Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Ad 22/2025 - 49

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Kočkou-Amortem ve věci

žalobkyně: X., narozená dne X.

bytem X.

zastoupená advokátem Mgr. Václavem Burešem, LL.M.

sídlem Benediktská 690/7, 110 00 Praha 1

proti

žalované: Česká správa sociálního zabezpečení

sídlem Křížová 1292/25, 150 00 Praha 5

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 7. 2025, č. j.: X.,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 16. 7. 2025, č. j.: X., jímž byly zamítnuty její námitky a bylo potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2024, č. j.: X., kterým byla žalobkyni zamítnuta žádost o starobní důchod před dosažením důchodového věku, neboť nezískala potřebnou dobu pojištění.

II. Obsah žaloby

2. Žalobkyně v žalobě namítla, že žalovaná nesprávně započetla dobu na pracovním úřadu v jiném členském státě EU do doby pojištění v ČR a nezohlednila předložené podklady. Žalobkyně byla uchazečkou o zaměstnání na úřadu práce v Belgii, přičemž v období od 1. 6. 2019 do 31. 1. 2022 pobírala příspěvek v nezaměstnanosti podle čl. 28a Pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství vydaného nařízením Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. 2. 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství a kterým se zavádějí zvláštní opatření dočasně použitelná na úředníky Komise, a v období od 1. 2. 2022 do 1. 1. 2023 nepobírala příspěvek v nezaměstnanosti. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěrem žalované, že období od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023 nelze považovat za dobu pojištění. Žalobkyně nepracovala v rámci belgického systému sociálního pojištění. Žalovaná měla uvedená období zohlednit (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 4. 2. 2015, C-647/13, Melchior). Žalovaná obdržela osvědčení od Evropské komise, které obsahovalo správnou interpretaci rozsudku ve věci Melchior. Podle názoru žalobkyně se rozsudek Soudního dvora EU analogicky uplatní také na započítání doby nezaměstnanosti, ve které nebyl vyplácen příspěvek v nezaměstnanosti, pokud podle právních předpisů ČR se jako náhradní doba pojištění pro účely vzniku nároku na starobní důchod započítává doba nezaměstnanosti, ve které nebyla vyplácena podpora v nezaměstnanosti Úřadem práce ČR. Žalovaná nezajistila veškeré potřebné podklady od příslušných orgánů v Belgii a nepřihlédla k podkladům, které jí žalobkyně předložila, čímž zatížila napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

3. Žalobkyně v rámci nahlédnutí do správního spisu dne 31. 8. 2024 zjistila, že ve spisu chyběly některé listinné podklady, které byly přílohami žádosti, komunikace mezi žalovanou a belgickými státními orgány a Evropskou komisí a také dokumenty, které měla žalovaná od uvedených orgánů získat. Dne 17. 12. 2024 byl spis stále neúplný. Žalobkyně dne 9. 9. 2025 požádala o nahlížení do spisu a žalovaná jí určila termín 18. 9. 2025, poslední den lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí, ačkoli byl spis doručen z archivu dne 16. 9. 2025. Žalovaná prakticky znemožnila využití práva na nahlédnutí do spisu. Správní spis nebyl veden v souladu s ust. , (dále jen „ “), a žalobkyně neměla možnost se řádně seznámit s celým jeho obsahem.

4. Dále žalobkyně upozornila na průtahy ve správním řízení. Dne 16. 8. 2023 podala žádost, dne 15. 5. 2024 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, které bylo žalobkyni odesláno dne 1. 7. 2024 a doručeno dne 9. 7. 2024. Žalobkyně podala námitky dne 5. 8. 2024. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. 7. 2025. Kvůli značným průtahům v řízení došlo ke změně legislativy a s účinností od 1. 10. 2024 je pro přiznání předčasného důchodu potřeba doba pojištění 40 let. Žalobkyni vznikla škoda v podobě nepřiznání předčasného důchodu, resp. nevyplacení jeho dávek.

5. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení prvostupňového i napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované a replika žalobkyně

6. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně byla v období od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023 vedena na úřadu práce v Belgii. Žalovaná opakovaně požádala belgického nositele pojištění (Federální důchodovou správu) i Evropskou komisi o vystavení potvrzení o dobách pojištění žalobkyně. Belgický nositel pojištění uvedl, že žalobkyně byla v rozhodné době uchazečkou o zaměstnání, nepobírala přitom podporu v nezaměstnanosti a uvedené období nebylo belgickou dobou pojištění. Evropská komise na opakované dotazy žalované neodpověděla, ale zaslala žalobkyni certifikát, že pobírala od Evropské komise příspěvek v nezaměstnanosti od 1. 6. 2019 do 31. 1. 2022. Příspěvek v nezaměstnanosti, který byl žalobkyni vyplácen, představuje určitý benefit pro bývalé zaměstnance EU. Zhodnocení období od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023 je zcela v kompetenci belgického nositele pojištění. Belgický nositel pojištění potvrdil pouze období od 1. 1. do 31. 12. 2011 jako dobu pojištění. Žalovaná trvala na správnosti napadeného rozhodnutí a navrhla, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

7. Žalobkyně v replice uvedla, že žalovaná ve vyjádření nesprávně stanovila její důchodový věk na X. místo X. Žalovaná podle svého vyjádření k žalobě rozhodla mj. na základě pokladů a evidenčních listů. Spis je však neúplný a existují pochybnosti, zda žalovaná rozhodovala se znalostí všech relevantních dokladů. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s posouzením žalované, že pobírala příspěvek v nezaměstnanosti coby určitý benefit pro bývalé dočasné zaměstnance institucí EU. Jednalo se plnohodnotnou podporu v nezaměstnanosti vyplácenou podle pravidel systému sociální podpory evropských institucí, která je rovnocenná podpoře v nezaměstnanosti vyplácené ze systémů sociální podpory členských států EU. Žalobkyně dále uvedla, že se nejednalo o uznání předmětného období jako belgické doby pojištění, protože nespadala pod belgický systém sociální péče. Doba měla být posouzena podle právních předpisů ČR v souladu s rozsudkem SDEU ve věci Melchior.

IV. Obsah správního spisu

8. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobkyně dne 16. 8. 2023 uplatnila nárok na předčasný starobní důchod a následně podala žádost o starobní důchod před dosažením důchodového věku.

9. Žalovaná dne 18. 1. 2024 vyzvala Federální důchodovou správu v Belgii o poskytnutí informací. Téhož dne zaslala žalobkyni sdělení, že o nároku prozatím nemůže rozhodnout kvůli došetřování doby pojištění na území Belgie prostřednictvím belgického nositele pojištění. Dále uvedla, že nemůže poskytnout ani zálohu na důchod, protože nebyly splněny podmínky nároku na starobní důchod.

10. Federální důchodová správa Belgie zaslala potvrzení doby pojištění na období od 1. 1. do 31. 12. 2011.

11. Žalovaná vydala prvostupňové rozhodnutí ze dne 15. 5. 2024, č. j.: X., kterým zamítla žádost žalobkyně pro nesplnění podmínek podle ust. , o důchodovém pojištění (dále jen „ “), s přihlédnutím k rozsudku Soudního dvora EU ze dne 4. 7. 2013, C-233/12, Gardella, k čl. 45 a 48 Smlouvy o fungování Evropské unie, k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“) a k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 987/2009“). V odůvodnění uvedla, že žalobkyně dosáhne důchodového věku v roce X., takže potřebná doba pojištění činí 35 let, případně 30 let doby pojištění uvedené v ust. a 13 Žalobkyně ke dni 16. 8. 2023, k němuž uplatnila nárok, dosáhla pouze X. pojištění a X. doby pojištění uvedené v ust. a 13 , a proto nesplnila podmínku potřebné doby pojištění. Bylo prokázáno, že od 1. 6. 2011 do 31. 8. 2018 byla zaměstnána u Evropské komise a v rámci zaměstnání byla důchodově pojištěna podle předpisů mezinárodní organizace v jejím samostatném důchodovém systému, kde získala celkovou dobu pojištění v délce 2 557 dnů. Občanovi EU, který vykonával takovou práci, je nutné zohlednit dobu zaměstnání (pojištění) získanou v rámci mezinárodní organizace v souladu s pravidly stanovenými v nařízení č. 883/2004. Žalobkyně podala proti rozhodnutí námitky. Žalobkyně v nich mj. uvedla, že jí měla být započítána i doba od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023 s ohledem na rozsudek Soudního dvora EU ve věci Melchior. Navrhla, aby jí byl přiznán starobní důchod.

12. Žalobkyně doložila, že byla zaměstnána u Evropské komise do 31. 5. 2019. Evropská komise vydala rozhodnutí s platností od 1. 6. 2019, že má žalobkyně nárok na podporu z fondu nezaměstnanosti institucí Evropské unie po maximální dobu 32 měsíců, tj. nejdéle do 31. 1. 2022. Dále předložila zápisy z belgického úřadu práce z let 2019 až 2023. Evropská komise vydala potvrzení ze dne 2. 9. 2024, že žalobkyně od 1. 6. 2019 do 31. 1. 2022 čerpala podporu v nezaměstnanosti od Evropské unie.

13. Žalovaná znovu požádala o informace Federální důchodovou správu v Belgii (belgického nositele pojištění). Federální důchodová správa odpověděla, že žalobkyně byla nezaměstnaná a nepobírala podporu v nezaměstnanosti. Žalovaná dne 11. 11. 2024 požádala Federální důchodovou správu o vydání P5000 BEL, na kterém by byla zhodnocena přesná doba, po kterou byla žalobkyně uchazečkou o zaměstnání, současně belgického nositele pojištění informovala, že žalobkyně měla v období od 1. 6. 2019 přiznánu od Evropské komise podporu v nezaměstnanosti po dobu 32 měsíců. Belgický nositel pojištění potvrdil znovu jen dobu pojištění pro rok 2011. Žalovaná opět požádala o informace dne 3. 4. 2025. Obdržela následující odpověď: „Paní byla zapsaná jako uchazečka o zaměstnání, ale jak bylo v dokumentu napsáno: neměla právo na dávku v nezaměstnanosti, a proto nebyly žádné příspěvky za ty roky.“ Žalovaná taktéž směřovala dva dotazy přímo Evropské komisi, avšak nedočkala se žádné reakce.

