Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32 A 16/2026 - 42.pdf
PDF · 0 B
No categories available
32 A 16/2026 - 42
Pokračování 8 32 A 16/2026
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci
žalobce: L. G.,
st. přísl. X
X
proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí ze dne 18. 5. 2026, č. j. CPR-41977-9/ČJ-2025-930310-V243
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád (dále jen „správní řád správní řád “), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru cizinecké policie (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 11. 2025, č. j. KRPJ-134358-25/ČJ-2025-160022-SV (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců “) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace v délce 2 roky.
II. Žaloba
2. V žalobě žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí nezvážilo individuálně případ žalobce, ale pouze obecnou situaci v zemi původu. Správní orgány neměly zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro řádné posouzení, ani se vyrovnat s konkrétními tvrzeními a jejich závěry týkající se překážek vycestování.
3. Žalobce zdůrazňuje, že je členem opozičního hnutí Jednotné národní hnutí, účastnil se protivládních demonstrací a v souvislosti s tímto čelil násilí stran bezpečnostních složek. Význam průkazu členství pak správní orgány prakticky pominuly.
4. Správní orgány měly na žalobce nepřiměřené nároky stran důkazní situace, kdy po něm požadovaly, aby doložil roky staré skutečnosti. Žalobce je přitom ve svých výpovědích konzistentní. Nelze jej prohlásit za nevěrohodného pouze na základě absence důkazů.
5. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné, jelikož není zřejmé, jakými úvahami byl žalovaný veden při posouzení jednotlivých odvolacích námitek.
6. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále je žalovaný přesvědčen, že v napadeném rozhodnutí se podrobně a přezkoumatelným způsobem vyjádřil k celé věci, uvedl důvody, pro které bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí. Nebyly zjištěny ani žádné procesní vady. S obdobnými námitkami se již vypořádal v napadeném rozhodnutí.
8. Žalovaný je toho názoru, že napadené rozhodnutí je plně v souladu se zákonem, a proto navrhl zamítnutí žaloby.
IV. Jednání před soudem
9. Krajský soud na den 13. 8. 2026 nařídil ústní jednání před soudem.
10. Žalovaný se z jednání omluvil, bylo tedy jednáno v jeho nepřítomnosti.
11. Žalobce uvedl, že je pro něj ústní projednání věci velmi důležité, jelikož hrozí při návratu nebezpečí jemu, jeho dětem a bratrovi. Aktivně se účastnil demonstrací a mítinků Sjednoceného národního hnutí, několikrát jej zadržely bezpečnostní složky a použily proti němu fyzické násilí. Proto opustil Gruzii a přijel do ČR. Je stále v kontaktu se svou rodinou a stranickými kolegy a doufal ve vylepšení situace, aby se mohl vrátit. O participaci na Sjednoceném národním hnutí pak uvedl, že sice nemá politický statut, resp. nezastává žádnou stranickou funkci, ale aktivně se účastní jejich akcích. Dále uvedl, že v ČR pobývá delší dobu a nastaly změny v jeho osobním životě. Je zasnouben s občankou ČR. Jeho děti však stále pobývají v Gruzii.
12. V rámci dokazování žalobce nic nového nedoložil, což zdůvodnil mj. tak, že mu v Gruzii odebrali telefon s relevantními záznamy. Navrhl k provedení k důkazu vyjádření Sjednoceného národního hnutí, které může potvrdit, že byl jeho aktivním členem. Uvedl, že o mezinárodní ochranu nežádal, jelikož čekal na uklidnění situace v zemi původu. Pokud by se vrátil, tak by byl zadržen, ponižován, fyzicky napaden a neoprávněně obviněn z protistátní činnosti. Nadto byl účastníkem války v Jižní Osetii a seznam vojáků tam působících byl předán Ruské federaci. Mohl by být tedy napaden na ulici stran osob najatých Ruskou federací. Na podobné útoky gruzínská policie nereaguje.
13. V rámci závěrečné řeči toliko zopakoval, že si je vědom, že je současná situace jeho vinnou. Žádá o ochranu, aby ochránil sebe a svou rodinu a v ČR hodlá uzavřít sňatek.
V. Další doplnění ve věci
14. Dne 17. 8. 2026, tj. po jednání a před vyhlášením rozhodnutí, byl zdejšímu soudu doručen přípis partnerky žalobce, D. A. V přípisu uvedla, že s žalobcem seznámila v březnu 2026, chystali se uzavřít manželství, leč žalobce nezískal potřebné doklady pro uzavření sňatku. Nežijí ve společné domácnosti, ale plánují ji v řádu měsíců. Na závěr soud požádala o zvážení jejich partnerské situace při rozhodování.
