Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2011/2026

23 Cdo 2011/2026-214

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce I. P., zastoupeného Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1525/39, proti žalované J. P., zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, o zaplacení částky 90.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2026, č. j. -180, takto:

Odůvodnění:(dle )

1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. -147, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2025, č. j. -157, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 90.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2026, č. j. -180, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak se jedná o otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Tyto otázky představují dle obsahu podaného dovolání důsledek žalobcem namítaného zásahu do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a přepjatého formalismu, k němuž se uchýlily soudy nižších stupňů, pakliže považovaly původní žalobu za neprojednatelnou, ve výzvě k odstranění vad žaloby nepoučily žalobce o následcích, pokud nebude žaloba řádně a včas opravena, a jestliže rozhodly v rozporu se skutečným obsahem a smyslem žalobcova podání o změně žaloby na nárok neznámý českému právnímu řádu. V neposlední řadě dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů zcela nesprávně právně posoudily hmotněprávní institut uznání dluhu, jenž fakticky ignorovaly a důkazní břemeno, jež tížilo žalovanou, přenesly zpět na dovolatele tím, že dovodily neexistenci práva na „pokutu za nevěru“.

4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) a navrhuje, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení změnil rozsudek odvolacího soudu a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 90.000 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Pro případ, že by dovolací soud neshledal splnění předpokladů pro změnu napadeného rozhodnutí ve smyslu nadepsaného ustanovení, navrhuje dovolatel, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

7. Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

10. Dovolání není přípustné.

11. Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že jeho žalobu nesprávně právně posoudily jako neprojednatelnou, což vedlo k vydání vadné výzvy k odstranění vad žaloby (neboť tato neobsahovala poučení o následcích jejich řádného a včasného neopravení) a k „obrácení tohoto procesního pochybení v neprospěch laického účastníka řízení“ tím, že bylo v rozporu se skutečným obsahem a smyslem žalobcova podání následně rozhodnuto o změně žaloby na nárok neznámý českému právnímu řádu, pak tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť jimi jsou namítány toliko vady řízení [přestože dovolatel usiluje o jejich posouzení jako v rozhodovací praxi dosud neřešené otázky, „zda odvolací soud postupoval v souladu s a ), jestliže podání laického účastníka (žalobce) vyložil jako změnu žaloby na nárok (sankci za manželskou nevěru), který objektivní český právní řád vůbec nezná a neupravuje, a připuštěním takové absurdní změny žaloby záměrně učinil návrh neprojednatelným a zamítnutelným, ačkoliv se původní nárok opíral o platné písemné uznání dluhu“], jež neodpovídají kritériím stanoveným v (když vzhledem k nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem) a k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ). Samy o sobě by přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. ). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.

12. Jedná-li se konkrétně o námitku směřující k otázce projednatelnosti žaloby, již odvolací soud ve svém usnesení ze dne 4. 9. 2023, č. j. -91, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. , zopakoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž mezi základní náležitosti žaloby podle ustanovení věty první a druhé patří vylíčení rozhodujících skutečností, jež předpokládá, že žalobce vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy uvést alespoň takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva, kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba rozhodující skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jenž brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. , nebo ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. ).

13. V žalobním petitu (údaji o tom, čeho se žalobce domáhá), který rovněž představuje základní náležitost žaloby podle ustanovení věty první a druhé , musí být vymezení práv a jim odpovídajících povinností provedeno přesně a srozumitelně, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje, a pokud navrhuje, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. ).

14. Uznání dluhu přitom není samostatným zavazovacím důvodem, a proto samotné uznání dluhu nenahrazuje (nemůže nahrazovat) chybějící skutková tvrzení ve smyslu O skutkovém vymezení věci by se mohlo uvažovat, pokud by v uznání dluhu, na něž by bylo v žalobě odkázáno, byl dluh uznán co do konkrétních v něm uvedených důvodů. Předložené písemné prohlášení o uznání dluhu uplatněného žalobou by muselo obsahovat takové skutečnosti, kterými se vylíčí skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. , a ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. , jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. ).

15. Těmto požadavkům podání ze dne 3. 1. 2022, označené jako „návrh na vydání platebního rozkazu“, nedostálo, neboť žalobce na podporu svého nároku pouze uvedl, že „žalovaná uznala a potvrdila svůj dluh vůči žalobci, a to úředně ověřeným zápisem a podpisem v ‚UZNÁNÍ DLUHU‘ ve výši 90.000 Kč“, přičemž z obsahu přiloženého uznání dluhu se toliko podává, že „dluh vznikl nezaplacením poměrné části (poloviny) SIPO za období červenec 2017–prosinec 2018 (18 x 5.000)“. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolací námitka, že dovolatel svůj nárok zcela jednoznačně individualizoval v průběhu jednání před soudem prvního stupně dne 8. 2. 2023, když uvedl, že „v SIPO jsou zahrnuty platby za nájem, elektřinu a plyn“ a že „do nájemného je zahrnuta platba za elektřinu na společných prostorách, veřejné osvětlení“, neboť ani tato konkretizace neozřejmila, zda žalovaná částka představovala jeden nárok coby polovinu platby z jednoho skutkového důvodu nebo polovinu ze součtu více plateb z různých skutkových důvodů, přičemž v takovém případě by bylo nutné vylíčit rozhodující skutečnosti ve vztahu ke každému nároku zvlášť, a to včetně uvedení částky požadované z důvodu každého nároku. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobce nevylíčil konkrétní skutkový důvod, ze kterého žalovanou částku požaduje, a z jakého nároku či nároků se částka sestává po skutkové stránce, nelze v tomto posouzení spatřovat ani odchýlení se od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani znaky přepjatého formalismu.

16. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka,že řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo procesní vadou, pakliže soud prvního stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 27. 9. 2023, č. j. -95, k odstranění vad žaloby, aniž by jej v souladu s ustanovením poučil o následcích, nebude-li žaloba včas a řádně doplněna. Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit, že absence poučení o procesních následcích nesplnění výzvy, které vedou k nevratným procesním rozhodnutím soudu, jejichž důsledkem je nemožnost věcného projednání podání účastníka řízení, je podstatnou vadou řízení mající ústavněprávní přesah – spočívající v porušení základního práva na přístup k soudu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. , odst. 18) a porušení y, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. ) – jenž by mohl sám o sobě výjimečně založit přípustnost dovolání. Nelze však odhlédnout, že ve věci zde vedené se tyto pro účastníka řízení nepříznivé následky absence poučení nikterak nematerializovaly, neboť soudy nižších stupňů nepřistoupily k odmítnutí žaloby pro neodstranění vad podání (v tomto směru pochybení soudu prvního stupně napravil odvolací soud usnesením ze dne 19. 6. 2024, č. j. -121), nýbrž podání žalobce posoudily podle jeho obsahu jako změnu žaloby a přistoupily k jejímu věcnému projednání. Dovolací soud proto v poměrech řešené věci v nadepsané procesní vadě ústavněprávní přesah zakládající přípustnost dovolání neshledal. Vzhledem k uvedenému smyslu a účelu poučení o následcích nevyhovění výzvě k odstranění vad podání nepřisvědčil dovolací soud ani námitce dovolatele, že pro absenci takového poučení nebylo možné jeho následné podání ze dne 14. 10. 2023 posuzovat jako změnu žaloby.

17. Průmět do základních lidských práv a svobod neshledal dovolací soud ani v kontextu námitky, jejímž prostřednictvím dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že se dopustily „extrémního a nepřípustného formalismu“, pakliže jeho podání, v němž žalovanou částku „emotivně označil za sankci za nevěru“, posoudily jako změnu žaloby, čímž „zcela ignorovaly skutečný obsah a smysl dovolatelova jednání, které bylo od samého počátku koncipováno jako uplatnění nároku z uznání dluhu“.

18. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ve světle zákonného požadavku ustálena v závěru, že při posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. , nebo ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. ). Posouzení procesního úkonu podle obsahu přitom soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. ). Každý procesní úkon je tedy nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost vliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. ).

19. Vzhledem k uvedenému dovolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že jeho podání ze dne 14. 10. 2023 nemělo být považováno za změnu žaloby, neboť označení žalované částky jako sankce za nevěru představovalo toliko emotivní vysvětlení jeho vnitřních pohnutek. Z objektivního hlediska z obsahu předmětného podání jako celku totiž vyplývá, že toto označení nebylo ojedinělým konstatováním žalobce, nýbrž závěrem jeho nového tvrzení o utrpěné nemajetkové újmě, kdy mu byly způsobeny „duševní útrapy a trauma, kterého se nezbaví do konce života“, tím, že „[mu] žalovaná dlouhodobě a pravidelně byla nevěrná a podváděla [ho] se svým nehygienickým, nevzdělaným a lenošným cikánským milencem“, čili „vědomě se vůči [němu] dopouštěla podvodu“, čímž porušila „ustanovení [ , ]“. Skutečnost, že svůj nárok již nezakládá na tvrzení o existenci dluhu spočívajícího v „nezaplacení poměrné části (poloviny) SIPO za období červenec 2017–prosinec 2018“, nýbrž na tvrzení způsobené nemajetkové újmy dokládá rovněž poukaz na vymezení tohoto pojmu ve smyslu . Dovolací soud proto dospěl k závěru, že se soudy nižších stupňů nedopustily přepjatého formalismu ani se neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe, pakliže podání dovolatele ze dne 14. 10. 2023 posoudily dle svého obsahu jako změnu žaloby.

20. Přisvědčit nelze současně ani námitce, že „je zcela absurdní a nelogické, aby soud… připustil změnu žaloby na nárok, o kterém s jistotou ví, že jej právní řád vůbec nezná a neuznává“, a že „soudy nemohou připustit změnu skutkového základu na právní absurditu jen proto, aby měly formální důvod žalobu zamítnout“, neboť změnu žaloby k tíži žalobce vyloučit nelze. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. , podle nichž je žalobce pánem sporu (dominus litis) a není úlohou soudu, aby účastníka, který se rozhodl žalobu změnit, poučoval o případných dopadech takovéto změny na výsledek sporu. Opačný postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a soud by při jeho realizaci šel nad rámec, resp. za hranice, jeho poučovacích povinností. Jediné zákonné kritérium, kterým je soud rozhodující o připuštění změny žaloby vázán, je použitelnost výsledku dosavadního řízení jako podkladu pro řízení o změněném návrhu ( ). Pokud tedy soud dospěje k názoru, že výsledky dosavadního řízení budou použitelné i po případné změně žaloby, žalobcem navrženou změnu žaloby připustí.

21. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani dovolací námitka, že se soudy nižších stupňů odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. , když zcela nesprávně posoudily hmotněprávní institut uznání dluhu a z něj vyplývající procesní důsledky, jíž dovolatel předkládá v podobě dovolací otázky, zda „lze v soudním řízení zcela odhlédnout od platného písemného uznání dluhu… které jasně specifikuje důvod i výši dluhu nákladů na SIPO (blíže specifikováno žalobcem při jednání dne 8. 2. 2023) a prolomit tak zákonnou domněnku existence dluhu a přesun důkazního břemene na dlužníka výhradně na základě toho, že věřitel coby právní laik v pozdějším procesním podání emotivně označí tento uplatňovaný a uznaný dluh za sankci či trest za nemorální chování dlužníka“. Dovolatel totiž pomíjí, že připuštěním změny žaloby se předmětem řízení stal skutkově zcela odlišný nárok, než na který se vztahovaly účinky předmětného uznání dluhu. Nepřihlížely-li proto soudy nižších stupňů k předloženému uznání dluhu, nelze v jejich postup spatřovat odklon od závěrů dovolatelem odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu.

22. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že ačkoliv je dovoláním napadán rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy rovněž v rozsahu jeho druhého výroku, z obsahu podaného dovolání se podávají toliko námitky do prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se proto druhým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení ].

23. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení

24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení věty druhé ).

25. Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 9. 2026

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu