Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
42 A 21/2026 - 53.pdf
PDF · 0 B
No categories available
42 A 21/2026 - 53
Legal thesis
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci
žalobce:
D. M., narozen X
státní příslušnost Moldavská republika
bytem X
zastoupen Mgr. Lukášem Blahušem, advokátem
sídlem Londýnská 608/52, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému:
za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3,
M. D., narozena X
bytem X
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 6. 2026, č. j. CPR-10419-3/ČJ-2026-930310-V248,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2026, č. j. CPR-10419-3/ČJ-2026-930310V248, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Most, ze dne 25. 2. 2026, č. j. KRPU4007815/ČJ2026-040022-SV-MO, kterým bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie (dále též jen „EU“) a smluvních států, v délce 1 roku s tím, že v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se počátek doby stanovuje od okamžiku, kdy cizinec vycestuje z členských států EU a smluvních států. Současně se podle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví doba k vycestování z území států Evropské unie a smluvních států do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
2. Současně žalobce požadoval přiznání náhrady nákladů řízení.
Žaloba
3. Žalobce v žalobě zrekapituloval průběh správního řízení. Žalobce namítal, že správní orgány nezjistily skutkový stav v rozsahu nezbytném pro zákonné rozhodnutí a provedené důkazy hodnotily selektivním způsobem, který odporuje zásadě objektivního zjištění skutečného stavu věci. Žalobce namítal, že správní orgány prakticky postavily své rozhodování na tom, že žalobce při svém prvním výslechu dne 25. 2. 2026 uvedl, že nemá na území České republiky žádné osobní ani rodinné vazby, je svobodný a hodlá odcestovat zpět do Moldavské republiky. Jeho veškerá další tvrzení dle žalobce posoudily správní orgány výlučně prizmatem tohoto prvotního procesního úkonu a z jejich rozporu s původní výpovědí automaticky dovodily nevěrohodnost žalobce.
4. Takový postup dle názoru žalobce představuje nepřípustné nahrazení řádného dokazování pouhou úvahou o věrohodnosti účastníka řízení. Žalobce trval na tom, že povinností správních orgánů bylo zjistit skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dle žalobce za situace, kdy v průběhu řízení tvrdil existenci partnerského vztahu, doložil fotografie, čestné prohlášení partnerky, popsal vývoj jejich vztahu, společně trávený čas i budoucí záměry, vznikla správnímu orgánu povinnost tato tvrzení objektivně ověřit a následně je zhodnotit. Žalovaný však s poukazem na původní vyjádření žalobce považoval předem všechny předložené podklady za nevěrohodné. Takový postup je však dle žalobce v rozporu se zásadou materiální pravdy i se zásadou volného hodnocení důkazů.
5. Žalobce poukazoval na skutečnost, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný nehledal odpověď na otázku, zda tvrzení žalobce mohou být pravdivá, nýbrž pouze hledal argumenty potvrzující závěr, že pravdivá být nemohou.
6. Žalobce zdůraznil, že žalovaný zcela pominul okolnosti, za nichž byla pořízena prvotní výpověď žalobce. Žalobce vypovídal bezprostředně po zajištění a šlo o výrazně stresovou procesní situaci.
7. Dále žalobce namítal, že správní orgány obou stupňů nesprávně posoudily otázku přiměřenosti zásahu správního vyhoštění do jeho soukromého života. Trval na tom, že smyslem § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je zabránit tomu, aby bylo správní vyhoštění uloženo mechanicky, bez individuálního posouzení konkrétních životních okolností cizince. Přiměřenost zásahu přitom nelze posuzovat abstraktně ani paušálně. Správní orgány jsou dle žalobce povinny v každém jednotlivém případě provést individuální test proporcionality, v jehož rámci váží intenzitu veřejného zájmu na realizaci správního vyhoštění s intenzitou zásahu do soukromého a rodinného života konkrétní osoby. Takové posouzení musí vycházet ze všech zjištěných skutkových okolností případu, nikoli pouze z izolovaných skutečností, které správní orgán považuje za rozhodující, tento požadavek však dle žalobce nebyl splněn.
