Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1584/2026

20 Cdo 1584/2026-1084

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných A) A. A. B., B)M. T. J. T., C)R. K. E. T., všichni zastoupeni Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem sídlem Na Florenci 2116/5, 110 00 Praha 1, proti povinným 1)D. T., zastoupený JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze, Lazarská č. 13/8, 2) P. A. T., zastoupený Mgr. Lucií Vožehovou, advokátkou se sídlem v Praze, Lazarská č. 13/8, o návrhu oprávněných na uznání cizozemských rozhodnutí, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2026, č. j. 18 Co 301, 394/2025-942, takto:

I. Dovolání oprávněných se odmítá.

II. Oprávnění jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1 936 Kč povinnému 1) k rukám právní zástupkyně JUDr. Aleny Bányaiové, CSc., a náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1 936 Kč povinnému 2) k rukám právní zástupkyně Mgr. Lucie Vožehové, vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. ledna 2023, č. j. -88, rozhodl o uznání Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria, Australské společenství, ze dne 20. prosince 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009 (dále též jen „Příkaz z 20. prosince 2018 o 5 výrocích“), a Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria, Australské společenství, ze dne 25. května 2021, sp. zn. S CI 2009 07819 (dále též jen „Příkaz z 25. května 2021“), společně dále též jen „předmětné australské příkazy“ nebo „předmětná cizí rozhodnutí“, na území České republiky. K odvolání povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. května 2023, č. j. -387, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně náležitě neobjasnil, zda v řízení o uznání předmětných australských příkazů není dána překážka litispendence, jelikož oprávnění již dne 3. ledna 2022 zahájili řízení o uznání Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20. prosince 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009 (dále též jen „Příkaz ze dne 20. prosince 2018 o 13 výrocích“), rozhodnutí Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. května 2021, sp. zn. [2021] HCA 15 (M111/2020), a příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. srpna 2021, sp. zn. S CI 7819 r. 2009), která jsou označena stejnými identifikátory jako předmětné australské příkazy.

Po vrácení věci odvolacím soudem Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 28. června 2023, č. j. -438, výrokem I. zastavil řízení o uznání předmětných australských příkazů, výrokem II. zastavil exekuční řízení, výrokem III. rozhodl o vrácení soudního poplatku oprávněným a výroky IV. a V. rozhodl, že soudní exekutor ani žádný z účastníků nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud konstatoval, že návrh na uznání předmětných australských příkazů a zahájení exekučního řízení byl podán dne 12. prosince 2022, avšak u zdejšího soudu je od 3. ledna 2022 pod sp. zn. vedeno exekuční řízení na základě stejných exekučních titulů a v jeho rámci probíhá i řízení o uznání stejných cizích rozhodnutí jako v projednávané věci. Uvedené zakládá překážku litispendence, a je proto dán důvod pro zastavení řízení o uznání předmětných australských příkazů a rovněž pro zastavení exekučního řízení z důvodu absence vykonatelného exekučního titulu.

K odvolání oprávněných a povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2023, č. j. -458, výrokem I. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení řízení o uznání předmětných cizích rozhodnutí a výrokem II. zrušil výroky o zastavení exekučního řízení a o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně zastavení řízení o uznání předmětných australských příkazů a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2021, č. j. -71, podle kterého není možné uznávat cizí rozhodnutí opakovaně vždy pro konkrétní účel ve vztahu k jednotlivým osobám nebo pro konkrétní výrok daného rozhodnutí. Podle odvolacího soudu různé australské soudy vydaly v jediném řízení vícero výroků rozhodnutí proti všem, či jen některým žalovaným – povinným, přičemž tyto výroky nelze u českých soudů samostatně uznávat v různých řízeních, protože je třeba přiznat zásadní důležitost identifikaci rozhodnutí (tedy jednacímu číslu, případně spisové značce ve spojení s datem vydání rozhodnutí), v důsledku čehož různé výroky neznamenají různá soudní rozhodnutí, ale rozhodnutí vydaná v jedné a téže věci, o níž lze vést jen jediné uznávací řízení.

