Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 A 21/2025 - 55.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 A 21/2025 - 55
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci
žalobkyně: B. R.
zastoupena Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem
sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8
proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje
sídlem 28. října 2771/117, 702 18 Ostrava
za účasti osob
zúčastněných na řízení: 1) Město Albrechtice
sídlem nám. ČSA 27/10, 739 95 Město Albrechtice
zastoupeno Mgr. Marianem Przybylem, advokátem
sídlem B. Němcové 1, 794 01 Krnov
2) T. M.
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2025, č.j. MSK 19734/2025
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 12. 5. 2025 domáhala přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Krnov ze dne 28. 8. 2024, č. j. KRNOOV/P-122483/2023 maln. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o odstranění kamenné zídky s dřevěnou konstrukcí a vzrostlých stromů z nezpevněné pozemní komunikace na parc. č. X v k.ú. X.
2. V podané žalobě se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost, neboť dle jejího názoru byla v řízení vedeném žalovaným i v řízení před správním orgánem 1.stupně porušena její veřejná subjektivní práva, což konkretizovala následujícími námitkami: v první žalobní námitce žalobkyně nesouhlasí s názorem žalovaného, že nebyl naplněn první a základní znak veřejně přístupné účelové komunikace, tedy existence stálé a v terénu patrné dopravní cesty. S odvoláním na judikaturu správních soudů žalobkyně uvedla, že patrnost cesty v terénu musí být posuzována individuálně a není vždy nezbytným předpokladem; zdůraznila, že vlastník veřejně přístupné účelové komunikace se nemůže ve svůj prospěch dovolávat protiprávního jednání či stavu, v jehož důsledku by samotná pozemní komunikace zanikla. Rozhodující je, zda na předmětném pozemku v minulosti veřejně přístupná účelové komunikace existovala a pokud ano, jakým způsobem zanikla, resp. přestala být patrná v terénu.
3. V druhé žalobní námitce žalobkyně tvrdí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí došel k závěru, že se na pozemku parc. č. X v k.ú. X žádná veřejně přístupná účelové komunikace ani v minulosti nenacházela, což je však v rozporu s provedenými důkazy. Svědkyně p. M. uvedla, že když na začátku 70. let 20. století koupila její rodina sousední parcely na výstavbu chaty, byly parcely č. XA a č. X přístupovou komunikací, která se používala rovněž za účelem přístupu k okolním zemědělským pozemkům, tyto komunikace byly i součástí povolení stavby chaty. Následně p. S. v podstatě využil situaci, kdy přestala svědkyně na chatu pravidelně jezdit a umístil na kraj komunikace pevné překážky. Dle názoru žalobkyně postačuje, že komunikace před umístěním pevných překážek umožňovala dopravní spojení jednotlivých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi a využívala se i k obhospodařování zemědělských pozemků. Žalovaný chybně vykládá pojem veřejně přístupné účelové komunikace.
4. Žalobkyně má za to, že tvrzení žalovaného, že cesta přes daný pozemek vyšla přirozeně z užívání v období 70. - 80. let 20. století, je důkazně nepodložené, a proto nepřezkoumatelné a řádně neodůvodněné. Na pozemku se skutečně nacházejí vzrostlé stromy, a to borovice, lípa a třešeň. Nicméně borovice ve stáří 40-50 let se nachází při okraji komunikace, tj. průjezd byl možný i v době, kdy strom začal vyrůstat. Další stromy mají stáří 15-25 let, mohou tedy být z doby, kdy již bylo užívání komunikace znemožněno pevnými překážkami (zídka, dřevěná konstrukce, které zde umístil p. S.).
5. Závěrem se žalobkyně vyjádřila k leteckým snímkům pozemku parc. č. X založeným ve spise, které jsou z roku 1955 a pak od roku 2000 a mladší. Má za to, že fotografie vzniklé v roce 2000 a mladší jsou již z doby, kdy veřejně přístupná účelová komunikace přestala být v terénu patrná. Jelikož jde o tzv. nezpevněnou komunikaci, je dle žalobkyně logické, že její znatelnost v terénu bude po určité době znemožnění užívání horší. Tím však veřejně přístupná účelová komunikace nezaniká.
6. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout; odkázal na vypořádání odvolacích námitek v odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že v napadeném rozhodnutí netvrdil, jak uvedla žalobkyně, že se na pozemku parc. č. X žádná veřejně přístupné účelové komunikace nenacházela. Naopak výslovně připustil, že se zde v minulosti nacházela v terénu patrná cesta ve formě polní cesty v podobě kolejí sezónně vyjížděných zemědělci, což koresponduje s výpovědí svědkyně p. M. Žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 337/2016 -64 a 8 As 254/2018 -59 dle nichž tak, jak veřejně přístupná účelová komunikace přirozeně vzniká, stejně přirozeně může dojít k jejímu zániku.
Zjištění z obsahu správních spisů
7. Ze správních spisů soud zjistil, že žalobkyně podala dne 10. 5. 2023, s doplněním dne 28. 6. 2023, žádost o odstranění kamenné zídky s dřevěnou konstrukcí a vzrostlých stromů z nezpevněné pozemní komunikace na pozemku parc. č. X v k.ú. X. Městský úřad Krnov jako správní orgán 1. stupně v průběhu řízení shromáždil podklady pro vydání rozhodnutí a provedl důkazy navržené žalobkyní. Správní orgán 1. stupně uskutečnil dne 31. 10. 2023 ohledání pozemku parc. č. X v k.ú. X a jeho výsledkem bylo nepochybné zjištění, že na parc. č. X, ani na sousedním pozemku parc. č. XA směrem k silnici III/45812, není znatelná dopravní cesta. Stopy v trávě po jízdě vozidel nejsou znatelnou a stálou dopravní cestou. Sezónní užití pozemků k jízdě zemědělských vozidel nezakládá existenci veřejné účelové komunikace. Na pozemku je umístěna kamenná zídka s dřevěnou konstrukcí a vzrostlé stromy – lípa srdčitá, třešeň a borovice lesní.
8. Podle správního orgánu prvního stupně svědecká výpověď právní předchůdkyně žalobkyně p. M., stavebníka chaty č. X, ze dne 20. 3. 2024 rovněž neprokázala existenci stálé a znatelné dopravní cesty na pozemku parc. č. X v době od roku 1973. Svědkyně popsala cestu „byly tam vyjeté koleje jako po cestě, po které se nejezdí každý den, využívali ji zemědělci, obraceli tam seno“. Z listin y Rozhodnutí o přípustnosti stavby č.j. výst.2495/328/2/72 ze dne 14. 8. 1972 ani z části dochované dokumentace Technická zpráva ze dne 12. 3. 1972 nevyplývají pro vlastníka polní cesty do budoucna žádné závazky či povinnosti ve směru k vlastníku rekreační chaty. Správní orgán 1. stupně z těchto listin dovodil, že pokud by v době stavby chaty existovala na pozemku parc. č. X účelová komunikace ve smyslu zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, tak by to projektant v technické zprávě uvedl. Skutečnost, že stavba rekreační chaty byla povolena pouze s přístupem po polních cestách, neznamená, že při její stavbě nemohl být pozemek parc. č. X nebo jiné pozemky v lokalitě použity k jednorázovým dopravním účelům.
