Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

51 Ad 3/2024 - 43

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci

žalobce: P. Ž., narozen dne

bytem

zastoupený advokátem Mgr. Jiřím Mulačem

sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice

proti

žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje

sídlem Lannova 193/26, České Budějovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2024, č. ŘKŘ-5671/2024,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci, stručný obsah žaloby

1. Předmětem věci je posouzení, zda žalobci jako bývalému příslušníku Policie České republiky vznikl nárok na plnění podle , a , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „ “), v návaznosti na služební úraz utrpěný dne 5. 6. 2013. Rozhodující otázkou je, zda další neschopnost žalobce ke službě ode dne 5. 8. 2015 a následné dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby byly důsledkem tohoto služebního úrazu, či zda měly jinou zdravotní příčinu.

2. Krajský soud v této věci rozhoduje již počtvrté;

- poprvé žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. -26;

- tento rozsudek následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. -33, zrušil; současně zrušil i tehdy napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2017, č. j. ŘKŘ-11101/2017, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení;

- podruhé krajský soud rozhodoval rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č. j. -37, jímž rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2019, č. j. ŘKŘ-4914/2019, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení;

- kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. -36, zamítl;

- potřetí krajský soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. -28, rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2021, č. j. ŘKŘ-682/2021, zrušil a věc mu opět vrátil k dalšímu řízení;

- také proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud svým dosud posledním rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. -41, zamítl.

3. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je zčásti nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrné, v jakém znění byl na věc aplikován . Žalobce poukazuje na to, že odvolací řízení bylo zahájeno již v roce 2016 a že v mezidobí došlo k novelizacím , včetně ustanovení významných pro projednávanou věc. Podle žalobce proto mělo být z rozhodnutí zřejmé, jaké účinné znění zákona žalovaný použil.

4. Po této úvodní námitce se žalobce vrací k vývoji věci v čase a poukazuje na opakované rozhodování správních soudů. Další námitky formuluje až na straně 4 své žaloby.

5. Žalobce celkově namítá, že žalovaný ani po doplnění dokazování dostatečně nezjistil skutkový stav rozhodný pro posouzení příčinné souvislosti mezi služebním úrazem a další neschopností žalobce ke službě, resp. jeho dlouhodobým pozbytím zdravotní způsobilosti, a neodstranil nedostatky vytčené v předchozích rozsudcích správních soudů. Podle žalobce žalovaný ani napočtvrté nedostál povinnosti podle § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný podle něj objektivně a systematicky neporovnal rozporná skutková a odborná zjištění ani racionálně a srozumitelně nevysvětlil jejich vzájemný vztah. Žalobce v této souvislosti odkazuje rovněž na body 27 a 28 posledního rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -41, podle nichž musí správní orgán znalecký posudek samostatně hodnotit z hlediska jeho jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti a ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy.

6. Žalobce namítá, že žalovaný ani Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen „IPVZ“) přesvědčivě nevysvětlili vztah mezi předúrazovým onemocněním páteře a pozdější zdravotní nezpůsobilostí žalobce. Podle žalobce zůstává nevypořádán rozpor mezi závěrem doc. V., podle něhož dřívější obtíže diagnostikované v letech 1998 a 2000 odezněly, a závěrem IPVZ, který jejich přetrvávání označuje za obecnou příčinu pozdější nezpůsobilosti. Žalovaný se podle žalobce zejména nevypořádal se skutečností, že navzdory tomuto onemocnění (Scheuermannově chorobě) vykonával žalobce po dobu více než deseti let službu bez závažných obtíží s páteří a bez souvisejících služebních omezení. Žalobce poukazuje rovněž na rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2021, č. j. ŘKŘ-682/2021, v němž žalovaný sám uvedl, že žalobce měl za dobu služby úlevy vystaveny pouze v jediném případě a jinak službu vykonával bez omezení; v nyní napadeném rozhodnutí podle žalobce tento závěr již absentuje.

7. V návaznosti na to žalobce namítá, že žalovaný dostatečně neobjasnil, co bylo skutečným „spouštěčem“ páteřních obtíží od roku 2013 a jaký význam měl pro jejich rozvoj služební úraz. Nevypořádal tak podle žalobce otázku, zda služební úraz představoval důležitou, podstatnou a značnou příčinu následného zdravotního stavu ve smyslu bodu 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -36. Žalobce poukazuje rovněž na body 34 a 35 posledního rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -41, podle nichž měl žalovaný rozporná zjištění vzájemně porovnat a objasnit, co mohlo být spouštěčem jeho páteřních obtíží, do té doby patrně latentních, v intenzitě znemožňující další výkon služby.

8. Žalobce dále namítá, že žalovaný nedostatečně zohlednil poúrazový vývoj jeho zdravotního stavu. Poukazuje na to, že od služebního úrazu dne 5. 6. 2013 až do 8. 4. 2015 trvala jeho služební neschopnost, která byla spojována se služebním úrazem, přičemž také léčebné úkony prováděné v tomto období byly z lékařského hlediska hodnoceny jako odůvodněné. Tuto souvislost podle žalobce potvrzovali rovněž jeho ošetřující lékaři. I z tohoto důvodu měl žalovaný podle žalobce důsledně vysvětlit, proč se zdravotní obtíže projevily právě po služebním úrazu.

9. Žalobce v této souvislosti namítá, že žalovaný nekriticky převzal závěr IPVZ, podle něhož mohly být spouštěčem jeho obtíží psychické faktory, resp. jejich intenzita měla souviset s přeháněním subjektivně udávaných obtíží. Pro takový závěr však podle žalobce chybí dostatečný podklad ve správním spise. Poukazuje zejména na ojedinělou poznámku v lékařské zprávě ze dne 24. 2. 2014, která nebyla učiněna psychologem ani jiným specialistou v této oblasti, a na skutečnost, že jeho osobní složka neobsahuje žádný záznam o psychických obtížích. Závěr o psychické složce proto žalobce považuje za nepodložený a za prostředek, jímž IPVZ obešel rozpory mezi ostatními odbornými zjištěními.

10. Na tomto základě žalovaný podle žalobce tendenčně hodnotí rovněž protichůdné odborné podklady, zejména závěry doc. V. a vyjádření T. aC. o souvislosti původní služební neschopnosti se služebním úrazem. Žalobce má za to, že žalovaný se předem přiklonil k závěrům IPVZ a následně je pouze dodatečně odůvodňuje, aniž by všechny rozporné podklady objektivně porovnal a přesvědčivě vysvětlil, proč považuje právě závěry IPVZ za správné. Příčinná souvislost tak podle žalobce ani nyní nebyla postavena najisto a žalovaný nedostál závazným pokynům správních soudů.

II. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce

11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Žalovaný zdůraznil, že neuvedení konkrétního data, k němuž bylo aplikováno rozhodné znění , nemohlo způsobit nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť tím nebyla dotčena práva žalobce. Po posledním rozsudku Nejvyššího správního soudu postupoval v souladu se závazným právním názorem. Vyžádal si souhlas žalobce s nahlížením do zdravotnické dokumentace. Poté, co jej žalobce neposkytl, postupoval podle , o zdravotních službách (dále jen „ “) a zadal IPVZ doplněk č. 2 znaleckého posudku. Otázky položené IPVZ podle žalovaného směřovaly právě k objasnění předúrazového zdravotního stavu žalobce, k objektivizaci jeho obtíží, možného spouštěče obtíží po roce 2013 a příčinné souvislosti se služebním úrazem.

12. Žalovaný zdůraznil, že závěr IPVZ o psychogenní složce a nepoměru mezi subjektivními obtížemi žalobce a objektivními nálezy nebyl založen pouze na jedné lékařské zprávě. Odkázal zejména na zprávu ambulance bolesti ze dne 24. 2. 2014, rehabilitační zprávu ze dne 19. 6. 2014 a neurologická vyšetření ze dne 27. 3. 2015 a 28. 5. 2015. Podle žalovaného tyto podklady podporují závěr o nepoměru mezi subjektivně udávanými obtížemi a objektivními nálezy, jakož i o psychogenní spoluúčasti, hyperpatických projevech, ochranném programu a agravačních tendencích.

13. Žalovaný dále uvedl, že objektivní vyšetření neprokázala trvalé následky služebního úrazu. Poukázal na negativní výsledky EEG, EMG, MRI krční páteře a CT mozku. RTG hrudní páteře podle něj potvrdilo skoliózu, která byla přítomna již před služebním úrazem. Z toho žalovaný dovodil, že pozdější zdravotní stav žalobce nebyl v příčinné souvislosti se služebním úrazem, nýbrž s onemocněním páteře z obecných příčin.

14. K posudku V. žalovaný uvedl, že jej nepovažuje za přesvědčivější než závěry IPVZ. Podle žalovaného posudek V., nezohlednil některé relevantní rehabilitační zprávy a další zdravotnické podklady, nevypořádal se s diskrepancí mezi subjektivními obtížemi a objektivními nálezy ani s psychogenní složkou a závěr o přímé příčinné souvislosti dostatečně neodůvodnil.

15. Žalovaný uzavřel, že doplněné dokazování, zejména doplněk č. 2 znaleckého posudku IPVZ, nově založené lékařské podklady a osobní spis, potvrzuje závěr, že služební úraz odezněl bez následků a objektivně zjištěné zdravotní odchylky jsou posudkově nevýznamné a se služebním úrazem nesouvisejí. Dodal, že podklady týkající se rehabilitací, přijímacího řízení a podklady, z nichž IPVZ vycházel, byly do správního spisu doplněny a žalobci zaslány k seznámení. Výslech zpracovatele posudku IPVZ a zadání dalšího revizního znaleckého posudku žalovaný považoval za nadbytečné. Podle žalovaného nebyla prokázána příčinná ani časová souvislost mezi zdravotním stavem žalobce v roce 2015 a služebním úrazem ze dne 5. 6. 2013.

16. Žalobce v replice setrval na své žalobní argumentaci. Nad rámec žaloby odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2024, č. j. -53, z něhož podle svého názoru dovozuje, že není přípustné zpětně přehodnocovat zdravotní způsobilost při vstupní prohlídce v rozporu s legitimním očekáváním posuzované osoby. Žalobce má za to, že obdobná situace nastala i v jeho věci, neboť při vstupu do služebního poměru byl uznán zdravotně způsobilým a po dobu služby neměl důvod pochybovat o správnosti tohoto posouzení. Podle žalobce proto není přijatelné, aby žalovaný následně dovozoval jeho faktickou nezpůsobilost již v době přijetí do služby nebo z toho zpětně vyvozoval závěry v jeho neprospěch.

III. Rekapitulace věci

17. O věci bylo ve správním řízení i ve správním soudnictví rozhodováno opakovaně. Náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru rozhodnutím ze dne 26. 4. 2016, č. j. KRPC-76305-59/ČJ-2013-0200VO, nepřiznal žalobci náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu další neschopnosti ke službě od 5. 8. 2015. Dalším rozhodnutím z 12. 7. 2016, č. j. KRPC-49655-12/ČJ-2016-0200VO, nepřiznal žalobci náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě ani jednorázové odškodnění. Důvodem nepřiznání požadovaných plnění byl závěr správních orgánů, že další neschopnost žalobce ke službě ani jeho dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti nebyly v příčinné souvislosti se služebním úrazem ze dne 5. 6. 2013.

18. O odvoláních žalobce proti uvedeným rozhodnutím rozhodl žalovaný poprvé rozhodnutím ze dne 10. 11. 2017, č. j. ŘKŘ-11101/2017. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil výroky obou prvostupňových rozhodnutí, po věcné stránce však setrval na závěru, že žalobci uplatněné nároky nenáleží. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. -26, zamítl. Tento rozsudek i rozhodnutí žalovaného však zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. -33, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

19. Žalovaný poté znovu rozhodl rozhodnutím ze dne 11. 11. 2019, č. j. ŘKŘ-4914/2019. I tímto rozhodnutím žalobci požadovaná plnění nepřiznal. Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č. j. -37, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. -36.

20. Ještě před vydáním uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu žalovaný vydal další rozhodnutí ze dne 12. 3. 2021, č. j. ŘKŘ-682/2021, kterým opětovně nepřiznal žalobci nároky podle , a . Také toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2022, č. j. -28. Kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. -41.

21. Nyní krajský soud přezkoumává v pořadí další rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2024, č. j. ŘKŘ-5671/2024, vydané po posledním rozsudku Nejvyššího správního soudu. Také tímto rozhodnutím žalovaný setrval na závěru, že žalobci požadovaná plnění nenáleží, neboť další neschopnost ke službě od 5. 8. 2015 ani dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby nebyly podle žalovaného v příčinné souvislosti se služebním úrazem ze dne 5. 6. 2013. V odůvodnění žalovaný vyšel zejména z doplňku č. 2 znaleckého posudku IPVZ, zpracovaného po doplnění zdravotnické dokumentace žalobce. IPVZ setrval na závěru, že služební úraz odezněl bez následků a objektivně zjištěné zdravotní odchylky s ním nesouvisejí; intenzitu subjektivně udávaných obtíží spojovalo mimo jiné s psychogenní spoluúčastí. Žalovaný tyto závěry hodnotil společně s ostatními podklady a vysvětlil též, proč je považuje za přesvědčivější než závěry posudku V..

22. Podstatou předchozích soudních výtek nebyl závěr, že příčinná souvislost mezi služebním úrazem a pozdějším zdravotním stavem žalobce musí být dána. Správní soudy žalovanému vytýkaly nedostatečné zjištění skutkového stavu a nedostatečné či nepřezkoumatelné hodnocení odborných podkladů. V rozsudku ze dne 4. 4. 2019, č. j. -33, Nejvyšší správní soud zejména vytkl, že revizní znalecký posudek IPVZ věcně nevypořádal rozporné závěry posudku V. V rozsudku ze dne 28. 5. 2021, č. j. -36, pak Nejvyšší správní soud vytkl žalovanému, že závěry posudku IPVZ a jeho doplnění převzal bez vlastního hodnocení jejich úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a bez dostatečného vypořádání žalobcových výhrad.

23. Pro nynější přezkum je určující zejména dosud poslední rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. -41. Nejvyšší správní soud v něm vyšel z toho, že rozhodnou otázkou zůstává, zda následná neschopnost žalobce ke službě od srpna 2015 a jeho dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti byly důsledkem služebního úrazu ze dne 5. 6. 2013. Posouzení příčinné souvislosti mezi služebním úrazem a zdravotním postižením označil za odbornou skutkovou otázku, za jejíž objasnění odpovídá podle správní orgán.

24. Nejvyšší správní soud v bodu 16 uvedeného rozsudku připomněl, že „příčinná souvislost musí být postavena najisto, nemůže jít o pouhou možnost či pravděpodobnost, ale služební úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody: postačí, jde-li o jednu z podstatných příčin“. Současně platí, že „určitý chorobný stav, třeba i latentní, nemůže vyloučit příčinnou souvislost mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem“.

25. Nejvyšší správní soud dále žalovanému vytkl, že ani ve svém třetím rozhodnutí řádně nezhodnotil revizní znalecký posudek IPVZ, jeho písemné doplnění a výslech zástupce znaleckého kolektivu J.B., ale jejich odborné závěry opět převzal bez dostatečného vlastního hodnocení. Podle bodů 27 a 28 rozsudku musí správní orgán hodnotit, zda je znalecký posudek jednoznačný, úplný a přesvědčivý, zda jsou jeho závěry náležitě odůvodněny a podloženy nálezem, zda znalci přihlédli ke všem rozhodným skutečnostem a zda odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení. Znalecký posudek musí být podle hodnocen také ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy.

26. Nejvyšší správní soud současně konstatoval, že znalecké závěry, z nichž žalovaný vycházel, dosud nejsou úplné a přesvědčivé (bod 31 rozsudku). Jestliže IPVZ dovozoval, že jednoznačnou příčinou dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti bylo onemocnění páteře z obecných příčin diagnostikované již před služebním úrazem, bylo nutné zjistit, zda a jak se toto onemocnění projevovalo v období před úrazem. Žalovaný proto měl doplnit zjištění o zdravotním stavu žalobce a průběhu jeho onemocnění z období před služebním úrazem (bod 36 rozsudku).

27. Podle bodu 35 rozsudku měl žalovaný rovněž objasnit, „co mohlo být spouštěčem žalobcových páteřních obtíží (do té doby nejspíš dřímajících v latentní podobě) v takové intenzitě, že to žalobci znemožnilo výkon služby“. Tato otázka souvisela s potřebou vysvětlit, proč se obtíže v intenzitě znemožňující výkon služby projevily právě v období po služebním úrazu, ačkoli předchozí onemocnění páteře bylo podle dosavadních zjištění do té doby nejspíš latentní.

28. Podle bodu 34 rozsudku měl žalovaný rozporná zjištění navzájem porovnat a srozumitelně vysvětlit, které obtíže krční a hrudní páteře lze objektivizovat konkrétními vyšetřeními a které nikoli, případně které žalobce pouze subjektivně vnímal. Současně měl podrobně odůvodnit, proč případně považuje za přesvědčivější závěry IPVZ. Podle bodu 36 rozsudku měl rovněž vyhodnotit, z jaké části zdravotní dokumentace při zpracování svých posudků vycházeli IPVZ a V., a jaké důsledky může mít rozsah použitých podkladů pro jejich odborné závěry.

29. Pokud jde o způsob odstranění odborných nejasností, Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 5. 2021, č. j. -36, vysvětlil, že žalovaný není bez dalšího povinen zadat nový revizní znalecký posudek, lze-li nejasnosti odstranit doplněním dosavadního posudku či výslechem znalce. Současně uvedl, že pokud by to mohlo vést k objasnění věci, lze vyslechnout také V.

IV. Posouzení věci krajským soudem

30. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( , , ve znění pozdějších zákonů, dále jen „ “).

31. Krajský soud rozhodl bez jednání, neboť účastníci jednání nepožadovali ( ).

32. Žaloba není důvodná.

33. Pro posouzení vznesených žalobních bodů je rozhodující, zda žalovaný po posledním rozsudku Nejvyššího správního soudu odstranil vady, pro které bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno. Předmětem nynějšího přezkumu je především to, zda žalovaný doplnil dokazování v rozsahu požadovaném Nejvyšším správním soudem, zda řádně vyhodnotil odborné podklady a zda přezkoumatelně odůvodnil závěr, že další neschopnost žalobce ke službě od 5. 8. 2015 a jeho dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti nebyly v příčinné souvislosti se služebním úrazem ze dne 5. 6. 2013.

IV.A Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí

34. Krajský soud nejprve posoudil námitku žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný uvedl pouze, že rozhodoval podle „ve znění pozdějších předpisů“, aniž by specifikoval konkrétní účinné znění tohoto zákona. Tuto námitku krajský soud neshledal důvodnou.

35. Z napadeného rozhodnutí je jednoznačně patrné, že žalovaný posuzoval nároky žalobce podle , a a o odvolání rozhodoval podle téhož zákona. Žalobce v žalobě neoznačil konkrétní novelu ani konkrétní přechodné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že žalovaný měl aplikovat jiné znění právní úpravy. Stejně tak neuvedl, v čem by použití jiného znění zákona mohlo vést k odlišnému posouzení jeho nároků. Pouhá skutečnost, že byl v průběhu řízení novelizován a žalovaný zakotvil své rozhodnutí v rozhodné právní úpravě pouze implicitně, sama o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí. Podstatné je, že žalobce mohl z napadeného rozhodnutí seznat, jaké nároky byly posuzovány, podle jakých ustanovení a z jakého důvodu mu nebyly přiznány. Ostatně žalobce proti těmto závěrům uplatnil rozsáhlou věcnou žalobní argumentaci.

36. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, č. j. -65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy, z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. ). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. ). Těmto nárokům žalobou napadené rozhodnutí vyhovuje.

37. Je třeba také připomenout, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné představy účastníka řízení, jakým způsobem nebo jak podrobně měl správní orgán své rozhodnutí odůvodnit, ale vadou, která soudu brání přezkoumat jeho rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. -24, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017‑35).

IV.B K námitce ohledně vztahu mezi předúrazovým onemocněním páteře a pozdější zdravotní nezpůsobilostí žalobce

38. Žalovaný nově opatřil zdravotnickou dokumentaci z období před služebním úrazem a doplněk č. 2 IPVZ. Žalovaný z ní zjistil mimo jiné předúrazovou existenci Scheuermannovy choroby a skoliózy, údaj o bolestech zad při dlouhodobé námaze při přijímací prohlídce v roce 2002 a krátkou pracovní neschopnost pro bolesti dolní části zad; současně však z téže dokumentace plyne, že žalobce byl v roce 2002 uznán způsobilým k výkonu služby, a ještě v září 2012 měl zdravotní klasifikaci A/I.

39. Na základě doplňku č. 2 IPVZ žalovaný přijal závěr, že žalobcem udávanou intenzitu obtíží nelze vysvětlit objektivními následky služebního úrazu, který měl podle IPVZ odeznít bez následků. Při vysvětlení intenzity subjektivně vnímaných obtíží a jejich významu pro další výkon služby IPVZ poukázal na psychogenní složku, nepoměr mezi subjektivními obtížemi a klinickými nálezy, hyperpatické projevy a agravační tendence.

40. Pro posouzení žalobní námitky je rozhodné nejen to, zda žalovaný formálně provedl doplnění podkladů uložené Nejvyšším správním soudem, ale i to, zda nové podklady a jejich hodnocení odstraňují dřívější pochybnosti o vztahu předúrazového onemocnění k pozdější zdravotní nezpůsobilosti žalobce. V tomto směru je třeba zejména posoudit, zda žalovaný dostatečně vysvětlil význam skutečnosti, že žalobce navzdory předúrazovému onemocnění byl po řadu let zdravotně způsobilý k výkonu služby, a zda nové vysvětlení spouštěče obtíží obstojí ve vztahu k dřívějšímu vyjádření B., na které Nejvyšší správní soud v bodě 35 posledního rozsudku výslovně poukázal.

41. Nejvyšší správní soud v bodě 35 posledního rozsudku uložil žalovanému objasnit, co mohlo být spouštěčem páteřních obtíží v takové intenzitě, že žalobci znemožnily výkon služby, a v této souvislosti vyhodnotit i dřívější vyjádření B., podle něhož jsou projevy Scheuermannovy choroby v čase kolísavé a mohou se objevit při vzplanutí obtíží i po malém poranění či nekoordinovaném pohybu. Význam tohoto vyjádření měl žalovaný posoudit v kombinaci s ostatními, případně nově doplněnými zjištěními.

42. Žalovaný za účelem objasnění uvedené otázky zadal IPVZ výslovnou otázku odpovídající pokynu Nejvyššího správního soudu a doplnil spisový materiál zejména o další záznamy o rehabilitacích, osobní spis žalobce; vyžádal si rovněž podklady týkající se jeho psychologické dokumentace. V napadeném rozhodnutí žalovaný vychází z toho, že jednotlivé odpovědi IPVZ je třeba hodnotit nejen samostatně, ale též ve vzájemné souvislosti, k čemuž žalovaný následně provedl vlastní hodnocení podkladů. Závěr o psychogenní složce žalovaný nepřevzal pouze mechanicky.

43. Žalovaný konkrétně poukázal na to, že žalobce trpěl Scheuermannovou chorobou, skoliózou a vadným držením těla již před služebním úrazem. Současně vyšel z výsledků zobrazovacích a funkčních vyšetření provedených po úrazu, zejména normální EEG, EMG bez patologie, MRI bez postižení měkkých struktur, normální CT mozku a RTG hrudní páteře potvrzující skoliózu s rotací obratlů, která byla přítomna již před služebním úrazem. Na základě těchto zjištění se ztotožnil s odborným závěrem IPVZ, že objektivně zjištěné zdravotní odchylky nebyly následkem služebního úrazu. Současně z rehabilitačních a neurologických zpráv vyzdvihl nepoměr mezi intenzitou žalobcem subjektivně udávaných obtíží a objektivními nálezy, netoleranci technik měkkých tkání, hyperpatické reakce, dlouhodobou neúčinnost léčby a v lékařských zprávách uváděnou spoluúčast psychogenní složky. Z těchto skutečností dovodil, že intenzitu obtíží, pro kterou žalobce nebyl schopen dalšího výkonu služby, lze vysvětlit právě psychogenní složkou a způsobem subjektivního vnímání zdravotního stavu.

44. Žalobce spojuje uvedené vysvětlení spouštěče a intenzity obtíží s příčinou dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti. Z podkladů, z nichž žalovaný vycházel, je třeba rozlišit dvě roviny. Dosavadní závěr IPVZ označoval za „jednoznačnou příčinu pozbytí dlouhodobé zdravotní způsobilosti k výkonu služby“ onemocnění páteře z obecných příčin. Doplněk č. 2 pak při odpovědi na otázku, co mohlo být spouštěčem obtíží v intenzitě znemožňující další výkon služby, poukázal na psychogenní složku, výrazné subjektivní obtíže při malém klinickém nálezu, hyperpatické projevy a agravační tendence.

45. Ani skutečnost, že žalobce před služebním úrazem po delší dobu službu vykonával, sama o sobě závěr žalovaného nevyvrací. Žalovaný na základě doplněné dokumentace poukázal na to, že určité páteřní obtíže byly u žalobce zaznamenány již před služebním úrazem. Odkázal zejména na údaje z přijímacího řízení, podle nichž žalobce sám uváděl skoliózu a bolesti zad při dlouhodobé námaze, a na záznamy o Scheuermannově chorobě. Současně převzal odborný závěr, že chronická bolest zad a obtíže spojené se Scheuermannovou chorobou a skoliózou jsou trvalého charakteru, avšak jejich intenzita se může v čase měnit. Doplněná dokumentace tedy prokazuje, že určité páteřní obtíže byly zaznamenány již před služebním úrazem. Neodstraňuje však sama o sobě potřebu vysvětlit, proč předúrazové onemocnění žalobci po dlouhou dobu nebránilo ve výkonu služby a proč se obtíže v intenzitě znemožňující její výkon projevily až později. Tuto otázku je proto třeba posoudit společně se závěry IPVZ o možném spouštěči obtíží.

46. Dřívější vyjádření B., na které Nejvyšší správní soud v bodě 35 posledního rozsudku poukázal, vyjadřovalo obecnou možnost, že příznaky Scheuermannovy choroby mohou vzplanout i po malém poranění. Nešlo o individuální odborný závěr, že právě služební úraz žalobce ze dne 5. 6. 2013 takové vzplanutí způsobil. Doplněk č. 2 se k tomuto dřívějšímu vyjádření výslovně nevrací. Znalecký kolektiv, jehož členem byl i B., však po doplnění zdravotnické dokumentace setrval na závěru, že služební úraz odezněl bez následků a objektivně zjištěné zdravotní odchylky s ním nesouvisejí, a současně nově odpověděl na otázku možného spouštěče obtíží poukazem na psychogenní složku a nepoměr mezi subjektivními obtížemi a objektivními nálezy.

47. Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, proč žalovaný po doplnění dokazování nepovažoval služební úraz za spouštěč pozdějšího stavu: vycházel z absence objektivních poúrazových následků, z předúrazového onemocnění páteře a z konkrétních lékařských záznamů, jimiž podložil jiné vysvětlení intenzity následných obtíží. Za této situace krajský soud nepovažuje za rozhodné, že žalovaný dřívější vyjádření B. výslovně necitoval; z napadeného rozhodnutí je patrné, jakou odpověď na otázku spouštěče po doplnění podkladů přijal a z jakých důvodů služební úraz za tento spouštěč nepovažoval.

48. Krajský soud proto neshledal důvodnou námitku žalobce, že žalovaný ani nyní nevysvětlil vztah předúrazového onemocnění k pozdější zdravotní nezpůsobilosti nebo že neobjasnil spouštěč obtíží požadovaný Nejvyšším správním soudem. Žalovaný doplnil skutkový stav, odbornou otázku spouštěče nechal výslovně posoudit IPVZ a následně jeho závěry hodnotil s dalšími podklady. Krajský soud není oprávněn nahrazovat odborný závěr znalců vlastním medicínským úsudkem. Úkolem krajského soudu je posoudit, zda závěr, z něhož žalovaný vyšel, je úplný, srozumitelný, podložený a logicky odůvodněný. V rozsahu této žalobní námitky soud takový deficit neshledal.

49. Odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2024, č. j. -53, není přiléhavý. V uvedené věci Krajský soud v Brně vykládal , o branné povinnosti, podle něhož se schopnost vojáka vykonávat vojenskou činnou službu v přezkumném řízení posuzuje na základě závažných změn jeho zdravotního stavu. Dovodil proto, že v takovém řízení nelze změnit stupeň zdravotní způsobilosti pouze proto, že tentýž, nezměněný zdravotní stav byl při dřívější prohlídce nesprávně posouzen. V nynější věci však předmětem řízení není zpětná změna zdravotní klasifikace žalobce při jeho přijetí do služebního poměru, nýbrž posouzení příčinné souvislosti mezi služebním úrazem a pozdější neschopností žalobce ke službě a dlouhodobým pozbytím jeho zdravotní způsobilosti. Údaje z přijímacího řízení a jejich odborné hodnocení zde představují jeden z podkladů pro zjištění předúrazového zdravotního stavu žalobce. Ostatně Nejvyšší správní soud v bodě 33 posledního rozsudku sám identifikoval jako jeden z rozporů mezi odbornými podklady skutečnost, že IPVZ popírá závěry lékařského vyšetření při přijetí žalobce do služby, a v bodě 34 žalovanému uložil tato rozporná zjištění spolu s ostatními podklady vyhodnotit. Z citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně nelze dovodit, že by žalovaný při nynějším posouzení příčinné souvislosti nesměl použít údaje z předúrazové zdravotnické dokumentace, včetně podkladů z přijímacího řízení, jako podklad pro zjištění předúrazového zdravotního stavu žalobce.

IV.C K námitce nedostatečného zohlednění poúrazového vývoje zdravotního stavu žalobce

50. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že žalovaný pominul průběh jeho zdravotního stavu po služebním úrazu. Není sporné, že žalobcova neschopnost ke službě trvala od 5. 6. 2013 do 8. 4. 2015 a byla v průběhu tohoto období vedena v souvislosti se služebním úrazem. V souvislosti s tímto služebním úrazem byly žalobci rovněž přiznány další náhrady. Tyto skutečnosti jsou pro posouzení následného zdravotního vývoje relevantní, samy o sobě však ještě nepostačují k závěru, že další neschopnost ke službě od 5. 8. 2015 nebo následné dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti byly důsledkem téhož služebního úrazu.

51. Žalovaný se těmito okolnostmi v napadeném rozhodnutí výslovně zabýval. Na straně 24 uvedl, že původní neschopnost ke službě sice není předmětem nynějšího řízení, avšak s posuzovanými nároky souvisí a spolu s dalšími podklady vytváří ucelený pohled na zdravotní stav žalobce. Zabýval se rovněž vyjádřeními T.a C., podle nichž byla původní neschopnost spojena se služebním úrazem, a vysvětlil, proč se přiklání k odlišnému odbornému hodnocení IPVZ. Nevycházel přitom pouze z formálního označení diagnózy, nýbrž z podoby objektivních nálezů, z výsledků zobrazovacích a dalších vyšetření a z odlišení obtíží krční páteře od obtíží hrudní páteře, u nichž IPVZ dovodil jinou než úrazovou příčinu.

52. Právě rozpor mezi závěry IPVZ a T. Nejvyšší správní soud identifikoval v bodě 33 posledního rozsudku a v bodě 34 žalovanému uložil rozporná zjištění vzájemně porovnat a vysvětlit, proč případně považuje závěry IPVZ za přesvědčivější. V nyní napadeném rozhodnutí se žalovaný k tomuto rozporu vrátil a uvedl důvody, pro které se přiklání k závěrům IPVZ. Současně se opřel o odborné vysvětlení obsažené v doplňku č. 2 IPVZ. Pokud jde o intenzitu pozdějších obtíží, ztotožnil se s jeho závěrem, že objektivně zjištěné zdravotní odchylky nemají příčinnou souvislost se služebním úrazem. Sama skutečnost, že obtíže časově následovaly po služebním úrazu a že za dobu původní neschopnosti byla žalobci přiznána náhrada, proto závěr žalovaného o příčině další neschopnosti ke službě a dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti nevyvrací. Ani žalobcem zdůrazňovaná medicínská důvodnost jednotlivých léčebných úkonů sama o sobě neurčuje příčinu obtíží, pro které byly tyto úkony prováděny.

IV.D K námitce ohledně závěrů IPVZ o psychických faktorech

53. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že závěr o psychogenní složce obtíží nemá oporu v podkladech a žalovaný jej pouze nekriticky převzal z doplňku č. 2 IPVZ. Žalovaný nevycházel pouze ze žalobcem zmiňované zprávy ambulance bolesti ze dne 24. 2. 2014. V napadeném rozhodnutí poukázal rovněž na následná neurologická vyšetření ze dne 27. 3. 2015 a 28. 5. 2015, v nichž byla zaznamenána možná, respektive přítomná spoluúčast psychogenní složky. Tato zjištění hodnotil ve spojení s výsledky dalších specializovaných vyšetření, která neprokázala objektivní nález odpovídající intenzitě žalobcem udávaných obtíží, a s průběhem rehabilitační léčby.

54. Také doplněk č. 2 IPVZ neopírá svůj závěr pouze o jednu poznámku ze zprávy ze dne 24. 2. 2014. Znalecký kolektiv poukázal na nesoulad mezi výraznými subjektivními obtížemi a klinickým nálezem, dlouhodobou neúčinnost rehabilitace, netoleranci technik měkkých tkání, hyperpatické projevy při vyšetření a rehabilitaci, známky ochranného programu a negativní výsledky objektivních vyšetření. Současně poukázal na to, že spoluúčast psychogenní složky zmiňují lékařské zprávy, a na základě uvedených zjištění uzavřel, že „znemožnění dalšího výkonu služby lze proto spatřovat v oblasti psychiky“ a že popsané projevy svědčí pro agravační tendence. Tento závěr proto nelze označit za domněnku založenou na jediném izolovaném záznamu.

55. Na tom nic nemění ani žalobcem zdůrazňovaná absence záznamů o psychických obtížích v jeho osobním spise. Žalovaný totiž netvrdil, že žalobce před služebním úrazem trpěl samostatným psychickým onemocněním ani že takové onemocnění bylo důvodem jeho zdravotní klasifikace D. Psychogenní složku žalovaný ve shodě s IPVZ vztahoval k vysvětlení intenzity později subjektivně vnímaných obtíží, jimž podle IPVZ neodpovídaly objektivní zdravotnické nálezy. Pro toto posouzení byly rozhodné především zdravotnické podklady zachycující průběh obtíží po služebním úrazu, nikoli existence předchozích záznamů o psychických problémech v osobním spise.

56. Závěr žalovaného nezpochybňuje ani skutečnost, že zpráva ze dne 24. 2. 2014 nebyla vyhotovena psychologem či psychiatrem. Na jejím základě nebyla žalobci stanovena psychiatrická diagnóza a žalovaný na existenci takové diagnózy své rozhodnutí nezaložil. Zpráva tvořila pouze jeden z více zdravotnických podkladů, které znalecký kolektiv hodnotil ve vzájemných souvislostech. Soud přitom není oprávněn nahrazovat odborný závěr znaleckého u vlastním medicínským posouzením; přezkoumává však, zda je tento závěr podložen nálezem a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení. V nyní posuzovaném rozsahu soud takový nedostatek neshledal.

IV.E K námitce proti způsobu hodnocení odborných podkladů žalovaným

57. Žalobci nelze přisvědčit ani v obecnější námitce, že žalovaný protichůdné odborné podklady hodnotil tendenčně a závěry IPVZ pouze nekriticky převzal.

58. Správní orgán nemůže posuzovat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, musí však hodnotit jeho jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost, jeho podloženost obsahem nálezu a logickou návaznost a posuzovat jej ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy.

59. Žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí nezůstal pouze u obecného prohlášení, že posudek IPVZ považuje za přesvědčivý. Na stranách 22 až 25 uvedl důvody, pro které jej ve spojení s oběma doplňky hodnotí jako úplný, vnitřně konzistentní a přesvědčivý, a následně se zabýval jednotlivými rozpory s ostatními odbornými podklady. Ve vztahu k vyjádřením T.a. C.hodnotil zejména rozdíl mezi následky úrazu krční páteře a obtížemi hrudní páteře, které IPVZ na základě předúrazových a následných objektivních nálezů přičítal jinému původu. Ve vztahu k posudku V. své nepřiklonění k jeho závěrům neopřel pouze o výhrady k jeho odbornému zaměření. Poukázal rovněž na to, že se podle něj posudek nevypořádal s některými neurologickými a rehabilitačními zprávami; dále hodnotil rozdíl mezi diagnózami obou období neschopnosti ke službě a výsledky zobrazovacích vyšetření.

60. Krajský soud proto neshledal, že by žalovaný postupoval způsobem vytčeným v předchozích rozsudcích, tedy že by výsledky revizního posudku bez dalšího převzal. Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, které rozporné podklady žalovaný hodnotil, jaké skutečnosti při jejich porovnání považoval za rozhodné a proč nakonec přisoudil větší přesvědčivost závěrům IPVZ. Úkolem krajského soudu přitom není určit, který z protichůdných medicínských názorů je věcně správný, nýbrž přezkoumat, zda žalovaný svůj závěr založil na přezkoumatelném a racionálním hodnocení odborných podkladů. V rozsahu uplatněné námitky soud takový nedostatek neshledal.

61. Ani skutečnost, že žalovaný po doplnění dokazování dospěl ke stejnému výsledku jako v předchozích řízeních, sama o sobě tendenčnost jeho postupu neprokazuje. Rozhodné je, zda odstranil konkrétní nedostatky dříve vytčené správními soudy. Jak plyne z výše uvedeného posouzení jednotlivých dílčích výhrad, žalovaný nyní doplnil rozhodné podklady a své přiklonění k závěrům IPVZ odůvodnil způsobem, který umožňuje soudní přezkum.

V. Závěr a náklady řízení

62. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle zamítl.

63. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle věty první Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Náhradu nákladů řízení ostatně žalovaný ani nepožadoval. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

České Budějovice 8. září 2026

Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: J. M.