Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3343/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené pěstounkou, bytem Svatoplukova 2476/71, Prostějov, zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, sídlem Karlov 2392/6, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2025 č. j. 30 Cdo 1192/2025-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2025 č. j. 25 Co 453/2024-84 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. září 2024 č. j. 47 C 236/2023-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen , a d, jakož i a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že policejní orgán usnesením ze dne 16. 9. 2022 odložil z důvodu nízkého věku trestní věc vedenou vůči stěžovatelce pro podezření ze spáchání krádeže podle . Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prostějově následně podala k Okresnímu soudu v Prostějově návrh na uložení opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, který jmenovaný soud usnesením zamítl.

3. Stěžovatelka se žalobou podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), po vedlejší účastnici domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč (s příslušenstvím) vzniklé v souvislosti se shora uvedeným řízením.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu na náhradu nemajetkové újmy zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II). Obvodní soud dospěl k závěru o absenci nezákonného rozhodnutí, jako jedné z nutných podmínek uplatnění nároku na náhradu újmy podle Návrh na uložení výchovného opatření podle obvodního soudu není možné za takové rozhodnutí považovat.

5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). V rozsudku se městský soud ztotožnil se závěry soudu obvodního o neexistenci odpovědnostního titulu, přičemž konstatoval, že návrh státní zástupkyně na uložení opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemá charakter nezákonného rozhodnutí podle Takový návrh nespadá do rozšířených mezí uvedeného ustanovení dovozených soudní praxí jeho extenzivním výkladem, a nelze jej pomocí analogie ani připodobnit k zahájení trestního stíhání. Městský soud nadto konstatoval, že stěžovatelce se již dostalo odškodnění v podobě konstatování porušení práva a omluvy.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti (výrok I) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud posoudil dovolání jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že na otázce, kterou stěžovatelka vymezila v dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Městský soud totiž postavil zamítnutí žaloby nejen na závěru o absenci právního titulu odpovědnosti státu za tvrzenou újmu, ale také na závěru, že stěžovatelka již byla před zahájením řízení odškodněna. Závěr o zániku újmy plněním ze strany vedlejší účastnice však stěžovatelka dovoláním nenapadla.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka soudům vytýká restriktivní výklad , neboť se domnívá, že její věc lze podřadit pod judikaturou rozšířený výklad tohoto ustanovení. Má za to, že odpovědnostním titulem může být rozhodnutí o odložení věci pro nepřípustnost trestního stíhání podle § 159a odst. 2 trestního řádu. Pokud by totiž policejní orgán věc správně vyhodnotil a věc odložil podle § 159a odst. 1 trestního řádu, nemusel by státní zástupce podávat návrh na uložení opatření a stěžovatelka by se nemusela podrobit soudnímu řízení.

8. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že se nezabývaly dopady uvedeného řízení na její duševní zdraví. Má za to, že soudy postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou vztahující se k této problematice a počínaly si diskriminačně, neboť za situace, kdy by stěžovatelka již byla trestně odpovědná, vedlo by následné zastavení trestního stíhání ke vzniku nároku na náhradu újmy podle

9. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jejím dovoláním, neboť se v napadeném usnesení vůbec nevyjádřil k tomu, že bylo vůči ní ze strany státních orgánů postupováno nezákonně. Za nezákonné pak stěžovatelka považuje také rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Obecné soudy žalobu stěžovatelky zamítly, neboť dospěly k závěru, že neexistuje odpovědnostní titul, který by zakládal odpovědnost státu za stěžovatelkou tvrzenou nemajetkovou újmu. Soudy prvního i druhého stupně tento svůj závěr řádně odůvodnily a vysvětlily, proč nepovažovaly za možné rozšířit výklad ve směru, kterého se stěžovatelka domáhala. Současně však soud druhého stupně uvedl, že i kdyby vyložil šířeji, nemohlo by to na věci samotné nic změnit, neboť stěžovatelka byla již před zahájením řízení odškodněna nejen konstatováním porušení práva, ale též omluvou.

12. Stěžovatelka v dovolání napadla jen závěr soudu druhého stupně, že v tomto případě není dána odpovědnost státu, nenapadla však závěr, že v daném případě - pokud by byl zvolen výklad jiný, byla stěžovatelka beztak odškodněna. Nejvyšší soud proto konstatoval, že na otázce, v níž stěžovatelka spatřovala přípustnost dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí, a že by se tedy případné odlišné vyřešení této otázky v poměrech stěžovatelky nijak neprojevilo. Ústavní soud si dovolání vyžádal a zjistil z něj, že úvahy Nejvyššího soudu obsahu dovolání odpovídají, a proto ústavně obstojí.

13. Z toho však plyne, že stěžovatelka materiálně nevyčerpala možnost zpochybnit meritum věci před Nejvyšším soudem, proto však nemůže toto pochybení napravit až v řízení o ústavní stížnosti. V rozsahu argumentace ohledně existence odpovědnosti státu je tedy ústavní stížnost materiálně nepřípustná.

14. Ústavní soud má dále za to, že obvodní soud i městský soud řádně odůvodnily též závěry o nákladech řízení (které samostatně napadat nebylo v dovolání možné). Nedopustily se přitom svévolného výkladu zákona či jiné ústavně relevantní vady, která by Ústavní soud opravňovala jejich závěry korigovat.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r.

předsedkyně senátu