8. Dle žalobce žalovaný vlastní test proporcionality neprovedl. Veškeré své úvahy založil na předpokladu, že partnerský vztah žalobce není dostatečně intenzivní, neboť žalobce při prvotním výslechu jeho existenci neuvedl a vztah měl být navázán teprve krátkou dobu před vydáním rozhodnutí právního orgánu prvního stupně. Žalobce trval na tom, že samotná skutečnost, že partnerský vztah dosud nebyl formalizován uzavřením manželství nebo že nedosahuje délky několika let, sama o sobě nevylučuje jeho ochranu podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalovaný však učinil právě délku vztahu prakticky jediným kritériem svého hodnocení. Žalovaný dle žalobce namísto individuálního posouzení všech konkrétních okolností případu uzavřel, že vztah žalobce není dostatečně intenzivní a tomuto hodnocení následně přizpůsobil hodnocení všech ostatních provedených důkazů.
9. Dle žalobce žalovaný rezignoval na komplexní posouzení osobních poměrů žalobce. Žalobce konstatoval, že žalovaný veškeré jím předložené důkazy označil za účelové pouze proto, že byly uplatněny až v odvolacím řízení. Dle žalobce však odvolací řízení neslouží pouze k přezkumu právních závěrů správního orgánu prvního stupně, ale dává rovněž možnost pro účastníka doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy. Správní orgán je povinen důkazy provedené v odvolacím řízení objektivně posoudit a hodnotit je ve vzájemných souvislostech.
10. Dle žalobce je při posuzování přiměřenosti nutné hodnotit konkrétní intenzitu soukromých a rodinných vazeb cizince, délku jeho pobytu na území, míru jeho integrace, osobní poměry, perspektivu dalšího života i skutečné důsledky, které správní vyhoštění pro jeho osobní život představuje. Takové hodnocení však dle jeho názoru žalobou napadené rozhodnutí neobsahuje. Žalovaný se dle žalobce omezil na tvrzení, že vztah žalobce není dostatečně intenzivní, aniž by vysvětlil, na základě jakých objektivních kritérií k tomuto závěru dospěl. Žalovaný dle žalobce nahradil zákonem požadovaný test proporcionality pouhou úvahou o věrohodnosti jeho tvrzení.
11. Dále žalobce namítal, že žalovaný ani v odvolacím řízení nevyvinul dostatečnou aktivitu ke zjištění skutečného stavu věci, přestože žalobce v jeho průběhu předložil řadu dalších důkazů a označil skutečnosti způsobilé prokázat existenci jeho soukromého a rodinného života na území České republiky. Žalovaný tyto důkazy nejen nevyhodnotil v jejich vzájemných souvislostech, ale řadu z nich vůbec neprovedl, případně jejich obsah bagatelizoval pouze s odkazem na údajnou nevěrohodnost žalobce.
12. Žalobce předložil soudu řadu dalších fotografií s partnerkou M. D. a čestná prohlášení osob z nejbližšího okolí žalobce a jeho partnerky. Z těchto prohlášení dle jeho názoru vyplývá, že s M. D. tvoří skutečný pár a vedou spolu rodinný život. Dále žalobce předložil výpis telefonních hovorů M. D., z něhož má vyplývat, že dne 25. 2. 2026 bezprostředně po jeho zajištění opakovaně telefonovala na Policii České republiky.
Vyjádření žalovaného k podané žalobě
13. Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že žaloba obsahově nepřináší žádné nové skutečnosti a pouze opakuje argumentaci uplatněnou v odvolání a následných doplněních odvolání. Proto plně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.
14. Žalovaný zdůraznil, že argumentace žalobce pomíjí skutečnost, že dne 25. 2. 2026 při výslechu výslovně uvedl, že nemá na území České republiky žádné blízké osoby, žádné kulturní ani společenské vazby, není rodinným příslušníkem občana EU a nemá nic dalšího, co by chtěl sdělit k případným dopadům správního vyhoštění. Žalobce tento protokol bez výhrad podepsal. Až po vydání prvostupňového rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění, začal žalobce tvrdit existenci intenzivního partnerského vztahu.
15. Žalovaný trval na tom, že hodnocení věrohodnosti žalobce vycházelo z objektivně existujícího rozporu mezi jeho původní výpovědí a následnými tvrzeními, nikoli z předem vytvořeného názoru správního orgánu.
16. Žalovaný rovněž nesouhlasil s tvrzením žalobce, že správní orgány rezignovaly na dokazování. V odvolacím řízení žalovaný nad rámec podkladů shromážděných správním orgánem prvního stupně doplnil dokazování pobytovou kontrolou a místním šetřením na adrese X. Žalobce i M. D. v návaznosti na výsledek provedené kontroly uvedli, že tato adresa byla určena pouze jako doručovací adresa a neměla nikdy představovat místo jejich faktického společného soužití. Současně však k dle žalovaného v průběhu správního řízení neuvedli, kde má být jejich údajná společná domácnost ve skutečnosti vedena.
17. Žalovaný konstatoval, že žalobce a M. D. se po celé řízení omezovali na obecná tvrzení o existenci partnerského vztahu, společných plánech a budoucím soužití, aniž by uvedli konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých by bylo možné reálnou existenci společné domácnosti ověřit. Vyšetřovací zásadu dle žalovaného nelze chápat jako bezbřehou povinnost správního orgánu nahrazovat vlastní procesní aktivitu účastníka řízení a domýšlet skutečnosti, které účastník řízení ani přes opakovaný prostor poskytnutý v řízení sám konkrétně netvrdí. Žalovaný trval na tom, že v rámci odvolacího řízení provedl další dokazování právě za účelem ověření nově tvrzených skutečností, které však existenci stabilního a dlouhodobého partnerského soužití nepotvrdilo.
18. Ve vztahu k posouzení přiměřenost žalovaný uvedl, že bylo provedeno jak v prvostupňovém rozhodnutí, tak i v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalobce ve skutečnosti nerozporuje existenci posouzení přiměřenosti, ale pouze nesouhlasí s jeho výsledkem.
19. Žalovaný trval na tom, že žaloba nepřináší žádné nové nebo nevypořádané skutečnosti a představuje především polemiku s hodnocením důkazů provedeným správními orgány.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
20. M. D. jako osoba zúčastněná na řízení se k věci nijak nevyjádřila.
Posouzení věci soudem
21. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.
22. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během desetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
23. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce byl kontrolován hlídkou cizinecké policie dne 25. 2. 2026. Při kontrole předložil platný cestovní pas, který byl opatřen vstupním razítkem do schengenského prostoru ze dne 15. 10. 2025. Žalobce na území členských států pobýval na základě bezvízového pobytu 90 dnů v období 180 dnů. Bezvízový pobyt tedy žalobci skončil dne 12. 1. 2026. Od 13. 1. 2026 žalobce tedy pobýval na území schengenského prostoru nepřetržitě 44 dnů bez oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Následně byl žalobce policií zajištěn.
24. Dne 25. 2. 2026 byl proveden výslech žalobce. Ve své výpovědi žalobce mimo jiné uvedl, že je seznámen s podmínkami, za kterých jako cizinec může pobývat na území České republiky. Uvedl, že ví, že je na území České republiky neoprávněně. Konstatoval, že nevycestoval, protože se mu zatím nechtělo, ale nemá problém vycestovat. Dále žalobce výslovně uvedl, že na území České republiky nebo EU nemá žádné přímé příbuzné nebo jinak blízké osoby, není rodinným příslušníkem občana České republiky a na území České republiky nemá žádné kulturní, společenské nebo ekonomické vazby. Žalobce rovněž uvedl, že mu nic nebrání v návratu do země původu a že tam odjede co nejdříve.
25. V rámci řízení před správním orgánem prvního stupně byl žalobce seznámen s podklady rozhodnutí a výslovně uvedl, že se k nim nechce vyjádřit.
26. V rámci odvolání žalobce poprvé poukázal na skutečnost, že od 26. 12. 2025 je ve vztahu s M. D.
27. V rámci odvolacího řízení si žalovaný vyžádal provedení pobytové kontroly na adrese, kterou žalobce i M. D. uvedli jako adresu pro doručování. Dne 14. 4. 2026 byla provedena hlídkou policie pobytová kontrola na adrese X. Jedna z poštovních schránek na uvedené adrese byla označena jmény M. D. a D. M. Žádný z domovních zvonků těmito jmény označen nebyl. Sousedé bytu M. D. uvedli, že žalobce neznají a v domě jej nikdy neviděli. Dále uvedli, že samotná paní D. v bytě již rok nebydlí s tím, že bydlí někde v městě X. Po zvonění dveře předmětného bytu nikdo neotevřel.
28. Žalobce a M. D. po seznámení s výsledkem pobytového šetření uvedli, že předmětná adresa byla uvedena pouze jako adresa pro doručování, ale nejedná se o místo, kde by spolu měli vést společnou domácnost. M. D. potvrdila, že na adrese X, nebydlí.
29. Žalobce namítal, že povinností správních orgánů bylo zjistit ohledně jeho partnerského vztahu skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Na tomto místě musí soud zdůraznit, že správní orgán prvního stupně neměl žádný důvod o takovém vztahu vůbec uvažovat, neboť žalobce při své výpovědi dne 25. 2. 2026 výslovně uvedl, že na území České republiky nemá žádné osoby blízké a nic mu nebrání ve vycestování do země původu a chce tam odjet co nejdříve. Až v rámci odvolání uvedl, že je ve vztahu s M. D., a to ode dne 26. 12. 2025. Jako doručovací adresu nahlásil žalobce adresu bytu ve spoluvlastnictví M. D., předložil několik společných fotografií s ručně napsaným datem na zadní straně a čestné prohlášení M. D., že je od 26. 12. 2025 ve vztahu s žalobcem. Žádné další důkazy nepředložil ani nenavrhl. Žalobce nadále zůstal u pouhého tvrzení existence silného vztahu mezi ním a M. D., aniž by uvedl, zda spolu sdílí společnou domácnost či nikoli.
30. V tomto směru soud poukazuje na konzistentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, který již v rozsudku ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012-21, konstatoval: „Nejvyšší správní soud podotýká, že ačkoli je řízení o správním vyhoštění zahajováno z moci úřední (ex offo), nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tj. které by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je zejména na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o tom nabídl důkazy. Lze pouze zopakovat, že cizinec, jemuž hrozí vyhoštění, by se měl ochrany svých práv aktivně domáhat tak, aby v řízení mohlo být zjištěno a prokázáno, že chráněná práva budou realizací vyhoštění nepřiměřeně zasažena.“
31. Žalovaný se v rámci odvolacího řízení neomezil pouze na skutkový stav zjištěný správním orgánem prvního stupně, a přestože žalobce ve svých podáních kromě svých tvrzení a několika fotografií s M. D. nenavrhl provedení žádného dalšího dokazování, přistoupil k doplnění skutkového stavu tím, že si vyžádal provedení pobytové kontroly na adrese, kterou společně jako doručovací adresu označili žalobce a M. D. Jednalo se o jedinou adresu, která byla žalovanému sdělena. Bylo tedy logickým závěrem, že je pravděpodobné, že se na ní budou žalobce a M. D. zdržovat. Žalobce a jeho partnerka sice následně uvedli, že se jednalo pouze o adresu pro doručování a není tedy dle jejich názoru možné k výsledku pobytové kontroly přihlížet, ale ani jeden z nich neuvedl správnímu orgánu jinou adresu, na které by se společně zdržovali. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalovaný se dokonce i bez návrhu žalobce snažil opatřit důkazy, které by mohly prokázat pravdivost žalobcova tvrzení.
32. Z výše uvedeného dle soudu tedy plyne, že žalovaný při svém rozhodování vyvíjel iniciativu za účelem ověření tvrzení žalobce. Sám žalobce byl v řízení pasivní a ve svých podáních se omezil pouze na obecná tvrzení o existenci vztahu s M. D. a na tvrzení, že jde o vážný vztah, a nenavrhl provedení žádných důkazů, které by měly prokázat existenci samotného vztahu ani jeho hloubku.