VI. Posouzení věci krajským soudem
15. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , dále jen „s.ř.s. “), ve lhůtě stanovené v ustanovení § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
16. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí nesprávně posoudilo případ vzhledem k jeho individuální situaci, zejména nemělo být dostatečně posouzeno jeho členství ve Sjednoceném národním hnutí a výhružky vůči jeho osobě a rodině z členství plynoucí, které odůvodnily jeho vycestování. Dále doplnil argumentaci o novoty v rámci svého rodinného života spočívající v zasnoubení se s občanskou ČR.
17. K tomu krajský soud na úvod konstatuje, že ve věci není sporné, že žalobce pobýval na území ČR bez platného pobytového oprávnění od 1. 1. 2025 do 24. 11. 2025. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce přicestoval na území ČR dne 3. 10. 2024 a pobýval zde až do jeho zajištění dne 24. 11. 2025, kdy se pokusil žádat o vízum na Odboru azylové a migrační politiky v Jihlavě. Žalobce pobýval v ČR legálně do 31. 12. 2024, a to na základě možnosti bezvízového pobytu státního příslušníka země v seznamu Příloze II. nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 2018/1806 ze dne 14. 11. 2018, v délce 90 dnů během 180 dnů. Správní orgány se rovněž zabývaly tím, zda žalobce nemá vydáno jiné vízum či oprávnění k pobytu na území ČR nebo na území členských států EU. Žalobce dne 24. 11. 2025 předložil správnímu orgánu povolení k trvalému pobytu údajně vydané ukrajinskými orgány. To bylo, zároveň s předloženým řidičským oprávněním, shledáno padělaným a s žalobcem bylo zahájeno trestní řízení pro přečin padělání a pozměnění veřejné listin y podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku . V této věci byl vydán trestní příkaz Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 1. 2026, č. j. 13 T 245/2025 -49.
18. Proto správní orgány následně postupovaly v souladu s ustanovením § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.
19. Jak vyplývá z dikce uvedeného ustanovení, policie v případě splnění uvedených podmínek vydá rozhodnutí o správním vyhoštění. Policie tedy nemá možnost na základě správního uvážení neuložit správní vyhoštění. Nastane-li některá ze situací předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je příslušný správní orgán vždy povinen nařídit cizinci, aby opustil území České republiky, a zakázat mu pobyt na českém území i po následnou dobu stanovenou v rozhodnutí o správním vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, č. j. 8 Azs 38/2015 -41). Vzhledem k tomu, že je nepochybné, že žalobce na území ČR pobýval neoprávněně, neměly správní orgány jinou možnost než přistoupit k rozhodnutí o správním vyhoštění. Neoprávněný pobyt v délce téměř jednoho roku je nutno považovat za natolik intenzivní porušení právní povinnosti, které odůvodňuje vedení řízení o správním vyhoštění a vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že za důvodné pro vedení řízení o správním vyhoštění se považuje i neoprávněný pobyt na území v řádu dnů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2020, č. j. 1 Azs 164/2020 -24). Správní orgány proto podle zdejšího soudu nepochybily, když přistoupily k rozhodnutí podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců.
20. Co se týče posouzení přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění, je třeba vycházet z ustanovení § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců. Podle § 119a odst. 2 rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
21. Krajský soud se ztotožňuje s hodnocením správních orgánů. Žalobce v průběhu správního ani soudního řízení netvrdil natolik závažné skutečnosti, pro které by mohlo být shledáno, že správní vyhoštění by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Správní orgán I. stupně i žalovaný se zabývali rodinným životem žalobce, jeho zdravotním stavem, jeho vazbami na území ČR a na jeho domovskou zemi. Žalobce je, s výjimkou astmatu, které jej podle spisu zásadně neomezuje, zdravý a je v produktivním věku. Žalobce má nejbližší rodinu, tj. manželku a tři děti, v Gruzii, jak již sdělil v rámci prvotního výslechu dne 24. 11. 2025. V rámci jednání před soudem pak uvedl novotu v řízení, když sdělil, že má v ČR snoubenku, která je českou občankou a mají v plánu uzavřít sňatek, přičemž jim v tom brání toliko probíhající správní řízení. Již ale soudu dále nijak nedoložil, že by se rozvedl se svou manželkou, která pobývá podle sdělených informací v zemi původu žalobce i s jeho dětmi. To, že jsou jeho děti stále v Gruzii potvrdil i při soudním jednání.
