Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
10 A 31/2026 - 40.pdf
PDF · 0 B
No categories available
10 A 31/2026 - 40
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci
žalobce: Ing. M. F., narozen X.
zastoupen advokátem Mgr. Miroslavem Němcem
sídlem Borská 588/13, 301 00 Plzeň
proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy
sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MD-41430/2025-230/3 z 27. 4. 2026
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Vymezení věci.
1. Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Státní plavební správy – pobočky Praha (dále „Plavební správa“), jímž byla zamítnuta žalobcova žádost z 5. 5. 2025 o výměnu dosavadního průkazu způsobilosti vůdce malého a rekreačního plavidla v rozsahu vnitrozemské vodní cesty a příbřežní plavby na moři za nový průkaz.
2. Správní orgány shledaly, že žalobci byl 19. 11. 2013 vydán plavební doklad ve shora uvedeném rozsahu podle zákona č. 114/1995 Sb. , o vnitrozemské plavbě, na němž byla výslovně vyznačena platnost průkazu „bez omezení“. Novela tohoto zákona, zveřejněná pod č. 187/2014 Sb. , však zavedla omezení platnosti plavebních dokladů. U žalobcova průkazu byla stanovena lhůta pro podání žádosti o výměnu do 31. 12. 2020. Další novela č. 372/2022 Sb. , účinná od 1. 3. 2023, umožnila dodatečně požádat o výměnu průkazu až do 1. 3. 2024. Žalobce tak však učinil až 5. 5. 2025, a jelikož průkaz způsobilosti vůdce plavidla je nejen dokladem, ale také nositelem oprávnění k vedení plavidla, nebylo možné jeho žádosti vyhovět.
3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyložil, že vyznačená platnost „bez omezení“ nemůže zvrátit povinnost výměny průkazu vyplývající přímo ze zákona. V případě této nové právní úpravy nešlo o pravou retroaktivitu, jelikož nezasáhla zpětně do již existujících právních vztahů, nýbrž upravila podmínky jejich další existence do budoucna. Ochrana dobré víry v právním státě není bezbřehá, ale omezuje ji zásada legality, jež v nynější věci převážila nad žalobcovým subjektivním přesvědčením o platnosti průkazu. Jinak by tomu mohlo být pouze tehdy, pokud by správní orgán svým postupem vyvolal v žalobci legitimní očekávání určitého právního stavu nebo mu poskytl konkrétní ujištění o trvání platnosti průkazu. To se však v nynější věci nestalo. Žalobce měl dostatek času (minimálně od účinnosti zákona č. 187/2014 Sb. ), aby zjistil, že existuje právní úprava ovlivňující délku trvání platnosti jeho průkazu, a aby na tuto skutečnost adekvátně reagoval. Žalovaný zdůraznil, že Plavební správa informovala o nutnosti výměny průkazu nad rámec zákonné povinnosti na svých internetových stránkách a proběhlo také několik mediálních kampaní.
2. Průběh soudního řízení.
4. Žalobce v žalobě předeslal, že Plavební správa svým individuálním správním aktem – vydáním průkazu způsobilosti – u něj založila legitimní očekávání, že nabyté oprávnění není časově omezeno a nikdy v budoucnu nebude platnost průkazu omezena plynutím času. Ustanovení zákonů č. 187/2014 Sb. a č. 372/2022 Sb. , na něž se žalovaný odvolává, jsou nepřípustným projevem pravé retroaktivity, jelikož v jejich důsledku se mění právní následky, které nastaly přede dnem jejich účinnosti. I kdyby však šlo pouze o nepravou retroaktivitu, bylo by třeba posoudit, jestli takové účinky neodporují principu proporcionality a ochrany důvěry v právo, jak vyložil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 18/14 z 15. 9. 2015.
5. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ústavněprávní rozměr věci dostatečně neposoudil: nepoměřil kolidující právní zásady a nevysvětlil, proč zásada legality převážila nad ochranou žalobcovy dobré víry. Stejně tak žalovaný nevysvětlil, proč údaj „bez omezení“ na žalobcově průkazu nepředstavuje konkrétní a individualizované ujištění orgánu veřejné moci, na které se žalobce mohl legitimně spolehnout a které popsal NSS například v rozsudku 9 As 65/2020 z 12. 5. 2020. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce zdůraznil, že se nedomáhá ochrany stavu odporujícího právní úpravě, ale ochrany důvěry v tento individuální správní akt. Naproti tomu žalobce nebyl individuálně informován o změně právní úpravy a obecná informační kampaň nemůže takovou konkrétní a individualizovanou informaci nahradit.
6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě stručně zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění.
7. Při soudním jednání 24. 9. 2026 oba účastníci řízení stručně shrnuli obsah svých podání a setrvali na svých návrzích. Písemnosti označené v žalobě jako důkazy, stejně jako všechny další písemnosti potřebné pro rozhodnutí, se nacházejí v předloženém správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS 9 Afs 8/2008, 2383/2011 Sb. NSS z 29. 1. 2009).
3. Posouzení věci.
8. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonné náležitosti. Následně přezkoumal žalované rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , dále jen „s. ř. s. “), jakož i z hlediska vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.
9. Mezi účastníky není sporu o to, že Plavební správa vydala žalobci 19. 11. 2013 průkaz způsobilosti vůdce malého a rekreačního plavidla pro vnitrozemské vodní cesty a příbřežní plavbu na moři s vyznačenou platností „bez omezení“, že žalobce požádal o jeho výměnu za nový 5. 5. 2025 a že správní orgány žádost zamítly, jelikož lhůta pro její podání již uplynula. Naopak se účastníci řízení přou o to, zda na žalobce vůbec dopadla povinnost požádat o výměnu průkazu ve stanovené lhůtě; přesněji řečeno, zda přechodná ustanovení zákona č. 187/2014 Sb. a zákona č. 372/2022 Sb. , z nichž tato povinnost vyplynula, obstojí ve světle zákazu retroaktivity a ochrany žalobcovy důvěry v právo, zejména důvěry v individuální správní akt, jímž mu byl průkaz vydán.
10. Zákon č. 187/2014 Sb. byl vyhlášen 2. 9. 2014 a nabyl účinnosti 1. 1. 2015. V části první, čl. II bodu 13 uložil držitelům platných průkazů způsobilosti vůdců malých plavidel, aby požádali Plavební správu o jejich výměnu. Lhůty odstupňoval podle data vydání průkazu; pro průkazy vydané od 1. 2. 2006 do 31. 12. 2014 stanovil lhůtu do 31. 12. 2020 [písm. g)]. Plavební správa měla průkaz bez zbytečného odkladu vyměnit za průkaz podle § 25 odst. 2 zákona o vnitrozemské plavbě v novém znění; žadatel při výměně pouze odevzdal původní průkaz. Nepožádal-li držitel o výměnu včas, pozbyl jeho průkaz platnosti třicátým dnem po uplynutí lhůty. Táž novela zároveň v § 25 odst. 1 zákona o vnitrozemské plavbě spojila oprávnění vést plavidlo s platným průkazem způsobilosti.
11. Žalobcův průkaz byl vydán v listopadu 2013. Lhůta pro podání žádosti o jeho výměnu proto uplynula 31. 12. 2020 a průkaz ze zákona pozbyl platnosti třicátým dnem po jejím marném uplynutí. Zákon č. 372/2022 Sb. byl vyhlášen 7. 12. 2022 a nabyl účinnosti 1. 3. 2023. Držitelům průkazů, kteří původní lhůtu zmeškali, otevřel ještě jednu možnost. Podle čl. II bodu 25 jim plavební úřad průkaz vymění za průkaz podle § 26a odst. 3 zákona o vnitrozemské plavbě, požádají-li o to do jednoho roku od účinnosti novely; správní poplatek se za takovou žádost nevybírá. Dřívějším průkazem lze přitom oprávnění k vedení malého plavidla doložit jen tehdy, je-li platný (čl. II bod 22). Roční lhůta skončila 1. 3. 2024, jak žalovaný správně dovodil podle § 40 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád . Žalobce však požádal o výměnu průkazu až 5. 5. 2025, tedy více než čtyři roky po uplynutí původní lhůty a více než rok po uplynutí lhůty dodatečné.
12. Stěžejní pro posouzení nynější věci tak je, zda byl zákonodárce oprávněn takto omezit platnost průkazu, který Plavební správa vydala žalobci s vyznačenou platností „bez omezení“, a zda se žalobce může úspěšně dovolávat důvěry v tento individuální správní akt.
13. Soud předně shledal, že nešlo o pravou retroaktivitu. Podle judikatury Ústavního soudu, kterou shrnul mimo jiné v žalobcem citovaném nálezu Pl. ÚS 18/14 z 15. 9. 2015, spočívá podstata pravé retroaktivity v tom, že „právní norma působí vznik právních vztahů před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila, nebo pokud na jejím základě dochází ke změně právních vztahů vzniklých podle staré právní úpravy, a to s účinky do období před účinností nového zákona“ (bod 33). V případě nepravé retroaktivity naopak zákon „sice nezakládá právní následky zpětně, v minulosti nastalé skutečnosti však právně kvalifikuje jako podmínku budoucího právního následku nebo pro budoucnost modifikuje právní následky založené podle dřívějších předpisů“ (bod 34). Zatímco pravá retroaktivita je přípustná pouze výjimečně, v případě nepravé retroaktivity je zásadou její přípustnost (bod 32).
14. V nynější věci žádná z obou novelizací nezměnila se zpětnými účinky právní následky, které nastaly před nabytím účinnosti příslušné novely. Žalobcův průkaz zůstal až do 1. 1. 2015 platným dokladem a nic z toho, co žalobce na jeho základě do té doby vykonal, novelizace zpětně nezpochybnila. Zákon č. 187/2014 Sb. pouze do budoucna stanovil podmínku, za níž bude dříve nabyté oprávnění i nadále doložitelné, totiž výměnu dokladu, a spojil s jejím nesplněním následek, který mohl nastat toliko marným uplynutím šestileté lhůty. Rozhodující právní skutečností tak nebyla skutečnost minulá, nýbrž budoucí nečinnost držitele; právě v tom Ústavní soud spatřuje rozdíl mezi retroaktivitou pravou a nepravou (srov. bod 40 nálezu Pl. ÚS 18/14 ). Soud nezastírá, že týž nález v bodě 39 připouští, že i formálně nepravá retroaktivita musí být posouzena jako pravá, pokud fakticky zpětně modifikuje rozsah práva nebo povinnosti vzniklých v minulosti způsobem, jemuž se adresát již nemůže přizpůsobit. O takový případ však nejde. Novelizace nezúžily obsah žalobcova oprávnění ani nezpochybnily jeho odbornou způsobilost; výměna nevyžadovala nové prokázání způsobilosti a držitel obdržel nový doklad o témže oprávnění. Přizpůsobit se nové úpravě bylo snadné a žalobce k tomu měl řadu let. Nepříznivý následek nenastal proto, že by zákon zpětně přehodnotil něco, co žalobce v minulosti učinil, nýbrž proto, že žalobce ve stanovené lhůtě o výměnu průkazu nepožádal. Zákon č. 372/2022 Sb. pak tento následek dokonce zmírnil, jelikož umožnil výměnu i těm, kdo původní lhůtu zmeškali. Šlo tedy o nepravou retroaktivitu, jež je zásadně přípustná.
15. Žalobcova argumentace pravou retroaktivitou je velmi stručná, soud proto jen dodává, že sama okolnost, že se nová úprava dotýká dokladu vydaného v minulosti, z ní pravou retroaktivitu nečiní; opačný výklad by zákonodárci znemožnil jakoukoli změnu podmínek, za nichž se vykonávají dříve nabytá oprávnění, což je v právním státě běžný jev.
16. Ani údaj „bez omezení“ vyznačený na žalobcově průkazu nelze považovat za příslib toho, že průkaz nikdy nepozbude platnosti. Jde toliko o informaci, že platnost dokladu nebyla stanovena na dobu určitou, tedy že jeho držitel nemusel počítat s tím, že platnost průkazu skončí uplynutím předem stanovené doby. Takový údaj vypovídá o obsahu správního aktu v době jeho vydání, nikoli o tom, jak se v budoucnu vyvine zákonná úprava, na jejímž základě byl vydán. Plavební správa nemohla žalobci vydáním průkazu slíbit, že zákonodárce nikdy nezmění podmínky, za nichž lze oprávnění k vedení plavidla doložit, jelikož to není v její moci.
17. Uvedený údaj proto nebránil tomu, aby pozdější zákon platnost průkazu omezil. Také Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 18/14 poukázal na to, že „[n]epravá retroaktivita je v souladu se zásadami právní jistoty a důvěry v právo, je-li vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování ‚zklamané‘ důvěry a významu a naléhavosti důvodů právní změny bude zachována hranice únosnosti.“ (bod 34). Zákonodárce přitom musí dbát o to, aby zásah do již existujících právních vztahů neznamenal popření legitimního očekávání, které u jejich subjektů předchozí právní úprava vyvolala, což může vyžadovat i ponechání dosavadní úpravy po přechodnou dobu v účinnosti, aby se adresáti mohli nové úpravě reálně přizpůsobit (bod 30 nálezu). Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyložil, že ustanovení zákona o vnitrozemské plavbě byla v průběhu posledních deseti let aktualizována zejména za účelem zavedení nové vizuální podoby průkazů s ochrannými prvky jako prostředku k zabránění falzifikaci a dále kvůli sjednocení právní úpravy v souladu s požadavky Evropské unie.
18. Takový zásah do důvěry v právo považuje soud za přípustný. Žalovaný spatřoval veřejný zájem v tom, aby doklady prokazující oprávnění k vedení plavidla byly jednotné, obtížně zfalšovatelné a odpovídaly požadavkům práva Evropské unie. Žalobce legitimitu tohoto cíle nezpochybnil a ani soud v něm neshledal projev zákonodárcovy libovůle. Postupná výměna dokladů v několika časových vlnách s tím, že nevyměněný doklad po uplynutí lhůty pozbude platnosti, je prostředkem, který je k dosažení tohoto cíle způsobilý; výměna, jež by ponechala staré doklady trvale v platnosti vedle nových, by svůj účel zjevně nesplnila.
19. Pro posouzení přiměřenosti zásahu jsou podstatné dvě okolnosti. Zaprvé žalobci vznikla pouze povinnost požádat o nový průkaz a odevzdat průkaz původní. Zákon č. 187/2014 Sb. nepodmiňoval výměnu opětovným složením zkoušky ani prokázáním jiných skutečností a Plavební správě uložil provést ji bez zbytečného odkladu; zákon č. 372/2022 Sb. pak výslovně stanovil, že za přijetí žádosti o výměnu se správní poplatek nevybírá. Šlo o administrativní úkon, který po žalobci nevyžadoval žádné významnější úsilí ani náklady. Zadruhé měl žalobce dostatečně dlouhou dobu, aby se s novou právní úpravou seznámil a přizpůsobil jí své jednání. Od účinnosti zákona č. 187/2014 Sb. do definitivního uplynutí lhůty pro podání žádosti o výměnu uplynulo více než devět let, ale i kdyby soud zohlednil pouze přechodná ustanovení zákona č. 187/2014 Sb. , šlo o šest let. Pro srovnání lze uvést, že Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 18/14 (bod 44) považoval za dostatečný předstih, který vylučoval překvapivost změny právní úpravy a umožňoval adresátům přizpůsobit jí své jednání, dobu jednoho roku a čtyř měsíců.
20. Kromě toho napadené rozhodnutí žalobci nebrání v tom, aby požádal o udělení oprávnění k vedení malého nebo rekreačního plavidla podle § 26a nebo § 26b zákona o vnitrozemské plavbě, na což jej ostatně upozornila již Plavební správa (bod 6 napadeného rozhodnutí). Podmínkou je zdravotní způsobilost a složení příslušných zkoušek (§ 26a odst. 1 zákona o vnitrozemské plavbě). Žalobce tedy nebyl trvale zbaven možnosti plavidlo vést; musí pouze znovu prokázat svou způsobilost, což je důsledek jeho vlastní nečinnosti. Ačkoli lze lidsky pochopit žalobcovo rozčarování nad tím, že v důsledku zmeškání lhůty pozbyl doklad, jehož platnost považoval za neomezenou, jedná se o důsledek nečinnosti trvající řadu let, nikoli o nepřiměřený zásah zákonodárce.
21. Žalobce jako držitel oprávnění nemohl důvodně předpokládat, že právní úprava podmínek jeho výkonu zůstane trvale nezměněna. Oba zákony byly řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů, a adresáti právních norem tak měli reálnou možnost seznámit se předem s jejich obsahem a poznat rozsah svých práv a povinností (srov. bod 29 nálezu Pl. ÚS 18/14 ). Dobrou víru nelze zakládat na neznalosti právní úpravy, jelikož i v právním státě platí tradiční zásada, že neznalost zákona neomlouvá; předpokladem je pouze řádné vyhlášení normativního aktu způsobem, jenž každému umožňuje se s ním seznámit (usnesení Ústavního soudu I. ÚS 699/2000 z 16. 5. 2002). Žalobce má sice pravdu, že nebyl o změně právní úpravy individuálně vyrozuměn, ale zákon takovou povinnost správním orgánům neukládal; povinnosti vyplývající přímo ze zákona zásadně vznikají bez ohledu na to, zda byl jejich adresát zvlášť upozorněn. Žalovaný kromě toho v napadeném rozhodnutí popsal, že Plavební správa o této změně opakovaně informovala nad rámec svých zákonných povinností: údaje o všech krocích souvisejících s výměnou průkazů zveřejnila na svých internetových stránkách již od roku 2015. Ministerstvo dopravy vydalo tiskovou zprávu před 1. 1. 2015 a další informace byly zveřejněny i po přijetí zákona č. 372/2022 Sb. O výměně průkazů informovala rovněž ředitelka Plavební správy v médiích a v roce 2022 proběhla mediální kampaň „Poslední výzva k vyplutí“ a informace zpřístupnila také řada subjektů profesionálně se zabývajících plavbou. Žalobce tato tvrzení nezpochybnil. Obecná informační kampaň skutečně není individualizovanou informací, jak žalobce podotýká, ale na takovou informaci neměl žalobce nárok; kampaň naopak dokládá, že se správní orgány snažily dopadům nové úpravy na držitele starých průkazů předejít.
22. Soud již vyložil, že na základě údaje „bez omezení“ nemohl žalobce legitimně očekávat, že nikdy nedojde ke změně zákona, v jejímž důsledku by jeho průkaz mohl pozbýt platnosti. Legitimní očekávání se v oboru správního práva upíná především k ustálené správní praxi, tj. k „ustálené, jednotné a dlouhodobé činnosti (příp. i nečinnosti) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů“ (usnesení rozšířeného senátu NSS 6 Ads 88/2006 , č. 1915/2009 Sb. NSS z 21. 7. 2009, bod 81), anebo ke konkrétnímu a kvalifikovanému ujištění o právu či procesním postupu, jehož se adresátu dostalo od orgánu veřejné moci (rozsudek NSS 1 Afs 4/2019 z 30. 3. 2020, bod 38). O legitimním očekávání založeném konkrétním aktem správního orgánu by v nynější věci bylo možné pojmově uvažovat pouze tehdy, pokud by se žalobci dostalo ujištění, že i přes změnu zákona nemusí o výměnu svého dokladu žádat, resp. že Plavební správa bude staré doklady nadále uznávat. To však žalobce netvrdí; jediným aktem, o nějž svou důvěru opírá, je vydání průkazu v roce 2013, jehož obsah takové ujištění neobsahuje. Kromě toho je třeba mít na paměti, že ani ujištění odporující zákonu nemůže založit ve svém adresátovi legitimní očekávání, že takto budou správní orgány postupovat. Legitimní očekávání mohou založit pouze jednání a postupy, které jsou v souladu se zákonem a v jeho mezích (rozsudek NSS 1 Afs 4/2019, bod 41); jasná slova zákona předčí jakékoliv očekávání, ať už vzniklo jakkoliv (usnesení rozšířeného senátu NSS 6 Ads 88/2006 z 21. 7. 2009, bod 80). NSS sice v rozsudku 6 As 98/2016 z 19. 4. 2017 připustil, že zcela výjimečně, při absenci konkurujícího závažného veřejného zájmu, může být ochrana poskytnuta i očekávání vyvolanému postupem správního orgánu mimo jeho pravomoc (body 38-43), ale to jen za předpokladu, že takové očekávání vůbec vzniklo a že bylo legitimní; žalobci se však žádného ujištění přesahujícího obsah samotného průkazu nedostalo. Odlišné závěry nevyplývají ani z žalobcem citovaného rozsudku NSS 9 As 65/2020 .
23. Na nynější věc nepřiléhá ani žalobcem citovaný rozsudek NSS 1 Afs 50/2009 z 16. 3. 2010, jenž se zabývá opodstatněností změny v rozhodovací činnosti správních orgánů, tedy požadavkem, aby správní orgán při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů postupoval stejně a případný odklon od dosavadní praxe odůvodnil. Žalobce totiž netvrdil, že by správní orgány v jiných případech postupovaly odlišně, tedy že by jiné osoby o výměnu průkazu žádat nemusely nebo že by jim Plavební správa průkazy vyměňovala i po uplynutí lhůty. Jelikož žalovaný svou rozhodovací praxi nezměnil, nemohl takovou změnu ani odůvodnit. Ostatně i rozšířený senát NSS v citovaném usnesení zdůraznil, že za racionální změnu správní praxe je třeba považovat především změnu interpretovaného zákona (bod 82); správní orgány v nynější věci nečinily nic jiného, než že postupovaly podle nové právní úpravy, k čemuž byly povinny.
24. Soud se proto plně ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí. Žalovaný v něm srozumitelně vyložil jak to, že změna právní úpravy nebyla projevem pravé retroaktivity (bod 9 napadeného rozhodnutí), tak to, že žalobce nemohl legitimně očekávat, že na něj tato úprava nedopadne, jelikož údaj v jeho průkazu nemůže prolomit pozdější zákonnou povinnost a vydání průkazu nebylo konkrétním ujištěním o trvání jeho platnosti (body 8 a 10 napadeného rozhodnutí). Tím dostál požadavkům, které na odůvodnění klade § 68 odst. 3 správního řádu . Na žalovaného nelze klást z hlediska ústavněprávní argumentace shodné požadavky jako na správní soud či Ústavní soud. Správní orgán je při výkonu své pravomoci vázán zákonem (srov. rozsudek NSS 1 Afs 4/2019, bod 41) a nemůže jej pro tvrzený rozpor s ústavním pořádkem neaplikovat; předložit věc Ústavnímu soudu může podle čl. 95 odst. 2 Ústav y jen soud. Od žalovaného tak bylo možné požadovat toliko to, aby srozumitelně vyložil, proč na žalobce nová úprava dopadá a proč mu jeho důvěra ve vydaný průkaz nemůže pomoci. To učinil. Z jeho rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami byl veden, a jeho odůvodnění soud shledal přezkoumatelným a věcně správným. Že žalobce s těmito důvody nesouhlasí, nečiní rozhodnutí nepřezkoumatelným.
4. Závěr a náklady řízení
25. Žalobci byl v roce 2013 vydán průkaz způsobilosti vůdce malého a rekreačního plavidla s vyznačenou platností „bez omezení“, zákon č. 187/2014 Sb. mu však uložil požádat do 31. 12. 2020 o jeho výměnu za nový typ dokladu s tím, že nevyměněný průkaz pozbude platnosti; zákon č. 372/2022 Sb. tuto možnost otevřel ještě do 1. 3. 2024. Žalobce o výměnu požádal až 5. 5. 2025. Soud shledal, že tato právní úprava nepůsobí pravou retroaktivitu, sleduje legitimní cíl, poskytla žalobci na splnění poměrně administrativně nenáročné a bezplatné povinnosti více než devět let a obstojí i z hlediska ochrany důvěry v právo. Údaj „bez omezení“ vypovídal pouze o tom, že platnost průkazu nebyla stanovena na dobu určitou, a nemohl založit legitimní očekávání, že zákonodárce podmínky doložení oprávnění nikdy nezmění; konkrétního ujištění Plavební správy se žalobci nedostalo a změnu správní praxe nenamítá. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je stručné, ale reaguje na všechny zásadní odvolací námitky, je přezkoumatelné a věcně správné. Jelikož soud nepřisvědčil žádnému z žalobních bodů, zamítl žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. jako nedůvodnou.
26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz v rámečku Rychlé odkazy – Úhrada soudních poplatků.
Praha 24. září 2026
JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.