Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 188/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Č., právně zastoupené JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2025 č. j. -1459, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2025 č. j. -1348 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. října 2024 č. j. -1277, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a principu presumpce neviny podle y.

2. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznána vinnou přečinem lichvy podle , kterého se dopustila zjednodušeně tím, že zneužila duševní poruchy poškozené ke svému obohacení, když na sebe převedla finanční prostředky poškozené v řádech stovek tisíc korun českých. Poškozená (dnes již zesnulá) udělila stěžovatelce generální plnou moc pro různá právní i jiná jednání. Stěžovatelka si nicméně, dle obvodního soudu, musela být vědoma mentálního deficitu poškozené, způsobeného těžkým onemocněním, a tedy i její nemožnosti disponovat se svým majetkem ve velkém rozsahu. Přesto stěžovatelka nechala poškozenou později podepsat stěžovatelce plnou moc, na jejímž základě si stěžovatelka na vlastní účet převedla v rámci výpovědi stavebního spoření poškozené cca 600 000 Kč.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelka i státní zástupce odvolání, o nichž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že ponechal nezměněný výrok o vině a sám rozhodl odlišně o trestu. Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu nezbytném k objasnění skutkového stavu, na jehož základě poté rozhodoval. Neztotožnil se s námitkou stěžovatelky, že nebylo dostatečně prokázáno, že poškozená v rozhodné době trpěla smíšenou demencí těžkého stupně; dle názoru městského soudu totiž nebyla rozhodná přesná diagnóza, ale přítomnost výrazného kognitivního deficitu, kterého si stěžovatelka musela být vědoma. Stejně tak městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky ohledně možné manipulace s lékařskými zprávami, neboť žádná z možných skutečností v tomto směru neměla vliv na trestní odpovědnost stěžovatelky. Městský soud odmítl také námitky stěžovatelky, jimiž zpochybňovala věrohodnost svědkyně-lékařky poškozené. Konečně městský soud odmítl také námitky stěžovatelky směřující proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a neprovedení některých jí navrhovaných důkazů.

4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Neshledal v předcházejících rozhodnutích stěžovatelkou tvrzený rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Stejně tak Nejvyšší soud potvrdil závěry stran naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu s tím, že stěžovatelka v námitkách v tomto směru pouze prezentovala vlastní alternativní verzi hodnocení důkazů, přičemž pomíjela část skutkových zjištění. Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení nebyl porušen ústavní princip in dubio pro reo a zásada presumpce neviny, neboť zjištěný skutkový stav považoval za dostatečný a odůvodnění rozhodnutí za pečlivé.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se soudy nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou trestného činu, tj. že neměla úmysl zneužít rozumové slabosti poškozené a žila v přesvědčení, že svým jednáním pouze plní její vůli, což dokládá mimo jiné udělení plné moci poškozenou stěžovatelce a také sepsání závěti poškozenou ve prospěch stěžovatelky. Soudy pak nedostatečně hodnotily dlouhodobý vztah stěžovatelky s poškozenou i v kontextu opakovaného udělování plných mocí i sepsání závěti. Dále pak měly soudy opakovaně pomíjet klíčové námitky stěžovatelky a bagatelizovat obhajobu v její neprospěch. Soudy pak pochybily, když v rozporu se zásadou presumpce neviny hodnotily nemožnost ověření skutečné vůle poškozené převést na stěžovatelku veškerý majetek v neprospěch stěžovatelky. Konečně, Nejvyšší soud se dle stěžovatelky nedostatečně zabýval jejími dovolacími námitkami a dovolání nesprávně odmítl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [, , a ].

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [, písm. d)y, ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

).

8. Napadená rozhodnutí obstojí ve světle ústavních požadavků na kvalitu odůvodnění. Obecné soudy se věcí zabývaly s dostatečnou pečlivostí, provedly náležitě dokazování a důkazy hodnotily v souladu s principy fair procesu. Řízení nebylo stiženo prvky svévole nebo libovůle, ani nedošlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a učiněnými právními závěry. Odůvodnění jsou konzistentní a logicky soudržná; jednoznačně z nich vyplývají závěry o vině stěžovatelky.

9. Současně stěžovatelka nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci; omezuje se toliko na opakování již několikrát uplatněných a vypořádaných námitek. Tyto však směřují výlučně do oblasti zjištění skutkového stavu, hodnocení důkazů nebo právního hodnocení na úrovni běžné zákonnosti. Se všemi připomínkami, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje, se již několikrát vypořádaly obecné soudy a Ústavní soud k nim tedy nemá čeho dodat. Podání stěžovatelky je tak pouze opakováním její obhajoby před obecnými soudy, aniž by tyto námitky propojila s tvrzeným porušením základních práv. Subjektivní a objektivní stránkou projednávaného trestného činu se Nejvyšší soud dostatečně zabýval v napadeném usnesení v bodech 29-32. Skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů (i v kontextu vztahu stěžovatelky a poškozené) se Nejvyšší soud zabývá v bodech 25-27. Námitky porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud vypořádal v dostatečné míře v bodech 33-35. Ústavní soud proto na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkazuje.

10. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu