Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
28 A 5/2026 - 24.pdf
PDF · 0 B
No categories available
28 A 5/2026 - 24
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Hejtmánkem ve věci
žalobkyně: L.T.L.
bytem
zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem
sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4
proti
žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. února 2026, č. j. MV-204015-6/SO-2025,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou podanou dne 16. 2. 2026 u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále též „prvostupňový orgán“) ze dne 9. 12. 2025, č. j. OAM-31002-17/DP-2025 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž došlo k zamítnutí žalobkyniny žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem „jiné/ostatní“ dle § 46 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona, a to z důvodu zjištění jiné závažné překážky pobytu cizince na území.
II. Žalobní argumentace
[2] Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného, který zjistil jinou závažnou překážku jejího pobytu na území a uváděl, že měla podat žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia ve smyslu § 64 zákona o pobytu cizinců namísto toho, aby opakovaně žádala o prodloužení pobytového oprávnění za účelem „ostatní“ z důvodu jazykové přípravy. Domnívá se, že nelze daný skutkový stav podřadit pod žalovaným aplikované ustanovení. Žalobkyně se v rámci studia českého jazyka zlepšuje, i když se nejedná o excelentní výsledky. Její docházka na jazykový kurz byla ověřena. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle nejž „jiná závažná překážka“ může být představována například nedocházením do školy, fiktivním studiem atd. Účel jejího pobytu je naplňován, jelikož se připravuje na budoucí studium vysoké školy. Je tedy dáno její legitimní očekávání, že bude žádosti vyhověno. Závěry o nesměřování jejího studia k dosažení cíle nevyplývají z obsahu spisu a v něm obsažených důkazních prostředků. Odkazuje na emailovou komunikaci s Prague language institutem a Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze (dále též „VŠCHT“), jejichž přípravné jazykové kurzy absolvovala. Z této komunikace tedy plyne plnění účelu jejího pobytu. Žalovaný se vůbec nezabýval otázkou, jestli je možné daný jazykový kurz splnit také v online podobě. Žalobkyně proto namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nesouladu jeho výroku s odůvodněním a také z důvodu nedostatku důvodů rozhodnutí.
[3] Dále namítá, že jí nemůže být žalovaným dáváno k tíží, že se jí nepodařilo úspěšně složit přijímací zkoušky na vysokou školu, a že žádá o pobytové oprávnění k tomu, aby se mohla opět věnovat jazykové přípravě. Nemůže jí být vytýkáno, že za dobu pouhého jednoho roku si český jazyk neosvojila na takové úrovni, aby mohla studovat na vysoké škole. Argumentuje, že se nejedná o samoúčelné studium, jak tvrdil žalovaný, jelikož studiu jazykového kurzu věnuje poměrně značné množství času. Z toho tak vyplývá zájem o studium vysoké školy.
[4] Žalovaný nepřezkoumatelně posoudil také dopad napadeného rozhodnutí do žalobkynina soukromého a rodinného života. Jeho závěry jsou obecné. Nezohlednil kritéria uvedená v § 174a zákona o pobytu cizinců a neověřil žalobkynino reálné zázemí. Ta zde přitom pobývá již déle než tři roky.
[5] Z výše uvedených důvodů požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalované
[6] Žalovaná uvedla, že žalobní námitky se téměř shodují s žalobkyninou odvolací argumentací. Další pobyt žalobkyně na území z důvodu studia jazykového kurzu, jenž není jazykovou a odbornou přípravou ve smyslu § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců, není odůvodněn. Žalobkyně totiž jazykovou přípravu absolvovala, k čemuž jí byla vydána již dvě povolení k dlouhodobému pobytu. Z jednání žalobkyně ani z její studijní historie není zřejmé, že by skutečně hodlala studovat na vysoké škole, jelikož její příprava nevykazuje žádný hmatatelný pokrok. Napadené rozhodnutí je tak zákonné, správné a přezkoumatelné. Proto navrhuje podanou žalobu zamítnout.
IV. Obsah spisu
[7] Z obsahu správního spisu vyplynuly následující skutečnosti, které má soud za podstatné pro posouzení dané věci.
[8] Žalovaný i prvostupňový orgán ve svých rozhodnutích shodně uváděli, že na základě žalobkynina cestovního dokladu bylo zjištěno, že na území schengenského prostoru vstoupila dne 5. 3. 2024. Kopie cestovního pasu založeného ve správním spise obsahuje otisk razítka vietnamského imigračního úřadu ze dne 5. 3. 2024 a následně otisk razítka ze dne 6. 3. 2024 patřícího úřadu českému.
[9] Žalobkyně na území pobývala nejdříve na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia platného od 18. 3. 2024 do 17. 3. 2025. Žalobkyně absolvovala přípravný kurz českého jazyka, který organizovala veřejná vysoká škola (VŠCHT) jako přípravu ke studiu akreditovaného bakalářského studijního „Ekonomika a Management“ ve smyslu § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Kurz probíhal od 15. 2. 2024 do 31. 8. 2025.
[10] Následně byla dne 30. 1. 2025 podána žádost o prodloužení platnosti vydaného pobytového oprávnění za účelem jazykové a odborné přípravy ke studiu akreditovaného studijního programu Ekonomika a Management pořádaného VŠCHT od 11. 3. 2025 do 31. 8. 2025.
[11] Dne 20. 8. 2025 žalobkyně požádala o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „jiné/ostatní“ ve smyslu § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K prokázání účelu pobytu doložila potvrzení o studiu intenzivního jazykového kurzu českého jazyka, jenž organizuje Prague language institut od 1. 9. 2025 do 31. 8. 2026.
[12] Dne 28. 11. 2025 obdržel prvostupňový orgán vyjádření žalobkyně, ve kterém bylo odkazováno na emailovou komunikaci s Prague language institutem a VŠCHT, čímž žalobkyně poukazovala na plnění účelu svého pobytu. Argumentovala, že jí prvostupňový orgán nemůže vytýkat neúspěšné složení přijímací zkoušky na vysokou školu po pouhém jednom roce studia českého jazyka. Proto uváděla, že musí nadále své jazykové znalosti prohlubovat.
V. Posouzení věci Městským soudem v Praze
[13] Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (§ 75 odst. 1 , 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní – dále jen „s. ř. s. “), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. Žaloba není důvodná.
[14] Soud se nejdříve zabýval žalobní námitkou, kde žalobkyně nesouhlasila s aplikací ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Namítala, že správní orgány nesprávně vyhodnotily přítomnost „jiné závažné překážky“ jejího pobytu na území. Žalovaná se ztotožnila s názorem prvostupňového orgánu, který tuto překážku vyvodil z absence žalobkynina směřování k dosažení cíle či účelu, k němuž získala pobytové oprávnění, a tím je vysokoškolské vzdělání. Soud shledal, že žalovaná vycházela z toho, že žalobkyně již dvakrát navštěvovala jazykový kurz na VŠCHT, přičemž ani jedna z návštěv kurzu nevedla ke složení závěrečné jazykové zkoušky. Žalobkyně i přesto zamýšlí navštěvovat již v pořadí třetí kurz českého jazyka, tentokrát na Prague language institute. „Jiná závažná překážka“ představuje neurčitý právní pojem, žalované nelze dát za pravdu ohledně tvrzení, že při aplikaci neurčitého právního pojmu je zapotřebí provést správní uvážení. Jedná se o dva samostatné právní pojmy. V daném případě má správní orgán neurčitý právní pojem vyložit a aplikovat jej na konkrétní okolnosti daného případu. I přes tuto nesrovnalost má soud za to, že žalovaná v rámci odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně popsala, jak daný pojem vyložila, a z kterých skutečností při jeho aplikaci vycházela. K tomuto lze odkázat na následující část rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 -69, na nějž poukazovala v napadeném rozhodnutí žalovaná: „Při svém rozhodování správní soud řeší otázku, zda určitý jev reálného života byl správním orgánem správně podřazen pod neurčitý právní pojem. Soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.“ Ve světle výše uvedeného má soud za to, že žalovaná v napadeném rozhodnutí dostatečně popsala, z jakých podkladů při výkladu daného pojmu a jeho následné aplikaci vycházela. Na str. 6 napadeného rozhodnutí žalovaná nejdříve obecně popsala, jak český právní řád hodnotí jazykové kurzy, které nejsou studiem ve smyslu § 64 zákona o pobytu cizinců, jelikož právě k jeho absolvování žalobkyně nyní požadovala pobytové oprávnění za účelem „ostatní/jiné“ (předchozí pobytová oprávnění byla odůvodněna jazykovými kurzy pořádanými VŠCHT, které podmínku § 64 splňovaly). Zdůraznila, že udělení pobytového oprávnění pro návštěvu takovéhoto kurzu možné je, avšak je zapotřebí, aby žadatel prokázal, že v rámci nabývání jazykových znalostí potřebných ke studiu na vysoké škole vykazuje dostatečné pokroky. Právě vysokoškolské studium je kýženým cílem pobytu žadatele, k němu musí absolvování jazykového kurzu směřovat. Nelze proto, aby návštěva jazykového kurzu představovala samoúčelnou aktivitu žadatele. Následně na str. 7 žalovaná srozumitelně vysvětlila, jak hodnotí pobytovou a studijní historii žalobkyně, která zde pobývá již od 5. 3. 2024. Poukazovala na to, že údaje o žalobkynině studiu poskytnuté VŠCHT ukazují, že kurz navštěvovala v období od 11. 3. 2024 do 6. 5. 2025, přičemž její studijní výsledky nebyly nijak excelentní a závěrečnou zkoušku úspěšně nesložila. Zdůrazňovala, že tak žalobkyně v období od 6. 5. 2025 do 20. 8. 2025 (tj. den, kdy podala žádost o pobytové oprávnění za účelem „jiné/ostatní“) nečinila nic k tomu, aby plnila účel svého pobytu. Účastnit se dalšího kurzu chtěla až od 1. 9. 2025. Žalovaná také uvedla, že žalobkyně vyčerpala zákonnou možnost jednoho prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia ve smyslu§ 44a odst. 2 písm. a) pobytového zákona. Na str. 8 pak vysvětlila, že: „[d]alší povolení k pobytu za účelem, který sice není formálně jazykovou a odbornou přípravou ve smyslu § 64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. , ale materiálně se mu podobá (opět jde o kurz českého jazyka), když zákonodárce sám omezil takový přípravný jazykový pobyt pouze jedním prodloužením, vnímá Komise jako nežádoucí jev, který jde proti smyslu a účelu zákona č. 326/1999 Sb. “ Ze správního spisu pak soud neshledal, že by v něm obsažené skutečnosti zakládaly rozpor se zjištěními, ke kterým došla žalovaná. Proto soud dospěl k závěru, že námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí není s ohledem na výše popsané skutečnosti důvodná.
[15] Žalovaná dále odkazovala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2025, č. j. 19 A 17/2025 -35 (zvláště na jeho body 56, 57 a 61). V daném případě se rovněž jednalo o případ cizince pobývajícího na území na základě oprávnění k dlouhodobému pobytu, nejdříve za účelem studia a posléze za účelem „ostatní/jiné“. Jeho závěry má tak soud za přiléhavé i na nyní posuzovanou věc, jelikož jsou obecně aplikovatelné.
[16] Soud shledal, že se žalovaná v rámci posouzení dané odvolací námitky zabývala také samotným studijním programem, k jehož studiu žalobkyně absolvovala předmětné dva kurzy českého jazyka. Na str. 9 napadeného rozhodnutí uvedla, že studijní program „Ekonomika a Management“ na VSČHT obsahuje požadavek jazykové úrovně B2. Z webových stránek vysoké školy (na které žalovaný v napadeném rozhodnutí poskytuje odkaz) vyplývá, že žalobkyně musí složit ústní přijímací zkoušku z českého jazyka pro tuto jazykovou úroveň, přičemž musí dosáhnout alespoň 70 % úspěšnost. Poukazovala tak na to, že žalobkyně „nebyla schopna při dvojím prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem studia úspěšně absolvovat, resp. složit závěrečnou zkoušku v rámci přípravného jazykového kurzu a nyní má studovat český jazyk v kurzu, který není zaměřen na přípravu na dané specifické studium a o němž ani není v potvrzení uvedeno, jaké jazykové úrovně by měla účastnice řízení dosáhnout“. Z toho žalovaná vyvodila žalobkynino nesměřování k přijetí na vysokou školu.
[17] Ve vztahu k námitce náročnosti studia českého jazyka lze přisvědčit argumentaci žalované uvedené na str. 10 napadeného rozhodnutí, že pokud žalobkyně měla v úmyslu studovat na vysoké škole studijní program v českém jazyce, měla možnost se jazykové přípravě věnovat již před tím, než přicestovala do České republiky. Zvláště, když ona sama zdůrazňuje, jak složité je pro ni studium tohoto jazyka. Soud podotýká, že ačkoli čeština nepředstavuje jeden ze světových jazyků, má za to, že jejímu studiu se lze efektivně věnovat i v žalobkynině vlasti, a to zejména s ohledem na moderní technologie a komunikační prostředky, které dnes takovýto druh studia umožňují.
[18] Ve vztahu k námitce, že žalovaná nezjišťovala, zda je možné daný kurz absolvovat online soud uvádí, že nepovažuje tento požadavek žalobkyně za relevantní. Žalovaná dle názoru soudu dostatečně srozumitelně a přezkoumatelně vysvětlila, proč nepovažuje žalobkyní vybraný jazykový kurz jako dostatečný důvod k udělení pobytového oprávnění, přičemž dané odůvodnění se týkalo prezenční formy tohoto kurzu. Soud má za to, že nebyla-li shledána prezenční forma účasti v kurzu dostatečným důvodem, o to méně může pobyt žalobkyně na území odůvodnit online forma absolvování kurzu. Je zapotřebí také dodat, že žalobkyně v rámci této námitky pouze uvedla, že žalovaná má online režim kurzu zkoumat v souvislosti s nutností jejího pobytu na území. Nijak blíže poté nespecifikovala, proč by měla být tato skutečnost podstatná pro nyní posuzovanou věc. Soud proto uvádí, že danou námitkou neshledal důvodnou.
[19] Žalobkyně dále v podané žalobě namítala, že žalovaná nepřezkoumatelně posoudila dopad napadeného rozhodnutí na její soukromý a rodinný život. Žalovaná ve svém rozhodnutí uvedla, že ze zákonné úpravy výslovně nevyplývá, že by v případě aplikace ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců musely být tyto dopady hodnoceny.
[20] Ve vztahu k námitce obecnosti daného posouzení žalovaná argumentovala, že z konstantní judikatury správních soudů je patrné, že pokud zákon výslovně neukládá posuzovat tento zásah do práva na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, má správní orgán daný zásah posuzovat jen v situacích, kdy je účastníkem řízení namítán, nebo kdy vyplývá ze skutkových okolností daného případu. K žalovanou odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu se sp. zn. 9 As 142/2012 soud uvádí, že tehdy posuzovaná věc se týkala správního vyhoštění žalobce a posuzování jeho dopadů do žalobcova soukromého a rodinného života. Proto dané závěry soud neshledal přiléhavými na nyní řešenou věc. Avšak použitelným naopak shledal rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2024, č. j. 41 A 25/2023 -105, kde je v bodě 36 zdůrazněno, že je to především žadatel o pobytové oprávnění, kdo má správnímu orgánu namítat skutečnosti, ze kterých dovozuje jeho povinnost zabývat se dopady neudělení pobytu do soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Připomněl také, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu by správní orgán musel sám skutkové okolnosti zjišťovat například tehdy, pokud by se v konkrétním případě jednalo o zájem nezletilého dítěte (srov. bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2022, č. j. 5 Azs 230/2020 -43). V bodě 47 pak Krajský soud v Brně uvedl, že „[p]okud žalobce chtěl, aby se správní orgány konkrétními okolnostmi jeho soukromého života zabývaly, měl zejména identifikovat jednotlivé lidi, s nimiž soukromý život sdílí, případně uvést, jakým způsobem se jeho vztahy s místní kulturou a zvyky projevují v jeho každodenním životě“. Soud neshledal, že by žalobkyně v nyní posuzované věci postupovala výše uvedeným způsobem. Jedinou skutečností, kterou uváděla, a to jak v rámci odvolacího řízení, tak v rámci žaloby, je délka jejího pobytu na území, který přesahuje tři roky. Žalovaná správně poukázala na to, že je přirozené, že za tuto dobu, kdy žalobkyně na území legálně pobývala, si vytvořila jisté sociální vazby. Tyto však nedosahují takové intenzity, že by neudělení pobytového oprávnění zakládalo zásah do žalobkynina práva na soukromý a rodinný život. Žalovaná na str. 11 svého rozhodnutí uvedla, které skutečnosti vzala v rámci svého hodnocení v potaz. S ohledem na nedostatek informací uvedených žalobkyní vycházela z údajů, které se nacházely v tiskopise žalobkyniny žádosti a také v informačním systému cizinců. Soud má za dostatečné, že žalovaná vzala v potaz, že je žalobkyně svobodná, nemá žádné děti a žádní její rodinní příslušníci v České republice nepobývají. Nebyly zjištěny ani žádné majetkové ani jiné osobní vazby na území. Tento rozsah skutečností, které žalovaná posuzovala, shledal soud s ohledem na míru procesní aktivity žalobkyně souladným se zákonem i judikaturou správních soudů.
VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s. ).
[22] Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování (§ 51 odst. 1 s.ř.s. ).
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. , podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu – vykonavateli veřejné správy – tyto nevznikly nad míru obvyklou jeho běžné činnosti, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha dne 10. září 2026
JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r.
samosoudce