14. Následně žalovaná vydala napadené rozhodnutí ze dne 16. 7. 2025.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

15. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ust. a 2 , (dále jen „ “), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Soud ve věci konal jednání dne 24. 8. 2026. Zástupce žalobkyně uvedl, že sporná období jsou českou dobou pojištění, doba její nezaměstnanosti bezprostředně souvisela s prací u evropské instituce a režimem sociálního zabezpečení Evropské unie, doby nezaměstnanosti by měly být zohledněny podobně jako doby zaměstnání u Evropské komise, jinak jde o rozpor se zásadou loajální spolupráce, přitom doba na úřadu práce v České republice by se jí do dob pojištění počítala; přístup žalované nebyl ideální a byl zdlouhavý, informace nebyly přesné; spis nebyl veden adekvátně. Žalobkyně argumentovala, že podpora od Evropské komise byla řádnou podporou, po dobu zaměstnání přispívala do sociálního systému Evropské komise, nárok na belgickou podporu v nezaměstnanosti neměla, neboť v rámci belgického sociálního systému pracovala krátce, déle pracovala pro Evropskou komisi, podstatné je, zda by měla nárok na podporu v nezaměstnanosti, kdyby se vrátila do České republiky. Zástupkyně žalované sdělila, že podstatné náležitosti a podklady, jež jsou pro posouzení věci rozhodné, správní spis obsahuje, sporné doby pojištění by případně měly být zhodnoceny jako belgické, žalobkyně byla během nich evidována u belgického úřadu práce. Žalobkyně navrhla napadené rozhodnutí zrušit, žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

17. Podle ust. , ve znění do 30. 9. 2024, pojištěnec má nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku, jestliže získal dobu pojištění stanovenou podle nebo a do dosažení důchodového věku mu ode dne, od něhož se starobní důchod přiznává, chybí nejvýše 3 roky.

18. Podle ust. , ve znění od 1. 10. 2024, pojištěnec má nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku, jestliže získal dobu pojištění 40 let a do dosažení důchodového věku mu ode dne, od něhož se starobní důchod přiznává, chybí nejvýše 3 roky. Do doby pojištění potřebné pro vznik nároku na starobní důchod podle předchozí věty se náhradní doby pojištění započítávají v rozsahu podle .

19. Podle čl. 1 písm. t) nařízení č. 883/2004 pro účely tohoto nařízení se „dobou pojištění“ rozumí doby přispívání, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, jak jsou definované nebo uznané jako doby pojištění právními předpisy, podle kterých byly získány nebo považovány za získané, a veškeré doby za takové považované, jsou-li podle uvedených právních předpisů rovnocenné dobám pojištění.

20. Podle čl. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 nestanoví-li toto nařízení jinak a s ohledem na zvláštní prováděcí předpisy, použije se toto: jsou-li podle právních předpisů příslušného členského státu pobírání dávek sociálního zabezpečení a jiného příjmu přiznávány určité právní účinky, příslušná ustanovení těchto právních předpisů se použijí také na pobírání rovnocenných dávek získaných podle právních předpisů jiného členského státu a na příjem získaný v jiném členském státě.

21. Podle čl. 6 nařízení č. 883/2004 nestanoví-li toto nařízení, příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují:

- získání, zachování, trvání nebo opětné nabytí nároku na dávky,

- použití některých právních předpisů,

nebo

- přístup k povinnému, dobrovolnému pokračujícímu nebo dobrovolnému pojištění nebo vynětí z něj,

získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, přihlíží v nezbytném rozsahu k získaným dobám pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje.

22. Podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2004 osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určí v souladu s touto hlavou.

23. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 987/2009 pro účely článku 6 základního nařízení se příslušná instituce obrátí na instituce členských států, jejichž právní předpisy se na dotyčnou osobu také vztahovaly, aby určila všechny doby získané podle těchto právních předpisů.

24. Podle čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely základního nařízení a prováděcího nařízení, jakož i podpůrné doklady, na základě kterých byly dokumenty vydány, uzná instituce jiného členského státu, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal.

25. Podle ust. správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností ( ).

26. Podle ust. v každé věci se zakládá spis. Každý spis musí být označen spisovou značkou. Spis tvoří zejména podání, protokoly, záznamy, písemná vyhotovení rozhodnutí a další písemnosti, které se vztahují k dané věci. Přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy a záznamy na elektronických médiích. Spis musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy.

27. Podle ust. účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do spisu, a to i v případě, že je rozhodnutí ve věci již v právní moci ( ). Není-li účastník zastoupen, může spolu s účastníkem nahlížet do spisu i jeho podpůrce.

28. Ve věci není sporu, že žalobkyně byla zaměstnána do dne 31. 5. 2019. Rozhodující je otázka započtení období od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023, kdy byla vedena na belgickém úřadu práce, do doby pojištění. Žalobkyně pobírala příspěvek v nezaměstnanosti od EU od 1. 6. 2019 do 31. 1. 2022. Její důchodový věk byl spočítán na X. (srov. s. 3 napadeného rozhodnutí) a chyba v psaní ve vyjádření žalované k žalobě spočívající v uvedení důchodového věku X. neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

29. Úředníci Evropské unie jsou s ohledem na protokol č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie (zejm. jeho čl. 12 a 14) vyňati ze sociálního systému členských států; po skončení služebního poměru, k němuž došlo před dosažením důchodového věku, se na ně však systém sociálního zabezpečení Unie dále nevztahuje a plně se aplikuje nařízení č. 883/2004 (vizte rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 11. 2023, C-415/22, Acerta; k aplikaci nařízení č. 883/2004 po skončení služebního poměru zejm. bod 40). Jelikož se čl. 12 a 14 protokolu č. 7 výslovně vztahují i na jiné zaměstnance Unie, lze závěry rozsudku Acerta plně vztáhnout i na žalobkyni. Bylo proto třeba posoudit, zda doba vedení u belgického úřadu práce (zejm. část, kdy žalobkyně pobírala podporu v nezaměstnanosti od Evropské komise) byla více spjata s evropským, nebo vnitrostátním systémem sociálního zabezpečení (proč by se jednalo o belgický, nikoliv český sociální systém, je odůvodněno níže).

30. Žalobkyně byla ve sporném období vedena na belgickém úřadu práce, většinu dané doby ale zároveň pobírala podporu v nezaměstnanosti od Evropské komise. Bylo tedy otázkou, zda žalobkyně měla ve sporném období užší vztah k Belgii nebo k evropským institucím, v důsledku čehož by byla vyňata z belgického sociálního systému a doba nezaměstnanosti by jí měla být hodnocena pro účely důchodového pojištění separátně (a měla by jí být žalovanou uznána bez dalšího obdobně jako jí byla uznána doba, kdy u Evropské komise přímo pracovala).

31. Kromě vedení u belgického úřadu práce žalobkyně v Belgii dlouhodobě žila a sepětí s unijními orgány, konkrétně Evropskou komisí, nebylo ve sporném období natolik úzké, aby byla vyňata z belgického sociálního systému. Žalobkyně už u Evropské komise nepracovala, ve vztahu k evropským institucím byla pasivní příjemkyní podpory, na kterou měla nárok, neboť v době zaměstnání u Evropské komise plnila příslušné podmínky.

32. Oporu pro hodnocení sporného období mimo rámec belgického sociálního systému (a to ani doby pobírání podpory od Evropské komise) soud nenalezl ani v Pracovním řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „pracovní řád“), resp. přiměřeně ve Služebním řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), které jsou vydány formou přímo použitelných nařízení. Žalobkyně pobírala podporu v nezaměstnanosti, na kterou se dle potvrzení od Evropské komise vztahovaly čl. 28a, 96, 135 a 136 pracovního řádu; z nich ale nelze vyčíst započítání dob pobírání dávky v nezaměstnanosti do důchodového systému. Totéž lze říci o pasážích pracovního řádu týkajících se důchodových nároků ostatních zaměstnanců (čl. 39, 40, 109 a 110). K jiným závěrům nevede ani služební řád, především čl. 77 an., jež se zabývají důchodovým pojištěním, a příloha VIII, která důchodovou problematiku dále specifikuje. Článek 3 písm. b) přílohy VIII služebního řádu do doby započitatelné pro důchod sice zahrnuje některé doby nároků na příspěvek, ale jedná se svou povahou o instituty odlišné od pobírání příspěvku v nezaměstnanosti. Doba dočasné výslužby a volna ze služebních důvodů (čl. 41 a 42c služebního řádu) se vyznačují dočasností a silnou návazností na status úředníka Evropské unie. Propuštění ze služebních důvodů (čl. 50 služebního řádu) pak představuje jednostranné, hůře předvídatelné ukončení služebního poměru, zatímco v případě žalobkyně byl pracovní poměr k Evropské komisi ukončen na základě uplynutí doby v předem předvídaném dvoustranném jednání (smlouvě), zároveň služební poměr je oproti zaměstnaneckému poměru silnějším titulem z hlediska jeho stálosti, trvalosti a stanovených záruk. Navíc pro předestřené doby dle čl. 41, 42c a 50 služebního řádu započitatelné do doby důchodového pojištění stanoví čl. 37 přílohy VIII služebního řádu, že v době pobírání příspěvku od evropských orgánů úředník nadále platí příspěvek na důchodový systém; pracovní řád pro osoby pobírající podporu v nezaměstnanosti od evropských orgánů pod rubrikami uvozujícími financování důchodového systému nic takového neuvádí a čl. 41 a 111 pracovního řádu na čl. 37 přílohy VIII služebního řádu vůbec neodkazují (odkazováno je pouze na čl. 36 přikazující příspěvek z platu a příspěvku v invaliditě a na čl. 38 určující nevratnost řádně vybraných příspěvků). Nelze konečně nezdůraznit jazykový výklad, kdy jmenované doby pobírání příspěvku coby doby důchodového pojištění služební řád v čl. 3 písm. b) přílohy VIII výslovně uvádí, ve vztahu k dobám pobírání příspěvku v nezaměstnanosti tak však pracovní řád ani služební řád nečiní. A na úplný závěr je možné doplnit ještě jeden jazykový argument dokládající větší sepětí osob pobírajících příspěvek dle čl. 41, 42c a 50 služebního řádu s evropskými orgány oproti osobám pobírajícím podporu v nezaměstnanosti dle čl. 28a a 96 pracovního řádu; zatímco první skupina je nadále titulována jako „úředníci“, druhá skupina jen jako „bývalý smluvní zaměstnanec“, resp. „bývalý dočasný zaměstnanec“. Ani pracovní a služební řád tudíž nevedou k závěru o vynětí z vnitrostátního (belgického) sociálního systému té osoby, která pobírá od Evropské komise podporu v nezaměstnanosti.