9. Dále ze svědecké výpovědi p. M. podle správního orgánu prvního stupně vyplynulo, že pozemek parc. č. X nebyl pro přístup k chatě č. X k chůzi nebo jízdě užíván pravidelně a celoročně, že se jednalo o louku, kde nebyly vyznačeny hranice pozemků a v řízení tedy nebylo prokázáno, kde polní cesta ve skutečnosti vedla. Správní orgán 1. stupně ze shromážděných podkladů nezjistil, že by pozemek parc. č. X byl veřejností (neomezeným okruhem uživatelů) pravidelně užíván k chůzi, k průjezdu vozidel nebo jako významná komunikační spojnice k turistickému cíli, k budově sloužící veřejnosti apod. Správní orgán 1. stupně konstatoval, že toto zjištění neznamená, že nedocházelo k jednorázovému pohybu osob a vozidel. Na základě umožnění průchodu krajinou podle zákona č. 114/1992 Sb. , o ochraně přírody a krajiny však nevzniká veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích. Svědeckou výpovědí a listino u bylo rovněž prokázáno, že část pozemku parc. č. X spolu s pozemky parc. č. XB a XC byla od roku 2003 předmětem pronájmu právní předchůdkyně žalobkyně za účelem přístupu k chatě č. X.
10. Správní orgán 1. stupně dospěl vzhledem ke shromážděným podkladům k závěru, že na pozemku parc. č. X se nenachází veřejná komunikace v režimu zákona o pozemních komunikacích, a tedy na pozemku umístěnou kamennou zídku a vzrostlé stromy nelze definovat jako pevnou překážku, proto žádost žalobkyně zamítl.
11. Proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně podala žalobkyně včas odvolání, o němž žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím.
12. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že co se týče prvního a základního znaku veřejně přístupné účelové komunikace, tedy existence stálé a v terénu patrné dopravní cesty, správní orgán 1. stupně dospěl k závěru, že tento znak naplněn není a žalovaný se s tímto závěrem ztotožnil. Ohledáním provedeným dne 31. 10. 2023 nebyla na pozemku parc. č. X v k.ú. X (ani na sousedním pozemku parc. č. XA směrem k silnici III/45812) zjištěna znatelná a stálá dopravní cesta. Pozemek parc. č. X je zatravněný, stejně tak pozemek parc. č. XA. V místě byly shledány pouze stopy v trávě po jízdě vozidel, a to na pozemku parc. č. XA v délce cca 16 metrů od napojení na silnici, která se dále stáčí na pozemek parc. č. XD. V místě na pozemku parc. č. X, kde se mají nacházet pevné překážky na komunikaci (kamenná zídka s dřevěnou konstrukcí a vzrostlé stromy) se však v terénu žádná znatelná cesta, a to ani ve formě vyjetých kolejí, nenachází.
13. Žalovaný dále uvedl, že ve spise jsou založeny letecké snímky předmětných pozemků z roku 1955 a dále z roku 2000 a mladší. Povrch pozemku parc. č. X na žádném snímku nenaznačuje, že by na pozemku byla znatelná komunikace. Absentuje zde tedy nejen v terénu znatelná, ale také stálá cesta.
14. K námitce žalobkyně že současný stav je důsledkem znemožnění užívání komunikace umístěním pevných překážek, žalovaný konstatoval, že na pozemku parc. č. X se nacházejí mj. vzrostlé stromy – borovice, lípa a třešeň. I tyto stromy dle žalobkyně tvoří pevnou překážku znemožňující užívání komunikace. Správní spis obsahuje odhad stáří těchto dřevin, a to borovice lesní stáří 40-50 let, stáří lípy 15-25 let. Rovněž správní spis obsahuje výpověď svědkyně p. M., která sdělila, že na pozemku parc. č. X byly koleje jako po cestě, po které se nejezdí každý den, využívali ji zemědělci, obraceli tam seno. Dále někdy v polovině 90. let minulého století postavil na parc. č. XE chatu p. S. a komunikace jím byla postupně zabrána postavením kamenné zídky s dřevěnou konstrukcí.
15. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul svou argumentaci tak, že pokud se na pozemku parc. č. X v k.ú. X někdy nacházela v terénu patrná cesta (což je nutno připustit s ohledem na skutečnost, že tento pozemek byl dříve v katastru nemovitostí veden jako „ostatní komunikace“), jednalo se o polní či luční cestu v podobě kolejí sezónně vyjížděných zemědělci. Avšak dlouhodobá existence stromů na daném pozemku (nejméně 40 let) a jejich postupný nerušený růst zřetelně nasvědčuje tomu, že cesta přes daný pozemek vyšla přirozeně z užívání motorovými vozidly nejpozději v období 70. – 80. let 20. století a teprve v období nejdříve od poloviny 90. let umístil p. S. na daném pozemku kamennou zídku s dřevěnou konstrukcí. Kontinuálně nejpozději od roku 2000 se na předmětném pozemku v místě údajných překážek žádná v terénu patrná cesta nenachází.
16. Žalovaný proto odmítl tvrzení žalobkyně, že na pozemku parc. č. X v k.ú. X existovala cesta, která zanikla v důsledku protiprávního jednání umístěním pevné překážky. Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn první znak stálé a zřetelné dopravní cesty, bylo dle žalovaného nadbytečné zkoumat další znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Žalovaný uzavřel, že na pozemku parc. č. XA v k.ú. X se nenachází veřejně přístupná účelové komunikace, a proto ani vzrostlé stromy a kamenná zídka s dřevěnou konstrukcí nejsou pevnou překážkou ve smyslu § 29 zákona o pozemních komunikacích a správní orgán nemůže nařídit jejich odstranění.
Posouzení věci krajským soudem
17. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
18. Ve věci soud rozhodl u ústního jednání dne 19. 8 2026, u kterého účastníci setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalobkyně odkázal na žalobní body a dodal, že skutkový stav měl být zjišťován k okamžiku, kdy byly na komunikaci umístěny pevné překážky vlastníkem přilehlých nemovitostí. Dále doplnil, že nedošlo k samovolnému neužívání komunikace, protože žalovaný nesprávně vyhodnotil výpověď svědkyně p. M., předchozí vlastnice chaty. Ta musela v důsledku jednaní vlastníka přilehlých nemovitostí uzavřít s Městem Albrechtice nájemní smlouvu, aby se k chatě mohla dostat. Žalovaný uvedl, že nosným důvodem pro jeho rozhodnutí zůstává nenaplnění prvního znaku veřejně přístupné komunikace a zdůraznil existenci pokojného stavu minimálně od roku 2003, kdy si předchozí vlastnice chaty p. M. zajistila k chatě jiný přístup a nikým jiným nebylo poté vyžadováno využívání předmětné komunikace.
19. Krajský soud se při posouzení věci nejprve zabýval pojmem veřejně přístupná účelová komunikace, jak jej vymezila ustálená judikatura. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009 -76, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012 -42 či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 jsou zajedno v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace existuje za současného naplnění následujících 4 pojmových znaků: 1) stálost a znatelnost komunikace v terénu podle § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 2) zákonný účel podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3) souhlas vlastníka s veřejným užíváním, 4) nutná komunikační potřeba.
20. Krajský soud má za to, že se žalovaný i správní orgán 1. stupně zcela správně zabývali nejprve naplněním znaků veřejně přístupné účelová komunikace. Posouzení prvního znaku - stálost a znatelnost komunikace v terénu - proběhlo jak na podkladě ohledání parc. č. X na místě samém, tak na podkladě leteckých snímků z roku 1955 a dále z let 2000 a mladších. Z uvedeného vyplynulo, že parcela je zatravněná, beze stop po vyjetých kolejí a rostou zde stromy; již první znak veřejně přístupné účelové komunikace tedy nebyl splněn.
21. Podle krajského soudu nejsou námitky vznesené žalobkyní důvodné. Soud přitom přisvědčuje závěru žalovaného, že nebylo prokázáno naplnění již prvního znaku veřejně přístupné účelové komunikace, tedy stálost a znatelnost komunikace v terénu. Avšak zcela podstatný pro posouzení věci je především závěr, že v místě existoval nejméně od roku 2003 pokojný stav, kdy si p. M. jako předchozí vlastník předmětného pozemku zajistila ke své chatě jiný přístup a nikým jiným poté nebylo požadováno využívání komunikace na dané parcele.
