Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
19 Az 25/2026 - 30.pdf
PDF · 0 B
No categories available
19 Az 25/2026 - 30
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci
žalobce: M. D.
státní příslušnost Turecká republika
t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty 234
zastoupen Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem sídlem 602 00 Brno, Lidická 960/81
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky
sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2026 č. j. OAM-508/VL-VL17-VL11-ZZC-2026, ve věci mezinárodní ochrany
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalobci mezinárodní ochrana podle § 12 , § 13 , § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, tj. ve znění do 11. 6. 2026 (dále jen zákon o azylu), nebyla udělena. Žalobce namítal, že si žalovaný neopatřil dostatečně aktuální, přesné a adresné informace o zemi původu. Nadto i ty stručné informace, které shromáždil, vyhodnotil zjevně nedostatečně a zkresleně. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný vycházel především z jím zpracovaných interních informací OAMP a z podkladů MZV, které však mají převážně obecný charakter, neobsahují dostatečnou míru konkretizace ve vztahu k individuálním okolnostem jeho případu a v některých otázkách ani neumožňují ověřit jejich zdroj. Jedná se tedy právě o typy informací, které Nejvyšší správní soud opakovaně kritizoval jako nedostatečné, neboť neumožňují přezkoumat jejich věrohodnost, aktuálnost ani relevanci pro konkrétní případ. Žalovanému vytkl, že si neopatřil specializované podklady k postavení osob kurdské národnosti, jejichž rodinní příslušníci jsou spojováni s PKK, k praxi výslechů a policejního nátlaku vůči takovým osobám, k zacházení s kurdskými branci v rámci vojenské služby, k reálné dostupnosti alternativy vojenské služby a k účinnosti ochranných mechanismů v Turecku. Informace, z nichž žalovaný vycházel, přitom v těchto klíčových otázkách buď mlčí, nebo se omezují na obecná tvrzení o stabilitě země, formální rovnosti občanů či existenci právních prostředků ochrany. Takové podklady nemohou být základem kategorického závěru, že mu nehrozí pronásledování, ani vážná újma.
2. Žalovaný měl konkrétně zjistit, zda a jak turecké orgány zacházejí s mladými muži kurdské národnosti, kteří se vracejí ze zahraničí bez dokladů, dosud nevykonali základní vojenskou službu a deklarují, že ji odmítají vykonat, protože nechtějí být použiti proti kurdskému obyvatelstvu. Dále měl opatřit podklady k tomu, zda jsou branci kurdské národnosti nasazováni v oblastech spojených s operacemi proti kurdským strukturám, jaká je praxe vůči osobám odmítajícím výkon služby z důvodu svědomí, etnické identity či odporu k účasti na operacích proti Kurdům, a zda v tureckém systému existuje reálně dostupná a účinná alternativa k výkonu vojenské služby.
3. Stejně tak měl žalovaný opatřit informace k policejnímu zájmu o osobu žalobcova otce a k tomu, jak turecké bezpečnostní složky zacházejí s rodinnými příslušníky osob podezřelých z vazeb na PKK či z protivládních postojů. Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalobce popsal situaci, kdy policie přišla k jeho rodičům, hledala jeho otce a žalobce vzala k výslechu. Tato skutečnost mohla založit riziko pronásledování z důvodu žalobci připisovaných politických názorů. Žalovaný ji však zredukoval na závěr, že žalobce sám politicky aktivní nebyl, aniž by zkoumal, zda mu turecké orgány určité politické názory nepřipisují.
4. Konečně bylo třeba opatřit i informace k efektivitě vnitrostátní ochrany v případech tvrzeného policejního nátlaku vůči Kurdům či rodinným příslušníkům osob podezřelých z vazeb na PKK. Nestačilo tedy obecné tvrzení, že v Turecku existují stížnostní mechanismy nebo víceinstanční justice. Žalovaný měl zjistit konkrétní poznatky o tom, zda jsou tyto prostředky pro osoby v postavení žalobce fakticky dostupné či zda vedou k účinné ochraně. Dále bylo nezbytné hodnotit i minulá špatná zacházení a reálnou dostupnost ochrany ve světle konkrétní situace v Turecku.
5. V žalobě žalobce dále poukázal na veřejné zdroje, které dle jeho názoru potvrzují absenci náhradní civilní služby a nutnost individuálně posuzovat riziko odpíračů vojenské služby v Turecku, které také současně připouštějí existenci státní i společenské diskriminace Kurdů navzdory formální rovnosti v tureckém právu a upozorňují na přetrvávající problémy právního státu, na přetrvávající zneužívání protiteroristických opatření a na to, že ani vývoj kolem PKK nevedl k vyřešení právního deficitu Kurdům.
6. Další námitky žalobce se týkaly nedostatečného zjištění skutkového stavu v důsledku pochybností o kvalitě tlumočení. Žalobce namítal, že žalovaný zatížil řízení podstatnou vadou, neboť se zcela nedostatečně vypořádal s jeho výhradou uplatněnou již při seznámení s podklady rozhodnutí. Žalobce tehdy po přečtení protokolu o pohovoru ze dne 18. 5. 2026 uvedl, že tlumočnici příliš nerozuměl. Nejedná se tedy o dodatečnou či účelovou námitku vznesenou poprvé až v soudním řízení, ale o výhradu uplatněnou ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, tedy v okamžiku, kdy ji žalovaný mohl a měl procesně odstranit. Žalovaný však tuto námitku v zásadě odbyl poukazem na to, že žalobce během pohovoru proti tlumočení nic nenamítal a protokol podepsal. Podle § 22 odst. 1 zákona o azylu má účastník řízení právo jednat v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Schopnost dorozumět se přitom nelze chápat jako schopnost odpovědět na základní otázky v nemateřském jazyce, nýbrž jako schopnost jasně, přesně a dostatečně vyjádřit všechny rozhodné okolnosti azylového příběhu. V projednávané věci je tato vada o to závažnější, že žalobce je etnickým Kurdem a jeho azylový příběh se právě k jeho kurdské identitě a postupu tureckých státních orgánů vůči Kurdům bezprostředně vztahuje. Za této situace měl žalovaný k námitce žalobce přistoupit jako k relevantní pochybnosti o úplnosti a přesnosti skutkového základu, nikoli jako k marginální poznámce bez vlivu na zákonnost rozhodnutí. Jestliže žalovaný následně staví své zamítavé závěry na obsahu téhož pohovoru, jehož srozumitelnost žalobce před vydáním rozhodnutí zpochybnil, aniž by tuto pochybnost doplňujícím pohovorem odstranil nebo alespoň přesvědčivě vysvětlil, proč ji nepovažuje za důvodnou, nelze mít za to, že zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Takto zpochybněný zcela klíčový podklad, jakým je pohovor, pak tedy nelze považovat za dostatečný podklad pro rozhodnutí.
7. Žalobce dále uvedl, že v řízení jednoznačně vyjádřil své obavy z nástupu do základní vojenské služby, konkrétně z toho, že by byl nucen zabíjet lidi a bojovat proti Kurdům. Žalovaný tuto část příběhu sice rekapituloval, avšak ji vyhodnotil zcela nedostatečně. Omezil se na obecnou tezi, že branná povinnost je legitimní občanskou povinností, a na závěr, že neshledal reálnou možnost, v rámci níž by se žalobce po nastoupení vojenské služby mohl dostat do vojenského střetu s Kurdy. Takový závěr však z podkladů neplyne. Podle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice může být za pronásledování považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající pod vylučující klauzule.
8. Žalobce dále uvedl, že žalovaný měl posoudit tvrzení žalobce, že nechce nastoupit vojenskou službu, protože nechce zabíjet lidi a nechce bojovat proti Kurdům. Žalobce jako laik nemusel používat právní pojmy „válečné zločiny“, „zločiny proti lidskosti“ či „vylučující klauzule“. Pokud však konzistentně uváděl, že turecká armáda bojuje proti Kurdům a že se na takovém jednání nechce podílet, bylo povinností žalovaného zkoumat, zda by výkon vojenské služby nemohl zahrnovat účast na jednáních relevantních podle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 19/2020 -45).
9. Žalovaný sice konstatoval, že je vyloučeno, aby byl žalobce nucen bojovat proti Kurdům, takový závěr však z obstaraných informací neplyne. Sám žalovaný citoval podklady, podle nichž branci „v zásadě“ nejsou nasazováni v protiteroristických operacích nebo že „nebyly k dispozici žádné informace“ o násilí proti kurdským brancům. Takové formulace riziko nevylučují. Stejně tak závěr, že se kurdská identita v rámci vojenské služby formálně nezjišťuje, neznamená, že nemůže být v konkrétních vztazích známa či zjištěna. Žalovaný navíc pominul, že obava žalobce nestojí jen na možné diskriminaci uvnitř armády, ale především na tom, že by byl jako člen tureckých ozbrojených sil nucen účastnit se činností namířených proti osobám stejné národnosti. Žalovaný tedy bez dostatečného skutkového podkladu uzavřel, že obava žalobce z nasazení proti Kurdům není důvodná. Takové hodnocení odporuje standardu přiměřené pravděpodobnosti. Žalobce nemusí prokazovat, že k takovému nasazení jistě dojde; postačí, že vzhledem ke své kurdské etnicitě, věku, dosud nesplněné vojenské povinnosti, návratu ze zahraničí a kontextu tureckých bezpečnostních operací je jeho obava reálná. Žalovaný žádný zdroj, který by tuto obavu skutečně vylučoval, neobstaral. Dále bylo nezbytné zabývat se sankcemi za odepření výkonu vojenské služby. Pronásledováním může být i nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání či trestání, včetně nepřiměřeného trestání za odepření výkonu vojenské služby.
10. Žalobce zdůraznil, že jeho odmítání vojenské služby není jen obecným odporem vykonávat brannou povinnost. Žalobce svoji obavu navázal na konkrétní důvody: nechce zabíjet lidi, nechce bojovat proti Kurdům a nechce být součástí státní politiky, s níž se jako Kurd neztotožňuje. Právě tato skutečnost zakládá zjevnou souvislost s azylově relevantními důvody, konkrétně se skutečnými nebo žalobci připisovanými politickými názory a s jeho kurdskou národností. Pokud žalovaný uzavřel, že žalobce nebyl politicky aktivní, míjí se s podstatou věci. Podle čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice, obdobně jako dle § 28 odst. 5 zákona o azylu, totiž není rozhodné, zda žadatel skutečně politické charakteristiky má, jestliže mu je původce pronásledování připisuje.
11. Žalobce poukázal na opakovaně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020 -45, týkající se Kurda, jenž rovněž chtěl odepřít výkon vojenské služby, byť především z náboženských důvodů. Za zcela zásadní Nejvyšší správní soud považoval, že po výkonu uloženého trestu je po odpíračích znovu požadováno, aby výkon vojenské služby podstoupili, a tresty za odpírání se tak opakují. Takovou praxi je již třeba zcela nepochybně považovat za nepřiměřené trestání, i pokud by byla, jak tvrdí žalovaný, vykonávána nediskriminačně vůči všem tureckým občanům. Závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v této věci jsou přitom přenositelné i na nyní posuzovanou věc.
12. Žalobce dále uvedl, že si je vědom, že samotná kurdská národnost bez dalšího nemusí postačovat k udělení mezinárodní ochrany. V nyní projednávané věci však nejde o samotnou etnicitu. Kurdská etnicita je spojena s odmítáním vojenské služby v konfliktu, jehož podstatná část se týká právě Kurdů, s negativním postojem žalobce k politice tureckého státu, s policejním zájmem souvisejícím s jeho otcem a s návratem žalobce ze zahraničí. Žalovaný opakovaně uvádí, že Istanbul je městem s početnou kurdskou populací, a dovozuje z toho, že žalobci nemohla hrozit diskriminace či pronásledování. Skutečnost, že v určitém městě žije velké množství Kurdů, však sama o sobě nevypovídá nic o tom, zda jednotlivý Kurd nemůže čelit diskriminaci, policejnímu zájmu či sociálnímu tlaku. Stejně tak formální ústavní rovnost obyvatel Turecka nevyvrací tvrzení o faktické diskriminaci či špatném zacházení.
