Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
29 A 73/2025 - 60.pdf
PDF · 0 B
No categories available
29 A 73/2025 - 60
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci
žalobce: R. N.
proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje
sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín
za účasti osoby
zúčastněné na řízení: 1) CETIN a. s.
sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha
2) EG.D., a.s.
sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno
3) M. K.
4) J. K.
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2025, č. j. KUZL 60176/2023, sp. zn. KUSP 26729/2025 KSÚ-Str
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se v podané žalobě domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí magistrátu města Zlín, odbor stavebních a dopravních řízení (dále též „stavební úřad“) ze dne 18. 12. 2024, č. j. MMZL 240555/2024. Stavení úřad jím schválil stavební záměr „novostavba rodinného domu“ na pozemcích st. parc. č. XA (zastavená plocha a nádvoří) a parc. č. XB (ostatní plocha) v katastrálním území X (dále jen „stavba nebo „záměr“), který oznámili a ohlásili M. K. a J. K. [osoby zúčastněné na řízení 3) a 4), dále též „stavebníci“].
2. Žalovaný takto rozhodoval za situace, kdy Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 29 A 75/2022 -83, zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 5. 2022, č. j. MMZL 110367/2022, sp. zn. MMZL-SÚ-079865/2022/Čal, jímž vydal společný souhlas – územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru „novostavba rodinného domu“. Důvodem ke zrušení citovaného rozhodnutí byla vada řízení spočívající v tom, že stavební úřad nezahrnul mezi účastníky společného územního a stavebního řízení žalobce, ačkoliv ten byl v případě předmětného záměru stavebníků osobou uvedenou v § 105 odst. 2 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon “). Dále pak stavební úřad chybně neshledal pochybení stavebníků v tom, že ve smyslu § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona bylo jejich povinností k žádosti doložit souhlasy osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno; souhlas s navrhovaným záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu; souhlas se nevyžaduje v případech stavebních záměrů uvedených v § 103 , pokud nejsou umístěny ve vzdálenosti od společných hranic pozemků menší než 2 m. Obdobně je konstruována dikce § 105 odst. 2 písm. f) stavebního zákona .
II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě
3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , dále jen „s. ř. s. “), žalobce navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.
4. Žalobce namítá, že žalovaný (ani stavební úřad) se v rámci řízení nezabýval námitkou nesouladu umístění stavby s platným územním plánem, a to s odkazem na § 94 odst. 5 stavebního zákona , dle něhož se po zrušení územního rozhodnutí již územní řízení nevede. Tento postup však předpokládá, že účastník měl možnost své námitky v původním řízení uplatnit. V daném případě byl žalobce z řízení nezákonně vyloučen, a doslovná aplikace citovaného ustanovení by vedla k tomu, že by neměl možnost své námitky uplatnit vůbec. Takový výklad je nejen v rozporu se smyslem a účelem stavebního zákona , ale i s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobo d.
5. Dále uvádí, že v rámci opakovaného řízení stavební úřad postupoval podle § 129 odst. 5 stavebního zákona , avšak nezohlednil námitky žalobce týkající se umístění stavby. V rozporu s § 114 odst. 2 stavebního zákona konstatoval, že námitky proti závaznému stanovisku orgánu územního plánování jsou bezpředmětné, neboť umístění stavby nebylo předmětem řízení, avšak nedocenil, že podle § 114 odst. 2 stavebního zákona námitky v územním řízení nemohly být uplatněny. Tento výklad je nesprávný, neboť žalobce neměl možnost své námitky v původním řízení vůbec uplatnit, a stavební úřad je proto povinen se jimi v rámci opakovaného řízení zabývat.
6. Navíc stavební úřad nesprávně vycházel ze závazného stanoviska Magistrátu města Zlína č.j. MMZL 026894/2022 ze dne 9. 2. 2022, které již v době vydání stavebního povolení dne 18. 12. 2024 pozbylo platnosti. Dle § 96b stavebního zákona závazné stanovisko platí po dobu dvou let ode dne jeho vydáni, nestanoví-li orgán lhůtu delší, nejdéle však tři roky. V daném případě nebyla stanovena delší lhůta, a závazné stanovisko tak pozbylo platnosti dne 9. 2. 2024. Po tomto datu nebylo možné jej použít jako podklad pro rozhodnutí ve věci ani jej přezkoumávat nadřízeným orgánem.
7. V doplnění k žalobě žalobce dále namítá podjatost úřední osoby - Ing. arch. I. T., bývalého vedoucího orgánu územního plánování Magistrátu města Zlína.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení 3)
8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrvává na svém názoru ohledně zákonnosti rozhodnutí. Dále zdůrazňuje, že žalobní námitky se obsahově shodují s námitkami žalobce uplatněnými v odvolacím řízení. Uvedené platí zejména k žalobní argumentaci směřující vůči závaznému stanovisku Magistrátu města Zlína, oddělení prostorového plánování, středisko územního plánování jako orgánu územního plánování (dále též „orgán ÚP“), které je součástí Koordinovaného závazného stanoviska ze dne 4. 3. 2022 pod č. j. MMZL 026894/2022, a které žalobce v odvolacích námitkách napadl. Žalovaný opakuje, že předmětné závazné stanovisko nechal podrobit přezkumu v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu , stejně tak uvádí, že nepozbylo platnosti, neboť v době jeho platnosti bylo zahájeno řízení o společném oznámení stavebníků. K námitce podjatosti žalovaný uvádí, že byla žalobcem uplatněna v době, kdy Ing. arch. T. již není pracovníkem orgánu ÚP, a proto o této již nebylo rozhodováno. Žalovaný pouze odkazuje na své vyjádření k žalobnímu bodu 1/, a to, že předmětné závazné stanovisko orgánu ÚP bylo přezkoumáno nadřízeným orgánem, s tím, že ten shledal navrhovaný záměr jako přípustný.
9. Osoba zúčastněná na řízení 3) ve svém vyjádření přisvědčuje názoru žalovaného a nesouhlasí s žalobní argumentací žalobce.
IV. Posouzení věci soudem
10. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ) napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, včetně řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. ).
11. Krajský soud předně uvádí, že žalobce podal odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu dne 27. 1. 2025, tedy již za účinnosti zákona č. 283/2021 Sb. , (nový) stavební zákon (účinnosti nabyl dne 1. 1. 2024). Podle § 330 odst. 1 nového stavebního zákona se řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů. Podle § 330 odst. 9 věty třetí nového stavebního zákona se v řízeních o opravných prostředcích, jakož i při dalších postupech souvisejících s přezkumem správnosti a zákonnosti nebo změnou závazného stanoviska orgánu územního plánování dle § 96b zákona č. 183/2006 Sb. postupuje podle dosavadních právních předpisů. Krajský soud proto (shodně s žalovaným) věc posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy (starého) stavebního zákona .
12. Žalobce v podané žalobě předně namítá, že žalovaný (ani stavební úřad) se v rámci řízení nezabýval námitkou nesouladu umístění stavby s platným územním plánem, a to s odkazem na § 94 odst. 5 stavebního zákona , dle něhož se po zrušení územního rozhodnutí již územní řízení nevede. Tento postup však předpokládá, že účastník měl možnost své námitky v původním řízení uplatnit. V daném případě byl žalobce z řízení nezákonně vyloučen, a doslovná aplikace citovaného ustanovení by vedla k tomu, že by neměl možnost své námitky uplatnit vůbec. Dále uvádí, že v rámci opakovaného řízení stavební úřad postupoval podle § 129 odst. 5 stavebního zákona , avšak nezohlednil námitky žalobce týkající se umístění stavby.
13. Krajský soud uvedené námitky neshledává za důvodné. Pokud v nich totiž žalobce opakovaně poukazuje na skutečnost, že byl z řízení nezákonně vyloučen, de facto se vrací zpět v čase do doby před vydáním citovaného rozsudku krajského soudu č. j. 29 A 75/2022 -83, resp. závěry tohoto rozsudku interpretuje nesprávně z hlediska jeho účastenství v řízení a s tím souvisejících procesních práv, včetně uplatnění námitek. Krajský soud za primární důvod ke zrušení rozhodnutí (společného souhlasu stavebního úřadu) shledal vadu řízení spočívající právě v tom, že stavební úřad nezahrnul mezi účastníky společného územního a stavebního řízení žalobce, který byl v případě předmětného záměru stavebníků osobou uvedenou v § 105 odst. 2 písm. f) stavebního zákona , neboť soud shledal, že žalobce, coby vlastník sousedících pozemků, mohl být prováděním stavebního záměru přímo dotčen. Žalobce možné dotčení svých práv totiž spatřoval především v provádění záměru, a to již v přípravných zemních pracích a přípravě staveniště, tedy v imisích hluku a prachu na pozemky, které žalobce využívá k rekreaci. K provádění stavby (dopravě a skladování materiálu) stavebníci taktéž využívají pozemek parc. č. XB, který bezprostředně sousedí s pozemky ve spoluvlastnictví žalobce. Žalobce tak podle krajského soudu dostatečně konkretizoval, jakým způsobem by mohla být jeho vlastnická práva dotčena (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2021, č. j. 1 As 10/2021 -35), nejednalo se současně o možnost hypotetickou, ale reálnou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 2 As 238/2019 -27).
14. Podle žalobcem citovaného § 114 odst. 1 stavebního zákona platí, že „účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Osoba, která je účastníkem řízení podle zvláštního právního předpisu, může ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží.“
15. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 As 208/2014 -43, „ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona neopravňuje osobu v postavení účastníka řízení podle § 109 odst. 1 stavebního zákona k podání jakýchkoliv námitek, ale jen takových, které jsou spojeny s přímým dotčením na právech zakládajících její účastenství.“ (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 91/2013 -50). V rozsudku ze dne 2. 4. 2020, č. j. 2 As 333/2018 -32, pak Nejvyšší správní soud vymezil rozsah aktivní legitimace pro podání námitek podle § 114 odst. 1 stavebního zákona . K ní je třeba „nejen pouze potenciál zamýšlených změn stavby dotknout se práv účastníka, ale i skutečný dopad do jeho právní sféry tím, že tato práva skutečně budou dotčena. Při podání námitek musí takový účastník zároveň vymezit, v čem má spočívat dotčení jeho práv a tedy skutečnost zakládající mu účastenství v řízení o námitkách. V rozsahu, v němž námitky nesplňují uvedené požadavky, se k nim nepřihlíží.“ Účastník řízení tak prostřednictvím námitek podle § 114 odst. 1 stavebního zákona může hájit jen to právo, z jehož možného přímého dotčení jeho účastenství plyne. Vlastník sousední nemovitosti proto může brojit proti konkrétním dopadům provedení či užívání stavby na svou nemovitost; nemůže se ale domáhat obecné kontroly zákonnosti záměru či brojit proti projektové dokumentaci. Z obsahu žalobních námitek nicméně dle krajského soudu vyplývá, že žalobce z rozsudkem krajského soudu přiznaného účastenství ve stavebním řízení dovozuje odlišný procesní charakter, nikoliv ten, jenž se odvíjí od jím tvrzeného dotčení na právech prováděním předmětné stavby, a zcela pomíjí výše předestřené rozdíly z hlediska rozsahu uplatnitelných námitek. Žalovaný proto dle krajského soudu správně poukázal při vypořádání námitek žalobce vůči stavebnímu záměru (projektové dokumentaci ve vztahu k rozšíření napojení z ulice Pod Stráněmi) právě na znění § 114 odst. 1 stavebního zákona a k těmto námitkám žalobce přesahujícím zákonem stanovený rozsah nepřihlédl.
16. Výše uvedeným právním názorem také krajský soud v citovaném rozsudku zavázal správní orgány do navazujícího řízení. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, stavební úřad na základě tohoto rozsudku vedl opakované stavební řízení v souladu s § 129 odst. 5 stavebního zákona a postupoval podle § 109 až § 115 stavebního zákona . Oznámení o zahájení řízení bylo účastníkům řízení (včetně žalobce) i dotčeným orgánům doručováno v souladu s § 112 odst. 1 stavebního zákona , přičemž v oznámení o zahájení opakovaného stavebního řízení stavební úřad uvedl předmět řízení a navrhovaný záměr popsal z hlediska jeho rozsahu i navrhovaného umístění na jednotlivých pozemcích. Dále v něm stanovil lhůtu pro uplatnění námitek, poučil účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech, o možnosti podat námitky a o způsobu jejich uplatnění v řízení.
17. Žalobce (vedle výše rekapitulovaných námitek vůči stavebnímu záměru přesahujících rozsah stanovený § 114 odst. stavebního zákona ) uplatnil také námitky směřující vůči závaznému stanovisku orgánu územního plánování.
18. Krajský soud v této souvislosti považuje za vhodné zdůraznit, že charakterem závazných stanovisek vydaných dle § 149 správního řádu se judikatura správních soudů zabývala opakovaně. Kupříkladu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009 -150, vycházejíce ze skutečnosti, že závazné stanovisko je podkladem pro rozhodnutí ve věci samé a důsledkem případného negativního závazného stanoviska je zamítnutí návrhu, konstatoval, že je nutné trvat na tom, aby v závazném stanovisku byly vyjádřeny důvody pro jeho vydání. „S ohledem na zvláštní postavení závazného stanoviska, kdy jeho obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, je podle Nejvyššího správního soudu zvlášť významné přiměřené použití ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí (§ 67 a 68 správního řádu ), především pak ust. § 68 odst. 3 citovaného zákona, podle kterého se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního závazného stanoviska, by tedy měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Jedině tak bude možné přezkoumat ve správním soudnictví zákonnost závazného stanoviska jakožto úkonu správního orgánu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu ust. § 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ).“ Jak totiž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil v rozsudku ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 -113, závazná stanoviska vydaná dle § 149 správního řádu „nejsou rozhodnutím ve smyslu § 67 správního řádu ani § 65 s. ř. s. s. ř. s. , neboť sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti. Soudní přezkum jejich obsahu je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s. “
19. Procesní ochranu účastníkům příslušného správního řízení, v němž je vydáno rozhodnutí, jehož podkladem je závazné stanovisko dle § 149 správního řádu , tak správní řád především prostřednictvím odvolání proti samotnému rozhodnutí správního orgánu, kdy námitka nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska představuje řádnou odvolací námitku proti rozhodnutí ve věci samé a dotčený správní orgán na jejím základě musí postupovat podle § 149 odst. 7 správního řádu , dle něhož platí, „jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.“ Pokud takto správní orgán nepostupuje, zatíží odvolací řízení vadou, jež mohla mít za následek jeho nezákonné rozhodnutí o věci samé (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 2 As 176/2014 -31, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2021, č. j. 29 A 149/2020 -97).
20. Z obsahu správního spisu i z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný postupoval zcela v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu , když v rámci odvolacího řízení k námitce žalobce požádal příslušný nadřízený orgán, kterým je Krajský úřad Zlínského kraje, odbor Krajský stavební úřad, oddělení územního plánování, o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska Magistrátu města Zlína, které je součástí citovaného Koordinovaného závazného stanoviska. Žalovaný obdržel závazné stanovisko krajského úřadu č. j. KUZL 30051/2025 ze dne 26. 5. 2025, z něhož vyplývá potvrzení napadeného závazného stanoviska magistrátu, přičemž v jeho obsahu byly vypořádány i námitky žalobce směřující k nesouladu záměru s územním plánem. Tyto pak žalovaný vtělil do odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (viz str. 4 až 6). Krajský soud tak neshledává námitku žalobce, v níž namítá nesprávný procesní postup žalovaného, za důvodnou.
