Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
25 Az 6/2026 - 41.pdf
PDF · 0 B
No categories available
25 Az 6/2026 - 41
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Bašnou v právní věci
žalobkyně: L. A. C. F., narozená X
státní příslušnost X
bytem v ČR X
zastoupená Mgr. Václavem Klepšem, advokátem
sídlem náměstí Svobody 50, 342 01 Sušice
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2026, č. j. OAM-1431/ZA-ZA11-P09-2025,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl o opakované žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany tak, že podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, je žádost nepřípustná, a dle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení zastavil.
II. Žalobní body
2. Žalobkyně považovala posouzení věci žalovaným za nesprávné. V žalobě vymezila dva stěžejní žalobní body. Předně zpochybňovala závěr žalovaného o stabilitě bezpečnostní situace ve Venezuele v souvislosti s únosem prezidenta Madura v lednu 2026 po ozbrojené intervenci USA. Dále uvedla, že zcela aktuálně (pozn. soudu v červnu 2026) proběhlo zemětřesení, jehož epicentrum bylo v místě posledního bydliště žalobkyně, a kde odhadem zemřelo několik desítek tisíc osob, další tisíce jsou zranění a statisíce osob přišly o svůj domov. Pokud by se žalobkyně musela vrátit za této situace do Venezuely, musela by žít v podmínkách vnitřního vysídlení jako utečenec, a navíc těhotná. Jediný příbuzný žalobkyně v zemi původu, žil v místě epicentra zemětřesení, a i jeho dům se zhroutil. Žalobkyně tak měla za to, že v řízení před soudem je třeba zohlednit nové skutečnosti, zejména zemětřesení, které nastalo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobkyně uvedla, že se narodila a žila ve městě La Guaira, sídliště A., číslo X, C., tedy v samém epicentru zemětřesení. Pokud by se musela vrátit do Venezuely, vracela by se do oblasti, kde jsou statisíce osob v bytové nouzi a bez přístřeší. Žalobkyně by neměla šanci si opatřit bydlení, navíc jako těhotná žena těsně před porodem. Uvedla, že v zemi původu po zemětřesení nebudou zajištěny ani základní potřeby obyvatel, jako potraviny, voda, léky a běžná zdravotní péče. Žalobkyně nemá žádnou nemovitost a dům jejich strýce během zemětřesení spadl, žalobkyně tak nemá nikoho, ke komu by se mohla uchýlit. Rovněž uvedla, že ve Venezuele nemá nárok na sociální dávky a podporu, které by jí pomohly najít si jakékoliv bydlení. Musela by tak využít kolektivního ubytování poskytovaného státem ve formě tábora. Dle žalobkyně by důsledkem návratu byl porod dítěte a život v podmínkách utečeneckého tábora. Žalobkyně si je vědomá, že ze zákona byla odstraněna možnost humanitárního azylu, avšak je dle ní třeba aplikovat čl. 2 , 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zohlednit nejlepší zájem nenarozeného dítěte v souladu s čl. 6 Listiny základních práv a svobo d a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalobkyně v této souvislosti rovněž odkázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království, a na rozsudek ESLP ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku ze dne 21. 1. 2011.
3. K důsledkům politických změn po únosu prezidenta Madura žalobkyně uvedla, že tato skutečnost a budoucí vývoj nebyly žalovaným dostatečně posouzeny. Dle žalobkyně není zřejmé, jak bude za stávající politické situace nakládáno s osobami, které se vrátily po dlouhém pobytu v zahraničí. Za notorietu žalobkyně považovala skutečnost, že osobám, které se z jakéhokoliv důvodu stanou zájmovými pro policii anebo jsou zbaveny svobody, hrozí arbitrární zacházení ze strany bezpečnostních složek, bezprostřední nebezpečí mučení a ponižujícího zacházení. Posouzení skutečnosti, zda osoby vracející se ze zahraničí nejsou tímto způsobem ohroženy, nebylo provedeno. Žalobkyně uvedla, že současná situace ve Venezuele je definována mimořádnou mírou nejistoty, destabilizace celého systému po únosu prezidenta Madura se může projevit násilím a bojem mezi jednotlivými ozbrojenými frakcemi. Ze strany režimu se dá za situace, kdy byl vyhlášen výjimečný stav v zemi, očekávat velmi paušální přístup k trestání osob a aplikaci tzv. zákona o nenávisti (la ley de odio), který je novelizací trestního zákoníku . Tento zákon ve velmi volně formulovaných skutkových podstatách ukládá za podporu zahraničních nepřátelských subjektů velmi vysoké tresty. Pokud správní orgán měl za to, že před americkou intervencí nepředstavovaly názory žalobkyně vyjadřované na demonstracích a na sítích dostatečný důvod k obavám o její zdraví, život a svobodu, je třeba znovu posoudit, zda za současného stavu a utužení poměrů, již tyto projevy občanské angažovanosti azylově relevantní nebezpečí nepředstavují. Stejně tak je dle žalobkyně třeba opětovně posoudit i další okolnosti, a to příslušnost k rodině, kde otec manžela žalobkyně je autorem protirežimní literatury. Dle žalobkyně lze očekávat, že zvláště k osobám pobývajícím ve státech přátelských k USA, zejména státech NATO, bude za naplnění skutkové podstaty považován prostý pobyt v zahraničí.