13. Žalobce dále namítal, že žalovaný věnoval značnou část napadeného rozhodnutí závěru, že žalobce přicestoval do Evropy z ekonomických důvodů a že žádostí o mezinárodní ochranu sleduje pouze legalizaci pobytu. Takové hodnocení není způsobilé nahradit posouzení reálného rizika v případě návratu do země původu. Je zřejmé, že podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany se žalobce mimo jiné snaží dosáhnout legalizace svého pobytu na území ČR.
14. Žalovaný však touto úvahou fakticky upozadil podstatné otázky vojenské služby, kurdské etnicity a možného připisovaného politického názoru. Své závěry o ekonomické motivaci navíc nijak nepodložil. Z toho, že přicestoval přes Kosovo a Bosnu, případně že nepožádal o mezinárodní ochranu v každém státě, jímž projížděl, nelze dovozovat, že v Turecku nemá relevantní obavy. Stejně tak nelze za důkaz ekonomické motivace považovat úvahu, že cesta převaděčů stojí tisíce eur. Mnoho osob prchajících před pronásledováním či vážnou újmou je nuceno využívat nelegální a nákladné cesty právě proto, že bezpečné a legální cesty neexistují. Způsob odchodu ze země původu proto nemůže být bez dalšího použit v neprospěch žalobce a už vůbec se nejedná o skutečnost, jež je z hlediska řízení o udělení mezinárodní ochrany jakkoliv důležitá.
15. Dle žalobce žalovaný rovněž neprovedl komplexní test hodnověrnosti tvrzení žalobce ve smyslu čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice. Nehodnotil vnitřní konzistentnost jeho tvrzení, jejich vnější plausibilitu ve světle informací o zemi původu, snahu žalobce spolupracovat ani to, zda šlo o tvrzení, která může osoba v jeho postavení skutečně doložit (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 5 Azs 153/2020 -63). Místo toho vyšel z paušálních úvah o bezpečných zemích, legalizaci pobytu a nelegálním překročení hranic, z nichž však v řízení o mezinárodní ochraně nelze bez dalšího dovozovat nevěrohodnost.
16. Žalobce žalovanému rovněž vytkl, že nedostatečně posoudil otázku vnitřního přesídlení. Uvedl, že žalovaný rovněž pracuje s tezí, že měl možnost vnitřního přesídlení, neboť v minulosti pobýval v Istanbulu. Tato úvaha však neodpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž je při posuzování možnosti vnitřního přesídlení nutné hodnotit faktickou i právní reálnost, přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení, a to se zohledněním osobních poměrů žadatele, celkových poměrů v zemi původu, dostupnosti a účinnosti vnitřní ochrany i bezpečnosti žadatele při přesunu a po přesídlení. Důkazní břemeno ohledně toho, zda je v konkrétním případě vnitřní přesídlení možné, tíží správní orgán (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 -93). Žalovaný se omezil na konstatování, že je dospělý, samostatný a v Istanbulu již pobýval. Z napadeného rozhodnutí však zároveň plyne, že žalobce po navrácení z Rakouska v Istanbulu žil nelegálně, nebyl nikde hlášen, neměl stabilní status a své potřeby si zajišťoval podporou přátel z Evropy. Taková zkušenost nepředstavuje reálné, přiměřené a smysluplné vnitřní přesídlení. Naopak ukazuje, že žalobce v Istanbulu fakticky přežíval bez právní a sociální stability. Vnitřní přesídlení navíc nemůže řešit riziko, které vychází ze státní moci a má celostátní povahu. Pokud je žalobcova obava spojena s výkonem vojenské služby, evidencí tureckých orgánů, povoláním k vojenské službě nebo zájmem bezpečnostních složek souvisejícím s jeho otcem, nelze dovodit, že by se přesunem do Istanbulu takovému riziku vyhnul. Vojenská povinnost ani policejní či bezpečnostní zájem státu nejsou lokálním problémem jedné části Turecka. Žalovaný rovněž nezjistil, zda by po návratu do Istanbulu měl reálný přístup k bydlení, práci, registraci, zdravotní péči a základnímu zajištění, a to jako osoba vracející se po nelegálním pobytu v zahraničí, bez dokladů a s dosud nesplněnou vojenskou povinností. Pouhý odkaz na to, že v Istanbulu žije mnoho Kurdů a že je mladý muž, je proto z hlediska judikatury zjevně nedostatečný.
17. Poslední okruh žalobních námitek se týkal nesprávného posouzení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalobce žalovanému vytkl, že se nedostatečně zabýval především rizikem nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Toto riziko plyne jednak z možnosti nuceného výkonu vojenské služby v rozporu se svědomím žalobce a jeho etnickou identitou, jednak z možnosti sankcionování za odepření výkonu služby, včetně opakovaných sankcí, a konečně z možného zacházení s žalobcem v detenci, vězení nebo vojenském prostředí. Žalovaný tyto otázky nezkoumal adresně. Závěr žalovaného, že žalobci nehrozí vážná újma, je navíc postaven na stejném nedostatku informací o zemi původu jako závěr o neexistenci azylově relevantního pronásledování. Jestliže žalovaný neměl dostatečné podklady k tomu, aby vyloučil riziko zapojení žalobce do operací proti Kurdům, neexistenci dostupné alternativy vojenské služby, opakované sankcionování odpíračů či riziko špatného zacházení s osobami v rukou bezpečnostních složek, nemohl současně zákonně uzavřít, že žalobci nehrozí vážná újma. Žalovaný rovněž příliš kategoricky uzavřel, že v zemi původu neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné ve vztahu k žalobci považovat za vážnou újmu. I kdyby v rozhodné době docházelo k určitému vývoji ve vztahu mezi tureckým státem a PKK, neznamená to, že otázka tureckých vojenských a bezpečnostních operací proti kurdským strukturám v Turecku, Sýrii či Iráku ztrácí relevanci pro posouzení žalobce jako kurdského brance.
18. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož obsáhle citoval, stejně tak z protokolu o výpovědi žalobce jako účastníka správního řízení a citoval rovněž z relevantní judikatury, kterou ve vyjádření specifikoval a uzavřel, že se zabýval pečlivě všemi aspekty žalobcova případu. Dle žalovaného napadené rozhodnutí netrpí vadami vytýkanými v žalobě.
19. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 65a zákona č. 150/2002 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. s. ř. s. ), v mezích žalobních bodů. Postupoval přitom podle § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a o žalobě rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se na výzvu soudu dle citovaného zákonného ustanovení ve stanovené lhůtě nevyjádřil a nesouhlas s projednáním věci bez nařízení soudu nesdělil. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
20. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno žádostí žalobce ze dne 27. 4. 2026. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v rámci údajů k podané žádosti a v pohovoru žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Turecké republiky a je kurdské etnické příslušnosti. Vyznává islám. Ke svému politickému přesvědčení sdělil, že se vůbec o politiku nezajímá, nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani nebyl nijak politicky aktivní. Je svobodný, bezdětný. Jeho posledním místem bydliště v Turecku označil evropskou část Istanbulu. Z Turecka vycestoval 20. 12. 2024 nelegálně kamionem, a to bez cestovního dokladu, který nikdy nevlastnil. Přijel do Kosova, kde strávil čtyři měsíce. Následně se přesunul do Bosny, kde žil osm měsíců. V Bosně nastoupil opět do kamionu, který jej dopravil do Brna. Do České republiky přicestoval tímto způsobem v lednu 2026. Do Evropy přijel ilegálně poprvé v roce 2021. Nějakou dobu pobýval v Rakousku a poté přešel do České republiky. Zde byl zadržen a následně byl vrácen do Rakouska. Rozhodl se, že do Turecka se již nikdy nechce vrátit a požádal v Rakousku o azyl. O řízení se však nezajímal. Až od policistů v České republice se dozvěděl, že jeho žádosti v Rakousku nebylo vyhověno. Žalobce dále uvedl, že z Rakouska byl deportován do Turecka asi po osmi měsících. Celou dobu žil a pohyboval se pouze v Istanbulu. Co se týče zaopatřování svých potřeb, k tomu sdělil, že dostával podporu od přátel z Evropy. V Istanbulu nebyl nikde hlášen. Na otázku, proč se po deportaci z Rakouska opět rozhodl nelegálně odcestovat z Turecka, správnímu orgánu odpověděl, že se už v Rakousku rozhodl, že se do Turecka nikdy nechce vrátit. V Kosově ani v Bosně o mezinárodní ochranu nežádal. Ohledně důvodů, proč o mezinárodní ochranu požádal až nyní, odpověděl, že mu byl udělen zákaz vstupu do Rakouska. Co se týče České republiky, dvouletý zákaz vstupu mu skončil v listopadu 2025. Na dotaz, zda měl ve své vlasti nějaké konkrétní problémy se státními či bezpečnostními orgány, uvedl, že pouze jednou přišla policejní kontrola do bydliště jeho rodičů. Otec se v té době doma nenacházel, a proto odvedli na výslech jeho a následně jej propustili. Otázky policie se týkaly jeho otce. Jelikož nic nevěděl, po výslechu byl propuštěn. Ohledně důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že se jedná o rodinné neshody, kdy přístup jeho rodiny je podle něj odlišný oproti jeho přístupu a přístupu bratra. Jedná se o názorové neshody. Nechtěl nastoupit na vojnu. O těchto důvodech již hovořil v rámci dublinského řízení v roce 2023. Dalším důvodem je také vojenská služba, k níž by ho stát donutil. Co se týká názorových neshod, šlo o to, že jeho názory a bratra byly odlišné od zbytku rodiny. Na výzvu správního orgánu, aby vysvětlil své tvrzení učiněné v rámci předchozího řízení k žádosti o mezinárodní ochranu, kdy správnímu orgánu sdělil k důvodům tehdy podané žádosti, že o něho měla rodina strach a rodiče se tehdy rozhodli, aby jako nejstarší ze sourozenců odcestoval do západní Evropy, žalobce odpověděl, že si na toto tvrzení vzpomíná. Tehdy podle něj řekl, že si jeho rodina přála, aby odcestoval do zahraničí, jelikož neshody byly podle něho velice silné, proto se rozhodli, ať z Turecka vycestuje a že oni jej v jeho cestě finančně podpoří. Co se týče jeho předešlého tvrzení, že rodina měla o něho strach v souvislosti s nástupem na vojnu, žalobce toto potvrdil a zopakoval, že rodina nechtěla, aby šel na vojnu, vojně by se nemohl vyhnout. Stran jeho tvrzení o odlišných názorech oproti názorům tehdejší vlády a v čem konkrétně tyto názory byly v rozporu, žalobce specifikoval, že je Kurd a v důsledku toho jsou jim jako Kurdům odmítnuta určitá práva. Nijak proti tomu nebrojil, ale neschvaloval to. Neschvaloval ani jiné názory. Způsob, jakým byl veden turecký stát se mu nelíbil. Nechtěl se zapojit do života v Turecku. Domníval se, že v Evropě je to jiné, že je tady svoboda slova, a proto se rozhodl Turecko opustit. Na otázku, jaké potíže měl jako Kurd on osobně, odpověděl, že sám to pocítil tak, že když odešel z východu Turecka, kde měl problémy v rodině, na západ Turecka, tedy do Istanbulu, bylo na něho pohlíženo jako na méněcennou osobu. To cítil i v běžném životě, v restauraci, na ulici. Ohledně konkrétního příkladu jeho osobní zkušenosti uvedl, že když se například ucházel o práci, tak se jej dotazovali, jaké je národnosti. Když řekl pravdu, tak práci nezískal. Byl také tázán, proč mluví kurdsky, když jsou v Turecku, kde je úřední řečí turečtina. Na východě, kde žije podle něho většina Kurdů, se to děje také, ale není to tak vidět jako na západě Turecka. Na otázku, jak svou situaci řešil, zda si někde stěžoval, odpověděl, že si nikde nestěžoval, protože by musel žalovat turecký stát. Problémy, se kterými se Kurdové potýkají v Turecku, jsou všeobecně známé. Nebylo si kde stěžovat. Na dotaz, o jakého zaměstnavatele se jednalo, u něhož byl kvůli kurdskému původu odmítnut při žádosti o práci, sdělil, že šlo o práci v restauraci. K důvodu, proč nechtěl nastoupit na základní vojenskou službu, uvedl, že to bylo kvůli jeho přesvědčení, nechce zabíjet lidi. Jeho rodina byla na straně určitých lidí, proti kterým by musel v případě vojny bojovat. Nechtěl bojovat proti Kurdům, kdyby došlo ke střetu s nimi. Skutečnost, že dříve vypověděl, že jej rodina podpořila v tom nejít na vojnu, žalobce toto potvrdil. Rodina jej podporovala, aby nešel na vojnu a bojoval proti Kurdům. To se neshodovalo s politikou státu. Po připomenutí, že v tomto se s rodinou shodl a že se správní orgán dotazuje na neshody, žalobce reagoval prohlášením, že jeho rodina je kurdská a nesouhlasila s názory státu. Na druhou stranu on nebyl ani přívržencem názoru rodiny, ale nebyl ani přívržencem toho, co bylo v Turecku nastoleno. Prostě nechtěl v Turecku žít. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 5. 2026 vyplývá, že žalobce nechtěl na podporu svých tvrzení doložit správnímu orgánu nějaké doklady, dokumenty či jiné materiály. Poté, co mu bylo oznámeno, že pohovor byl ukončen a má právo, aby byl celý pohovor, to je všechny otázky i odpovědi, zpětně přetlumočen za účelem jeho kontroly, žalobce této možnosti využil a bez jakýchkoliv připomínek protokol podepsal. Byl přitom dotázán, zda má nějaké námitky k zápisu jednotlivých otázek a odpovědí v rámci protokolu o pohovoru, na což odpověděl „ne, nemám.“ Pohovor byl proveden na žádost žalobce v jazyce tureckém za přítomnosti tlumočnice tureckého jazyka.
21. Součástí správního spisu jsou rovněž informace o zemi původu, ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Turecku. Žalovaný konkrétně vycházel z Informace OAMP, Turecko – Politická a bezpečnostní situace v zemi, ze dne 27. 5. 2026, z Informace OAMP, Turecko – Vojenská služba v Turecku, ze dne 15. 9. 2025, z Informace MZV ČR č. j. 10 6637-6/2025-MZV/LPTP, ze dne 13. 3. 2025 a z Informace MZV ČR č. j. 131150-6/2023- MZV/LPTP, ze dne 16. 1. 2024. Podkladem rozhodnutí žalovaného byl rovněž protokol cizinecké policie o výslechu žalobce jako účastníka správního řízení č. j. KRPH-38222-16/ČJ- 2026-050022-SV, ze dne 10. 4. 2026, rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (dublinské řízení) č. j. OAM-1064/VL-VL17-D08-2023, ze dne 8. 9. 2023.
22. V souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu byla dne 1. 6. 2026 žalobci dána možnost se v rámci seznámení s podklady rozhodnutí výše uvedenými seznámit, vyjádřit se k nim, navrhnout další podklady rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich získání. Žalobce této možnosti využil a uvedl, že se chce seznámit s protokolem o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 5. 2026. Následně doplnil, že se nechce seznámit přímo s dokumentem, ale chce podotknout, že při pohovoru z 18. 5. 2026 tlumočnici příliš nerozuměl a příště chce pro úkony použít jiného tlumočníka. K možnosti doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí sdělil, že nic doplňovat nechce. Rovněž nevyužil možnost uvést ještě nějaké skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
23. Krajský soud shledává nedůvodnou žalobní námitku žalobce o tom, že při pohovoru dne 18. 5. 2026 příliš nerozuměl. K tomu soud uvádí, že tlumočnice pro jazyk turecký paní J. Y. byla ustanovena správním orgánem 18. 5. 2026 č. j. OAM-508/VL-VL17-2026, jak plyne z čísla listu 63 správního spisu. Paní J. Y., narozená X je pro jazyk turecký zapsána v seznamu tlumočníků u Krajského soudu v Brně od 12. 1. 1998. Jak vyplývá z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 5. 2026 pohovor s žalobcem byl v jazyce tureckém proveden na jeho žádost. Z protokolu o pohovoru vyplývá, že žalobce na kladené otázky odpovídal přiléhavě, za celou dobu trvání pohovoru ani náznakem nezmínil, že by tlumočnici nerozuměl. Z protokolu o pohovoru se také podává, že na závěr bylo žalobci správním orgánem sděleno, že pohovor je ukončen a má nyní právo, aby mu byl celý pohovor, tj. všechny otázky i odpovědi, zpětně přetlumočen za účelem jeho kontroly a byl dotázán, zda chce tohoto práva využít. Žalobce odpověděl, že chce tohoto práva využít. Poté na otázku, zda má nějaké námitky k zápisu jednotlivých otázek a odpovědí v rámci protokolu o pohovoru, odpověděl, že nemá. Protokol bez jakýchkoli připomínek podepsal. Sedm dnů po provedení pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce dne 25. 5. 2026 sepsal podání, které bylo doručeno správnímu orgánu 26. 5. 2026, v němž bez bližšího odůvodnění správnímu orgánu sdělil, že v souvislosti s výpovědí, kterou podal v minulosti, žádá, „aby při budoucím výslechu nebyl přítomen stejný tlumočník tureckého jazyka, ani stejná pověřená pracovnice ministerstva vnitra. Pro výpověď, která bude podána, žádá jiného tlumočníka tureckého jazyka a jinou pověřenou pracovnici“. Z listin y na čísle listu 91 správního spisu vyplývá, že dne 1. 6. 2026 byla tlumočnicí pro jazyk turecký ustanovena paní M. N., která byla přítomna při seznámení žalobce s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany dne 1. 6. 2026, které bylo provedeno na žádost žalobce opět v jazyce tureckém. Jak výše uvedeno, žalobce tehdy k protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 5. 2026 uvedl, že se nechce s dokumentem přímo seznámit, ale chce podotknout, že při pohovoru dne 18. 5. 2026 „tlumočnici příliš nerozuměl a příště chce pro úkony použít jiného tlumočníka“. Ani tehdy nic bližšího k této výhradě netvrdil a na další otázku, zda chce uvést ještě nějaké skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, odpověděl záporně a ani nechtěl doplnit podklady pro rozhodnutí. Na základě všech těchto zjištění soud dospěl k závěru, že pokud by žalobce tlumočnici skutečně dostatečně nerozuměl, zcela jistě by nebyl schopen konkrétně, srozumitelně a jednoznačně reagovat na každou dílčí otázku pověřené pracovnice žalovaného. Z protokolu o pohovoru je však naopak zcela zřejmé, že žalobce konkrétně srozumitelně a jednoznačně na otázky reagoval, krajský soud neshledal vůbec nic, z čeho by se dalo jakkoli dovodit, že by žalobce tlumočnici nerozuměl. Po skončení pohovoru byl v jazyce tureckém s obsahem protokolu, tedy s otázkami správního orgánu a jeho odpověďmi, seznámen, přičemž nenamítal vůbec nic a protokol podepsal. Teprve po sedmi dnech, a to opět bez bližší specifikace, správnímu orgánu doručil požadavek, že požaduje jiného tlumočníka tureckého jazyka a pro vedení pohovoru jinou pověřenou pracovnici. Jestliže ani v rámci seznámení s podklady nechtěl sdělit správnímu orgánu žádné další skutečnosti či informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nelze dospět k závěru, že by žalobce nedostal možnost předestřít dostatečně celý svůj azylový příběh a na svých právech nijak zkrácen v průběhu správního řízení nebyl.
24. Podle ust. § 12 zákona o azylu, se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
25. Pronásledováním se podle § 2 odst. 4 zákona o azylu rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se dle § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí státní orgány, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.
26. Podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
27. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
28. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu, za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
29. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Naopak uvedl, že není politicky aktivní, a ani v rámci pohovoru netvrdil žádné skutečnosti týkající se politických či veřejných aktivit ve vlasti. Pokud zmínil, že nesouhlasí s vedením tureckého státu, chováním vůči Kurdům, pak tyto své názory nikdy, nikde veřejně neprezentoval, protože nechtěl mít problémy. Neměl v zemi žádné problémy se státními či bezpečnostními složkami. Pouze v jednom případě absolvoval výslech na policii, ovšem ten nespojoval s žádnými politickými aktivitami, ale pouze s osobou jeho otce, po kterém pátraly turecké orgány. Žádné problémy žalobce neměl ani při svém návratu do Turecka poté, co byl vyhoštěn z Rakouska.
30. Azylově relevantní obava z pronásledování musí být založena na přiměřené pravděpodobnosti, nikoli pouze hypotetické možnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 39/2019 -77). O přiměřený stupeň pravděpodobnosti jde tehdy, jestliže nežádoucí jednání ze strany státních orgánů země původu (například uvěznění, zahájení trestního stíhání) není v obdobných případech ojedinělé (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 71/2006 –82). Vychází se z toho, zda osoby nacházející se v obdobném postavení jako žadatel jsou vystaveny pronásledování, přičemž se nejedná o ojedinělé případy. Jedním z argumentů svědčících pro závěr, že žadateli s přiměřenou pravděpodobností nehrozí nebezpečí pronásledování, může být i jeho bezproblémové vycestování ze země původu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 254/2017 -40). Ani ojedinělé uplatnění politických práv není považováno za natolik zásadní postoj, který by měl odůvodnit pronásledování žadatele o azyl z důvodu uplatňování politických práv (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 35/2014 -29).
31. Otázkou postavení kurdské menšiny v Turecku se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Uznal, že Kurdové v Turecku čelí významným nesnázím, ty však bez přistoupení specifických individuálních okolností nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 nebo hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 246/2022 -37, č. j. 1 Azs 256/2022 -29). Azylově relevantní mohou být typicky až opodstatněné obavy politicky aktivních členů kurdské menšiny či účastníků pokusu o převrat z roku 2016 (viz například rozsudky č. j. 1 Azs 180/2022 -3, č. j. 2 Azs 149/2022 -42, č. j. 10 Azs 235/2020 -35).
