Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
55 A 10/2026 - 45.pdf
PDF · 0 B
No categories available
55 A 10/2026 - 45
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci
žalobce: A. T. Đ., narozený X.
státní příslušnost Vietnamská socialistická republika
bytem X.
zastoupený advokátem Mgr. Markem Eichlerem
sídlem Nekázanka 20, Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2026, č. j. OAM-13418-34/PP-2025,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 22. 4. 2026, č. j. OAM-13418-34/PP-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 19 210 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Marka Eichlera.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “), domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 22. 4. 2026,
č. j. OAM-13418-34/PP-2025. Tím žalovaný podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 9. 2025, zamítl žalobcovu žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87b téhož zákona, neboť je důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Podle § 87e odst. 4 téhož zákona žalovaný žalobci stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky 35 dnů od právní moci rozhodnutí.
2. Žalovaný vyšel z toho, že žalobce je otcem občanky České republiky, s níž sdílí společnou domácnost. Je tedy podle žalovaného rodinným příslušníkem občana České republiky podle § 15a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který o ni skutečně pečuje.
3. Dospěl ale k závěru, že je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit závažným způsobem veřejný pořádek. Žalobce byl odsouzen za zločiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 , odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník , a krádeže podle § 205 odst. 1 , odst. 4 písm. a) a c) téhož zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 12 let a zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu propadnutí majetku (peněžních prostředků ve výši 43 000 Kč). Z toho důvodu byl žalobci podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zrušen trvalý pobyt. Žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podal bezprostředně poté, co byl podmíněně propuštěn na svobodu. Při posuzování toho, zda žalobce představuje aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku, si žalovaný vyžádal řadu podkladů souvisejících s žalobcovým trestním odsouzení. Hodnotil, že žalobce byl odsouzen za dva trestné činy k dlouholetému trestu odnětí svobody ve výměře 12 let a byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Trestné činnosti se dopouštěl jako člen organizované skupiny, kdy vyráběl (za účelem další distribuce) omamné a psychotropní látky ve velkém rozsahu v úmyslu získat pro sebe prospěch velkého rozsahu (přibližně 5 miliónů). Žalobcova úloha byla aktivní, značná a vědomá. Ve výkonu trestu odnětí svobody strávil 8 let, přičemž zkušební doba podmíněného propuštění uplyne až v roce 2030. Při výslechu vypověděl, že se po propuštění na svobodu „zběžně vídá“ se spolupachatelem, se kterým spáchal trestnou činnost. Žalobcovy pochvaly a řádné chování ve výkonu trestu mají význam jen pro posouzení podmínek pro podmíněné propuštění, nikoli toho, zda představuje aktuální nebezpečí pro veřejné pořádek. Probační a mediační služba nad ním vykonává dohled po příliš krátkou dobu, nelze tedy dovozovat, že by vedl řádný život. Žalobce též podle žalovaného nemá dostatečné finanční prostředky, nelze tak vyloučit, že se je bude pokoušet získat protiprávním způsobem tak, jak v minulosti. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie taktéž plyne, že drogová trestná činnost, kterou na území České republiky často páchají vietnamští státní příslušníci, je mimořádně závažná. Žalobce představuje nebezpečí veřejnému pořádku, což je zřejmé z jeho předchozí závažné trestné činnosti, sociální prostředí, ve kterém se pohybuje, a jeho ekonomických poměrů.
4. Napadené rozhodnutí nebude mít podle žalovaného nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života žalobce a jeho dcery. Tím by mohl být jen dlouhodobý zákaz pobytu na území. Žalobcova dcera byla během výkonu žalobcova trestu odnětí svobody svěřena do pěstounské péče. Žalobce dceru podporuje po materiální stránce, není však na něm existenčně závislá. Bydlí bezplatně u příbuzných. Kontakt může žalobce se svojí dcerou udržovat na dálku tak, jak byli zvyklí během žalobcova výkonu trestu odnětí svobody. Podle žalovaného intenzita jejich vztahu není taková, aby převážila nad ochranou veřejného zájmu. Žalobce svoji dceru může finančně podporovat i ze zahraničí, z něhož může hradit i své závazky vyplývající z insolvenčního řízení. Žalobcova dcera může po dokončení střední školy sama pracovat.
Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a ústní jednání
5. V žalobě žalobce nejprve konstatoval, že napadené rozhodnutí odporuje požadavkům § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád , definujícím požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, jelikož se žalovaný nedostatečně vypořádal s vyjádřením k podkladům, v němž mj. navrhoval řadu důkazů, ale žalovaný chybně uvedl, že se žalobce nevyjádřil. Žalovaný též nedostatečně zjistil skutečný stav věci a postupoval v rozporu § 3 správního řádu . Žalovaný také porušil § 4 odst. 1 správního řádu , podle kterého je veřejná správa službou veřejnosti. Žalovaný dále porušil § 2 správního řádu , § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců a § 174a zákona o pobytu cizinců.
6. Nesprávně a nepřezkoumatelně žalovaný posoudil i neurčitý právní pojem – tj. to, zda žalobce představuje nebezpečí pro narušení veřejného pořádku. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě zamítnutí žádosti neodůvodňuje. Osobní chování musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná. Soudní dvůr vždy zdůrazňoval, že výhrada veřejného pořádku představuje výjimku ze základní zásady volného pohybu osob, kterou je třeba vykládat restriktivně a jejíž rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně. Též judikatura NSS dovozuje, že existence odsouzení pro trestný čin lze vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly k takovému odsouzení, ukazují na osobní chování, které představuje trvající ohrožení veřejného pořádku. Žalovaný musí prokázat, v čem konkrétně spatřuje existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti. Pokud tak neučiní, zátěží své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Český zákonodárce navíc okruh protiprávních jednání dále zúžil, protože stanovil podmínku, že se musí jednat o narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Presumuje tak jednoznačně intenzivnější zásah než pouhé narušení veřejného pořádku. Ani odsouzení za zvlášť závažný zločin samo o sobě neodůvodňuje použití výhrady veřejného pořádku. Žalobce spáchal trestnou činnost před 10 lety a rok je na svobodě. Neexistuje ani hrozba, že by spáchal daný čin znovu, neboť v současnosti je legálně zaměstnán, má stabilní příjem, díky kterému živí svoji dceru a hradí své dluhy. Žalovaný si obstaral hodnocení z věznice, podle něhož se žalobce choval vzorně, plnil všechny povinnosti a jeho práce byla vždy hodnocena jako příkladná. Bylo chybou, že žalovaný neposuzoval chování ve výkonu trestu a plnění povinností.
7. Žalovaný nezohlednil všechny relevantní okolnosti ani při úvahách, zda napadené rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do rodinného a soukromého života žalobce a jeho dcery. Nuceným odcestováním žalobce by byla nucena vycestovat i dcera, která jsou občankou České republiky, přestože je v České republice plně integrována, chodí do školy, má své zázemí, ale není možné ji nutit žít bez svého otce s vidinou, že za přibližně 14 let bude moct jejich otec opět přicestovat. Žalobce má na území České republiky vytvořeno veškeré zázemí, má v České republice dceru, o kterou se stará. Žil v České republice dlouhých 20 let, za kterých žil vždy řádným životem a pouze jednou se dopustil činu, kterého bude litovat do konce života. Dcera je na svém otci jak mentálně, psychicky i fyzicky zcela závislá, neboť finančně obstarává její obživu, kdy zamítnutím žádosti by zcela pozbyl právo vydělávat a nemohl by živit rodinu a splácet insolvenci, a je zcela esenciální, aby žalobce mohl pracovat a splácet své dluhy. Zamítnutí žádosti by mělo fatální dopad do psychiky dcery, která si již prošla dost smutným obdobím, kdy byla od otce odloučená a další nucené odloučení by pro ni mělo nedozírné následky.
8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce měl na území České republiky povolený trvalý pobyt od roku 2006, přičemž žádost o přechodný pobyt podal až dne 27. 8. 2025, poté co opustil věznici. Žalovaný se otázkou, zda napadené rozhodnutí může nepřiměřeně zasahovat do rodinného a soukromého života zabývá tehdy, pokud žalobce poukazuje na konkrétní skutečnosti, ledaže vyplývají z obsahu správního spisu. Žalobce ovšem žádné námitky ohledně dopadu rozhodnutí do soukromého či rodinného života v průběhu správního řízení neuvedl, a rovněž ani nevyužil svého práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Na okolnosti svého rodinného a soukromého života poukázal až v žalobě. Žalovaný dále uvádí, že řízení o přechodný pobyt rodinného příslušníka občanky Evropské unie je řízením o žádosti a je tak plně na žadateli předkládat důkazy a návrhy na podporu svých tvrzení, tak aby žalovaný zjistil řádně skutkový stav věci. Žalovaný tak vycházel ze všech jemu dostupných informací a další aktivita tak byla plně na straně žalobce. Žalobce se podle žalovaného v České republice náležitě neintegroval, neboť podstatnou část svého pobytu strávil ve věznici s ostrahou. Navíc páchání trestné činnosti je spíše ukazatelem toho, že k integraci do společnosti nedošlo. Žalobce byl odsouzen k 12 letům odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn až v roce 2025 se zkušení dobou do 30. 7. 2030. Není ani pravda, že by se o žalobcovu dceru neměl, kdo postarat. Žalobcova dcera je již zletilá a podporovat ji mohou i jiné osoby než rodiče. Po dokončení střední školy může pracovat. Žalobce byl od své dnes již dospělé dcery odloučen na dlouhých 8 let.