22. K těmto otázkám lze připomenout judikaturu správních soudů, např. závěry rozsudku NSS č. j. 2 As 337/2016 -34 ze dne 29. 6. 2017, podle kterých: „jak účelová komunikace za určitých okolností přirozeně vzniká, stejně tak přirozeně může dojít i k jejímu zániku, přestože samotný způsob zániku účelové komunikace ze zákonné úpravy účelových komunikací výslovně nevyplývá. Ze samotné povahy účelové komunikace plyne, že k jejímu zániku není zapotřebí žádného rozhodnutí a tato skutečnost není ani nikde evidována. K zániku účelové komunikace dochází především tak, že zanikne účel, pro nějž vznikla, např. zanikla nemovitost, kterou účelová komunikace obsluhovala nebo účelová komunikace přestala plnit nutnou komunikační potřebu, neboť zde byla jiná alternativní přístupová cesta k nemovitosti. Pokud účelová komunikace zanikla, nelze se v budoucnu jednostranně domáhat její existence (obnovení) (…).“.
23. Obdobně argumentoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 8 As 254/2018 -59 ze dne 30. 5. 2019: „Účelové komunikace mohou i zaniknout v případě, že se jedná o dlouhodobý pokojný stav, kterému se nikdo nebrání. V případě posuzované cesty jsou na ní překážky umístěny minimálně 10 let. V takovém případě účelová komunikace zanikla, i kdyby ji bylo před umístěním překážek možné za účelovou komunikaci označit.“
24. Ačkoli lze souhlasit s žalobkyní v tom, že existující veřejně přístupná účelová komunikace nemůže zaniknout jednostranným svévolným aktem (v posuzovaném případě postavením kamenné zídky s dřevěnou konstrukcí p. S.), je třeba zdůraznit, že o takovou situaci se v daném případě nejedná, neboť jak plyne z výše citovaných závěrů ze správního spisu, na parcele č. X jsou vzrostlé stromy, na leteckém snímku z roku 2000 není na pozemku znatelná komunikace. Právní předchůdkyně žalobkyně p. M. si v roce 2003 zajistila ke své chatě jiný přístup a nikým jiným poté nebylo požadováno využívání komunikace na dané parcele. Tato situace tedy trvala nejméně 20 let a plynutím času tak došlo ke vzniku pokojného stavu.
25. V daném případě se tedy jedná o dlouhodobý stav nevyužívání pozemku jako komunikace, trvající nejméně 20 let, proti němuž nikdo nebrojil. Podle krajského soudu lze ve shodě s výše uvedeným rozsudkem NSS č.j. 8 As 254/2018 -59 ze dne 30. 5. 2019 uzavřít, že „V takovém případě účelová komunikace zanikla, i kdyby ji bylo před umístěním překážek možné za účelovou komunikaci označit.“ Správní orgány se tudíž správně zabývaly faktickým stavem v době rozhodování.
26. I kdyby bylo možné označit dříve existující komunikaci na předmětné parcele za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, došlo k jejímu zániku nikoli v důsledku protiprávního jednání, ale dlouhodobým spontánním vývojem a vznikem pokojného stavu trvajícího nejméně 20 let.
27. S ohledem na uvedené závěry nelze než uzavřít, že ani další žalobní námitky žalobkyně nejsou důvodné.
Závěr a náklady řízení
28. Jelikož krajský soud neshledal žalobní námitky důvodné, žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
29. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , když procesně úspěšnému žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení proti žalobkyni, když jeho náklady nepřesáhly běžnou úřední činnost. O náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. , ve znění účinném do 31. 12. 2025.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ostrava 19. srpna 2026
JUDr. Monika Javorová
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje