Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 A 60/2026 - 61.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 A 60/2026 - 61
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci
žalobce:
V. A., narozený X,
státní příslušník X,
toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra,
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,
v řízení o žalobě ze dne 20. 8. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2026, č. j. OAM-972/BA-BA02-B06-Z-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Žalovaný rozhodl ve věci žalobce rozhodnutím ze dne 5. 8. 2026, č. j. OAM-972/BA-BA02-B06-Z-2026 (dále jen napadené rozhodnutí), tak, že žalobce je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 17. 11. 2026.
II.
Žaloba
2. Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou, v níž rozvedl tři okruhy námitek: nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve vztahu k předpokladu realizace účelu zajištění, nesprávné posouzení údajné účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu a nedostatečné odůvodnění nevyužití zvláštních opatření podle zákona o azylu.
3. Uvedl, že žalovaný se vůbec nevypořádal s otázkou, zda je v jeho případě reálné vycestování do země původu, tedy zda může být naplněn účel zajištění. Zdůraznil, že na Ukrajině probíhá totální ozbrojený konflikt, který představuje objektivní překážku vycestování. Poukázal na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce „neuvedl žádné objektivní překážky jeho vycestování, pouze sdělil, že mu na Ukrajině hrozí válka“, ačkoli žalobce v protokolu výslovně uvedl, že „z hranic rovnou odvádějí do armády“, že nebyl nikdy mobilizován a do války jít nechce a že se bojí o život. Podle žalobce je rozhodnutí vnitřně rozporné a nesrozumitelné, neboť žalovaný jeho tvrzení o nemožnosti návratu vůbec nehodnotil.
4. Žalobce namítl, že žalovaný neprovedl žádné individuální posouzení bezpečnostní situace v zemi původu, nezohlednil aktuální judikaturu správních soudů a nezkoumal ani možnost vnitřního přesídlení. Odkázal na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též jen NSS), která opakovaně konstatuje, že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců a že státní příslušníci Ukrajiny se v současné době na Ukrajinu nenavrací (např. rozsudek č. j. 9 Azs 126/202335, rozsudek č. j. 2 Azs 128/202421, usnesení č. j. 8 Azs 193/202442, usnesení č. j. 8 Azs 189/202472). Zdůraznil rovněž usnesení NSS ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/202623, podle něhož nelze zajistit cizince, pokud není reálné naplnění účelu zajištění. Uvedl, že žalovaný se od této judikatury odchýlil, aniž by uvedl jakékoli racionální důvody, ačkoli je povinen judikaturu Nejvyššího správního soudu respektovat.
5. Žalobce dále poukázal na rozhodovací praxi správních soudů ve skutkově obdobných případech, které zajištění občanů Ukrajiny ruší právě z důvodu nemožnosti realizace vyhoštění (např. rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 33 A 55/202527, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 21 A 24/202525, rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 35 A 20/202544 či rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 33 A 4/202626). Podle žalobce žalovaný nijak nevysvětlil, proč v jeho případě postupoval odlišně.
6. Namítl rovněž, že žalovaný nevysvětlil, proč se odchýlil od dosavadní správní praxe Policie ČR, která občanům Ukrajiny sice ukládala správní vyhoštění, avšak následně konstatovala překážku vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců a udělovala jim dlouhodobé vízum za účelem strpění. Odkázal na šetření Veřejného ochránce práv (sp. zn. 836/2024/VOP/VVO1 a 1510/2024/VOP2), z nichž plyne, že vyhoštění občanů Ukrajiny není realizovatelné. Podle žalobce žalovaný nezdůvodnil, proč byla tato správní praxe změněna.
7. Ve vztahu k posouzení údajné účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu žalobce namítl, že žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav. Uvedl, že má stabilní ubytování u své sestry v Praze, je kontaktní, předložil cestovní doklad a spolupracoval se správními orgány. Odkázal na judikaturu NSS (např. rozsudek č. j. 6 Azs 111/202628, rozsudek č. j. 2 Azs 225/202530), podle níž je nutné hodnotit konkrétní osobní, rodinné a pobytové poměry žadatele. Podle žalobce žalovaný tyto skutečnosti pominul a nesprávně jej označil za osobu bez zázemí a představující nebezpečí útěku.
8. Žalobce rovněž uvedl, že žalovaný nezohlednil jeho mimořádně obtížnou rodinnou situaci, kdy řešil péči o nezletilé děti, jejichž matka podle dostupných informací péči zanedbávala a je proti ní vedeno trestní řízení. Tyto okolnosti podle žalobce vysvětlují jeho předchozí životní nestabilitu a současně posilují jeho motivaci zůstat kontaktní a spolupracovat se správními orgány.
9. Ve vztahu ke zvláštním opatřením podle § 47 zákona o azylu žalobce namítl, že žalovaný neprovedl individuální posouzení jejich možného využití. Uvedl, že vzhledem k jeho stabilnímu ubytování a kontaktnosti bylo možné uložit alespoň ohlašovací povinnost podle § 47 odst. 1 písm. b), případně pobyt v pobytovém středisku. Odkázal na judikaturu NSS (např. usnesení č. j. 22 Azs 110/202649, usnesení č. j. 6 Azs 111/202628), podle níž je nutné zkoumat, zda mírnější opatření mohou dosáhnout účelu zajištění. Podle žalobce žalovaný pouze formálně uvedl, že zvláštní opatření nelze účinně uplatnit, aniž by své závěry individualizoval.
10. Žalobce uzavřel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nesprávné právní posouzení a nedostatečné zjištění skutkového stavu, pročež navrhl jeho zrušení.
III.
Vyjádření žalovaného
11. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 25. 8. 2026 setrval na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí a uvedl, že zajištění státních příslušníků Ukrajiny není vyloučeno automaticky, nýbrž pouze tehdy, pokud konkrétní okolnosti případu neumožňují realizaci účelu zajištění. Zdůraznil, že skutkové okolnosti v obdobných věcech jsou velmi podobné a že žalobní podání jsou často formulována téměř totožně, což podle něj odůvodňuje užívání jednotného vyjádření k žalobám.
12. Žalovaný uvedl, že případná realizace vyhoštění občanů Ukrajiny není kategoricky vyloučena, neboť válečný konflikt neprobíhá na celém území Ukrajiny stejnou intenzitou. Odkázal na veřejně dostupné zdroje, podle nichž v řadě západních oblastí Ukrajiny (např. Zakarpatská, Černovická, Ternopilská, Vinnycká, Volyňská, Rovenská) nedošlo v roce 2025 k žádnému či jen k minimálnímu počtu výbuchů souvisejících s ruskou agresí a civilní oběti byly v těchto regionech ojedinělé. Podle žalovaného nelze tyto údaje považovat za stav, který by bez dalšího odůvodňoval závěr o nemožnosti návratu. Uvedl, že ani zvýšený počet útoků v květnu 2026 nepředstavuje nový standard, který by měnil jeho závěry.
13. Ve vztahu k právnímu posouzení žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora EU. Citoval zejména usnesení NS sp. zn. 4 Tdo 267/2023633, podle něhož nebezpečí vyplývající z konfliktu nehrozí na celém území Ukrajiny, nýbrž pouze v oblastech dotčených boji. Následně odkázal na nález ÚS sp. zn. I. ÚS 1054/25, který konstatuje, že obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání navrácení pouze ve skutečně extrémních případech. Dále citoval usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025, podle něhož samotná existence ozbrojeného konfliktu nebrání vyhoštění a povolání do armády představuje občanskou povinnost. Připomněl rovněž usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 2620/24, které uvádí, že přítomnost osoby v oblastech Ukrajiny, které nejsou bezprostředně ohroženy agresí, nevede k riziku vážné újmy ve smyslu principu nonrefoulement.
14. Žalovaný dále poukázal na judikaturu ESLP týkající se možnosti vnitřního přesídlení (Sufi a Elmi proti Spojenému království), podle níž lze osobu navrátit do země původu, pokud má možnost přesídlit do jiné části země, kde jí nehrozí nebezpečí. Uvedl, že západní části Ukrajiny jsou pro případné navrácení vhodné, že Ukrajina má rozsáhlé zkušenosti s vnitřně vysídlenými osobami a že humanitární pomoc i služby jsou v těchto oblastech dostupné. Zdůraznil, že žalobce se může vrátit do Zakarpatské oblasti, kde žijí jeho rodiče, což podle něj návrat dále usnadňuje.
15. Ve vztahu k žalobním námitkám týkajícím se nedostatečného zjištění skutkového stavu a nevyužití zvláštních opatření žalovaný uvedl, že jde o námitky opakovaně uváděné v mnoha žalobách bez ohledu na obsah napadeného rozhodnutí. Tvrdil, že se žádného pochybení nedopustil a že vypořádání těchto námitek je možné pouhým odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména na jeho strany 2-4.
16. Žalovaný uzavřel, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, že vycestování osob na Ukrajinu je možné a že tvrzení o automatické nemožnosti vyhoštění občanů Ukrajiny nemá oporu v realitě ani v judikatuře, pročež navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.
IV.
Posouzení soudem
17. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).
18. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě výslovně uvedl, že nepožaduje nařízení ústního jednání, a žalobce v žalobě uvedl, že „žádá o nařízení jednání ve věci dle § 51 s. ř. s., bude-li nadepsaný soud provádět důkaz účastnickým výslechem“ (důraz doplněn soudem). Krajský soud však dospěl k závěru, že nebude provádět důkaz účastnickým výslechem, neboť to je s ohledem na obsah správního spisu nadbytečné. Soud tak v souladu s § 46e odst. 3 věta druhá zákona o azylu a contrario rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
19. Stran přezkumu nezákonnosti nad rámec žalobních bodů soud sděluje, že podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud skutečně nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.
20. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s.) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. Tedy jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora. Správní soud je tedy oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo.
V.
Rozhodnutí soudu
21. Žaloba je nedůvodná.
22. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
23. Ve věci byly formálně dány důvody se domnívat, že žalobce podal svou žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání a že mírnější opatření nebudou účinná. V poměrech souzeného případu ani nebyl důvod se domnívat, že vyhoštění žalobce není reálné. Aktuální rozhodovací činnost soudů vychází z toho, že neexistuje obecná překážka vyhoštění na Ukrajinu; ve vztahu k žalobci nejsou dány žádné konkrétní důvody, pro něž by bylo namístě uvažovat o opaku. Za toho stavu může zajištění plnit svůj účel zajistit přítomnost žalobce právě pro výkon rozhodnutí o vyhoštění.
24. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, nebo je pozdržet, ačkoliv cizinec mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
25. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání žalobcem shodli. V této souvislosti soud pochybení žalovaného neshledal.
26. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání.
27. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudky KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019-74 ze dne 24. 7. 2019, odst. 26–27; č. j. 35 A 27/2024-25 ze dne 5. 9. 2024, odst. 13–14): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele zdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o návratu (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 10 odst. 4 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 (dále také „přijímací směrnice“) je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit výkon rozhodnutí o návratu a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).
28. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu v důsledku toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit návrat, vydání nebo předání (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by hlavním účelem žádosti bylo mařit návrat (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje (srov. opět čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice). Současně je nicméně nutné reflektovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008-48, dle něhož „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová“.
29. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.
30. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce byl naposledy na Ukrajině dne 16. 2. 2026 a poté přijel přes Slovensko téhož dne do České republiky, kde měl na základě žádosti udělenou dočasnou ochranu do 30. 9. 2025. Dne 28. 7. 2026 byl kontrolován Policií ČR, která lustrací zjistila, že žalobce prochází v Evidenci nežádoucích osob s platností do dne 1. 7. 2026 a dostal lhůtu na dobrovolné vycestování do dne 21. 7. 2026, čímž vzniklo podezření, že pobývá na území ČR nelegálně. Z těchto důvodů byl zadržen, zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC) za účelem správního vyhoštění. Žalobce následně dne 31. 7. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, pročež byl napadeným rozhodnutím zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu v ZZC a doba trvání zajištění byla stanovena do 17. 11. 2026.
31. Z předestřené časové osy tedy vyplývá, že žalobce přistoupil k podání žádosti skutečně až ve chvíli, kdy byl zajištěn Policií ČR a hrozila mu realizace vycestování. Z tohoto důvodu žalovaný postupoval v souladu s judikaturou NSS a důvodně vycházel z domněnky, že žádost žalobce byla účelová, neboť žalobce tuto domněnku nevyvrátil. V daném případě ani soud nepovažuje domněnku o účelovosti podání žádosti za vyvrácenou a ztotožňuje se se závěrem žalovaného, jak vysvětluje níže.
32. S ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalobce je pak třeba se výslovně zabývat tím, zda je hrozba jeho vyhoštění aktuální.
33. V samotném řízení o zajištění nebude žalobce vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), takže není mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné. Tento náhled by bylo možné přijmout ve vztahu k běžným případům zajištění, kde skutečně není věcně ani procesně prostor blíže předjímat proveditelnost vyhoštění.
34. Provedení vyhoštění je nicméně hlavním účelem sledovaným zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima ratio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 41/2019-27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vycestování i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zdejší soud konstatoval opakovaně a na tomto názoru trvá. Soud se tedy ztotožňuje s citovanými rozhodnutími žalobce, která konstatují nutnost zkoumat reálnost proveditelnosti vyhoštění, resp. vycestování.
35. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoli pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017).
36. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vycestování a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. V tomto ohledu je třeba dát za pravdu žalobci a přisvědčit výše citovaným soudním rozhodnutím pojednávajícím o nemožnosti zajištění v případě nerealizovatelnosti vycestování/vyhoštění.
37. Žalovaný v této souvislosti správně uvedl, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda by samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila cizince riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025).
38. Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218.
i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu. Srov. např. rozhodnutí VG Osnabrück sp. zn. 3 A 98/24 ze dne 12. 5. 2026; VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. VG 39 K 441/24 A ze dne 25. 8. 2025; VG Bayreuth sp. zn. B 5 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025 (s dalšími odkazy na prejudikaturu různých německých správních soudů; ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://milo.bamf.de).
O možnosti zajištění aktuálně rozhodují i správní soudy v České republice. Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. 19 Az 6/2026-30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. 175 A 8/2026-25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. 35 A 10/2026-63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48 ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 21/2026-28 ze dne 19. 6. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 61/2025-23 ze dne 13. 1. 2026.
Z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu plyne, že kritériem posouzení je relevantní riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu k okolnostem případu žalobce.
39. Soud toto doplnění nepovažuje za nepřípustné doplňování rozhodovacího důvodu, ale pouhé a přípustné prohloubení argumentace v reakci na argumentaci žalobce, která zazněla teprve v žalobě. V obecné rovině také zdejší soud poukazuje na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026, kde Soudní dvůr upozornil na to, že rušení rozhodnutí o zajištění z formálních důvodů, přestože materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, narušuje užitečný účinek unijního práva. I z toho důvodu by mělo být přípustné, aby správní orgán svou argumentaci mohl doplnit a prohloubit, neboť primárním hlediskem unijního práva nejsou vnitrostátní specifika řízení podle soudního řádu správního, ale soulad s unijním hmotným právem. Soud se proto neztotožnil s námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné.
40. Žalovaný přitom přímo v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce před odjezdem z Ukrajiny pobýval v obci Kolodne v Zakarpatské oblasti, kde by dle jeho výpovědi v případě návratu na Ukrajinu mohl bydlet v domě u rodičů. V návratu do vlasti žalobci nic nebrání tím spíše, že Zakarpatská oblast není v bezprostřední blízkosti vojenských operací, přičemž žalobce lze považovat za samostatného zdravého práceschopného muže, přičemž v protokolu o podání vysvětlení sám konstatoval, že je zdráv, nenavštěvuje žádného lékaře a neužívá léky.
41. Ve správním spisu nelze dohledat žádné skutečnosti, které by proveditelnost vyhoštění vyvracely. Soud k tomu pracovně prověřil i aktuální dostupné informace o situaci na Ukrajině a nenalezl žádnou, která by vypovídala o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny. Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026.
Protože soud nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřené informace soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo).
42. Soud nepřehlédl eskalaci násilí ze strany Ruské federace od května 2026; významné útoky proti civilnímu obyvatelstvu Ruská federace ostatně provádí i v současné době. Soud však není přesvědčen o tom, že jde o podstatnou změnu skutkových okolností, která by odůvodnila jiné posouzení pro účely předběžného posouzení proveditelnosti vyhoštění. Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru nelze zatím dovodit, že by se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo ve všech částech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod znemožňující vycestování). Tyto aktuální zprávy tak budou spíše podkladem pro pečlivé zvážení míry rizika při vlastním výkonu rozhodnutí o vyhoštění.
43. Ve svém recentním rozhodnutí ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 10/2026-63 dospěl zdejší soud k závěru, že zajišťovat občany Ukrajiny za účelem vyhoštění je možné. Stejně jako v dané věci ani zde není vyhoštění po právní stránce zcela vyloučeno a po skutkové stránce se žalovaný v napadeném rozhodnutí možností vyhoštění zabýval dostatečně.
44. Stručně řečeno, ve vztahu k žalobci nelze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Aktuální poměry na Ukrajině i aktuální rozhodovací činnost to nevylučují a žalovaný si o tom učinil úvahu již před vydáním napadeného rozhodnutí. Nebylo tedy prokázáno, že vyhoštění žalobce na Ukrajinu je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou (srov. rozsudek SD EU ve věci C-663/21 BFA ze dne 6. 7. 2023).
45. V nynější věci skutková zjištění vypovídají o možnosti žalobce vrátit se na Ukrajinu, kde je nebezpečí pro civilní obyvatelstvo zatím stále ojedinělé (míra nerozlišujícího násilí představuje spíše nízké nebezpečí). Žalobce pochází ze Zakarpatské oblasti, která není vojenskými operacemi bezprostředně zasažena. Na tomtéž místě má i zázemí a rodinu.
46. Žalovaný s ohledem na předběžnou povahu zajišťovacího řízení provedl dostatečnou úvahu o realizovatelnosti vycestování/vyhoštění, kdy argumentačně jednoznačně prokázal, že toto není kategoricky vyloučeno. Bližší posouzení pak případně bude předmětem samostatného řízení. Z tohoto důvodu nelze žalovanému vyčítat, že v nynějším řízení neprovedl s žalobcem osobní pohovor a blíže se jej nedoptával na bližší individuální okolnosti na jeho straně.
47. Jelikož žalovaný dospěl k závěru, že bude možný návrat žalobce do oblasti, z níž pochází a kde doposud žije jeho rodina, jenž řádně odůvodnil při zohlednění individuální situace žalobce, soud neshledal důvodnou námitku, že se žalovaný nezabýval otázkou vnitřního přesídlení, když v daném případě nebude nikterak potřebné.
48. Za toho stavu tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu: není jasné, že by žalobce v dohledné době nemohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Provedení rozhodnutí o vyhoštění tedy stále zůstává reálné a zajištění plní svůj účel.
49. Soud rovněž přezkoumal, zda ze strany žalovaného nedošlo k pochybení ve vztahu k neuplatnění zvláštních opatření, a dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu dostatečně a přiléhavě odůvodněno.
50. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu ve spojení s § 46a odst. 1 zákona o azylu je pak třeba přihlédnout k důvodu zajištění a hodnotit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo, tedy zda by zvláštní opatření bylo dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění, v daném případě za účelem vycestování (§ 47 odst. 2 zákona o azylu). Je proto na místě zohlednit mimo jiné i pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 119/2018-28 ze dne 7. 2. 2019 a přiměřeně i usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Azs 20/2016-38 ze dne 28. 2. 2017, č. 3559/2017 Sb. NSS).
51. Jakkoliv nelze paušálně vyloučit možnost uložení zvláštních opatření v případech existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Správnímu orgánu nic nebrání, aby stejné okolnosti zohlednil jak při zvažování nutnosti zajištění, tak při souběžných úvahách o účinnosti zvláštních opatření - v zásadě jde totiž o vzájemně se překrývající a doplňující úvahy, při kterých mohou být tytéž okolnosti důvodem jak pro zajištění, tak pro vyloučení aplikace zvláštních opatření jako opatření dostatečného k dosažení sledovaného cíle (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 126/2018-33 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Azs 105/2017-24 ze dne 14. 7. 2017).
52. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí odpovídá. Kontaktnost žalobce nelze dovozovat v pouhého formálního sdělení konkrétní adresy v průběhu řízení. Hodnocení reálné dostupnosti cizince a nebezpečí jeho vyhýbání se řízení musí vycházet z celkového posouzení jeho dosavadního chování a pobytové historie na území ČR. Napadené rozhodnutí vychází z toho, že žalobce se na území České republiky nacházel neoprávněně, bez legálního zdroje příjmu či zdravotního pojištění a neuposlechl rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU. Za toho stavu nelze očekávat, že se žalobce dobrovolně podrobí uloženým omezením a bude k dispozici pro řízení o udělení mezinárodní ochrany, ani pro případné uskutečnění návratu, tedy že zvláštní opatření bude dostatečné k dosažení cíle zajištění za účelem vycestování (srov. přiměřeně rozsudek NSS č. j. 5 Azs 107/2020-46 ze dne 25. 6. 2020, č. 4058/2020 Sb. NSS, odst. 55-56).
53. V této souvislosti soud dodává, že rovněž neshledává relevantní poukaz na nejlepší zájem dětí podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Z protokolu o podání vysvětlení je patrné, že děti žalobce (nikoli však biologické) měla v minulosti v péči jejich matka, nyní se nachází v Klokánku (tj. zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc) a do budoucna žádá o opatrovnictví sestra žalobce na Ukrajině. Soudu proto není patrné, jaký vliv by jejich existence dle představ žalobce měla mít na průběh řízení. S ohledem na dosavadní vztah žalobce k nezletilým nelze usuzovat, že by tento mohl být do budoucna příčinou k zachování kontaktu a spolupráce se orgány veřejné moci, když tomu tak nebylo doposud.
54. Soud nad rámec žalobních bodů rovněž přezkoumal, zda stanovená doba zajištění nebyla nepřiměřeně dlouhá a v rozporu s azylovým procedurálním nařízením.
55. V typovém případě zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je účel zajištění z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Účelem zajištění je potřeba překlenout dobu, po kterou je vedeno řízení o mezinárodní ochraně, které bylo zahájeno účelovou žádostí cizince. Doba zajištění podle tohoto ustanovení se proto bude odvíjet od předpokládané délky řízení o mezinárodní ochraně. Cizince nelze zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně – opačný postup by vedl ke zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 363/2017-38 ze dne 23. 1. 2019).
56. Právě z tohoto hlavního účelu zajištění a jeho vazby na řízení o mezinárodní ochraně žalovaný vycházel. Výslednou dobu zajištění 110 dnů stanovil jako zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně v rámci tzv. zrychleného řízení při posuzování žádosti zjevně nedůvodné, tj. 90 dnů, 10 dnů odpovídající lhůtě k podání žaloby proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně a 10 dnů na ověření podání či nepodání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.
57. Takto stanovená doba je konstantou individualizovaného posouzení. Pokud je cizinec z uvedených důvodů a za obvyklých skutkových okolností zajištěn na 110 dnů, plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, že jde o přezkoumatelné a přiměřené omezení osobní svobody založené na konkrétních okolnostech případu. Formální změna právní úpravy bez podstatné proměny hmotněprávních kritérií pak neodůvodňuje změnu této judikatury (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 38/2024-50 ze dne 14. 3. 2024, a judikaturu cit. v jeho odst. 23–24).
58. Stanovená doba 110 dnů zajištění nepřekračuje zákonem předvídanou maximální dobu 180 dnů nejdelšího možného zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu. Úvaha žalovaného v obecné rovině obstojí také co do účelu zajištění: žalovaný navázal stanovenou dobu na dobu možného trvání řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany (čl. 35 odst. 3 azylového procedurálního nařízení) a dobu potřebnou pro související úkony. Ve výsledku tedy žalovaný dobu zajištění určil tak, že zajištění bude končit v době, kdy by mělo být (pravomocně) jasno o právním osudu žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. To přesně odpovídá účelu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. cit. rozsudek č. j. 1 Azs 363/2017-38).
59. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že žalovaný přistoupil k zajištění žalobce za splnění zákonných podmínek, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, a jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo mezinárodní úmluvy stejně jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu coby nedůvodnou zamítl (výrok I. rozsudku).
VI.
Náklady řízení
60. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků řízení nebyla náhrada nákladů přiznána (výrok II. rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Plzeň 4. 9. 2026
Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.