9. Žalobcova trestná činnost podle žalované představuje dostatečně aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku. Žalovaný odkázal na judikaturu NSS, podle níž opakované páchání úmyslných trestných činů v době bezprostředně předcházející zahájení řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu lze hodnotit jako dostatečně závažné narušení veřejného pořádku. V žalobcově případě nejsou dány žádné okolnosti svědčící o významné míře ujištění, že podobné jednání u něho do budoucna nehrozí. Během výkonu trestu odnětí svobody byl v podstatě „donucen“ vést řádný život, což nelze považovat za dobrovolné jednání. Žalobce svoji četnou trestnou úmyslnou trestnou činnost páchal minimálně od srpna 2016 do 23. 2. 2017 a to v rámci organizované zločinecké skupiny. V současné době je podmíněně propuštěn se zkušební dobou do 30. 7. 2030. I délka zkušební doby má vypovídající hodnotu o tom, jak závažné trestné činnosti se žalobce dopustil a po jak dlouhou dobu je na něj třeba dohlížet. Aby si žalovaný mohl učinit závěr, že nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, již nehrozí, musel by v době, kdy je žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, existovat velmi vysoká pravděpodobnost, že se nedopustí podobného jednání, za jaké byl odsouzen, a že i v jiných ohlede nebude představovat jeho pobyt na území České republiky nebezpečí pro veřejný pořádek. V případě žalobce nejsou dány žádné okolnosti svědčící o významné míře ujištění, že podobné jednání u něho do budoucna již nehrozí. Naopak, na základě okolností spáchání trestné činnosti, stejně jako délky zkušební doby a návratu žalobce do sociálního prostředí, ve kterém trestnou činnost páchal, žalobce nadále představuje aktuální hrozbu pro veřejný pořádek.
10. Při jednání účastníci odkázali na písemná podání a zopakovali svoji argumentaci.
Posouzení věci soudem
11. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje i všechny ostatní formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s. s. ř. s. ).
12. V nynější věci není sporu o tom, že žalobce je podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie, o kterého skutečně pečuje.
13. Žalobcovu žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana Evropské unie žalovaný zamítl, neboť je podle něho důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
Výhrada veřejného pořádku
14. Omezení práva pobytu z důvodu veřejného pořádku upravuje článek 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „Směrnice 2004/38/ES“). V odst. 1 stanoví, že členské státy smějí omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. V odst. 2 zakotvuje zásadu přiměřenosti, tedy že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečné závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná. Následně čl. 28 odst. 1 Směrnice 2004/38/ES vymezuje skutečnosti, které mají být vzaty v úvahu před přijetím rozhodnutí o vyhoštění z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Jsou jimi délka pobytu dotyčné osoby na jeho území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě a intenzita vazeb na zemi původu.
15. Předchozí odsouzení pro trestný čin tedy podle unijního práva samo o sobě neodůvodňuje automatické přijetí opatření omezujících výkon práva na volný pohyb. Jinými slovy, samotné předchozí odsouzení dotyčného pro trestný čin nepostačuje k tomu, aby bylo možné automaticky vycházet z toho, že dotyčný představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, jež je samo o sobě způsobilé odůvodnit omezení práv, které mu přiznává unijní právo (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 11. 2011 ve věci C 430/10 Christo Gajdarov, bod 38). Existenci předchozího odsouzení za trestný čin lze zohlednit jen tehdy, jsou-li okolnosti, které vedly k tomuto odsouzení, důkazem osobního chování, představujícího současnou hrozbu ve výše uvedeném smyslu (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 1. 1999 ve věci C 348/96 Donatelle Calfa, bod 24). Opatření z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout pouze tehdy, ukáže-li se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, že osobní chování dotyčné osoby představuje ohrožení v současné době (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 5. 2018 ve věci C 331/16 K. a H. F., bod 56). Již ze samotného čl. 27 odst. 2 poslední věty Směrnice 2004/38/ES plyne, že nejsou přípustná odůvodnění, která buďto nesouvisejí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s tzv. generální prevencí.
16. Též ustanovení § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců má výhradně preventivní, a nikoli sankční povahu. I podle vnitrostátní úpravy předchozí protiprávní jednání žadatele samo o sobě ještě nepostačuje k tomu, aby byla žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle tohoto ustanovení zamítnuta. Někdejší trestná činnost ovšem v obecné rovině může být základem úvahy o tom, že žadatel i do budoucna představuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Pouze s tím se však žalovaný při posuzování uvedeného rizika spokojit nemůže. NSS v minulosti uvedl, že „vše závisí na individuálním posouzení životních poměrů a chování cizince. Trestněprávní status cizince je v tomto ohledu pro správní orgány pouze východiskem autonomního posouzení pro účely zákona o pobytu cizinců. Informace o trestní historii cizince je správní orgán povinen si opatřit a patřičně je zohlednit, nicméně je třeba si být vědom odlišných účelů trestního a cizineckého práva“ (rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019 -33, bod 25). Uvedené požadavky na posouzení, zda je „důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“, se uplatní bez ohledu na závažnost trestného činu či výši uloženého trestu. Žalovaný musí zvažovat mj. závažnost a povahu spáchaného trestného činu, jakož i další individuální aspekty daného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, nebo jeho postoj k dosavadní trestné činnosti (srov. již zmíněné rozsudky NSS
č. j. 5 Azs 383/2019 -40, bod 31, a ze dne 21. 10. 2022, č. j. 5 Azs 137/2022 -40, bod 23).
17. Soud souhlasí s tím, že drogová kriminalita je jednou z nejvážnějších a nejnebezpečnějších forem trestné činnosti, ale s ohledem na výše uvedené je třeba posuzovat i další okolnosti a nehodnotit je jen formálně. Ani z žalovaným odkazovaného rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 23. 11. 2010, ve věci C-145/09, Panagiotis Tsakouridis, přitom nevyplývá, že každý, kdo se dopustil trestného činu souvisejícího s drogami, představuje takovéto nebezpečí pro veřejný pořádek či dokonce veřejnou bezpečnost (rozsudek NSS č. j. 5 Azs 137/2022 -40, bod 28). NSS se ve své judikatuře již mnohokrát zabýval stěžovali, kteří žádali o vydání povolení rodinného příslušníka občana Evropské unie k přechodnému pobytu na území podle § 87b zákona o pobytu cizinců a byli odsouzeni pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 trestního zákoníku . Například šlo o stěžovatele odsouzeného za k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let podle § 283 odst. 1 , odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2022, č. j. 10 Azs 202/2022 -42). V rozsudku ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 Azs 267/2023 -28, stěžoval spáchal zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 , odst. 3 písm. c) trestního zákoníku . To podle NSS nebylo dostačující, jelikož je třeba přihlížet k tomu, zda stěžovatel v budoucnu představuje riziko pro veřejný pořádek. Tím se žalovaný dostatečně nezabýval. Nelze se nespokojit toliko se skutečností předchozího odsouzení žadatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody [v délce 9 let za zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ], která by měla bez dalšího determinovat jeho aktuální či budoucí existenci pobytového oprávnění (rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2025, č. j. 3 Azs 132/2024 -30).
18. Žalovaný v napadeném rozhodnutí žalobcovo trestní odsouzení akcentoval (délku uloženého trestu, úlohu žalobce v rámci organizované skupiny a výši způsobené školy), což jak plyne z výše uvedeného není dostačující. Pokusil se ovšem vycházet i z dalších okolností, které by mohly vést k závěru, že představuje aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku. Soud má pak za to, že tyto okolnosti, k nimž si vyžádal i řadu podkladů, vyhodnotil nesprávně.
19. Podle žalovaného byl žalobce podmíněně propuštěn s tím, že mu byl stanoven dohled a zkušení doba, která uplyne až 30. 7. 2030. Jelikož neuplynula, nelze podle žalovaného uzavřít, že ohrožení veřejného pořádku není aktuální. To je ale chybná úvaha.
20. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022 -57, č. 4523/2023 Sb. NSS, paušalizované hodnocení skutečnosti, že odsouzený byl podmíněné propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, a tedy za trvání zkušební doby podmíněného propuštění i nadále bez dalšího vždy u něho hrozí závažné narušení veřejného pořádku, jak to učinil žalovaný, je nepřípustné. Smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby na svobodu bez zřetele na to, jaká je prognóza jeho dalšího chování. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je totiž namístě jen tehdy, jestliže vzhledem ke všem okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že tu není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Pokud má trestní právo plnit rehabilitační funkci, bylo by zcela v rozporu s tímto účelem, aby se na odsouzeného, který svým chováním splnil podmínky pro předčasné podmíněné propuštění z výkonu trestu, neboť je vzhledem ke všem okolnostem důvodné očekávat, že jeho chování nepovede k recidivě, bez dalšího hledělo jako na osobu, od níž hrozí nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. Zkušební doba je pak nezbytným důsledkem podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody – má za účel dát odsouzenému možnost prokázat soudu v této době, že došlo k jeho nápravě, a že zbytek trestu tedy není potřeba vykonávat. Bylo by absurdní tvrdit na jedné straně, že je odsouzený propuštěn na svobodu, aby dostal šanci se osvědčit, na druhou stranu mu tuto šanci automaticky neposkytnout na území republiky proto, že nezíská pobytové oprávnění, neboť je ve zkušební době, a tudíž bez dalšího stále představuje hrozbu pro veřejný pořádek. Opačné závěry nelze dovozovat ani ze samotného usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. X., který byl žalobce z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, protože se jedná o zjednodušené usnesení bez odůvodnění.
21. Žalovaný dále žalobci vyčítal, že i po propouštění na svobodu udržuje styk s bývalými spolupachateli a pohybuje se tedy v „závadovém sociálním prostředí“. Vyšel přitom z žalobcovy výpovědi, ve které vypověděl, že se s jedním z nich „zběžně vídá“. To je ale podle soudu příliš příkré hodnocení. Nelze z něho totiž dovozovat, že by se žalobce v kriminálním (a tedy závadovém) prostředí skutečně pohyboval a s bývalými spolupachateli byl v pravidelné či častém kontaktu. Spolupachatel bydlí na rozdíl od žalobce v Olomouci a žalobce u něho byl jen jednou při příležitosti narozenin jeho dcery. Ostatní spolupachatelé jsou ve Vietnamu. Nejedná se proto o dostatečně intenzivní skutečnost, která by z hlediska ohrožení pro veřejný pořádek měla vliv a šlo by z ní usuzovat, že se trestné činnosti bude dopouštět i v budoucnu. Podle žalovaného též hrozí, že žalobce na základě pracovní smlouvy vydělává jen 22 400 Kč, z čehož by měl živit sebe, svoji dceru a uspokojovat své dluhy. Nelze proto podle žalovaného vyloučit, že se finanční prostředky bude pokoušet získat i jiným (protiprávním) způsobem. Ani z toho podle soudu nelze samo o sobě dozovat, že žalobce se v budoucnu trestné činnosti bude dále dopouštět. O tom by žalovaný musel mít další indicie tuto domněnku podporující. Jak je navíc zřejmé z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku (spis vedený u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod sp. zn. X.), usnesením ze dne 26. 6. 2023, č. j. X., byl zjištěn žalobcům úpadek a povolilo se žalobcovo oddlužení. Ze zprávy insolvenčního správce Dostupná ve veřejném dostupném Insolvenčním rejstříku ([hypertextový odkaz anonymizován]).
, kterou soud provedl při jednání, je dále zřejmé, že žalobce v průběhu oddlužení dluhy řádně splácí a plní i další povinnosti [§ 412 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon )]. Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody kontaktoval insolvenčního správce a dohodl se plnění svých povinností. Za pomoci rodiny uhradil i mimořádné splátky. Uzavřel i novou pracovní smlouvu na pozici podkladní, na základě níž své dluhy pravidelně plní. Očekávaná míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (mezi nimi jsou soudy, samosprávné celky, soudní exekutor, Vězeňská služba České republiky a pojišťovny) v 36. měsíci trvání oddlužení představuje 65,40 %. Z toho je pak zřejmé, že žalobce i pod dohledem insolvenčního správce a soudu své dluhy splácí z příjmů, které je insolvenční správce povinen pravidelně kontrolovat. Pro neplnění těchto povinností může insolvenční soud žalobcovo oddlužení zrušit. To nesvědčí o tom, že žalobce porušuje své povinnosti a má v úmyslu získávat finanční prostředky kriminální činností.
22. Žalovaný přitom nesprávně odhlížel i od dalších pokladů, které si ve věci vyžádal, jejichž obsah svědčí o tom, že žalobce v budoucnu nepřestavuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Podle sdělení Věznice Pardubice ze dne 14. 10. 2025, č. j. X., bylo žalobcovo chování po dobu výkonu vazby na požadované úrovni a nebyly k němu zjištěny
žádné poznatky. Ve Věznici Mírov mu byl stanoven program minimálního zacházení, jehož cílem mj. byl odpovědný přístup k plnění povinností, sebekázeň, vytváření respektu ke společenským normám a zákonům, získání morální náhledu na své trestní jednání. Dne 28. 4. 2021 byl žalobce soudem přeřazen z věznice se zvýšenou ostrahy do věznice s ostrahou (oddíl s vysokým stupněm zabezpečení). Z důvodu dlouhodobého dodržování vězeňského režimu a snížení míry vnitřních rizik byl žalobce dne 2. 6. 202 přeřazen z oddílu vysokého stupně zabezpečení do oddílu středního stupně zabezpečení věznice s ostrahou. Projevil zájem o pracovní zařazení a ode dne 1. 7. 2021 pracoval ve střeženém pracovišti. Dne 17. 6. 2024 začal pracovat na pracoviště s povoleným volným pohybem mimo věznici při plnění pracovních úkolů, kde byl průběžně kladně hodnocen. Zapojoval se do úklidových a pomocných prací, a to i nad rámec svých povinností. Jeho chování a vystupování bylo slušné a ukázněné. Získal 24 odměn (pochval), nikdy nebyl kázeňsky trestán. Byla mu opakovaně povolena účast na akci mimo věznici a opakovaně obdržel povolení k opuštění věznice, přičemž se vždy osvědčil. K výkonu trestu přistupoval zodpovědným způsobem, plnil program zacházení. Podle zprávy Probační a mediační služby ze dne 8. 12. 2025, č. j. X., se žalobce sice účastnil jen 4 setkání, ale to bylo dáno tím, že dohled trval teprve jeden měsíc (což žalobce vypověděl i při své výpovědi), přičemž podmínky dohledu plnil.
23. Tato zjištění tedy popírají závěr o tom, že žalobce aktuálně představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Soud nesouhlasí s žalovaným, že kázeňské odměny nemají význam pro posouzení toho, zda žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Jak stanovuje § 45 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. , o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, jestliže odsouzený svým chováním a jednáním nebo příkladným činem projevuje odpovědný přístup k plnění stanovených povinností a spolupracuje při naplňování účelu výkonu trestu, lze mu udělit odměnu. Podle § 1 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, účelem výkonu trestu odnětí svobody je prostředky stanovenými tímto zákonem působit na odsouzené tak, aby snižovali nebezpečí recidivy svého kriminálního chování a vedli po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem, chránit společnost před pachateli trestných činů a zabránit jim v dalším páchání trestné činnosti. Pokud tedy byla žalobci udělena ve 24 případech pochvala, která je podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody [§ 45 odst. 2 písm. a) ] odměnou, protože žalobce spolupracoval, aby snížil nebezpečí vlastní recidivy svého kriminálního chování a vedl po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem, považuje soud tuto skutečnost za významnou. Bezpochyby totiž zpochybňuje závěry o tom, že i v budoucnu bude představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Soud sice souhlasí s žalovaným, že závěry zprávy Probační a mediační služby nelze přeceňovat, protože nad žalobcem trval dohledu po krátkou dobu, z toho ale nelze dovozovat, že žalobce neprokázal, že nepředstavuje riziko pro veřejný pořádek. V řízení podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců (pokud je o podmínku, zda žadatel představuje „důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“, resp. zpochybnění jejího naplnění) tíží důkazní břemeno žalovaného – žalovaný musí prokázat, že žalobce představuje aktuální nebezpečí pro veřejný pořádek. V řízení o žádosti o povolení k pobytu je sice primárně na žadateli, aby tvrdil a prokázal rozhodné skutečnosti, avšak ani případné nesplnění povinnosti součinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit podstatný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu § 3 správního řádu ) [srov. rozsudky NSS ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018 -29, nebo ze dne 24. 3. 2023, č. j. 3 Azs 271/2022 -26, bod 59, č. 4480/2023 Sb. NSS]. Žalovaný je tak povinen uvedené skutečnosti zjišťovat. Pokud má žalovaný pochybnosti o pravdivosti tvrzení žalobce, je možné dané skutečnosti zjistit i dalšími důkazními prostředky vztahujícími se k jeho aktuálnímu chování – zejména výpovědí dalších osob z okolí žalobce či zprávami Probační a mediační služby o chování žalobce v průběhu zkušební doby. Správní orgány navíc mohou vycházet z okolností, které jsou součástí trestního spisu žadatele, které jsou dostatečně zřetelné a bezrozporné a na jejichž základě
lze vyhodnotit, zda je žadatel v současnosti hrozbou pro veřejný pořádek. Pokud ovšem (tak, jak v nynější věci) tyto podklady žalobcova tvrzení ve skutečnosti nezpochybňují, žalovaný nemůže z toho, že dohled probační služby trvá příliš krátce, dovodit, že žalobce neprokázal, že nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek.
24. Na těchto závěrech nic nemění ani judikatura, na kterou poukazoval žalovaný. Pozdější judikatura uvedená v bodech 15 až 17 tohoto rozsudku je ustálená a tu žalovaným citovanou překonává. V rozsudku ze dne 14. 4. 2020, č. j. 3 Azs 33/2020 -40, se totiž stěžoval trestné činnosti dopouštěl opakovaně, přičemž „opakované páchání úmyslných trestných činů v době bezprostředně předcházející zahájení řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu lze hodnotit jako dostatečně závažné narušení veřejného pořádku v ČR. Stěžovatel se ze svých prvotních odsouzení nepoučil a i přesto, že mu byly ukládány alternativní (podmíněné) tresty, páchal trestnou činnost nadále.“
25. Lze shrnout, že při posuzování toho, zda žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek žalovaný akcentoval povahu jeho trestné činnosti. To je nedostačující, protože tato okolnost nemá samo o sobě prospektivní povahu (nesměřuje k obavám do budoucna). Žalovaný sice dále vzal v potaz, že neuplynula zkušební doba podmíněného propuštění, „zběžně se vídá“ s bývalým spolupachatelem a má malé příjmy. To ovšem podle soudu obavu, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, nepředstavuje. Navíc žalovaný odhlížel od okolností svědčících v žalobcův prospěch. Na základě shromážděných podkladů proto nelze uzavřít, že by žalobce představoval aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku.
26. Tento žalobní bod je důvodný.
Přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života
27. Podle žalovaného nebude mít napadené rozhodnutí nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života. Uvedl, že žalobce spáchal mimořádně závažný trestný čin a ochrana veřejného zájmu musí převážit. Intenzita vztahu mezi žalobce a žalobcovou dcerou není v tomto ohledu dostatečně silná. Obvykle jen dlouhodobý zákaz pobytu na území České republiky představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Žalobcova dcera byla během žalobcova výkonu trestu odnětí svobody svěřena do pěstounské péče, která může být prodloužena o po dosažení její zletilosti. Ve výpovědích žalobce a jeho dcery byly rozpory týkající se žalobcova zájmu o studium její dcery a její finanční závislosti na žalobcových příjmech. Po skončení střední školy sama uvedla, že možná nastoupí do práce.
28. Soud v prvé řadě upozorňuje na to, že žalovaný měl splněnou podmínku, že žalobce je podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie, o kterého skutečně pečuje. Ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců stanovuje dva podmínky (i) musí se jednat o rodiče občana Evropské unie mladšího 21 let (první formální podmínka), který o tohoto občana Evropské unie skutečně pečuje (druhá materiální podmínka). Obě tyto podmínky přitom musí být splněny kumulativně (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 Azs 42/2020 -49; či ze dne 12. 6. 2025, č. j. 9 Azs 162/2024 -54). Podle čl. Smlouvy o fungování Evropské unie o občanství Evropské unie garantuje práva spojená se statusem občana Unie. Občan Unie musí mít i skutečnou možnost je využívat. Pokud je takovým občanem nezletilé dítě, pak unijní právo v zásadě brání tomu, aby členský stát odepřel jeho rodiči, státnímu příslušníku třetího státu, právo na pobyt v domovském členském státě dítěte. V případě zletilých dětí naopak Soudní dvůr ohledně potřeby umožnění pobytu rodiče tak striktní není. Uvádí, že o vztahu závislosti zletilého občana Evropské unie, který může odůvodňovat přiznání odvozeného práva pobytu na základě článku 20, lze uvažovat pouze ve výjimečných případech, kdy s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem nemůže být dotyčná osoba žádným způsobem odloučena od rodinného příslušníka, na kterém je závislá (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 5. 2018, K. A. a další, C-82/16, bod 76). Dlouhodobě také uvádí, že pouhá skutečnost, že pro občana Evropské unie může být žádoucí z důvodů hospodářských nebo pro zachování rodinné jednoty na území Unie, aby s ním mohli jeho rodinní příslušníci pobývat na území Unie, sama o sobě nestačí k závěru svědčícímu pro udělení pobytu (kromě citovaného rozsudku viz také rozsudky Soudního dvora ze dne 15. 11. 2011, Dereci a další,
C-256/11, bod 68; a ze dne 6. 12. 2012, O a další, C-356/11 a C-357/11, bod 52) [srov. rozsudek NSS ze dne 5. 9. 2025, č. j. 7 Azs 14/2025 -38].
29. Důvody naplňujícími splnění druhé podmínky (zda žalobce o svoji dceru skutečně pečuje) se ale žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval. Měl ji za splněnou, přestože se do jisté míry musí shodovat s úvahami, zda má napadené rozhodnutí přiměřený dopad do rodinného a soukromého života. Tyto podmínky ovšem nejsou zcela shodné. Nelze proto zcela vyloučit, že žadatel – rodič zletilého občana Evropské unie o něho skutečně pečuje, a přesto rozhodnutí nebude mít nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života. S ohledem na závěry uvedené v předchozím bodě by ale takové odlišné nahlížení mělo být v odůvodnění rozhodnutí náležitě odůvodněno. Jelikož však takové úvahy byly v nynější věci učiněny ve prospěch žalobce [žalovaný na něj nazíral jako na rodiče občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců], nejedná se o důvod vedoucí ke zrušení napadeného rozhodnutí, byť to pochopitelně nepřispívá přesvědčivosti napadeného rozhodnutí.
30. Jak soud uvedl již v usnesení ze dne 16. 6. 2026, č. j. 55 A 10/2026 -28, žalobcova dcera je zletilá a končí střední školu. Vypověděla, že v červnu 2026 již možná bude pracovat. Soud uznává, že období, kdy mladý člověk ukončuje své dosavadní vzdělávání a začíná pracovat je leckdy nelehké a může být komplikované, neboť je bezodkladně spjato s celou řadou nových povinností, s ohledem na žalobcovu trestní minulost, však samy o sobě tyto okolnosti nepřeváží závažnost žalobcova předchozího provinění. Soud má za to, že žalobcova dcera má schopnosti a možnosti, aby tyto nesnáze překonala, a to i případně bez žalobcovy pomoci na území České republiky.
31. Lze dodat, že žalobcova dcera bydlí u osob, u nichž byla v době výkonu trestu odnětí svobody v pěstounské péči, kde má vlastní pokoj. Ti ji i finančně podporují. Materiální zázemí má tedy zajištěno u svých bývalých pěstounů, přičemž netvrdí a z ničeho neplyne,
že by se na tom mělo cokoli změnit, pokud žalobce opustí území České republiky. Žalobce svoji dceru podporuje spíše sporadicky. Žalobce totiž vypověděl, že jí poskytuje kapesné 1 000 Kč až 2 000 Kč v hotovosti a hradí jí cestovné, stravné a školené ve výši 4 000 Kč až 5 000 Kč. Na třídní schůzky nechodí, protože na ně chodí bývalý pěstoun. Nelze ani odhlížet od toho, že se jejich výpovědi lišily. Žalobce vypověděl, že jeho dcera měla letní brigádu, ale sama vypověděl, že nikdy ještě nepracovala. Dcera vypověděla, že její otec pravidelně chodí na třídní schůzky (naposled byl v prosinci), ale žalobce vypověděl, že na třídní schůzky chodí bývalý pěstoun. Dcera vypověděla, že do restaurací s otcem nechodí, ale její otec vypověděl, že chodí pravidelně. Oba sice vypověděli, že žalobce své dceři poskytuje kapesné v hotovosti, protože sám nemá bankovní účet, ale ve správním řízení žalobce tvrdil a dokládal výpisu z účtu, že jí zasílá peníze na účet. Pokud tedy žalobce a jeho dcera tvrdili a též při svých výsleších vypověděli, že je na něm existenčně závislí, soud nemá tato tvrzení za dostatečně prokázaná. Zohlednit je třeba dále i tu skutečnost, že žalobcově dceři je téměř 21 let. Je tedy zletilá a může sama vykonávat výdělečnou činnost. Není nezletilou dcerou, u které je dán významně větší předpoklad, že bude na svém otci zcela závislá. Ubytování má zajištěno u svých bývalých pěstounů (žalobcových příbuzných), kteří jí mohou v jejích začátcích pomoc. Z toho jak při svých výpovědí žalobce a jeho dcera popsali její vztah s bývalými pěstouny má soud též za to, že jsou schopní a ochotní jí podporovat i tehdy, rozhodne-li se pokračovat ve studii. I v takovém případě ostatně může žalobcova dcera pracovat a svým bývalým pěstounům přispívat. Dále i žalobce může být schopen svoji dceru materiálně podporovat ze zahraniční, byť ve Vietnamu může být jeho možnost vydělávat dostatečné finanční prostředky omezenější. Žalobce sice v žalobě tvrdil, že je jeho dcera na něm i mentálně a psychicky závislá, to ale z jejich výpovědí neplyne (např. se žalobce nijak neangažuje v rozhodování o tom, zda bude dále studovat či pracovat). Žalobce pobývá na území České republiky sice relativně dlouhou dobu, ale v kontextu žalobcovy trestné činnosti, soud nemá za to, že by jeho vycestování do Vietnamu bylo nepřiměřené. Žalobce je zdravý a v produktivním věku. Je jistě veřejným zájmem i to, aby žalobce splácel své dluhy, k čemuž soud přihlédl při přiznání odkladného účinku žalobě. Ale ani to nemůže podle soudu vést k tomu, aby žalovaný žalobci přiznal požadované pobytové oprávnění.
32. Soud proto nemá za to, že napadené rozhodnutí má nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života žalobce a jeho dcery. Tento žalobní bod proto není důvodný.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
33. S ohledem na výše uvedené soud shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s). Věci vrátil žalovanému k dalším řízením (§ 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. ). V dalších řízení je žalovaný právním názorem soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s.
34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce byl v řízení úspěšný, a proto má proti žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Účelně vynaložené náklady sestávají ze zaplacených soudních poplatků ve výši 4 000 Kč a odměny advokáta za tři úkony právní služby po 4 620 Kč, a to převzetí a přípravu zastoupení, sepsání žaloby a účast na jednání před soudem [§ 11 odst. 1 písm. a) , d) a g) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a dále tří paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkové náklady zastoupení tak činí 19 210 Kč. Náhradu nákladů je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. ) k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , užitého na základě § 64 s. ř. s. s. ř. s. ).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 4. srpna 2026
JUDr. Jan Peroutka v. r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.