33. Dle soudu tedy při dokazování žalovaný postupoval v souladu se zákonem. Soud dále konstatuje, že z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný zhodnotil žalobcem předložené fotografie a čestné prohlášení M. D. Provedení žádných dalších důkazů žalobce v řízení před správními orgány nenavrhl. Obecná námitka žalobce v žalobě, že správní orgány nevyhodnotily jím předložené důkazy a řadu z nich ani neprovedly je tedy s ohledem na obsah správního spisu zcela nedůvodná.
34. Na tomto místě považuje soud za podstatné upozornit na skutečnost, že ani z vyjádření samotného žalobce v odvolacím řízení jednoznačně neplyne, že by s M. D. žil ve společné domácnosti, neboť v odvolání je uvedeno, že M. D. žije s plnoletou dcerou a nechtěla po tak krátkém čase narušovat výchovu své dcery tím, že by s žalobcem žily společně, neboť si uvědomuje a ctí povinnosti matky. Z tohoto tvrzení samotného žalobce dle soudu plyne, že v době podání odvolání s M. D. nebydlel.
35. Dále žalobce namítal, že žalovaný veškeré úvahy o nedostatečné intenzitě vztahu žalobce a M. D. založil na tom, že žalobce ve své výpovědi uvedl, že nemá na území České republiky žádné blízké osoby. Toto tvrzení žalobce však neodpovídá skutečnosti. Žalovaný na stranách 7 až 9 zabýval právě otázkou vztahu žalobce s M. D. Žalovaný s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vymezil, jaké kvality musí vykazovat partnerský vztah, který by mohl být považován ve smyslu zákona o pobytu cizinců za rodinný vztah. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že jeho vztah s M. D. dosahuje intenzity vztahu trvalého partnerského soužití ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce neprokázal zejména jeho dlouhodobost, stabilitu, společné vedení domácnosti, ekonomickou provázanost ani takovou míru osobní závislosti, která by odpovídala faktickému rodinnému životu.
36. Při svém hodnocení žalovaný vycházel z tvrzení žalobce, že ke vzniku partnerského vztahu došlo dne 26. 12. 2025, tedy krátce před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Dále poukázal na skutečnost, že žalobce nijak nedoložil existenci společného stabilního zázemí ani existenci faktického společného soužití. Až k těmto okolnostem pak přidal jako jednu z dalších skutečností okolnost, že žalobce se o trvání vztahu nijak nezmínil při jeho výslechu konaném dne 25. 2. 2026. Na základě uvedených skutečností dospěl pak žalovaný k závěru, že absence prokázaného společného bydlení, ve spojení s velmi krátkou dobou tvrzeného vztahu, absencí prokázané osobní, ekonomické a faktické provázanosti, rozporem s prvotní výpovědí žalobce a vznikem vztahu v době nejistého, respektive následně neoprávněného pobytu výrazně svědčí proti závěru, že v daném případě šlo o řádně doložený trvalý partnerský vztah. S tímto závěrem se soud s ohledem na obsah správního spisu plně ztotožňuje. Z posouzení partnerského vztahu žalobce rovněž nijak nevyplývá, že by mu bylo přičítáno k tíži, že vztah dosud nebyl formalizován uzavřením manželství. Rovněž z hodnocení nevyplývá, že by žalovaný přihlížel pouze k délce trvání vztahu. Žalovaný posoudil dle soudu vztah žalobce zcela v souladu se zjištěným skutkovým stavem a přihlédl při hodnocení tohoto vztahu ke všem skutečnostem, které v průběhu řízení vyšly najevo. Situace žalobce byla posouzena individuálně a nedošlo ze strany žalovaného k paušalizaci nebo bagatelizaci žalobcových tvrzení.
37. Na tomto místě soud považuje za vhodné poukázat na závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 144/2015-28, kde je uvedeno: „Stručně vyjádřeno lze uzavřít, že základní právo na respektování soukromého a rodinného života se vztahuje na existující soukromé a rodinné vztahy v náležité kvalitě, nikoli na soukromé poměry zatím podmíněné, jež mají být realizovány a do příslušné kvality prohloubeny teprve v budoucnu. Jde-li o vztahy partnerské, pak se jejich ochrana aktivuje až v okamžiku, kdy se partnerskými skutečně, jako by šlo o vztah mezi manžely, byť bez oddacího listu a svatebních oslav, stanou … Jinak by se nelegální pobyt cizince v Evropské unii fakticky legalizoval jen tím, že cizinec naváže citový vztah s občanem Evropské unie.“ Tento závěr je obdobný jako ten, k jakému v daném řízení dospěl žalovaný. Dle soudu jsou tedy závěry žalovaného v plném souladu se zjištěným skutkovým stavem a současnou judikaturou.
38. Dále žalobce namítal, že jím předložené důkazy byly označeny za účelové z důvodu, že byly předloženy až v odvolacím řízení. Tato námitka žalobce nemá oporu v obsahu žalobou napadeného rozhodnutí. V žalobou napadeném rozhodnutí se vůbec nevyskytuje závěr, že by některé žalobcem uvedené skutečnosti byly hodnoceny jako účelové.
39. Dále žalobce namítal, že v případě jeho řízení nebyl proveden řádně test proporcionality, neboť se žalovaný omezil pouze na tvrzení, že vztah žalobce není dostatečně intenzivní a test proporcionality byl nahrazen pouze úvahou o věrohodnosti žalobcových tvrzení. K prvotnímu posouzení přiměřenosti rozhodnutí v rozsahu stanoveném v § 174a zákona o pobytu cizinců došlo již v rámci řízení před správním orgánem prvního stupně a jeho závěry jsou zachyceny na stranách 4 a 5 prvostupňového rozhodnutí. Toto hodnocení dle soudu odpovídá okruhu skutečností, které jsou v § 174a zákona pobytu cizinců vymezeny.
40. Žalovaný ve svém odvolání zhodnocení přiměřenosti rozhodnutí nerozporoval z jiného hlediska než pouze z hlediska posouzení existence partnerského vztahu na území. Vzhledem k platnosti principu jednotnosti řízení, kdy prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání tvoří jeden celek, bylo nadbytečné, aby žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí znovu opakoval hodnocení skutečností ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí provedené správním orgánem prvního stupně, které žalobce nijak nenapadal ve svém odvolání. Proto bylo namístě, že se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval otázkou proporcionality s ohledem na obsah odvolání pouze ve vztahu k existenci partnerského vztahu žalobce na území České republiky. Při hodnocení žalovaný odkázal na své závěry ohledně posouzení partnerského vztahu žalobce a dospěl k závěru, že tedy správní vyhoštění v trvání jednoho roku nebude nepřiměřeným ve vztahu k zásahu osobního a rodinného života žalobce. Z argumentace žalovaného jednoznačně vyplývá, že dospěl k závěru, že vztah trvající přibližně dva měsíce před zajištěním žalobce, bez prokázaného soužití, ekonomické provázanosti či závislosti nemohl převážit veřejný zájem na realizaci správního vyhoštění uloženého za vědomý neoprávněný pobyt.
41. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu v mezích žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji výrokem I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
42. Soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl dokazování fotografiemi s partnerkou M. D., čestnými prohlášeními a výslechem osob z nejbližšího okolí žalobce a jeho partnerky a výpisem telefonních hovorů M. D., neboť dle soudu se jedná důkazy, které žalobce mohl předložit již v řízení před správními orgány. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2010, č. j. 2 As 6/2009-79, či ze dne 30. 1. 2024, č. j. 10 As 124/2023-34) vyplývá, že těžiště dokazování je před správními orgány a soud není pokračováním správního řízení. Je nepřípustné, aby si účastník řízení ponechával důkazní prostředky „v záloze“ a účelově přenášel dokazování na soud. Žalobce nijak netvrdil, že by se jednalo o důkazní prostředky, které nemohl uplatnit již v rámci správního řízení. Tato skutečnost nijak nevyplývala ani ze samotných navržených důkazů.
43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné
náklady nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ústí nad Labem 9. září 2026
Mgr. Václav Trajer v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.