Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3429/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Aleše Pachmanna, Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 115/2024-117 ze dne 19. 9. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Ad 9/2021-70 ze dne 27. 5. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a nejvyššího státního tajemníka, sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Státní tajemník v Ministerstvu vnitra rozhodnutím vyslovil, že stěžovateli nenáleží částka 185 000 Kč s příslušenstvím. Tu si stěžovatel nárokoval jako rozdíl mezi předpokládanou výší platu, která by mu náležela, kdyby mu nebylo ? podle jeho názoru protiprávně ? zabráněno v kariérním postupu, a výší platu, kterou skutečně obdržel od ledna 2017 do února 2020. Vedlejší účastník toto rozhodnutí potvrdil a odvolání stěžovatele směřující proti němu zamítl.

2. Městský soud shledal, že správní soudy (potažmo služební orgány) byly příslušné k rozhodnutí ve věci, ačkoli došlo k ukončení služebního poměru stěžovatele a nárokovaná částka měla představovat náhradu újmy vzniklé v souvislosti s výkonem služby ve služebním poměru. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl jako nedůvodnou.

3. Nejvyšší správní soud následně zamítnul kasační stížnost stěžovatele, přičemž s odkazem na svůj dřívější rozsudek č. j. -88 ze dne 13. 5. 2024 shodně uzavřel, že pravomoc správních soudů byla dána.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutími městského a Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu ( d, dále jen "Listina"), ve spojení s a y. Tvrdí, že se o jeho nároku vůbec nemělo vést správní řízení a neměly rozhodovat správní soudy, nýbrž že o něm měl rozhodnout soud v občanskoprávním řízení (stěžovatel původně žalobu podal k civilnímu soudu, pozn.). Nejvyšší správní soud podle jeho názoru povýšil svůj vlastní právní názor na úroveň textu zákona. Z toho, že posléze byl zákona o státní službě novelizován ( , pozn.), plyne, že podle předchozího znění zákona o státní službě nemohlo být řízení před správními soudy vedeno poté, co jeho služební poměr skončil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a opodstatněnost ústavní stížnosti

5. Ústavní soud ověřil, že jsou splněny všechny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti. Dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud připomíná, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. písm. d) y]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Je na stěžovateli, aby vymezil, v čem takové porušení spočívá, a předložil argumentaci, kterou podepře tvrzení o porušení svých práv.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje porušení svých práv v tom, že o jím vzneseném nároku rozhodovaly správní soudy. Námitkou nedostatku pravomoci správních soudů, vznesenou už v žalobě a v kasační stížnosti, se správní soudy zabývaly přezkoumatelným způsobem, zcela odpovídajícímu právu na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, plynoucímu z práva na soudní ochranu. Oba správní soudy vycházely především z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -88. Toto rozhodnutí se týkalo téhož stěžovatele a totožné právní otázky pravomoci služebního orgánu rozhodnout o nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu služby, jíž se stěžovatel také domáhal až po skončení svého služebního poměru. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uzavřel, že pravomoc služebního orgánu, a potažmo správních soudů, je v takovém případě dána. Ústavní soud následně usnesením

sp. zn.

ze dne 11. 9. 2024 odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku jako zjevně neopodstatněnou. Konstatoval, že zásadně nezasahuje do rozdělení veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů ze strany obecné justice. Rozhraničení práva veřejného a soukromého je totiž záležitostí podústavního práva, nikoli základních lidských práv, která mohou být stejně dobře chráněna v civilní i správní větvi soudnictví (viz už usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 2. 2004). Jen výjimečně, ve skutečně extrémních případech, může otázka rozdělení pravomoci mezi civilní a správní soudy dosáhnout úrovně ústavnosti. Ve vztahu k věci stěžovatele se však o takto extrémní případ podle citovaného usnesení nejednalo.

8. Ústavní soud nemá důvod se od svého předchozího závěru, který stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereflektuje, odklonit. Vycházel z něj ostatně i v rozhodnutí o další ústavní stížnosti stěžovatele, v níž vznesl totožnou argumentaci o nedostatku pravomoci správních soudů (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 1. 2025).

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze poukazuje na novelizaci znění § 161 zákona o státní službě, s níž se však Nejvyšší správní soud přesvědčivě vypořádal v bodě 51 svého rozsudku. Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že by správní soudy svými závěry snad postupovaly proti znění zákona. Naopak, jejich závěry jsou přesvědčivě a pečlivě odůvodněné a stěžovateli se nepodařilo je v jeho ústavní stížnosti jakkoli relevantně zpochybnit.

10. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu