usnesení služebního orgánu č. j. MO 283650/2025-7542, a věc vrátil k dalšímu řízení. Usnesení městský soud zrušil pro nezákonnost, neb důvody pro vyslovení závěru o bezpředmětnosti neodpovídaly judikaturnímu vymezení bezpředmětnosti.

2. O žalobcově žádosti proto služební orgán rozhodoval znovu. Usnesením ze dne 13 1. 2026, č. j. MO 38332/2026-7542 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), řízení o žádosti podle a 4 zastavil, neboť žádost žadatele neodůvodňuje vydání nového rozhodnutí. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce opět bránil odvoláním. O žalobcově odvolání rozhodl ministr obrany (dále jen „žalovaný“) usnesením ze dne 16. 4. 2026, č. j. MO 374335/2026-8694 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Žaloba a ostatní podání stran sporu

3. Žalobce v žalobě požadoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V žalobě uplatnil deset žalobních bodů:

4. I. Nepřezkoumatelnost: služební orgán o všech nárocích z žádosti rozhodl jediným výrokem, což znemožňuje přezkum toho, jak bylo naloženo s jednotlivými body a znemožňuje obranu, neb nejsou uvedeny relevantní důvody pro zastavení řízení.

5. II. Neumožnění vyjádřit se k podkladům ve smyslu : služební orgán žalobce nevyzval k seznámení s podklady s odůvodněním, že neprováděl dokazování a vycházel z informací mu známých z úřední činnosti, nahlížení neumožnil. Tím porušil procesní práva žalobce, který se nemohl v řízení ani dříve vyjádřit.

6. III. Nesplnění podmínek a nesprávná aplikace : správní orgány uvedly, že o bodech 1 až 8 již bylo dříve rozhodnuto, u jednotlivých nároků však neidentifikovaly konkrétní pravomocná zamítavá rozhodnutí s materiální právní mocí a skutkové důvody nevyhovění žádostem. Důvody spočívající v promlčení a překážce věci rozhodnuté nejsou způsobilé být podkladem pro zastavení řízení podle .

7. IV. Vnitřní rozpornost rozhodnutí: služební orgán uvedl, že všechny žádosti již byly řádně projednány a rozhodnuty a že již uplynula promlčecí doba peněžitých nároků. Žalovaný uvedl, že promlčení bylo pouze doplňující informací. Odůvodnění je proto nekonzistentní a nepřezkoumatelné, důvody nemohou platit současně.

8. V. Opomenutí důkazních návrhů, absence posouzení jednotlivých nároků: žalobce navrhoval provedení konkrétních důkazů k objasnění důvodů, pro které nebylo jeho žádostem dříve vyhověno. Služební orgán však odmítl navrhované důkazy provést – nenaplnil tedy požadavek na řádné vypořádání důkazních návrhů, jeho postup vede také k libovůli.

9. VI. Zkrácení práva nahlížet do spisu, žalobce neměl přístup k podkladům a nemohl namítat podjatost: žalobce dále namítal, že služební orgán se dopustil porušení závazného právního názoru městského soudu vysloveného v bodě 42 rozsudku č. j. – 34 – ten výslovně konstatoval, že o žalobcově žádosti o nahlížení do spisu nebylo doposud rozhodnuto. Žalovaný opakovaně nahlížení neumožnil a nevydal o tom usnesení. Jde o projev svévole a snahy zakrýt obsah spisu, podklady pro rozhodnutí a identitu zpracovatelů. To v kombinaci se stylistickým provedením obou rozhodnutí zakládá pochybnost o zákonnosti procesu. Žalobce v důsledku toho nemohl namítat podjatost úředních osob – vyjádřit se k tomu, jaká osoba měla být z rozhodování vyloučena. Ani žádosti o informaci o úředních osobách přitom nebylo vyhověno, čímž také došlo k porušení zásad spravedlivého procesu.

10. VII. Nedostatečné vypořádání procesních návrhů významných pro spravedlivý proces: žalobce namítal, že řízení bylo zatíženo vadou, neb nemohl včas uplatnit procesní obranu a námitky. Žalovaný totiž deklaroval, že tři žádosti z 5. 2. 2026 budou služebním orgánem řešeny samostatně, jejich vypořádání služebním orgánem bylo žalobci poskytnuto až po vydání napadeného rozhodnutí a žalobce se tak nemohl v odvolacím řízení bránit.

11. VIII. Neprokázaná věcná příslušnost a pravomoc služebního orgánu: žalobce namítal, že služební orgán odkázal na vnitřní rozkazy, které však nejsou veřejně přístupné, a které nebyly k rozhodnutí připojeny. Nebylo prokázáno konkrétní zmocnění a rozsah příslušnosti k projednání nároků z žádosti.

12. IX. Rozhodnutí je prvním a jediným úkonem v řízení: namítal, že služební orgán vydal prvostupňové i dříve zrušené usnesení jako první úkon v řízení, aniž by prováděl dokazování, přičemž postupoval v rozporu se zákonem.

13. X. Nebyl posouzen celý předmět řízení: posledním žalobním bodem namítal, že chybí vyhodnocení žádosti 1a a 1c (opakované nezákonné nařízení služby v rozsahu 150 hodin, nebylo rozhodnuto o přesčasech, přesčasy nebyly proplaceny). Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 28. 8. 2019, č. j. – 46. Namítal, že novou skutečností je změna postoje služebních orgánů a absencí pravomocných rozhodnutí. Správní řízení nebyla od počátku sporu provedena a není postaveno najisto, zda byla skončena, věcné důvody nevyhovění původním žádostem ani opakované žádosti nejsou zřejmé. Rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. – 36. Namítal, že služební orgán posuzoval jen novou žádost a to pouze formálním způsobem. Uzavřel, že argumentace tím, že dřívější žádosti byly projednány a rozhodnuty, nemůže obstát jako důvod pro zastavení řízení.

14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (soud poznamenává, že ačkoliv v nadpisu uvedl nesprávné datum a č. j. napadeného rozhodnutí, věc adresoval ke sp. zn. a v bodě 2 hovořil o prvostupňovém a napadeném rozhodnutí, vyjádření se tedy evidentně týká zde projednávané žaloby).

15. Konstatoval, že prvostupňové i napadené rozhodnutí vycházejí z rozsudku městského soudu ve věci č. j. – 34 – na základě jeho závěrů upravil důvod pro zastavení řízení. Upozornil také na bod 36 odůvodnění tohoto rozsudku a upozornil také na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 10. 2025, č. j. – 82, ve kterém soud konstatoval, že všechny peněžité nároky žalobce jsou již promlčené.

16. Žalobce v replice trval na důvodnosti podané žaloby. Petit upravil tak, že nově požadoval i zrušení prvostupňového rozhodnutí.

17. K odkazu na bod 36 rozsudku zdejšího soudu č. j. – 34 uvedl, že citace je nepřesná – vztahuje se na situace, kdy rozhodnutí jsou identifikovatelná a existují. Právě to je však podle žalobce podstatou sporu; žalovaný podle žalobce k bodům 1 až 8 jeho žádosti neoznačil žádné konkrétní rozhodnutí s materiální právní mocí, odkázal jen na písemnosti hodnocené jako rozhodnutí v materiálním smyslu. Sám služební orgán připustil, že uvedené písemnosti neobsahují všechny náležitosti správních rozhodnutí. Zopakoval, že jeho žádost o 11 bodech (i těch nepromlčitelných) byla nesprávně vypořádána jediným výrokem – touto vadou se ve vyjádření žalovaný nezabýval, jen konstatoval, že výrok se vztahuje na všechny body.

18. K promlčení jako důvodu pro zastavení řízení uvedl, že v napadeném rozhodnutí bylo promlčení jen doplňující informací, vyjádření k žalobě jej však akcentuje jako klíčový argument. Nadto nebylo prokázáno, že námitka promlčení byla včas, účinně a řádně u každého nároku vznesena. Dále namítal, že vadu nepřezkoumatelnosti nelze zhojit v rámci vyjádření k žalobě.

19. Ač se obhajoba zaštiťuje odkazy na rozsudek č. j. – 34, ve vztahu k nahlížení do spisu vyhodnotil žalobce odkazování na tento rozsudek jako vnitřně rozporný, neb žalovaný nerespektoval bod 42 uvedeného rozsudku. Vyjádření k žalobě se s námitkou nahlížení do spisu nevypořádává, nebyl respektován závazný právní názor.

20. Dále namítal, že napadené rozhodnutí bylo žalobci do datové schránky odesláno 16. 4. 2026, odpovědi na tři žádosti žalobce uplatněné v odvolání získal však až ve sdělení z 21. 4. 2026, odpověď na navazující podnět dopisem z 28. 4. 2026. Žalobci tak bylo znemožněno využít vyžádané informace v odvolacím řízení. Odkaz na dodržení lhůt pro vyřízení podnětu a odvolání není případný – podstatou je, že informace ztratily svůj smysl jako procesní obrana. Dopis z 28. 4. 2026 odkazuje na , o vojácích z povolání (dále jen „ “), což dokresluje závažnost toho, že informace o oprávněné úřední osobě byla žalobci poskytnuta až v odvolacím řízení.

21. K uvedl, že předpokládá věcné posouzení žádosti, nikoliv mechanické opakování dřívějšího závěru. Nové dokazování však neproběhlo, služební orgán vycházel z nezměněného skutkového a právního stavu a podle žalobce takový postup není věcným posouzením žádosti.

22. Konečně dodal, že na žalobní body II., V., VII., VIII., IX. a X. žalovaný nereagoval a jeho mlčení vyložil jako nerozporovatelnost námitek. Nedostatky vyjádření k žalobě podle něj prohlubují pochybnosti o přezkoumatelnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí.

23. Na repliku žalobce žalovaný dále písemně nereagoval.

III. Jednání

24. Jednání ve věci se před městským soudem konalo dne 29. 9. 2026. Obě procesní strany setrvaly na svém dosavadním procesním postoji. Žalobce je především toho názoru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí ve věci, že o jeho nárocích nebylo rozhodnuto formálně bezvadnými rozhodnutími, pochybuje o příslušnosti úředních osob k vyřízení jeho věci na 1. a 2. stupni.

25. Soud důkazem provedl informaci pro ministra obrany z 24. 3. 2026, ze které se podává totožnost osoby oprávněné vypracováním konceptu napadeného rozhodnutí. Tato informace je sice součástí správního spisu, žalobce s ní však doposud nebyl seznámen.

26. Soud rovněž provedl důkaz dokumenty, ze kterých plyne příslušnost služebního orgánu k vyřízení žalobcovy žádosti. Žalovaný mu k této výzvě poskytl výpis z Nařízení k realizaci organizačních, mobilizačních a dislokačních změn v resortu Ministerstva obrany v roce 2014 doplněk čj. V218/2014-1122 ze dne 4. 7. 2014 a Organizační řád Ministerstva obrany č. 61 ze dne 17. 12. 2019.

27. Soud neprovedl důkazem následující důkazní prostředky navrhované žalobcem:

28. Prvostupňovým ani napadeným rozhodnutím, sdělením služebního orgánu ze dne 28. 4. 2026, č. j. MO 424090/2026-7542, ani odpovědí služebního orgánu na žádost z 5. 2. 2026, č. j. MO 399834/2026-7542, ze dne 21. 4. 2026, nebylo třeba důkazem provádět, neb obsah uvedených dokumentů je oběma stranám sporu znám. Jsou nadto součástí správního spisu, který žalovaný žalobci předložil. Samotným správním spisem o žádosti doručené dne 30. 1. 2025 a jeho obsahem jako celkem soud dokazování neprováděl. Judikatura totiž soustavně vychází ze závěru, že obsahem správního spisu se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Žalobci zde sice nahlížení do spisu umožněno nebylo, nicméně soud při soudním přezkumu nevycházel z podkladů založených ve spise, které by žalobci nebyly známy a ke kterým by se nemohl vyjádřit.

29. Výzva k vyjádření k podkladům ve spise založena není, nebyla učiněna a nemůže jí tedy být provedeno dokazování. Podklady známé žalovanému z úřední činnosti – tedy dokumenty týkající se dřívějších žalobcových žádostí a jejich vypořádání a přezkumu, včetně „rozhodnutí v materiálním smyslu“ (tj. „historické písemnosti, na něž I. stupeň odkazoval“) – nebylo třeba pro nadbytečnost důkazem provádět. Jak se podává z bodu 36 rozsudku městského soudu č. j. – 34, postačilo, aby žalovaný odkázal na rozhodnutí soudů, které se žalobcovými předchozími žádostmi zabývala a ve kterých soudy potvrdily závěr, že o žalobcových nárocích bylo rozhodnuto a jeho peněžité nároky jsou promlčeny. Provádění samotných rozhodnutí v materiálním smyslu, kterými bylo o žalobcových žádostech rozhodováno, proto není ve zde posuzovaném řízení již potřeba, bylo by to nadbytečné.

30. Identita osoby, která byla pověřena přípravou prvostupňového rozhodnutí, byla žalobci známa již z přípisu služebního orgánu ze dne 21. 4. 2026. V tomto směru tedy nebylo třeba provádět další dokazování. Stejně tak soud neshledal za potřebné provádět další podrobnější dokazování stran splnění podmínek řízení pro nahlížení ve smyslu a s tím tvrzeným zkrácením souvisejících procesních práv – ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl s rozhodnými skutečnostmi seznámen níže vyjmenovanými úkony žalovaného.

31. Soud neprovedl dokazování navrhovanými důkazy o pověření k referování věci na 1. a 2. stupni, neboť to pro posouzení věci je nadbytečný důkaz – rozhodnutí v projednávané věci totiž učinily služební orgány, jimiž jsou státní tajemník a ministr obrany, proti jejichž případné podjatosti popř. věcné příslušnosti zůstaly žalobci námitky zachovány. Soud rovněž neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz k příslušnosti státního tajemníka – jednalo se o nadbytečný důkaz, neboť příslušnost státního tajemníka vyplývá z provedených důkazů, zejména z Organizačního řádu ministerstva obrany.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

32. Městský soud ověřil, že žaloba byla podána včas [ve smyslu zákona o vojácích z povolání], osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán ( věta první , , dále jen „ “), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ).

33. Stran pasivní žalobní legitimace ve smyslu soud upozorňuje, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle a násl. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. – 56, č. NSS). Žalovaným je zde samotný ministr obrany, který ve věci rozhodoval v posledním stupni z pozice odvolacího orgánu, nikoliv ministerstvo obrany jako takové, jak nesprávně uvádí žalobce ve své žalobě. Za žalovaného v soudním řízení jedná osoba, která byla ministrem obrany k zastupování pověřena.

Námitky k nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti rozhodnutí (žalobní body I. a IV.)

34. Soud se přednostně zabýval žalobcovými námitkami k nepřezkoumatelnosti, tedy i vnitřní rozpornosti správních rozhodnutí.

35. Jak s odkazem na judikaturu zdejší soud upozornil již ve svém rozsudku č. j. – 34 v bodě 31, nepřezkoumatelnost musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám, kvůli kterým skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat.

36. Z prvostupňového rozhodnutí se podává, že služební orgán rozhodoval o žalobcově „opakované žádosti“ z 5. 2. 2025 jako o celku, tj. výrokem se vypořádával se všemi v ní uplatněnými nároky (viz také str. 4 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný vysvětlil, že žádost žalobce byla posuzována v jediném řízení). Výrok uvedeného rozhodnutí se má tedy vztahovat k jednotlivým uplatněným nárokům. Rozhodnutí o žalobcově žádosti (a o všech v ní uplatněných nárocích) jedním výrokem soud nepovažuje za závadné ani za nepřezkoumatelné.

37. Služební orgán se totiž k bodům 1 až 8 žalobcovy žádosti vyjádřil na str. 3 až 5 prvostupňového rozhodnutí, k bodům 9 až 11 poté na str. 5 a 6 uvedeného rozhodnutí. Již v prvostupňovém rozhodnutí tedy bylo žalobci vysvětleno, jak žalovaný naložil s jednotlivými body jeho žádosti – resp. vysvětlil, proč neshledal důvod pro to, aby nové žádosti vyhověl. Vysvětlil, že o žalobcových žádostech bylo již dříve rozhodováno a finanční nároky žalobce jsou již promlčené. Vyjádřil se k požadavku na kompenzaci diskriminace a k dodatečnému udělení služebního volna. Žalobci vysvětlil, že pro vyřízení žádostí neshledal důvod pro spojení řízení, proč nevyhověl požadavku na nahlížení do spisu a proč provedení dalších důkazů k finančním nárokům již není třeba. Odůvodnění výroku k jednotlivým uplatněným bodům v žádosti žalobci tedy cílenou obranu umožňuje (žalobce totiž může polemizovat s odůvodněním k jednotlivým bodům, o které se jednotný výrok opírá). Důvody pro zastavení řízení jsou z rozhodnutí seznatelné, není tedy pravdou, že by uvedeny nebyly.

38. Nepřezkoumatelnost nezakládá ani žalobcem tvrzená vnitřní rozpornost odůvodnění rozhodnutí. Služební orgán na str. 3 prvostupňového rozhodnutí uvedl, že o žalobcových žádostech z bodů 1 až 8 nové žádosti již bylo v minulosti rozhodnuto. Na str. 4 a 5 uvedl, že vycházel z nezměněného právního stavu, a proto nebylo třeba dřívější rozhodnutí přehodnocovat, žalobce totiž neuvedl žádné nové skutečnosti. V rámci vypořádání finančních nároků přitom odkázal na řízení o dřívějších žádostech žalobce, ze kterých plyne, že jeho finanční nároky byly již promlčeny. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tyto závěry aproboval. To, že promlčení nároků žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí označil za doplňující informaci, nečiní mezi správními rozhodnutími nesoulad. Z prvostupňového a napadeného rozhodnutí se shodně podává, že o žalobcových dřívějších identických žádostech již správní orgány rozhodovaly a žalobce nebyl úspěšný, neb finanční nároky byly promlčeny. Důvodem pro zastavení řízení bylo to, že nevyšly najevo nové relevantní skutečnosti odůvodňující vydání nového rozhodnutí. Nadto jsou finanční nároky žalobce již promlčené (což fakticky vylučuje existenci nové skutečnosti, která by mohla vést k úspěchu žalobcových finančních nároků). Promlčení finančních nároků tedy samo o sobě nebylo důvodem pro zastavení řízení, šlo však o relevantní informaci.

39. Soud proto uzavírá, že žalobní body I. a IV. nejsou důvodné.

Námitka neumožnění vyjádření k podkladům - porušení (žalobní bod II.)

40. Žalobce namítal, že služební orgán žalobce nevyzval k možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

41. Podle věty první platí, že „[n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal“.

42. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 29. 2. 2016, č. j. – 49, vysvětlil, že z „jednoznačně vyplývá, že se vztahuje na rozhodnutí ve věci a nikoliv na pouhá procesní rozhodnutí, mezi něž dozajista patří i rozhodnutí o zastavení řízení“. Uvedený závěr je aplikovatelný i zde, neb i zde bylo řízení o žalobcově žádosti pro absenci důvodů k vydání nového rozhodnutí zastaveno, aniž by bylo provedeno další dokazování, resp. aniž by do spisu byly vloženy nové podklady.

43. Podstatou práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí je umožnit účastníkovi řízení vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že žádná procesní pravidla nejsou samoúčelná – jejich cílem je poskytování ochrany hmotně právním vztahům (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014 ‑ 53, č. 3196/2015 Sb. NSS, bod 24). Absence výzvy k vyjádření k podkladům se podle názoru soudu nemohla žalobcových práv dotknout. Ve věci se vyjádřit mohl, v tomto ohledu mu nic nebránilo. Do spisu nebyly správními orgány vloženy nové podklady, o kterých by žalobce nevěděl, žalobce se tak neměl k čemu vyjadřovat a jeho práva v tomto ohledu zkrácena nebyla. Za takové situace – i s ohledem na způsob vyřízení věci – nelze trvat na tom, že správní orgány měly žalobce vyzývat k vyjádření ve smyslu .

44. Žalobní bod II. proto není důvodný.

Námitka nesplnění podmínek a vadné použití ,

vypořádání celé žádosti (žalobní body III. a X.)

45. Podstatou III. žalobního bodu je argumentace, že správní orgány se stran dřívějších rozhodnutí odkazují na rozhodnutí v materiálním smyslu, nikoliv originální rozhodnutí – sám služební orgán připustil, že odkazovaná rozhodnutí neobsahují všechny formální náležitosti rozhodnutí. Žalobce dále namítal, že uvedené důvody, že o věci již bylo rozhodnuto a že nároky jsou promlčené, nejsou důvodem pro zastavení řízení podle . K X. žalobnímu bodu žalobce argumentoval tím, že u tohoto typu řízení není třeba tvrdit nové skutečnosti, a že novou skutečnost představuje změna postojů služebních orgánů. Upozornil na absenci pravomocných rozhodnutí, která se podle něj v řízení neprojevila. Tvrdil, že řízení nebylo nikdy provedeno a nejsou mu zřejmé věcné důvody nevyhovění původním žádostem.

46. Důvody pro zastavení správního řízení jsou vypsány v ustanovení ; pod písm. h) uvedeného ustanovení zákon stanoví zbytkovou kategorii, podle které správní orgán řízení zastaví při naplnění dalších důvodů stanovených zákonem. Takový důvod je mj. vymezen v téhož předpisu, podle kterého platí, že „[p]okud žádost účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení, rozhodne správní orgán usnesením o tom, že se řízení zastaví. Usnesení se oznamuje pouze žadateli a těm osobám, vůči nimž již správní orgán učinil úkon“.

47. Podle přitom platí, že „[p]rovést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci lze tehdy, jestliže novým rozhodnutím bude vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta“.

48. Jestliže žalobcovy původní žádosti byly věcně projednány a pravomocně zamítnuty, nebyla tím založena překážka věci rozhodnuté a vyloučena možnost aplikace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. – 36, body 27 až 30).

49. Skutečnost, že o žádosti již bylo dříve rozhodnuto, je nicméně podmínkou pro vyřízení žádosti v režimu nového řízení podle výše citovaného ustanovení (viz bod 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. – 46). To však automaticky neznamená, že takové dřívější rozhodnutí muselo vedle materiálních znaků rozhodnutí naplňovat také všechny formální znaky rozhodnutí, jak navzdory dřívějším rozhodnutím soudů k žalobcovým žádostem žalobce i nadále tvrdí (v podrobnostech viz níže).

50. V řízení o vydání nového rozhodnutí z důvodu podle přezkoumá správní orgán naplnění podmínek, jejichž nesplnění bylo v původním zamítavém rozhodnutí žadateli vytýkáno; jestliže nazná, že nedostatky původní žádosti byly odstraněny, musí se v novém řízení meritorně zabývat i dalšími doposud neposuzovanými podmínkami pro její vyhovění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. – 46).

51. Při řízení o nové žádosti tedy správní orgán přihlíží k původní žádosti a jejímu vyřízení a posuzuje, zda původní nedostatky žádosti byly odstraněny. Takto správní orgány postupovaly i zde – již služební orgán v prvostupňovém rozhodnutí vyložil, že pro promlčení finančních nároků nebylo možné tehdejším žádostem stran těchto nároků vyhovět, přičemž upozornil na rozhodnutí, kterými bylo o jeho dřívějších obsahem totožných žádostech rozhodnuto. Zabýval se také případnou změnou podmínek a neshledal, že by došlo k relevantní změně. Zabýval se tedy původními žádostmi i novou žádostí z 30. 1. 2025. Postup podle služební orgán zvolil proto, že všechny žalobcovy žádosti byly projednány a rozhodnuty, že vycházel z nezměněného skutkového a právního stavu oproti stavu v době vyřízení původních žádostí a že žalobce neuvedl nové skutečnosti, které by vyžadovaly nové řízení a měly pro žalobce za následek příznivější výsledek řízení (viz odůvodnění na str. 4 a 5 prvostupňového rozhodnutí). Uvedenému postupu nemá městský soud co vytknout.

52. Podmínkou pro provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí podle skutečně není vážný důvod, žadatel jej proto ve své žádosti nemusí tvrdit ani prokazovat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. – 46). Uvedené je třeba chápat tak, že nové řízení nepředstavuje zvláštní postup jako je tomu v případě obnovy řízení. Jestliže došlo k promlčení žalobcových finančních nároků, přičemž žalobce v žádosti neuvádí nové relevantní informace a jím navržené důkazní prostředky nemohou na hodnocení věci ničeho změnit, nemohl stran dříve posuzovaných žalobcových nároků (body 1 až 8 žádosti) služební orgán postupovat jinak, než řízení zastavit.

53. Nebylo přitom třeba, aby správní orgány dopodrobna popisovaly, které konkrétní nároky byly kterými konkrétními rozhodnutími řešeny a proč nebylo jednotlivým žádostem vyhověno. Správní orgány nebyly povinny podrobně vysvětlovat kdy bylo rozhodnuto o minulých žalobcových žádostech a kdy byly jeho případné nároky promlčeny. „Pro přezkoumatelnost rozhodnutí je zcela postačující, že služební orgány odkázaly na rozhodnutí soudů, které se žalobcovými předchozími žádostmi zabývaly a potvrdily závěr, že o jeho nárocích bylo rozhodnuto a jeho peněžité nároky jsou promlčeny. Žalobci jsou všechna tato rozhodnutí známa, neboť v nich vystupoval jako účastník řízení a z velké části je též sám inicioval“ (viz bod 36 rozsudku č. j. – 34).

54. Promlčení nároků je relevantní skutečností, na kterou bylo záhodno upozornit – promlčení totiž prakticky vylučuje, že by v intencích mohlo dojít ke splnění podmínek pro vydání nového rozhodnutí stran žalobcových finančních nároků. Jak se podává z bodu 29 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2022, č. j. – 37,

„[z]e implicitně vyplývá a judikatura Nejvyššího správního soudu výslovně potvrdila, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 7. 4. 2011, č. j. -79, či ze dne 16. 8. 2018, č. j. -40). Není důvodu se od tohoto principu odchylovat ani v případě nového rozhodnutí dle , neboť pokud by správní orgán vycházel z nezměněného skutkového a právního stavu tak, jaký byl v době zamítnutí žádosti, u níž účastník žádá o vydání nového rozhodnutí, nebyl by důvod přehodnocovat již přijaté rozhodnutí. Právě změna okolností je pravidelně důvodem pro vydání nového rozhodnutí, které je odlišné od předchozího rozhodnutí o téže žádosti. Proto pokud správní orgány usoudily v případě stěžovatelovy žádosti, že jeho nároky jsou promlčené, byly oprávněny tuto skutečnost do svého rozhodnutí promítnout, a to bez ohledu na to, zda rozhodovaly dle “.

55. Promlčení se pro jejich stáří vztahuje na všechny finanční nároky uplatněné žalobcem v bodech 1 až 8 jeho žádosti z 30. 1. 2025. Na promlčení nároků přitom ministr obrany upozornil žalobce již ve svém dopisu ze dne 11. 12. 2007 (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. , bod 18). Promlčení jeho nároků tedy bylo vzneseno, tj. bylo žalobci již dávno oznámeno, opětovně mu tato skutečnost byla připomenuta i ve zde přezkoumávaných správních rozhodnutích. Žalobci je tedy důvod vedoucí k nevyhovění jeho finančním nárokům nepochybně znám, jakkoliv nebyl vysloven v dokumentech, které naplňovaly všechny formální požadavky rozhodnutí.

56. To, že služebním orgánem odkazovaná správní rozhodnutí nenaplňují formální požadavky na rozhodnutí a jsou „jen“ rozhodnutími v materiálním smyslu, nepředstavuje vadu. Pro postup ve smyslu a je zásadní právě dřívější materiální vypořádání dřívějších žádostí žadatele. Klíčové je totiž právě to, že o žalobcových dřívějších žádostech bylo materiálně rozhodnuto – formální nedostatky zde nejsou podstatné, neboť nevylučovaly možnosti soudního přezkumu těchto „rozhodnutí v materiálním smyslu“. Služební orgán v tomto směru zcela správně vycházel z bodu 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2013, č. j. – 50. Podle Nejvyššího správního soudu lze přípisy náčelníka SVŠ MO (zejména přípis náčelníka SVŠ MO ze dne 1. 3. 2004) a posléze ředitele sekce personální Ministerstva obrany (zejména přípis ze dne 7. 4. 2004) považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu, neboť z nich vyplývalo, že rozhodující služební funkcionář nároky uplatněné stěžovatelem neuznává a z jakých důvodů.

57. Uvedený názor kasačního soudu byl aprobován i Ústavním soudem v bodě 17 usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. . Ústavní soud konstatoval: „Závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož bylo o obdobných nárocích stěžovatele rozhodnuto již v roce 2004 (resp. též v roce 2007), je řádně odůvodněný a má oporu v provedeném dokazování. Přípisy, které uvedený soud označil ve svém rozsudku, bylo možné považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu. Především jimi služební orgán stěžovateli jednoznačně sdělil, že jeho nároky neuznává a z jakých důvodů, a tudíž stěžovatel neměl důvod předpokládat, že v jeho věci následně dojde k vydání jiného rozhodnutí. Ústavní soud zásadně nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že určitému úkonu správního orgánu lze přiznat či nepřiznat povahu rozhodnutí v závislosti na tom, zda k jeho posouzení dochází v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ( a násl. ) nebo v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu ( a násl. ). Připuštění této možnosti by vedlo k nepřípustné právní nejistotě ohledně existence práv a povinností, jež toto rozhodnutí založilo nebo potvrdilo. Žádný správní akt totiž nemůže být pravomocným rozhodnutím pouze pro některé případy. Pro posouzení jeho povahy musí být vždy rozhodující jeho obsah, a nikoliv to, zda samotný správní orgán považoval svůj akt za rozhodnutí nebo jen za neformální sdělení“ (podtržení doplněno městským soudem).

58. Žalobce tedy žádné nové rozhodnutí ve formálním smyslu očekávat nemůže, správní řízení o jeho původních žádostech již bylo ukončeno a prvostupňovým a napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto také o žalobcově žádosti z 30. 1. 2025. Žalobcem (toliko neurčitě tvrzená) změna postoje služebních orgánů nepředstavuje relevantní změnu, novu skutečnost. I kdyby ve věci bylo vydáno správní rozhodnutí (tentokrát i se všemi formálními náležitostmi), pro promlčení finančních nároků by žalobcovým požadavkům tímto správním rozhodnutím správní orgány stejně nemohly vyhovět.

59. V tomto směru soud dále poznamenává, že již služební orgán v prvostupňovém rozhodnutí odkazoval na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 10. 2025, č. j. – 82, v jehož bodech 26 až 28 městský soud podrobně vysvětlil genezi vyřizování žalobcem uplatněných nároků. Z uvedeného rozsudku je zřejmé, že o nárocích žalobce spojených s ukončením služebního poměru vojáka z povolání bylo v minulosti správními orgány rozhodnuto a jakým způsobem, přičemž předmětnými nároky se zabývaly rovněž soudy, včetně Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Městský soud v uvedeném rozsudku s odkazem na dřívější závěry soudů žalobci již také vysvětlil, že jeho finanční nároky jsou již promlčené.

60. Soud se nemůže ztotožnit s žalobcovou argumentací, že v rozhodnutí není posouzení bodu 1 písm. a) a c) jeho žádosti, a tedy že správní orgány nerozhodly o celém obsahu jeho žádosti. Uvedenými body žalobce žádal o poskytnutí platu za službu nad základní týdenní dobu služby (tj. přesčasy) za měsíce květen, srpen, říjen, listopad a prosinec roku 2003. Z výše odkazovaných bodů 26 až 28 rozsudku č. j. – 82, však plyne, že o totožných nárocích již rozhodnuto bylo, byť šlo o rozhodnutí toliko v materiálním smyslu. Podobně jako služební orgán na str. 3 prvostupňového rozhodnutí a pátý senát zdejšího soudu i desátý v podrobnostech odkazuje na body 32 až 34 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2013, č. j. – 50, podle kterých mimo jiné na žalobcovy nároky na proplacení služby konané nad základní dobu služby v květnu a srpnu 2003, proplacení přesčasů v roce 2003 za říjen, listopad a prosinec reagoval přípisy náčelník Školícího a vzdělávacího střediska Ministerstva obrany Komorní hrádek a posléze také ředitel sekce personální Ministerstva obrany. Městský soud proto konstatuje, že bodem 1 písm. a) a c) žalobcovy žádosti z 30. 1. 2025 se již služební orgán zabýval dostatečně.

61. Žalobní body III. a X. proto také nejsou důvodné.

Námitka opomenutí důkazních návrhů (žalobní bod V.)

62. Žalobce namítal, že služební orgán odmítl provést jím navrhované důkazy s tím, že to již není potřebné. Podle žalobce nebylo vypořádání jeho důkazních návrhů řádné a vede k libovůli.

63. Přílohou č. 1 žalobcovy žádosti z 30. 1. 2025 je soupis důkazních prostředků, které žalobce navrhoval provést k žádosti o poskytnutí platu za službu konanou nad základní týdenní dobu služby (bod 1 žádosti), k žádosti o dodatečné udělení řádné dovolené a služebního volna (body 2 a 3 žádosti), k žádosti o poskytnutí platu za jazykovou přípravu prováděnou mimo stanovenou dobu služby (bod 4 žádosti), k žádosti o zrušení rozhodnutí o snížení osobního příplatku (bod 5 žádosti), k žádosti o odškodnění za diskriminaci (bod 6 žádosti), k žádosti o poskytnutí platu za výkon služby v době přestávek ve službě (bod 7 žádosti) a k žádosti o zaplacení výkonu služby (bod 8 žádosti).

64. Služební orgán na str. 5 a 6 prvostupňového rozhodnutí (k bodu 11 žádosti) uvedl, že navrhované důkazní prostředky neprovedl, neb opodstatněné žádosti žalobce již byly v minulosti vyřízeny a s ohledem na promlčení finančních nároků by ani provedení důkazů nemohlo vést k vyhovění žalobcově žádosti. Při hodnocení věci služební orgán vycházel z informací mu známých z úřední činnosti – z předchozích řízení.

65. Uvedený postup nepovažuje soud za nezákonný. Veškeré důkazní návrhy učiněné žalobcem se vztahují k bodům 1 až 8 jeho žádosti z 30. 1. 2025. Soud již vysvětlil, že tyto nároky jsou skutečně již promlčené, což služební orgán vysvětlil s odkazem na body 39 až 41 rozsudku městského soudu č. j. – 71. S ohledem na promlčení žalobcových nároků, by ani případné provedení nových důkazů (a ani jeho vyjádření se k podkladům) nemohlo v žádném případě vést k tomu, že by žádosti žalobce mohlo být věcně vyhověno (viz rozsudek zdejšího soudu č. j. – 82, bod 31). Objasňovat důvody, pro které žalobci dříve nebylo vyhověno, tak již není třeba. V tomto ohledu městský soud se služebním orgánem plně souhlasí.

66. Soud neshledal, že by postup správních orgánů stran dokazování vykazoval znaky libovůle. Neprovedení důkazních prostředků bylo s ohledem na situaci dostatečně odůvodněno. Nebylo zapotřebí, aby o důkazních návrzích správní orgány rozhodovaly „per nárok“, tj. aby u každého jednotlivého bodu uváděly důvody, pro které konkrétní důkazní prostředky neprovedly. Důvod, pro který správní orgány důkazem žalobcem navrhované důkazní prostředky neprovedly, je totiž totožný u všech navržených důkazních prostředků napříč všemi osmi body žalobcovy žádosti.

67. Žalobce v žalobě přitom nijak konkrétně nepolemizuje s tím, že jeho nároky uplatněné v bodech 1 až 8 jeho žádosti jsou již promlčené. V žalobě ani v replice nevysvětlil, jak by provedení uvedených důkazů podle jeho názoru mohlo vést k vydání nového rozhodnutí, kterým by bylo o jeho žádosti pozitivně rozhodnuto. Za žalobce přitom správní soud nesmí argumenty domýšlet.

68. Žalobní bod V. proto není důvodný.

Námitky směřující k nedodržení závazného právního názoru soudu (žalobní bod VI.)

69. Žalobce dále namítal, že byla zkrácena jeho práva nahlížet do spisu a v této souvislosti namítat podjatost a vyjádřit se k podkladům. V uvedeném spatřoval porušení závazného právního názoru zdejšího soudu vysloveným v bodě 42 zrušujícího rozsudku zdejšího soudu č. j. – 34.

70. K bodu 10 žalobcovy žádosti, kterým požadoval umožnění nahlížení do spisu, služební orgán v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, že žalobce již dříve informoval o tom, že některé historické dokumenty jsou uloženy ve Vojenském ústředním archivu v Praze, a že řada dokumentů již neexistuje – byla skartována. Upozornil na to, že v roce 2021 bylo nahlížení do spisu umožněno zasláním kopie správního spisu. Upozornil na judikaturu a komentářovou literaturu, podle které lze o nahlédnutí do spisu požádat kdykoliv za dobu existence spisu. Dodal, že v nyní projednávané věci není třeba nahlížení do spisu umožnit, neb do spisu nebyly žádné nové y či důkazy zakládány. Žalovaný poté k námitce nerespektování závazného právního názoru soudu (bodů 41. a 42. zrušujícího rozsudku zdejšího soudu) na str. 4 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce neupřesnil, v čem tento rozpor spatřuje, a vyložil, že tento právní názor neukládá služebnímu orgánu aby o každé opakující se žalobcově žádosti vydat rozhodnutí – musí však jeho žádosti věcně zpracovat.

71. Městský soud k uvedenému zdůrazňuje, že správní orgány byly ve zde přezkoumávaném řízení podle vázány právním názorem vysloveným městským soudem ve zrušujícím rozsudku č. j. – 34. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu má nerespektování závazného právního názoru vysloveného správním soudem ve zrušujícím rozsudku za následek zrušení nového rozhodnutí správního úřadu pro nezákonnost bez dalšího (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. - 25, č. NSS, či ze dne 23. 9. 2004, č. j. - 25). Dříve vysloveným názorem zrušujícího rozsudku městského soudu je přitom v tomto řízení vázán i desátý senát nehledě na jeho případně odlišný náhled na správnost a zákonnost závěrů zrušujícího rozsudku. Krajský soud je totiž při opakovaném posuzování stejné věci vázán svým dříve vysloveným právním názorem, a to bez ohledu na konkrétní senát, kterému byla věc přidělena ( ). To platí za předpokladu, že se v období mezi jeho jednotlivými rozhodnutími nezměnily skutkový nebo právní stav věci ani judikatura pro krajský soud závazná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2024, č. j. – 72).

72. Je však nezbytné upřesnit, že závaznost právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku se dotýká jen nosné části takového rozhodnutí (ratio decidendi). Úvahy soudu vyslovené nad rámec soudního přezkumu (obiter dictum) takovou závaznou povahu nemají (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2025, č. j. – 41, bod 24).

73. Městský soud přitom v bodě 42 zrušujícího rozsudku konstatoval: „Z žalobcovy žádosti je navíc zřejmé, že přinejmenším v části, v níž žalobce žádal o nahlédnutí do spisu (viz výše žádost ad 10 shrnutá v bodu 26 odůvodnění), nebylo o jeho žádosti v minulosti rozhodnuto v celém rozsahu. Žalobce žádal o nahlédnutí do všech spisů v jeho věcech od srpna 2003 do dne podání žádosti. Je zřejmé, že o takové žádosti služební orgány doposud nerozhodovaly, neboť žádost zahrnuje i např. „novější“ spis o žalobcově žádosti z 15. 1. 2024, kterou posuzoval zdejší soud v již zmíněném rozsudku čj. -82. Navíc i zde platí též to, že žalobce může o nahlédnutí žádat opakovaně“.

74. Nosnou úvahou zrušujícího rozsudku bylo však to, že správní orgány zvolily nesprávný důvod pro zastavení řízení – zjevnou bezpředmětnost. Právě proto městský soud původní rozhodnutí správních orgánů zrušil (viz body 39 až 41, 43 a 44 a zejména bod 46 rozsudku č. j. – 34). Z výše uvedeného se soudu podává, že úvaha jedenáctého senátu stran toho, že o žalobcových žádostech o nahlížení do spisu nebylo doposud rozhodnuto v celém rozsahu, nepředstavuje onu nosnou úvahu zrušujícího rozsudku, která by byla pro správní orgány i pro soudy při přezkumu nových rozhodnutí ve věci závazná. To neznamená, že pokud o žalobcově žádosti o nahlížení do spisu nerozhodly, nedopustily se pochybení. V takovém případě si však desátý senát samostatně posoudí, zda měla taková vada – pokud je přítomna – vliv na zákonnost správních rozhodnutí. Není to však důvodem pro zrušení správních rozhodnutí pro nerespektování názoru soudu bez dalšího, jak je tomu u závazného právního názoru.

75. Zdejší soud již v bodě 32 rozsudku č. j. – 82 vysvětlil, že v případě skartovaných spisů již nahlížení umožnit nelze. Tento názor obstojí stran skartovaných spisů i zde. Žalobce však žádal o nahlédnutí do všech spisů – tj. vedle spisů o původních žádostech také do správních spisů k jeho žádostem, které doposud skartovány nebyly.

76. Z ustanovení plyne, že účastníci řízení a jejich zástupci (příp. podpůrci) mají právo nahlížet do spisu, a to i v případě, kdy je rozhodnutí již v právní moci. Uvedené právo není ničím podmíněno a je tedy v zásadě nerozhodné, za jakým účelem hodlá účastník řízení do spisu nahlížet (oproti právu jiných osob nahlížet do spisu ve smyslu , jejichž nahlížení do spisu je podmíněno splněním v ustanovení vymezených podmínek). Podle poté platí, že „[o]depře-li správní orgán osobě nahlížet do spisu nebo jeho části, vydá o tom usnesení, které se oznamuje pouze této osobě“.

77. Z napadeného i prvostupňového rozhodnutí je evidentní, že správní orgány nevydaly usnesení ve smyslu , ale celé řízení o žádosti rovnou zastavily. Nerozhodovaly tedy separátně o žalobcově procesním právu na nahlížení do spisů a přistoupily rovnou k zastavení řízení.

78. Městský soud nicméně neshledal, že by postupem správních orgánů došlo k porušení práv žalobce způsobem, který by zakládal nezákonnost průběhu správního řízení a přezkoumávaných správních rozhodnutí. K otázce přístupu k podkladům se již soud vyjádřil výše s tím, že dokazování nebylo provedeno, podklady nebyly do spisu doplněny a žalobce proto v tomto ohledu na svých právech krácen nebyl.

79. Soud se nemůže ztotožnit ani s žalobcovými námitkami stran tvrzené snahy správních orgánů zakrýt skutečný stav dokumentace a podkladů rozhodnutí. Z prvostupňového i napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé z jakých podkladů správní orgány vycházely, resp. která dřívější rozhodnutí ve svých úvahách zohlednily. Z obou rozhodnutí je tak zřejmé, které relevantní skutečnosti byly pro věc rozhodující a žalobce tak má možnost proti tomu uplatnit procesní obranu nyní v žalobě.

80. Pokud si žalobce stěžuje, že nebylo vyhověno jeho žádosti o informaci o úředních osobách nebylo vyhověno, soudu není zřejmé, jakou žádost má na mysli. Jeho žádosti z odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí totiž bylo vyhověno přípisem služebního orgánu ze dne 21. 4. 2026, č. j. MO 399834/2026-7542. V něm bylo žalobci vysvětleno, že vyřízení žalobcovy žádosti z 30. 1. 2026 bylo provedeno vrchním ministerským radou ze sekce státního tajemníka Ministerstva obrany Mgr. S. H. Žalobci zde též bylo vysvětleno, že odvolací řízení pro ministra obrany zajišťuje Kancelář ministra obrany.

81. Podle platí, že „[k]aždá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen " "), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit“. Podle zákona o vojácích z povolání se však na řízení ve věcech služebního poměru nevztahuje. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. – 45 (viz bod 61) nicméně otázku podjatosti úřední osoby a jejího vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí může posoudit správní soud.

82. V době podání žaloby (16. 6. 2026) již žalobci identita osoby pověřené vypracováním prvostupňového rozhodnutí známa byla (vedle přípisu služebního orgánu ze dne 21. 4. 2026, č. j. MO 399834/2026-7542, viz také obsah žaloby k žalobnímu bodu VII.). Přesto však žalobce žádné konkrétní výhrady stran podjatosti Mgr. H. neuplatnil. Městský soud se tedy námitkou více otázkou podjatosti nemůže zabývat.

83. Žalobce v rámci VI. žalobního bodu předestřel také svou domněnku o tom, že na přípravě obou rozhodnutí se podílely stejné osoby. Nejasná námitka stylistické podobnosti dokumentů k takovému závěru nepostačuje, z výše uvedeného vysvětlení, které se žalobci dostalo, se nadto podává, že o odvolání rozhodovala jiná organizační jednotka v rámci Ministerstva obrany. Ve správním spise je založena informace pro ministra obrany z 24. 3. 2026, podle které byl přípravou návrhu unesení o odvolání, které podal žalobce proti usnesení státního tajemníka v Ministerstvu obrany č. j. MO 38332/2026-7542 ze dne 13. ledna 2026, pověřen JUDr. J. D. Jako referent je označena pplk. Mgr. J. L., MBA. Žalobcovu teorii o tom, že obě rozhodnutí zpracovávala stejná osoba, lze proto vyloučit. Otázka prokázání pověření těchto osob k těmto úkonům je poté podle názoru soudu pro věc zcela nadbytečná, jelikož samotná rozhodnutí ve věci vydaly služební orgány, proti nimž žalobce námitky uplatnit měl a mohl.

84. V kontextu výše uvedeného tedy zkrácení práva nahlížet do správních spisů nemělo vliv na žalobcova procesní práva. Neumožněním nahlížení do správních spisů nepředstavuje porušení závazného právního názoru soudu a byť jde o vadu, nedosahuje intenzity potřebné pro vyslovení nezákonnosti správních rozhodnutí, protože zásahu do žalobcových práv, které by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí, tímto postupem nedošlo.

85. Žalobní bod VI. proto není důvodný.

Námitka nedostatečného vypořádání procesních návrhů významných pro spravedlivý proces (žalobní bod VII.)

86. Dalším žalobním bodem žalobce brojil proti konstatování žalovaného v posledním odstavci na str. 6 napadeného rozhodnutí. Jde o to, že žalobce v rámci odvolání z 5. 2. 2026 proti prvostupňovému rozhodnutí uplatnil nové žádosti o zaslání stejnopisů rozhodnutí, o nahlédnutí do spisu a o poskytnutí informací podle (viz str. 4 a 5 odvolání).

87. K nahlédnutí do spisu se již soud vyjádřil výše. V rámci tohoto žalobního bodu se tedy soud soustředí především na zbývající dva požadavky uplatněné v odvolání.

88. Žalovaný podle názoru soudu postupoval správně, když stran vyřízení žádosti postoupil věc služebnímu orgánu a zabýval se jen tou argumentací, které představovala samotné odvolání. Služební orgán v odvolání uplatněné požadavky vyřídil přípisem ze dne 21. 4. 2026, č. j. MO 399834/2026-7542, tedy své povinnosti ve smyslu dostál. Upřesnil také, že výpisy z vyžádaných rozhodnutí již žalobci v roce 2018 poskytnul a byla mu proto k dispozici.

89. Skutečnost, že k vypořádání žádostí uplatněných v odvolání došlo až po vydání napadeného rozhodnutí není vadou. Účelem odvolacího řízení byl přezkum zákonnosti a správnosti prvostupňového rozhodnutí, nikoliv vypořádání nových v odvolání uplatněných požadavků a žádostí. Ostatně ze spisu plyne, že žalobce opakovaně v rámci uplatněných opravných prostředků v rámci správního řízení vznáší nové požadavky a podněty, které je následně nutné postoupit k vyřízení orgánům prvního stupně.

90. Žalobní bod VII. proto není důvodný.

Námitka neprokázané věcné příslušnosti a pravomoci orgánu I. a II. stupně (žalobní bod VIII.)

91. Podle žalobce nebylo prokázáno konkrétní zmocnění a rozsah příslušnosti k projednání jednotlivých nároků zahrnutých do žádosti.

92. Státní tajemník rozhodoval o žádosti žalobce na základě § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, protože se žádost týkala práv a povinností souvisejících s jeho služebním poměrem. Podle tohoto ustanovení právní úkony ve věcech služebního poměru činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem ministra obrany velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci. Dle článku 29 písm. a) Organizačního řádu ministerstva obrany státní tajemník v Ministerstvu obrany je služebním orgánem podle a f) , dle článku 29 písm. b) Organizačního řádu ministerstva obrany řídí činnosti související se zajišťováním organizačních věcí státní služby, správy služebních vztahů a odměňování státních zaměstnanců a vedoucího služebního úřadu podřízeného Ministerstvu obrany podle

93. Podle však současně platí, že „[k] novému řízení poté, co bylo rozhodnuto o obnově řízení, nebo k novému řízení podle je příslušný správní orgán, který byl příslušný k původnímu řízení v prvním stupni. Odvolací správní orgán je příslušný tehdy, jestliže řízení bylo obnoveno z důvodů, jež se týkaly výlučně řízení před tímto správním orgánem“.

94. Městský soud přitom již dříve žalobci vysvětlil, že „vzhledem k tomu, že o nárocích žalobce bylo původně rozhodnuto přípisem náčelníka Školícího a vzdělávacího střediska MO ze dne 1. 3. 2004 a posléze přípisem ředitele sekce personální MO ze dne 7. 4. 2004, přičemž pozice ředitele sekce personální MO byla nahrazena pozicí státního tajemníka, byl státní tajemník v dané věci oprávněn rozhodnout jakožto správní orgán, jenž rozhodoval v původním řízení v prvním stupni (tj. ředitel sekce personální MO ze dne 7. 4. 2004)“ (viz bod 33 rozsudku zdejšího soudu č. j. – 82).

95. Desátý senát neshledal důvodu se od dříve vysloveného závěru zdejšího soudu odchýlit. Žalobce sám stran věcné příslušnosti a pravomoci orgánu I. a II. stupně nečiní konkrétní námitky, s výše uvedeným názorem soudu, který byl vysloven v jeho věci, nikterak nepolemizuje. Neuplatnil žádné námitky podjatosti vůči služebním orgánům, jež mu byly známy a které ve věci rozhodovaly – tj. vůči státnímu tajemníkovi a ministru obrany. Námitka, že konkrétní zmocnění služebního orgánu nebylo prokázáno, neb odkazované vnitřní rozkazy nejsou veřejně přístupné, se nadto obsahově vztahuje k vypořádání žalobcovy žádosti uplatněné v odvolání, které služební orgán vypořádal přípisem z 21. 4. 2026, č. j. MO 399834/2026-7542; to však není předmětem tohoto soudního přezkumu, jeho případnými nedostatky se zde soud nemůže zabývat.

96. Ani VIII. žalobní bod proto není důvodný.

Námitka, že rozhodnutí bylo prvním úkonem v řízení (žalobní bod IX.)

97. Stran IX. žalobního bodu soud uvádí, že zastavení řízení může být prvním úkonem v řízení, jsou-li pro takový postup splněny podmínky. I tuto námitku žalobce bezúspěšně uplatnil již v řízení před zdejším soudem vedeným pod sp. zn. .

98. Žalobce sice namítá, že uvedený postup odporuje zásadám správního řízení a vede k vadě s vlivem na zákonnost rozhodnutí, tyto své úvahy však blíže nerozvádí. K nahlížení do spisu, výzvě k vyjádření k podkladům se soud vyjádřil již výše. V řízení postačovalo, vycházel-li služební orgán a posléze také žalovaný z jim úředně známých skutečností (v podrobnostech viz vypořádání V. žalobního bodu). Jelikož nebylo třeba provádět dokazování a obsah žádosti neodůvodňuje vydání nového rozhodnutí, služební orgán mohl podle bez nutnosti dalších úkonů řízení zastavit.

99. Ani žalobní bod IX. tedy není důvodný.

V. Závěr a náklady řízení

100. Soud tedy neshledal žalobní námitky žalobce jako důvodné, proto žalobu podle jako nedůvodnou výrokem I. zamítl.

101. Výroky II. a III. o nákladech řízení jsou odůvodněny , podle kterého má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů účastník, který měl ve věci úspěch. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá proto nárok na náhradu nákladů. Žalovaný sice v řízení úspěšný byl, nevznikly mu však náklady nad rámec běžné úřední činnosti, a proto ani jemu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Soud přiznané osvobození od soudních poplatků kdykoliv za řízení odejme, a to i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.

Praha, 29. září 2026

JUDr. Jaromír Klepš v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.