Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
8 Af 28/2025 - 49.pdf
PDF · 0 B
No categories available
8 Af 28/2025 - 49
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci
žalobkyně:
zastoupené
Calangute, SE v likvidaci, IČO: 28253485,
se sídlem Ovocný trh 572/11, 110 00 Praha 1,
JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou,
se sídlem třída Míru 146, 38101 Český Krumlov,
proti
žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2025, č. j. 28424/25/5300-22444-713021,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. U žalobkyně byla zahájena daňová kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2021, jejímž předmětem bylo prověření oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet DPH z plnění deklarovaných společnostmi BELA-NETA s.r.o., Čiloga s.r.o., Fragrance, spol. s r.o., a Zultrum s.r.o. v rozsahu plnění přijatých od uvedených společností. Předmětem těchto plnění měl být tisk, distribuce a výlep reklamních plakátů zajišťovaných pro zákazníky žalobkyně v rámci její podnikatelské činnosti v oblasti reklamních služeb. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala přijetí plnění v rozsahu deklarovaném na předložených daňových dokladech, ani to, že tato plnění poskytli uvedení dodavatelé nebo jiná osoba v postavení plátce DPH. Z tohoto důvodu žalobkyni nepřiznal nárokovaný odpočet daně z předložených daňových dokladů a doměřil jí daňovou povinnost (DPH) ve výši 1 647 293 Kč (oproti tvrzené vlastní dani 94 343 Kč činil rozdíl 1 552 950 Kč), a to platebním výměrem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 7538700/24/2001-52523-107624.
2. Proti platebnímu výměru správce daně podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 10. 2025, č. j. 28424/25/5300-22444-713021 (dále jako „napadené rozhodnutí“), zamítl a platební výměr správce daně potvrdil. Žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasí a brojí zejména proti způsobu hodnocení důkazů, rozsahu své důkazní povinnosti a závěru o neprokázání uskutečnění reklamních služeb. Tvrdí, že předložila dostatečný soubor důkazů potvrzující realizaci plnění a že správce daně založil své závěry pouze na hypotézách týkajících se dodavatelů. Žalovaný naopak setrvává na stanovisku, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně rozsahu přijatých plnění ani totožnosti jejich poskytovatelů, přičemž pochybnosti správce daně byly podloženy konkrétními zjištěními týkajícími se dodavatelů, předložené dokumentace a okolností deklarovaných obchodních vztahů.
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
3. Žalobkyně předně namítá, že správce daně i žalovaný vedli dokazování v rozporu se zásadou správného zjištění a stanovení daně, neboť namísto objektivního hodnocení všech provedených důkazů vycházeli především z domněnek a obecných pochybností. Tvrdí, že k prokázání přijetí reklamních služeb předložila objednávky, daňové doklady, fotodokumentaci, doklady o úhradách a účetní evidenci, přičemž obsahově shodné podklady předložili i jednotliví dodavatelé. Podle žalobkyně správce daně nijak nevysvětlil, proč tuto shodu důkazních prostředků nezohlednil, ačkoliv mezi dokumentací předloženou žalobkyní a jeho dodavateli nezjistil žádné věcné rozpory. Žalobkyně má za to, že správce daně opomenul důkazy svědčící v její prospěch a své závěry založil na selektivním hodnocení provedených důkazů.
4. Dále namítá, že správce daně neunesl své důkazní břemeno, neboť závěr o neprokázání přijatých plnění opřel pouze o hypotézy týkající se fungování dodavatelů, jejich personálního a technického zázemí, způsobu úhrad nebo dostupnosti osob jednajících za dodavatele. Podle žalobkyně však tyto okolnosti samy o sobě nevypovídají o tom, zda byla konkrétní reklamní plnění skutečně realizována. Tvrdí, že správce daně nevysvětlil, proč z uváděných pochybností dovodil neuskutečnění všech deklarovaných plnění, aniž by své úvahy vztáhl ke konkrétním fakturám nebo konkrétním dodávkám.
5. Ve vztahu k předmětu a rozsahu reklamních služeb žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že předložené doklady a fotodokumentace neprokazují realizaci plnění. Uvádí, že správce daně hodnotil důkazy přepjatě formalisticky a soustředil se na absenci některých detailů, zejména přesné identifikace míst výlepů, data pořízení fotografií nebo přesného počtu vylepených plakátů. Tvrdí, že jako běžný podnikatel disponoval dokumentací, kterou bylo možné rozumně očekávat, a že reklamní služby byly poskytovány v rámci její podnikatelské činnosti dlouhodobě a za úplatu. Namítá, že nebylo prokázáno, že by kterékoliv z deklarovaných plnění bylo fiktivní, a poukazuje na to, že rovněž dodavatelé předložili správci daně obdobné podklady potvrzující realizaci obchodních případů.
6. Žalobkyně dále brojí proti tomu, že jí byla přičítána k tíži omezená dostupnost jednatelů a dalších osob jednajících za dodavatelské společnosti. Tvrdí, že šlo převážně o zahraniční osoby, jejichž následné nezastižení nebo nemožnost jejich výslechu nemůže zpochybnit již předložené listinné důkazy. Zdůrazňuje, že dodavatelské společnosti byly v průběhu řízení kontaktovány prostřednictvím datových schránek a samy poskytly dokumentaci odpovídající podkladům, které předložil žalobkyně.
7. Jako samostatný žalobní bod pak zpochybňuje význam skutečnosti, že společnosti Zultrum a Fragrance byly v průběhu kontrolovaného období vedeny jako nespolehliví plátci. Tvrdí, že tato okolnost může souviset nejvýše s plněním daňových povinností dodavatelů, nikoliv s otázkou, zda deklarovaná reklamní plnění byla skutečně provedena. Není zřejmé, jak by označení dodavatele za nespolehlivého plátce mohlo samo o sobě prokazovat neuskutečnění plnění, a už vůbec ne ve vztahu k ostatním dodavatelům, kteří nespolehlivými plátci nebyli.
8. V další argumentační linii napadá závěry správce daně o nedostatečné personální a materiální vybavenosti dodavatelů a o údajné nemožnosti realizovat deklarovaný objem výlepů. Tvrdí, že správce daně své závěry nijak nedoložil a nevyužil dostupných prostředků k ověření skutečného způsobu fungování dodavatelů, například ve vztahu k případným zaměstnancům, brigádníkům či subdodavatelům. Současně namítá, že odběratel není povinen zjišťovat, jakým způsobem dodavatel zajišťuje vlastní personální a organizační kapacity, ani shromažďovat informace o jeho pracovnících či subdodavatelích.
9. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem, že neprokázala souvislost přijatých plnění se svou ekonomickou činností. Uvádí, že z předložených podkladů je patrné, že reklamní služby souvisely s propagací kulturních a společenských akcí, které byly předmětem jejího podnikání. Má za to, že skutečnost, že správce daně nebyl schopen zpětně identifikovat konkrétní místa výlepů, nevypovídá o tom, že reklamní kampaně neproběhly. Současně namítá, že správce daně překročil meze své působnosti, hodnotil-li hospodárnost nebo efektivitu podnikatelských rozhodnutí žalobkyně.
10. Za nedůvodné považuje také výhrady týkající se absence písemných rámcových smluv s dodavateli. Tvrdí, že v reklamním odvětví je běžná spolupráce založená na jednotlivých objednávkách bez formálně uzavíraných rámcových smluv a že takový postup odpovídal potřebě rychlého a flexibilního zajišťování reklamních kampaní. Absenci písemných smluv proto považuje za standardní obchodní praxi, nikoliv za indicii svědčící o fiktivnosti obchodních vztahů.
11. Stejně tak nesouhlasí se závěrem o nestandardnosti hotovostních plateb. Uvádí, že hotovostní úhrady byly zákonné a odpovídaly požadavkům dodavatelů, kteří potřebovali operativně hradit vlastní náklady spojené s realizací reklamních služeb. Podle žalobkyně rozsah hotovostních plateb odpovídal objemu jeho podnikatelské činnosti a nijak neprokazuje, že deklarovaná plnění nebyla uskutečněna.
12. Závěrem žalobkyně shrnuje, že správce daně nehodnotil důkazy jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech, opomněl skutečnosti svědčící v její prospěch a neprovedl žádný důkaz, který by přímo prokazoval fiktivnost reklamních služeb, neexistenci kampaní, nepravost fotodokumentace nebo existenci podvodného vztahu mezi žalobkyní a dodavateli. Namítá proto porušení zásady volného hodnocení důkazů, nesprávné rozložení důkazního břemene, nerespektování zásady rozhodování ve prospěch daňového subjektu v případě neodstraněných pochybností a porušení zásady předvídatelnosti a legitimního očekávání, neboť správce daně podle něj posuzoval předloženou dokumentaci podle kritérií, která nevyplývají ze zákona ani z předem známé správní praxe.
13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně shrnuje dosavadní průběh daňového řízení a uvádí, že žalobkyni nebyl přiznán nárok na odpočet DPH z plnění deklarovaných společnostmi BELA-NETA s.r.o., Čiloga s.r.o., Fragrance, spol. s r.o., a Zultrum s.r.o., protože neprokázala, že tato plnění přijala v deklarovaném rozsahu, ani že byla poskytnuta uvedenými dodavateli nebo jinou osobou povinnou k dani. Setrvává na závěrech napadeného rozhodnutí a navrhuje zamítnutí žaloby.
14. K námitce nesprávného hodnocení důkazů a vytváření umělých pochybností žalovaný uvádí, že pochybnosti správce daně vycházely z konkrétních zjištění učiněných během daňové kontroly. Poukazuje zejména na skutečnost, že dodavatelé sídlili na virtuálních adresách, neměli zjištěné provozovny ani zaměstnance, jejich statutární orgány byly osoby cizí státní příslušnosti a byly pro správce daně obtížně nebo zcela nekontaktní. Dodavatelé podle žalovaného nedokázali dostatečně vysvětlit způsob realizace plnění, ani specifikovat jeho rozsah. Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením, že by správní orgány přehlížely dokumentaci předloženou žalobkyní a dodavateli. Uvádí, že předložené objednávky, pokladní doklady, fotografie a údaje z kontrolních hlášení zohlednily, považovaly je však za příliš obecné a nedostatečné k odstranění vzniklých pochybností. Současně zdůrazňuje, že vykázání plnění v kontrolním hlášení samo o sobě neprokazuje skutečné uskutečnění plnění.
15. Ve vztahu k rozsahu plnění žalovaný namítá, že daňové doklady ani objednávky neobsahovaly dostatečně konkrétní údaje o rozsahu, místě či podobě reklamních služeb. Fotodokumentace podle něj neumožňovala přiřazení jednotlivých výlepů ke konkrétním fakturovaným plněním ani ověření jejich rozsahu. Žalovaný odmítá názor, že by požadavky správce daně byly formalistické. Tvrdí, že právě žalobkyně byla povinna disponovat dostatečnou auditní stopou umožňující ověřit obsah a rozsah přijatých služeb. Argument, že žalobkyně musela své závazky vůči vlastním odběratelům plnit, podle žalovaného neprokazuje, že předmětná plnění dodali právě deklarovaní dodavatelé ani že byla poskytnuta v tvrzeném rozsahu. Současně uvádí, že skutkový stav nevylučuje možnost, že část plnění byla realizována jinými subjekty nebo v menším rozsahu, než žalobkyně tvrdila.
16. K námitce týkající se zahraničních jednatelů žalovaný uvádí, že nemožnost provést výslech některých osob nebyla žalobkyni přičítána k tíži jako samostatný důvod neuznání odpočtu. Podle žalovaného však důsledky nedostatečně zajištěné důkazní situace nese daňový subjekt, který je povinen unést své důkazní břemeno. Zdůrazňuje také, že problémy se zajištěním výpovědí se netýkaly pouze osob z Ruské federace, ale rovněž jednatele společnosti Čiloga, jenž byl občanem Polska. Dokumentace předložená dodavateli podle žalovaného nepřinesla podrobnější informace o konkrétních plněních a sama o sobě nemohla prokázat splnění hmotněprávních podmínek vzniku nároku na odpočet daně.
17. K námitce související s postavením společností Zultrum a Fragrance jako nespolehlivých plátců žalovaný uvádí, že tato skutečnost nebyla samostatným důvodem neuznání odpočtu, nýbrž jednou z okolností dokreslujících celkový obraz dodavatelů. Poukazuje na další zjištěné skutečnosti, zejména absenci zaměstnanců, majetku, provozoven a veřejně dohledatelné podnikatelské činnosti či nekontaktnost statutárních orgánů. Podle žalovaného právě souhrn těchto okolností vyvolával pochybnosti o schopnosti deklarovaných dodavatelů zajistit reklamní služby v tvrzeném rozsahu.
18. Ve vztahu k personálnímu a technickému zázemí dodavatelů žalovaný uvádí, že správce daně provedl řadu šetření směřujících ke zjištění skutečného fungování těchto společností. Ověřoval údaje u České správy sociálního zabezpečení i ve vlastních evidencích a zjistil, že dodavatelé nevykazovali zaměstnance ani plnění povinností souvisejících se závislou činností. Dodavatelé zároveň nepopsali, kteří konkrétní pracovníci či subdodavatelé měli plnění realizovat. Žalovaný odmítá názor, že správce daně měl dále aktivně vyhledávat možné pracovníky nebo subdodavatele. Má za to, že postačovalo zpochybnit věrohodnost tvrzení žalobkyně a že povinnost prokázat rozhodné skutečnosti nadále stíhala žalobkyni.
19. K námitce týkající se ekonomické souvislosti plnění žalovaný vysvětluje, že jeho pochybnosti směřovaly k nemožnosti propojit předložené fotografie s konkrétními fakturovanými plněními. Uvádí, že řada fotografií se opakovala, zachycovala stejná místa z různých úhlů a nebyla opatřena identifikací místa ani času pořízení. Podle žalovaného tak nebylo možné ověřit skutečný rozsah reklamních služeb ani jejich vazbu na jednotlivé dodavatele. Současně odmítá tvrzení, že by hodnotil efektivitu podnikatelských rozhodnutí žalobkyně. Tvrdí, že posuzoval pouze splnění podmínek pro vznik nároku na odpočet daně a možnost ověřit, zda deklarovaná cena odpovídala konkrétně identifikovatelnému plnění.
20. Dále žalovaný nesouhlasí s argumentací ohledně absence písemných smluv. Připouští, že uzavření rámcové smlouvy není zákonnou povinností, avšak v případě obchodů dosahujících milionových hodnot považuje existenci alespoň základní smluvní dokumentace za standardní projev podnikatelské obezřetnosti. Za nevěrohodné označuje tvrzení, že absence smluv vyplývala z potřeby rychle reagovat na požadavky zákazníků, neboť právě rámcové smlouvy podle něj běžně slouží k flexibilní realizaci opakovaných obchodů. Neztotožňuje se ani s tvrzením, že neexistence smluv svědčila o silném postavení žalobkyně na trhu.
21. K hotovostním platbám uvádí, že samy o sobě neprokazují neuskutečnění plnění, představují však další nestandardní okolnost zvyšující pochybnosti o deklarovaných obchodních vztazích. Podle jeho názoru žalobkyně uspokojivě nevysvětlila, proč měla nést rizika spojená s hotovostními úhradami, když pracovníky najímali dodavatelé. Za významné považuje rovněž tvrzení žalobkyně, že hotovost měla chránit prostředky před případnými exekucemi vedenými proti dodavatelům.
22. Závěrem žalovaný odmítá tvrzení o porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady rozhodování ve prospěch daňového subjektu i zásad předvídatelnosti a legitimního očekávání. Uvádí, že všechny důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a že žalobkyní předložené podklady neumožňovaly prokázat ani rozsah přijatých plnění, ani totožnost jejich poskytovatelů. Zdůrazňuje, že správce daně nebyl povinen prokazovat, že k plněním nedošlo, ale pouze věrohodně zpochybnit tvrzení žalobkyně, což se podle jeho názoru podařilo. Proto navrhuje zamítnutí žaloby a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni.
III.
Posouzení žaloby
23. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 soudního řádu správního bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (souhlas žalobkyně byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou soudního řádu správního presumován).
24. Žaloba není důvodná.
25. První okruh žalobních námitek se týká hodnocení důkazů a rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Žalobkyně namítá, že správce daně i žalovaný hodnotili provedené důkazy selektivně, opomněli skutečnosti svědčící v její prospěch a své závěry založili převážně na obecných pochybnostech týkajících se dodavatelských společností. Současně tvrdí, že správce daně neunesl své důkazní břemeno podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, neboť neprokázal existenci konkrétních skutečností zpochybňujících věrohodnost a průkaznost žalobkyní předložených důkazních prostředků.
26. Druhý okruh žalobních námitek se týká prokázání samotného uskutečnění reklamních služeb a jejich rozsahu. Žalobkyně namítá, že předložené objednávky, daňové doklady, doklady o úhradách, účetní evidence a fotodokumentace dostatečně prokazují realizaci reklamních kampaní i jejich souvislost s její ekonomickou činností. Nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že předložená dokumentace neumožňuje ověřit rozsah a obsah přijatých plnění, a vytýká jim přepjatě formalistický přístup při hodnocení důkazů.
27. Třetí okruh žalobních námitek směřuje proti hodnocení okolností týkajících se dodavatelských společností. Žalobkyně namítá, že skutečnosti spočívající v nekontaktnosti statutárních orgánů, zahraniční státní příslušnosti jednatelů, absenci zaměstnanců či provozoven, nedostatečném personálním nebo materiálním zázemí, postavení některých dodavatelů jako nespolehlivých plátců, absenci písemných rámcových smluv nebo využívání hotovostních plateb samy o sobě neprokazují neuskutečnění deklarovaných plnění. Podle žalobkyně správní orgány nepřípustně přenesly důsledky těchto okolností na ni jako odběratele.
28. Čtvrtý okruh žalobních námitek tvoří tvrzené porušení základních zásad daňového řízení. Žalobkyně namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady správného zjištění skutkového stavu, nesprávné rozložení důkazního břemene, nerespektování zásady rozhodování v případě neodstraněných pochybností ve prospěch daňového subjektu a porušení zásad předvídatelnosti a legitimního očekávání.
29. Předmětem sporu je posouzení, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno ve vztahu k nároku na odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2021, který uplatnila z přijatých zdanitelných plnění deklarovaných jako reklamní služby poskytnuté společnostmi BELA-NETA s.r.o., Čiloga s.r.o., Zultrum s.r.o. a Fragrance, spol. s r.o.
30. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobkyně uplatnila nárok na odpočet DPH na základě daňových dokladů vystavených uvedenými společnostmi. Spornou naopak zůstává otázka, zda žalobkyně prokázala splnění hmotněprávních podmínek vzniku tohoto nároku. Jádrem posuzované věci tak je otázka, zda skutková zjištění učiněná daňovými orgány poskytují dostatečný podklad pro závěr, že žalobkyně neprokázala přijetí deklarovaných zdanitelných plnění od označených dodavatelů, a zda z tohoto důvodu nebylo možné uznat jí uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. S tím úzce souvisí i hodnocení důkazních prostředků předložených žalobkyní, jakož i posouzení, zda správní orgány postupovaly při dokazování v mezích procesních pravidel stanovených zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“).
31. Podle § 8 odst. 1 daňového řádu platí, že správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo.
32. Podle § 92 odst. 1 daňového řádu, dokazování provádí příslušný správce daně nebo jím dožádaný správce daně.
33. Podle § 92 odst. 2 daňového řádu, správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů.
34. Podle § 92 odst. 3 daňového řádu, daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních.
35. Podle § 92 odst. 4 daňového řádu, pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence.
36. Podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem,
37. Podle § 92 odst. 6 daňového řádu, navrhuje-li v řízení účast třetí osoby daňový subjekt, je povinen současně s návrhem sdělit správci daně potřebné údaje o této třetí osobě a informaci o tom, které skutečnosti hodlá účastí této třetí osoby prokázat nebo vysvětlit, popřípadě jiný důvod účasti. Není-li návrhu vyhověno, správce daně o tom vyrozumí daňový subjekt s uvedením důvodu.
38. Podle § 92 odst. 7 daňového řádu, správce daně po provedeném dokazování určí, které skutečnosti považuje za prokázané a které nikoliv a na základě kterých důkazních prostředků; o hodnocení důkazů sepíše úřední záznam, pokud se toto hodnocení neuvádí v jiné písemnosti založené ve spise.
39. Předmětem sporu je unesení důkazního břemene v daňovém řízení. Důkazní břemeno v daňovém řízení je předmětem četné judikatury správních soudů. Daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní. Dle § 92 odst. 3 daňového řádu totiž daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Je pak na správci daně, aby dokázal případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem [§ 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je opět na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004-63, a ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS, či např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Afs 176/2016-36.).
40. Z novější judikatury je pak na místě citovat body [17]-[18] z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2020, č. j. 10Afs 185/2020-43, kde Nejvyšší správní soud uvádí: „[d]aňový subjekt splní důkazní povinnost ve vztahu k tvrzením, která správci daně předloží, prokáže-li tato tvrzení svými evidencemi, ledaže správce daně prokáže [§ 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu], že ve vztahu k těmto tvrzením jsou evidence nevěrohodné, nesprávné, neúplné nebo neprůkazné. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém případu jsou zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí evidence nevěrohodnými, neúplnými, neprůkaznými nebo nesprávnými. Ne každá chyba a nedostatek evidence bude způsobovat takto požadovanou intenzitu pochybností. Budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo (nedostatkem spolehlivých informací o konkrétním obchodním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností evidence, i když na první pohled o konkrétním případu předepsané informace poskytuje) zatemní obraz o skutečných zdanitelných plněních. Správce daně proto uzavřel, že předložená evidence je neúplná a nedostatečná, jelikož stěžovatelka nepředložila řádně vedené dodatkové evidence, ale jen spoustu neověřitelných tvrzení o tom, jak zboží nakupovala a prodávala.“
41. „Unesl-li správce daně důkazní břemeno (srov. rozsudek ze dne 13. 4. 2017, čj. 10 Afs 310/2016-35, GOBE, část III.B. a zde cit. judikaturu), bylo na stěžovatelce, aby prokázala soulad jí vedených evidencí se skutečností. Mohla např. – i přes nedostatek některé z dílčích doplňkových evidencí – setrvat na původních tvrzeních a jinak doložit, že přes vzniklé pochyby je hospodaření průkazné. Mohla také korigovat původní tvrzení, nabídnout tvrzení nová, odrážející existenci pochyb o souladu evidence se skutečností, a tato revidovaná tvrzení náležitě prokázat.“
42. Podle výše citovaných ustanovení je daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání, nebo skutečností potřebných pro správné stanovení daně, k jejichž prokázání byl správcem daně vyzván. Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008-86, ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 75/2011-62, nebo ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Afs 152/2013-49).
43. Soud se nejprve zabýval prvním okruhem žalobních námitek, v němž žalobkyně brojí proti hodnocení důkazů a rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Namítá, že správce daně i žalovaný hodnotili provedené důkazy selektivně, pominuli skutečnosti svědčící v její prospěch a své závěry založili převážně na okolnostech vztahujících se k jejím dodavatelům. Současně tvrdí, že správce daně neunesl důkazní břemeno podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Těmto námitkám soud nepřisvědčil.
44. Soud při posouzení věci vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. bod 45 rozsudku ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 Afs 104/2012‑45), z níž vyplývá, že pokud daňový subjekt prokazuje nárok na osvobození od DPH formálně bezvadnými písemnými prohlášeními a daňovými doklady, ale zároveň existují pochybnosti o faktickém stavu, je součástí důkazního břemene daňového subjektu i prokázat existenci podmínek, za nichž dochází k osvobození zdanitelného plnění od DPH (srov. rozsudek č. j. 8 As 14/2010-195, nebo obdobně ve vztahu k odpočtu daně z přidané hodnoty rozsudek ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006-107). Doklady o uskutečnění zdanitelného plnění, byť se všemi zákonnými náležitostmi, nemohou být proto podkladem pro uznání nároku na osvobození od DPH, není-li současně prokázáno, že k uskutečnění podmínek podmiňujících osvobození zdanitelného plnění od daně z přidané hodnoty fakticky došlo.
45. Z obsahu správního spisu, včetně výsledků daňové kontroly zachycených ve zprávě o daňové kontrole ze dne 9. 10. 2024, čj. 7536520/24/2001-61564-111031, vyplývá, že z předložených žalobkyniných dokladů by vyplývalo uskutečnění reklamních kampaní mimořádného rozsahu, zahrnujících tisk a výlep desetitisíců plakátů, v některých případech dokonce během jediného dne. Současně však nebylo možné zjistit konkrétní místa realizace plnění, neboť jednotlivé objednávky a navazující doklady zpravidla pracovaly pouze s velmi obecným označením typu „Praha a okolí“, aniž by obsahovaly identifikaci konkrétních reklamních ploch či lokalit.
46. Tyto okolnosti byly významné i ve spojení s charakterem deklarovaných dodavatelů. U společností BELA-NETA s.r.o., Čiloga s.r.o., Fragrance, spol. s r.o., a Zultrum s.r.o. nebylo zjištěno odpovídající personální, materiální ani technické zázemí pro realizaci plnění deklarovaného rozsahu. Uvedené společnosti neměly zaměstnance, správce daně nezjistil provozovny ani jiné prostory, v nichž by bylo možné zajišťovat tiskové práce nebo organizovat rozsáhlé reklamní kampaně, a jako sídlo využívaly adresy poskytující toliko virtuální zázemí (tzv. virtuální sídlo). Současně nebyly zjištěny ani veřejně dostupné projevy podnikatelské činnosti, například prezentace nabízených služeb prostřednictvím internetových stránek či jiných běžných forem obchodní prezentace. Přesto měly tyto společnosti podle předložených dokladů zabezpečovat činnosti vyžadující značné logistické, personální i technické kapacity.
47. Významné byly rovněž poznatky týkající se osob vystupujících jako statutární orgány těchto společností. Správce daně dále vycházel z informace Policie České republiky ze dne 6. 10. 2021, č. j. 7877811/21/2001-61564-111031, podle níž žádný ze čtyř jednatelů uvedených společností, tedy jeden občan Polské republiky a tři občané Ruské federace, neměl podle dostupných evidencí nikdy na území České republiky povolen pobyt podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, přičemž jejich aktuální místo pobytu nebylo známo. Tyto osoby se současně nepodařilo kontaktovat na adresách zapsaných v obchodním rejstříku ani zajistit jejich součinnost v průběhu daňového řízení. Správce daně se přitom opakovaně pokoušel zajistit jejich výslech, avšak bezvýsledně.
48. Právě tyto osoby měly podle tvrzení žalobkyně přebírat podstatnou část hotovostních úhrad za deklarovaná plnění. Nebyly-li úhrady předávány jednatelům, měly je přebírat osoby označené pouze příjmením, konkrétně „K.“, „D.“, „B.“ nebo „N.“, aniž byly správci daně přes opakované výzvy sděleny další identifikační údaje umožňující ověření jejich totožnosti či jejich vztahu k dotčeným společnostem. Z předložených dokladů by tak vyplývalo, že za společnosti bez zaměstnanců, bez provozoven a bez zjistitelného materiálního zázemí jednaly osoby, jejichž totožnost ani místo pobytu nebylo možné následně ověřit.
49. Další pochybnosti vyvolával způsob úhrady deklarovaných plnění. Žalobkyně měla všem čtyřem společnostem v období od 1. 7. 2021 do 18. 8. 2021, tedy během pouhých 45 dnů, uhradit celkem 8 742 150 Kč, a to výhradně v hotovosti. V uvedeném období mělo být realizováno celkem 67 jednotlivých hotovostních plateb. Jedenáctkrát přitom měla být překročena částka 270 000 Kč stanovená v § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, a v některých dnech mělo docházet až k sedmi samostatným hotovostním platbám v souhrnných částkách dosahujících vyšších stovek tisíc korun českých za jediný den. Současně nelze přehlédnout, že uvedené společnosti měly zpravidla registrovány bankovní účty podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a přesto měla být veškerá obchodní spolupráce založena na předávání značných objemů hotovosti prostřednictvím frekventovaných osobních setkání. Tyto okolnosti samy o sobě neprokazují, že deklarovaná plnění neproběhla.
50. Správce daně dále poukázal na skutečnost, že řada formálních dokladů vystavených jednotlivými dodavatelskými společnostmi obsahovala shodné nebo téměř shodné textace označení dodávek, ačkoli mělo jít o plnění poskytovaná různými obchodními korporacemi. Ani tato okolnost sama o sobě neprokazuje neuskutečnění deklarovaných transakcí. Ve spojení s ostatními zjištěními však představovala další skutečnost oslabující věrohodnost žalobkyní předložené dokumentace.
51. Soud tímto netvrdí, že některá z uvedených okolností samostatně prokazuje neuskutečnění deklarovaných plnění. Vzájemná kombinace všech uvedených skutečností však vytvářela skutkový obraz, který objektivně odůvodňoval pochybnosti správce daně o věrohodnosti tvrzení žalobkyně. Bylo proto na žalobkyni, aby vzniklé pochybnosti rozptýlila přesvědčivými důkazními prostředky umožňujícími ověřit rozsah přijatých služeb, způsob jejich realizace a osoby, které je fakticky poskytly. To se jí však nepodařilo.
52. Správce daně ani žalovaný nepopírali, že žalobkyně předložila fotodokumentaci vztahující se k reklamní činnosti. Oba správní orgány však dospěly k závěru, že její vypovídací hodnota je omezená. Z jejich zjištění vyplývá, že fotografie zpravidla neobsahovaly údaje umožňující určit místo a dobu jejich pořízení, nebylo z nich možné zjistit, na kterých konkrétních reklamních plochách měly být plakáty umístěny, ani jaký počet výlepových míst zachycují. Současně bylo zjištěno, že některé fotografie zachycovaly shodná místa z různých úhlů nebo se opakovaly v souvislosti s plněními deklarovanými různými dodavateli. Fotodokumentace tak podle správních orgánů sice mohla svědčit o existenci určité reklamní činnosti, nebyla však způsobilá prokázat uskutečnění reklamních služeb v rozsahu deklarovaném na daňových dokladech ani jejich vazbu ke konkrétním dodavatelům.
53. Soud má za to, že správce daně v posuzované věci nepostavil své pochybnosti na jednotlivostech vytržených ze souvislostí ani na pouhém formálním hodnocení dokladů. Naopak vyšel z komplexního souboru zjištění, která vzájemně zapadala a vytvářela obraz obchodních transakcí postrádajících odpovídající auditní stopu. Z předložených žalobkyniných podkladů by vyplývalo, že společnosti bez zaměstnanců, bez zjistitelných provozoven, bez dohledatelného technického zázemí a bez veřejně prezentované podnikatelské činnosti zajišťovaly během krátkého období reklamní kampaně mimořádného rozsahu, zahrnující tisk a výlep desetitisíců plakátů, mnohdy dokonce v průběhu jediného dne. Současně nebylo možné určit konkrétní místa realizace těchto plnění, neboť dokumentace pracovala převážně s neurčitými označeními typu „Praha a okolí“. Za tyto společnosti měly jednat osoby, které nebylo možné následně dohledat ani vyslechnout, a které měly podle tvrzení žalobkyně v krátkém časovém období opakovaně přebírat vysoké částky v hotovosti. Během 45 dnů mělo být realizováno 67 hotovostních plateb v celkovém objemu 8 742 150 Kč, a to navzdory existenci registrovaných bankovních účtů dodavatelských společností. Hotovost přitom měli přebírat buď jednatelé těchto společností, jejichž součinnost se správci daně nepodařilo zajistit, nebo osoby označené pouze příjmením, jejichž identita nebyla v daňovém řízení postavena najisto. Fotodokumentace neumožňovala ověřit rozsah ani lokaci deklarovaných plnění, některé fotografie se opakovaly a řada dokladů obsahovala shodné nebo téměř shodné popisy dodávek. Jednotlivé uvedené skutečnosti samy o sobě nemusely prokazovat nepravdivost tvrzení žalobkyně. V jejich vzájemné souvislosti však představovaly natolik konkrétní a objektivně zjistitelné okolnosti, že byly plně způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o průběhu deklarovaných obchodních transakcí, rozsahu reklamních služeb i osobách jejich skutečných poskytovatelů.
54. Za této situace soud dospěl k závěru, že správce daně unesl své důkazní břemeno podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, neboť prokázal existenci konkrétních skutečností odůvodňujících pochybnosti o věrohodnosti, správnosti a průkaznosti tvrzení žalobkyně. Důkazní břemeno se proto vrátilo zpět na žalobkyni. Ta však vzniklé pochybnosti nerozptýlila. Nepředložila důkazy umožňující spolehlivě ověřit rozsah deklarovaných reklamních služeb, jejich konkrétní realizaci ani osoby, které je fakticky poskytly. Námitka, podle níž správce daně vycházel pouze z domněnek nebo uměle vytvářených pochybností, proto není důvodná.
55. Druhý okruh žalobních námitek směřuje proti závěru správních orgánů, že žalobkyně neprokázala uskutečnění reklamních služeb v deklarovaném rozsahu. Ani v tomto směru soud neshledal napadené rozhodnutí nezákonným.
56. Pro vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty nepostačuje předložení formálně bezvadných daňových dokladů. Daňový subjekt musí současně prokázat, že deklarované plnění skutečně přijal a v jakém rozsahu bylo poskytnuto. Správní orgány proto byly oprávněny zkoumat nejen existenci účetních dokladů, ale i jejich obsahovou průkaznost ve vztahu ke skutečnému průběhu deklarovaných obchodních transakcí.
57. Žalobkyně sice předložila objednávky, faktury, pokladní doklady a fotodokumentaci, žalovaný však přesvědčivě vysvětlil, proč tyto podklady neumožňují spolehlivě ověřit rozsah deklarovaných reklamních služeb. Objednávky obsahovaly pouze obecné vymezení plnění bez bližší specifikace jednotlivých lokalit či reklamních ploch. Fotodokumentace neumožňovala určit místo ani dobu pořízení snímků a nebyla způsobilá doložit rozsah fakturovaných služeb. Jednotlivé podklady tak neumožňovaly ověřit, zda deklarovaná plnění odpovídala rozsahu, z něhož žalobkyně dovozovala svůj nárok na odpočet daně.
58. Soud nepřehlédl, že žalobkyně tvrdí realizaci reklamních kampaní značného rozsahu v relativně krátkém časovém období. Takové tvrzení samo o sobě není neobvyklé ani nevěrohodné. Rozsah deklarovaných plnění však zvyšuje význam důkazních prostředků, které mají jejich uskutečnění a rozsah prokazovat. Nelze proto žalovanému vytýkat, že od žalobkyně očekával existenci podkladů umožňujících zpětně ověřit alespoň základní parametry reklamních kampaní, zejména jejich rozsah, lokalizaci a návaznost na jednotlivá fakturovaná plnění.
59. Část žalobní argumentace navíc ve svém důsledku vychází z předpokladu, že správní orgány měly akceptovat uskutečnění deklarovaných reklamních služeb již na základě existence faktur, objednávek a obecné fotodokumentace, ačkoli z provedeného dokazování vyplynuly závažné pochybnosti jak o rozsahu těchto plnění, tak o osobách jejich dodavatelů. Takový požadavek však neodpovídá pravidlům dokazování v daňovém řízení. Uplatňuje-li daňový subjekt nárok na odpočet daně, musí být schopen doložit rozhodné skutečnosti v rozsahu umožňujícím jejich objektivní ověření. Nelze proto přisvědčit představě žalobkyně, že za skutkového stavu zjištěného správcem daně nemohly vzniknout důvodné pochybnosti vyžadující další dokazování.
60. Žalovaný současně správně poukázal na to, že neprokázání rozsahu přijatých plnění představuje samostatný důvod pro neuznání uplatněného nároku. Již tato skutečnost je způsobilá obstát jako samostatný důvod napadeného rozhodnutí.
61. Třetí okruh žalobních námitek směřuje proti hodnocení okolností týkajících se dodavatelských společností. Ani tyto námitky soud neshledal důvodnými.
62. Soud souhlasí s žalobkyní v tom, že jednotlivé skutečnosti, jako je nekontaktnost statutárních orgánů, zahraniční státní příslušnost jednatelů, absence zaměstnanců, využívání virtuálních sídel, nedostatečné materiální zázemí, postavení nespolehlivého plátce nebo realizace plateb v hotovosti, samy o sobě neprokazují, že deklarované plnění nebylo poskytnuto. Z napadeného rozhodnutí však neplyne, že by žalovaný na kterékoli z těchto okolností založil své závěry izolovaně.
63. Žalovaný vycházel z jejich vzájemného souhrnu a z jejich spojení s dalšími zjištěními učiněnými v průběhu daňového řízení. Významné bylo zejména to, že deklarovaní dodavatelé nebyli schopni poskytnout konkrétní informace o realizaci reklamních kampaní, doložit jejich rozsah ani identifikovat osoby podílející se na jejich uskutečnění. Tyto skutečnosti byly hodnoceny společně s nedostatky důkazních prostředků předložených žalobkyní.
64. Není proto důvodná ani námitka, že správní orgány nepřípustně přenesly důsledky jednání dodavatelských společností na žalobkyni. Žalobkyni nebyla k tíži kladena samotná existence uvedených okolností. Tyto skutečnosti však byly způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti jejích tvrzení. Vzniklé pochybnosti pak žalobkyně neodstranila jinými důkazními prostředky, ačkoliv důkazní břemeno již v této fázi řízení tížilo právě ji.
65. Čtvrtý okruh žalobních námitek tvoří tvrzené porušení základních zásad daňového řízení. Žalobkyně namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, nesprávné zjištění skutkového stavu, nesprávné rozložení důkazního břemene, porušení zásady rozhodování ve prospěch daňového subjektu při neodstraněných pochybnostech a porušení zásad předvídatelnosti a legitimního očekávání. Ani v tomto směru soud její argumentaci nepřisvědčil.
66. Ze správního spisu neplyne, že by správce daně postupoval jednostranně nebo že by rezignoval na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro správné stanovení daně. Naopak po dlouhou dobu prováděl rozsáhlé dokazování, opakovaně vyžadoval součinnost dotčených subjektů, pokoušel se zajistit výslechy svědků a využíval i další procesní nástroje dostupné podle daňového řádu. Soud proto neshledal porušení zásady materiální pravdy ani zásady volného hodnocení důkazů.
67. Soud nepřisvědčil ani námitkám směřujícím proti délce řízení, přiměřenosti poskytovaných lhůt nebo tvrzenému šikanóznímu postupu správce daně. Ze spisového materiálu plyne, že časová náročnost řízení souvisela především s rozsahem prováděného dokazování a obtížemi při získávání informací od deklarovaných dodavatelů. Žalobkyně měla opakovaně možnost vyjadřovat se ke zjištěním správce daně, navrhovat důkazy a reagovat na průběh daňového řízení.
68. Žalobkyně navíc neuvedla, jaké konkrétní skutečnosti nemohla v důsledku tvrzeně nepřiměřených lhůt uplatnit ani jak by se mohl výsledek řízení změnit, byla-li by jí poskytnuta lhůta delší. Ani z tohoto hlediska proto soud neshledal zásah do jejích procesních práv.
69. Důvodná není ani námitka porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodování. Požadavek prokázání skutečného rozsahu zdanitelného plnění a osoby jeho poskytovatele patří dlouhodobě mezi základní podmínky uznání nároku na odpočet daně. Žalobkyně proto nemohla legitimně očekávat, že jí bude nárok přiznán pouze na základě formálně existujících účetních dokladů bez prokázání hmotněprávních podmínek stanovených zákonem.
70. Soud dále připomíná, že povinnost vypořádat argumentaci účastníka řízení neznamená povinnost reagovat samostatně na každou jednotlivou dílčí námitku. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (bod 68), uvedl, že postačí, je-li rozhodnutí vystavěno na uceleném argumentačním systému, který je logicky a v právu rozumně vyložen tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná (viz též rozsudek NSS ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 21 Azs 69/2025, bod 12, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 19). Ze struktury i obsahu napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný se zabýval všemi podstatnými okruhy námitek a své závěry opřel o souvislý řetězec skutkových a právních úvah. Skutečnost, že některé dílčí argumenty nevypořádal samostatně nebo jim nepřisoudil význam přikládaný žalobkyní, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
71. Soud proto uzavírá, že žalovaný nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně neprokázala přijetí deklarovaných reklamních služeb v tvrzeném rozsahu a současně neprokázala, že tato plnění poskytly osoby uvedené na předložených daňových dokladech, případně jiná identifikovaná osoba v postavení plátce daně z přidané hodnoty. Žalobní námitky nejsou důvodné.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
72. Jelikož soud neshledal žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyslovení shora označeného rozhodnutí žalovaného za nezákonné důvodnou, podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního ji zamítl.
73. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 29. červenec 2026
JUDr. Slavomír Novák v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem provedla S. K.