Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

48 A 34/2026 - 17

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Ferfeckým ve věci

žalobkyně: T. N. P. D.

státní příslušnost X

zajištěna v ZZC Bělá Jezová, Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem

zastoupena advokátem Mgr. Markem Sedlákem

sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8

proti

žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy

sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalované z 27. 8. 2026, č. j. KRPA-280601-15/ČJ-2026-00002-ZSV

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah správního spisu

1. Soud v nynější věci přezkoumával rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění podle , o pobytu cizinců na území České republiky (zákon o pobytu cizinců). Podstatou věci byl spor o to, zda žalobkyně ke dni zahájení řízení o správním vyhoštění na území České republiky (ČR) vůbec pobývala nelegálně.

2. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně poprvé do ČR přicestovala v r. 2001, naposledy v r. 2014. Žalobkyně získala v ČR trvalý pobyt, který jí byl později zrušen v důsledku páchání trestné činnosti; bylo jí též dříve uloženo správní vyhoštění a dvakrát též povinnost k opuštění území. Žalobkyně byla též opakovaně odsouzena za majetkovou, resp. drogovou trestnou činnost. Z výkonu trestu odnětí svobody byla naposledy podmíněně propuštěna 25. 8. 2026, přičemž se dne 27. 8. 2026 dostavila na pracoviště žalované kvůli řešení svého pobytového oprávnění. Žalovaná dospěla k tomu, že jelikož se měla žalobkyně v souladu s § 103 písm. a) zákona o pobytu cizinců dostavit již o den dříve (pracovní den následující po propuštění), lze mít za to, že na území ČR pobývá neoprávněně. Zahájila tak řízení o správním vyhoštění žalobkyně a též o něm v prvním stupni rozhodla.

3. V záhlaví označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) pak žalovaná rozhodla o zajištění žalobkyně, jelikož je zde s ohledem na dřívější pobytovou historii žalobkyně, nerespektování právního řádu ČR a konkrétních rozhodnutí o správním vyhoštění a o povinnosti opustit území, stejně jako opakovaná odsouzení (poprvé v r. 2009, naposledy v r. 2023), důvodné nebezpečí, že bude mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Mírnější opatření by dle žalované nebyla účinná, což též jednotlivě zdůvodnila. Dobu zajištění stanovila v délce 30 dnů.

4. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nemohla odvolat (§ 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), bránila se proti zajištění žalobou podanou prostřednictvím žalované ke zdejšímu soudu (žaloba se správním spisem byla soudu předložena 7. 9. 2026).

II. Obsah žaloby

5. Žalobkyně se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, vznesla přitom jeden žalobní bod.

6. Důvodem pro zahájení řízení o správním vyhoštění, potažmo uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že se nachází na území ČR od 27. 8. 2026 neoprávněně. S tím žalobkyně nesouhlasí, neboť tvrdí, že z § 103 písm. a) zákona o pobytu cizinců ani z jiného zákonného ustanovení nevyplývá, že pokud cizinec nesplní povinnost dostavit se na policii (či ji splní o den později), stává se jeho pobyt neoprávněným.

7. Žalobkyně upozornila na to, že výkon trestu odnětí svobody je oprávněným přechodným pobytem ve smyslu § 18 písm. d) bod 1 zákona o pobytu cizinců. Po ukončení tohoto přechodného pobytu (propuštění) by mu žalovaná měla dle § 50 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona vydat výjezdní příkaz. Podle § 50 odst. 8 téhož zákona pak byla žalobkyně povinna se pro výjezdní příkaz dostavit nejpozději do 30 dnů. Teprve po marném uplynutí této lhůty mohla žalovaná považovat pobyt žalobkyně za neoprávněný. Z ničeho přitom nevyplývá, že § 103 písm. a) zákona o pobytu cizinců je k posledně zmiňovanému ustanovení pravidlem speciálním.

III. Vyjádření žalované

8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. Popsala, že žalobkyně pobývá na území neoprávněně již od 23. 2. 2018. Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pak byla povinna dostavit se hned následující pracovní den (tj. 26. 8. 2026) na policii, což neučinila. Dále žalovaná akcentovala pobytovou historii žalobkyně a trestní odsouzení. Uzavřela, že existovala konkrétní a individualizovaná obava, že by výkon správního vyhoštění mařila nebo podstatně ztěžovala.

