Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
15 Af 4/2026 - 58.pdf
PDF · 0 B
No categories available
15 Af 4/2026 - 58
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a JUDr. Martiny Vernerové ve věci
žalobce:
Jan Šámal, IČO: 18339689
bytem Teplická 244/45, 418 01 Bílina
zastoupen Ing. Janem Matějkou, daňovým poradcem
sídlem Straky 1, 417 71 Zabrušany
proti
žalovanému:
Finanční úřad pro Ústecký kraj
sídlem Velká Hradební 39/61, 400 21 Ústí nad Labem
o žalobě na určení toho, že postupy žalovaného namítané ve stížnostech žalobce ze dne 2. 12. 2025 a 21. 1. 2026 v rámci daňové kontroly zahájené oznámením ze dne 5. 1. 2024, č. j. 9894/24/2514-60561-507982, jejímž předmětem byla daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2021 a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až květen, červenec až prosinec 2021, byly nezákonné,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce domáhal toho, aby soud určil, že vedení daňové kontroly zahájené oznámením ze dne 5. 1. 2024, č. j. 9894/24/2514-60561-507982, jejímž předmětem je daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2021 a daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období leden až květen a červenec až prosinec 2021, je nezákonným zásahem. Navrhoval zároveň, aby soud žalovanému v provádění této daňové kontroly zakázal pokračovat. Současně se žalobce domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost uhradit mu náklady soudního řízení. Při jednání soudu žalobce s ohledem na to, že daňová kontrola již skončila, přeformuloval navrhovaný výrok rozhodnutí soudu tak, že se domáhal určení toho, že postupy žalovaného namítané ve stížnostech žalobce ze dne 2. 12. 2025 a 21. 1. 2026 byly nezákonné.
Žaloba
2. Žalobce v žalobě uvedl, že proti postupu žalovaného podal dvě stížnosti, které žalovaný shledal nedůvodnými. V první stížnosti ze dne 2. 12. 2025 namítal neúčelnost, nesmyslnost a šikanózní povahu výzvy k prokázaní skutečností ze dne 16. 10. 2025, č. j. 1994284/25/2514-60561-507982 (dále jen „druhá výzva“). Tato výzva totiž ve své převážné části (body 2 až 7) vycházela ze stejných skutkových zjištění jako předchozí výzva k prokázání skutečností ze dne 21. 1. 2025, č. j. 77895/24/2514-60561-507982 (dále jen „první výzva“). Žalovaný přitom druhou výzvu vydal bez toho, aniž by žalobce před tím jakkoliv (např. v odůvodnění druhé výzvy) nejprve seznámil s hodnocením jeho odpovědí na první výzvu. Tím porušil § 1 odst. 3 , § 5 odst. 3 , § 6 odst. 2 a 3, § 7 odst. 1 a 2, § 86 odst. 2 písm. c) a § 92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „daňový řád “), i závěry judikatury Ústavního soudu, podle které je ústavním právem daňového subjektu být v úzkém kontaktu se správcem daně, a tak být podrobně informován o celém průběhu daňové kontroly i o zjištěních správce daně.
3. Stížností se žalobce domáhal toho, aby jej žalovaný seznámil se svým hodnocením jeho odpovědí zejména na první, ale i na druhou výzvu. S odůvodněním vyrozumění o výsledku šetření k podané stížnosti nesouhlasil a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 2 Ans 3/2007-120, podle kterého je provádění z hlediska dosažení zákonného cíle správy daní neúčelných a zbytečných úkonů žalovaným v daňové kontrole projevem jeho faktické nečinnosti a jako takové je nezákonným zásahem.
4. V druhé stížnosti ze dne 21. 1. 2026 žalobce namítal nezákonnost místních šetření u nájemníků žalobce, které žalovaný provedl ve dnech 14. 8. 2025 a 10. 12. 2025. Provedení místních (celkem sedmi) šetření dne 14. 8. 2025 žalovaný žalobci dopředu neoznámil, žalobce se jich proto nemohl účastnit. Tím byl zkrácen na svém právu být přítomen dokazování, neboť žalovaný si při šetřeních nepochybně opatřoval důkazy. Úřední záznamy o místním šetření navíc žalovaný vyhotovil až v den ohlášeného nahlížení zástupce žalobce do daňového spisu dne 12. 11. 2025. Takový časový odstup považuje žalobce za neospravedlnitelný a má za to, že již z toho důvodu nelze tyto úřední záznamy v daňovém řízení osvědčit jako důkaz.
5. Místnímu šetření dne 10. 12. 2025 byli přítomni zaměstnankyně a zástupce žalobce. Žalovaný v tomto případě porušil povinnost pořídit protokol o ústním jednání, neboť pořídil pouze úřední záznam. Žalobce popsal, že při tomto místním šetření úřední osoby žalovaného nejprve přeměřovaly rozměry oken, které porovnávaly s rozměry uvedenými na faktuře, bez toho, aby o tom na místě provedly jakýkoliv záznam, tzn. že přímo na daném místě prováděly opatřování a hodnocení důkazů. Poté se úřední osoby žalovaného v ranních hodinách domohly vstupu do bytu obývaného nájemníky žalobce, čímž zasáhly do soukromí třetích osob, se kterými přitom ústně komunikovaly bez toho, aby tom na místě provedly jakýkoliv záznam. Přes naléhání zástupce žalobce o tomto úřední osoby odmítly pořídit protokol s odůvodním, že to není možné, protože k tomuto nejsou vybaveny. Podle žalobce platí, že jakmile dochází ke zjišťování informací a jejich vyhodnocování na místě, jedná se fakticky o úkon mající povahu ústního jednání. Žalovaný uvedeným postupem zasáhl do procesních práv žalobce zaručených § 60 daňového řádu, zejména do jeho práva být přítomen plnohodnotnému zaznamenání průběhu místního šetření, práva vyjádřit se k jeho obsahu, práva uplatnit připomínky před jeho uzavřením a práva potvrdit správnost zachycení svým podpisem. Úřední záznam z místního šetření dne 10. 12. 2025 tak byl podle žalobce pořízen v rozporu se zákonem, a proto podle § 93 odst. 1 daňového řádu tento úřední záznam není důkazním prostředkem v daňovém řízení.
6. Žalovanému žalobce dále vytkl, že při místních šetřeních dne 14. 8. 2025 vložil do poštovních schránek nájemníků žalobce „pozvánky k jednání na ÚzP v Teplicích dne 21. 8. 2025“ s požadavkem na doložení nájemních smluv uzavřených s žalobcem v roce 2021. Žalobce namítl, že k opatření nájemních smluv byl žalovaný povinen dotčené nájemníky obeslat výzvou podle § 93 odst. 4 daňového řádu. Pokud navíc měl v úmyslu pouze opatřit si od dotčených nájemníků jejich nájemní smlouvy, neměl žádný důvod k tomu zvát tyto nájemníky k ústnímu jednání. Tímto postupem porušil § 5 odst. 3 daňového řádu tím, že pozváním k ústnímu jednání dotčené nájemníky zbytečně zatěžoval. Pokud však ale měl v úmyslu opatřit si od dotčených nájemníků ještě další informace, bylo jeho povinností respektovat § 96 odst. 5 daňového řádu a žalobce k těmto ústním jednáním přizvat, což neučinil.
7. Žalobce spolu s doplněním žaloby navrhl provedení dokazování čestným prohlášením Veroniky Dunkové ze dne 2. 4. 2026, ze kterého mělo vyplynout, že žalovaný v rozporu se zákonem v rámci daňové kontroly telefonicky vyslýchal svědkyni, čímž zkrátil ústavní právo žalobce dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d. O předmětném telefonátu navíc ani nepořídil úřední záznam. Spis k daňové kontrole je proto neúplný a nevěrohodný.
Vyjádření žalovaného k žalobě
8. Žalovaný k výzvě soudu předložil daňový spis a spolu s ním písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost, přičemž odkázal zejména na vyrozumění o výsledku šetření podaných stížností. Popsal, že v průběhu kontroly vydal nejprve výzvu k prokázání skutečností ke kontrole daně z příjmů fyzických osob a později výzvu k prokázání skutečností ke kontrole DPH. Odmítl, že by jediným důvodem pro vydání dvou výzev bylo to, že se týkají dvou různých daní. Důvodem bylo to, že zjištěné skutečnosti u dvou různých daní vyvolávají pochybnosti z hlediska odlišných právních předpisů. Ve výzvě k DPH navíc konkrétně hodnotil i žalobcovu odpověď na výzvu k dani z příjmů fyzických osob.
9. Žalovaný měl za to, že místní šetření dne 14. 8. 2025 provedl v rámci vyhledávací činnosti v souladu s § 78 daňového řádu. Žádného z nájemníků při nich nezastihl a požadované podklady nezískal. Žalobce mu neposkytl důkazní prostředky ani jednoznačnou identifikaci nájemníků tak, aby je mohl kontaktovat prostřednictvím výzvy dle § 93 odst. 4 daňového řádu k poskytnutí důkazních prostředků, případně je předvolat ke svědecké výpovědi.
10. Žalobce podle něj neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že je daňová kontrola nezákonná. Pouze brojí proti tomu, jak byly vyřízeny jeho stížnosti, což nelze považovat za nezákonný zásah.
Replika žalobce
11. Ve své replice žalobce setrval na námitkách uvedených již v žalobě.
Jednání soudu
12. Při jednání soudu konaném dne 26. 8. 2026 zástupce žalobce odkázal na znění žaloby, jejího doplnění a repliky a navrhl, aby soud žalobě vyhověl. Poukázal na to, že podle něj neexistuje přímé a nepřímé zkrácení práv. Jsou pouze veřejná subjektivní práva, která buď zkrácena jsou, nebo nejsou. Zopakoval, že ve věci podle něj bylo prováděno nezákonné místní šetření, neboť oslovené třetí osoby měly být osloveny výzvou. Nesouhlasil s tím, že když se občan nepodvolí vůli správního orgánu, ke zkrácení práva nedošlo. Pokud místní šetření vyplynula naprázdno, neznamená to, že nebyla nezákonná.
13. Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání odkázala na písemné vyjádření k žalobě s tím, že žalobu nadále považovala za nedůvodnou. Doplnila, že daňová kontrola již skončila. K navrhovanému důkazu čestným prohlášením V. D. popsala, že paní D. se ozvala sama, přičemž jí bylo řečeno jen to, že potřebují smlouvu. Pak jí kontaktovali dne 27. 8., hovor trval jen 37 sekund. Za tu dobu nešlo stihnout nic z toho, co se v čestném prohlášení tvrdí. Dne 28. 8. ji kontaktovali znovu, hovor trval přes tři minuty a paní D. mluvila sama bez vyzvání. Druhý hovor je zaznamenán v úředním záznamu. Nedošlo tedy k tomu, co je popsáno v prohlášení. Uzavřela, že žalobce měl všechny písemnosti k dispozici, protože pravidelně nahlížel do spisu.
14. V souladu s § 52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “), soud provedl žalobcem navrhované dokazování čestným prohlášením V. D. ze dne 2. 4. 2026 a žalovaným předloženým výpisem odchozích hovorů.
15. V souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. soud pro nadbytečnost zamítl návrh žalobce na provedení dokazování výslechem V. D. a opatřením si čísel a výpisu od operátora.
Posouzení věci soudem
16. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem soud posoudil podle části třetí hlavy druhé třetího dílu s. ř. s. s. ř. s. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se podle § 82 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, domáhat ochrany proti takovému zásahu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Podle § 87 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. platí, že soud o této žalobě rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; pokud soud rozhoduje pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Podle § 87 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. platí, že soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem. Žalovaným je pak podle § 83 s. ř. s. s. ř. s. správní orgán, který podle žalobního tvrzení zásah provedl.
17. Soud poukazuje na to, že zásahová žaloba není univerzálním prostředkem ochrany proti jakémukoli úkonu správního orgánu, který se žalobci nelíbí. Právě naopak, je subsidiárním prostředkem ochrany, a to buď vůči právním prostředkům dostupným u správních orgánů, nebo vůči jiným druhům žalob dostupným ve správním soudnictví. Jinak řečeno, zásahová žaloba plní roli pomocného prostředku ochrany a doplňku tam, kam ochrana žalobou proti rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. s. ř. s. nedosáhne (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 -98, publ. pod č. 2206/2011 Sb. NSS).
18. Z předloženého daňového spisu soud ověřil, že žalovaný skutečně v průběhu kontroly vydal nejprve dne 21. 1. 2025 výzvu k prokázání skutečností ke kontrole daně z příjmů fyzických osob a později, dne 16. 10. 2025, výzvu k prokázání skutečností ke kontrole DPH. Žalobce namítal, že druhá výzva ve své převážné části, konkrétně bodech 2 až 7, vycházela ze stejných skutkových zjištění jako výzva předchozí, aniž jej žalovaný alespoň v odůvodnění této výzvy seznámil s hodnocením jeho odpovědi na první výzvu. K tomu soud uvádí, že žalobce nijak nespecifikoval ona stejná skutková zjištění, která měly obsahovat obě výzvy. Není přitom rolí soudu, aby za žalobce domýšlel, jaké skutečnosti měl na mysli a v desítkách stran dlouhých dokumentech je za něj dohledával. I kdyby tomu tak bylo – a sám žalovaný to připouští – samo o sobě to rozhodně nijak nenasvědčuje nezákonnému postupu žalovaného.
19. Zejména však soud při posouzení námitky vycházel z toho, že není pravdivé tvrzení žalobce o tom, že se žalovaný v odůvodnění druhé výzvy nijak nezabýval podáním, které mu žalobce v reakci na první výzvu adresoval. V druhé výzvě totiž bylo s odpovědí žalobce na první výzvu opakovaně pracováno, její obsah byl na příslušných místech shrnut a bylo na něj žalovaným reagováno. Žalovaný tedy žalobci v rozporu s jeho žalobním tvrzením vysvětlil, proč nepovažoval odpověď za dostatečnou a podloženou důkazy neboli proč v době vydaní výzvy nepovažoval rozhodné skutečnosti ze strany žalobce za prokázané (viz odůvodnění bodu 1, 2, 3 4 a 6 druhé výzvy).
20. Soud v případě této námitky uzavřel, že pokud žalovaný v konkrétním případě, ve kterém se daňová kontrola týká dvou různých daní, zvolil výše popsaný postup a vydal dvě různé výzvy k prokázání skutečností, nepostupoval v rozporu s žádným právním předpisem ani zásadami daňového řízení. Nebylo tak ani zjištěno, že by žalovaný postupoval jakkoli neúčelně.
21. Jde-li o postup žalovaného při provádění místních šetření dne 14. 8. 2025, soud v prvé řadě nahlédnutím do vyhledávací části spisu ověřil tvrzení žalovaného, že úřední záznam ze dne 12. 11. 2025, č. j. 2088998/25/2514-60561-507982, je anonymizovanou verzí úředního záznamu ze dne 20. 8. 2025, č. j. 1780168/25/2514-60561-508667, což je uvedeno i přímo v anonymizované verzi. Z tohoto úředního záznamu vyplynulo, že žalobce žalovanému navzdory výzvě odmítl předložit nájemní nebo podnájemní smlouvy, na základě kterých by bylo možné ověřit, že žalobce do výnosů zahrnul správnou výši částek za pronájem a energie. Na účetních záznamech byla uvedena pouze jména a příjmení nájemníků bez bližší identifikace. Žalovaný z vlastní činnosti zjistil osobní údaje některých nájemníků a jejich aktuální adresy v obci X a rozhodl se je kontaktovat v rámci místního šetření; u ostatních se pokusil o kontakt na původních adresách z období nájmu v roce 2021. Pověřené úřední osoby však žádného z nájemníků nezastihly, a nezískaly tedy ani žádné podklady. Do poštovních schránek označených alespoň příjmením konkrétního nájemníka proto vložily pozvánku k jednání na ÚzP v Teplicich na den 21. 8. 2025 s požadavkem na doložení nájemních smluv uzavřených s žalobcem v roce 2021.
22. Z uvedeného shrnutí je zřejmé, že žalobce nebyl postupem žalovaného nijak zkrácen na svých právech, neboť žádné dokazování při místních šetřeních neproběhlo a rovněž nebyly ani opatřeny žádné důkazy.
23. Do práv žalobce nebylo jakkoli přímo zasaženo tím, že žalovaný při místních šetřeních vložil do schránek nájemníků pozvánky k jednání na pracovišti žalovaného a pozval je k jednání a dále tím, že žalovaný při snaze o získání nájemních smluv nevydal výzvu dle § 93 odst. 4 daňového řádu. Žalobce údajnou újmu na své straně rovněž nijak nerozvedl. Soud proto stran těchto povšechných tvrzení konstatuje, že koncepce správního soudnictví je postavena na tom, že zásadně každý je oprávněn u soudu hájit svá, nikoli cizí veřejná subjektivní práva. Požadavek na přímé zkrácení práv žalobce výslovně požaduje zákon v § 82 s. ř. s. s. ř. s.
24. Pouhou úvahu žalobce o možném dalším záměru a s ním spojeným pochybením žalovaného, které se však nestalo (zde nepřizvání žalobce k ústním jednáním, která neproběhla), se soud z povahy věci vůbec zabývat nemůže.
25. Při jednání soud na návrh žalobce provedl dokazování listino u nazvanou čestné prohlášení ze dne 2. 4. 2026, které měla učinit V. D., narozená dne X, bytem X. Z předloženého daňového spisu je soudu známo, že osoba tohoto jména měla být jedním z nájemníků, které se dne 14. 8. 2025 pokoušel žalovaný zastihnout v rámci místních šetření. Bližší údaje o nájemnících žalobce ze spisu nevyplývají a listin listina čestného prohlášení není opatřena ověřeným podpisem. Nelze tedy potvrdit, že toto prohlášení skutečně učinila právě V. D. a ani že jde právě o tu V. D., které v daném období měla být nájemnicí žalobce.
26. Osoba, která prohlášení podepsala, v něm uvedla, že dne 24. 8. 2025 byla telefonicky kontaktována pracovnicí Finančního úřadu v Teplicích, která se jí dotazovala na okolnosti nájemního vztahu z roku 2021 mezi ní a žalobcem, na uzavřenou nájemní smlouvu, výši nájmu a platby a žádala jí, aby se osobně dostavila na úřad a podepsala nějaké prohlášení. Prohlašující osoba měla odpovědět, že nemá čas a že z důvodu stěhování veškeré doklady vyhodila. Prohlásila, že nájem hradila pravidelně v souladu se smlouvou někdy hotově, někdy bankou.
27. V tomto směru soud uzavírá, že i kdyby skutečně šlo o vyjádření bývalé nájemnice žalobce, především z něj vyplývá, že tato osoba nedisponovala ničím, co by mohlo správci daně posloužit jako podklad pro dokazování – zejména ne nájemní smlouvou. Žalovaný se tedy nemohl dopustit naznačované manipulace s důkazy, neboť žádný důkaz nezískal. Z tohoto důvodu soud považoval za nadbytečné provádět dokazování výslechem V. D.
28. Za okolností vyplynuvších z předloženého čestného prohlášení by bylo zcela namístě o tomto sdělení dotazované osoby učinit úřední záznam do spisu, což se ostatně v případě sdělení V. D. stalo. V úředním záznamu ze dne 2. 9. 2025, č. j. 1827874/25/2514-60561-508667, je totiž uvedeno, že z nájemníků, jimž byla do schránky vložena pozvánka, žalovaného kontaktovala právě V. D., a to dne 18. 8. 2025 v 13:20 h. Zaznamenáno zde je dále to, že „dne 28.08.2025 v 14:50 h. úřední osoba telefonicky kontaktovala paní D., která ji sdělila, že bohužel nic nenalezla ve své domácnosti na adrese svého bydliště, ale že se pokusí ještě dohledat požadované listin y v domácnosti své matky na adrese, kde má stále hlášený trvalý pobyt a pokud se do 01.09.2025 neozve, znamená to, že listin y požadované správcem daně nedohledala. Do sepsání tohoto úředního záznamu, tj. do 02.09.2025 paní D. požadované listin y nedoložila.“
29. Z tohoto důvodu soud považoval za nadbytečné provádět dokazování opatřením si čísel a výpisu od operátora. Výpis odchozích hovorů, který předložil žalovaný a jímž byl důkaz proveden, potvrzuje v úředním záznamu uvedený hovor ze dne 28. 8. S ohledem na výše uvedené to však nic nemění na tom, že o namítaný hovor mezi paní D. a žalovaným byl řádně zaznamenán a že další prokazování v tomto směru by bylo nadbytečné.