32. Soud nezpochybňuje, že situace ohledně dodržování základních lidských práv v Turecku je problematická. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 303/2004 -74, v němž NSS uvedl, že pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, respektive nemá z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popřípadě takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, respektive osoby zastávající politicky odlišné názory. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že nelze dospět k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, to je z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Je třeba zdůraznit, že žalobce jako důvod podané žádosti o udělení mezinárodní ochranu označil neochotu vykonávat povinnou vojenskou službu, neboť by podle jeho názoru musel jako Kurd bojovat proti Kurdům, zmínil dále názorové neshody s rodinou a potíže v osobním životě spojené s jeho kurdskou etnicitou. Co se týká žalobcem tvrzených obav ohledně povinnosti výkonu vojenské služby, pak z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ani povinnost výkonu vojenské služby, ani její odmítání bez dalšího nezakládají důvodné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu a povolání do armády tak obecně nelze považovat za azylově relevantní důvod (viz například rozsudky NSS č. j. 2 Azs 17/2012 -44, č. j. 3 Azs 396/2005 -88). Vojenská služba je legitimní občanskou povinností občana vůči domovskému státu a povinnost služby v armádě při mobilizaci (případně trest za její nesplnění), rozhodně nelze považovat za azylově relevantní (viz rozsudek č. j. 2 Azs 160/2015 -43, č. j. 2 Azs 141/2016 -32. V rozsudku č. j. 10 Azs 307/2017 -33 Nejvyšší správní soud uvedl, že i pokud v právním řádu státu chybí zakotvení práva nevykonávat vojenskou službu, je-li to v rozporu s přesvědčením občana, není tato skutečnost dostatečným důvodem pro poskytnutí azylu. Teprve pronásledování či odůvodněný strach z něj jako následek absence takové úpravy by mohl být důvodem pro poskytnutí azylu. Za hrozbu pronásledování nelze považovat hrozbu trestního stíhání za trestný čin, pokud například není důvodná obava, že toto trestní stíhání bude vedeno způsobem porušujícím lidská práva (viz rozsudky NSS č. j. 8 Azs 40/2008 -58, č. j. 2 Azs 20/2008 -69). Spojoval-li žalobce povinnost výkonu vojenské služby s obavou bojovat proti Kurdům, pak z podkladu rozhodnutí, konkrétně z Informace OAMP, Turecko – Vojenská služba v Turecku ze dne 15. 9. 2025 vyplývá, že branci nejsou nasazeni v konfliktních zónách, jako je severní Irák a Sýrie, kde jsou aktivní turecké síly. V zásadě také nejsou nasazeni v protiteroristických operacích a ve vysoce rizikových oblastech podél turecko - irácké hranice, kde může docházet k přestřelkám mezi tureckými silami a Stranou kurdských pracujících (PKK). V období od září 2023 do 20. února 2025 včetně, nebyly k dispozici žádné informace o protikurdském násilí proti kurdským brancům či o jakémkoliv nasazení kurdských branců proti PKK v jihovýchodním Turecku. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že tvrzení žalobce, že by jako voják kurdské národnosti mohl být poslán do bojů proti jiným Kurdům, vyvrací i Informace MZV ČR č. j. 106637-6/2025- MZV/LPTP ze dne 13. 3. 2025, v níž se konstatuje, že stejně jako ústavní pořádek Turecké republiky i vojenské, služební a další předpisy pojímají všechny občany povinné službou v ozbrojených silách jako příslušníky jediného tureckého národa. Kurdská identita se ani v rámci vojenské služby nezjišťuje. Ani veřejné přiznání se k ní ze strany již sloužícího brance by nemělo mít za následek odlišné zacházení ze strany velitelského sboru. Ve shodě s žalovaným ani soud nespatřuje jakoukoliv reálnou možnost, v rámci níž by se žalobce po nastoupení na základní vojenskou službu mohl dostat do vojenského střetu s Kurdy.
33. Soud rovněž sdílí závěry žalovaného, které se vztahovaly k tvrzením žalobce, že v Istanbulu bylo na něho jakožto na Kurda pohlíženo jako na méněcenného a že se to mělo dít v restauraci i běžně na ulici. Diskriminační přístup pociťoval i ze strany zaměstnavatelů, kteří se jej měli před přijetím do zaměstnání dotazovat na jeho etnickou příslušnost a po zjištění, že je Kurd, jej z tohoto důvodu do zaměstnání nepřijali. Žalobce rovněž tvrdil, že si nikde stěžovat nemohl, neboť by si stěžoval tureckému státu na turecký stát. Žalobce nehovořil o žádných problémech, které by měl kvůli své kurdské národnosti právě s tureckými státními orgány či bezpečnostními složkami, ať již na východě země či v Istanbulu. Z podkladů rozhodnutí, konkrétně z Informace MZV ČR č. j. 131150–6/2023-MZV/LPTP a z Informace MZV ČR 106637-6/2025- MZV/LPTP ze dne 13. 3. 2025 rozhodně neplyne, že by kurdská národnost byla překážkou, která by znemožňovala jejím příslušníkům ucházet se o zaměstnání, neboť by to znamenalo, že až několika milionová kurdská populace v Istanbulu by byla nezaměstnaná. V uvedených informacích se hovoří o tom, že Istanbul jakožto megalopole s celkovým počtem 10 – 15 000 000 obyvatel je rovněž „největším kurdským městem“ v Turecku, přičemž odhady celkového počtu Kurdů v istanbulské aglomeraci kolísají od 600 000 až po 4 miliony. Tento počet již několik desetiletí stabilním tempem vzrůstá. Kurdská národnost tedy zcela zjevně není překážkou, která by znemožňovala jejím příslušníkům ucházet se o zaměstnání, neboť jak správně uvedl žalovaný, by to znamenalo, že až několikamilionová kurdská populace v Istanbulu by byla nezaměstnaná. Žalovaný rovněž přiléhavě odkázal na údaje v předmětných informacích MZV ČR o tom, že ústav ústava Turecké republiky v preambuli a úvodních ustanoveních pojímá obyvatele jako příslušníky jednotného tureckého národa. Článek X preambule ústav y pak hovoří o rovnosti všech jejích občanů a o zákazu diskriminace z důvodu kromě jiného jazyka, rasy, barvy pleti, pohlaví, politického názoru, filozofické víry, náboženství či sekty nebo jakékoliv obdobné příslušnosti. Ve soudě s žalovaným i soud považuje tvrzení žalobce o jeho údajné národnostní diskriminaci v rámci hledání zaměstnání v Turecku za zcela účelové vedené snahou prezentovat svůj azylový příběh tak, aby dosáhl úspěchu se svou žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný rovněž přiléhavě v daných souvislostech poznamenal, že z výpovědi žalobce vyplynulo, že i před prvním odchodem do Evropské unie žil v Istanbulu, byl tedy zjevně schopen si tam najít práci a zajistit své základní životní potřeby, ale i dostatek financí na dokonce opakované nelegální vycestování do EU a mnohaměsíční pobyty v Kosovu či Bosně, kdy ceny převaděčů za takto nelegální přechody hranic jsou dle informací z úřední činnosti správního orgánu a také z úřední činnosti soudu v řádu několika tisíc EUR.
34. Ani ojedinělý zájem o osobu žalobce v souvislosti s jím tvrzenými údajnými politickými aktivitami jeho otce, o kterých se ovšem v průběhu správního řízení vůbec nezmiňoval, pouze uvedl, že v jednom případě k nim přišla domů policejní kontrola, a protože se v té době otec doma nenacházel, odvedli na výslech jeho a poté jej propustili, soud považuje především za účelová, nevěrohodná. Je zjevné, že žalobce vytváří smyšlený azylový příběh, aby docílil úspěchu v řízení. Nevěrohodnými soud shledává i tvrzení žalobce o tom, že by jeho rodinní příslušníci byli spojováni s PKK. Nic takového žalobce v průběhu správního řízení netvrdil. Žalovaný se proto logicky těmito tvrzeními uplatněnými až v žalobě zabývat nemohl. Nezabýval se jimi ani soud, protože je považuje za nevěrohodná a účelová. Jedno předvolání na policii zcela jistě nelze považovat za pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů. Je třeba zdůraznit, že žalobce nespadal a ani nespadá do žádné z exponovaných skupin, u kterých lze předpokládat zvýšený zájem tureckých státních orgánů o jeho osobu. Jak bylo výše uvedeno, žalobce nebyl nikdy sám politicky aktivní jako člen konkrétní politické strany, taktéž se nezúčastnil žádné demonstrace, ani neúspěšného pokusu o státní převrat a se státními orgány své vlasti neměl jakékoliv obtíže trestněprávního charakteru. Do žádného konfliktu se státem jako takovým se nikdy nedostal. Azylově relevantní pro udělení azylu v žádné jeho formě nejsou ani žalobcem tvrzené neshody s rodinnými příslušníky, které žalobce nadto nebyl ani schopen specifikovat. Soud se zcela ztotožňuje se závěry žalovaného, které k tomuto tvrzení žalobce vyslovil na straně šest napadeného rozhodnutí, neboť se s nimi zcela ztotožňuje. Žalovaný naprosto přiléhavě zdůraznil tu skutečnost, že uvedené tvrzení o údajných rozporech s rodinou jsou pouze účelovou snahou o vytvoření jakéhokoliv alespoň trochu pravděpodobného azylového příběhu, který ale zjevně nemá reálné základy, neboť ve skutečnosti se jednalo nikoli o rozporech, ale dohodě rodiny na tom, aby žalobce vycestoval za lepší ekonomickou situací do západní Evropy. V daných souvislostech soud odkazuje na argumentaci žalovaného na straně sedm napadeného rozhodnutí, kde žalovaný velmi výstižně popsal jednak způsob naplánování cest žalobce z Turecka do Evropy jak v roce 2021, tak v roce 2024, chování žalobce od jeho prvního pobytu v Evropě v roce 2021 a neochotu řídit se evropskými právními předpisy, kterou opětovně demonstroval pak v roce 2024, kdy opět ilegálně přicestoval do Evropy, kde pobýval v Kosovu a poté v Bosně, které jsou dle vyhlášky č. 328/2015 Sb. , považovány i ze strany České republiky za bezpečné země původu, přičemž v těchto zemích o mezinárodní ochranu nepožádal. Žalovaný naprosto výstižně uzavřel, že popis cesty žalobce do České republiky a jeho jednání předcházející příjezdu ve vztahu k rakouským a českým státním orgánům zcela zjevně svědčí o tom, že přicestoval z jiných než azylových, tedy z ekonomických důvodů a jeho žádost o mezinárodní ochranu svědčí výlučně o snaze zabránit jeho návratu do země původu a legalizovat si v České republice svůj pobyt. Prostá legalizace pobytu ovšem není obsažena mezi taxativně vypočtenými důvody uvedenými v § 12 písm. b) zákona o azylu a nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v žádné formě.
35. Co se týká doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, jejím smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodu taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí na straně 9 – 12 žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení z výše citovaných podkladů a soud se ztotožňuje s jeho názorem, že žalobce neměl během svého pobytu ve vlasti, vyjma jednoho výslechu na policii, kde se ho však dotazovali jen na pobyt jeho otce a pak byl okamžitě propuštěn, nikdy problémy se státními či bezpečnostními orgány, natož pak v míře odpovídající mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání. Ve vlasti nebyl nikdy trestně stíhán a neuvedl ani žádné jiné skutečnosti dokazující, že by konkrétně jemu v případě návratu do vlasti reálně hrozilo v současné době přímé a bezprostřední nebezpečí takového jednání ze strany státních orgánů země, které by ve své povaze bylo možno vyhodnotit jako vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Jak výše uvedeno, Kurdové v Turecku čelí významným nesnázím, ty však bez přistoupení specifických individuálních okolností nedosahují intenzity ani vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Ani povinnost výkonu vojenské služby, ani její odmítání bez dalšího nezakládají důvod pro udělení doplňkové ochrany. Těžkosti osob kurdského původu nedosahují intenzity vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalobcem tvrzené obavy spolu s dalšími aspekty jeho azylového příběhu nedosahují mimořádného stupně úrovně ponížení a pokoření, aby bylo možné na něho aplikovat čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Nelze tak dospět k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písmeno b) zákona o azylu a soud se ztotožňuje i se závěrem žalovaného, že případné vycestování žalobce po posouzení informací o zemi původu a skutečností tvrzených žalobcem nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Soud současně připomíná, že není smyslem soudního přezkumu stále podrobně opakovat již jednou vyřčené. Vzhledem k tomu, že soud v plném rozsahu sdílí závěry žalovaného ohledně posouzení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, odkazuje v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde jsou tyto závěry uvedeny na straně 9 – 12.
36. Soud uzavírá, že žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu, obstaral si dostatek informací potřebných k vydání rozhodnutí, žalovaný si obstaral důvěryhodné, adresné a aktuální informace o zemi původu, které obsahují i odkazy na zdroje, z nichž vycházejí a odpovídají standardům EU AA či UNHCR pro zpracování informací o zemích původu. Z rozhodnutí žalovaného je patrné, jaký skutkový stav vzal za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, respektive jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Z obsahu správního spisu a napadeného rozhodnutí nelze dovodit, že by žalovaný nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Soud neshledal vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s.
37. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému prokazatelně v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č. 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ostrava 28. srpna 2026
Mgr. Jarmila Úředníčková
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje I. M.