22. Tvrzený partnerský vztah s českou občanskou považuje soud za doložený jejím přípisem s žádostí zaslaným soudu. K tomu soud považuje za potřebné uvést, že tuto skutečnost žalobce uvedl až při jednání soudu. Podle toho, co uvedla partnerka žalobce, tak k navázání jejich vztahu došlo v březnu tohoto roku, tedy až po rozhodnutí správního orgánu I. stupně o správním vyhoštění (rozhodnutí ze dne 25. 11. 2025). V případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, se vychází především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tato judikatura zohledňuje zejména následující faktory: (1) povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizince); (2) délku pobytu cizince v hostitelském státě; (3) dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) rodinnou situaci stěžovatele (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (5) skutečnost, zda byl rodinný život založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní příslušník pobývá v dané zemi nelegálně, a že je proto jejich rodinný život od počátku nejistý; (6) počet dětí a jejich věk; (7) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen; (8) rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát; (9) imigrační historii dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (10) věk a zdravotní stav dotčeného cizince (srov. zejména Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 31. 1. 2006, stížnost č. 50435/99, odst. 39; a Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, odst. 57-58; Nunez proti Norsku, rozsudek ze dne 28. 6. 2011, stížnost č. 55597/09, odst. 70). Všechna uvedená kritéria je třeba vždy posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu. Zvláště naplnění kritéria, že rodinný život byl založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizinec pobývá na území nelegálně, vede zpravidla k závěru o neopodstatněnosti stížnosti (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999, Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, či ze dne 9. 11. 2000, Andrey Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). Komentář k Úmluvě uvádí, že stížnosti osob, které si založily rodinu až poté, co jejich pobyt byl z určitého důvodu nelegální, jsou běžně Evropským soudem pro lidská práva odmítány jako zjevně neopodstatněné, a to i samosoudcem (KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J. BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 958). Z rozsudku NSS ze dne 28. 8. 2013, č.j. 8 As 5/2013 -43 pak plyne: „Založil-li stěžovatel společnou domácnost se svou družkou až po rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o správním vyhoštění, nepovede správní vyhoštění k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života.“
23. V posuzovaném případě ani žalobce ve společné domácnosti se svou partnerkou trvale nežil a tím spíše platí, že by správní vyhoštění nevedlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce zde pobýval delší dobu bez povolení a musel počítat s tím, že jeho zdejší pobyt i rodinný život může být kdykoliv ukončen. Soud dále k věci uvádí, že žalobce s partnerkou ani nežije ve společné domácnosti, neprokázal rozvod s manželkou žijící v Gruzii a v Gruzii má rovněž své děti; tyto skutečnosti významně relativizují tvrzenou pevnost a trvalost nového vztahu a současně svědčí o zachování jeho rodinných vazeb k zemi původu. Ačkoli samotné trvající manželství či krátké trvání vztahu neumožňují bez dalšího uzavřít, že vztah je účelový (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2016, č. j. 4 Azs 21/2016 -66), v souhrnu uvedené okolnosti nevypovídají o takové intenzitě soukromého či rodinného života na území, která by mohla převážit nad veřejným zájmem na realizaci správního vyhoštění. Soud tedy, ač uznává pravděpodobný vývoj v rámci rodinných vazeb, nemá za prokázané, že by si žalobce na území ČR vytvořil odpovídající zázemí. Lze obecně předpokládat, že jeho vazby na domovskou zemi nebyly zpřetrhány, mj. právě proto, že tam má svoji rodinu. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno dotčení žalobcova soukromého a rodinného života v takové intenzitě, která by umožňovala aplikovat ustanovení o jeho nepřiměřenosti a správní orgán by nemohl rozhodnout o jeho vyhoštění (viz § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců).
24. Co se týče délky uloženého správního vyhoštění, je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016 -41, uvedl, že „otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 - 38). Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002 -46).“
25. Správní orgány stanovily dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace v délce 2 let. Maximální dobou podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců je až 5 let. Doba tedy byla uložena v dolní polovině zákonem stanovené sazby. Správní orgány se zabývaly existencí skutečností v žalobcův prospěch i neprospěch. Přitom bylo zohledněno, že žalobce při řízení spolupracoval, sdělil veškeré skutečnosti, na které byl dotazován, na druhé straně vzaly v potaz délku neoprávněného pobytu žalobce na území ČR, která je více než jeden rok, a skutečnost, že žalobce se pokusil získat vízum dočasné ochrany na základě předložených padělaných dokladů Ukrajiny.
