Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
40 A 19/2026 - 48.pdf
PDF · 0 B
No categories available
40 A 19/2026 - 48
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Uhříčkovou ve věci
žalobce: I. K., narozený X
státní příslušnost Ukrajina
bytem X
zastoupený advokátem JUDr. Vojtěchem Slówikem
sídlem Soumarská 974/3, 104 00 Praha 10
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2026, č. j. OAM-716-22/ZR-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2026, č. j. OAM-716-22/ZR-2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 26 743,70 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Vojtěcha Slówika, advokáta.
Odůvodnění:
Vymezení věci a obsah žaloby
1. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “), podanou dne 13. 5. 2026, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zrušil platnost jeho zaměstnanecké karty podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců “) a podle § 46e odst. 2 téhož zákona stanovil žalobci lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí, a to s odůvodněním, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.
2. Žalobce žalovanému předně vytýká, že mu odňal právo účinně se vyjádřit k podkladům napadeného rozhodnutí a navrhnout jejich doplnění. Při nahlédnutí do správního spisu totiž žalovaný akceptoval, že se žalobce k věci písemně vyjádří do 14 dnů, tj. do 29. 4. 2026, avšak následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí, aniž by vyjádření žalobce podané z datové schránky jeho zástupce dne 25. 4. 2026 zohlednil a napadené rozhodnutí vydal již dne 24. 4. 2026. Tím podstatně porušil žalobcova procesní práva, což platí tím spíše v situaci, kdy jeho podání ze dne 25. 4. 2026 obsahovalo rozsáhlá skutková tvrzení, důkazní návrhy, procesní výhrady a podrobnou argumentaci ohledně proporcionality zásahu. Napadené rozhodnutí je dle žalobce též nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný řádně nevypořádal s argumentací a důkazními návrhy obsaženými v podáních ze dnů 1. 2. 2026, 2. 4. 2026 a 25. 4. 2026. Namísto individuálního posouzení věci žalovaný převážně uváděl obecná tvrzení o škodlivosti řízení pod vlivem alkoholu, statistiky dopravních nehod a obecné závěry o veřejném zájmu. Žalovaný měl dle názoru žalobce pochybit též tím, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť se nevypořádal s procesními výhradami žalobce a s jeho důkazními návrhy. Argumentaci žalovaného má žalobci i za vnitřně rozpornou, pokud žalovaný na jedné straně uvedl, že důvodem pro vydání napadeného rozhodnutí není závažné porušení veřejného pořádku, a přitom argumentoval závažným narušením veřejného pořádku, ochranou většinové společnosti, prevencí zločinnosti a vysokou nebezpečností jednání žalobce.
3. Ustanovení zákona o pobytu cizinců žalovaný aplikoval zcela formalisticky, aniž zohlednil individuální okolnosti této věci, osobnost žalobce, jeho další chování po skutku, dosavadní integraci, pracovní začlenění, sociální odpovědnosti a skutečné dopady napadeného rozhodnutí. Ačkoliv žalobce tvrdil konkrétní dopady rozhodnutí do svého soukromého, pracovního a sociálního života, které rozvedl zejména po nahlédnutí do spisového materiálu, žalovaný se jimi nezabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí je buď bagatelizoval, nebo je odbyl tvrzeními, že si žalobce svou nepříznivou situaci způsobil sám a může si nalézt práci v jiné zemi. Žalobce požadoval, aby žalovaný provedl individuální test proporcionality, což však žalovaný neučinil. Tvrzení o přiměřenosti zásahu jsou obecná, přestože žalobce poukazoval na provázanost jeho práce s péčí o těžce nemocnou matku na Ukrajině a s dlouhodobou pracovní integrací v České republice. Konstatování žalovaného, že tvrzení žalobce byla obecná a formální, jsou pak v rozporu s obsahem správního spisu. Žalovaný též chybně nepřisoudil jakýkoli význam tomu, že mu trestní soud neuložil trest vyhoštění.
4. Při výslechu dne 2. 4. 2026 žalobce namítl, že jeho vycestování do země původu by bylo v rozporu se zásadou non-refoulement, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), Listino u základních práv Evropské unie i se zákonem o pobytu cizinců, neboť by mu hrozila mobilizace, zapojení do bojů a případný postih za odmítnutí vojenské služby. Žalovaný se však s těmito argumenty nevypořádal, pouze se omezil na tvrzení, že žalobce může využít jiné pobytové instituty a že nemusí vycestovat do země svého původu. Žalovaný měl dle názoru žalobce věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda skutkové a právní předpoklady pro vydání napadeného rozhodnutí byly splněny způsobem, který obstojí i z hlediska přezkoumatelnosti, úplnosti skutkových zjištění a individualizace; to neučinil.
Obsah vyjádření žalovaného
5. Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Předně zdůrazňuje, že správní řízení bylo zahájeno, neboť žalobce spáchal úmyslný trestný čin. Tvrzení žalobce, že vede řádný život, označuje žalovaný za takové situace za absurdní. Žalobce svým vlastním jednáním ohrozil svůj pobyt v České republice, svůj soukromý a rodinný život i život nejbližších rodinných příslušníků. Ve vztahu k vyjádření žalobce ze dne 25. 4. 2026 žalovaný uvádí, že neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by mohly ovlivnit jeho rozhodování, neboť korespondovalo s předchozími vyjádřeními i výslechem žalobce. Žalovaný je přesvědčen o tom, že dostatečně zjistil skutkový stav věci, respektoval zásady správního řízení a že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Ohledně nezohlednění závažnosti žalobcovy trestné činnosti či druhu a výše uloženého trestu žalovaný odkazuje na odsuzující rozsudek v žalobcově věci a na výpis z rejstříku trestů, přičemž opětovně zdůrazňuje, že se žalobce dopustil úmyslného trestného činu a jednoznačně narušil veřejný pořádek. Pouze shodou okolností nezávislých na vůli žalobce nebyl nikdo zraněn či usmrcen. Žalovanému nepříslušelo zabývat se vinou a trestem, podstatné bylo, že žalobce trestný čin spáchal. Žalovaný nebyl povinen posuzovat přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců, a tedy nebyl ani povinen vést k této otázce dokazování. Ačkoli si je žalovaný vědom povinnosti správních orgánů dodržovat mezinárodní závazky, v případě žalobce neměl pochyb o tom, že by napadeným rozhodnutím mohlo dojít k porušení čl. 8 Úmluvy.
Replika žalobce
6. Žalobce v replice poukazuje na to, že pro tuto věc má význam též to, že zdejší soud přiznal žalobě proti napadenému rozhodnutí odkladný účinek, čímž uznal, že skutková tvrzení žalobce o jeho osobních, sociálních a ekonomických poměrech nepovažoval za obecná, účelová či marginální. Předběžný názor soudu tak je dle žalobce v přímém rozporu s vyjádřením žalovaného, který tvrzení žalobce bagatelizuje. Žalobce poukázal také na to, že zdejší soud nepřisvědčil rétorice žalovaného, který osobu žalobce prezentuje takřka výlučně prizmatem jediné trestní věci bez odpovídající individualizace.
7. Žalobce nadále setrvává na tom, že ve správním řízení byla podstatně porušena jeho procesní práva, vydal-li žalovaný napadené rozhodnutí ještě před uplynutím lhůty, kterou žalobci poskytl k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný ve svém vyjádření fakticky potvrdil, že napadené rozhodnutí vydal ještě před uplynutím stanovené lhůty. Neobstojí přitom ani jeho procesní obrana, že podání ze dne 25. 4. 2026 neobsahovalo žádné nové skutečnosti, a to mj. proto, že zmiňované podání nebylo bezobsažné, nýbrž obsahovalo konkrétní skutková tvrzení a důkazní návrhy. K věci samé žalobce opakuje, že argumentace žalovaného týkající se veřejného pořádku je vnitřně rozporná, že žalovaný měl zkoumat jeho osobní, rodinné a sociální poměry a posuzovat přiměřenost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců či že ze spáchání jednoho trestného činu nelze dovozovat kategorický závěr, že žalobce nevede řádný život.
Podstatný obsah správního spisu
8. Žalovaný zahájil dne 20. 1. 2026 se žalobcem správní řízení ve věci zrušení platnosti jeho zaměstnanecké karty s odůvodněním, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 9. 2025, č. j. 12 T 95/2025 -58, byl totiž žalobce shledán vinným z toho, že dne 19. 7. 2025 řídil vozidlo, ačkoli bylo mu byla dechovou zkouškou naměřena hodnota 2,30 promile alkoholu ve vydechovaném vzduchu a opakovanou zkouškou hodnota 2,48 promile alkoholu ve vydechovaném vzduchu, tedy žalobce vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit škodu na majetku, čímž spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník . Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců a byl mu též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Dle výpisu z evidence rejstříku trestů ze dne 13. 1. 2026 šlo o jedinou trestnou činnost žalobce.
9. Žalobce k věci zaslal žalovanému své vyjádření ze dne 1. 2. 2026, v němž nesporoval, že byl pravomocně odsouzen za trestný čin, avšak zdůraznil, že šlo o ojedinělý exces, že byl v zemi svého původu trestně bezúhonný (což též doložil), během jeho jednání nedošlo k žádné dopravní nehodě, újmě na zdraví či na majetku třetích osob a byl mu uložen mírný trest při absenci trestu ve formě vyhoštění či zákazu pobytu. Žalobce poukázal na to, že aktuálně nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek, s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, od doby spáchání trestného činu vede řádný život, legálně pracuje ve stavební společnosti, má stabilní příjem a nepožívá již alkoholické nápoje. Argumentoval tím, že zrušení platnosti zaměstnanecké karty by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého života, neboť v České republice žije se svou rodinou z Ukrajiny, k níž ho pojí silné sociální vazby. Šlo by též o zásah do jeho pracovního života, neboť zde získat stabilní a legální zaměstnání. Pokud by byl nucen vycestovat na Ukrajinu, byl by potenciálně vystaven nebezpečí újmy na zdraví či smrti, neboť by byl pravděpodobně odveden na frontu a zapojen do válečných operací. Na podporu své argumentace navrhl dokazování výpisem z ukrajinské evidence rejstříku trestů, vyjádření zaměstnavatele k osobě žalobce a výpisy výplatních pásek za 3 měsíce (tyto dokumenty zároveň doložil).
10. Dne 2. 4. 2026 byl se žalobcem proveden výslech, při kterém mj. sdělil, že v České republice pobývá jeho strýc s manželkou a dvěma dětmi. U strýce je žalobce zaměstnán a současně bydlí v jeho ubytovně a s celou rodinou se vídá každý den. Na Ukrajině má matku, která je nemocná a již 22 let upoutána na lůžko; stará se o ní žalobcova teta a babička. S příbuznými na Ukrajině je žalobce v každodenním telefonickém kontaktu, dle potřeby jim posílá peníze, a to hotově autobusem, převoz peněz zajišťuje žalobcův strýc. Od roku 2022 žalobce na Ukrajině nebyl. Do České republiky přicestoval za prací, neboť potřeboval peníze pro matku a strýc mu nabídl práci. Žalobce též sdělil, že by zde chtěl nadále pracovat a posílat peníze své matce a rodině.
11. Dne 15. 4. 2026 žalobce nahlédl do spisu a seznámil se s podklady pro vydání rozhodnutí. Uvedl, že se k věci písemně vyjádří do 14 dnů. Téhož dne žalobce doložil žalovanému pracovní smlouvu uzavřenou se společností X, mzdové listy, své pracovní hodnocení ze dne 7. 4. 2026 a vyjádření zaměstnavatele k osobě žalobce ze dne 17. 8. 2025. Dále doložil čestné prohlášení svého strýce, v němž je uvedeno, že žalobce od 14 let manuálně pracuje, aby mohl přispívat na péči o svou nemohoucí matku; aktuálně tak činí ze svého platu v hotovosti a jeho strýc zajišťuje převoz peněz na Ukrajinu. Žalobce doložil též čestná prohlášení své tety a babičky, z nichž se podává, že žalobcova matka je od roku 2002 upoutána na lůžko a žalobce ze svého platu přispívá na její péči, a také přeložené potvrzení o vyšetření žalobcovy matky odbornou komisí, z něhož se podává, že vyžaduje neustálou péči třetích osob. Žalobce současně doložil žalovanému vyjádření jeho zástupce datované 2. 4. 2026 a doplnění argumentace k výslechu žalobce datované též 2. 4. 2026, v nichž je zejména argumentováno zásadou non-refoulement a v nichž jsou uváděny skutečnosti ze žalobcova života ohledně zdravotního stavu jeho matky, její finanční podpory ze strany žalobce či okolností, za nichž se žalobce dne 19. 7. 2025 dopustil trestného činu.
12. Dne 24. 4. 2026 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, jímž rozhodl způsobem uvedeným v bodě 1 tohoto rozsudku. V jeho úvodu žalovaný doslova citoval vyjádření žalobce ze dne 1. 2. 2026. K tomuto vyjádření pak žalovaný uvedl, že žalobce spáchal úmyslný trestný čin a do nekomfortní situace se dostal sám vlastním přičiněním, přičemž mu nikdo a nic nebrání, aby si našel zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci v zemi původu nebo v jiném státě evropského hospodářského prostoru. Bylo-li žalobci dovoleno pobývat a pracovat v České republice v situaci, kdy v jeho zemi probíhají vojenské operace, pak se měl o to více vyvarovat trestné činnosti. Svým jednáním žalobce dle názoru žalovaného prokázal, že se řádně neetabloval do české společnosti.
Ve vztahu k obavě žalobce z ohrožení života nebo zdraví po vycestování do země původu žalovaný uvedl, že žalobce má možnost v případě prokázání nemožnosti vycestovat do země původu požádat o speciální pobytový status. Žalovaný dále konstatoval, že důvodem pro zrušení platnosti zaměstnanecké karty je pravomocné odsouzení za úmyslnou trestnou činnost, nikoli závažné narušení veřejného pořádku. Žalobce prokazatelně spáchal úmyslný trestný čin a naplnil podmínky pro zrušení povolení k pobytu dle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Trestnou činnost žalobce nelze považovat za bagatelní, což dle žalovaného potvrzují statistiky dopravních nehod. Řízení pod vlivem omamných nebo návykových látek je jedním z nejtěžších protiprávních jednání proti zákonu o provozu na pozemních komunikacích a nelze je hodnotit jinak než jako závažné narušení veřejného pořádku. Pouze shodou okolností nedošlo k újmě na životě a zdraví ostatních účastníků silničního provozu. Posouzení míry zavinění a ostatních atributů trestního řízení přísluší dle žalovaného pouze soudům a orgánům činným v trestním řízením, nikoli správnímu orgánu. Žalovaný dodal, že žalobce má možnost po vycestování a osvědčení se znovu požádat o nové pobytové oprávnění a své známé může navštěvovat na základě bezvízového styku mezi Českou republikou a Ukrajinou. Žalovaný dále konstatoval, že při rozhodování dle § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců mu nepřísluší zabývat se dopadem napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života; toto ustanovení jasně stanoví, že povolení k pobytu bude zrušeno v případě úmyslné trestné činnosti, a to bez ohledu na závažnost trestného činu a výši trestu. K zásahu do soukromého a rodinného života nicméně žalovaný dále uvedl, že žalobce je dospělý a zaopatřený, na území České republiky nepobývají nejbližší členové jeho rodiny, žalobce není držitel platného živnostenského oprávnění a není veden jako podnikatel, není ani majitelem nemovitosti. Zrušení pobytového oprávnění mu sice může způsobit komplikace, ale do nekomfortní situace se dostal sám svým protiprávním jednáním. Tvrzení žalobce ohledně nepřiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí nadto byla formální, obecná a nekonkretizovaná, přičemž žalobce neuvedl žádné výjimečné skutečnosti, na jejichž základě by se dalo rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty považovat za nepřiměřené. Žalovaný neshledal ani nic, na základě čeho by bylo možné konstatovat porušení čl. 8 Úmluvy, a žalobce rozpor s tímto ustanovením ani nenamítal. Povinnost vycestovat z území České republiky žalovaný nepovažoval za odporující zásadě non-refoulement, neboť žalobci nebylo uloženo vrátit se do země jeho původu, nýbrž „jen“ vycestovat z České republiky. Ochrana před případným ohrožením zdraví a života na Ukrajině je ukrajinským občanům poskytována prostřednictvím jiných právních institutů. Pokud má žalobce za to, že jeho vycestování je z objektivních důvodů nemožné, může požádat o speciální pobytový status.
13. Dne 25. 4. 2026 zástupce žalobce doručil do datové schránky žalovaného podání z téhož dne, které žalovaný zaevidoval do svého systému dne 27. 4. 2026. Prostřednictvím tohoto podání se žalobce vyjádřil k podkladům napadeného rozhodnutí po seznámení se správním spisem. V úvodu uvedl, že si je vědom závažnosti svého trestného jednání, ale požaduje, aby žalovaný rozhodoval zákonným, individualizovaným a přezkoumatelným způsobem, nikoli mechanickou aplikací zákonného ustanovení bez posouzení všech konkrétních okolností případu a zohlednění intenzity zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Ke svým poměrům uvedl, že pochází z obce X na Ukrajině a vyrůstal pouze s matkou, jejíž zdravotní stav je od roku 2002 závažný. Sdělil, že jeho matka je zcela nepohyblivá, trvale upoutána na lůžko a odkázána na celodenní pomoc jiné osoby v domácí péči; pečují o ní žalobcova teta a babička. Žalobce konstatoval, že dlouhodobě finančně zabezpečuje péči o matku a základní potřeby rodiny a bez jeho příjmů by byla péče o matku vážně ohrožena. Od června 2022 je žalobce nepřetržitě zaměstnán ve společnosti X, na území České republiky se živí výhradně vlastní prací, nepobírá sociální dávky, odvádí daně a pojistné, plní pracovní povinnosti, zaměstnavatelem je pozitivně hodnocen, je osobou pracovně integrovanou, ekonomicky samostatnou a sociálně fungující. Ke své trestné činnosti uvedl, že po osobním konfliktu s tehdejší partnerkou požil alkohol a učinil nesprávné rozhodnutí řídit motorové vozidlo, načež byl zastaven policií; své jednání od počátku doznal, s orgány veřejné moci spolupracoval, nečinil obstrukce, respektoval uložený trest. Dle jeho názoru šlo o jednorázové osobní selhání v mimořádně vypjaté situaci; nyní vede řádný pracovní i osobní život. Žalobce dále mj. připomenul, že žalovaný by měl brát v potaz čl. 4 odst. 4 , čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listin y základní práv a svobod, jakož i čl. 8 Úmluvy. Případné zrušení zaměstnanecké karty by pro žalobce představovalo závažný postih, neboť by současně ztratil legální práci a příjem, přerušil svou dlouhodobou pracovní integraci, ztratil možnost financovat péči o těžce nemocnou matku či by zásadně destabilizoval celou rodinu odkázanou na jeho podporu. Žalobce navrhl, aby žalovaný provedl dokazování pracovní smlouvou, mzdovými výpisy, pracovním hodnocením, čestným prohlášením V. K., úředním překladem zdravotní zprávy jeho matky a čestnými prohlášeními jeho tety a babičky.
Posouzení důvodnosti žaloby soudem
14. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Proto ji věcně projednal. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. s. ř. s. ). O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť s tím oba účastníci výslovně souhlasili. Ve věci navíc bylo možné rozhodnout bez jednání i dle § 76 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Dokazování soud neprováděl.
15. Soud shledal, že žaloba je důvodná.
16. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád (dále jen „správní řád správní řád “), nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy. Dle § 36 odst. 3 věty první správního řád, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
17. Dle § 50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Dle § 50 odst. 4 správního řádu , pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
18. Ustanovení § 68 odst. 3 věta první správního řádu stanoví, že v odůvodnění správního rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
19. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.
20. Dle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty mj. z důvodů uvedených v § 37 téhož zákona. V rozhodnutí, kterým zruší platnost zaměstnanecké karty, stanoví ministerstvo lhůtu k vycestování z území; cizinec je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat (§ 46e odst. 2 zákona o pobytu cizinců).
21. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. Přiměřenost dopadů rozhodnutí ovšem dle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.
22. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že správní orgány jsou povinny zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince v případech, kdy tato povinnost vyplývá přímo z Úmluvy, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 320/2019 -38, Nejvyšší správní soud dospěl k následujícím závěrům: „Podmínka, aby důsledky rozhodnutí o zrušení platnosti pobytového oprávnění byly přiměřené důvodu pro zrušení, přičemž při posuzování přiměřenosti se přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, je sice výslovně stanovena pro případy zrušení pobytového oprávnění dle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nicméně, i když zákon s jejich relevancí nepočítá v § 37 odst. 1, nelze ani v těchto případech pomíjet čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“.
23. V rozsudku ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 Azs 203/2020 -36, pak Nejvyšší správní soud potvrdil, že pokud účastník namítá nepřiměřený dopad rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života a na podporu tohoto tvrzení uvádí konkrétní argumenty, musí se správní orgán tímto tvrzením zabývat a řádně jej vypořádat, přestože to výslovně nevyžaduje žádné ustanovení zákona o pobytu cizinců. Za zjednodušený a nesprávný přitom Nejvyšší správní soud označil názor, že test přiměřenosti provedl sám zákonodárce, když v zákoně o pobytu cizinců stanovil bezvýjimečné pravidlo, že cizinec, který spáchal úmyslný trestný čin, nemá nárok na vyhovění žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Nejvyšší správní soud též neaproboval závěr, že spáchání jakéhokoliv úmyslného trestného činu narušuje veřejný pořádek do té míry, že zájem na něm vždy převáží nad individuálním zájmem cizince na rodinný a soukromý život (viz bod 32 rozsudku č. j. 5 Azs 203/2020 -36). S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva pak Nejvyšší správní soud vysvětlil, že při rozhodování o nezbytnosti zásahu do soukromého a rodinného života je třeba brát v potaz povahu a závažnost trestného činu spáchaného účastníkem; délku jeho pobytu v hostitelské zemi; dobu od spáchání trestného činu a chování účastníka během ní; státní občanství různých dotčených osob; rodinnou situaci účastníka, zejm. dobu trvání manželství, jakož i ostatní okolnosti svědčící o existenci skutečného rodinného života páru; otázku, zda manžel účastníka při vzniku rodinného pouta věděl o trestné činnosti stěžovatele; otázku, zda z manželství vzešly děti, a jejich věk; závažnost obtíží, kterým by manžel stěžovatele čelil v domovské zemi; zájem a blaho dětí, zejména s ohledem na obtíže, kterým by čelily v domovské zemi; pevnost rodinných, sociálních a kulturních vazeb s hostitelskou a domovskou zemí; případně mají zohlednit další konkrétní okolnosti, například medicínské aspekty nebo dočasnou či trvalou povahu zákazu vstupu (viz bod 35 rozsudku č. j. 5 Azs 203/2020 -36 a tam odkazovanou judikaturu).
24. Přímo ve vztahu k řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty z důvodu podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tj. z důvodu pravomocného odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2025, č. j. 9 Azs 95/2025 -20, judikoval, že správní orgán je povinen zabývat se námitkou nepřiměřených dopadů do soukromého a rodinného života cizince přímo na základě čl. 8 Úmluvy. Námitka může spočívat také v tvrzení, že nemožnost výdělečné činnosti cizince v České republice bude mít vliv na finanční situaci jeho rodiny v zemi původu, včetně jeho nezletilého dítěte. V bodě 24 uvedeného rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „nelze § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců použít v tom smyslu, že by zcela vylučoval posouzení přiměřenosti uvedených dopadů rozhodnutí, u nichž zákon takovouto povinnost výslovně nestanoví (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/201940 , odst. [37]). I v těchto případech může dotčený cizinec ve správním řízení tvrdit nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života. Nejdeli o tvrzení, která lze na první pohled označit za nemyslitelná či zdánlivá, je stěžovatel povinen takovéto posouzení provést. Máli se správní orgán zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí pouze v reakci na uplatněnou námitku, je na cizinci, aby v souladu s § 174a odst. 1 větou poslední zákona o pobytu cizinců sdělil konkrétní důvody, pro které považuje dopady rozhodnutí za nepřiměřené“.
25. Žalovaný v této věci předně pochybil tím, že napadené rozhodnutí vydal, aniž vyčkal na uplynutí lhůty k vyjádření, kterou akceptoval při nahlížení do spisu žalobcem a jeho zástupcem, čímž žalobci v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu odepřel reálnou možnost vyjádřit se k podkladům ještě před vydáním rozhodnutí. V situaci, kdy žalovaný při nahlížení do spisu dne 15. 4. 2026 akceptoval lhůtu čtrnácti dnů k vyjádření, nemohl své rozhodnutí vydat přede dnem 29. 4. 2026. Povinnosti vyčkat na případné vyjádření žalobce až do 29. 4. 2026 (včetně) přitom žalovaný nebyl „zbaven“ tím, že mu žalobce ještě v den nahlížení doložil několik listinných podkladů, včetně vyjádření jeho zástupce a přípisu označeného jako písemné doplnění výslechu účastníka řízení. Jednak se totiž z předloženého správního spisu jeví, že tyto písemné podklady byly žalovanému doloženy přímo při nahlížení do spisu, a jednak byla předmětná vyjádření datována 2. 4. 2026, tj. přede dnem nahlížení do spisu, pročež logicky nemohla reagovat na to, co žalobce a jeho zástupce zjistili ze správního spisu v den nahlížení (15. 4. 2026).
26. Procesní obrana žalovaného, že nezohlednění vyjádření ze dne 25. 4. 2026 nebylo za daných okolností závažným procesním pochybením, neboť toto vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by mohly ovlivnit rozhodování žalovaného, a neboť korespondovalo s předchozími vyjádřeními i výslechem žalobce, pak rovněž nemůže obstát. Soud nepovažuje za nutné podrobně srovnávat obsah vyjádření žalobce ze dne 25. 4. 2026 s jeho předešlými vyjádřeními ze dnů 1. 2. 2026 a 2. 4. 2026, neboť vyjádření ze dne 25. 4. 2026 je oproti předchozím „nové“ již jen v tom, že obsahuje konkrétní důkazní návrhy, jejichž prostřednictvím žalobce odkazoval na jím předložené listin y. Především však procesní obrana žalovaného nemůže být úspěšná proto, že žalovaný vedle vyjádření ze dne 25. 4. 2026 nezohlednil ani dvě předchozí vyjádření žalobce ze dne 2. 4. 2026 (předložená žalovanému dne 15. 4. 2026 společně s odkazovanými listinnými důkazy a označená jako „Vyjádření právního zástupce účastníka řízení k výslechu účastníka řízení a podkladům pro rozhodnutí ve věci č. j. OAM-715-16/ZR-2025“ a jako „Písemné doplnění k výslechu účastníka řízení I. K., nar. X dne 2. 4. 2026 ve věci č. j. OAM-715-16/ZR-2025“).
27. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně citoval pouze v pořadí první vyjádření žalobce ze dne 1. 2. 2026 a rovněž ve své argumentaci reagoval pouze na v tomto vyjádření uvedená tvrzení. Vůbec však nezohlednil další argumentaci žalobce, která dále konkretizovala a rozvíjela mj. jeho tvrzení ohledně nepřiměřenosti případného rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty. Zatímco ve vyjádření ze dne 1. 2. 2026 žalobce vůbec nezmínil, že má na území Ukrajiny vážně nemocnou matku, kterou finančně podporuje, ve svých pozdějších vyjádřeních i při svém výslechu dne 2. 4. 2026 již tuto skutečnost zmiňoval a též na podporu svých tvrzení dokládal četné důkazy. Žalovaný se ovšem v napadeném rozhodnutí s touto argumentací žalobce v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu nevypořádal a zcela nesprávně a v rozporu s obsahem správního spisu žalobci na straně 6 napadeného rozhodnutí vytknul obecnost jeho tvrzení ohledně dopadů do soukromého a rodinného života, formálnost či nekonkrétnost argumentace a výslovně například uvedl, že „správní orgán netuší, čím konkrétně má k nepřiměřenému zásahu dojít“. Přitom tvrzení žalobce týkající se především nepříznivého zdravotního stavu jeho matky, její finanční podpoře ze strany žalobce či potřebnosti jeho finančních příjmů z výdělečné činnosti na území České republiky byla ve vyjádření ze dne 2. 4. 2026 obsahujícím „písemné doplnění k výslechu účastníka“ (i ve vyjádření ze dne 25. 4. 2026) dostatečně konkrétní i opřená o listin y. Ze strany žalovaného ovšem tato tvrzení (a to nejen ta, která žalobce uvedl v písemných vyjádřeních ze dnů 2. 4. 2026 a 25. 4. 2026, ale též při výslechu dne 2. 4. 2026) zůstala zcela nevypořádaná.
28. Žalobci je dále třeba přisvědčit v tom, že se žalovaný nevyrovnal ani s jeho důkazními návrhy, čímž porušil § 50 odst. 3 i § 68 odst. 3 správního řádu . Přestože žalobce předložil žalovanému množství listin (zdravotní zprávu matky, mzdové výměry, čestná prohlášení příbuzných, pracovní hodnocení, pracovní smlouvu a další), žalovaný jejich existenci opomenul, neboť k těmto důkazům ve své argumentaci vůbec nepřihlédl ani nezdůvodnil, proč je neprovedl nebo proč je nepovažoval za relevantní. Žalovaný přitom opomenul jak důkazní návrhy doložené dne 15. 4. 2026, tak i ty, které žalobce učinil společně se svým vyjádřením ze dne 1. 2. 2026 (tj. jediné žalobcovo vyjádření, které žalovaný bral v potaz).
29. Žalovanému je konečně třeba vytknout též to, že se otázkou přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí nezabýval dostatečně. Ačkoli žalovanému musely být známy závěry všech výše citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu nebo přinejmenším rozsudku č. j. 9 Azs 95/2025 -20, neboť v dané věci byl žalovaný jedním z účastníků řízení, vyšel ze starší, již překonané judikatury a konstatoval, že mu nepřísluší zabývat se dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a za de facto jediné relevantní kritérium považoval to, že se žalobce dopustil úmyslné trestné činnosti. Posléze sice žalovaný připustil, že by se na základě čl. 8 Úmluvy mohl otázkou přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí zabývat, usoudil však, že žalobcova argumentace byla v tomto ohledu nekonkrétní. Pokud by ovšem žalovaný řádně zohlednil veškerá žalobcova podání a důkazy, nemohl by k takovým závěrům dospět. Žalobce totiž ve svých podáních předestřel dostatečně konkrétní argumentaci ke svému soukromému a rodinnému životu, kterou též opřel o důkazní návrhy. Žalobce jednak argumentoval tím, že je v České republice v každodenním kontaktu se svou rodinou (strýcem, jeho manželkou a dětmi), a jednak – a to především – že dlouhodobě finančně podporuje péči o svou nemocnou matku a že bez jeho příjmů by byla péče o matku ohrožena. Takovou argumentaci a související důkazy ovšem žalovaný ponechal bez povšimnutí, ačkoli se z pohledu § 174a zákona o pobytu cizinců i čl. 8 Úmluvy jednalo o argumentaci relevantní (a zároveň nikoli obecnou či vágní). Žalovaný se rovněž v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu odmítl v rámci proporcionality zabývat povahou a závažností trestného činu spáchaného žalobcem, uloženým trestem, chováním žalobce po trestné činnosti či obtížemi, jimž by žalobce mohl čelit po svém návratu do země původu, a vyšel nesprávně kategoricky jen z toho, že se žalobce dopustil úmyslné trestné činnosti.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
30. Soud s ohledem na výše uvedené zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. s. ř. s. Žalovaný se dopustil podstatného porušení procesního předpisu, když v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu upřel žalobci reálnou možnost vyjádřit se k podkladům a vydal napadené rozhodnutí ještě před uplynutím lhůty, kterou mu dal k takovému vyjádření. Napadené rozhodnutí je též nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný řádně nevypořádal s argumentací žalobce a opomenul reagovat na jeho dvě vyjádření ze dne 2. 4. 2026, ale i na jeho vyjádření ze dne 25. 4. 2026, které by byl povinen zohlednit, pokud by se nedopustil procesního pochybení uvedeného v předchozí větě. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívá také v tom, že se žalovaný nevyrovnal se žalobcovými důkazními návrhy a že se řádně nezabýval přiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života.
31. O vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení soud rozhodl podle § 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. V souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. bude žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem zdejšího soudu, a tedy při svém rozhodování vezme v potaz veškerou argumentaci žalobce a jeho důkazní návrhy a řádně se s nimi vypořádá. Přezkoumatelně přitom posoudí všechny relevantní skutečnosti, zejména poměří veřejný zájem na zrušení žalobcovy zaměstnanecké karty s jeho soukromým a rodinným životem.
32. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšnému žalobci. Náklady žalobce tvoří soudní poplatky za žalobu a za návrhy na přiznání odkladného účinku a předběžných opatření v celkové výši 5 000 Kč, dále odměna za zastoupení advokátem, kterou tvoří odměna za tři úkony právní služby po 4 620 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby a sepis repliky [§ 7 , § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a za jeden úkon právní služby po 2 310 Kč, a to za návrh na přiznání odkladného účinku a předběžných opatření [§ 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu]. Vedle odměny přísluší zástupci žalobce podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu rovněž paušální náhrada hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po 450 Kč. K tomu je třeba připočítat náhradu za daň z přidané hodnoty ze všech výše uvedených částek, vyjma soudních poplatků, ve výši 3 773,70 Kč, neboť advokátní kancelář, v jejímž rámci zástupce žalobce poskytuje právní služby, je plátkyní této daně. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 26 743,70 Kč je žalovaný povinen uhradit podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , užitého na základě § 64 s. ř. s. s. ř. s. , k rukám zástupce žalobce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 ve spojení s § 55 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 11. srpna 2026
Mgr. Marcela Uhříčková v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.