33. Soud tak nenalezl dostatečné důvody, aby byla žalobkyně ve sporném období (1. 6. 2019 – 1. 1. 2023) vyňata z působnosti nařízení č. 883/2004, a to ani v době, kdy pobírala podporu v nezaměstnanosti od Evropské komise, tím spíše pak v části období, kdy danou podporu nepobírala.

34. Ve věci tak dále byla rozhodující otázka, jaký orgán je oprávněn posuzovat, zda žalobkyně získala spornou dobu pojištění. Žalovaná se v souladu s nařízeními č. 883/2004 a č. 987/2009 obrátila na Federální důchodovou správu v Belgii (belgického nositele pojištění). Federální důchodová správa potvrdila dobu pojištění žalobkyně od 1. 1. do 31. 12. 2011 a pro období od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023 pouze uvedla, že žalobkyně byla vedena na úřadu práce v Belgii a nepobírala žádné dávky. Na opakovanou výzvu žalované o vystavení formuláře kvůli době pojištění s tím, že žalobkyně v době vedení na belgickém úřadu práce pobírala podporu od Evropské komise, však jen zopakovala dříve uvedené, a to že byla žalobkyně vedena na úřadu práce, nepobírala dávky a nebyly žádné příspěvky.

35. Žalobkyně pracovala v Belgii a během posuzovaného období rovněž v Belgii trvale žila a ve sporné době byla registrována na belgickém úřadu práce. K problematice migrujících pracovníků lze odkázat na následující odbornou publikaci. „Nařízení 883/04 stanoví jednodušší pravidla pro všeobecné určení právního řádu, který se použije. První a nejdůležitější zásadou je určení právních předpisů dle místa výkonu práce (lex loci laboris) pro většinu osob, tedy pro osoby zaměstnané a osoby samostatně výdělečně činné. Zvlášť je upravená státní služba a vojenská služba, jakož i situace, kdy nezaměstnaná osoba bydlí v jiném státě, než který je příslušný k výplatě dávek v nezaměstnanosti. Všechny ostatní případy se pak řídí právními předpisy státu bydliště, pokud Nařízení nestanoví jinak. Pravidla pro určení příslušnosti k právním předpisům jsou kromě těchto výše zmíněných obecných principů rovněž stanovena zvlášť pro specifické druhy dávek a pro specifické situace. Stejně, jako princip rovného zacházení, i princip použití jednoho právního řádu byl dotvářen judikaturou ESD. Např. v rozsudku č. 302/84 Ten Holder ESD, kde řešil negativní konflikt právních řádů, uvedl, že princip uplatnění jednoho právního řádu musí být vykládán tak, že pracovník, který přestane vykonávat výdělečnou činnost na území jednoho členského státu a nešel pracovat na území jiného státu, nadále podléhá předpisům členského státu, ve kterém byl naposledy zaměstnán, a to bez ohledu na délku doby od ukončení tohoto posledního zaměstnání. Právní řád posledního státu zaměstnání se tedy použije jako příslušná legislativa.“ (KOLDINSKÁ K., PIKOROVÁ G., ŠVEC L., TOMEŠ I. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2013, str. 54-55). Otázku existence dob pojištění je proto třeba posuzovat podle právních předpisů státu, jehož systému sociálního zabezpečení žalobkyně v rozhodné době podléhala.