K dovolání oprávněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. května 2024, č. j. -557, usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení s tím, že bez znalosti australské právní úpravy nelze najisto uzavřít, zda k uznání předložené předmětné australské příkazy představují samostatně uznatelná rozhodnutí ve smyslu , o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZMPS“), či nikoli.

Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 18. července 2025, č. j. -842, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2025, č. j. -903, zamítl návrh na uznání předmětných australských příkazů na území České republiky a uložil oprávněným povinnost zaplatit povinným náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že povinným nebylo žádné z předmětných cizích rozhodnutí doručeno ve lhůtě 28 dní od jeho vydání, což podle australské právní úpravy znamená, že nedošlo k řádnému a včasnému doručení. Za situace, kdy povinným svědčila možnost podat odvolání proti předmětným rozhodnutím (jak vyplývá z čl. 14A až 14C australského zákona o Nejvyšším soudu z r. 1986), avšak povinným nebyly Příkazy řádně a včas doručeny a povinní nebyli poučeni o tom, že jim rozhodnutí nebude doručeno, pokud neprojeví úmysl vystoupit před soudem, a že lhůta k podání žádosti o povolení odvolání běží od vydání rozhodnutí, lze mít za tom, že postupem australských soudů byla povinným odňata možnost řádně se účastnit řízení ve smyslu § 64 písm. c) ZMPS. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021, sp. zn. 1852/2020, podle kterého nedostatek poučení o nedoručení rozsudku pro zmeškání a o odvolání proti němu brání tomu, aby se účastník mohl řízení řádně účastnit, dovodil, že uvedený postup australských soudů vytváří překážku pro uznání předmětných cizích rozhodnutí na území České republiky.

K odvolání oprávněných odvolací soud rozsudkem ze dne 4. února 2026, č. j. 18 Co 301, 394/2025-942, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K námitkám odvolatelů, podle kterých byla předmětná rozhodnutí doručena povinným prostřednictvím emailu, uvedl, že ani v současné době nelze považovat doručování prostou emailovou zprávou za doručení do vlastních rukou adresáta, jelikož nelze zaručit, že se písemnost dostala do dispozice konkrétní osoby. Zdůraznil nutnost poměřovat postup australských soudů při doručování minimálními standardy spravedlivého procesu tak, jak plyne z § 64 písm. c) ZMPS. Účastník totiž musí být o následcích své nečinnosti či při vědomém ignorování soudu řádně poučen tak, aby v konkrétním stadiu řízení věděl, jaké důsledky bude jeho procesní taktika mít. Uvedené poučení se však povinným ze strany australské soudní moci ve fázi možného opravného řízení proti vydanému rozhodnutí, jež má být uznáno, nedostalo, následkem čehož nebyl dodržen minimální standard spravedlivého zacházení s účastníky, přičemž z uvedeného pohledu je irelevantní, že povinní v rámci australského řízení zvolili procesní taktiku spočívající ve vyhýbání se řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadli oprávnění dovoláním, jehož přípustnost shledávali v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které dosud dovolacím soudem nebyly (komplexně) řešeny, a to:

1) „Zda pokud účastník nebude cizozemským soudem výslovně poučen, že v případě jeho procesní pasivity mu cizozemské rozhodnutí nebude doručováno, přičemž lhůta k podání opravného prostředku proti rozhodnutí poběží od vydání cizozemského rozhodnutí, může tato skutečnost (z pohledu českých minimálních procesních standardů) zakládat překážku uznání cizozemského rozhodnutí pro odnětí účastníkovi možnosti řádně se účastnit řízení podle § 64 písm. c) ZMPS, pokud je v českém řízení prokázáno, že (i) účastník měl vědomost o cizozemském řízení, (ii) účastník se jej mohl účastnit, (iii) účastník byl poučen o tom, že mu soudní písemnosti ani samotné rozhodnutí cizozemského soudu ve věci nebudou doručeny, pokud v tomto cizozemském řízení nevyjádří úmysl svá práva bránit, ale (iv) tento účastník i přes to zůstal po celou dobu cizozemského řízení vědomě a záměrně nečinný a aktivně se tomuto řízení vyhýbal“.2) „Zda lze uzavřít, že účastník měl k dispozici opravný prostředek proti cizozemskému rozhodnutí, jestliže pro svou předchozí záměrnou procesní pasivitu v cizozemském řízení nebyl oprávněn podat opravný prostředek bez dalšího, ale nejprve musel učinit procesní úkon, jehož povolení či nepovolení záleželo čistě na diskreci cizozemského soudu“.3) „Zda cizozemské rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má natolik akcesorickou povahu k cizozemskému meritornímu rozhodnutí, že při neuznání meritorního rozhodnutí musí být bez dalšího odepřeno také uznání rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ačkoliv jde o samostatný nárok vzniklý na základě výsledku cizozemského řízení“.

Napadené usnesení závisí podle dovolatelů i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 13. srpna 2020, sp. zn. , a ze dne 16. listopadu 2022, sp. zn. ) i Ústavního soudu (nález ze dne 12. června 2012, sp. zn. ):

4) Zda „český soud může poučení poskytnuté účastníkovi ze strany cizozemského soudu označit za nedostatečné a dovozovat z něho, že účastník pro případ vědomé a záměrné procesní pasivity nebyl poučen, že mu pak cizozemské rozhodnutí nebude doručováno, ačkoli tento závěr je v příkrém rozporu s textem poučení cizozemského soudu.

Dovolatel má za to, že odvolací soud i soud I. stupně své závěry opřely toliko o závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025, č. j. -1067, který výlučně vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021, sp. zn. , které je však pro řešení projednávané věci zcela nepřiléhavé, jelikož neobsahuje přesné znění údajně nedostatečného poučení povinného, za jakých okolností mu nebude doručován rozsudek pro zmeškání. Bez této znalosti nelze posoudit, zda bylo tamní poučení srovnatelné s tím, které se dostalo povinným v projednávané věci, nadto předmětná cizí rozhodnutí nejsou rozsudky pro zmeškání. Žalobní předvolání doručené povinným přitom obsahovalo jasné (a) vyrozumění o zahájení australského řízení, (b) poučení o povinnosti oznámit úmysl povinných vystoupit před australským soudem, a zároveň také (c) poučení o následcích neučinění tohoto oznámení, navzdory tomu zůstali povinní v rámci australského řízení zcela nečinní.

Oprávnění poukázali na to, že ani v ustálené praxi Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva není vyžadováno, aby byli účastníci řízení výslovně poučováni o všech svých procesních právech a důsledcích jejich kroků, ale aby pro ně byly důsledky jejich procesních kroků předvídatelné. Povinní nebyli formálně účastníky australského řízení proto, že by australské soudy nedbaly o ochranu jejich procesních práv, ale výlučně proto, že se vědomě rozhodli svého postavení účastníků řízení vzdát a nevyužít je, což byla jimi záměrně zvolená procesní taktika. Zároveň oprávnění vyjádřili přesvědčení, že i kdyby povinní nebyli dostatečně poučeni o důsledcích svého rozhodnutí neúčastnit se australského řízení, nebyli si vědomi vydání australských rozhodnutí a mohli podat v australském řízení opravný prostředek, nejsou tyto okolnosti dostatečné k tomu, aby české soudy upřednostnily práva povinných před právy oprávněných na nucené uspokojení jejich pravomocně přiznané pohledávky, kterou povinní odmítli uspokojit dobrovolně. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud změnil výrok I. napadeného rozsudku tak, že se předmětná cizí rozhodnutí uznávají na území České republiky, případně aby zrušil výrok I. napadeného rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.

Povinní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání není přípustné, neboť předložené dovolací otázky nejsou otázkami neřešenými, když zcela korespondují s otázkami řešenými v souvisejících řízeních před Nejvyšším a Ústavním soudem, s jejichž závěry se povinní ztotožňují. Uvedli, že v předvolání byli informováni toliko o tom, že nepodání oznámení o úmyslu vystoupit před soudem ve stanovené lhůtě může (bez dalšího vyrozumění) znamenat vydání kontumačního rozsudku v neprospěch povinných. Nevyplývalo z něj, že by povinní neměli být vyrozuměni o tom, že rozsudek již byl vydán, a že tedy existuje rozhodnutí ukládající jim povinnost, v situaci, kdy povinným svědčil opravný prostředek proti předmětným rozhodnutím. Poukázali rovněž na to, že jim nebylo doručeno ani jedno předvolání k jednání australského soudu, což je dalším důvodem pro odmítnutí uznání. Dále mají za to, že byla-li jim odňata možnost účastnit se australského řízení, je vyloučeno, aby za takové situace mohlo dojít k samostatnému uznání výroku o pouhém vyčíslení nákladů tohoto australského řízení. Navrhli, aby dovolací soud dovolání oprávněných odmítl, případně zamítl, a přiznal povinným náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 ), dále jen „ “, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. května 2018, sp. zn. , vysvětlil, že nedoručení rozsudku pro zmeškání povinnému nevede automaticky k závěru, že rozsudek nelze uznat, tj. že doručení představuje skutečnost, na které lze bezpodmínečně trvat. Rozhodující je procesněprávní úprava státu, v němž byl rozsudek vydán. Jestliže podle této procesní úpravy není proti tzv. kontumačnímu rozsudku přípustný žádný opravný prostředek, jehož podání je odvislé od doručení daného rozsudku (typicky z hlediska počítání běhu lhůty pro uplatnění opravného prostředku), nelze uvažovat o tom, že by nedoručením takového rozsudku byl žalovaný omezen v další účasti na řízení, neboť jeho vydáním je řízení skončeno a dále již nemůže pokračovat. Teprve na základě posouzení procesněprávní úpravy státu, v němž byl rozsudek vydán, lze dovodit, zda soud cizího státu postupoval v souladu s touto úpravou a zda nedoručení rozsudku pro zmeškání, počítá-li právní úprava s takovou možností, vede k porušení práva účastníka řádně se zúčastnit řízení ve smyslu , o mezinárodním právu soukromém, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „z. m. p. s.“).

V usnesení ze dne 27. dubna 2021, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že nedostatek poučení o nedoručení rozsudku pro zmeškání a o odvolání proti němu brání tomu, aby se účastník mohl řízení řádně účastnit ve smyslu § 64 písm. c) z. m. p. s. Základem pro citovanou právní větu bylo zjištění, že Nejvyšší soud státu Arizona, Spojené státy americké, vydal v roce 2011 rozsudek pro zmeškání, proti němuž bylo možné podat odvolání ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho vydání, aniž by rozsudek pro zmeškání musel být doručován procesní straně, která se dopustila porušení procesních pravidel tím, že se nedostavila k jednání soudu a zůstala nečinná. Povinný v judikované věci nebyl poučen o tom, že mu rozsudek pro zmeškání nebude doručován v případě, že se nedostaví ve lhůtě 30 dnů od doručení předvolání a nebude se „obhajovat“, stejně tak nebyl poučen o tom, že lhůta k podání odvolání běží od vydání rozsudku, což dovolací soud považoval za zásadní odlišnou praxi (amerického) soudu bránící tomu, aby se účastník mohl řízení řádně účastnit a odporující představám o minimálním standardu zacházení s účastníky řízení (srov. KUČERA, Zdeněk, TICHÝ, Luboš. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: komentář. 1. vydání. Praha: Panorama, 1989, s. 310–311, VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 438); rozsudek amerického soudu proto neuznal.

V usnesení ze dne 27. května 2025, sp. zn. , ve věci shodných účastníků řízení, Nejvyšší soud konstatoval, že podání žádosti o povolení odvolání a samotné odvolání nebylo vázáno na doručení rozhodnutí, neboť lhůta k podání žádosti o povolení odvolání (v délce 28 dnů) běžela od vydání rozhodnutí, takže účastník se musel dozvědět, že bylo rozhodnuto, aby mohl žádost o povolení odvolání vůbec podat. Jde proto o situaci obdobnou případu ve věci pod sp. zn. , jelikož povinným rozhodnutí nebylo doručeno, nebyli vyrozuměni o vydání rozhodnutí ani poučeni o tom, že jim rozhodnutí nebude doručeno, pokud neučiní úmysl vystoupit před soudem, přičemž lhůta k podání žádosti o povolení odvolání běžela od vydání rozhodnutí a možnost podat odvolání povinným zásadně svědčila, nedošlo proto k naplnění minimálních standardů pro zacházení s účastníky řízení.

Uvedené usnesení Nejvyššího soudu napadli oprávnění ústavní stížností, jejímž předmětem (podle nich) byly prakticky všechny otázky, na kterých je založen i napadený rozsudek v této věci. Ústavní soud usnesením ze dne 15. dubna 2026, sp. zn. , ústavní stížnost odmítl. Podle Ústavního soudu není (oproti tvrzení oprávněných) dána žádná relevantní překážka, která by bránila uplatnění závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. i v poměrech projednávaných australských příkazů. Za nepřiléhavou označil námitku, podle které nedostatek poučení o následcích rozsudku pro zmeškání nemá přímou souvislost s výzvou stěžovatele k bránění svých práv. Legitimita rozsudku pro zmeškání totiž velkou měrou spočívá v tom, že žalovaný předem ví o následcích, které mu při jeho pasivitě hrozí. Nemusí-li o těchto následcích vědět a podle cizozemské právní úpravy se v případě nedostavení se k jednání může proti rozsudku pro zmeškání jen obtížně bránit, neboť se mu ani nedoručuje, představuje závěr Nejvyššího soudu o nenaplnění podmínky uznání takového rozhodnutí podle § 64 písm. c) z. m. p. s. přesvědčivý a odůvodněný následek takové zvláštní situace.

Z výše podaného vyplývá, že dovolatelům nelze přisvědčit v názoru, že dovolací otázky 1), 2) a 4) představují otázky v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (potažmo Ústavního soudu) dosud neřešené. Dovolací soud se ztotožňuje s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí, a považuje za vhodné zdůraznit, že není podstatné, zda oprávnění měli právní nárok na vyřízení opravného prostředku či nikoli, ale zda měli i při neúčasti v řízení možnost ucházet se o přezkum konečného rozhodnutí. Nedostalo-li se povinným dostatečného poučení o vydání, doručení a o následcích rozsudku pro zmeškání, jakož i o možnosti podat odvolání proti němu, nedošlo v řízení před australskými soudy k naplnění minimálních standardů zacházení s účastníky řízení. V této souvislosti přitom není relevantní, zda se povinní řízení záměrně vyhýbali či zda se mohli dozvědět o vydání konečného rozhodnutí jiným způsobem.

Ohledně otázky 3) se Nejvyšší soud přiklání k závěru dovolacího soudu, že na výrok o nákladech řízení před australskými soudy se vztahuje jednak výše uvedený důvod pro neuznání a dále skutečnost, že se jedná výrok akcesorické povahy. Nelze-li uznat příkaz o hmotněprávních povinnostech, nelze tudíž uznat ani příkaz o procesních povinnostech o nákladech řízení, které vyplynuly z výsledků řízení o hmotněprávních nárocích.

Nejvyšší soud proto dovolání oprávněných podle odmítl.

Nákladový výrok se s odkazem na neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 10. 2026

JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu