Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 866/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou, sídlem Ostravská 555, Petřvald, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2026 č. j. -35, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 21. ledna 2026 č. j. -15, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 2 a 5 a d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestnou činnost mající charakter domácího násilí, kvalifikovanou jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle , 2 písm. d) , , a zločin znásilnění podle , 2 písm. a) ve znění účinném do 31. 12. 2024.

3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (výrok I.), že se podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu písemný slib stěžovatele nepřijímá (výrok II.), že se podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu dohled probačního úředníka nad stěžovatelem nestanoví (výrok III.) a že se podle § 73 odst. 1 písm. d) trestního řádu předběžné opatření dle § 88j trestního řádu neukládá (výrok IV.).

4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl zrušen výrok IV. usnesení okresního soudu a bylo nově rozhodnuto, že podle § 73 odst. 1 písm. d) a § 88c odst. 1 písm. a), g) trestního řádu se neukládají předběžná opatření.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy se nevypořádaly s jeho tvrzením, že se situace změnila, neboť poškozená se odstěhovala, bydlí s novým přítelem, a stěžovatel tedy nemá možnost trestné činy, kterých se měl dopouštět výlučně ve společné domácnosti, opakovat.

6. Stěžovatel také není spokojen s tím, že nebyly akceptovány záruky nahrazující vazbu. Neuložení zákazu užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky odvolací soud odůvodnil tak, že stěžovatel konzumoval alkohol ve značné míře a dodržování tohoto zákazu by nebylo možno jakkoliv kontrolovat, což stěžovateli připadá nedostatečné. Neuložení zákazu styku s určitými osobami pak bylo odůvodněno tím, že porušil dne 29. 9. 2025 zákaz kontaktu s poškozenou, který mu byl uložen telefonicky podle zákona o policii, když měl stát pod okny poškozené a vykřikovat, že chce vidět své děti. Po cca pěti měsících vazby však stěžovatel již chápe, že nemá porušovat zákaz tohoto kontaktování, nezamýšlí tak činit, a naopak hodlá podstoupit léčení či terapie.

7. Stěžovatel také připomíná, že důvody vazby se postupem času oslabují a její delší trvání vyžaduje vyšší nároky na její odůvodnění. Z odůvodnění soudů plyne, že se vyčkává na vypracování znaleckých posudků, což potrvá řadu měsíců, a to činí rozhodování o vazbě v podstatě formálním. Závěrem podotýká, že nikdy nebyl v minulosti odsouzen za trestný čin násilné povahy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené .

9. V rozsahu, v jakém je navrhováno zrušení usnesení okresního soudu co do výroku IV., jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [viz ], neboť nemůže přezkoumávat a rušit výrok rozhodnutí, který již byl zrušen.

10. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [ písm. d)y, ]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005

sp. zn.

).

12. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající například v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008

sp. zn.

(N 139/50 SbNU 235)].

13. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy v případě tzv. předstižné vazby, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.

14. Z y a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014

sp. zn.

(N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011

sp. zn.

(N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 26. 2. 2025

sp. zn.

, body 19 a 20)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011

sp. zn.

(N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

(N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011

sp. zn.

(N 94/61 SbNU 453)]. Při vazebním rozhodování ovšem nemusí být naplněn požadavek jistoty bez důvodných pochybností; ten je standardem, který má své místo až při rozhodování o vině a trestu [srov. již nález ze dne 12. 9. 1996

sp. zn.

(N 74/6 SbNU 27).

15. Co se týče existence důvodů vazby předstižné, stěžovatelem napadená rozhodnutí obsahují popis skutečností nasvědčujících tomu, že stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti, mající charakter domácího násilí, a to po dlouhou dobu, které bezpochyby vyvolávají obavu, že by tak mohl činit znovu (srovnej bod 8 a 9 usnesení okresního soudu). K jím zdůrazňované skutečnosti, že s poškozenou již nebydlí, lze podotknout, že jednak stěžovatel již v minulosti měl opakovaně být v situaci, kdy s poškozenou nežil, avšak podařilo se mu k ní opět nastěhovat s následným opakováním násilného chování, jednak je zde potřeba poškozenou chránit před jeho závadným chováním i pokud u ní bezprostředně nebydlí, když stěžovatel měl v minulosti například vykopnout dveře bytu poškozené (bod 7 usnesení okresního soudu), vyhrožovat jí, či o nevítaný kontakt se pokoušet i, navzdory policejnímu vykázání a zákazu kontaktu, pokřikováním pod okny jejího bydliště (bod 6 usnesení okresního soudu).

16. Pochybnosti nevzbuzuje ani závěr soudů, že by nebylo možno spoléhat na stěžovatelem navrhovaná opatření k nahrazení vazby, jako by byl zákaz alkoholických nápojů. Soudy logicky poukázaly na dosavadní zjištění o stěžovateli, který měl poškozené již mnohokráte slibovat, že své chování vůči ní zlepší, ale nestalo se tak, a nerespektoval ani zákaz policie k jejímu kontaktování (srovnej bod 25 usnesení krajského soudu). Prohlášení stěžovatele, že již hodlá jím dříve porušený zákaz kontaktování poškozené dodržovat, je pak pouhým jeho tvrzením, a nikoliv popisem nějakého protiústavního pochybení obecných soudů.

17. Ústavní soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz stěžovatele na tzv. doktrínu zesílených důvodů vazby, dle které konkrétní skutečnosti z počáteční fáze trestního řízení mohou ztrácet na významu a pro ospravedlnění dalšího trvání vazby už nemusí postačovat. Zmíněná doktrína míří na případy dlouhotrvající vazby (viz např. nález ze dne 6. 11. 2024

sp. zn.

, bod 20), o které v případě cca pěti měsíční doby ještě nelze hovořit, a ani nejsou zřejmé žádné indicie o oslabování vazebních důvodů. Zmínka soudů, že ve věci mají být provedeny znalecké posudky, jejichž vypracování nějakou dobu potrvá, byla učiněna pouze v rámci popisu stavu řízení, a soudy se jí nijak nevyhnuly řádnému odůvodnění obav, že se stěžovatel zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu.

18. Posouzení předpokladů vazby obecnými soudy nevykazuje znaky libovůle. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.

19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle a podle zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. května 2026

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu