Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
20 A 1/2026 - 31.pdf
PDF · 0 B
No categories available
20 A 1/2026 - 31
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci
žalobkyně: H. B.
státní příslušnost: Ukrajina
zastoupená Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem
sídlem Vrázova 1324/40, 703 00 Ostrava
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu, evidované pod sp. zn. OAM 0394202/DO 2026, pro její nepřijatelnost,
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni dne 15. 5. 2026 vrátil její žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod sp. zn. OAM-0394202/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.
II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu z 15. 5. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0394202/DO-2026.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 210 Kč k rukám Mgr. Ing. Tomáše Tillmanna, advokáta, ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
I. Vymezení věci
1. Žalobkyně se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 17. 6. 2026 domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat v tom, že žalovaný meritorně neprojednal žádost o dočasnou ochranu žalobkyně a považoval ji za nepřijatelnou.
II. Rozhodné skutečnosti z předložených podkladů a správního spisu
2. Z osvědčení o podání žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 15. 5. 2026, č. j. OAM-0394202/DO-2026, se podává, že žalobkyně podala dne 15. 5. 2026 žádost o udělení dočasné ochrany.
3. Součástí správního spisu je odpověď na žádost ze dne 15. 5. 2026, č. j. KRPP-145639/MPS-2026-1416899-810006-BDU, ve které Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje sdělilo, že žalobkyně již nemá platné povolení k pobytu ve Spolkové republice Německo (dále jen „SRN“), protože se odstěhovala do zahraničí. Policie uvedla, že žalobkyně přicestovala do SRN 27. 8. 2025 a podala žádost o povolení k pobytu jako válečný uprchlík. Obdržela „dočasné povolení“ k pobytu. Toto dočasné povolení pro SRN je od 8. 5. 2026 již neplatné, jelikož žalobkyně vycestovala do zahraničí.
4. Podáním ze dne 15. 5. 2026, č. j. OAM-0394202/Do-2026, žalovaný vyzval žalobkyni, aby se dne 25. 5. 2026 dostavila za účelem převzetí rozhodnutí o žádosti o udělení dočasné ochrany.
5. Ve spisu je založena kopie žádosti o poskytnutí dočasné ochrany sp. zn. OAM-0394202/DO-2026. Na ní je ručně vepsána poznámka „Opakovaná“ „ZAMÍTNUTO“. Na horní části žádosti je ručně uvedeno „od 27. 8. 2025 udělena DO v SRN“. Na druhé straně žádosti je zaškrtnuto, že je žádost nepřijatelná, neboť žadatelka je nebo byla držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb.
III. Žaloba
6. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dne 15. 5. 2026 požádala o udělení dočasné ochrany. Žalovaný její žádost meritorně neprojednal, ale vrátil ji žalobkyni a na formuláři žádosti pod sp. zn. OAM-0394202/DO-2026 zaškrtl pole „je žádost nepřijatelná, neboť žadatel(ka) JE nebo BYLA držitelem(kou) dočasné ochrany v jiném členském státě EU“. Žalobkyně v tomto postupu spatřuje nezákonný zásah.
7. Žalovaný odůvodnil nepřijatelnost žádosti tím, že žalobkyně disponuje nebo disponovala dočasnou ochranou v SRN. Tento závěr žalovaného je však v rozporu se skutkovým stavem. Žalobkyně na základě dočasné ochrany pobývala v České republice, z důvodu zamýšleného přesídlení do SRN se dočasné ochrany v České republice dne 1. 8. 2025 vzdala. Po příjezdu do SRN žalobkyně podala žádost o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 24 německého zákona o pobytu (AufenthG). Příslušný německý úřad (Landratsamt Starnberg) však její žádost rozhodnutím ze dne 19. 2. 2026 výslovně zamítl. Německý orgán argumentoval tím, že žalobkyně již vyčerpala možnost volby členského státu v České republice, a proto jí status dočasné ochrany v SRN nelze přiznat. Místo dočasné ochrany jí bylo vystaveno pouze tzv. strpění (Duldung) s povinností území SRN opustit.
8. Z předložených dokumentů jednoznačně vyplývá, že žalobkyně v SRN status dočasné ochrany nikdy nezískala. Lustrační záznam v evropské databázi, ze kterého žalovaný pravděpodobně vycházel, neodráží reálný právní stav. Odepření meritorního přezkumu žádosti za situace, kdy žalobkyně v jiném státě Evropské unie ochranou nedisponuje, je proto nezákonné.
9. Žalobkyně navrhovala, aby krajský soud vyslovil, že: 1. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany ze dne 15. 5. 2026, vedené pod sp. zn. OAM-0394202/DO-2026, s odůvodněním, že je žádost nepřijatelná, je nezákonný. 2. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil řízení o žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany ze dne 15. 5. 2026 a tuto žádost věcně projednal. 3. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady soudního řízení k rukám jejího zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
10. Současně žalobkyně žádala, aby krajský soud žalobě přiznal odkladný účinek.
IV. Vyjádření žalovaného
11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně figuruje v informačním systému pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako bývalá držitelka dočasné ochrany (tj. povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany) v SRN. Svědčí o tom znak „ia“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Tento znak je zkratkou anglického slova „inactive“ a používá se tam, kde dočasná ochrana byla cizinci udělena, resp. bylo vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, ovšem toto povolení již aktuálně platné není. Žalobkyně v minulosti požádala o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v České republice, kde jí toto povolení k pobytu bylo také vydáno; to bylo žalovanému známo z úřední činnosti a také to vyplývá z textu žaloby. Žalobkyně se následně písemným prohlášením vzdala svého povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v České republice s tím, že hodlá přesídlit do SRN. V žalobě však žalobkyně uvedla, že německý správní úřad příslušný k rozhodování o podaných žádostech její žádost výslovně zamítl, a tedy dočasnou ochranu v SRN vůbec nezískala, přičemž namísto toho jí bylo vydáno strpění s povinností SRN opustit. K tomuto žalovaný sdělil, že odbor cizinecké policie se dotázal německého policejního orgánu na pobytový titul, který žalobkyně v SRN využívala, a tento uvedl, že požívala dočasného povolení k pobytu, tedy „zřejmě dočasné ochrany“.
12. Žalovaný zdůraznil, že pro naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb. “) je stěžejní, že dočasnou ochranu či spíše povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě žalobkyně v minulosti získala. Žalovaný měl za to, že skutkový stav věci je nesporný v tom, že žalobkyně získala oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, potažmo Schengenského prostoru.
13. Žalovaný měl dále za to, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. je v rozporu s právem Evropské unie a navrhoval, aby krajský soud předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Pro případ, že by krajský soud nepřistoupil k podání předběžné otázky, žalovaný podrobně vysvětlil důvody nesprávnosti výkladu zákona č. 65/2022 Sb. provedený žalobkyní a Nejvyšším správním soudem. Měl za to, že právo sekundárního pohybu v rámci Evropské unie nevyplývá z žádné směrnice a je výsledkem toliko politické dohody mezi státy Evropské unie. V této souvislosti také odkázal na Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460.
V. Replika žalobkyně
14. Žalobkyně v replice ze dne 19. 7. 2026 namítala, že žalovaný ve svém vyjádření nezpochybnil, že postupoval podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. Taktéž připustil, že žádost žalobkyně meritorně neprojednal. Podstatou obrany žalovaného je to, že žalobkyně „je nebo byla“ držitelkou oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v SRN. Tento skutkový závěr nemá oporu v listinách, které jsou součástí správního spisu. Z listin vyplývá, že žalobkyni v SRN žádné oprávnění k pobytu vydáno nebylo. Její žádost o pobytové oprávnění byla zamítnuta a mohla na území pobývat toliko na základě institutu strpění.
15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě argumentoval záznamem v informačním systému pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) a uvedl, že žalobkyně „požívala dočasného povolení k pobytu, tedy zřejmě dočasné ochrany“. Toto tvrzení je dle žalobkyně hypotetické a v přímém rozporu s rozhodnutím Landratsamtu Starnberg, který žádost žalobkyně o dočasný pobyt v SRN zamítl.
16. Spis žalovaného obsahuje interní záznam (rukou psaná poznámka na tiskopisu žádosti ze dne 15. 5. 2026), podle kterého měla být žalobkyni udělena dočasná ochrana v SRN od 27. 8. 2026. Toto datum podle rozhodnutí Landratsamtu Starnberg odpovídá výhradně dni vstupu žalobkyně na území SRN, nikoli datu udělení jakéhokoli oprávnění k pobytu.
17. K soudním rozhodnutím, která žalovaný přiložil k vyjádření k žalobě, žalobkyně sdělila, že rozhodnutí Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko svědčí ve prospěch žalobkyně, příloha týkající se Irské republiky je pro projednávanou věc nerozhodná. Současně žalobkyně nesouhlasila s tím, aby krajský soud podával předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.
VI. Posouzení věci krajským soudem
18. Krajský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního („s. ř. s. “), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
19. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, s čímž žalobkyně i žalovaný výslovně souhlasili. Krajský soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Všechny důkazy zaslal krajský soud stranám písemně s tím, že mají v souladu s § 51 s. ř. s. s. ř. s. možnost se k nim vyjádřit.
20. Žaloba je včasná a přípustná [srov. rozsudek NSS z 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 -42, č. 4682/2025 Sb. NSS], jelikož tiskopis žádosti byl žalobkyni vrácen dne 15. 5. 2026. Žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou v zákonné subjektivní dvouměsíční lhůtě dne 16. 6. 2026 (§ 84 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ), a žalobkyně nemá k dispozici žádný jiný právní prostředek ochrany (§ 85 s. ř. s. s. ř. s. ).
21. Žaloba je důvodná.
22. Krajský soud uvádí, že obdobnými případy jako v nyní posuzované věci se již opakovaně zabýval Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud. Městský soud v Praze (např. v rozsudcích ze dne č. j. 1 A 14/2026 -36, či č. j. 48 A 12/2026 -19, jejichž text bude níže citován) vysvětlil, že ačkoliv § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v rozsudku ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, Krasiliva, vysvětlil, že soudní výluka je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně ve spojení s čl. 47 Listin y základních práv Evropské unie. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022 -46 (shodně např. bod 26 již citovaného rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 -42). Tyto závěry je třeba v otázce přípustnosti vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. (rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 85/2025 -21). Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti tudíž lze přezkoumat.
23. Žalobkyně brojila proti postupu žalovaného zásahovou žalobou. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny tyto podmínky: žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky nutno splnit kumulativně. Není-li, byť jen jediná z podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. s. ř. s. poskytnout (rozsudek NSS ze 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005 -65, č. 603/2005 Sb. NSS).
24. Krajský soud proto zkoumal, zda jsou naplněny všechny shora specifikované podmínky. Shledal, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost bez věcného posouzení naplňuje 1., 2., a 5. podmínku dle § 82 s. ř. s. s. ř. s. , jelikož toto jednání představovalo přímý zásah do práv žalobkyně. Ohledně 4. podmínky lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 -52, z nějž je možné vyvodit, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být považováno za zásah podle § 82 s. ř. s. s. ř. s.
25. Krajský soud se proto zabýval 3. podmínkou podle § 82 s. ř. s. s. ř. s. , tedy otázkou, zda žalovaný postupoval zákonně.
26. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže:
c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,
d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,
f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
27. V nyní posuzované věci byla žádost žalobkyně shledána nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vysvětlil, že žalobkyně byla v informačním systému pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) vedena jako bývalá držitelka dočasné ochrany v Německu. V databázi byl uveden znak „ia“ v části „Type of protection“.
28. Podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. „Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách“.
29. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice Rady č. 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) „členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR“.
30. Podle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně „pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc“.
31. Krajský soud musel tedy zkoumat, zda žalovaný shledal žádost žalobkyně jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. v souladu s právem Evropské unie. Touto skutečností se podrobně zabýval Městský soud v Praze ve shora zmiňovaném rozsudku č. j. 1 A 14/2026 . Městský soud vysvětlil, že na tento důvod nepřijatelnosti je třeba nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d) téhož ustanovení, neboť řešenou otázkou je, zda lze z unijního práva dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (tzv. sekundární pohyb).
32. Závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. jsou přitom jednoznačné, kdy primárně lze zejména znovu odkázat na výše citovaný rozsudek ve věci Krasiliva. Na toto rozhodnutí navázal Nejvyšší správní soud tzv. „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023 -27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 -42 a č. j. 1 Azs 336/2024 -42, a mnoha dalšími. V nich Nejvyšší správní soud vyslovil nesoulad § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. I když žalovaný konstantně s těmito závěry polemizoval, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by je vyvrátily (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025 -34, bod [17] a násl.).
33. Nyní projednávaný případ přitom provázejí ty samé výtky, které žalovaný opakovaně snášel proti závěrům ustálené judikatury ohledně nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. Přestože žalovaný shledal nynější žádosti nepřijatelnými dle nového důvodu nepřijatelnosti [písm. f)], na posouzení žaloby plně dopadají dřívější judikaturní východiska. Tzv. dubnová judikatura se uplatní zejména s ohledem na konstrukci § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. , který stejně jako nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona z věcného přezkumu vylučuje žádosti těch cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K ní pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyl nový (svou povahou kumulativní) předpoklad, aby žádosti o dočasnou ochranu předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. , kterým žalovaný informoval Evropskou komisi (dále jen „EK “) o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).
34. K první podmínce soud uvádí, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. představuje pouze přeformulované a sloučené předpoklady nepřijatelnosti dle písm. c) a d) téhož ustanovení. Dle stanoviska soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024 -42, bod [32]). Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Byla-li zároveň členskými státy vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by taková výluka postrádala smysl. Nejvyšší správní soud přitom neshledal mnohostrannou dohodu členských států Evropské unie o této výluce jakkoliv problematickou. Na těchto závěrech výše zmíněné judikatury nemůže nic změnit ani v této otázce částečně obměněná argumentace žalovaného.
35. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025 -61, body 15 a 16. Článek 15 představuje minimální standard, čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně skutečně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje. Žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.
36. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (znak „ia“) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (znak „tp“) v jiném členském státě Evropské unie, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.
37. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v České republice, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žalovaný žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.
38. Žalovaný nevyvrátil závěry judikatury, dle nichž žalobkyně mohla žádat o dočasnou ochranu v České republice. V důsledku toho, že jí žádost vrátil jako nepřijatelnou, vůbec neřešil okolnosti získání či nezískání předchozí dočasné ochrany získané v Německu. Žalobkyni svědčí právo volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného nemohla realizovat (k tomu podrobněji viz již odkazovanou judikaturu). Žalobkyně navíc prokazovala, že pobytového oprávnění dočasné ochrany v SRN nikdy nezískala a mohla využít toliko institutu strpění. Žalovaný odkazuje na výpis z informačního systému pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) založeného v předložené spisové dokumentaci, v němž je uveden příznak „ia“, tedy dříve uděleného, ale již neaktivního oprávnění (inactive). Žalovaný však sám ve vyjádření zcela nejasně uvedl, že žalobkyně zřejmě požívala dočasné ochrany. K rozhodnutí Landratsamt Starnberg ze dne 19. 2. 2026 o zamítnutí žádosti o dočasnou ochranu v SRN se žalovaný nijak nevyjádřil, ačkoli mu to v souladu s § 51 s. ř. s. s. ř. s. bylo umožněno. Na žádosti o dočasnou ochranu ze dne 15. 5. 2026 je uvedeno, že žalobkyni byla udělena dne 27. 8. 2026 dočasná ochrana v SRN, což je v přímém rozporu s údaji uvedenými v rozhodnutí Landratsamtu Starnberg, podle kterého v tento den žalobkyně toliko přicestovala do SRN. Tyto závěry nepopírá ani odpověď Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje na žádost ze dne 15. 5. 2026, č. j. KRPP-145639/MPS-2026-1416899-810006-BDU, podle které žalobkyně přicestovala do SRN 27. 8. 2025 a podala žádost o povolení k pobytu jako válečný uprchlík, obdržela dočasné povolení k pobytu, ale o jakou formu pobytu se jednalo již neuvádí. Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci neměl žalovaný ani postaveno najisto, zda a jakým oprávněním žalobkyně kdy disponovala, zda skutečně jí byla dočasná ochrana v SRN udělena. Za této situace bylo povinností žalovaného žádost žalobkyně ze dne 15. 5. 2026 přijmout k věcnému posouzení a vést o ní řádné správní řízení. Zamítnout by ji mohl až v případě, že by u žalobkyně zjistil, že využívá institut dočasné ochrany v jiném státě a neučinila kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském členském státě (blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 -42).
39. Na uvedených závěrech nic nemění ani prováděcí rozhodnutí Rady č. 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, jež nabylo účinnosti dne 13. 8. 2025 (blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025 -28). Podstatné je, že z prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení.
40. Pro úplnost je třeba dodat, že v důsledku novely č. 314/2025 Sb. , která do zákona č. 65/2022 Sb. vložila § 5 odst. 1 písm. f) , mohl žalovaný od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, a to poté, co žalovaný zaslal Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. Druhou podmínku tedy aktivuje sám žalovaný tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.
41. Novým důvodem nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. zákonodárce zjevně sledoval překonání závěrů dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku, nová druhá podmínka není ve světle unijního práva sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.
42. Oznámení dle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2025, č. j. 17 A 123/2025 -26, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je však politickým, nikoli právním aktem. Nelze z něj proto bez dalšího dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Uvedené oznámení se navíc týká rizika vyčerpání, nikoli překročení kapacit. Článek 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně totiž předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Tento článek naopak neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí.
43. Čl. 25 odst. 3 směrnice předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Z tohoto důvodu nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s novým § 3 odst. 3 téhož předpisu.
44. Výše rozvedené stanovisko o rozporu ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025 -23, podle kterého „žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, která žádá o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice, na něž této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném od 3. 9. 2025, z toho důvodu, že této osobě je nebo bylo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany také v jiném členském státě Evropské unie.“ (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2026, č. j. 8 Azs 181/2025 -26). Z uvedeného důvodu krajský soud nepředkládal SDEU předběžnou otázku, neboť lze mít za to, že tato již byla vyřešena právě s poukazem na rozsudek ve věci K.
45. Při aplikaci závěrů bodu [78] rozsudků Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024 -42, a ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025 -23, tedy jednoznačně nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti nejen podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. , ale i dle písm. f) téhož ustanovení, a to pro neslučitelnost s unijním právem. Žádost tedy bude nutné věcně projednat, a v případě splnění podmínek pro jeho přiznání pobytové oprávnění vydat.
46. Soud musí rovněž poukázat na to, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. zjevně arbitrárně rozlišuje mezi osobami žádajícími o dočasnou ochranu poprvé, a těmi, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu. Dopady tohoto postupu pak nedůvodně tíží zejména ty uprchlíky, kteří k datu podání žádosti již (nadto z vlastní vůle) nedisponovali povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu.
47. K tomu je nezbytné žalovanému důrazně zopakovat závěry shrnuté v právní větě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025 -34, že „správní orgány, stejně jako krajské soudy, jsou obecně povinny respektovat judikaturu Nejvyššího správního soudu a závěry z ní vyplývající, a to ve všech skutkově a právně obdobných případech (§ 12 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d). Pokud se od existující judikatury chtějí odchýlit, musí předložit racionální a závažné konkurující důvody.“ Žalovaný svým postupem flagrantně zasahuje do práv stovek či tisíců cizinců žádajících o dočasnou ochranu. Svými postupy navíc vystavuje Českou republiku podezření ze soustavného nerespektování unijního práva. Není ospravedlnitelné, aby nadále ignoroval pro něj závazné závěry judikatury, které jsou nyní rozšířeny i na postup podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb.
48. Výše uvedené závěry nezpochybňují ani důkazy, které předložil žalovaný k vyjádření k žalobě, konkrétně Hesenského správního soudu ze dne 21. 4. 2026, č. j. 3 B 535/25 , či dokument Temporary protection in Ireland. Podklady nepředstavují ustálené závěry všech soudů či orgánů daného státu, ale pouze jednotlivá rozhodnutí týkající konkrétních případů. Důvody v nich uvedené nebyly způsobilé zvrátit výše uvedené závěry soudu opřené o judikaturu Nejvyššího správního soudu.
V. Závěr a náklady řízení
49. Krajský soud z výše uvedených důvodů shledal, že je žaloba důvodná. Nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. je v rozporu s právem Evropské unie, proto krajský soud ve výroku I. tohoto rozsudku dle § 87 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. vyslovil, že zásah žalovaného do práv žalobkyně vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany bez věcného posouzení byl nezákonný. Ve výroku II. krajský soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu obnovit stav před zásahem, neboť důsledky zásahu nadále trvají.
50. Žalovaný má povinnost posoudit žádost žalobkyně věcně. Ve správním řízení bude potřeba vyjasnit pobytovou historii žalobkyně, a to nikoli pouze na základě údajů v informačním systému pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform).
51. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měla plný úspěch žalobkyně, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení, jejichž náhrady se žalobkyně domáhala, představují odměnu za zastupování žalobkyně Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) , d) a g) advokátního tarifu, a to převzetí a přípravu zastoupení, písemné podání ve věci samé (žalobu) a repliku ze dne 19. 7. 2026, v částce 4 620 Kč za jeden úkon, celkem 13 860 Kč (§ 7 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu), a dále náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý úkon právní služby, celkem 1 350 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 15 210 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nenáleží.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.
Ostrava 31. srpna 2026
Mgr. Jana Volková
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P.