21. Pokud žalobce namítá, že žalovaný vycházel ze závazného stanoviska, které ovšem pozbylo již platnosti, ani s touto námitkou se krajský soud neztotožňuje. Žalobce v ní odkazuje na § 96b odst. 5 stavebního zákona , podle kterého „závazné stanovisko platí 2 roky ode dne vydání, nestanoví–li orgán územního plánování v odůvodněných případech lhůtu delší, nejdéle však 3 roky.“ Žalobce ovšem pomíjí znění § 96b odst. 7 písm. a) stavebního zákona , dle něhož „závazné stanovisko nepozbývá platnosti, bylo–li na základě žádosti podané v době jeho platnosti vydáno územní rozhodnutí, společné povolení nebo jiné obdobné rozhodnutí podle jiného zákona a toto rozhodnutí nabylo právní moci.“
22. Z citovaných ustanovení vyplývá, že závazné stanovisko orgánu územního plánování platí obecně 2 roky od jeho vydání a v odůvodněných případech lze jeho platnost stanovit až na 3 roky. V této lhůtě je však s ohledem na § 96b odst. 7 písm. a) stavebního zákona nutné pouze zahájit řízení, v němž má být závazné stanovisko podkladem pro vydání rozhodnutí (dále jen „řízení o podmíněném rozhodnutí“).
23. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2026, č. j. 21 As 14/2026 -29, „účelem § 96b odst. 7 písm. a) stavebního zákona je zabránit „propadnutí“ závazného stanoviska orgánu územního plánování po dobu vedení řízení o podmíněném rozhodnutí. Cílem je snížení administrativní zátěže a ochrana právní jistoty žadatele, kterému nemůže jít k tíži skutečnost, že správní orgán o jeho včasné žádosti v době platnosti závazného stanoviska nerozhodne. Ačkoliv § 96b odst. 7 písm. a) stavebního zákona výslovně zmiňuje pouze vydání územního rozhodnutí, společného povolení nebo jiného obdobného rozhodnutí podle jiného zákona, teleologickým výkladem lze dospět k závěru, že je třeba jej aplikovat i na vydání dodatečného povolení stavby podle
§ 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona . Ani v řízení o dodatečném povolení stavby totiž nepochybně není žádoucí, aby mohlo závazné stanovisko orgánu územního plánování „propadnout“ po dobu vedení řízení, a to ze stejných důvodů, pro které tomu zákon brání v případě řízení o vydání územního rozhodnutí či společného povolení (tj. ochrana právní jistoty žadatele a snížení administrativní zátěže). Nejvyšší správní soud přitom neshledává žádný legitimní důvod, proč by mělo být v případě dodatečného povolení stavby postupováno odlišně. Ostatně dle § 129 odst. 2 stavebního zákona stavební úřady v řízení o dodatečném povolení stavby postupují přiměřeně podle § 90 a § 110 až 115 téhož zákona (tj. podle ustanovení upravujících posuzování záměru při vydávání územního rozhodnutí a vydávání stavebního povolení). V případech, kdy se vedle samotného povolení stavby posuzuje také její umístění či změna oproti územnímu rozhodnutí, lze tedy dodatečné povolení stavby považovat za jistou obdobu společného povolení ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) stavebního zákona .“
24. Krajský soud k tomu dodává, že shodnou optikou lze nepochybně nazírat i na opakované stavební řízení ve smyslu § 129 odst. 5 stavebního zákona , podle něhož platí, že „u stavby podle odstavce 1 písm. e) vede stavební úřad opakované stavební řízení. Za žádost se pro tento účel považuje žádost nebo podání, k nimž bylo dle stavebního zákona vydáno následně zrušené rozhodnutí nebo opatření. V opakovaném stavebním řízení postupuje stavební úřad podle § 109 až 115; doplnění podkladů požaduje pouze v rozsahu nezbytném pro opakované projednání stavby. Lhůta pro vydání rozhodnutí začíná běžet dnem následujícím po nabytí právní moci zrušujícího rozhodnutí. Nebude-li v opakovaném stavebním řízení stavba povolena, stavební úřad bez předchozího řízení rozhodnutím nařídí odstranění stavby.“ Ani zde krajský soud neshledává žádný legitimní důvod, proč by mělo být v případě opakovaného stavebního řízení postupováno odlišně, tím spíše, že dle citovaného ustanovení i v těchto řízeních stavební úřady postupují přiměřeně podle § 109 až § 115 téhož zákona (tj. podle ustanovení upravujících posuzování záměru při vydávání územního rozhodnutí a vydávání stavebního povolení).
25. Krajský soud je tak toho názoru (do značné míry totožného s žalovaným), že pro zachování platnosti závazného stanoviska postačí, je-li v době jeho platnosti podána žádost o vydání územního rozhodnutí a toto územní rozhodnutí následně nabude právní moci (resp. územní, příp. společný souhlas právních účinků). Nenastane-li právní moc předmětného územního rozhodnutí, příp. účinky souhlasu, závazné stanovisko orgánu územního plánování pozbude zpětně platnosti k poslednímu dni doby platnosti dle § 96b odst. 5 stavebního zákona , tj. po 2 letech, maximálně 3 letech od jeho vydání. Obdobně tomu bude v případě, kdy bude územní rozhodnutí zrušeno či nebude konzumováno („propadne"). Totéž platí i pro závazná stanoviska vydaná nadřízeným orgánem v rámci odvolacího nebo přezkumného řízení.
26. Zjednodušeně řečeno, v době platnosti závazného stanoviska je nezbytné alespoň podat příslušnou žádost. V nyní projednávaném případě společné oznámení záměru bylo stavebníky podáno dne 22. 4. 2022, které iniciovalo řízení vedoucí k vydání opatření dle stavebního zákona . Pro zahájené řízení pak závazné stanovisko magistrátu vydané dne 9. 2. 2022 platnosti nepozbývá.
27. K námitce žalobce ohledně podjatosti úřední osoby Ing. arch. T. krajský soud uvádí, že tuto námitku žalobce vznesl až v žalobě (dokonce až v doplnění žaloby), přičemž z judikatury správních soudů vyplývá, že „pokud uplatnění námitky podjatosti úřední osoby nic nebrání, a přesto k tomu dojde až v řízení před soudem, je taková námitka opožděná, a nelze k ní proto přihlížet.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 As 219/2017 -50). Žalobce v doplnění žaloby pouze stručně uvádí, že se o podjatosti úřední osoby dozvěděl až po odeslání žaloby samotné, ačkoliv podjatost této úřední osoby dovozuje ze skutečností (vydání závazného stanoviska, resp. zastupování statutárního města Zlín), které se nepochybně udály již v průběhu stavebního řízení, jehož byl žalobce účastníkem a mohly mu tak být známy. Žalobci tak nic nebránilo vznést tuto námitku již v průběhu řízení před správními orgány. Krajský soud proto tuto námitku shledává za opožděnou. Vyjádření žalovaného k této námitce pak krajský soud hodnotí do značné míry za matoucí, neboť žalovaný logicky nemohl o této námitce nikterak rozhodovat, jelikož byla vznesena až v doplnění k žalobě.
V. Závěr a náklady řízení
28. Krajský soud proto na základě výše uvedeného žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.
29. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
30. O náhradě nákladů osob zúčastněných na řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení soud plnění žádné povinnosti neuložil, krajský soud jim náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jim v souvislosti s plněním povinnosti, uložené soudem, žádné náklady nevznikly, a soud neshledal pro to ani jiný důvod zvláštního zřetele.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 25. srpna 2026
Zuzana Bystřická v.r.
předsedkyně senátu