Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1961/2026

22 Cdo 1961/2026-537

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové asoudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a)F. P. a b)A. P., zastoupených Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. , o dovolání žalobců protirozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2026, č. j. -503, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 836 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leoše Viktorina.

IV. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 509 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leoše Viktorina.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, č. j. -429, zamítl žalobu, kterou se žalobci proti společnosti PFGReality I, s.r.o. (dále též jen „původní žalovaná“) domáhali určení, že ideální podíl ovelikosti ˝ na pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY, je ve výlučném vlastnictví žalobkyně b) a ideální podíl o velikosti ½ na těchto nemovitých věcí náleží do společného jmění manželů žalobců (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) poté, co připustil vstup žalovaného dořízení na místo původní žalované, rozsudkem ze dne 17. 2. 2026, č. j. -503, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), změnil jen nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

3. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že žalobci v souvislosti sfinančními problémy svého syna uzavřeli dne 20. 2. 2013 prostřednictvím I. P. smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu na předmětné nemovitosti, poté 18. 6. 2013 žalobci podepsali komplex dalších smluv, a to kupní smlouvu, zástavní smlouvu, smlouvu o půjčce, nájemní smlouvu a smlouvu o zřízení předkupního práva k předmětným nemovitostem. Kupnísmlouvou z 18. 6. 2013 převedli vlastnictví k nemovitostem za 1 100 000 Kč na D. H., který byl s účinností od 2. 9. 2013 zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Dne 29. 9. 2020 uzavřel D. H. s původní žalovanou kupní smlouvu, kterou na ni převedl vlastnictví k předmětným nemovitostem za 1 100 000 Kč, původní žalovaná byla do katastru nemovitostí zapsána jakovýlučný vlastník s účinností od 7. 10. 2020. Původní žalovaná zaplatila kupní cenu ve 4 částkách zaslaných na účty uvedené v dohodě o vypořádání, a to už 27. 7. 2020, předpodpisem smlouvy si nemovitosti neprohlédla, kompletní realizaci obchodu včetně objednání znaleckého posudku k ocenění nemovitostí zajišťoval zprostředkovatel jednající I. P. Původní žalovaná měla v době uzavření kupní smlouvy povědomost o tom, že jiný nákup realit zprostředkovaný I. P. byl u soudu napaden osobami, které tvrdily, že ve finanční tísni uzavřely jeho prostřednictvím komplexnevýhodných smluv, na základě nichž byla v katastru nemovitostí zapsána fyzická osoba, která následně nemovitosti prodala původní žalované; žaloba na určení vlastnictví těchto osob byla přespodané odvolání pravomocně zamítnuta. Súčinností od 14. 12. 2020 je v katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti u předmětných nemovitostí, a to na základě žaloby na určení vlastnického práva podané žalobci, súčinností od 1. 7. 2025 je jako výlučný vlastník nemovitostí zapsán žalovaný, který předmětné nemovitosti nabyl „na základě kupnísmlouvy příklepem ze dne 1. 7. 2025“.

4. Odvolací soud dospěl k závěru, že původní žalovaná se na základě , , (dále „o. z.“) stala vlastníkem předmětných nemovitostí bez ohledu na to, zda kupní smlouvou z 29. 9. 2020 vlastnictví nabyla odskutečného či jen katastrálního vlastníka. Uvedl, že presumovanou dobrou víru původní žalované ve správnost stavu zápisu v katastru nemovitostí zjištěné skutečnosti nevyvrací. Přestože je původní žalovaná profesionálem v oblasti realitních obchodů, nemá povinnost zvýšené investigativní aktivity oproti ostatním osobám. Původní žalovaná se zabývá právěnákupem tzv. problematických nemovitostí, které mají či mohou mít právní vady, protopotřebu zvýšené investigativní aktivity nevyvolala ani skutečnost, že v nemovitosti dlouhodobě žili žalobci a ani relativně nízká kupní cena (1 100 000 Kč při obvyklé ceně 1 550 000 – 1 700 000 Kč), neboť jde o skutečnosti, které bez dalšího neodůvodňují potřebu investigativní aktivity. Odvolací soud rovněž vyjádřil pochybnost nad tím, zda a jakou investigativní činností původní žalované by bylo možné zjistit případný rozpor mezi skutečným stavem a stavem zapsaným ve veřejném „rejstříku“. Dobrou víru nezpochybňuje podle názoru odvolacího soudu ani skutečnost, že původní žalovaná nemusela s ohledem nazprostředkovatele vyvinout podstatnou aktivitu, neboť využití zprostředkovatele je narealitním trhu běžné. Informaci o tom, že v minulosti stejný zprostředkovatel zprostředkoval obchod, jehož platnost byla napadena u soudu, nepovažoval odvolací soud zatak závažnou, aby byla způsobilá dobrou víru zpochybnit, zejména když šlo o jediný zjištěný případ. Odvolací soud sice nepřehlédl, že kupní cena byla uhrazena o dva měsíce dříve, než došlo k podpisu kupní smlouvy, uvedl však, že z této skutečnosti nelze dovodit, žeby si původní žalovaná měla nebo musela být vědoma případného rozporu mezi skutečným a zapsaným stavem v katastru nemovitostí. Připomněl, že žalobci od uzavření kupní smlouvy v roce 2013 své tvrzené vlastnictví nikdy vůči nabyvateli neuplatnili a nezajistili ani zápis poznámky způsobilé zpochybnit stav katastru, od uzavření kupní smlouvy neplatili daň z nemovitých věcí a minimálně žalobce a) se s D. H. účastnil jednání oodpadech na úřadě.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání,jehož přípustnost opírají o , , (dálejen „ “) a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení ( ).

6. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil otázku dobré víry původní žalované v soulad zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zdůrazňují povahu podnikatelské činnosti původní žalované, mají za to, že jedná-li bez znalosti a pečlivosti, která je s jejím podnikáním spojena,jde to k její tíži. Původní žalovaná se přesto, že žalobci nemovitosti po celou dobu užívali, nezajímala o to, proč osoba, od které vlastnické právo měla nabýt, vlastnické právo fakticky nijak nevykonává, vše řešila přes zprostředkovatele. Taková skutečnost přitom investigativní aktivitu vyžaduje (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že je irelevantní, že jednatelka původní žalované neplnila řádně své povinnosti statutárního orgánu. Liknavost původní žalované, která se „ani nehnula z kanceláře“, označují za lhostejný a nedbalý přístup, který si lze jen těžko představit u fyzické osoby pořizující nemovitou věc pro svou vlastní potřebu, nikoli za účelem investice. Stav, který byl původní žalované známý, představoval podle žalobců varovné signály, které původní žalovaná zcela ignorovala, neučinila prohlídku a nezjišťovala, proč D. H. vlastnické právo nikdy nevykonával. Závěr odvolacího soudu o dobré víře původní žalované proto považují za založený na zjevně nepřiměřených, nelogických úvahách, které neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu.

7. Za právní otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považují otázku, „zda i v případech, kdy jsou původní vlastníci o své nemovité věci připraveni v důsledku jednání, které naplňuje znaky trestného činu, je chráněna dobrá víra následného nabyvatele oproti původním vlastníkům či zda je z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka“. Namítají, že odvolací soud se pro nadbytečnost odmítl zabývat trestním stíháním I. P. pro jednání, kterého se v roce 2013 proti dovolatelům dopustil a které se aktuálně nachází ve fázi hlavního líčení, neboť dovodil, že otázkou, zda D. H. byl skutečným či jen fiktivním vlastníkem,by bylo třeba se zabývat až vpřípadě, že by nebyla dána dobrá víra původní žalované. Mají za to, že obdobnou otázkou se Ústavní soud zabýval v rozhodnutí sp. zn. , a jsou přesvědčeni, že závěry tohoto rozhodnutí natolik vystihují představy toho, co lze považovat za celospolečensky spravedlivé a morální, že by bylo možno je použít i na projednávanou věc. Ustanovení o. z. je podle jejich názoru třeba vykládat i ve světle základních zásad zakotvených v y a v Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě.

8. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhli rovněž, aby byla odložena právní moc a vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.

9. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z aktuální skutkově blízké judikatury Nejvyššího soudu, žádnou z otázek formulovaných žalobci nepovažuje za dosud neřešenou. Zdůraznil své postavení v probíhajícím sporu, připomněl, že D. H. se choval jako vlastník, když uzavřel nájemní smlouvu, odžalobců pobíral platby, hradil daň z nemovitých věcí a řešil na úřadě otázku napojení nakanalizaci. Žalobci naopak tvrzené vlastnické právo řadu let nenárokovali. Vyjádřil se ik dalším dovolacím námitkám a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, za důvodný nepovažuje ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

10. Dovolání není přípustné.

11. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedleobecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K postupu podle § 984 o. z. v případě, že zápis vlastnického práva převodce v katastru nemovitostí byl dosažen trestnou činností

13. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemásmysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , dostupné na https://nalus.usoud.cz).

14. Podle § 980 odst. 2 věty první o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.

15. Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcnéprávo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy kprávnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo ažzápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odstavce 1 nepoužije (§ 984 odst. 2 o. z.).

16. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. upravuje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného. Tím prolamuje zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů jednajících v dobré víře. V důsledku je naopak oslabována ochrana skutečných nositelů věcných práv, vůči nimž výrazněji dopadá zásada vigilantibus iura scripta sunt, tedy zásada, že práva náležejí bdělým (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. ). Princip právní jistoty, jehož součástí je důvěra jednotlivce v zápis v katastru nemovitostí, přitom neodmyslitelně patří mezi základní atributya základní hodnoty demokratického právního státu ( y) [viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 18. 6. 2026, sp. zn. ).

17. Institut nabytí od neoprávněného (materiální publicita) je založen na tom, že vlastnické právo převádí ten, komu ve skutečnosti nesvědčí, a úprava § 984 o. z. formuluje předpoklady, za kterých i při tomto východisku může nabyvatel vlastnické právo platně na základě uzavřené převodní smlouvy nabýt (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. ).

18. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kteří nabudou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo převést čizřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrávíra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. ).

19. V případě převodu vlastnického práva je podmínkou ochrany nabyvatele podle § 984 o.z. pouze absence vlastnického práva převodce, úplatnost smlouvy a dobrá víra nabyvatele ve správnost zápisu v katastru nemovitostí. Další podmínky zákon nestanoví. Nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem je proto možné též za situace, v níž neoprávněný převodce původně „nabyl“ nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. , nebo ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. ).

20. Pokud by ochrana dobrověrného nabyvatele byla omezena jen na některé okolnosti nebo důvody, pro které zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti (např. vyloučením případů, kdy převodce dosáhl zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí trestnou činností, jak dovolatelé navrhují), nemohlo by k naplnění principu materiální publicity dojít, neboť ani nabyvatel, který při uzavření úplatné převodní smlouvy jednal v dobré víře, by se na zápis vlastníka v katastru nemovitostí nemohl spoléhat.

21. Odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou, pokud se nezabýval okolnostmi, za kterých došlo k zápisu vlastnického práva osoby, od které nemovitosti koupila původní žalovaná, s tím, že i pokud by původní žalovaná nabyla nemovitosti od osoby, kterábyla pouhým katastrálním vlastníkem, jak žalobci tvrdí, nešlo by (při závěru o dobré vířepůvodní žalované) o právně relevantní skutečnost. Správně také poukázal na to, žežalobci od června 2013 do prosince 2020 tvrzené vlastnické právo vůči tehdejšímu katastrálnímu vlastníkovi neuplatnili a po tuto dobu nezajistili ani zápis jakékoli poznámky způsobilé zpochybnit stav katastru, přestože měli a mohli zjistit, že jejich vlastnické právo jevýznamným způsobem zpochybňováno (sami uzavřeli kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, nebyli zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí, neplatili daň z nemovitých věcí, s katastrálním vlastníkem uzavřeli nájemní smlouvu a žalobce a) seúčastnil jednání, které souviselo s realizací vlastnických práv ze strany katastrálního vlastníka).

K posouzení dobré víry původní žalované

22. Dobrou víru je nezbytné hodnotit obdobně jako v případě problematiky oprávněné, resp. nyní poctivé držby, objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobníhopřesvědčení) samotného účastníka (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ). Oproti dosavadní judikatuře však platí, že ve shodě s § 7 o. z. sedobrá víra dobrověrného nabyvatele presumuje (srovnej § 7 o. z.) – (k presumpci dobré víry viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. ).

23. Podle judikatury Nejvyššího soudu je při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít, důvodné pochybnosti o tom, zdaúdaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí jeskutečným vlastníkem věci. Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. , nebo ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. ). Jsou-li však nabyvateli známy skutečnosti, které knihovní stav objektivně znejišťují, pak lze po něm přiměřenou „investigativní“ aktivitu požadovat. Posouzení, zda o takové skutečnosti šlo a zda investigativní aktivita vyvinutá nabyvatelem byla dostatečná, je na úvaze soudu, kterouby mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněna (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. , ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. ).

24. Odvolací soud svůj závěr o tom, že se žalobcům nepodařilo zpochybnit presumovanou dobrou víru původní žalované ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, přesvědčivě odůvodnil. Uvedl, že nemovitosti kupovala původní žalovaná – právnická osoba za využití zprostředkovatele, což je běžná praxe na realitním trhu. Za okolnost, která by mohla zpochybnit dobrou víru původní žalované, tedy nepovažoval ani skutečnost, že sama původní žalovaná nemusela vyvinout žádnou podstatnou aktivitu pro dovršení obchodu. Původní žalovaná se zabývá nákupem nemovitostí, které mají nebo mohou mít právní vady, obvykle jde o nemovitosti obývané nájemci, tomu odpovídá i relativně nízká kupní cena nemovitostí. Vědomost o tom, že jednatel zprostředkovatele I. P. v minulosti zprostředkoval obchod, jehož platnost byla napadena u soudu, sice mohla a měla vést kupující k vyšší míře obezřetnosti, vzhledem k tomu, že šlo o jediný případ, nepovažoval odvolací soud tutookolnost za dostatečně intenzivní pro zpochybnění dobré víry původní žalované. Zároveňuvedl, že „je otázkou“, zda by bylo možné případný rozpor mezi skutečným azapsaným stavem zvýšenou investigativní aktivitou vůbec zjistit. Odvolací soud nepovažoval za rozhodné, že jednatelka původní žalované neplnila řádně povinnosti statutárního orgánu a že kupní cenu uhradila původní žalovaná dva měsíce před podpisem kupní smlouvy ze strany prodávající, neboť z těchto skutečností neplyne ani vědomost o možném rozporu o zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí.

25. Úvahu odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za nepřiměřenou, v dovolacím přezkumu proto obstojí. Je třeba zdůraznit, že nedostatek dobré víry nelze dovozovat z pouhého nedostatku investigativní aktivity, ani pokud by v konkrétním případě bylo třeba takovou aktivitu v rámci obvyklé opatrnosti vyvinout. Musí být dána příčinná souvislost mezinedostatkem této aktivity a nevědomostí o skutečném stavu, resp. rozporu skutečného a zapsaného stavu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 sp. zn. či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. , nebonález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2026, sp. zn. ). Pokud by původní žalovaná vyvinula aktivitu směrem ke zjištění, z jakého důvodu užívají nemovitosti jinéosoby než převodce, zjistila by, že byla uzavřena kupní smlouva o převodu nemovitostí, na základě které bylo vlastnické právo převodce zapsáno do katastru nemovitostí před 7 lety, žalobci od roku 2023 nehradí daň z nemovitých věcí a s převodcem již v roce 2023 uzavřelinájemní smlouvu, kterou jim byly předmětné nemovitosti přenechány do užívání. Kezjištění, že obsah uzavřených smluv neodpovídal skutečné vůli žalobců, jak žalobci namítají, by přiměřená investigativní aktivita původní žalované zřejmě nevedla.

26. Dovolací soud pro úplnost dodává, že k navenek neprojevené vnitřnívýhradě (tzv. mentální rezervaci) při uzavření smlouvy nelze při posuzování platnosti smlouvy přihlížet (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. ), nedostatek investigativní aktivity by proto mohl vést k závěru o nedostatku dobré víry původní žalované jen za situace, kdy by bylo prokázáno, že mohla přiměřenou aktivitou zjistit, že převodce v době uzavření písemných smluv s žalobci o nedostatku jejich vážné vůle věděl.

27. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle odmítl.

28. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pronedůvodnost návrh žalobců na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , čize dne 4. 10. 2017, sp. zn. ), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněždovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. (dostupný na nalus.usoud.cz)].

29. V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.

V Brně dne 15. 9. 2026

Mgr. Petra Kubáčovápředsedkyně senátu