4. V souvislosti s únosem prezidenta Madura a s tím spojenými politickými změnami žalobkyně namítala, že zpráva o zemi původu, kterou obstaral žalovaný, se situace v roce 2026 týká jen z malé části. Dle žalobkyně s ohledem na nové skutečnosti, tj. únos prezidenta Madura, těhotenství žalobkyně, a zemětřesení s epicentrem v místě posledního bydliště žalobkyně, by její žádost měla být projednána meritorně. Žalobkyně uvedla, že zpráva nazvaná Venezuela – Informace OAMP, ze dne 24. 2. 2026, ovšem nemůže obstát pro meritorní posouzení její žádosti. Byla vypracována v únoru 2026, ale zahrnuje zhodnocení období staršího, k situaci v roce 2026 se vyjadřují pouze některé sekundární zdroje, konkrétně několik článků ČTK, jeden článek CNN a Foro Penal. Zprávy mezinárodních organizací se týkají roku předcházejícího. Dle žalobkyně vypracována zpráva ignoruje zprávy expertních organizací, jako jsou EUISS, WOLA či International Crisis Group, a svědčí o silném zkreslení ve prospěch předem stanoveného politického závěru. Zpráva tak dle žalobkyně selhává v identifikaci nových, kritických hrozeb, které vyvstaly v roce 2026. Tvrzení o mírném uvolňování situace vyvracejí přímá svědectví a zprávy OSN z března 2026, vysoký komisař OSN vyjádřil hluboké znepokojení nad zprávami o pokračujícím mučení a špatném zacházení se zadrženými i po odchodu Madura. Ačkoli prezidentka Rodríguezová podepsala zákon o amnestii, lidskoprávní organizace např. Foro Penal upozorňují, že jde o selektivní nástroj. Navíc hned v den únosu Madura zahájil Diosdado Cabello vlnu represí s využitím ozbrojených civilních skupin k potlačení jakéhokoliv projevu odporu či oslav. K otázce zákona o amnestii a obecně k důsledkům ukončení režimu Madura bylo věnováno samostatné vyjádření a analýza Ivána Antonio Simonovis Arangurem, které rozebírá změny režimu a jeho právního ukotvení. K jednotlivým závěrům se však správní orgán nijak nevyjádřil a nevyvrátil je. Tato skutečnost dle žalobkyně zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, když pokud by závěry této analýzy byly uznány za správné (konstatují zhoršení situace a nebezpečí při návratu do vlasti po delším pobytu v zahraničí), nemohlo by dojít k vydání negativního rozhodnutí o žádosti žalobkyně. Bez konkrétního vyjádření též zůstala informace o zadržení zcela apolitického Jonathana Guillerma Torresa Duqueho, občana Venezuely, a jeho následné zmizení.
5. Z výše uvedených důvodů žalobkyně soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
6. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, uvedl, že řízení o opakované žádosti o mezinárodní ochranu není opravným řízením proti předchozímu pravomocnému rozhodnutí, které bylo potvrzeno jak Městským soudem v Praze pod č. j. 4 Az 35/2024 , tak Nejvyšším správním soudem pod č. j. 5 Azs 157/2025 . Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu je povinností žadatelky tvrdit a osvědčit nové skutečnosti nebo zjištění, které bez svého zavinění nemohla uplatnit v předchozím řízení a které zároveň zakládají důvodnou obavu z pronásledování (§ 12) nebo hrozbu vážné újmy (§ 14a). Dle žalovaného žalobkyně tyto podmínky nesplnila. Tvrzení o sebrání domu v září 2024 bylo žalobkyni známo již během prvního řízení a její opomenutí jde k jejímu vlastnímu zavinění. Obava z vězení za dlouhodobý pobyt v cizině je dle žalovaného tvrzením zcela účelovým, neboť v minulém řízení žalobkyně po zpětném přetlumočení protokolu žádné námitky nevznášela. Rovněž předložené listinné důkazy, jako venezuelský trestní zákoník z roku 2000 či usnesení OAS z roku 2025, byly objektivně dostupné již v průběhu předchozího správního řízení. Jako podklad pro rozhodnutí si žalovaný opatřil aktuální Informaci OAMP ze dne 24. 2. 2026, vypracovanou v souladu s metodikou EUAA na základě širokého spektra relevantních zdrojů. Doloženou soukromou analýzu pana Simonovise žalovaný vyhodnotil jako odborný názor jednoho člověka, který nemůže převážit nad standardizovanými a soudní praxí akceptovanými podklady. Předložené novinové články se navíc nijak konkrétně netýkají osoby žalobkyně. Z podkladů OAMP vyplynulo, že od konečného rozhodnutí NSS č. j. 5 Azs 157/2025 ze dne 21. 11. 2025 nedošlo ve Venezuele k žádné zásadní změně bezpečnostní či politické situace, přičemž ze zprávy LANDINFO jednoznačně vyplývá, že venezuelské úřady dlouhodobý pobyt občanů v cizině nepostihují a v rámci programu Plan de la Vuelta a la Patria návraty naopak podporují. Orgány cizího státu navíc nejsou o žádosti o azyl jakkoliv informovány.
7. Žalovaný dále měl za to, že těhotenství žalobkyně samo o sobě nepředstavuje okolnost, která dle taxativního výčtu v § 12 a § 14a zákona o azylu zakládá nový azylový důvod. Žalovaný shrnul, že všemi námitkami týkajícími se bezpečnostní situace ve Venezuele, obav z postihu za pobyt v cizině či údajné ztráty bydlení se žalovaný podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí i v předchozím pravomocně ukončeném řízení, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyni v zemi původu žádná vážná újma ve smyslu zákona o azylu nehrozí. Pokud jde o poukaz na těhotenství žalobkyně, žalovaný zdůraznil, že žalobkyně nepředložila žádnou lékařskou zprávu, která by dokládala jakékoliv zdravotní komplikace či rizikový průběh těhotenství. Samotný fakt těhotenství bez prokázaných specifických zdravotních rizik nepředstavuje bezprostřední hrozbu vážné újmy na životě či zdraví.
8. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.
IV. Obsah správního spisu
9. Z obsahu správního spisu soud pro řízení zjistil tyto podstatné skutečnosti:
10. Žalobkyně dne 15. 12. 2025 podala opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Při pohovoru uvedla, že ve Venezuele bydlela s matkou, ale před příjezdem do ČR žila 7 let v Chile. Do ČR přicestovala dne 19. 8. 2024 letecky z Chile. O mezinárodní ochranu již jednou žádala, a to v roce 2024. K důvodům podané opakované žádosti vypověděla, že v pase má výjezdní příkaz, protože jí byla zamítnuta její první žádost. Její žádost v prvním řízení byla podle ní posuzována ve vztahu k Chile, žalobkyně je ale občankou Venezuely. V současné době je situace ve Venezuele výrazně zhoršená kvůli konfliktu, který panuje mezi Venezuelou a USA, nerespektují se tam lidská práva a má strach se tam vrátit. Uvedla, že kdyby se vrátila poté, co byla 7 let mimo Venezuelu, tak by byla vyšetřována. Má velký strach, že by kvůli tomu mohla vzniknout kauza a mohla by jít do vězení. Krátce poté, co přijela se svou maminkou a manželem do ČR, jim byl sebrán dům, k čemuž ale nemá důkazy. V minulém řízení tuto skutečnost neuvedla, protože se to v té době dělo a neměli k tomu žádné důkazy. Dům jim podle žalobkyně sebrala sestřenice její maminky, která byla ve vládě Madura. Na dotaz, proč v minulém řízení neuváděla obavu z uvěznění kvůli dlouhodobému pobytu mimo Venezuelu, uvedla, že nebyla dostatečně připravená na pohovor, a že se situace ve Venezuele ještě zhoršila a nerespektují se tam základní lidská práva.
11. Ve správním spise je založen dokument „Doplnění informace k žádosti o mezinárodní ochranu“ sepsaný právním zástupcem žalobkyně dne 17. 12. 2025, a který žalobkyně žalovanému doložila dne 22. 12. 2025. V tomto dokumentu se mimo jiné uvádí, že se situace ve Venezuele nadále zhoršuje, a to z pohledu ekonomického, tak vnější a vnitřní bezpečnosti. Pokračuje arbitrární zatýkání, řady osob jsou uvězněny z politických důvodů, hrozí vojenská eskalace mezi Venezuelou a USA. Žalobkyni hrozí vážná újma, neboť dojde-li k vojenskému konfliktu zasáhne bezpochyby i civilní obyvatelstvo. Ve spise je rovněž založeno několik článků ve španělském jazyce (viz str. 19-38 správního spisu), které se týkají napětí mezi Venezuelou a USA, ekonomické situace a situace politických vězňů. Dne 5. 1. 2026 byl do spisu založen dokument „Doplnění informací do řízení, důsledky intervence USA“ ze dne 4. 1. 2026. V tomto podání žalobkyně uvedla, že po únosu prezidenta Madura není jasné, jak se dále situace vyvine, zda dojde ke kolapsu režimu nebo naopak k jeho utužení, a jak bude americká intervence pokračovat. Uvedla, že závažná rizika s sebou nese zejména nepředvídatelná reakce režimu. Žalobkyně měla za to, že věc je třeba nově posoudit s ohledem na zcela novou situaci, a zvážit případné udělení doplňkové ochrany nebo humanitárního azylu.
12. Ve spise je rovněž založena Informace OAMP – Venezuela – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 24. 2. 2026.
13. Dne 28. 5. 2026 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým rozhodl, že žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se jedná o opakovanou žádost, a že žalobkyně neuvedla žádné nové relevantní skutečnosti ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, které by měly být předmětem nového meritorního posuzování její opakované žádosti, ani správní orgán takové skutečnosti v rámci své úřední činnosti neshledal. Žalovaný poukázal na předcházející řízení a na rozhodnutí ze dne 21. 10. 2024, č. j. OAMP-1135/ZA-ZA12-P09-2024 (dále také „předcházející rozhodnutí“). V předcházejícím rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně nevyvíjela ve své vlasti činnosti směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobkyni nehrozilo ani pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný rovněž neshledal žádné zvláštního zřetele hodné důvody pro udělení humanitárního azylu, a po zhodnocení okolnosti pobytu ve vlasti před odchodem ze země, nedospěl ani k závěru, že by žalobkyni hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Uvedl, že předcházející rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2025, č. j. 4 Az 35/2024 , a kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla Nejvyšším správním soudem (dále také „NSS“) zamítnuta rozsudkem ze dne 21. 11. 2025, č. j. 5 Azs 157/2025 -37.
14. Žalovaný uvedl, že v případě opakované žádosti se zabýval tím, zda žalobkyně uvedla nebo se objevily nové relevantní skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění žadatelky předmětem zkoumání v předchozím pravomocně ukončeném řízení. K tvrzení žalobkyně, že na začátku října 2024 byl její rodině sebrán dům, a k venezuelskému trestnímu zákoníku z října roku 2000, žalovaný konstatoval, že tyto skutečnosti byly žalobkyni známé již v průběhu předchozího správního řízení, a žalobkyně měla povinnost tyto skutečnosti uvést a doložit již tehdy. K tvrzení žalobkyně ohledně obavy z uvěznění kvůli dlouhodobému pobytu mimo vlast, žalovaný konstatoval, že přestože žalobkyně v předcházejícím řízení o této obavě nehovořila, zabýval se touto problematikou v předcházejícím rozhodnutí: „dle informace Norského centra informací o zemích původu (LANDINFO) dlouhodobý pobyt v cizině, jde-li o osoby, které tam žádaly o azyl, se nejeví jako okolnost, kterou se venezuelské úřady zabývají. Z toho, že venezuelské úřady mají zájem přemlouvat Venezuelany k návratu do Venezuely, aby navodily zdání, že poměry v zemi se normalizují, vyplývá, že návraty nebudí negativní odezva. Venezuelské úřady velmi usilují o to, aby ukázaly, že se do země mnoho lidí vrací, a za tím účelem zřídily takzvaný Plan de la Vuelta a la Patria (plán návratu do vlasti). Správní orgán tedy konstatuje, že se dotyčná může do Venezuely bezpečně vrátit, a to i jako neúspěšná žadatelka o mezinárodní ochranu“. Uvedl, že články, které žalobkyně doložila, se nijak nezaobírají konkrétně osobou žadatelky, nýbrž se jedná o obecné informace o situaci v zemi původu. Žalovaný konstatoval, že vycházel ze zprávy OAMP Venezuela ze dne 24. 2. 2026, která je pro posouzení opakované žádosti zcela dostačující. Ze zprávy OAMP žalovaný dovodil, že obecná situace ve Venezuele se od doby, kdy byla posuzována předchozí žádost, objektivně nijak zásadně nezměnila. Ke konfliktu s USA nedošlo, a nedošlo ani k pádu, ani k signifikantnímu utužení venezuelského režimu.
15. Žalovaný shrnul, že ve Venezuele nedošlo od doby, kdy byla posuzována předchozí žádost žalobkyně k žádné zásadní změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, a která by svědčila o tom, že by žadatelka mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo že by jí hrozila vážná újma dle § 14a zákona o azylu. Žalovaný rovněž uvedl, že na základě přechodných ustanovení zákona č. 314/2025 Sb. , kterým se mění zákon o azylu, již nelze ani v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona udělit národní humanitární azyl. K těhotenství žalobkyně uvedl, že se nejedná o azylově relevantní důvod pro opětovné meritorní posuzování žádosti, neboť samo o sobě nemůže ani nijak ovlivnit výsledek řízení o udělení mezinárodní ochrany.
V. Posouzení věci Městským soudem v Praze
16. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice), který se použije i na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026 na základě článku 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (procedurální nařízení).
17. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , jelikož účastníci takový postup soudu akceptovali, když se na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vychází ze správního spisu a správním spisem se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 9 Afs 8/2008 –117, ze dne 29. 1. 2009, č. 2383/2011 Sb. NSS). Současně nebylo zapotřebí ve věci provést k důkazu ani žalobkyní předložené články z webové stránky Wikipedia týkající se zemětřesení ve Venezuele v červnu 2026 a jeho důsledků a o uzavření letiště v Caracasu na 3 měsíce, neboť tyto události soud považuje za všeobecně známé skutečnosti, jež byly podrobně rozebírány ze i všemi médii.
18. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 15. 12. 2025 a údaje k této žádosti poskytla přede dnem 12. 6. 2026, rozhodoval soud v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení a přechodnými ustanoveními měnící zákon o azylu podle znění zákona o azylu účinného přede dnem 12. 6. 2026. Soud při rozhodování vycházel z následujících ustanovení tohoto zákona:
19. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“), podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které
a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a
b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.
20. Podle § 12 zákona o azylu, azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
21. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu, doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště; podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje
a) trest smrti nebo poprava
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo
c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
22. Ze zprávy OAMP Venezuela, Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 24. 2. 2026, která je založena ve správním spise vyplývá, že po únosu prezidenta Madura dne 3. 1. 2026 do USA, v čele venezuelské vlády stojí prozatímní prezidentka Rodríguez Gomez, která od roku 2018 až do únosu Madura působila jako viceprezidentka. Prozatímní prezidentka Rodríguezová představila 31. 1. 2026 návrh zákona o všeobecné amnestii. Zákon však obsahuje řadu omezení, amnestie se vztahuje na 13 konkrétních časových období v průběhu prezidenství zesnulého Huga Cháveze a jeho nástupce Nicoláse Madura. Amnestie by se tak zřejmě nevztahovala ani na část opozičníků, například nositelku Nobelovy ceny za mír Maríu Corinu Machadovou. Naopak norma, podle které bude možné podat žádost o uplatnění amnestie prostřednictvím zmocněnců by mohla usnadnit návrat lidí, kteří odešli pod hrozbou postihu do zahraničí. Nevládní organizace Foro Penal zákon o amnestii přivítala, ale uvedla, že na mnoho případů se nevztahuje. Podle odhadů této organizace bylo ve Venezuele k 9. únoru 644 politických vězňů. Podle citované zprávy ze dne 24. 2. 2026 se od 8. ledna do 24. února 2026 se dostalo na svobodu z tamních věznic 545 politických vězňů; v návaznosti na zákon o amnestii pak bylo od 20. února do 24. února 2026 propuštěno 110 politických vězňů.
23. Soud připomíná, že žalovaný již jednou posuzoval žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, kdy meritorně posuzoval žalobkyní uvedené důvody pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu nebo doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona. Přičemž neshledal, že by žalobkyně vyvíjela ve své vlasti činnosti směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, nebo že by žalobkyni hrozilo bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Závěry žalovaného z předcházejícího rozhodnutí byly potvrzeny rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2025, sp. zn. 4 Az 35/2024 , který je soudu znám z úřední činnosti. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 6. 2025, sp. zn. 4 Az 35/2024 , mimo jiné uvedl, že: „Z výše uvedených zpráv o zemi původu, které soud při jednání provedl, neplyne, že by všem osobám, které se vrátí do Venezuely, hrozilo azylově relevantní nebezpečí v důsledku prezidentských voleb a událostí na ně navazujících (shodně rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 4. 2025, č. j. 19 Az 22/2024 –121). Soud opakuje, že žalobkyně nebyla nikdy politicky aktivní, žádným způsobem se neprojevovala proti režimu, problémy se státními orgány nikdy neměla, neúčastnila se ani demonstrací či jiných událostí po prezidentských volbách v roce 2024, protože v tu dobu ani později vůbec nebyla ve vlasti, tyto události se jí vůbec netýkají, nikdy neprojevovala svůj nesouhlas se znovuzvoleným prezidentem, nepatří ani mezi osoby, na něž se zaměřuje zájem stávajícího režimu. Ze Zprávy LANDINFO ze dne 10. 12. 2024 navíc vyplývá, že demonstrace již ustaly. Tedy, ani s ohledem na tuto aktuální situaci nelze konstatovat, že by žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozilo s přiměřenou pravděpodobností pronásledování nebo skutečné nebezpečí vážné újmy. Takový azylově relevantní důvod pro žalobkyni nelze odvozovat ani od jejího manžela, který se rovněž protestů ani událostí v domovském státě po volbách v roce 2024 neúčastnil, v zemi několik let vůbec nebyl.“
24. Závěry Městského soudu byly potvrzeny i rozsudkem NSS ze dne 21. 11. 2025, č. j. 5 Azs 157/2025 -37, body [35], [36], [37]: „Ve vztahu ke stěžovatelce a) městský soud vysvětlil, že jí nehrozí s přiměřenou pravděpodobností pronásledování ani nečelí skutečnému nebezpečí vážné újmy, neboť sama nebyla politicky aktivní a ani její manžel se problematických protestů po prezidentských volbách v roce 2024 ve Venezuele neúčastnil. Nejvyšší správní soud v tomto posouzení žádné pochybení městského soudu nespatřuje – stěžovatelka a) se v zemi původu nenacházela od roku 2017, aktuálního dění, s nímž se riziko perzekuce pojilo, se vůbec neúčastnila a v lednu roku 2024 si bez potíží vyřídila nový cestovní pas, ačkoliv podle Informace OAMP (odboru azylové a mezinárodní politiky Ministerstva vnitra) ze dne 11. 9. 2023 (Venezuela, Bezpečnostní a politická situace v zemi) venezuelský režim zájmovým osobám pasy naopak zabavoval. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by měla být stěžovatelka v případě návratu do vlasti vystavena předvídatelnému nebezpečí. Koneckonců sama stěžovatelka při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že z Venezuely (a později i z Chile) vycestovala z ekonomických důvodů, ve vlasti neměla žádné problémy, jako konkrétní obavu v případě návratu do vlasti uvedla, že by tam musela „mít zavřené oči“, aby „neviděla, jaké to tam je, jak to tam vypadá“, a o mezinárodní ochranu požádala dle svých slov proto, že je to nejjednodušší cesta pro získání pobytového oprávnění…[36] Co se týče stěžovatele b) (pozn. soudu manžel žalobkyně), u něj je podstatné, že se zúčastnil pouze demonstrací v letech 2015-2017 a následně jediného protestního shromáždění v Chile v roce 2024. V kontextu dostupných informací o zemi původu není zřejmé, že by mělo být pronásledování stěžovatele b) přiměřené pravděpodobné, resp. že by měl čelit skutečnému nebezpečí vážné újmy. Informace o zemi původu, které shromáždil žalovaný a následně doplnil městský soud, je třeba vnímat ve vzájemné souvislosti. Z informace LANDINFO ze dne 30. 5. 2023 vyplývá, že venezuelský režim nedohledával a neevidoval řadové účastníky demonstrací, ledaže byli zadrženi. Řadovým účastníkům demonstrací, kteří zadrženi nebyli, tedy pronásledování po návratu do Venezuely nehrozilo, venezuelské orgány se naopak o návrat svých občanů snažily, aby navodily zdání, že se situace v zemi zlepšila… [37] Informace LANDINFO ze dne 10. 12. 2024 pak na tyto informace navazuje a popisuje, jak se situace změnila v návaznosti na nepokoje spojené s volbami prezidenta ve Venezuele v roce 2024. Vyplývá z ní, že v měsících následujících po prezidentských volbách skutečně hrozila perzekuce i řadovým účastníkům demonstrací, které se ve Venezuele konaly na protest proti oficiálnímu výsledku prezidentských voleb. Účastníci těchto demonstrací mohli být identifikováni i na základě fotografií, tj. nejen po předchozím zadržení přímo na demonstraci. V tomto ohledu je ovšem podstatné, že v době rozhodování městského soudu se již situace uklidnila (byť do značné míry proto, že byly nepokoje vládním režimem násilně „zkroceny“) a politicky motivované zatýkání (a související špatné zacházení po zadržení) již hrozilo především exponovaným osobám (zejména politickým vůdcům), mezi které se stěžovatel b) neřadí. Ačkoliv se tedy stěžovatel b) účastnil demonstrací jako řadový účastník v letech 2015-2017 přímo ve Venezuele a v roce 2024 v Chile, nic nenasvědčuje tomu, že by měly mít o jeho osobu venezuelské státní orgány jakýkoliv zájem. I kdyby bylo v jejich silách zjistit, že se stěžovatel b) účastnil demonstrací před cca osmi lety či v roce 2024 na území jiného státu, informace o zemi původu nenasvědčují tomu, že by tak - v případě řadových účastníků – venezuelské státní orgány běžně činily; resp., že by mělo i nadále docházet k zatýkání osob s ohledem na jejich účast na demonstraci v (nikoliv bezprostřední) minulosti.“ (pozn. podtržení provedeno soudem).
25. Ve světle výše citovaného rozsudku NSS, který se týkal předchozí žádosti žalobkyně a jejího manžela, soud shledal námitky žalobkyně uplatněné v nynějším řízení ohledně nebezpečí trestního stíhání ve Venezuele nebo hrozby vážné újmy ze strany bezpečnostních složek, nedůvodnými. Konkrétně žalobkyně namítala, že po únosu prezidenta Madura není zřejmé, jak bude za stávající politické situace nakládáno s osobami, které se vrátily po dlouhém pobytu v zahraničí. Dle žalobkyně hrozí velmi paušální přístup k trestání osob a aplikaci tzv. zákona o nenávisti (la ley de odio), který je novelizací trestního zákoníku . Pokud správní orgán měl za to, že před americkou intervencí nepředstavovaly názory žalobkyně vyjadřované na demonstracích a na sítích dostatečný důvod k obavám o své zdraví, život a svobodu, je třeba znovu posoudit, zda za současného stavu a utužení poměrů, již tyto projevy občanské angažovanosti azylově relevantní nebezpečí nepředstavují. Dle žalobkyně lze očekávat, že zvláště k osobám pobývajícím ve státech přátelských k USA, zejména státech NATO, bude za naplnění skutkové podstaty považován prostý pobyt v zahraničí.
26. K uvedené argumentaci soud konstatuje, že jednak v předchozím řízení o žádosti žalobkyně bylo jak zdejším soudem, tak i NSS shledáno, že žalobkyně nebyla nikterak politicky aktivní, neprojevovala se proti režimu a problémy se státními orgány nikdy neměla. I ve vztahu k manželu žalobkyně, který se účastnil demonstrací v letech 2015–2017, a v roce 2024 v Chile, NSS konstatoval, že nic nenasvědčuje tomu, že by venezuelské státní orgány měly o jeho osobu zájem. NSS uvedl, že i kdyby bylo v silách režimu zjistit, že se manžel žalobkyně účastnil demonstrací před cca osmi lety či v roce 2024 na území jiného státu, informace o zemi původu nenasvědčují tomu, že by mělo i nadále docházet k zatýkání osob s ohledem na jejich účast na demonstraci v (nikoliv bezprostřední) minulosti. Žalobkyně ani nyní v pořadí druhé žádosti netvrdila ničeho o svých (aktivních) politických či jiných aktivitách namířených proti vládnímu režimu v zemi původu. Soud konstatuje, že ani po únosu prezidenta Madura (a nástupu viceprezidentky Rodríguezové do jeho úřadu) se politická situace ve Venezuele nezměnila takovým způsobem, aby bylo potřebné znovu meritorně posoudit žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu. Za situace, kdy žalobkyni nehrozilo s přiměřenou pravděpodobností pronásledování, ani nečelila skutečnému nebezpečí vážné újmy ze strany bezpečnostních složek v době působení prezidenta Madura, tím spíše to lze konstatovat i po změně v prezidentském úřadu a nástupu viceprezidentky Rodríguezové, která zastává mírnější vládní politiku, což vyplývá z jí předloženého zákona o všeobecné amnestii a potažmo i ze snížení počtu politických vězňů.
27. Soud nevešel ani na argumentaci žalobkyně, že lze očekávat velmi paušální přístup k trestání osob, a že hrozí aplikace ustanovení trestního zákoníku za projevy občanské angažovanosti či za prostý pobyt v zahraničí. Jak soud uvedl výše, za údajnou občanskou angažovanost žalobkyni nehrozilo nebezpečí trestního stíhání ani v době vlády prezidenta Madura. Nic nenasvědčuje tomu, že by po únosu prezidenta Madura začaly mít venezuelské státní orgány o osobu žalobkyně zájem, navíc toliko na základě jejího pobytu v ČR. Co se týče prostého pobytu v zahraničí žalovaný již v předcházejícím rozhodnutí odkazoval na zprávu LANDINFO, dle které dlouhodobý pobyt v cizině, jde-li o osoby, které tam žádaly o azyl, se nejeví jako okolnost, kterou se venezuelské úřady zabývají. Z toho, že venezuelské úřady mají zájem přemlouvat Venezuelany k návratu do Venezuely, aby navodily zdání, že poměry v zemi se normalizují, vyplývá, že návraty nebudí negativní odezvu. Venezuelské úřady velmi usilují o to, aby ukázaly, že se do země mnoho lidí vrací, a za tím účelem zřídily takzvaný Plan de la Vuelta a la Patria (plán návratu do vlasti)“. S ohledem na výše uvedené nelze z žádného konkrétního tvrzení žalobkyně a ani z žádného podkladu ve správním spise dovodit, že by žalobkyni s přiměřenou pravděpodobností hrozilo v zemi původu nebezpečí trestního stíhání za prostý pobyt v zahraničí.
28. Soud shrnuje, že se ztotožnil se závěrem žalovaného v napadeném rozhodnutí, že situace ve Venezuele se od doby, kdy byla posuzována předchozí žádost žalobkyně, objektivně nijak zásadně nezměnila. Žalovaný správně uvedl, že ke konfliktu s USA nedošlo, a nedošlo ani k pádu, ani k signifikantnímu utužení venezuelského režimu. Žalobkyně ani neuvedla žádné nové okolnosti, které by se týkaly konkrétně její osoby, a které by svědčily o tom, že by žalobkyně mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo že jí hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu v souvislosti s únosem prezidenta Madura.
29. Soud nevešel ani na související argumentaci žalobkyně ohledně nedostatečnosti zprávy OAMP ze dne 24. února 2026. Soud závěry zprávy OAMP shrnul v bodě 21. tohoto rozsudku, a konstatuje, že zpráva se dostatečně věnovala i událostem z ledna 2026, tj. únosu prezidenta Madura a nástupu prezidentky Rodríguezové do úřadu. Zpráva se věnovala i zákonu o amnestii a možnostem propuštění politických vězňů. Přestože mezinárodní organizace Foro Penal ohledně zákona o amnestii uvedla, že se zákon na mnoho případů se nevztahuje, je však v nyní posuzované věci podstatné to, že žalobkyni nehrozilo s přiměřenou pravděpodobností politické stíhání ani za vlády prezidenta Madura, tudíž za situace, kdy v zemi původu žalobkyně v mezidobí naopak došlo k do určité míry ke zmírnění vládní represivní politiky, nelze pak tento kladný posun hodnotit jinak než, že žalobkyni nemůže hrozit s (dokonce vyšší) přiměřenou pravděpodobností politické stíhání ani po nástupu prezidentky Rodríguezové. Nedůvodnou soud shledal i námitku, že se žalovaný nijak nevyjádřil a nevyvrátil závěry z analýzy pana Ivána Antonio Simonovis Aranguren, a že je z tohoto důvodu napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na tuto výtku totiž reagoval, když výslovně konstatoval, že v případě žalobkyní doložené analýzy pana Simonovise Arangurena se jedná o analýzu „z pera jednoho člověka“, jejíž závěry odrážejí pouze jeho nezávislý odborný názor, zatímco k vytvoření zprávy OAMP bylo použito značné množství zdrojů včetně příslušných internetových odkazů. Soud se s tímto závěrem žalovaného ztotožnil, a ověřil, že zpráva OAMP ze dne 24. 2. 2026 obsahuje odkazy na použité zdroje, a to včetně zpráv od nevládních organizací Human Rights Watch, Freedom House, či Foro Penal. Dle soudu tak zpráva OAMP ze dne 24. 2. 2026 splňuje požadavky kladené na kvalitu informací o zemi původu dle ustálené judikatury NSS, tj. jedná se o informace zjištěné v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 ). Soud proto shledal nedůvodnou i uplatněnou námitku ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nevyjádření se žalovaným k analýze pana Simonovise.
30. Žalobkyně v žalobě v ryze obecné rovině namítala, že se žalovaný nevyjádřil k zadržení apolitického Jonathana Guillerma Torresa Duqueho, občana Venezuely, a k jeho následnému zmizení. Soud však s ohledem na tak vysokou obecnost vznesené námitky, z níž není zřejmý konkrétní přesah a vliv zadržení dané osoby ve vztahu k žalobkyni, upozorňuje, že obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, resp. ani správního orgánu, aby za žalobkyni argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 -78, č. 2132/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2022, č. j. 8 Azs 94/2022 -30). Pokud žalobkyně v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013 -128). Přičemž není ani úkolem správního orgánu a potažmo ani soudu detailně reagovat na každou jednotlivou výtku žalobkyně, když se správní orgán či soud vypořádá s námitkami tak, že z obsahu jejich vypořádání vyplývá, že se takovéto vypořádání vztahuje i na další dílčí námitky, což se stalo i v tomto případě, když žalovaný, jak již uvedeno shora, pregnantně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že na straně žalobkyně neshledal důvody (resp. nové okolnosti) na jejichž základě by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, ani že by jí hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu.
K zemětřesení v červnu 2026 a těhotenství žalobkyně
31. Co se týče nové okolnosti uplatněné žalobkyní v žalobě, a to zemětřesení v červnu 2026 ve Venezuele, kterou se žalovaný nemohl v napadeném rozhodnutí zabývat, neboť k zemětřesení došlo po vydání rozhodnutí, konstatuje soud následující. Soud nezpochybňuje, že zemětřesení ve Venezuele v červnu 2026, které postihlo hlavní město Caracas a oblast La Guaira, bylo ničivé. Soud opakuje, že tuto skutečnost považuje za obecně známou z médií, proto neshledal potřebným ji prokazovat. Z médií je rovněž známo, že důsledky zemětřesení se týkají desítek až stovek tisíc osob, které byly zraněné či přišly o svůj domov. Žalobkyně v této souvislosti uváděla, že se narodila a žila ve městě La Guaira, tedy v samém epicentru zemětřesení. Pokud by se musela vrátit do Venezuely, vracela by se do oblasti, kde jsou statisíce osob v bytové nouzi a bez přístřeší. Žalobkyně by neměla šanci si opatřit bydlení, navíc jako těhotná žena těsně před porodem. Uvedla, že po zemětřesení nebudou zajištěny ani základní potřeby obyvatel, jako potraviny, léky a běžná zdravotní péče. Žalobkyně nemá žádnou nemovitost a dům jejich strýce během zemětřesení spadl, žalobkyně tak nemá nikoho, ke komu by se mohla uchýlit. Musela by tak využít kolektivního ubytování poskytovaného státem. Dle žalobkyně by tak důsledkem návratu byl porod dítěte a život v podmínkách kolektivního ubytování či tábora. Žalobkyně uvedla, že si je vědomá, že ze zákona byla odstraněna možnost humanitárního azylu, avšak je dle ní třeba aplikovat čl. 2 , 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zohlednit nejlepší zájem nenarozeného dítěte v souladu s čl. 6 Listiny základních práv a svobo d a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
32. Soud nejprve připomíná, že skutečně ode dne 12. 6. 2026 již nelze udělit národní humanitární azyl, neboť zákonem č. 314/2025 Sb. , kterým se mění zákon o azylu, byl § 14 zákona o azylu upravující národní humanitární azyl, zrušen s účinnosti od 12. 6. 2026. Přechodná ustanovení zákona č. 314/2025 Sb. v čl. II bodě 9 stanoví, že: „V řízeních podle bodu 1 nelze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona udělit národní humanitární azyl.“ To znamená, že i v řízeních zahájených před 12. 6. 2026 nelze národní humanitární azyl udělit po datu 12. 6. 2026.
33. K návrhu žalobkyně ohledně posouzení věci s ohledem na čl. 2, 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“) konstatuje soud, že § 14a zákona o azylu byl rovněž s účinnosti od 1. 7. 2023 pozměněn, kdy bylo odstraněno písm. d) z textu zákonného ustanovení § 14a odst. 2, tj. za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. V úvahu tak připadá pouze posouzení udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu ve znění do 11. 6. 2026: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“, a odst. 2 téhož ustanovení: „Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“
34. Žalobkyně v této souvislosti zejména odkázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 28. 6. 2011, stížnosti č. 8319/07 a 11449/07, ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království, a na rozsudek ESLP ze dne 21. 11. 2011, stížnost č. 30696/09, ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku. Uvedla, že jejímu případu dobře odpovídá případ M. S. S. proti Belgii a Řecku, kde ESLP nevyloučil možnost, že odpovědnost státu podle čl. 3 Úmluvy může být založena za situace, kdy žadatel čelil v důsledku povinnosti vycestování ze země situaci vážného nedostatku nebo nouze, strávil měsíce života ve státě v extrémní chudobě, neschopný uspokojit své nejzákladnější potřeby. Dle žalobkyně takový osud je očekávatelný i v jejím případě.
35. Soud k výše uvedené argumentaci a odkazu na rozsudek ESLP ze dne 21. 11. 2011, stížnost č. 30696/09, ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku, konstatuje, že se jednalo o afghánského žadatele o azyl, který byl na základě tehdejšího nařízení Dublin II přemístěn Belgií do Řecka. ESLP konstatoval, že čl. 3 Úmluvy byl porušen ze strany Řecka v případě zajištění žadatele o azyl v záchytném centru, kde míra přeplnění, špína, nedostatek prostoru, hygieny a možnosti pobytu venku společně s pocitem svévole zasáhly lidskou důstojnost stěžovatele a představovaly ponižující zacházení (body 229–234 rozsudku M. S. S. proti Belgii a Řecku). ESLP v rozsudku konstatoval, že podle zjištění organizací, které navštívily záchytné centrum u letiště, byl sektor pro žadatele o azyl zřídka odemykán a zadržení neměli přístup k venkovnímu pítku s vodou a byli nuceni pít vodu z toalet. V sektoru pro zadržované osoby bylo 145 vězňů na ploše 110 m². V několika celách byla jen jedna postel pro čtrnáct až sedmnáct lidí. Nedostávalo se matrací a někteří zadržení spali na holé podlaze. Nebylo dostatek místa pro všechny, aby si mohli současně lehnout a spát. Kvůli přeplnění byla nedostatečná ventilace a cely byly nesnesitelně horké. Přístup vězňů na toalety byl výrazně omezen, policie přiznala, že zadržení museli močit do plastových lahví, které vylévali, když jim bylo dovoleno využít toalety (viz bod 230 rozsudku M. S. S. proti Belgii a Řecku). ESLP dále konstatoval, že životní podmínky žadatele o azyl po propuštění v Řecku rovněž porušily čl. 3 Úmluvy. Stěžovatel několik měsíců žil na ulici bez prostředků, hygienického zázemí a možnosti uspokojit základní potřeby (body 257-258, 263 rozsudku M. S. S. proti Belgii a Řecku). ESLP konkrétně uvedl, že v Řecku v roce 2010 dospělý mužský žadatel o azyl neměl žádnou šanci získat místo v přijímacím centru, a že prakticky všichni žadatele o azyl byli bezdomovci.
36. S ohledem na výše uvedené soud nepovažuje případ ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku přiléhavým pro nyní posuzovanou věc. Žalobkyni nehrozí, že by byla zajištěna v záchytném centru, ani ji nehrozí přesun do jiného státu EU, kde by podmínky pro žadatele o azyl dosahovaly míry nelidského či ponižujícího zacházení jako ve výše popsaném rozsudku ESLP, a kde by žalobkyně neměla žádné vazby a byla v postavení žadatele o azyl. Soud neshledal přiléhavým ani žalobkyni odkazovaný rozsudek ESLP ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království, v tomto rozsudku ESLP posuzoval bezpečnostní situaci v Somálsku v roce 2011. Shledal, že navrácení obou žadatelů o azyl do Somálska by porušilo čl. 3 Úmluvy. Konkrétně ESLP konstatoval, že v tehdejším Mogadišu dosahovalo násilí intenzity, při níž byl ohrožen prakticky každý. Výjimkou mohly být pouze osoby mimořádně dobře napojené na „mocné aktéry“, schopné získat jejich ochranu (body 248-250 rozsudku ESLP ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království). Navrácená osoba bez nedávné zkušenosti se životem v Somálsku byla v oblasti ovládané al-Shabaab vystavena skutečnému riziku krutých trestů a jiného zacházení odporujícího čl. 3 Úmluvy (body 272-277 rozsudku ESLP ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království). Podmínky v koridoru Afgooye a v uprchlických táborech Dadaab byly natolik závažné, že samy dosahovaly prahu nelidského či ponižujícího zacházení. Osobě nucené uchýlit se do těchto táborů proto hrozilo skutečné riziko porušení čl. 3 Úmluvy (body 291-292 rozsudku ESLP ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království). Konkrétně ohledně utečeneckých táborů Dadaab ESLP konstatoval, že kvůli extrémnímu přelidnění byl přístup k přístřeší, vodě a sanitárním zařízením velmi omezený. Obyvatelé obou táborů byli ohroženi násilnou kriminalitou, vykořisťováním, zneužíváním a nuceným náborem (bod 291 rozsudku ESLP ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království). S ohledem na výše uvedené zcela jiné skutkové okolnosti ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království (vnitřní násilné konflikty v dotčených zemích a extrémně přelidněné utečenecké tábory) oproti situaci žalobkyně, soud nevešel ani na argumentaci, že by žalobkyně musela v případě návratu do Venezuely využít kolektivního ubytování poskytovaného státem (ve formě tábora), a že by to mohlo porušit čl. 3 Úmluvy.
37. Soud neshledal, že by žalobkyni hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy dosahující intenzity nelidského či ponižujícího zacházení, které by bylo v rozporu s čl. 3 Úmluvy či § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. I v případě návratu do Venezuely, situace ve Venezuele po ničivém zemětřesení nedosahuje míry závažnosti nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobkyně sice v obecné rovině uváděla, že by musela využít kolektivního ubytování poskytovaného státem, neboť dům jejich strýce byl při ničivém zemětřesení zbořen, a že základní potřeby obyvatel a přístup k lékům a lékařské péči bude v důsledku zemětřesení a nefunkční ekonomiky omezen. Soud nezpochybňuje těžší životní podmínky v místě postiženém zemětřesením, ovšem takto specifikované, sama žalobkyně uvádí, že se jedná o omezenější, tj. nikoli zabránění či nedostatku, lékařské péče ve Venezuele nedosahují míry závažnosti nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Žalobkyně nadto netvrdila, proč nemůže využít vnitřního přesídlení do jiné oblasti Venezuely nezasazené zemětřesením, nebo svého trvalého pobytu v Chile. Soudu je z úřední činnosti z rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2025, sp. zn. 4 Az 35/2024 , ohledně předchozí žádosti žalobkyně známo, že žalobkyně měla poslední trvalé bydliště v Chile, kde žila a pracovala 7 let před příjezdem do ČR, při pohovoru o předchozí žádosti dokonce uvedla, že v případě neúspěchu by se vrátila do Chile, ale radši by žila v ČR. Za přiléhavý proto soud považuje i recentní rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2026, č. j. 21 Azs 7/2025 -61, ve kterém NSS ohledně jiné přírodní katastrofy, a to zemětřesení v Turecku v roce 2023 uvedl: „nelze bez dalšího dovodit, že by stěžovateli hrozilo v případě návratu do vlasti vážné nebezpečí újmy pouze z důvodu následků uvedené katastrofy. Nadto z ničeho nevyplývá, že by se stěžovatel po návratu do Turecka nemohl usadit v jiné oblasti, která zemětřesením zasažena nebyla.“ Přičemž v případě posuzovaném NSS zemětřesení v Turecku rovněž postihlo rodné město stěžovatele. Žalobkyně v nyní posuzovaném řízení rovněž tak konkrétně neuvedla, proč nemůže využít svého trvalého pobytu v Chile, povinnost břemene tvrzení přitom nese žalobkyně (srov. též právní větu rozsudku NSS ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 -36: „Stát je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby“).
38. S ohledem na výše uvedené soud neshledal splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany žalobkyni dle § 14a zákona o azylu.
39. Soud doplňuje, že dle judikatury Soudního dvora Evropské unie institut doplňkové ochrany nemá sloužit k řešení důsledků obecně nepříznivé humanitární nebo ekonomické situace v zemi původu (rozsudek SDEU ze dne 18. 12. 2014, M’Bodj, C542/13). SDEU v rozsudku M’Bodj, C542/13, v bodě 35, mimo jiné konstatoval, že vážná újma musí zásadně spočívat v jednání určitého původce; její příčinou nemůže být pouhá všeobecná nedostatečnost zdravotnického systému v zemi původu, a že riziko zhoršení zdravotního stavu v důsledku neexistence odpovídající léčby bez úmyslného odepírání péče k doplňkové ochraně nestačí (bod 36). Soud v nyní posuzovaném případě přihlédl i k těhotenství žalobkyně a jejímu tvrzení, ohledně zhoršení dostupnosti lékařské péče v místě postiženém zemětřesením, což soud nerozporuje. Dle judikatury SDEU ovšem nedostatečnost zdravotnického systému či zhoršení dostupnosti lékařské péče bez úmyslného odepírání péče k udělení doplňkové ochrany nepostačuje. SDEU dospěl k závěru, že režim udělovaný z čistě humanitárních důvodů nesmí být zaměňován se statusem doplňkové ochrany (body 43 až 46 rozsudku M’Bodj, C542/13). Nadto žalobkyně netvrdila, že by trpěla závažným onemocněním, soud nicméně posuzoval případ žalobkyně ve všech souvislostech, i s přihlédnutím k jejímu těhotenství a budoucí potřebě využít porodní péče. Soud shrnuje, že však ani po posouzení nové okolnosti, a to zemětřesení ve Venezuele v červnu 2026 (a s přihlédnutím k těhotenství žalobkyně), neshledal, že by v zemi jejího původu panovaly tak závažné humanitární podmínky, které by dosahovaly intenzity vážné újmy dle § 14a zákona o azylu či porušení čl. 3 Úmluvy. Soud proto neshledal účelným napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k opětovnému posouzení věci s ohledem na zemětřesení v červnu 2026. Soud dospěl k závěru, že ani tato nová okolnost nemůže (po zrušení možnosti udělit humanitární azyl a po zrušení písm. d) § 14a odst. 2 zákona o azylu) mít vliv na možnost udělení doplňkové ochrany žalobkyni.
VI. Závěr a náklady řízení
40. Ze shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
41. Výroky o nákladech řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , když žalobkyně ve věci neměla úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly (§ 60 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. ).
Poučení:
Proti rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha dne 15. září 2026
Mgr. Gabriela Bašná v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem provedla S. K.