9. Dále žalovaná podotkla, že ke dni 2. 9. 2026 bylo zajištění ukončeno, jelikož byla nově zajištěna v režimu , o azylu (požádala totiž v mezidobí o mezinárodní ochranu).

10. Žalobkyně na vyjádření žalované dále nereagovala.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

11. Žalobu podala osoba k tomu oprávněná; učinila tak bez možnosti podání řádných opravných prostředků a včas. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů [ věta první , ], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí ( ).

12. Žaloba není důvodná. Soud o ní rozhodl bez jednání, žádný z účastníků řízení jednání nenavrhl a nebylo to ani jinak nezbytné (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).

13. Podstatou žalobní argumentace je námitka, že žalobkyně na území nepobývala neoprávněně, neboť ještě měla čas se dostavit pro výjezdní příkaz ve smyslu § 50 odst. 1 písm. a) a odst. 8 zákona o pobytu cizinců. Soud nemohl této námitce přisvědčit, přičemž vyšel z následující právní úpravy.

14. Podle § 18 písm. d) bodu 1 zákona o pobytu cizinců může cizinec na území přechodně pobývat bez víza je-li ve výkonu zabezpečovací detence, vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo trestu domácího vězení nebo je-li dítětem, které má ve věznici u sebe jeho matka; tento cizinec současně může po dobu tohoto výkonu pobývat na území i bez cestovního dokladu.

15. Podle § 50 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona vydá policie výjezdní příkaz po ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany, má-li začít běžet doba k vycestování nebo byla-li doba k vycestování stanovena jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací a již došlo k jejímu uplynutí, a dále, postupovalo-li ministerstvo podle čl. 38 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 (dále jen „azylové procedurální nařízení“), po zrušení krátkodobého víza nebo po ukončení přechodného pobytu na území, při vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území nebo rozhodnutí, kterým byla stanovena nová doba k vycestování, nebo při správním vyhoštění. Podle odstavce osmého pak cizinec je povinen se pro výjezdní příkaz dostavit bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne vzniku skutečnosti uvedené v odstavci 1 nebo 2. Po uplynutí této lhůty se výjezdní příkaz cizinci nevydá a policie postupuje podle § 50a, 50b nebo 118.

16. V souladu s § 103 písm. a) zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen dostavit se nejpozději první pracovní den následující po dni propuštění ze zabezpečovací detence, z vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody na policii, pokud není držitelem platného cestovního dokladu a víza, je-li podmínkou jeho pobytu na území. Dále podle § 103 písm. n) téhož zákona je cizinec povinen pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu, pokud tento zákon nestanoví jinak (pozn. všechna zvýraznění doplněna soudem).

17. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebo je zde riziko útěku; ustanovení § 129 odst. 4 se použije obdobně.

18. Soud nejprve předesílá, že žalobkyně nezpochybňuje, že je starší 15 let, že v jejím případě došlo k doručení oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění nebo že by v jejím případě existovalo nebezpečí, že by mařila výkon rozhodnutí o správní vyhoštění (nenamítá ani, že by postačovalo uložení zvláštních opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců). Nezpochybňuje tedy naplnění zákonných podmínek pro uložení správního zajištění. Namítá jen to, že její pobyt na území ke dni 27. 8. 2026 nebyl neoprávněný.

19. K tomu je nutno předeslat, že tato námitka míří svou povahou primárně do řízení o správním vyhoštění. V rámci přezkumu zajištění soud s konečnou platností neposuzuje zákonnost či reálnost případného správního vyhoštění (obecně viz usnesení rozšířeného senátu NSS z 23. 11. 2011, č. j. - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, či rozsudek NSS z 5. 4. 2017, č. j. - 45). Definitivně se tak nezabývá ani oprávněností pobytu cizince na území, neboť i tu je nutné zkoumat primárně v rámci rozhodování o správním vyhoštění (srov. bod 32 rozsudku NSS z 12. 10. 2016, č. j. - 56). Ani v nynějším řízení tak není na soudu, aby definitivně hodnotil oprávněnost pobytu žalobkyně ke dni 27. 8. 2026. Soud musí posoudit, jestli bylo možné v době vydání napadeného rozhodnutí na neoprávněnost pobytu důvodně usuzovat (jinými slovy, že zahájení řízení o správním vyhoštění nebylo a priori nesmyslné, nepodložené). V nynější věci má přitom soud za to, že pobyt žalobkyně na území ČR k 27. 8. 2026 lze důvodně označit za neoprávněný.

20. Soud nezpochybňuje, že dle § 18 písm. d) bodu 1 zákona o pobytu cizinců může cizinec pobývat na území ČR přechodně bez víza, je-li ve výkonu trestu odnětí svobody. Potud byl pobyt žalobkyně legální (není tak pravdou, že by po celou dobu od 23. 2. 2018 pobývala v ČR neoprávněně, jak ne zcela pregnantně ve vyjádření k žalobě uvedla žalovaná). V souladu s § 103 písm. a) zákona o pobytu cizinců se ovšem ihned po propuštění (nejpozději následující pracovní den) měla dostavit na policii, pakliže nebyla držitelem platného cestovního dokladu a víza, je-li podmínkou jeho pobytu na území. Podle § 103 písm. n) musí ostatně cizinec pobývat na území ČR pouze s platným cestovním dokladem a vízem, pokud zákon o pobytu cizinců nestanoví jinak.

21. Pokud se žalobkyně, jež byla propuštěna 25. 8. 2026, nedostavila na policii ihned 26. 8. 2026, uvedenou povinnost porušila. Současně tak lze mít důvodně za to, že posléze pobývala na území ČR neoprávněně (zákon o pobytu cizinců její pobyt za neoprávněný označuje). K tomu soud odkazuje např. na rozsudek z 3. 10. 2018, č. j. - 23, v němž NSS jednoznačně (ne)oprávněnost pobytu cizince na území v takovém případě konstatoval, byť ji vztahoval k následujícímu dni po dni, v němž se měl dostavit na policii. Žalovaná tak sice podle všeho nepřesně hovořila o tom, že žalobkyně pobývala na území neoprávněně 26. a 27. 8. 2026, mohla však mít důvodně za to, že přinejmenším k 27. 8. 2026 na území skutečně pobývala bez oprávnění (dostavení se na policii se zpožděním na tom nemůže nic změnit).

22. Neobstojí přitom odkaz žalobkyně na § 50 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců. Posléze uvedené ustanovení hovoří o povinnosti dostavit se k vydání výjezdního příkazu do 30 dnů od mj. ukončení přechodného pobytu na území. Předně se dle soudu jedná o úpravu obecnou, jež se týká jakéhokoliv ukončení přechodného pobytu, zatímco § 103 písm. a) téhož zákona stanovuje zvláštní povinnost dostavit se v případě cizinců propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody, vazby apod. Na případ žalobkyně se tedy § 50 odst. 8 v tom směru, jak se domnívá, neuplatní, neboť je zřejmé, že se na policii měla dostavit dříve než za 30 dnů. Zároveň je nutné zdůraznit, že povinnost dostavit se pro výjezdní příkaz ve lhůtě dle § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců automaticky nezakládá oprávnění k pobytu na území, to (čistě za účelem vycestování) zakládá až vydaný výjezdní příkaz. Pokud vydán nebyl, nelze tvrdit, že zde snad žalobkyně mohla pobývat 30 dnů oprávněně (srov. i rozsudek zdejšího soudu z 29. 4. 2026, č. j. - 13). Žalobkyně tak v každém případě na území pobývala nelegálně, a to počínaje dnem 27. 8. 2026.

23. Soud tudíž tuto jedinou žalobní námitku nemohl shledat důvodnou.

24. Nad rámec (velmi úsporné) žalobní argumentace soud dodává, že se zabýval i tím, zda napadené rozhodnutí netrpí vadou, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Žádnou takovou zřejmou vadu neshledal. Jak soud rozvedl již výše, žalovaná se zabývala naplněním podmínek pro uložení správního zajištění, zevrubně se vyjádřila k pobytové historii a trestní minulosti žalobkyně i k možnosti nahrazení zajištění zvláštními opatřeními. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

V. Závěr a náklady řízení

25. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou dle zamítl.

26. Výroky II a III o náhradě nákladů řízení vychází z Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalované nad rámec její běžné úřední činnosti náklady v souvislosti s řízením u soudu nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Kasační stížnost by svým významem měla podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele ( ).

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 9. září 2026

Mgr. Jan Ferfecký v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.