26. Ohledně námitek žalobce, že správní orgány dostatečně nepřihlédly k jeho individuální situaci a posuzovaly stav v zemi z obecného pohledu opětovně soud nemůže žalobci přisvědčit. Jak správní orgán I. stupně, tak žalovaný se ve svých rozhodnutích v podrobnostech věnovaly tvrzením žalobce přednesených v řízení. Obdobné argumenty jako v žalobě totiž uvedl i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Žalovaný ve svém rozhodnutí výslovně zvážil závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR, které uzavřelo, že důvody pro zamezení vycestování žalobce neexistují; dále pracoval s aktuálními informacemi o zemi původu žalobce, Gruzii, vydanými ze strany Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (dále jen „OAMP“). Žalovaný neobdržel od žalobce žádné poklady nad rámec jeho ničím nepodložených tvrzení. Žalobce se ani neseznámil s podklady rozhodnutí, ani se k nim více nevyjádřil. Následně žalobce doložil potvrzení o členství ve Sjednoceném národním hnutí.
27. Ani skutečnost, že členem hnutí skutečně byl, však podle soudu v souhrnu s dostupnými informacemi nezakládá důvod pro znemožnění vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Z aktuálních informací o zemi původu nevyplývá, že by řadoví členové nebo sympatizanti Sjednoceného národního hnutí byli v Gruzii jako skupina systematicky vystavováni jednání dosahujícímu intenzity skutečného nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Sjednocené národní hnutí je legálně působící a významnou opoziční politickou stranou. Samotné členství či účast na demonstracích proto bez dalších individualizujících okolností nepostačuje k závěru, že konkrétnímu cizinci po návratu hrozí skutečné nebezpečí. Takové riziko by muselo vyplývat z jeho specifického politického postavení, individuálního konfliktu se státními orgány nebo jiných konkrétně doložených okolností (dané potvrzuje i zpráva OAMP a dále např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2025, č. j. 32 Az 8/2024 -74, či rozsudek stejného soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 22 Az 9/2022 -22). Žalobce však nad své tvrzené členství neuvedl ničeho, z čehož by mohl žalovaný či soud dovozovat hrozící individualizovaný postih na úrovni nebezpečí podle § 179 zákona o pobytu cizinců při návratu do země původu.
28. Nadto i proti případnému postihu je možné se bránit v rámci fungující sítě justičních orgánů, například u policie či Generální inspekce Ministerstva vnitra (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2026, č. j. 34 Az 7/2026 -38). Jak ostatně konstatoval i žalovaný, pokud žalobce skutečně přicestoval do České republiky z obavy o svůj život, mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany, namísto toho, aby více než rok nelegálně pracoval na stavbách a následně předložil padělané doklady v očekávání legalizace svého pobytu. Pokud by žádal o udělení mezinárodní ochrany a ta by mu byla udělena, nic by mu nebránilo v tom, aby se po „uklidnění situace“ vrátil zpět do země původu. Místo aktivního řešení situace se ale rozhodl pobývat na území ČR více než jeden rok, z toho povětšinou nelegálně.
29. Správní orgány tedy podle zdejšího soudu dostatečně zvážily individuální situaci žalobce, pouze došly k odlišným závěrům od něj, tedy, že jeho tvrzení nejsou dostatečná pro naplnění podmínek některého z titulů legalizace pobytu na území ČR.
30. Jak soud uvedl již výše, judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že za důvodné pro vedení řízení o správním vyhoštění se považuje i neoprávněný pobyt na území v řádu dnů. Žalobce pobýval na území ČR nelegálně téměř jeden rok. Nadto na území ČR vykonával nelegální práci, přičemž sám v průběhu správního řízení uvedl, že v ČR pracoval brigádně. Žalobce nemá sociální ani kulturní vazby na ČR. Také zde nemá žádné členy rodiny či příbuzné. Proto soud dospěl k závěru, že správní úvaha zde nevybočila z mezí stanovených zákonem, rozhodnutí na ní založené je odůvodněno a skutečnosti, o které žalovaný své posouzení opírá, mají oporu ve spise a byly řádně zjištěny. Soud tedy neshledal, že by žalovaný nezvážil individuální příběh žalobce a rozhodl na základě neúplného skutkového stavu, či řízení zatížil jinou vadou.
V. Závěr a náklady řízení
31. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud neshledal žádné vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, podle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci, žalovaný své rozhodnutí řádně odůvodnil, pochybení soud neshledal ani v případě opatření podkladů pro vydání rozhodnutí a jejich hodnocení. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
32. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. , když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele.
V Brně dne 18. srpna 2026
JUDr. Petr Polách v. r.
samosoudce