Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
40 Az 18/2026 - 43.pdf
PDF · 0 B
No categories available
40 Az 18/2026 - 43
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Uhříčkovou ve věci
žalobce: V. C. N., narozený X
státní příslušnost X
zastoupený advokátem Mgr. Markem Eichlerem
sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2026, č. j. OAM-419/ZA-ZA11-D06-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2026, č. j. OAM-419/ZA-ZA11-D06-2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Marka Eichlera, advokáta.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “), podanou dne 15. 6. 2026 k Městskému soudu v Praze a postoupenou zdejšímu soudu jako místně příslušnému soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“).
2. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu a stanovil, že podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (přepracované znění) [dále jen „nařízení Dublin III“] je státem příslušným k posouzení podané žádosti Maďarská republika.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
3. Žalobce namítá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a není náležitě odůvodněné ve smyslu § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád (dále jen „správní řád správní řád “). Po věcné stránce žalobce namítá chybné posouzení čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III, neboť má za to, že nebyla splněna podmínka pro postoupení jeho žádosti Maďarsku. Žalobcovo povolení k pobytu v Maďarsku bylo zrušeno dne 19. 3. 2025, tj. více než rok před tím, než žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který povolení k pobytu vydal. Je však nezbytné, aby takové povolení bylo platné, což u žalobce nebylo téměř rok. Postupovat nelze ani podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III, který se týká platného víza, jímž žalobce rovněž nedisponoval. Neexistuje proto žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné určit jako stát příslušný k posouzení žádosti Maďarsko, a nikoli Českou republiku, o čemž dle názoru žalobce svědčí i to, že Maďarsko prvotně přijalo negativní stanovisko. Žalovaný tak podle žalobce postupoval nezákonně, neboť mylně vyložil zákonné ustanovení.
4. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje, aby ji soud zamítl. Uvádí, že napadené rozhodnutí obsahuje pasáž, podle které je příslušnost Maďarska dovozena. Není pravdou, že Maďarsko přijalo negativní stanovisko, jen chtělo průběh žalobcova pobytu blíže specifikovat. Nakonec Maďarsko svou příslušnost po předložení příslušných podkladů uznalo.
Podstatný obsah správního spisu
5. Žalobce podal dne 9. 4. 2026 v Přijímacím středisku Zastávka žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 16. 4. 2026 ke své žádosti mj. uvedl, že dne 29. 6. 2024 přicestoval do Maďarska, kde pracoval na základě pracovního víza a pobýval tam asi rok. V červnu 2025 přicestoval do České republiky a od té doby je v Praze.
6. Dne 27. 4. 2026 žalovaný požádal Maďarsko o posouzení své odpovědnosti za žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 4. 5. 2026 žalovaný obdržel negativní stanovisko Maďarské republiky, ve kterém je uvedeno, že žalobci bylo tímto státem uděleno pobytové oprávnění za účelem zaměstnání, jehož platnost skončila dne 19. 3. 2025. Protože od té doby nemá Maďarská republika žádná data o žalobci, požádala žalovaného o detailnější informace.
7. Dne 5. 5. 2026 zaslal žalovaný Maďarské republice žádost o opětovné posouzení své odpovědnosti za žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že žalobce vstoupil na území Maďarska letecky dne 29. 6. 2024 a platnost jeho maďarského víza byla od 18. 6. 2024 do 11. 9. 2024. Následně bylo žalobci uděleno v Maďarsku pobytové oprávnění s platností do 29. 4. 2026, které bylo zneplatněno dne 19. 3. 2025. Žalovaný též konstatoval, že dle vlastního tvrzení žalobce pobýval v Maďarsku do června 2025, kdy se rozhodl odcestovat do České republiky. První kontakt žalobce s českými orgány byl zaznamenán dne 6. 9. 2025, kdy byl zjištěn jeho nelegální
pobyt v České republice, pročež bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce (s právní mocí ke dni 26. 3. 2026). V České republice nebylo žalobci uděleno vízum ani pobytové oprávnění. Žalobce neopustil území České reubliky a dne 9. 4. 2026 požádal o mezinárodní ochranu.
8. Maďarská republika dne 11. 5. 2026 uznala svou příslušnost k posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to dle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III.
9. Součástí správního spisu je dále Informace OAMP ze dne 6. 10. 2025 s názvem „Maďarsko. Azylový systém. Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky.“
10. Dne 28. 5. 2026 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, jímž rozhodl tak, jak je uvedeno v bodě 2 tohoto rozsudku. Žalovaný na základě zjištěných skutkových okolností shledal, že v případě žalobce by mohl být aplikovatelný čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, což uznalo i Maďarsko, jelikož žalobce měl vydané pobytové oprávnění v Maďarsku s platností do 19. 3. 2025. Z informace OAMP ze dne 6. 10. 2025 žalovaný dovodil, že maďarský azylový systém je koherentní se systémem České republiky a zároveň v souladu s normami Evropské unie. Žalovaný neshledal, že by v Maďarsku docházelo k systémovým nedostatkům azylového řízení či k nedostatkům při přijímání žadatelů. Ani žalobce nic takového netvrdil a nedokládal.
Posouzení důvodnost žaloby
11. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Proto ji věcně projednal. O věci soud rozhodl při jednání, z něhož se žalobce a jeho zástupce omluvili. Žalovaný při jednání setrval na svém dosavadním stanovisku a odkázal na napadené rozhodnutí. Důkazní návrhy účastníci nevznesli.
12. Při přezkumu napadeného rozhodnutí soud vycházel ze znění zákona o azylu účinného ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. do 11. 6. 2026, neboť dospěl k závěru, že přechodné ustanovení bodu 5 čl. II části první zákona č. 314/2025 Sb. (jímž byl novelizován zákon o azylu) se vztahuje na všechna řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, nikoliv jen na nová rozhodnutí vydaná po předchozím vrácení věci soudem podle bodu 4 přechodných ustanovení (shodně viz také rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2026, č. j. 35 Az 7/2026 -30, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2026, č. j. 33 Az 7/2026 -42).
13. Dále soud na věc aplikoval nařízení Dublin III, neboť dle čl. 84 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1351 ze dne 14. 5. 2024 o řízení azylu a migrace, o změně nařízení (EU) 2021/1147 a (EU) 2021/1060 a o zrušení nařízení (EU) č. 604/2013 se toto nařízení použije až od 1. 7. 2026 a členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, která byla zaregistrována před 1. 7. 2026, určí v souladu s kritérii, která jsou stanovena v nařízení Dublin III.
14. V posuzované věci bylo řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť k jejímu posuzování je ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie (nařízením Dublin III). V takové situaci se důvody žádosti o mezinárodní ochranu neposuzují, ale je namístě zabývat se tím, zda k určení příslušnosti jiného členského státu pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu došlo v souladu s nařízením Dublin III a zákonem o azylu.
15. Žalobce rozporuje určení příslušnosti Maďarska dle čl. 12 nařízení Dublin III. Argumentuje přitom pouze tím, že v době rozhodování žalovaného nedisponoval platným pobytovým oprávněním v Maďarsku, pročež nebyly splněny podmínky dle čl. 12 odst. 1 a 2 nařízení Dublin III. Žalobce však zcela opomíjí existenci čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III.
16. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III, pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.
17. Podle relevantní části čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států.
18. Čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III pro účely tohoto nařízení definuje povolení k pobytu jako povolení vydané orgány členského státu, které státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti opravňuje k pobytu na jeho území, včetně dokumentů, které dokládají oprávnění zůstat na území v rámci dočasné ochrany nebo dokud nepominou okolnosti bránící výkonu rozhodnutí o vyhoštění, s výjimkou víz a povolení k pobytu, které byly vystaveny v době nutné k určení příslušného členského státu ve smyslu tohoto nařízení nebo během posuzování žádosti o mezinárodní ochranu či žádosti o povolení k pobytu.
19. Žalobce disponoval maďarským povolením k pobytu ve smyslu čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III s platností do 19. 3. 2025 a žádost o mezinárodní ochranu podal dne 9. 4. 2026, tj. dříve než dva roky od konce platnosti maďarského povolení k pobytu. Žalovaný tudíž postupoval správně, když v souladu s čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin určil, že státem příslušným k posouzení žalobcovy žádosti je Maďarsko. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Maďarsko nejprve svou příslušnost z důvodu nedostatku informací o pobytu žalobce neuznalo; po sdělení relevantních informací ostatně dospělo na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III k opačnému závěru.
20. Přestože soud nepovažoval jediný včas uplatněný žalobní bod za důvodný, shledal existenci důvodů pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to z úřední povinnosti.
21. Soud se totiž dále zabýval tím, zda je Maďarsko vzhledem k případným systémovým nedostatkům svého azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů státem, který lze podle nařízení Dublin III určit jako příslušný k posouzení žádosti. Touto otázkou je žalovaný povinen se zabývat vždy z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žadatel na okolnosti nasvědčující existenci systémových nedostatků v příslušném členském státě upozorní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 -27). Úvaha správního orgánu o existenci či neexistenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III tedy musí být obsažena v každém rozhodnutí o přemístění a správní soud ji přezkoumává i z úřední povinnosti (srov. zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018 -28, ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019 -41, a ze dne 29. 5. 2026, č. j. 5 Azs 75/2026 -24, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, č. j. 57 Az 5/2026 -29).
22. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na informaci OAMP ze dne 6. 10. 2025, avšak tento podklad neumožňoval učinit dostatečně spolehlivý závěr o skutečném a právně zajištěném přístupu dublinských navrátilců k azylovému řízení v Maďarsku.
23. Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listin y základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
24. Z čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že Česká republika nesmí předat cizince do země se systémovými nedostatky (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016,
č. j. 5 Azs 195/2016 -22). V případech, kdy je zřejmé či pravděpodobné, že přebírající země trpí systémovými nedostatky ve smyslu tohoto článku, je třeba se touto otázkou podrobně zabývat. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011 ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10 plyne, že společný evropský azylový systém byl koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. 1. 1967, jakož i Listin Listina základních práv EU, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.
25. Žalovaný se zabýval posouzením, zda v případě Maďarska coby státu příslušného dle kritérií nařízení Dublin III existují závažné důvody se domnívat, že v tomto členském státě dochází k systémovým nedostatkům v rámci azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, pro které by nebylo možno žalobce (žadatele) do tohoto státu přemístit. Jeho posouzení však není dostatečné.
26. Soud k tomu uvádí, že dodržování základních lidských práv členskými státy je vyvratitelná domněnka, přičemž Maďarsko není bezproblémovým státem, kde by uvedená domněnka bez dalšího platila. Již v letech tzv. migrační krize (v období let 2015 až 2016) soudy konstatovaly existenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, které bránily tomu, aby Maďarsko bylo příslušné k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (viz judikaturní odkazy v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016 -22). Ani z navazující judikatury z pozdějších let však není patrné, že by se přístup soudů k otázce systémových nedostatků změnil.
27. V případě Maďarska opakovaně vyvstávají indicie, že tamní systém může vykazovat výše uvedené systémové nedostatky, což reflektuje judikatura správních soudů (např. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2024, č. j. 41 Az 13/2024 -30, a ze dne 30. 6. 2026, č. j. 40 Az 24/2026 -20, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, č. j. 57 Az 5/2026 -29, a také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2026, č. j. 5 Azs 75/2026 -24). K hlavním nedostatkům maďarského azylového systému patří nucená odmítnutí cizinců na hranicích (push-back), řetězová navrácení do zemí, kde hrozí riziko porušení zásady nenavracení (non-refoulement), a konečně restriktivní legislativa ztěžující podání žádosti o mezinárodní ochranu, zejména v režimu tzv. opakovaných žádostí. Pokud tedy žalovaný vyhodnotil, že tamní systém ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nebrání přemístění žalobce, tak by se takové hodnocení muselo opírat o natolik dostatečné informace k situaci v tamním azylovém systému, že by vyvrátily opačné závěry správních soudů, které se opírají o řadu veřejně dostupných a aktuálních zpráv týkajících se azylového řízení a jeho podmínek v Maďarsku. Tomu však žalovaný nedostál.
28. Žalovaný v posuzované věci vycházel z Informace OAMP ze dne 6. 10. 2025, z níž zejména dovodil, že tzv. dublinští navrátilci, kteří dosud nepodali žádost o mezinárodní ochranu, mohou po přemístění do Maďarska pokračovat, popřípadě zahájit řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracející zemi, a dále že potřebným žadatelům je v přijímacích střediscích zajištěno ubytování, strava, hygienické potřeby, zdravotní péče a další materiální zabezpečení. Na základě těchto informací žalovaný uzavřel, že v Maďarsku k systémovým nedostatkům azylového řízení ani podmínek přijetí žadatelů nedochází.
29. Nejvyšší správní soud ovšem v již citovaném rozsudku č. j. 5 Azs 75/2026 -24 dospěl k závěru, že maďarský systém azylového práva dlouhodobě vykazuje řadu nedostatků a je třeba vycházet z toho, že maďarská právní úprava podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany je v rozporu s evropským právem, takže nelze bez dalšího ujištění vycházet z domněnky, že maďarské azylové řízení nevykazuje žádné významné systémové nedostatky. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že v Informaci OAMP ze dne 6. 10. 2025 „je konstatováno, že tzv. dublinští navrátilci nepatří mezi výjimky a podle maďarské legislativy nemohou podat žádost o udělení mezinárodní ochrany na maďarském území. Je jim nicméně umožněno pokračovat, resp. zahájit řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracející zemi. Podle upřesnění a interpretace platné právní úpravy ze strany NGDAP musí dublinští navrátilci po příjezdu do Maďarska prohlásit, zda si přejí pokračovat v řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracející zemi. Pokud souhlasí s pokračováním, umožní maďarské úřady začít/zahájit řízení o mezinárodní ochraně v Maďarsku“ (viz bod 26 citovaného rozsudku). Nejvyšší správní soud též konstatoval, že „uvedený postup však není legislativně nijak zakotven, jak připouští i informace OAMP. Ze shromážděných zpráv se lze domnívat, že základní zákonem upravené pravidlo vymezující okruh osob oprávněných podat žádost na území Maďarska je u tzv. dublinských navrátilců prolamováno jakousi faktickou praxí maďarských orgánů. Ze zpráv však nevyplývá, na čem je tato praxe založena, tedy do jaké míry je právně závazná a vynutitelná konkrétním dublinským navrátilcem (žadatelem). Ze shromážděných podkladů nelze dovodit pravou povahu této deklarované praxe maďarských orgánů, tedy zda vyplývá z interních pokynů, jejichž aplikace žadatelům zakládá legitimní očekávání, či z judikatury, a zda se může v případě odchýlení se od této praxe žadatel účinně obrátit na nezávislý soud. Ze zpráv nelze ani dovodit, zda jde o praxi potvrzenou průběhem takového počtu řízení o mezinárodní ochraně tzv. dublinských navrátilců, že lze hovořit o ustálené a jednotné praxi, nebo zda jde o praxi nahodilou. Zprávy shromážděné žalovaným se neopírají o poznatky vnějších aktérů (třetích osob) monitorujících průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jinými slovy – z informace OAMP a informace EUAA vyplývá, že zákonná úprava žádostí o mezinárodní ochranu je v rámci dublinského řízení faktickým postupem příslušných orgánů obcházena, jedná se ovšem o jejich právně nevynutitelnou libovůli, a žadatelé tak nemají možnost případné odepření přijetí žádosti o mezinárodní ochranu účinně napadnout u nezávislého soudu (viz bod 28 rozsudku). Dále Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalovaný neshromáždil dostatek zpráv o průběhu řízení o mezinárodní ochraně v případě tzv. dublinských navrátilců, zejména z hlediska přístupu k podání žádosti a věcnému posouzení jejích důvodů, pročež za daného stavu nelze spolehlivě posoudit, zda by měli stěžovatelé v případě předání do Maďarska přístup k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž nelze prozatím dospět k závěru, že by žalovaný vyčerpal všechny možnosti směřující ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu (viz bod 29 rozsudku).
30. V nyní posuzované věci žalovaný opřel svůj závěr o tentýž podklad, který shledal nedostatečným Nejvyšší správní soud, tj. o Informaci OAMP ze dne 6. 10. 2025. Žalovaný zde již ani nevycházel z informace EUAA, o kterou se opřel ve věci řešené Nejvyšším správním soudem (ani to ovšem Nejvyššímu správnímu soudu nestačilo). Tím spíše nemůže napadené rozhodnutí v této věci obstát z hlediska jeho spisové opory (shodně viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2026, č. j. 40 Az 24/2026 -20).
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
31. Soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. a věc vrátil žalovanému podle § 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. právním názorem zdejšího soudu. Ten lze shrnout tak, že úvaha žalovaného, že v Maďarsku nedochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listin y základních práv EU (čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III), nemůže obstát. Úkolem žalovaného tak bude dostatečně zjistit skutkový stav ve vztahu k aktuálním poměrům v Maďarsku a přesvědčivě posoudit, zda přemístění žalobce nebrání překážka podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
32. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšnému žalobci. Náklady zastoupeného žalobce tvoří odměna za dva úkony právní služby po 4 620 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby [§ 7 , § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Vedle odměny přísluší zástupci žalobce podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu rovněž paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč, celkem tedy 900 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se jeho odměna o náhradu odpovídající této dani. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 10 140 Kč je žalovaný povinen uhradit podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , užitého na základě § 64 s. ř. s. s. ř. s. , k rukám zástupce žalobce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 54 odst. 7 ve spojení s § 55 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 11. srpna 2026
Mgr. Marcela Uhříčková v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.