Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 771/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele a) M. B. a stěžovatelky b) obchodní společnosti X, obou zastoupených JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Hloubětínská 1/38, Praha 14, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 16. 2. 2026 č. j. ZT 343/2025-150, za účasti Okresního státního zastupitelství Praha-východ, a jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí státního zastupitelství. Podle jejich názoru jeho vydání porušilo jejich ústavně zaručená práva uvedená v d.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, oddělení hospodářské kriminality ("policie") usnesením ze dne 27. 11. 2025 č. j. KRPS-274421-56/TČ-2024-011581 vydaným podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájila trestní stíhání stěžovatelů pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu, a to jednáním popsaným ve výrokové části tohoto usnesení.

3. K instančním stížnostem stěžovatelů ve věci rozhodovalo Okresní státní zastupitelství Praha-východ ("okresní státní zastupitelství"), které stížnosti zamítlo podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodné.

4. Stěžovatelé se závěry státního zastupitelství v trestním řízení nesouhlasí a napadají je ústavní stížností. Namítají, že se nevypořádalo s otázkou, zda stíhaný skutek představuje dokonaný či nedokonaný trestný čin. Ani ze znaleckého posudku, na který orgány činné v trestním řízení odkázaly, navíc nejsou zřejmá žádná fakta ohledně vylákání nadměrného odpočtu. Usnesení je nesrozumitelné a nelogické. Stěžovatelé namítali, že pokladní doklady dodavatelů byly opatřeny nezákonně.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

6. Institut zjevné neopodstatněnosti umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci může Ústavní soud obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 6. 9. 1999

sp. zn.

a další). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, v nichž se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2006

sp. zn.

). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

9. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález ze dne 3. 7. 2003

sp. zn.

). Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy obecným a povšechným způsobem, jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem, dle něhož byl napadený postup shledán zcela oprávněným, aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud v obecné rovině opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.

10. Současně je vhodné doplnit, že pokud jde o otázku podrobnosti odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na tato usnesení nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu totiž rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§ 176 tr. řádu; srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004

sp. zn.

). Z hlediska ústavních garancí základních práv je totiž podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá tr. řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.

11. Podle § 160 odst. 1 tr. řádu platí, že nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán o zahájení trestního stíhání. V dané fázi řízení není nezbytná absolutní jistota orgánu činného v trestním řízení, pro zahájení trestního stíhání je rozhodná existence vyššího stupně podezření, které je dalším řízením potvrzeno či vyvráceno.

12. Postup policie v posuzované věci splňuje zákonné požadavky uvedeného ustanovení, v rozhodnutí orgány činné v trestním řízení popisují komplexně jednání, zabývají se i zásadními důkazy a z nich plynoucími důvody pro trestní stíhání stěžovatelů. Státní zastupitelství sdílelo vyslovené poznatky policejního orgánu i z nich vyvozené závěry; v napadených rozhodnutích dostatečně reagovalo na námitky stěžovatelů, které vyhodnotilo nyní jako nedůvodné.

13. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí nenachází závažné pochybení a nezjistil žádný exces. Vyslovené závěry orgánů činných v trestním řízení nejsou hrubě nepřiléhavé a nevykazují znaky svévole či libovůle. Nezjistil tak pochybení, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah. Závěry státních zastupitelství nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelů.

14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2026

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu