Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3262/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatelky Graso, a. s., sídlem Šantova 656/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7 srpna 2025, č. j. -89, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2025, č. j. -65, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2024, č. j. -44, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z , a 4, a 2 a d a y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 4 527 661 Kč. Tato částka měla představovat náhradu újmy vzniklé stěžovatelce v důsledku nesprávného úředního postupu. Konkrétně šlo o předmět sporného soudního řízení (dále jen "řízení"), které bylo podle stěžovatelky nezákonně zastaveno, neboť soud neměl přijmout od jejího právního zástupce zpětvzetí žaloby, aniž by si ověřil, že je k němu výslovně zmocněn.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil.

4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením. Výrok rozsudku městského soudu se opírá o více důvodů, přičemž stěžovatelka je všechny nenapadá, a již proto nebylo možné dovolání vyhovět. Prvním závěrem městského soudu je, že postup soudu vyústil v rozhodnutí o zastavení řízení, které nebylo pro nezákonnost zrušeno a chybí tedy odpovědnostní titul. Nešlo ani o nesprávný úřední postup (což je druhý závěr městského soudu). Třetím je závěr o absenci příčinné souvislosti, neboť stěžovatelce nic nebránilo podat novou žalobu po zastavení řízení. Posledním čtvrtým závěrem je ten, že stěžovatelčin nárok je promlčen. Každý z těchto důvodů by samostatně vedl k zamítnutí žaloby. K závěrům o absenci příčinné souvislosti a neexistenci nesprávného úředního postupu však stěžovatelka v dovolání žádné konkrétní otázky neformulovala.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval řádně uplatněnými dovolacími důvody. Stěžovatelka v dovolání předložila nejprve otázku existence odpovědnostního titulu, a sice související s možností právního zástupce disponovat s předmětem řízení a možností soudu přijmout návrh na zpětvzetí žaloby. Dále stěžovatelka předložila otázku běhu promlčecí lhůty. K druhé otázce se Nejvyšší soud nevyjádřil vůbec a naopak paradoxně vyčítá stěžovatelce, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku nenapadla dovoláním. Napadené usnesení je tak podle stěžovatelky vnitřně rozporné a nesrozumitelné. Obsahově jej stěžovatelka považuje za právně formalistické.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle .

8. Těžištěm stěžovatelčiny argumentace je tvrzení, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil podmínky pro odmítnutí (resp. nevyhovění) jí podaného dovolání. Ústavní soud se s touto argumentací neztotožnil.

9. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se svojí ustálenou judikaturou týkající se podmínek přípustnosti dovolání (resp. jednotlivých námitek) v situaci, kdy výrok odvolacího soudu stojí na více samostatných důvodech (ratio decidendi). Tyto podmínky stěžovatelka nesplnila, což ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí. Nejvyšší soud jednoznačně vyložil, že výrok odvolacího soudu stojí na čtyřech samostatných důvodech, což stěžovatelka v ústavní stížnosti přehlíží. Bylo-li tedy její dovolání odmítnuto jako nesplňující zákonné požadavky, nelze takový postup považovat za odepření spravedlnosti.

10. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze označit za nesrozumitelné, jsou zde stručně a srozumitelně uvedeny důvody, které soud vedly k odmítnutí dovolání. Ústavní soud též odkazuje na zákonnou povinnost zastoupení dovolatele advokátem, což mimo jiné zajišťuje i garanci toho, že relativně složité podmínky řízení o dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, budou účastníkům řízení, srozumitelně vysvětleny.

11. Pro úplnost lze uvést, že v souladu s ustálenou judikaturou postupovaly i obvodní a krajský soud při posuzování podmínek odpovědnosti státu. Na odůvodnění napadených rozhodnutí lze beze zbytku odkázat.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2026

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu