Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
25 Af 35/2023 - 126.pdf
PDF · 0 B
No categories available
25 Af 35/2023 - 126
Legal thesis
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci
žalobce: ALPEX Przedsiębiorstwo Budownictwa Górniczego, Sp. z o. o.
sídlem Opolska 1E, 44-335 Jastrzębie-Zdrój, Polská republika,
zastoupený advokátem Mgr. Januszem Sabelou,
sídlem Moskevská 172/13, 737 01 Český Těšín
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 28506/23/5200-10421-712985 ze dne 31. 8. 2023, ve věci daně z příjmů fyzických osob,
takto:
I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. 8. 2023, č. j. 28506/23/5200-10421-712985, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 33 880 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Janusze Sabely, advokáta se sídlem Moskevská 172/13, 737 01 Český Těšín.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobou ze dne 25. 9. 2023 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. 28506/23/5200-10421-712985 ze dne 31. 8. 2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla k odvoláním žalobce zčásti změněna a zčásti potvrzena rozhodnutí (platební výměry) Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj č. j. 1623988/22/3212-50522-809941 ze dne 6. 4. 2022 a č. j. 4512942/22/3212-50522-809941 ze dne 14. 12. 2022. Prvním prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci dodatečně stanovena za období roku 2017 daň z příjmů fyzických osob ve výši 11 023 549 Kč a penále; druhým prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci dodatečně stanovena za období roku 2018 daň z příjmů fyzických osob ve výši 8 893 739 Kč a penále. Důvodem dodatečného stanovení daně byla v obou případech skutečnost, že správce dan dospěl po provedených daňových kontrolách k závěru, že žalobce částky deklarované jako zahraniční stravné, které žalobce neuváděl v mzdových listech, převyšovaly jejich výší umožněnou českými právními předpisy. Žalovaný změnil prvostupňová rozhodnutí tak, že je zrušil v částech, jimiž bylo žalobci stanoveno penále.
Žaloba a její doplnění
2. Žalobce v žalobě uvedl, že je polskou obchodní společností, která mj. zaměstnává polské občany na základě pracovních smluv řídích se polským právem. Na základě obchodních smluv uzavřených se společností OKD, a. s., vznikla žalobci na území ČR stálá provozovna. Žalobce vysílal své pracovníky (polské občany) na pracovní cesty do ČR, a to konkrétně do dolů OKD, a. s. Žalobce vydal na základě polských právních předpisů vnitřní směrnici o odměňování zaměstnanců (Uchwała nr 1/XI/2016). Žalovaný nezpochybnil, že žalobcem vyplacení cestovní náklady byly v souladu s polským právem. České pracovní právo se na stanovení nároku na náhradu cestovních výdajů nemůže uplatnit, nelze ho dovodit z ustanovení § 319 odst. 1 písm. i) zákoníku práce , neboť to nebylo v předmětných zdaňovacích obdobích účinné; navíc i předmětné ustanovení vylučuje použití české úpravy v oblastech, kde jsou práva, vyplývající z jiného právního řádu členského státu EU výhodnější. Žalobce následně poukázal na rozhodnutí polských soudů, které potvrdily vhodnost volby polského práva pro pracovní vztahy zaměstnanců žalobce pracující v ČR. Žalobce má zato, že je chybný názor správních orgánů, že na zahraniční cesty pracovníků žalobce je třeba použít úpravu zákoníku práce platnou pro tuzemské pracovní cesty, a to z důvodu absence úpravy pro zahraniční pracovní cesty do ČR. Uplatnění tuzemského stravného je však značně diskriminační; rozdíl mezi výší tuzemského a zahraničního stravného je 500 %. Žalobce se dovolával směrnice 96/71/ES, podle níž má mít dle jeho názoru zahraniční zaměstnanec vyslaný do místa výkonu práce v ČR stejné nároky jako český zaměstnanec vyslaný do ciziny. Vnitrostátní úprava nemůže diskriminovat volný pohyb pracovní síly. Pokud u českého zaměstnance nejsou dle § 6 odst. 7 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP “), zdaňovány náhrady při zahraniční pracovní cestě, neměly by být ani zdaňovány u zahraničního zaměstnance při jeho zahraniční pracovní cestě. Názor žalovaného, že podmínkou pro uznání zahraničních náhrad polskému zaměstnanci do ČR je stanovení její výše v českém právu je nelogický, protože žádný stát nevydává denní sazby pro občany cizích zemí cestujících za prací na jeho území. Dle názoru žalobce došlo postupem žalovaného k porušení čl. 22 Dohody mezi Polskou republikou a Českou republikou o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovým únikům v oboru daní z příjmů, podle nějž státní příslušníci jednoho smluvního státu nebudou podrobeni ve druhém smluvním státě žádnému zdanění nebo jakýmkoliv povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění a spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeni státní příslušníci tohoto druhého státu. Finanční orgány však s osobami v obdobné situaci zacházejí rozdílně. Diety a další benefity polských zaměstnanců nejsou součástí jejich mzdy. O rozporuplnost argumentace žalovaného dle žalobce svědčí i to, že správce daně posuzoval rozdílně vyplacené cestovní náhrady u téhož subjektu při jejich posuzování v rámci daňových kontrol na daň z příjmů právnických osob a daň z příjmů fyzických osob. Meritem sporu je dle žalobce otázka, zda „zvláštní právní předpis“ uvedený v § 6 odst. 7 písm. a) ZDP je vždy jen českým právním předpisem. Žalobce má zato, že toto ustanovení nevylučuje aplikaci zahraničního právního předpisu. Argumentace závěry koordinačního výboru je nedostatečná, neboť ani tyto závěry neobsahují přesvědčivé odůvodnění. Pokud se týče odkazu v poznámce, pak tato nemá normativní charakter, navíc tam uvedený odkaz na pasáž v zákoníku práce je uvozena slovem „například“. Výklad zaujatý správcem daně je v rozporu i s primárním právem EU, neboť tvoří překážku volného pohybu pracovníků, podle tohoto výkladu může žalobce u svých pracovníků vyjmout ze zdanění pouze částky ve výši asi 8 €, kdežto při cestě českého pracovníka do Polska by daňově relevantní stravné bylo dle českých předpisů 35 € a při cestě polského pracovníka do ČR by bylo dle polských předpisů dokonce 41 €. Závěrem žalobce namítl své legitimní očekávání, neboť při daňové kontrole zaměřené na daň z příjmů právnických osob za roky 2007 a 2008 správce daně posuzoval i oprávněnost vyplacení cestovních náhrad a přijal jako normu, určující limit dle § ZDP polský právní předpis.
3. V doplnění žaloby ze dne 11. 12. 2023 žalobce namítl, že Česká republika nesplnila povinnost zveřejnění podrobných a ucelených informací dle směrnice (EU) 2018/957, kterou se mění směrnice 96/71/ES. Sporná otázka nebyla orgány státní správy vyřešena, přestože byla předmětem jednání koordinačního výboru dne 23. 2. 2011; absence nějakého sjednocujícího stanoviska nemůže jít žalobci k tíži. Žalobce navrhl, aby v návaznosti na shora uvedenou směrnici byla položena předběžná otázka. Závěrem vyzval soud k uplatnění zásady in dubio pro libertate.
Vyjádření k žalobě a jeho doplnění
4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 6. 12. 2023 zrekapituloval průběh řízení a obsah žaloby, v níž identifikoval čtyři okruhy námitek, k nimž podal vyjádření, které plně korespondovalo s argumentací obsaženou v napadeném rozhodnutí. K ustanovení § 319 zákoníku práce žalobce uvedl, že toto nemá na předmětný případ žádný vliv, neboť § 6 odst. 7 písm. a) ZDP stanovuje pravidla pro zdanění cestovních náhrad, pokud podléhají dani v ČR, bez ohledu na to, podle jakého práva jsou cestovní náhrady vypláceny. K námitce nesprávného výkladu § 6 odst. 7 písm. a) ZDP žalovaný s odkazem na odůvodněné stanovisko Ministerstva financí uvedl, že „zvláštní právní předpis“ znamená vždy pouze a jen český právní řád; pokud zákonodárce z ZDP uvažoval o použití jiného právního řádu, formuloval to výslovně. Poznámka pod čarou, která ostatně nemá normativní charakter, míří slovem „například“ na jiné tuzemské podzákonné předpisy. Ze znění § 6 odst. 7 písm. a) ZDP vyplývá, že toto pouze stanovuje, do jaké výše nejsou cestovní náhrady u zaměstnance předmětem daně, a to nezávisle na tom, podle jakého právního řádu jsou poskytovány. Protože české právní předpisy nestanoví zahraniční stravné zahraničního pracovníka vysílaného na zahraniční pracovní cestu do ČR, je nutno vycházet z horní hranice stravného pro vnitrostátní pracovní cestu. Žalovaný dále k námitce porušení zásady legitimního očekávání zdůraznil, že předchozí daňové kontroly vedené za zdaňovací období let 2007 a 2008 se týkal daně z příjmů právnických osob (nikoli fyzických osob). Nejednalo se ani o skutkově obdobný případ, a už vůbec nelze na základě těchto kontrol dovodit jednotnou, ustálenou a dlouhodobou činnost finančních orgánů. Navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
5. Ve vyjádření k doplnění žaloby ze dne 31. 1. 2024 žalovaný namítl, že žalobní bod týkající se nezveřejnění pracovních podmínek pro pracovníky vyslané do ČR představuje opožděný žalobní bod. Navíc i věcně směrnice, z níž plyne povinnost, které se žalobce dovolává, neupravuje zdanění cestovních náhrad. Pro aplikaci zásady in dubio pro libertate nejsou splněny podmínky, neboť zde nejsou žádné rovnocenné konkurenční výklady právní normy. Nedůvodný je také požadavek obracet se na Soudní dvůr EU, neboť výklad § 6 odst. 7 písm. a) ZDP je jednoznačný není v rozporu s evropským právem.
První rozhodnutí krajského soudu, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a další postup krajského soudu
6. Krajský soud poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy napadené rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s. “), přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s. s. ř. s. ), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
7. V rozsudku č. j. 25 Af 35/2023 -55 ze dne 26. června 2025 uvedl, že se ve shodě se žalovaným domnívá, že výše nezdanitelných náhrad má být určena podle českého právního předpisu; protože však neexistuje český právní předpis, který by stanovil výši cestovních výdajů pro zahraničního pracovníka konajícího pracovní cestu do ČR, je třeba použít analogicky úpravu nejbližší. Za tu považoval soud úpravu zahraničního stravného pro českého občana cestujícího do ciziny – kdy ať v případě cesty do Polska či do země výslovně v seznamu zemí neuvedené, činila výše stravného 35 €. Částky českého stravného pro českého zaměstnance ve výši v přepočtu 7,79 €, resp. 8,70 € považoval prima facie za diskriminační vzhledem k částce 35 €, která byla minimální částkou zahraničního stravného v rozhodné době. Všechny ostatní žalobní námitky neshledal soud důvodnými.
8. Ke kasační stížnosti žalovaného byl rozsudek krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 112/2025 -34 ze dne 27. 4. 2026. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že pokud české pracovní zákonodárství nepamatuje na konstelaci, v níž v ČR koná pracovní cestu zaměstnanec zahraničního zaměstnavatele, jedná se o skrytou mezeru v zákoně, kterou je třeba vyplnit analogií. Nejvyšší správní soud však měl zato, že při volbě aplikovatelné analogické úpravy postupoval nedůsledně a jeho závěr o použití výše zahraničního a nikoli domácího stravného nebyl dostatečně a přezkoumatelně odůvodněn. Stejně tak nebyla dostatečně zdůvodněna aplikace článku 22 česko-polské mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Krajskému soudu uložil znovu posoudit, která z právních úprav cestovních náhrad (stravného) zaměstnanců je nejvhodnější k analogickému použití v případě zaměstnance polského zaměstnavatele konajícího pracovní cestu do České republiky a přihlédnout přitom k účelu, pro který zákon zmocnil Ministerstvo financí stanovit právním předpisem výši základní sazby zahraničního stravného (§ 189 odst. 4 zákoníku práce ). Volbu vhodné úpravy cestovních náhrad uložil soudu provést při současném respektování zákazu diskriminace ve smyslu článku 22 odst. 1 česko‑polské smlouvy. Za tím účelem mu uložil vyložit jeho smysl v kontextu celé této smlouvy a za pomoci příslušného komentáře k modelové smlouvě OECD, která byla vzorem pro formulaci česko‑polské smlouvy.
9. Krajský soud následně postupoval v řízení jsa vázán dle § 110 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. právním názorem a pokynem Nejvyššího správního soudu. Nařídil dne 30. 9. 2026 ústní jednání.
10. U jednání zástupce žalobce podrobně argumentoval v intencích pokynu Nejvyššího správního soudu pro použití analogie s úpravou českého zahraničního stravného. Použitá analogie dle něj nesmí jít v neprospěch daňového subjektu, což plyne z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobo d a nejméně z rozsudku NSS č. j. 3 Afs 327/2021 -60 a usnesení RS NSS č. j. 1 Afs 231/2022 -44. Analogie musí zachovat podstatné znaky potřebné regulace, proto měl za to, že takovým podstatným znakem je výkon práce v zahraničí, nikoli tuzemská pracovní cesta, kdy nelze ignorovat přeshraniční povahu vyslání. Zdůraznil zákaz diskriminace plynoucí z čl. 22 odst. 1 česko-polské smlouvy, kdy za referenční vzorek považoval českého pracovníka vysílaného do Polska. Odvolal se dále na volný pohyb osob zaručený čl. 45 a 56 SFEU, přičemž se dovolával rozsudků SFEU ve věcech C-10/14, C-234/01 a C-279/93.
11. Pracovnice žalovaného u jednání odkázala na dosavadní písemnosti, zejména pak na doplnění vyjádření ze dne 22. 9. 2026, kde žalovaný podrobně argumentoval v intencích pokynu Nejvyššího správního soudu pro použití analogie s úpravou českého tuzemského stravného. Akcentoval to, že smyslem částek stravného je nahradit zaměstnanci výdaje na stravu vzniklé v souvislosti s pracovní cestou. Stravné proto musí reflektovat cenovou hladinu místa, kde je strava konzumována. V ČR je výše stravného koncipována dle § 189 odst. 1 zákoníku práce podle údajů Českého statistického úřadu o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejném stravování. Tuzemské stravné tak lépe odráží očekávané náklady na stravování v tuzemsku. Z komentáře k modelové smlouvě OECD (verze z roku 2010) akcentoval, že záměrem smlouvy nemůže být poskytovat zahraničním státním příslušníkům či nerezidentům lepší daňové zacházení, než které je poskytováno státním příslušníkům či rezidentům, dále uvedl, že výraz „za stejných okolností“ odkazuje na daňové subjekty nacházející se v podobné právní a faktické situaci; základní otázkou je, zda se dvěma osobami, které jsou rezidenty stejného státu bylo odlišně zacházeno pouze z důvodu různé státní příslušnosti. Žalovaným uplatněná výše stravného je stejná jak pro státního příslušníka Polska, tak pro státního příslušníka ČR, a to ať už jsou nebo nejsou tuzemskými rezidenty. Naopak aplikace českého zahraničního stravného by naopak zvýhodnila polské státní příslušníky oproti českým.
12. Po provedeném dokazování a slyšení stran dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného nemůže obstát.
Skutková zjištění
13. Ze správních spisů soud zjistil, že u žalobce byla správcem daně zahájena dne 20. 2. 2021 daňová kontrola na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2017 a dne 1. 3. 2022 daňová kontrola na tutéž daň za zdaňovací období roku 2018. V průběhu daňové kontroly bylo zjištěno, že daňový subjekt – daňový rezident Polska – zahrnul do daňově účinných nákladů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů cestovní náhrady v celkové výši 108 586 760 Kč (z toho zahraniční stravné činilo 91 028 250 Kč) v roce 2017 a v celkové výši 88 856 069 Kč (z toho zahraniční stravné činilo 74 624 653 Kč) v roce 2018, které daňový subjekt deklaroval jako cestovní náhrady zaměstnanců – daňových rezidentů Polska, které se dle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP nepovažují za příjmy ze závislé činnosti. Na základě skutečností zjištěných v průběhu daňové kontroly dospěl správce daně k závěru, že částky deklarované daňovým subjektem jako zahraniční stravné, které daňový subjekt neuváděl ve mzdových listech a které byly zaměstnancům vypláceny podle polských právních předpisů, převyšují jejich výši stanovenou a umožněnou českými právními předpisy, a to o částku v celkové výši 37 107 540 Kč v roce 2017 a v celkové výši 43 337 679,37 Kč v roce 2018. Tyto částky proto správce daně posoudil jako příjem zaměstnanců podle § 6 odst. 1 zákona o daních z příjmů, z níž měla být daňovým subjektem sražena a odvedena záloha na daň dle § 38h odst. 1 a násl. zákona o daních z příjmů. Správce daně své závěry za rok 2017 shrnul ve Zprávě o daňové kontrole ze dne 25. 3. 2022, která byla daňovému subjektu doručena společně s oznámením o ukončení daňové kontroly dne 28. 3. 2022, za rok 2018 ve Zprávě o daňové kontrole ze dne 6. 12. 2022, která byla daňovému subjektu doručena společně s oznámením o ukončení daňové kontroly dne 7. 12. 2022. Na základě zpráv o daňové kontrole správce daně shora citovanými platebními výměry dodatečně stanovil daňovému subjektu k přímé úhradě daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období let 2017 a 2018. Platové výměry žalobce napadl odvoláními ze dne 4. 5. 2022 a 4. 1. 2023. O obou bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutí žalovaného. Ten dospěl k závěru, že žalobci bylo nezákonně stanoveno penále, doměřenou daň však shledal zcela v souladu s daňovými předpisy.
14. Z polské sbírky zákonů (Dzennik Ustaw RP), konkrétně z nařízení ministra práce a společenské politiky č. 167/2013 ze dne 5. 2. 2013 a oznámení téhož ministra č. 2190/2023 ze dne 12. 10. 2023 soud ověřil, že výše diety polského zaměstnance při zahraniční cestě do ČR činila v rozhodné době 41 €. Z tiskové zprávy Eurostatu č. 102/2018 ze dne 20. 6. 2018 soud zjistil, že spotřebitelské ceny za jídlo a nealkoholické nápoje činily v roce 2017 v ČR 86 % evropského průměru a v Polsku 65 %; krajní hodnoty u členských států EU byly 150 % (Dánsko) a 62 % (Rumunsko). Z tiskové zprávy Eurostatu č. 101/2019 ze dne 20. 6. 2019 soud zjistil, že spotřebitelské ceny za jídlo a nealkoholické nápoje činily v roce 2018 v ČR 84 % evropského průměru a v Polsku 69 %; krajní hodnoty u členských států EU byly 130 % (Dánsko) a 66 % (Rumunsko).
Otázka použitelného práva
15. Pro vyřešení sporu mezi stranami je zásadní otázka použitelného práva v odkaze ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) ZDP .
