Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 A 26/2025 - 56

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci

žalobce: P. Ř.

bytem X

zastoupený Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem

sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov

proti

žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje

sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc

za účasti: P. Ř. st.

bytem X

zastoupený Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem

sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2025, č.j. , sp. zn. KÚOK/63876/2025/OMPSČ-P/9141,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 6. 2025, č.j. , sp. zn. KÚOK/63876/2025/OMPSČ-P/9141, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 404 Kč k rukám

Mgr. Miroslava Burgeta, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění:

1. Žalobce podanou žalobou brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2025, č.j. , sp. zn. KÚOK/63876/2025/OMPSČ-P/9141, kterým žalovaný podle , (dále jen „ “), změnil výrok 1. odvoláním napadeného rozhodnutí Městského úřadu Konice, odbor vnitřních věcí (dále jen „městský úřad“) ze dne 7. 4. 2025, č. j. KON 6230/2025, sp. zn. MAL25, co do výroku o vině,

a ve zbytku podle 90 odst. 5 rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

2. Žalobce byl uznán vinným tím, že dne 28. 9. 2024 v rozmezí 18:03 hod. do 18:44 hod v ulici X v X fyzicky napadl svého otce P. Ř. (dále též „poškozený“), kterého dvakrát strčil rukama, kdy jednou poškozený upadl na botník a podruhé na zem a udeřil se do hlavy, a tak mu způsobil zhmoždění zadní části hlavy, a tak mu způsobil zhmoždění zadní části hlavy, čímž jinému úmyslně ublížil na zdraví (výrok I. rozhodnutí žalovaného). Tímto jednáním žalobce spáchal přestupek proti občanskému soužití podle , o některých přestupcích (dále jen „ “) (výrok 1. rozhodnutí městského úřadu).

3. Městský úřad uložil žalobci za uvedený přestupek podle , a , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „ “), ve spojení s zákona o některých přestupcích trest, a to pokutu ve výši 1 000 Kč (výrok 2. rozhodnutí Městského úřadu), spolu s povinností uhradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 2 500 Kč podle a a , o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (výrok 3. rozhodnutí městského úřadu).

I. Shrnutí procesního postoje žalobce

4. Žalobce namítá, že správní orgány nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav a při jeho hodnocení nezohlednily okolnosti, za nichž konflikt mezi žalobcem a poškozeným vznikl. Podle žalobce poškozený využívá přestupkové řízení účelově s cílem podpořit svá tvrzení ve sporu o vrácení daru. Poškozený společně se svědkyní M. Ř. (dále jen „svědkyně“) daroval v roce 2015 žalobci nemovitou věc, o níž je nyní veden soukromoprávní spor. Nelze proto přehlížet, že výsledek přestupkového řízení může poškozenému posloužit jako argument ve sporu o vrácení daru.

5. Žalobce dále namítá, správní orgány založily svá rozhodnutí na skutkových závěrech, které neodpovídají provedeným důkazům. Žalobce je přesvědčen, že mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry správních orgánů existují podstatné rozpory, s nimiž se žalovaný v odvolacím řízení nijak nevypořádal. Současně správním orgánům vytýká, že některé jím předložené důkazy opomenuly, neboť se k nim v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nevyjádřily, nehodnotily jejich význam pro posouzení věci a ani nevysvětlily, zda a z jakých důvodů je neprovedly. Tímto postupem byla zasažena jeho procesní práva a rozhodnutí správních orgánů jsou zatížena vadami dokazování. Správní orgány nezjistily skutkový stav v rozsahu nezbytném pro spolehlivé posouzení věci a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, rovněž se nevypořádaly se všemi důkazy založenými ve spisu.

6. Podle žalobce správní orgány postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy, neboť nezjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci a neopatřily podklady, na jejichž základě by bylo možné učinit skutkové závěry bez důvodných pochybností. V této souvislosti žalobce poukazuje na to, že v řízení o přestupku se obdobně uplatní základní zásady trestního práva, zejména zásada id dubio pro reo, který správní orgány nerespektovaly.