30. Podle § 80 odst. 1 daňového řádu správce daně může provádět místní šetření. V rámci tohoto postupu správce daně zejména vyhledává důkazní prostředky a provádí ohledání u daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na správě daní, jakož i na místě, kde je to vzhledem k účelu místního šetření nejvhodnější. Podle § 80 odst. 3 daňového řádu sepíše správce daně o průběhu místního šetření podle povahy šetření protokol nebo úřední záznam.
31. Podle § 60 odst. 1 daňového řádu platí, že o ústních podáních a jednáních při správě daní sepíše správce daně protokol.
32. Podle § 63 odst. 1 daňového řádu platí, že o důležitých úkonech při správě daní, které nejsou součástí protokolu, sepíše správce daně úřední záznam, ve kterém zachytí skutečnosti, které mají vztah ke správě daní, zjištěné zejména z ústních sdělení, oznámení, poznámek, obsahů telefonických hovorů a jiných spisových materiálů.
33. Z úředního záznamu ze dne 10. 12. 2025, č. j. 2199455/25/2514-60561-507982, soud zjistil, že předmětem místního šetření bylo ověření výměny a montáže oken fakturovaných dodavatelem žalobci na budově na adrese X, přičemž ověřeny byly rozměry oken, změna materiálu a změna výplně oken, a pořízeny byly rovněž jejich fotografie. Přítomni byli kromě úředních osob i zaměstnankyně žalobce a zástupce žalobce Ing. Matějka, který měl podle záznamu požadovat sepsání protokolu, což bylo odmítnuto úřední osobou s tím, že „nemá číslo jednací potřebné pro identifikaci protokolu, protože se rozhodla o tomto místním šetření sepsat úřední záznam“. Úřední osoba nabídla Ing. Matějkovi, že úřední záznam o tomto místním šetření doručí do jeho datové schránky, s čímž Ing. Matějka souhlasil.
34. Z povahy popsaného postupu shodně tak, jak vyplývá z úředního záznamu i jak je popsal žalobce, je zřejmé, že jeho podstatou a účelem bylo ohledání a ověření fyzikálních vlastností oken v budově a pořízení fotodokumentace, nikoli jednání se žalobcem, resp. jeho zástupci či svědky. I v tomto případě bylo namístě o provedeném místním šetřená vyhotovit úřední záznam, což se opět stalo.
35. K žalobcově námitce o nutnosti pořízení protokolu soud uvádí, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že smyslem protokolace je zachytit ústní jednání, jak skutečně proběhlo. Soud dozajista nerozporuje, že při ohledávání budovy a oken velmi pravděpodobně došlo ke komunikaci mezi žalovaným a zástupcem žalobce a možná i stávajícími obyvateli bytových jednotek, ve kterých byla okna umístěna. Z povahy věci se však nabízí (a není ani tvrzeno něco jiného), že šlo nejspíše o komunikaci ohledně navigace a koordinace pohybu úředních osob po budově. Taková komunikace sama o sobě neznamená, že mezi nimi na místě proběhlo ústní jednání, jehož obsah musel být protokolován. Ničemu takovému nenapovídá ani charakter prováděného místního šetření, obsah úředního záznamu a dokonce ani tvrzení žalobce, který netvrdil existenci jakéhokoli ústního jednání, u kterého by byl poškozen v důsledku nezachycení jeho obsahu v protokolu. Možnost vyjádřit se k provedenému místnímu šetření i přímo k obsahu úředního záznamu měl, neboť úřední záznam mu byl zaslán. Ve spise však soud nedohledal, že by ji využil, a námitky proti jeho obsahu (nebo konkrétnímu chybějícímu obsahu) nevznesl ani v žalobě.
36. Soud proto uzavírá, že žalobce se v žalobě poukazy na údajná procesní pochybení žalovaného pokoušel znevěrohodnit úplnost a obsah spisu a napadnout použitelnost některých podkladů při dokazování. Dotčení svých práv přitom dovozoval z tvrzení, která se ukázala být nepravdivá (obsah druhé výzvy, chybějící záznam o jednání s V. D.), neúplná (vyhotovení úředního záznamu o místních šetřeních až dne 12. 11. 2025) a mylná (opatření důkazů při místních šetřeních dne 14. 8. 2025), nebo se dokonce vůbec netýkala jeho, ale třetích osob – nájemníků.
37. K tomu soud připomíná, že ochrana poskytovaná zásahovou žalobou v rámci daňové kontroly je subsidiární povahy a může úspěšně směřovat jen proti takovým úkonům či postupům správce daně, které mají samy o sobě zcela zásadní dopad do právní sféry daňového subjektu, a současně není spravedlivé a ústavně konformní požadovat po žalobci, aby s obranou proti takovýmto úkonům vyčkal až na žalobu směřující proti rozhodnutí o daňové povinnosti samotné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 10 Afs 304/2019 -39, publ. pod č. 3974/2020 Sb. NSS).
38. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014 -55, publ. pod č. 3566/2017 Sb. NSS, potvrdil, že pomocí zásahové žaloby „… nelze docílit ‚předstižného‘ posouzení zákonnosti takových jednotlivých procesních úkonů správce daně, které samy o sobě nemají povahu zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. s. ř. s. , ale jejichž zákonnost může mít význam při posuzování zákonnosti případného rozhodnutí, jímž by na základě zjištění z daňové kontroly byla stanovena daň“. Extenzivní výklad pojmu zásah by umožnil rozložit daňové řízení na nespočetnou řadu individuálních zásahů, které by mohl daňový subjekt napadnout nespočtem zásahových žalob. Zásahová žaloba však nemá „štěpit“ jednotlivé úkony správního či daňového řízení do desítek či stovek různých zásahů. Samostatný přezkum takových úkonů ve správním soudnictví by snadno mohl nepřiměřeně prodloužit, ba dokonce v některých případech i zhatit cestu ke konečnému rozhodnutí o věci (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2009, č. j. 8 Aps 6/2007 -256, ze dne 17. 1. 2018, č. j. 9 Afs 85/2016 -51, nebo ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 As 292/2019 -29).
39. V rozsudku ze dne 29. 1. 2020, č. j. 10 Afs 304/2019 -39, publ. pod č. 3974/2020 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud shrnul, že „…je třeba odlišit na jedné straně procesní úkony správního orgánu, jejichž účinek se může (mimo samotný průběh řízení) ve sféře účastníka projevit jen v souvislosti s výsledným rozhodnutím, a naproti tomu na straně druhé procesní úkony či opomenutí správního orgánu, ‚jejichž důsledek se neprojeví nutně v podobě výsledného rozhodnutí, ale které jsou způsobilé účastníka zasáhnout samy i jinak než prostřednictvím takového rozhodnutí‘ (nález [Ústavního soudu] ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 2383/19 , ZCZ, body 32 a 33). Jen proti posléze uvedené skupině lze připustit zásahovou žalobu. Naproti tomu proti procesním úkonům správního orgánu, které nemohou dotčenou osobu zasáhnout samostatně, ale až v návaznosti na výsledné správní rozhodnutí, je soudní ochrana poskytována až prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (viz shodně nález [Ústavního soudu sp. zn.] III. ÚS 2383/19 , bod 35).“
40. V souladu s uvedenou judikaturou soud uzavřel, že zákonnost napadených úkonů či postupů žalovaného nebyla zpochybněna.
41. Žalobu soud z výše uvedených důvodů vyhodnotil v rámci uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
42. Soud s ohledem na vývoj věci v průběhu řízení před soudem dodává, že v současné době byla daňová kontrola již ukončena a řízení se má nacházet v odvolací fázi. Závěry, které daňové orgány na základě provedeného dokazování učinily nebo případně ještě učiní, tedy žalobce bude mít příležitost rozporovat, neboť proti finálnímu rozhodnutí bude mít možnost podat žalobu podle § 65 s. ř. s. s. ř. s.
43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, a ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Ústí nad Labem 31. srpna 2026
JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.