16. Citované ustanovení stanoví: „Za příjmy ze závislé činnosti se nepovažují a předmětem daně, kromě příjmů, které nejsou předmětem daně podle § 3 odst. 4, dále nejsou náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem činnosti, ze které plyne příjem ze závislé činnosti, do výše stanovené nebo umožněné zvláštním právním předpisem5) pro zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce , jakož i hodnota bezplatného stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách; jiné a vyšší náhrady, než stanoví tento zvláštní právní předpis, jsou zdanitelným příjmem podle odstavce 1.“ Poznámka pod čarou č. 5 uvádí: „5) Například část sedmá hlava třetí zákoníku práce .“
17. Mezi stranami je zásadní spor o to, co může být oním „zvláštním právním předpisem“, stanovícím maximální výši cestovních náhrad nepodléhajících dani. Žalobce se snaží dovodit, že tímto právním předpisem může být i předpis zahraniční, v jeho případě polský. Žalovaný naopak trvá na tom, že se může jednat jen o předpis český.
18. Soud se ztotožňuje s právním názorem žalovaného, jak je vyjádřen v napadeném rozhodnutí, na nějž plně odkazuje.
19. Soud předně připomíná, že samotný text zákona dává do souvislosti onen „zvláštní právní předpis“ s ustanoveními českého zákoníku práce – a to jednak v samotném textu zákona, jednak v poznámce pod čarou. Již z uvedené souvislosti lze usuzovat na záměr zákonodárce odkazovat na výlučně české právo. Ze samotné doktríny státní suverenity plyne, že právní řád považuje za normativní jen vnitrostátní právo, není-li cizí nebo mezinárodní právo „vtaženo“ do národního právního řádu, ať už ústavním nebo obyčejným zákonem. ZDP na vícero místech, pokud počítá se zahraniční právní úpravou, výslovně na ni odkazuje. Ve sporném ustanovení nejenže na ni neodkazuje, ale výslovně odkazuje na český zákoník práce .
20. Soud zcela přitaká žalovanému v tom, že je nerozhodné, podle jakého práva jsou uzavřeny pracovněprávní vztahy a podle jakého práva jsou poskytovány cestovní náhrady, neboť ZDP stanoví nezávisle na těchto skutečnostech horní hranici cestovních náhrad nepodléhajících dani. Jedná se o promítnutí obecné zásady, že veřejné právo se uplatňuje nezávisle na právu soukromém.
21. Uvedený závěr krajského soudu potvrdil i Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném zrušovacím rozsudku (odst. 13), kdy akcentoval, že „prameny práva jiných subjektů mezinárodního práva lze inkorporovat do českého pozitivního práva jen mezinárodní smlouvou“ a „odkázal‑li zákonodárce ve shora citovaném ustanovení (byť jen příkladmo) na část sedmou hlavu třetí zákoníku práce , nepochybně nebyla účelem tohoto odkazujícího ustanovení aplikace cizího práva“.
Nalezení odpovídající normy v českém právním řádu s přihlédnutím k mezinárodní smlouvě o zamezení dvojímu zdanění
22. Jestliže soud ve shodě se žalovaným dospěl k závěru, že zvláštní právní předpis, který stanoví horní hranici nezdanitelných cestovních náhrad, může být toliko předpis, který je součástí českého právního řádu, je třeba pro skutkovou situaci v nyní projednávané věci tento předpis identifikovat.
23. Zde nutno uvést, že český právní předpis, který by stanovil výši cestovních náhrad (včetně stravného) pro zahraničního pracovníka konajícího pracovní cestu do České republiky, neexistuje.
24. Pokud se týče stravného, jehož výše je mezi stranami sporná, stanoví zákoník práce pro tuto zaměstnance veřejného sektoru jeho výši pevně, a to jednak obecně, jednak speciálně pro případy jejich zahraniční pracovní cesty (§ 176 a § 179 zákoníku práce ). Ve druhém ze jmenovaných případů zmocnil zákonodárce Ministerstvo financí ke stanovení konkrétní výše základních sazeb zahraničního stravného vyhláškou (§ 189 odst. 4 zákoníku práce ). Zahraničím je zde přitom bezpochyby třeba rozumět státy za hranicemi České republiky.
25. Žalovaný bez bližšího zdůvodnění za dané situace aplikoval úpravu týkající se horní hranice stravného pro zaměstnance uvedeného v § 109 odst. 3 zákoníku práce při konání vnitrostátní pracovní cesty. Za rok 2017 uznaly částku ve výši 205 Kč a za rok 2018 částku ve výši 223 Kč za den.
26. Tak tomu však dle právního názoru soudu být nemělo.
27. Jestliže právní předpis výši cestovních výdajů pro daný typ pracovní cesty neupravuje, je na místě použít analogicky výši nejpodobnější. Použití analogie je nutné, jinak by naprostým nezohledněním vynaložených cestovních výdajů došlo ke zřejmě diskriminačnímu postupu. Úvaze o použití analogie přitakal i Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném zrušovacím rozsudku (odst. 16), kdy uvedl, že jedná o skrytou mezeru v zákoně, kterou je třeba vyplnit analogií.
28. Při hledání analogické úpravy je třeba přihlédnout i k ustanovení mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která má dle čl. 10 Ústav y přednost před zákonem.
29. V nyní projednávaném případě se žalobce správně dovolával zákazu diskriminace zakotveného v čl. 22 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Polskou republikou o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmů, sdělenou pod č. 102/2012 Sb. m. s. Uvedené ustanovení stanoví: „Státní příslušníci jednoho smluvního státu nebudou podrobeni ve druhém smluvním státě žádnému zdanění nebo jakýmkoliv povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění a spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeni státní příslušníci tohoto druhého státu, kteří jsou, zejména s ohledem na rezidenci, ve stejné situaci. Toto ustanovení se bez ohledu na ustanovení článku 1 vztahuje rovněž na osoby, které nejsou rezidenty jednoho nebo obou smluvních států.“ Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku s odkazem na rozsudek č. j. 6 Afs 52/2015 -29 ze dne 27. 5. 2015 zdůraznil, že při výkladu smlouvy o zamezení dvojímu zdanění je třeba přihlédnout i ke komentáři Výboru OECD pro fiskální záležitosti k Modelové smlouvě OECD o zamezení dvojího zdanění příjmů a majetku. Soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že ve světle závěrů rozsudku č. j. 10 Afs 27/2023 -76 ze dne 7. 12. 2023 je třeba upřednostnit tu verzi komentáře k modelové smlouvě, která byla aktuální v době uzavření smlouvy – v nyní projednávaném případě tedy verze z roku 2010.
30. Soud se ztotožňuje se žalobcem v tom, že pro věc má dále význam i ustanovení čl. 45 odst. 1 a 2 Smlouvy o fungování Evropské unie, která zajišťují volný pohyb pracovníků v EU a brání „jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání“; k oné diskriminaci může dle Soudního dvora EU podle okolností patřit i různost daňových zvýhodnění při výběru přímých daní pro občany na straně jedné a cizince na straně druhé (srov. např. rozsudky č. C-279/03 ze dne 14. 2. 1995, č. C-169/03 ze dne 1. 7. 2004, č. C234/01 ze dne 12. 6. 2003).
31. Pokud se týče uplatnění analogie, je třeba „užít zákonného ustanovení svou povahou a účelem nejbližšího“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 47/2011 -105 ze dne 14. 9. 2011).
32. Podstatou spolu je dvojjediná otázka: Jaká výše stravného je svou povahou a účelem nejbližší stravnému zahraničního zaměstnance zahraničního zaměstnavatele na pracovní cestě v ČR, resp. v čem spočívá „stejná situace“ tohoto zaměstnance ve vztahu k zaměstnanci českému?
33. Žalobce má zato, že „stejná situace“ (ve smyslu čl. 24 cit. smlouvy) spočívá v tom, že zaměstnanec je na zahraniční cestě. Naproti tomu žalovaný má zato, že tato „stejná situace“ spočívá v tom, že zaměstnanec se stravuje v ČR. Dle žalobce je tedy svou povahou nejbližší ustanovení o stravném pro zaměstnance na zahraniční cestě, dle žalovaného je svou nejbližší ustanovení stanovující výši stravného v ČR (pro české zaměstnance).
34. Předmětem sporu je vyloučení cestovních náhrad ze zdanění. Soud pokládá za podstatné, že stravné (jakožto součást cestovních náhrad) je pro tuzemskou i zahraniční pracovní cestu stanoveno paušální částkou stanovenou v právním předpisu bez ohledu na zaměstnancem skutečně vynaložené náklady (to konstatuje i civilistická judikatura – srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 21 Cdo 2453/2019 -377 ze dne 19. 5. 2020). Je pravdou, že tyto paušální částky jsou nějakým způsobem (soud předesílá, že rozdílným) navázány na ceny stravování. Nicméně mezi cenou stravování a vyloučením ze zdanění stojí paušalizované stravné určené právním předpisem.
35. Nejvyšší správní uložil krajskému soudu v kasačním rozsudku, aby se zabýval zmocňovacím ustanovením § 189 odst. 4 zákoníku práce , dle kterého „v pravidelném termínu od 1. ledna Ministerstvo financí vyhláškou stanoví výši základních sazeb zahraničního stravného v celých měnových jednotkách příslušné cizí měny, a to na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí vypracovaného podle podkladů zastupitelských úřadů o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních střední kvalitativní třídy a v zařízeních první kvalitativní třídy v rozvojových zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky, a s využitím statistických údajů mezinárodních institucí.“ Krajský soud zdůrazňuje, že uvedené pravilo se uplatní uvnitř systému zahraničního stravného, kde rozdílnost stanoveného stravného reflektuje rozdílnost cen jídel a nápojů jakož i rozdílnost hospodářského rozvoje v jednotlivých zemích. Toto pravidlo se však neuplatní pro stanovení tuzemského stravného, které se naopak stanoví postupem podle § 189 odst. 1 zákoníku práce . Rozdílné cenové hladiny jídel a nápojů tak jsou relevantní uvnitř systému zahraničního stravného, nikoli však napříč systémem zahraničního a tuzemského stravného. To nade vší pochybnost plyne z provedeného dokazování statistikami Eurostatu, kde v roce rozdíl mezi cenami mezi ČR a Polskem činil v roce 2017 21 % a krajní hodnoty v rámci EU se od sebe lišily o 94 % (Dánsko a Bulharsko) a v roce 2018 15 % a krajní hodnoty v rámci EU se od sebe lišily o 64 % (Dánsko a Rumunsko). Na rozdíl o toho – jak již krajský soud akcentoval v minulém rozsudku – cena tuzemského stravného činila 205 Kč za rok 2017 (což odpovídalo 7,79 € při přepočtu průměrným kurzem za uvedený rok) a 223 Kč (což odpovídalo 8,70 € při přepočtu průměrným kurzem za uvedený rok). Nejnižší zahraniční stravné ve výši 35 €, tedy částka překračující tuzemské stravné o více než 400 %! Relativní rozdíly mezi jednotlivými hodnotami zahraničního stravného se tak pohybují ve svém celku na zcela jiné hladině než výše domácího stravného.
36. Vyšší hladina zahraničního stravného bývá vysvětlována tím, že v zahraničí má zaměstnanec zvýšené náklady, kdy zejména nemá takovou povědomost o možnosti levného, a přitom bezpečného stravování, jako ve svém domovském státě (tento aspekt je výrazný zvláště u zemí třetího světa). Ať už je důvod jakýkoli, faktem je (a soud in správní orgány z toho musejí vycházet), že sazby tuzemského a zahraničního stravného jsou diametrálně odlišné od cenových hladin tuzemských a zahraničních.
37. Z toho plyne závěr, že cena tuzemské stravy nemůže být výchozím referenčním bodem pro uplatnění analogie. Referenční hodnotou proto není cena stravy, ale výše stravného. Nejbližším institutem stravného pro zahraničního pracovníka v ČR je stravné českého pracovníka v zahraniční, nikoli stravné českého pracovníka v Česku, neboť tomuto institutu chybí jeden společný znak (zahraniční cesta), je tak institutem vzdálenějším, a tudíž pro analogii nepoužitelným. Analogie musí být totiž užita vždy ve vztahu k ustanovení nejbližšímu, jak shora uvedeno.
38. Tento závěr také zcela odpovídá zákazu diskriminace podle mezinárodního a evropského práva, které na věc dopadá.
39. Pokud se týče shora citovaného článku čl. 22 česko-polské smlouvy přihlédl soud v souladu s pokynem Nejvyššího správního soudu ke komentáři k modelové smlouvě OECD. Zá důležité pokládá soud to, že „výraz »za stejných okolností« odkazuje na daňové subjekty (fyzické osoby, právnické osoby, partnershipy a asociace), které se z hlediska aplikace běžných daňových předpisů a pravidel nacházejí v podstatě v podobné právní a faktické situaci“ (odst. 7 komentáře k čl. 24 odpovídajícímu textu čl. 22 česko-polské smlouvy). Pro pojednávanou věc je proto důležitá nejen faktická stránka, ale právní stránka věci – konkrétní rozdílnost úprav tuzemského a zahraničního stravného. V odst. 15 je dále uvedeno, že „pokud je daň uvalena na státní příslušníky a cizince za stejných okolností, musí být uvalena ve stejné formě, a to jak co se týče vyměřovacího základu, tak i metody vyměření, jejich sazba musí být stejná a formality spojené se zdaněním (přiznání, platba, stanovené lhůty) nesmějí být pro cizince více zatěžující než pro státní příslušníky“; z toho opět plyne, že je třeba přihlížet k rozdílnosti konstrukce tuzemského a zahraničního stravného, a nelze je směšovat. Z odst. 18 pak soud ve shodě se žalobcem proti žalovanému usuzuje, že pro projednávanou věc nemá rezidence význam, neboť rezidence zmíněná v čl. 22 česko-polské smlouvy je při srovnávání situace státních příslušníků dvou států toliko jedním z relevantních faktorů, nikoli překážkou srovnatelnosti.
40. Soud tedy uzavírá, že při stanovení výše stravného, která nemá být předmětem daně podle čl. 6 odst. 7 zákona o daních z příjmů, je třeba v případě pracovní cesty zahraničního pracovníka do ČR použít analogii, přičemž analogicky nemůže být použita výše stravného pro tuzemskou pracovní cestu, ale je třeba použít výši stravného pro zahraniční pracovní cestu.
41. Soud tedy nemá pochybnosti o tom, že jediným správným postupem je uplatnění analogie ve vztahu k výši stravného pro zahraniční cestu. Jak ale správně upozornil žalobce, i kdyby zde byla pochybnost o tom, která analogie má být uplatněna, musela by zvolená výkladová varianta stejně zvítězit, a to s ohledem na interpretační pravidla in dubio mitius, resp. in dubio contra fiscum, kdy uvedená pravidla se opírají o princip enumerativnosti veřejnoprávní pretensí, jak je zakotven v čl. 2 odst. 3 Ústav y a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d, a princip legality v daňové sféře, jak je zakotven v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobo d (srov. k tomu např. nález IV. ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 24/2005 -44 ze dne 14. 7. 2005, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, rozsudek č. j. 7 Afs 54/2006 -155 ze dne 16. 10. 2008, publ. pod č. 1778/2009 Sb. r. NSS, rozsudek č. j. 10 Ads 74/2016 -28 ze dne 30. 6. 2016, rozsudek č. j. 3 Afs 321/2021 -60 ze dne 13. 4. 2023, usnesení č. j. 1 Afs 231/2022 -44 ze dne 5. 2. 2025, publ. pod č. 4670/2025 Sb. r. NSS).
42. Pokud se týče konkrétní výše zahraničního stravného, lze uvažovat o různých způsobech, jak dospět k nejvhodnější částce. Pro rozhodná zdaňovací období je třeba hodnotit částky uvedené v přílohách vyhlášek č. 366/2016 Sb. , resp. 401/2017 Sb. Jako první se nabízí užít částku, která je stanovena v příslušné vyhlášce pro země výslovně neuvedené – v obou rozhodných zdaňovacích obdobích činila tato částka 35 €, kdy se jednalo o částku v celém sazebníku nejnižší. Lze si však představit i jiné možnosti, jak vybrat částku zahraničního stravného pro analogické použití nejvhodnější. Určit konkrétní částku ze sazebníků v přílohách citovaných vyhlášek bude úkolem žalovaného v dalším řízení.
43. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil, neboť finanční orgány dodatečně vyměřily žalobci daň v rozporu se zásadami použití analogie ve veřejném právu, v rozporu s ustanovením čl. 22 odst. 1 citované česko-polské smlouvy, jakož i zásadou volného pohybu osob, zakotvenou v právu EU.
Ostatní žalobní námitky
44. Pokud se týče ostatních žalobních námitek, ty považuje soud ve shodě se žalovaným za nedůvodné, resp. nepřípustné. Pokud se týče těch, které zrcadlí námitky odvolací, odkazuje soud na jejich vypořádání v napadeném rozhodnutí, s nímž se v této části ztotožňuje.
45. Pokud se týče námitek rozporu se směrnicí 96/71/ES, pak tomu soud zdůrazňuje, že uvedená směrnice se týká pracovněprávních podmínek pracovníků vysílaných do zahraniční, nereguluje tedy daňové konsekvence hrazení cestovních výdajů.
46. Pokud se týče porušení legitimního očekávání, pak soud poukazuje na to, že předchozí daňové kontroly, na něž žalobce poukazuje se týkaly daně z příjmů právnických osob, nikoli fyzických osob; k aplikaci § 6 odst. 7 písm. a) se tam správce daně nevyjádřil. Obě kontroly tak nemohou být pokládány jednotnou a dlouhodobou činnost správce daně, která mohla na straně žalobce vyvolat legitimní očekávání.
47. Pokud se týče námitky nezveřejnění pracovních podmínek, pak se jedná dle soudu o námitku uplatněnou opožděně, po lhůtě stanovené v § 71 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. , neboť v původně žalobě není ani její zárodek. Navíc se věcně týká opět pracovních podmínek, nikoli daňových aspektů hrazení cestovních výdajů. Vzhledem k tomu, že soudu nevznikla pochybnost o aplikaci evropského práva, neshledal důvod pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.
Závěr a náklady řízení
48. Vzhledem k tomu, že žaloba je důvodná, soud napadené rozhodnutí v souladu
s ustanovením § 78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s). Bude tedy vycházet z toho, že částka denního zahraničního stravného, která není předmětem daně z příjmů právnických osob, není v nyní projednávané věci částka 205 Kč za rok 2017 a částka 223 Kč za rok 2018, nýbrž částka stanovená analogicky podle úpravy zahraničního stravného ve výši nejméně 35 €.
49. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. tak, že žalovaný byl zavázán k úhradě důvodně vynaložených nákladů řízení procesně úspěšného žalobce.
50. Důvodně vynaložené náklady řízení žalobce tvoří zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměna zástupce (advokáta) za dva úkony právní služby ve výši 26 500 Kč (2 x 3 100 Kč a 2 x 10 300), a to dle § 11 odst. 1 písm. a) , d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), vždy v rozhodném znění (dále jen „AT “), za převzetí věci, sepis doplnění žaloby, sepis vyjádření ke kasační stížnosti a účast u jednání; dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1 500 Kč (2 x 300 Kč a 2 x 450 Kč) podle § 13 odst. 1 , 4 AT ; jelikož je zástupce žalobce (advokát) plátcem DPH, jsou vyúčtované náklady právního zastoupení podle § 57 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. navýšeny o částku 5880 Kč, která odpovídá této dani v sazbě 21 %. Celková výše náhrady nákladů řízení tedy činí 33 880 Kč.
51. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. s. ř. s. a zák. č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. s. ř. s. zavázal soud žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není kasační stížnost přípustná. To neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu či je-li namítáno nesprávné řešení otázky, která dosud nebyla Nejvyšším správním soudem řešena.
Kasační stížnost je možno podat ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Ostravě dne 30. září 2026
Mgr. Jiří Gottwald
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje