Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 C 142/2025-97

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného evidenční adresou Anonymizováno

pro 12 419 Kč s příslušenstvím,

takto:

I. Co do 4 419 Kč, úroku z prodlení 0,5 % denně z částky 10 266 Kč od 6. 1. 2024 do 4. 4. 2024 a 0,1 % denně z částky 10 266 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Co do 4 419 Kč, úroku z prodlení 0,5 % denně z částky 10 266 Kč od 6. 1. 2024 do 4. 4. 2024 a 0,1 % denně z částky 10 266 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 26. 2. 2024, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 22. 12. 2023 s jistinou 8 000 Kč, která měla být podnikatelským úvěrem. Za jistinu si nechala přislíbit 0,1 % denně a poplatek 2 266 Kč. Domáhala se jistiny 8 000 Kč, 2 266 Kč na poplatku ze sjednání a čerpání, 153 Kč na úroku, 2 000 Kč na poplatku za upomínky, smluvního úroku z prodlení 0,5 % denně z 10 266 Kč od 6. 1. 2024 do 4. 4. 2024 a úroku z prodlení 0,1 % denně z 10 266 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení.

2. Soud žalobkyni vyzval (č. l. 47) k doplnění žaloby o tvrzení k podnikatelskému statusu úvěru a k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Výzvu obdržela právní zástupkyně dne 27. 6. 2025. Teprve dne 6. 8. 2025 (tedy den po vyhlášení rozsudku) se vyjádřila (č. l. 52).

3. Uvedla, že nemá povinnost zkoumat, zda si dlužník bere úvěr jako podnikatel. Žalovaný nic nenamítal, proto výzvu soudu v tomto smyslu považuje za porušení rovnosti stran. Žalobkyně poskytuje úvěry výhradně podnikatelům a tedy nemá povinnosti dle (dále jen „ “). Připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se dlužník mohl dopustit trestného činu.

4. Soud zde však není od toho, aby se „zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-1.1.2009/) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protiprávními úmysly. Ani banky však nejsou prosty četných pochybení, přinejmenším v oblasti zkoumání úvěruschopnosti. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Právní zástupkyně však zjevně pominula, že se tak již stalo trestním příkazem zdejšího soudu číslo jednací spisová značka, kde byl žalovaný pravomocně odsouzen pro související trestnou činnost, a to i vůči žalobkyni coby poškozené, která byla spolu s dalšími věřiteli ve smyslu § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. I proto s odkazem na per analogiam soud vrátil žalobkyni zaplacený soudní poplatek (výrok IV).

6. Již jedenkráte ve věci zdejší soud v této věci rozhodl, a to rozsudkem ze dne 5. 8. 2025, číslo jednací spisová značka, takto:

1. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Co do zbytku se žaloba zamítá.

3. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

4. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek 800 Kč.

7. Žalobkyně podala proti rozsudku včasné odvolání, tvrdila, že způsob sjednání „podnikatelského úvěru“ je v souladu s právním řádem a judikaturou. K tomu je třeba dodat, že tento způsob obcházení práv na ochranu spotřebitele je doslova masovým trendem mezi lichevně jednajícími věřiteli, a tomu odpovídá vehemence, s jakou se brání připustit, že jednají zcela vědomě v rozporu s ustálenou rozhodovací praxi. Nečinnost České advokátní komory, orgánů činných v trestním řízení i soudů však umožňuje lichevně jednajícím společnostem i jejich advokátům i v roce 2026 nerušeně pokračovat v průmyslově pojaté exploataci českých spotřebitelů.

8. Dle odůvodnění o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024 ve sp. zn. spisová značka se zejména podává, že dovolateli lze přisvědčit v tom, že rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžaduje po věřiteli, aby zkoumal, zda dlužník nebude mít zjevný problém s plněním, a to nejen u spotřebitelských úvěrů. Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ). Nicméně nelze klást stejné požadavky na prověřování v podnikatelských vztazích a vztazích spotřebitelských. Dle ustálené rozhodovací praxe není nutné, aby věřitel zkoumal příjmy povinné osoby či její dluhy z veřejných zdrojů apod., postačuje, vychází-li ze znalosti nemovitého majetku povinné osoby, znalosti jejího podnikání (angažovanost v obchodních společnostech), případně příjmů osob alespoň navenek provázaných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.04.2023, sp. zn. spisová značka, nebo ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. spisová značka). Je tedy zřejmé, že pozice poskytovatelů těchto úvěrů, kteří se snaží přesvědčit soud o absenci rozumných postupů při zkoumání bonity zájemce o úvěr, ač vystupuje v pozici podnikatele, je zcela lichá a toto lichevní schéma se neopírá o žádné legitimní důvody či právní doktríny.

9. Odvolací soud usnesením číslo jednací spisová značka ze dne 28. 1. 2026 sice shledal, že právní posouzení nároku soudem prvního stupně není vzhledem k judikatuře vyšších soudů nepřiléhavé, současně však shledal, že v řízení neměl soud prvního stupně rozhodovat postupem dle a tím zatížil řízení nezhojitelnou vadou. Dále ve výzvě k doplnění tvrzení neuvedl všechny potřebné náležitosti. V rozsahu výroků II a III proto rozhodnutí zrušil a vrátil zdejšímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

10. Soud prvního stupně proto v dalším projednávání (části) téhož nároku nařídil jednání, účastníky k němu předvolal. Výsledek soud prvního stupně nemohl překvapit – žalobkyně se z jednání omluvila a eventuelně navrhla vydání rozsudku pro uznání. Doručování žalovanému proběhlo standardně, do řízení se opět aktivně nezapojil. Soud prvního stupně tak po provedení dokazování v nepřítomnosti účastníků nezbylo, než rozhodnout ve zbytku předmětu řízení (výroky II a III jak shora) analogicky.

11. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

12. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.

13. Živnost žalovanému zanikla v lednu 2025 (srov. č. l. 34 a 40). V době sjednávání úvěru měl žalovaný několik měsíců živnostenské oprávnění pro přípravné a dokončovací stavební práce, specializovanou stavební činnost.

14. Dle smlouvy č. l. 14, podepsané na dálku prostředky elektronické komunikace, žalovaný čerpal 8 000 Kč s absolutně neplatnými parametry (50 % p. a. v kombinaci s excesivním poplatkem 2 266 Kč) a splatností 14 dnů. Smlouva zjevně směřuje k čerpání excesivních poplatků za odklad splatnosti (výše poplatku je skryta a je sdělena až při prodlení, jak je v současných predátorských modelech úvěrování skrze prostředky elektronické komunikace na dálku stále častější). Je předloženo formulářové prohlášení č. l. 18 o deklarované schopnosti žalovaného úvěr splácet i z příjmů z podnikatelské činnosti (bez specifikace druhu podnikání). Je předložena kopie celistvého občanského průkazu č. l. 19 p. v. a na č. l. 19 je fotografie žalovaného, držícího na dvě poloviny rozlomený občanský průkaz. Fotografie tedy zjevně nevznikly ve stejné době. Na č. l. 20 je doložena platba 1 Kč z účtu č. č. účtu žalovaného. Na č. l. 21 je doložena výplata 8 000 Kč dne 22. 12. 2023 na tento účet žalovaného. Na č. l. 22 je upomínka ze dne 10. 1. 2024, na č. l. 24 ze dne 15. 1. 2024, na č. l. 26 ze dne 20. 1. 2024 a na č. l. 28 ze dne 25. 1. 2024, ke všem je doručenka datové zprávy. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 30) vypracování i zaslání (č. l. 31) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o 4 646 Kč na „náhrady nákladů řízení na úkonech právní služby“ a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok nejen, že ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele, ale současně sugeruje žalovanému, že již existuje nárok na plnění, o kterém ve skutečnosti rozhoduje teprve soud (náhrada nákladů řízení).

15. Dle výše zmíněného platebního rozkazu je patrné, že žalovaný sjednal jiný podnikatelský úvěr již dne 17. 12. 2023 (openfin.cz s jistinou 10 000 Kč) a dle popisu skutku měl již v ten okamžik sjednány další dva podnikatelské úvěry – s právnická osoba., a s právnická osoba. Dále 6 úvěrů spotřebitelských, nebankovních.

16. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem:

17. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle (dále jen „ “) se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Případné zjištění, že podnikatelských charakter závazku je pouhou cestou, jak se vyhnout omezením spotřebitelského úvěru, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, přijatých k ochraně spotřebitele. Případné zjištění, že došlo k aplikaci některého z četných lichevních schémat (resp. k jejich kombinaci), které již soud odhalil, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Právě sjednávání „podnikatelských úvěrů“ je dnes masově rozšířené a na eventualitu, že předlužený spotřebitel je současně živnostník, je připravena i drtivá většina všech poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Poskytování těchto úvěrů je tak ve skutečnosti jen jedním z několika desítek lichevních schémat, využívaných v současné epidemii průmyslově pojaté lichvy. Dle platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Vydání platebního rozkazu soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal. Platební rozkaz naštěstí nebyl úspěšně doručen a byl proto soudem následně opět zrušen. Senát 20C se domnívá, že ani doručení tohoto platebního rozkazu do vlastních rukou a nepodání odporu ze strany spotřebitele by nezaložilo plně zákonné rozhodnutí a byl by nucen podat podnět k částečnému zastavení exekuce exekučnímu soudu, což v této době bohužel pravidelně činí.

18. Předně žalobkyně ničím neprokázala, že se jedná o podnikatelský úvěr. Skutečnost, že žalovaný její nabídku nalezl na webové prezentaci Anonymizováno.cz a uvedl ve smlouvě č. l. 14 IČO, sice postačuje k závěru, že žalovaný je podnikatel, ale nepostačuje k závěru, že sjednal úvěr v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Parametry tohoto úvěru ostatně nemohou být ani platným spotřebitelským, ani platným podnikatelským úvěrem, neboť jsou zcela zjevně absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy ve smyslu . Toto úvěrové schéma používají i další subjekty (Anonymizováno; stejně jako věřitelé, poskytující spotřebitelské úvěry) a umožňuje v případě živnostníka obcházet ochranu spotřebitele. Zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr (nad rámec bezvýznamné formulářové deklarace č. l. 18) logicky nebylo tvrzeno, proto již tím byl výsledek tohoto řízení determinován. Ve smlouvě byl sjednán excesivní úrok i poplatek jak výše, smlouva směřovala k dopadu smluvních sankcí či k placení (zřejmě) excesivního poplatku za odklad splatnosti, coby v současnosti dalšího velmi oblíbeného predátorského lichevního schématu, umožňujícího čerpat excesivní plnění, aniž by byla splácena jistina a dlužník měl šanci se ze schématu vlastními silami vymanit. Současně byly sjednány poplatky za odklad splatnosti, jejich úhradu soud v této věci nezjistil (jinak by je ve prospěch žalovaného započetl na úhradu jistiny).

19. Žalobkyně žádné zkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet netvrdila, natož aby předložila výpis z úvěrových registrů. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez příslušné míry opatrnosti. Zde je však zřejmé, že žalobkyně vsadila na model úplného obcházení této povinnosti tím, že úvěry poskytuje osobám s živností a vydává je tedy za podnikatelské úvěry. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI a NRKI. Výpis z Centrální evidence exekucí (CEE) soud neopatřoval, dle evidence zdejšího soudu, který je obecným soudem žalovaného, žalovaný čelil poslední exekuci v roce 2019 a poté další až po sjednání předmětného úvěru.

20. Dle BRKI (CBCB) č. l. 37 žalovaný měl od roku 2019 kontokorentní úvěr u právnická osoba., s limitem pouhých 5 000 Kč, v listopadu 2023 zcela vyčerpaným, v prosinci zřejmě doplaceným. Byl však obětí lichevního schématu přímé konkurentky žalobkyně, společnosti právnická osoba., dle úvěrů ze dne 6. 11. 2023, 8. 11. 2023, 15. 11. 2023 a v prosinci 2023 již byl 33 dnů v prodlení s částkou 21 400 Kč. Již dříve však sjednal dne 25. 11. 2022 predátorský úvěr od právnická osoba Tento skutek je současně obsažen ve shora zmiňovaném trestním příkazu, kde měl žalovaný nepravdivě uvést zaměstnavatele. Soud je povinen popis skutku v trestní věci respektovat, proto je zbytečné spekulovat o tom, co se ukazuje v četných řízeních – a sice že nápady na nepravdivé vyplnění zákaznické karty a opomíjení ověřování tvrzení listinami (které bývají vyznačeny jako zkontrolované, ale pravidelně je věřitel není schopen doložit) mnohdy pocházejí od zprostředkovatelů těchto úvěrů, kteří tyto formuláře se spotřebitelem sami vyplňují a spotřebitel je jen podepisuje, a úvěry s lichevními parametry uvalují na doslova všechny zletilé členy domácnosti, a to i paralelně a opakovaně, a sami z tohoto počínání těží zprostředkovatelské odměny. Trestní stíhání lichevně jednajících věřitelů ani zprostředkovatelů těchto úvěrů však soud naproti tomu dosud nezaznamenal. Dle popisu skutku žalovaný čerpal 25 000 Kč, uhradil 32 900 Kč. Přesto byl uznán vinným trestným činem, s právnická osoba, je nakládáno pouze jako s poškozeným. Jedná se o úvěry nápadně podobné úvěrům od společností právnická osoba., právnická osoba, a právnická osoba, v insolvenci (která již naštěstí o příslušnou licenci při druhé sankci od ČNB přišla), které se vyznačují podomním zprostředkováním/inkasem, tedy vedle lichevně vysokého příslušenství, sériového a paralelního úvěrování, úvěrování všech zletilých členů domácnosti a řádného nezkoumání úvěruschopnosti poskytuje úvěry osobám v exekučním inhibitoriu, což činí zejména prostřednictvím hotovostního inkasa v místě bydliště dlužníků po týdnech. Někdy též nedodržováním termínů splatnosti splátek, výběrem „nultých“ splátek či vratných záloh sankce za řádné doplacení. Pokud těmito informacemi na základě vyšších desítek projednaných nároků těchto společností disponuje soud, nepochybně jimi disponuje i žalobkyně – přímý účastník trhu s nebankovními úvěry. Podobně se lze vyjádřil o úvěrech právnická osoba., kde sériové poskytování úvěrů (tj. jedno z mnoha v současnosti používaných lichevních schémat) spolu s lichevní úrokovou sazbou je pro tohoto věřitele.

21. Jiné úvěry zde aktuálně uvedeny nejsou. Z toho však vyplývá pouze to, že soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. úvěry s lichevními parametry od právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, Anonymizováno právnická osoba., Anonymizováno., právnická osoba., právnická osoba., koncernu CFIG a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS.

22. Soud je však vázán i zněním skutku č. hodnota shora odkazovaného trestního příkazu, který zní následovně:

„v přesně nezjištěné době dne 22. 12. 2023 na blíže nezjištěném místě, prostřednictvím internetu, při sjednávání smlouvy o podnikatelském úvěru s právnickou osobou právnická osoba., čísla Anonymizováno, s výší úvěru 8.000,-Kč, uvedl, že jeho měsíční splátky závazků činí 4.000,-Kč, ačkoli splátky ostatních jeho závazků činily 41.077,-Kč, konkrétně splátky

- ve výši 5.552,-Kč spotřebitelského úvěru právnická osoba, čísla tel. číslo,

- ve výši 13.600,-Kč podnikatelského úvěru právnická osoba., čísla hodnota-0704,

- ve výši 6.000,-Kč spotřebitelského úvěru právnická osoba., čísla hodnota,

- ve výši 14.440,-Kč spotřebitelského úvěru právnická osoba čísla hodnota,

- ve výši 400,-Kč spotřebitelského úvěru právnická osoba., čísla hodnota,

- ve výši 5.240,-Kč podnikatelského úvěru právnická osoba., čísla ID 2346956,

- ve výši 6.000,-Kč spotřebitelského úvěru právnická osoba, čísla hodnota,

- ve výši 9.450,-Kč úvěru právnická osoba., čísla hodnota,

- ve výši 3.050,-Kč podnikatelské zápůjčky právnická osoba, čísla hodnota,

- ve výši 5.400,-Kč spotřebitelského úvěru právnická osoba, čísla hodnota, a

- ve výši 1.075,-Kč podnikatelského úvěru právnická osoba., čísla tel. číslo,

přičemž z úvěru, který mu byl poskytnut, neuhradil ničeho, čímž způsobil poškozené právnické osobě právnická osoba., IČ IČO, se sídlem adresa, škodu ve výši 8.000,-Kč,“, což bylo posouzeno jako dílčí útok přečinu úvěrového podvodu dle , odst. 4 (a žalovanému byl uložen trest). Potud je soud obsahem trestního příkazu vázán. Současně jsou u žalovaného tedy patrné hned 4 společnosti, zmiňované v předchozím odstavci, což závěry soudu jen potvrzuje.

23. Soud však není vázán ve zjišťování okolností, které skutkové větě nekonkurují, resp. neodporují. Žalobkyně sama je skutkovou větou usvědčena, že ve skutečnosti schopnost žalovaného úvěr splácet zjišťovala, když z dokazování v trestním řízení vyplývá, že žalovaný uvedl splácení předchozích závazků 4 000 Kč. Žádnou takovou u však soudu k důkazu nepředkládá, ačkoliv je zřejmé, že nějakým způsobem údaje k posouzení bonity žalovaného zjišťovala. Zda takové zkoumání obnášelo i lustraci úvěrového registru BRKI, NRKI, REPI, SOLUS apod., netvrdila. Na webové prezentaci v sekci „ochrana osobních údajů“ nicméně sama žalobkyně prezentuje, že zpracovává i údaje o pohybech na bankovním účtu, údaje z registrů obsahujících informace o závazcích fyzických osob, údaje o druhu podnikatelské činnosti a účelu využití prostředků. Tamtéž uvádí, že údaje o klientech může získat i z registru BRKI, NRKI a REPI. Dále popisuje automatizované posouzení žádosti. Dále popisuje sdílení klientských dat skrze společnost CloudCredit s registry a databázemi, které se zaměřují na zjišťování bonity klientů, včetně bank, s výslovně deklarovaným účelem – posoudit schopnost závazky splácet. Je tedy zřejmé, že skutková tvrzení žalobkyně nejsou pravdivá a sama si dobře uvědomuje, že bez zkoumání bonity klientů by bylo její podnikání absurdní.

24. Podle platí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Např. dle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka platí, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem ( obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Žalobkyně ničím neprokázala, že by poskytování úvěrů jakkoliv souviselo s živností žalovaného. Ostatně živnost v oblasti stavebnictví je stěží typická výnosy, schopnými saturovat náklady predátorských úvěrů. Pokud by žalobkyně založila své jednání na poskytování těchto úvěrů spotřebitelům na pouhém faktu, že jsou živnostníci (provozuje webové stránky „Anonymizováno.cz“), pak zcela zjevně obchází zákonné povinnosti dle , o spotřebitelském úvěru, neboť živnost je zcela zjevně podmínkou nutnou, avšak hrubě nedostatečnou. Žalobkyně si je nepochybně velmi dobře vědoma, že se pohybuje v segmentu spotřebitelů a že tímto postupem úvěruje velké množství osob, které nejednají v rámci své podnikatelské činnosti. Ostatně charakter úvěru tomu odpovídá a nemá s běžným podnikatelským úvěrem nic společného, naopak má parametry běžné predátorské „rychlopůjčky“, resp. parametry lichevní. Žalobkyně je s tím nepochybně dlouhodobě srozuměna a tento stav jí vyhovuje. Žalobkyně tedy měla povinnost zkoumat spojitost čerpání úvěru s podnikáním žalovaného a současně jaké podnikání a s jakou úspěšností a šancí na její zachování vůbec žalovaný provozuje. Zjevně tak s ohledem na svůj úvěrový model systematicky nečiní.

25. Jelikož tedy žalobkyně neprokázala, že by úvěr měl charakter závazku mezi podnikateli, soud jej posuzuje jako úvěr spotřebitelský.

26. Podle , o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení ). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

27. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

28. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem ( o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává ( o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení , způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. ). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy ( a ) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže ( alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

29. V projednávané věci je poskytovaný úrok a současně i poplatek tak vysoký, že by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle , resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle . Účelem tohoto úvěru je však spíše inkasovat nepřiměřeně vysoké poplatky za odklad splatnosti, kterými ovšem spotřebitel neumořuje jistinu a které nejsou věřiteli v případě nutnosti následného soudního řízení v žalobách vůbec deklarovány (případně jsou dokonce maskovány stále aktualizovanou „novou“ úvěrovou smlouvou“, která před soudní mocí maskuje předchozí úvěrové vztahy účastníků). Takové jednání však sankcionuje již sama Česká národní banka, neboť dovozuje, že takový poplatek zakládá povinnost opětovně zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet (a prakticky ji současně i popírá). To však nebrání např. společnosti právnická osoba, aby jen na těchto poplatcích ročně vybrala stovky milionů Kč, jak uvádí ve svých veřejně dostupných účetních závěrkách ve Sbírce listin Obchodního rejstříku. Bez nahlížení do některého z registru úvěrových závazků nelze považovat spotřebitele za bonitního k poskytnutí jakéhokoliv úvěru (než ryze bezplatného či konsolidačního). Sama žalobkyně na své webové prezentaci vyjádřila, že za relevantní považuje NRKI, BRKI a REPI - s čímž nelze než souhlasit. Pokud by tak poskytovatelé nebankovních úvěrů činili s úmyslem neposkytovat úvěry neúvěruschopným, senát 20C by měl zhruba o polovinu méně práce. Bohužel tomu tak není a seznam nebankovních věřitelů, postižených sankcemi Českou národní bankou za porušování právě těchto povinností dle , již zahrnuje několik desítek jmen - ovšem bez pozitivního efektu na úroveň zkoumání úvěruschopnosti v dalších letech.

30. Žalobkyně však sama uvádí, že žádné takové zkoumání v případě předmětného úvěru nečinila. Není tak třeba dalšího výkladu a sjednaný úvěr je tak ve smyslu od počátku (ex tunc) absolutně neplatný. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle věta poslední nárok pouze na 8 000 Kč, ve zbývající části bylo nutno žalobu zamítnout. Soud zamítavou část rozepsal, což ostatně senát 20C zpravidla činí, jen výjimečně k tomu nepřistupuje z okamžitých časových důvodů.

31. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k a stav závazků žalovaného soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Žalovaný sice byl odsouzen za podvody a úvěrové podvody, nicméně současně je z trestního příkazu zřejmé, že první úvěry splácel. Senát 20C tak má za to, že jej lze navzdory odsouzení současně považovat za oběť lichvy a jeho finanční potíže nepochybně přetrvávají a budou přetrvávat i do budoucna. Rovněž ustanovení tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu ZOSÚ. Žalovaný je předlužen a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Současně však platí, že lhůtu k plnění ve smyslu soud neprodlužoval, neboť v situaci žalovaného zřejmě nelze uvažovat o splácení tohoto závazku, aniž by porušoval povinnosti exekučního inhibitoria a pořadí pohledávek dle stáří, proto za procesní pasivity žalovaného splátkový kalendář soud výjimečně nepřiznává.

32. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, kterých by v předložené smlouvě dovodil nejméně dvě (úrok v hrubém rozporu s dobrými mravy; absolutně neplatné ujednání poplatku za odklad splatnosti), a pokud by znal výši poplatku za odklad splatnosti, pak nejspíše i jeho výši. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek Anonymizováno ze dne 27. 6. 2000, (Anonymizováno) ve věci jméno FO Anonymizováno proti jméno FO Anonymizováno Anonymizováno, jméno FO Anonymizováno Anonymizováno, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci jméno FO Anonymizováno, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Anonymizováno). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci jméno FO Anonymizováno). Zdejší soud se s nejrůznějšími lichevními schématy těchto nebankovních věřitelů již seznámil velmi obšírně. Taková znalost soudu odpovídá a není třeba ji (přinejmenším žalobkyni) dokazovat. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování právnická osoba., neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Dokonce i právnická osoba., u svého Indexu odpovědného úvěrování varuje až před úvěry s „trojciferným navýšením“, což je zjevné selhání úsudku neziskového subjektu, které má za cíl chránit spotřebitele, ačkoliv tímto pomáhá legitimizovat část úvěrů s lichevními parametry. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle y základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s ve spojení s a a y, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle d (nález Ústavního soudu ve sp. zn. ). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle o. z., s omezením dle ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Za zneužívající ujednání ve smyslu generální klauzule o. z. je třeba považovat i situace, které nekale jednající soutěžitel připravil právě tak, aby nenaplnil žádné konkrétně vyjmenované zakázané ujednání dle o. z. Obdobně destruktivně na spotřebitelský trh působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe). Věřitelé pak mohou libovolně disponovat stovkami vyhovujících rozhodnutí, zatajovat ta opačná a znemožnit spotřebitelům a dokonce i odborné veřejnosti posoudit, které jsou argumentačně plausibilnější a které odpovídají přísné judikatuře vyšších soudů. Přesně to dělá žalobkyně i její právní zástupkyně (zastupující i další obdobně jednající predátorské společnosti – právnická osoba., právnická osoba), pokud tvrdí podnikatelských úvěrech to, co již rekapitulováno výše. Opět se jedná o společnost, kde dle historie i současnosti záznamů v Evidenci skutečných majitelů (č. l. 94) kapitál pochází ze země, pravidelně spojené s legalizací kapitálu z Ruské federace. Nadto se opět na vymáhání pohledávky podílí advokát, čímž překračuje pouhé zastupování klienta a sám se na takovém protiprávním jednání klienta podílí, s vidinou zisku z odměny, navýšené o lichevní příslušenství. Nadto i v dalších řízeních předstírá neznalost ustálené rozhodovací praxe, která příslušný obchodní model klienta přinejmenším delegitimizuje.

33. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když o příslušenství šlo v řízení pro úvěr s lichevními parametry především!), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalovanému ničeho. Na tom nic nemění ani dílčí procesní úspěch s úspěšným odvoláním, neboť náklady řízení je třeba posuzovat s ohledem na výsledek řízení celostně. Soud se tak nemusel zabývat tím, proč i v tomto případě je spisová značka věřitele zjevně odvozena od spisové značky advokáta (s čímž se soud setkává u společností, které skrytě vlastní advokát, který je v řízeních na plnou moc fakticky „od sebe sama“ zastupuje), ačkoliv v tomto případě dle evidence skutečných majitelů advokát není vlastníkem věřitele.

34. I pokud by žalobkyně ve věci dosáhla převažujícího úspěchu, soud by ovšem náhradu nákladů řízení s odkazem na a obsah předžalobní výzvy č. l. 30 žalobkyni nepřiznal. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 18 707,96 Kč (při kapitalizaci příslušenství ke dni 6. 2. 2024, přičemž dále běžel údajný smluvní úrok v sazbě 0,5 % denně!) a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele a jak z hlediska žalobkyně, tak z hlediska advokáta, jde o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.