7. Žalobce nesouhlasí ani s postupem žalovaného v odvolacím řízení. Má za to, že žalovaný neodstranil vady, jimiž bylo zatíženo rozhodnutí městského úřadu, ale naopak převzal jeho skutkové závěry, které podle žalobce vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Současně brojí proti tomu, že žalovaný v napadeném rozhodnutí upravil skutkovou větu obsaženou ve výroku městského úřadu, mimo jiné doplněním formy zavinění slovem „úmyslně“. Podle žalobce vedly změny výroku v odvolacím řízení ke zpřísnění závěrů o jeho jednání, a to přesto, že odvolání podal pouze on sám. Podle žalobce došlo tímto postupem k porušení zákazu změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele.

8. Žalobce dále poukazuje na to, že městský úřad jako ze zásadní skutečnosti vyšel z tvrzení (jako z citace vlastní výpovědi žalobce), podle něhož měl žalobce uvést, že „když byl ve vzdálenosti několika metrů od otce, v úplně jiné místnosti a zády k otci, když odcházel, uslyšel nějaký zvuk. Otočil se a všimnul si, že otec leží na zemi. Podle názoru klienta zřejmě otec zakopl o práh u dveří a pravděpodobně spadl. Následně klient slyšel, že mu otec říká výhrůžku, že si zavolá sanitku a že za to zaplatí. Klient vnímá zahájení tohoto řízení ze strany otce jako zcela účelový krok, jehož smyslem je dosáhnout důvodnosti odvolání daru“. Podle žalobce však nešlo o jeho vlastní vyjádření, nýbrž o vyjádření jeho právního zástupce v průběhu řízení. Městský úřad přesto toto vyjádření přičetl přímo žalobci a následně z něj vycházel při hodnocení skutkového stavu. Podle žalobce tak správní orgán nesprávně zaměnil procesní stanovisko právního zástupce za důkaz plynoucí z vlastní výpovědi žalobce.

9. Toto pochybení považuje žalobce za zvlášť závažné, neboť městský úřad uvedené tvrzení označil za jednu z klíčových skutečností, z nichž dovodil jeho vinu. Současně podle žalobce není zřejmé, jaký význam správní orgán tomuto tvrzení přikládal a jakým způsobem se promítlo do jeho skutkových a právních závěrů. Má proto za to, že rozhodnutí městského úřadu je v této části nedostatečně odůvodněno a je tak zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. Současně žalobce namítá, že žalovaný byl povinen se s touto vadou v odvolacím řízení vypořádat z úřední povinnosti, což neučinil, ačkoli z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že městský úřad vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

10. Podle žalobce správní orgány rovněž nevěnovaly náležitou pozornost hodnocení věrohodnosti jednotlivých výpovědí. Měly přitom k dispozici dvě vzájemně rozporné verze průběhu posuzovaného incidentu, přičemž skutkové závěry založily především na výpovědi poškozeného. Žalobce poukazuje na to, že svědkyně vlastní fyzický kontakt mezi žalobcem a poškozeným neviděla. Rozhodující skutkové okolnosti tak byly posuzovány na základě vzájemně si odporujících výpovědí žalobce a poškozeného. Za této důkazní situace podle žalobce nebylo možné bez dalšího přisvědčit jedné z těchto verzí, aniž by správní orgány provedly důkladnější ověření jejich věrohodnosti. Podle žalobce existoval důvod věnovat zvýšenou pozornost motivaci poškozeného a pravdivosti jeho tvrzení, a to s ohledem na probíhající soukromoprávní spor, a případné pochybnosti vyhodnotit v souladu se zásadou in dubio pro reo.

11. Žalobce dále vytýká správním orgánům, že neprovedly další důkazy, které mohly přispět k objasnění skutečného průběhu události. Podle žalobce mohli být vyslechnuti zasahující policisté, kteří měli v přítomnosti poškozeného a svědkyně doporučit odstranění kouřovodu od kamen, v nichž poškozený topil. Právě snaha žalobce postupovat v souladu s tímto doporučením měla být podle výpovědí poškozeného i svědkyně bezprostřední příčinou následného konfliktu. Podle žalobce tak šlo o důkaz způsobilý objasnit okolnosti předcházející samotnému incidentu.

12. Žalobce dále poukazuje na to, že správní orgány pominuly důkazy, které předložil na podporu své obhajoby. Jde zejména o nákres dispozice místností a fotodokumentaci místa incidentu, z nichž podle žalobce vyplývá, že průběh události nemohl proběhnout způsobem popisovaným poškozeným. Žalobce uvádí, že poškozený tvrdil, že po prvním strčení upadl na botník nacházející se v hale za dveřmi oddělujícími halu od dílny. Podle žalobce však z předložené dokumentace

(prostorové uspořádání místností) vyplývá, že nebylo možné, aby poškozený po údajném strčení dopadl způsobem, který popisoval. Předložené fotografie a nákresy podle žalobce zpochybňují nejen popis prvního pádu poškozeného, ale rovněž tvrzení o následném pádu na podlahu a úderu hlavy. Současně žalobce upozorňuje na to, že jednotlivé výpovědi se rozcházejí i v popisu polohy těla poškozeného po pádu. Má za to, že tyto rozpory měly být správními orgány podrobně vyhodnoceny, neboť se týkají samotného mechanismu údajného útoku a následného zranění. Městský úřad podle žalobce nevysvětlil, jaký význam přikládá předložené fotodokumentaci a nákresu, případně z jakého důvodu tyto důkazy nepovažoval za významné pro posouzení věci. Žalovaný pak podle žalobce tento nedostatek v odvolacím řízení nenapravil. Podle žalobce tak správní orgány opomenuly důkazy způsobilé zpochybnit věrohodnost verze události podávané poškozeným.

13. V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrval na dosud uplatněných žalobních námitkách, zejména pokud jde o hodnocení důkazů. Opětovně zdůraznil význam jím předložených důkazů a pokud jde o vyjádření žalovaného ohledně stavu dveří v místě incidentu, uvedl, že nemá oporu

v provedených důkazech.

14. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení před soudem.

II. Shrnutí procesního postoje žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření nesouhlasí se žalobou, napadené rozhodnutí považuje za správné a odůvodněné. Věcně setrvává na závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí, které reagují na podstatu námitek žalobce, a v podrobnostech odkazuje na konkrétní strany napadeného rozhodnutí, které argumenty žalobce vyvrací. K námitce týkající se vyjádření právního zástupce žalovaný uvedl, že zástupce jednal v řízení jménem žalobce na základě udělené plné moci, a jeho vyjádření jsou proto žalobci přičitatelná. Podle žalovaného ze správního spisu nevyplývá, že by právní zástupce jednal v rozporu s vůlí žalobce nebo překročil rozsah svého zmocnění.

16. K námitce porušení zákazu změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele žalovaný uvedl, že tento princip porušen nebyl. Doplnění slova „úmyslně“ do výroku o vině představovalo pouze odstranění vady rozhodnutí městského úřadu, neboť forma zavinění byla žalobci známa po celou dobu řízení a byla rovněž rozvedena v odůvodnění rozhodnutí městského úřadu. Nešlo proto o nové posouzení zavinění, ale o doplnění zjevně chybějící části výroku o vině.

17. Pokud jde o neprovedení výslechu zasahujících policistů žalovaný uvedl, že výslech policistů nepovažoval za potřebný, neboť nebyli přítomni samotnému incidentu a jejich výpověď by nemohla přispět k objasnění rozhodných skutkových okolností. Současně žalovaný poukázal na to, že podle provedeného dokazování byly dveře mezi dílnou a halou v době incidentu vysazeny. Nepřisvědčil proto argumentaci žalobce založené na jejich údajném postavení.

18. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem.

III. Posouzení věci

19. Žaloba byla podána včas ( , , dále jen „ “), osobou k tomu oprávněnou ( ), žaloba je přípustná ( , a ).

20. Soud napadené rozhodnutí přezkoumával v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2

), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného ( ) a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, která soudu brání je přezkoumat.

21. Podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jinému ublíží na zdraví.

22. K věci je třeba předeslat, že v řízení o přestupku je třeba zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. -68, č. 3014/2014 Sb. NSS).

23. V posuzované věci není sporné, že mezi žalobcem a poškozeným došlo ke konfliktu ohledně topení v krbových kamnech, k němuž byla přivolána hlídka Policie ČR. Z argumentace účastníků řízení dále neplyne, že by bylo sporu o to, že se žalobce na předchozí doporučení hlídky policie pokoušel kouřovod odstranit a poškozený se tomu snažil zabránit. Sporný je však následný průběh fyzického incidentu mezi žalobcem a poškozeným, u něhož již hlídka policie nebyla přítomna. Po posouzení vzájemně rozporných verzí skutkového děje správní orgány dospěly k závěru, že poškozený upadl a zranil se na hlavě v důsledku jednání žalobce. Spor je tak veden především o to, zda tento skutkový závěr správních orgánů má oporu v provedených důkazech.

24. Je ustáleně judikováno, že míra věrohodnosti důkazů, konzistentnost výpovědí a další okolnosti vyplývající ze specifik každého případu poskytují správnímu orgánu celkový obraz o tom, jak se věc udála. Není vždy nezbytné, aby měl správní orgán k dispozici další důkazní prostředky. Pokud se v důkazech objeví rozpory, je správní orgán povinen v odůvodnění přezkoumatelně vysvětlit, proč se přiklonil k té, které skutkové verzi a jak se s rozpory vypořádal (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, č. j. -84, či ze dne 20. 3. 2013, č. j. -30). V případech, kdy proti sobě stojí protichůdná tvrzení, je nutné obzvlášť pečlivě hodnotit jejich věrohodnost a přesvědčivě zdůvodnit způsob hodnocení důkazů, a to při striktním respektu k principu presumpce neviny. V takové situaci nelze opomenout ani objektivní pochybnost o možné zainteresovanosti svědka na výsledku řízení (bod 11 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2022, č. j. -32, č. 4391/2022 Sb.). Veden těmito hledisky soud posoudil obsah správního spisu a posuzoval, zda správní orgány důkazy vyhodnotily řádně a logicky a zda procesní obrana žalobce byla způsobilá vyvolat natolik důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, že by bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Na základě obsahu správního spisu soud musel námitkám žalobce přisvědčit.

25. V nyní posuzované věci tvoří podklady založené ve správním spisu zejména oznámení přestupku ze dne 26. 10. 2024 (obsahující úřední záznam Policie ČR ze dne 28. 9. 2024, úřední záznam Policie ČR ze dne 30. 9. 2024 o incidentu se znaky domácího násilí), protokoly o ústním jednání ze dne

4. 2. 2025 a 10. 3. 2025, písemná vyjádření žalobce ze dne 3. 3. 2025 a 12. 3. 2025 včetně důkazních návrhů (fotografie a náčrty), výpovědi poškozeného, svědkyně a žalobce, jakož i lékařské zprávy týkající se ke zranění poškozeného.

26. Žalobcem popisované konflikty související s vlastnictvím domu, respektive spory s poškozeným a svědkyní o vrácení daru (nemovité věci) mohou být při posuzování věci zohledněny pouze jako širší kontext hodnoceného incidentu. Jak správně uvedl městský úřad, na výsledku přestupkového řízení mohou mít zájem jak poškozený, tak žalobce. Samotná existence těchto sporů proto bez dalšího nezvyšuje ani nesnižuje věrohodnost výpovědi kteréhokoli z účastníků konfliktu. Uvedené okolnosti představují především soukromoprávní rovinu vztahů mezi žalobcem a poškozeným a samy o sobě nejsou způsobilé prokázat rozhodné skutečnosti týkající se skutkového děje. Předmětem přestupkového řízení vedeného z úřední povinnosti bylo totiž bez důvodných pochybností prokázat, že došlo k narušení zákonem chráněného zájmu na občanském soužití ublížením na zdraví, konkrétně že to byl žalobce, kdo poškozeného strčil takovou intenzitou, že poškozený upadl na zem a utrpěl poranění hlavy. Právě k objasnění této rozhodné skutkové otázky mělo směřovat dokazování provedené správními orgány.

27. Stěžejními důkazy, z nichž správní orgány vycházely, jsou výpovědi žalobce (resp. vyjádření jeho právní zástupkyně), poškozeného, svědkyně a manželky žalobce. Z jednotlivých výpovědí vyplývá, že mezi žalobcem a poškozeným došlo ke konfliktu, který vyústil v přivolání hlídky policie ČR. Poté, co žalobce na základě doporučení policistů, kteří v mezidobí odjeli, začal odstraňovat kouřovod, snažil se mu v tom poškozený zabránit. Ohledně těchto skutkových okolností panuje mezi účastníky incidentu shoda. Pokud jde o manželku žalobce, ta dalšímu průběhu konfliktu přítomna nebyla. Ve své výpovědi uvedla, že „chvíli před tím jsem byla za manželem dole v té dílně, kde je krb, kdy tam probíhala debata mezi manželem a jeho rodiči. Když jsem je viděla, tak jsem se otočila a šla zpět do našeho bytu…za pár minut volala manželova matka…že se dole požďuchali manžel se svým otcem“.

28. Přítomni konfliktu, v jehož rámci došlo k potyčce, byli rodiče žalobce (poškozený a svědkyně). Poškozený uvedl, že „byl jsem v dílně, kdy před tím tam byli policisté, které syn zavolal. Já jsem tam topil. Policisté synovi řekli, aby rouru vydělal ven. Já jsem mu v tom bránil, aby rouru oddělal a on mne strčil, já jsem upadl na botník, narazil jsem si kostrč a hlavou jsem narazil do zdi. Byly tam pověšené kabáty, které pád na hlavu ztlumily. Pak jsem se postavil a on mne strčil tak, že jsem spadl mezi dveře a hlavou jsem se praštil o betonovou podlahu.“ Naproti tomu žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně vypověděl, že „Je pravdou, že klient měl se svým otcem v dané době slovní rozepři, jejíž podstata spočívala v tom, že otec klienta v domě klienta zapnul kotel, který neměl revizi, což způsobilo, že můj klient přišel ke kotli a snažil se ho vypnout a otec s tím nesouhlasil, přistoupil k mému klientovi a pokusil se jej od kotle odstrčit. Nicméně protože klientovi se i přes toto fyzické bránění otce podařilo kotel vypnout, tak z dané situace odcházel pryč z domu. Následně, když byl ve vzdálenosti několik metrů od otce, v úplně jiné místnosti a zády k otci, když odcházel, uslyšel nějaký zvuk. Otočil se a všiml si, že otec leží na zemi. Podle názoru klienta zřejmě otec zakopl o práh u dveří a pravděpodobně spadl. Následně klient slyšel, že mu otec říkal výhružku, že si zavolá sanitku a že za toto zaplatí. Klient vnímá zahájení tohoto řízení jako ze strany otce jako zcela účelový krok, jehož důvodností je odvolání daru.“ Svědkyně vypověděla, že „Policie poradila mému synovi, aby se tam netopilo, že tu rouru má vydělat. Policie odešla. Syn přišel ke krbu a chtěl tu rouru vydělávat. Strčil do manžela a ten spadl na botník, kdy sedl na botník a kdy se opřel hlavou a zády o zeď. Já jsem šla za synem, kdy jsem mu řekla, co děláš a syn mě odstrčil rukou, to nic nebylo. Jak manžela syn strčil jsem neviděla. Oni byli u sebe a já jsem to neviděla. Syn do něj strčil. Manžel ležel zády na zemi. Při tom strkání jsem stála za synem a přes něj jsem neviděla, jak přesně manžela strčil. Jak manžel ležel na zemi, tak jsem z toho měla šok a šla jsem pro pomoc nahoru, kdy jsem volala, že manžel leží na zemi, že syn ho strčil na zem.“ (podtrženo soudem).

29. Žalobce v této souvislosti předně namítá, že mu nelze přičítat výše citované vyjádření jeho právní zástupkyně. Proto soud nejprve vypořádá uvedenou dílčí námitku.

30. Soud k této uvádí, že správní orgány nepochybily, pokud hodnotily i vyjádření právní zástupkyně žalobce. Zástupkyně žalobce vystupovala v přestupkovém řízení na základě řádně udělené plné moci a své vyjádření učinila v rámci zastupování žalobce při ústním jednání. Současně byl jednání osobně přítomen i žalobce, který následně na její vyjádření navázal tím, že „Při samotném konfliktu, u krbu, když jsem chtěl otevřít klapku u komína, aby co nejrychleji vyhořela hmota z topeniště, nebylo mi tak umožněno, protože přistoupil otec, který mne rukama odstrkoval. Došlo tedy na strkanici. Odcházel jsem od toho konfliktu, kdy najednou ležel otec na zemi z neznámých důvodů, já jsem přistoupil, zda mu něco není a on na mě křičel, že si zavolá záchrannou službu a že mě teď má a že vše zaplatím.“ (podtrženo soudem). Soud zdůrazňuje, že žalobce nenamítá, že by právní zástupkyně překročila rozsah uděleného zmocnění. Žalobce se od jejího vyjádření nedistancoval ani v následných podáních, ani při dalším ústním jednání. Za těchto okolností není důvod zpochybňovat, že právní zástupkyně prezentovala stanovisko žalobce. Správní orgány proto nepochybily, pokud k tomuto vyjádření při hodnocení skutkového stavu přihlížely.

31. Soud v této souvislosti nepovažuje za přiléhavý odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. -67, č. 2016/2010 Sb. NSS, v replice k vyjádření žalovaného. Uvedené rozhodnutí se zabývá odpovědností advokáta za urážlivý obsah podání a rozlišuje mezi procesním úkonem zástupce, který je přičitatelný zastoupenému, a excesivním jednáním zástupce, za něž odpovídá přímo jeho původce. Neřeší však otázku důkazní hodnoty skutkových tvrzení učiněných právním zástupcem při zastupování účastníka v průběhu ústního jednání o přestupku. V nyní posuzované věci přitom nejde o hodnocení excesivního či jinak procesně nepřípustného vyjádření právního zástupce, nýbrž o posouzení významu jeho vyjádření učiněného v rámci řádného zastupování žalobce na základě udělené plné moci. Právní zástupce se při ústním jednání vyjadřoval k průběhu konfliktu, tedy k tomu, co jeho klient vnímal, viděl a slyšel. Takové vyjádření představovalo součást procesní obrany žalobce. Citovaný rozsudek proto na nyní projednávanou věc skutkově ani právně nedopadá. Obdobně není přiléhavý ani odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2023, č. j. -35, neboť ani tento rozsudek neřeší situaci, kdy zástupce jedná v mezích uděleného zmocnění a jeho vyjádření je součástí procesní obrany zastoupeného. Ani z něj proto nelze dovodit závěry podporující argumentaci žalobce v nyní posuzované věci. Soud proto uzavírá, že uvedená žalobní námitka není důvodná.

32. Soud má však za to, že z výše citovaných výpovědí vyplývá po stránce skutkové pouze to, že mezi nimi žalobcem a poškozeným došlo ke konfliktu souvisejícímu s odstraňováním kouřovodu a ke vzájemné „strkanici“. Výše citovaná výpověď svědkyně však ne zcela odpovídá verzi popisové poškozeným, neboť popisuje pouze strčení, při kterém poškozený dopadl na botník. Přitom oba aktéři fyzického konfliktu připouští vzájemnou strkanici ohledně roury, jejíž demontáži měl poškozený fyzicky bránit. Pokud jde o popis stavu, kdy poškozený leží na zemi a měl se uhodit hlavou „o beton“, tam je výpověď svědkyně zcela nejasná: „strčil do manžela a ten spadl na botník, kdy sedl na botník a kdy se opřel hlavou a zády o zeď. Já jsem šla za synem, kdy jsem mu řekla, co děláš a syn mě odstrčil rukou, to nic nebylo. Jak manžela syn strčil jsem neviděla. Oni byli u sebe a já jsem to neviděla. Syn do něj strčil. Manžel ležel zády na zemi. Při tom strkání jsem stála za synem a přes něj jsem neviděla, jak přesně manžela strčil…“. Proti tomu stojí výpověď žalobce k tomu, že když uviděl poškozeného ležet na zemi, tak tento mohl zakopnout. Poškozený naopak dne 10. 3. 2025 uvedl, že není pravdou, že zakopl, že nebylo o co zakopnout a potvrdil, že svědkyně toto strčení (v jehož důsledku měl ležet na zemi) neviděla. Výše citovanému vyjádření samotného žalobce (nikoli jeho zástupkyně), že po ukončení strkanice pouze viděl svého otce, jak leží na zemi, pak správní orgány neuvěřily pouze s odkazem na výpověď svědkyně. Tato výpověď však v uvedeném směru nemá odpovídající důkazní hodnotu, neboť svědkyně druhé strčení neviděla, pouze viděla, že poškozený leží na zemi. Věc tak zůstává v rovině dvou protichůdných tvrzení účastníků vzájemné strkanice.

33. Závěr městského úřadu, že hodnotil všechny důkazní prostředky jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a s ohledem na jejich obsah se přiklonil verzi poškozeného a svědkyně, tak neodpovídá obsahu výpovědí, jak jsou zachyceny ve správním spisu. Pokud správní orgány svůj závěr opřely o tvrzený soulad výpovědi svědkyně a poškozeného, tak jejich výpovědi nejsou zcela konzistentní, resp. svědkyně nepotvrdila, že žalobce otce strčil takovým způsobem, že upadl na zem. Tento skutkový rozpor nebyl přesvědčivě odstraněn a správní orgány s ohledem na zásadu presumpce neviny přesvědčivě nevysvětlily, proč uvěřili verzi o druhém strčení a proč naopak nevěří verzi, že žalobce pád poškozeného na zem nezpůsobil. Argument, že podle svědkyně stáli oba aktéři vzájemné strkanice u sebe, spolehlivě nevyvrací verzi o tom, že poškozený mohl upadnout sám. Dále je třeba žalobci přisvědčit, že správní orgány se v situaci, kdy měly proti sobě protichůdné verze události popisované jejími účastníky, vůbec nezabývaly dalšími důkazními návrhy žalobce, a to zejména fotodokumentací a schematickými nákresy, které předložil na podporu své argumentace k průběhu konfliktu a vzájemné strkanice (kdy měl pouze bránit otci v tom, aby jej rukama odstrkoval od roury).

34. Je ustáleně judikováno, že správní orgán nemusí provést každý navrhovaný důkaz, musí však odůvodnit, proč tak neučinil (jde o důkaz směřující k prokázání pro věc nerozhodné skutečnosti, či důkaz nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo nadbytečný; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. , či žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -27, bod 16). Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že důkazní návrhy žalobce v tomto směru zcela pominuly. Nejde přitom pouze o takové procesní pochybení správních orgánů, u něhož by bylo možné vyloučit vliv na skutkové závěry správních orgánů či výsledné posouzení věci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. -40, body 30 a 31). V dalším řízení proto bude třeba toto pochybení napravit a navrhované důkazy buď v intencích argumentace žalobce vyhodnotit anebo odůvodnit, proč je jejich provedení nadbytečné.

35. Podle soudu tedy správní orgány dostatečně neprokázaly, že žalobce skutečně strčením způsobil pád poškozeného na zem, při kterém se poškozený udeřil do hlavy. Tudíž nelze ani uzavřít, že žalobce se dopustil skutku způsobem, jaký byl popsán ve výroku rozhodnutí o přestupku. Za tohoto stavu se správní orgány budou po stránce skutkové (důkazní) zabývat znovu a samy v dalším řízení posoudí, zda je na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo.

36. Soud dále považuje za vhodné vyjádřit se k dílčí a oddělitelné (samostatné) žalobní námitce, podle níž žalovaný porušil zákaz reformace in peius ( ) tím, že v odvolacím řízení doplnil do výroku o vině formu zavinění vyjádřenou slovem „úmyslně“. Forma zavinění fyzické osoby představuje obligatorní náležitost výroku o vině podle . Pokud městský úřad tuto náležitost ve výroku neuvedl, jednalo se o vadu rozhodnutí, kterou byl žalovaný oprávněn v odvolacím řízení odstranit v případě, že bylo z rozhodnutí městského úřadu zřejmé, že formou zavinění se městský úřad zabýval na str. 4 svého rozhodnutí a dovodil jako formu zavinění nepřímý úmysl. Doplněním formy zavinění (stejně jako upřesnění časových údajů) výslovně do skutkové věty výroku o přestupku až v odvolacím řízení tak nedošlo ke změně popisu skutku ani právní kvalifikace, která by vyžadovala přehodnocení uložené sankce. K porušení zákazu změny výroku v neprospěch obviněného ve smyslu tak takovým postupem dojít nemohlo. Smyslem je ochrana obviněného před zhoršením uloženého správního trestu, nikoli zákaz každé změny či zpřesnění výroku o vině (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2026, č. j. -46, zejména bod 18).

37. Soud k věci uzavírá, že rozhodující skutkovou otázkou v nyní posuzované věci bylo, zda žalobce poškozeného fyzicky napadl způsobem popsaným ve výroku rozhodnutí, zejména pokud jde o druhé strčení, při kterém měl poškozený upadnout na zem a udeřit se do hlavy. Na základě obsahu správního spisu soud dospěl k závěru, že skutkové závěry správních orgánů se neopírají o natolik dostatečně zjištěný skutkový stav o průběhu vzájemné strkanice, aby byly dostačující pro závěr o vině žalobce za přestupek ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích skutkem, jak jej popsaly správní orgány. Závěry správních orgánů bez důvodných pochybností nevyvracejí skutkovou verzi předestřenou žalobcem, a to tím spíše, že městský úřad nijak nereagoval na jeho důkazní návrhy. Správní orgány de facto posoudily věc tak, že uvěřily skutkové verzi poškozeného za přispění výpovědi svědkyně, která však samotné strčení žalobcem vedoucí k pádu poškozeného na zem neviděla. Přitom úvahy správních orgánů neobsahují přesvědčivé argumenty, proč naopak neuvěřily skutkové verzi žalobce předestřené v jeho obhajobě.

38. Za tohoto stavu proto soud bez jednání postupem podle napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení ve smyslu V něm je žalovaný podle vázán výše vysloveným právním názorem. Osud rozhodnutí městského úřadu je pak odvislý od úvah žalovaného ohledně nápravy soudem vytčených vad.

IV. Náklady řízení

39. O nákladech řízení soud rozhodl podle Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za žalobu a dále náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení, žaloba a replika k vyjádření žalovaného), společně se třemi režijními paušály po 450 Kč ( , , ] a d], , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb, advokátní tarif), a DPH, jejímž plátcem zástupce žalobce je, celkem tedy 21 404 Kč. K zaplacení k rukám advokáta žalobce byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

40. Pokud jde o osobu zúčastněnou na řízení, ta má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení ( ). Soud žádnou povinnost osobě zúčastněné na řízení neuložil a neshledal ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro které byl měl osobě zúčastněné na řízení náklady řízení přiznat. Právo na náhradu nákladů řízení proto osobě zúčastněné na řízení nevzniklo.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 14. září 2026

Mgr. Kateřina Kopečková, Ph.D. v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje P. H.