36. Žalobkyně žila v Belgii a v souladu s čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2004 v rozhodném období podléhala právním předpisům pouze jediného členského státu, a to Belgie jako místa posledního výkonu práce a bydliště. Období od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023 je oprávněn hodnotit jen belgický nositel pojištění podle belgických právních předpisů. Federální důchodová správa nepotvrdila dobu, během níž byla žalobkyně vedena na belgickém úřadu práce, jako dobu pojištění a v souladu s čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 je žalovaná povinna uznat podklady získané od belgické strany (srov. přiléhavou pasáž v bodu 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2023, č. j.: - 31). Je rovněž nutné zdůraznit, že belgický nositel pojištění neměl problém potvrdit dobu pojištění od 1. 1. do 31. 12. 2011, z čehož lze dovodit, že je schopen vydat příslušné formuláře o získaných dobách pojištění. Žalobkyně nevznesla konkrétní námitky týkající se podkladů získaných od belgické strany. Žalovaná opakovaně vyvíjela úsilí, aby získala příslušné dokumenty, belgického nositele pojištění taktéž informovala o pobírání podpory v nezaměstnanosti od Evropské komise (vizte žádost ze dne 11. 11. 2024); žalobkyně neuvedla, jaký konkrétní podklad měla žalovaná od belgického nositele pojištění získat. Zároveň se žalobkyně primárně domáhala toho, aby sporná doba, po kterou byla vedena u belgického úřadu práce, byla uznána jako česká doba pojištění, což s ohledem na nařízení č. 883/2004 není možné.

37. Žalobkyně skutečně v době od 1. 6. 2019 do 31. 1. 2022 pobírala příspěvek od Evropské unie, podle belgického nositele pojištění však získání uvedeného příjmu nepředstavovalo dobu pojištění. Na jedno období nelze aplikovat belgické i české právní předpisy. Podle závěrů belgické strany se nejednalo o dobu pojištění a žalovaná nemohla sama podle českých právních předpisů hodnotit dobu, během níž byla žalobkyně vedena na belgickém úřadu práce a v Belgii trvale žila, a nahradit stanovisko belgické Federální důchodové správy. Žalobkyně neuvedla, že by během sporného období odváděla příspěvky do českého systému sociálního zabezpečení (a patrně ani do belgického systému). Všechny důkazní prostředky je nutné hodnotit v jejich vzájemných souvislostech. Soud s ohledem na výše uvedené považuje skutkový stav za dostatečně zjištěný a žalovaná nemohla žalobkyni uznat období od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023 jako dobu pojištění.

38. Žalobkyně v žalobě obsáhle citovala z rozsudku Soudního dvora EU ve věci Melchior a přiložila osvědčení od Evropské komise, které na něj odkazuje. Rozsudek se však týká jiné situace. Jde totiž o problematiku vyplácení dávek v nezaměstnanosti, což nelze bez dalšího směšovat s nárokem na starobní důchod. Judikát se nevěnuje dobám pojištění týkajícím se starobního důchodu, nýbrž se zaměřuje na to, zda při posuzování nároku na dávku v nezaměstnanosti musí členský stát zohlednit dobu pobírání příspěvku v nezaměstnanosti od orgánu EU za situace, kdy se období pobírání vnitrostátního příspěvku v nezaměstnanosti započítává. Především se ale rozsudek vůbec nezabývá otázkou, jaký nositel pojištění a podle jakého právního řádu má posoudit dobu pojištění. Paní Melchior po celou dobu pracovala v Belgii, nedošlo tak vůbec k potenciální kolizi mezi dvěma členskými státy o zhodnocení konkrétního období; jádrem sporu bylo, jaké doby (včetně těch souvisejících s prací u evropského orgánu a s pobíráním podpory od něj) má započítat stále jeden a týž stát (Belgie). Z rozsudku ve věci Melchior (a ostatně ani z osvědčení od Evropské komise) nelze dovodit, že by orgán jednoho členského státu mohl sám kvalifikovat určité období jako dobu pojištění získanou podle právních předpisů jiného členského státu, jehož příslušný orgán předmětnou dobu neuznal. Žalovaná jako český správní orgán proto nemohla nahradit závěr belgického nositele pojištění, že žalobkyně od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023 nezískala dobu pojištění podle belgického práva. Opačný postup by byl v rozporu s mechanismem koordinace systémů sociálního zabezpečení podle nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009.

39. Co se týká rozsudku Soudního dvora EU ze dne 16. 12. 2004, C-293/03, My, jehož odkaz je obsažen v rozsudku ve věci Melchior a který citovala i žalobkyně, jedná se o odpracovaná léta ve službě orgánu EU. Doba jejího zaměstnání do 31. 5. 2019 však byla započítána a není předmětem řízení. Způsob, jakým žalovaná přistupuje k zaměstnancům orgánů EU, není způsobilý je odradit od kariéry v institucích EU, protože dobu jejich zaměstnání započítává. Žalobkyně neměla problém s uznáním období, běhěm něhož pracovala pro Evropskou komisi. Žalobkyně dále v žalobě shrnula svůj výklad rozsudku ve věci Melchior. Z rozsudku však nijak nevyplývá, že by měl období nezaměstnanosti zcela bez zřetele na nařízení č. 883/2004 zohlednit stát rozhodující o dávce, tím méně stran starobního důchodu; u paní Melchior vůbec nedošlo ke kolizi mezi více členskými státy o zhodnocení konkrétních dob.

40. Soud závěrem k neuznání doby evidence na belgickém úřadu práce dodává, že a priori nemusí jít o definitivní řešení; s ohledem na nařízení č. 883/2004 by však muselo dojít k uznání sporných dob belgickým nositelem pojištění. Aniž by soud v tomto ohledu vyslovoval jakýkoliv autoritativní závěr, nabízelo by se, připouští-li belgický právní řád prostředky obrany, aby se žalobkyně domáhala revize dob pojištění přímo v rámci belgického právního systému za situace, kdy jsou české orgány důchodového pojištění vázány závěry belgického nositele pojištění. Ostatně, i čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 alespoň implicitně předpokládá možnost revize vedených dob pojištění u členského státu, jenž má pravomoc je hodnotit, když závaznost jím dodaných podkladů stanoví pouze za podmínky, že nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal.

41. Podle názoru žalobkyně je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek podkladů ve spisu a kvůli nepřihlédnutí k dokumentům, které žalobkyně předložila. Jedná se o námitku dvou vad – nepřezkoumatelnosti, která může být důvodem pro zrušení rozhodnutí podle ust. , a zjištění skutkového stavu, který je v rozporu se spisy a vyžaduje doplnění, podle ust. K dostatečně zjištěnému skutkovému stavu se soud již vyjádřil výše, proto se nyní obecně zaměří na přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve smyslu ust.

42. Žalovaná uvedla, že k obdobím od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023 byli opakovaně osloveni belgický nositel pojištění a Evropská komise. Belgický nositel pojištění uvedl, že žalobkyně byla uchazečkou o zaměstnání a nepobírala podporu v nezaměstnanosti, a proto dané období není belgickou dobou pojištění. Evropská komise na dotazy neodpověděla a pouze žalobkyni zaslala certifikát o čerpání příspěvku v nezaměstnanosti. Žalovaná s ohledem na čl. 28a pracovního řádu vyjádřila názor, že předmětný příspěvek v nezaměstnanosti představuje určitý benefit pro bývalé dočasné zaměstnance EU. Zhodnotit období od 1. 6. 2019 do 1. 1. 2023 jako belgické doby pojištění by mohl pouze belgický nositel pojištění. Belgický nositel pojištění potvrdil pouze období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011. Rozsudek ve věci Melchior se podle žalované týká dávek v nezaměstnanosti. Soud považuje argumentaci žalované za logickou a srozumitelnou, a proto je napadené rozhodnutí přezkoumatelné.

43. Žalobkyně dále v žalobě namítla, že správní spis nebyl vedený řádně a že jí žalovaná prakticky znemožnila nahlížení do něj.

44. Povinnost řádného vedení správního spisu je zakotvena v ust. , v němž jsou popsána základní pravidla, která zavazují všechny správní orgány. „Dané pravidlo rozvádí zásadu spisového pořádku, resp. zásadu řádného vedení spisu, jejíž význam byl znám již v dobách římského impéria v podobě zásady „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spisech, není na světě)“ (vizte rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, č. j.: -56). Pokud správní orgán zjistí případné pochybení, má možnost určité podklady zařadit do spisu dodatečně v průběhu správního řízení. Je vždy nutné posuzovat individuálně, jestli je dodatečným zařazením podkladu do spisu zhojeno dřívější pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2026, č. j.: -38).

45. Žalobkyně v průběhu správního řízení nahlížela do správního spisu opakovaně a zjišťovala, že určité y v něm chybějí, což nesporně pochybení představuje. Žalobkyně popsala nedostatky, které průběžně shledávala, ale ke dni 18. 9. 2025, kdy do správního spisu nahlížela naposledy, již neuvedla žádné chybějící podklady. Svou žalobu opatřila seznamem příloh, z nichž řada z nich je standardní a nezbytnou součástí správního spisu (žádost, prvostupňové rozhodnutí, námitky, napadené rozhodnutí), dále doplnila dva podklady týkající se případu Melchior (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a rozsudek Soudního dvora EU) a plnou moc. Osvědčení o pracovní dráze a potvrzení EU o nezaměstnanosti soud však nalezl ve správním spisu a žalobkyně nepředložila žádné další podklady, které by měly ve správním spisu chybět.

46. Žalobkyně v replice upozornila, že žalovaná podle svého vyjádření k žalobě rozhodla na základě podkladů a evidenčních listů nacházejících se v její evidenci a podle ověřených údajů uvedených v žádosti. Žalobkyně zopakovala své pochybnosti o vedení správního spisu. Soud však konstatuje, že se ve správním spisu nachází řada evidenčních listů a mezi žalobkyní a žalovanou nebylo sporu ohledně započtení dob do dne 31. 5. 2019. Žalobkyně ani v replice nespecifikovala, který konkrétní podklad má ve správním spisu chybět. Lze proto uzavřít, že pochybení správního orgánu při vedení správního spisu byla zhojena a nyní správní spis obsahuje všechny podklady.

47. Soud rovněž nad rámec poznamenává, že žalovaná na rozdíl od řady jiných správních orgánů zpravidla nečísluje listy ve svých správních spisech, což značně ztěžuje orientaci. Podle dat uvedených na některých podkladech je sice možné zjistit časovou posloupnost při vedení řízení, rozhodně však nelze hovořit o přehledném systému. Soud si je plně vědom ust. , zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle kterého lze vést spis podle jednotlivých osob, byť je s nimi vedeno více řízení, ale i přesto (nebo právě tím spíše) je namístě klást důraz na přehlednost spisu a jistě je reálné v tomto aspektu dosáhnout lepších výsledků ve prospěch minimálně účastníků i soudů. Nedostatky ve vedení správního spisu však v tomto řízení neměly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jak soud uvedl výše.

48. Co se týká nahlížení do správního spisu, lhůta k podání správní žaloby byla dva měsíce od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Žalobkyně požádala o nahlížení devět dní před jejím koncem a žalovaná nechala správní spis převézt z archivu. Není možné určit, jaké pracovní úkoly plnila příslušná zaměstnankyně dne 17. 9. 2025, tedy den po převezení spisu, zda například zajišťovala nahlížení do spisů účastníkům jiných řízení, kteří rovněž měli zájem o podání námitek či správních žalob. Taková otázka ani není rozhodující; je nutné se zaměřit na posouzení, zda žalovaná porušila práva žalobkyně. Žalobkyně nahlédla do správního spisu dne 18. 9. 2025, o čemž svědčí i protokol, a podala včas správní žalobu. Žalobkyně po podání správní žaloby nezaslala soudu žádné její doplnění či důkazní návrh, který by svědčil o tom, že by po nahlédnutí do správního spisu potřebovala více času pro sepsání argumentace týkající se případného pro ni překvapujícího či chybějícího podkladu. Soud proto uzavírá, že žalovaná žalobkyni umožnila nahlédnutí do spisu a nezasáhla do jejích procesních práv.

49. Dále žalobkyně namítla, že došlo k průtahům v řízení. Správní orgány byly povinny komunikovat se zahraničními institucemi, což vždy způsobí jisté prodlevy. Žalobkyně v rámci námitek skutečně žádala o urychlení řízení, což nemělo vliv na spěšné vyřízení její věci. Nevyužila však žádný z prostředků, které měla k dispozici v rámci ochrany před nečinností podle ust. Samotná existence průtahů rovněž nemůže vést k započtení dob pojištění, které nebyly prokázány, ani ke vzniku nároku na starobní důchod, pro který nebyly splněny zákonné podmínky. Žalobkyně dále v rámci žalobní námitky uvedla, že jí vznikla škoda v důsledku průtahů v řízení, protože došlo ke změně právní úpravy, neboť od 1. 10. 2024 je pro přiznání předčasného důchodu potřeba 40 let doby pojištění, zatímco v době podání její žádosti postačovalo 35 let. V žalobním návrhu však žádný nárok na náhradu škody nezmínila. Soud ji usnesením ze dne 8. 12. 2025, č. j.: -29, mj. informoval, že případnou způsobenou škodu, respektive nárok na její náhradu je třeba vymáhat prostřednictvím civilního soudnictví a nikoli soudnictví správního, na což právní zástupce žalobkyně v následném podání nereagoval. Soud rovněž odkazuje na , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

50. Důkazy přiložené k žalobě již byly součástí správního spisu; ve věci ostatně nebylo sporné, že žalobkyně pracovala u Evropské komise a kdy, stejně jako období pobírání příspěvku v nezaměstnanosti od Evropské komise. Příručkou budoucího důchodce byla dokladována chyba žalované ohledně tvrzení o důchodovém věku žalobkyně; tabulka s důchodovým věkem je však přímo součástí zákona (příloha č. 1 k ), proto je soudu známa.

51. Soud byl schopen dojít ke svým závěrům na základě právní úpravy, judikatury a též za určitého přispění literatury, nepovažoval tak za nezbytné položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie).

52. Až po jednání a vyhlášení rozsudku bylo dne 1. 9. 2026 soudu zasláno vyjádření žalované, ke kterému již nepřihlížel. Pro úplnost lze uvést, že žalovaná v něm označila chybné určení důchodového věku žalobkyně za písařskou chybu a sdělila, že všechny podklady, podle nichž rozhodovala, jsou součástí správního spisu; nebylo tedy argumentováno ničím novým.

53. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu podle ust. jako nedůvodnou zamítl.

54. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. a 2 Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalované nenáleží podle zákona.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v , , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 24. srpna 2026

JUDr. Václav Kočka-Amort, v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje K. T.