Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2504/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2025, č. j. -745, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2025, č. j. -708, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností dle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu vlastnictví podle d (dále jen "") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako zmocněnkyně poškozené, která byla zvlášť zranitelnou obětí pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle . Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 4. 2024, sp. zn. , byl obžalovaný uznán vinným a byla mu mimo jiné uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 102 808 Kč. Odvolání obžalovaného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. , zamítnuto.

3. Stěžovatelka následně uplatnila nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů zmocněnce v celkové výši 113 909,40 Kč, přičemž výpočet provedla podle advokátního tarifu, s tarifní hodnotou odvozenou z výše přiznané částky náhrady nemajetkové újmy. Městský soud napadeným usnesením přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů pouze ve výši 54 413,70 Kč. Podle jeho názoru je nutné úkony zmocněnce rozdělit na úkony související s vymáháním adhezního nároku a úkony ostatní.

4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost. Vrchní soud napadeným usnesením zrušil rozhodnutí městského soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 67 106,60 Kč. Rozdíl mezi požadovanou a přiznanou částkou spočívá v odlišném právním posouzení tarifní hodnoty úkonů. Vrchní soud (shodně s městským soudem) rozdělil úkony právní služby na skupinu úkonů přímo spojených s uplatněním nároku na náhradu škody, které ocenil podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu (z tarifní hodnoty 102 808 Kč), a na úkony, které bezprostředně nesměrovaly k uplatnění nároku poškozeného, které ocenil paušální částkou podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že soudy uměle a bez opory v právních předpisech rozdělily její právní službu na úkony "adhezní" a "neadhezní", přičemž na druhou skupinu nesprávně aplikovaly § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelka tvrdí, že pro celé řízení měla být závazná tarifní hodnota určená podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu (odvozená z přiznané částky 102 808 Kč), který je ve vztahu k § 9 advokátního tarifu lex specialis. Použití ustanovení pro věci, jejichž hodnotu nelze penězi vyjádřit, považuje v situaci, kdy byla škoda přesně vyčíslena, za projev soudní svévole a logický rozpor. Dále stěžovatelka poukazuje na neústavní nerovnováhu, kterou tento výklad vytváří mezi postavením zmocněnce a obhájce. Zatímco obhájce má nárok na jednotnou sazbu odměny za všechny úkony obhajoby bez ohledu na jejich obsah, zmocněnec je znevýhodňován krácením odměny za úkony, které soudy subjektivně označí za nesouvisející s uplatněním nároku, přestože všechny kroky v řízení fakticky směřují k odsouzení pachatele a tím i k přiznání náhrady. I kdyby uvedené rozdělení úkonů bylo ústavně konformní, měly soudy aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, a nikoliv odst. 1 tohoto ustanovení. Podle stěžovatelky je zřejmé, že zákonodárce měl v minulosti (konkrétně zrušením § 12a advokátního tarifu) úmysl zvýšit odměny zmocněnců.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka splňuje požadavky až 31 , protože jako advokátka nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.), zastoupena advokátem (či advokátkou). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Přezkum rozhodovací činnosti soudů v řízeních o vypočtení odměny právních zástupců je častým předmětem řízení o ústavních stížnostech, a to i podaných samotnou stěžovatelkou (viz např. usnesení ze dne 23. 4. 2025,

sp. zn.

, nebo usnesení ze dne 17. 9. 2025,

sp. zn.

). Ústavní soud proto odkazuje na obsáhlé obecné závěry své judikatury.

8. Podstatou stěžovatelčiny argumentace v dané věci je neústavnost rozdělení úkonů zmocněnce poškozené (zvlášť zranitelné oběti) na úkony, přímo směřující k vymožení adhezního nároku (tzv. adhezní úkony), a úkony ostatní (tzv. neadhezní úkony). S ústavností této praxe byl již Ústavní soud v nedávné minulosti konfrontován a neshledal na ní v obecné rovině žádné ústavní nedostatky, které by měly vést ke kasaci takových rozhodnutí. Poukázat lze např. na bod 8 usnesení ze dne 8. 4. 2025,

sp. zn.

, který řeší totožnou problematiku. K obdobným závěrům dospívají rovněž usnesení ze dne 3. 10. 2023,

sp. zn.

, nebo usnesení ze dne 22. 10. 2024,

sp. zn.

, na která stěžovatelku upozornily obecné soudy. Jakkoliv lze stěžovatelce přisvědčit v tom, že usnesení Ústavního soudu nejsou obecně závaznými prameny práva, přesto zásadně vypovídají o tom, jaká rozhodovací praxe nebyla (opakovaně) shledána v minulosti neústavní. Pro odchýlení se od takové praxe by musely existovat silné konkrétní důvody. Ty Ústavní soud v dané věci neshledal.

9. Stěžovatelčin právní názor nepodporuje ani nálezová judikatura, jíž se ústavní stížnost dovolává (srov. nález ze dne 5. 12. 2023,

sp. zn.

, a nález ze dne 13. 11. 2024,

sp. zn.

). Z ní vyplývá, že ke krácení odměny zmocněnce podle advokátního tarifu nemůže docházet na základě prostého srovnání odměn zmocněnce a obhájce. Naopak oba uvedené nálezy zmiňují, že specifické postavení zmocněnce je možné zohlednit při posuzování povahy jím prováděných úkonů, což obecné soudy v projednávané věci učinily.

10. Ústavní soud nijak nezpochybňuje a nezastírá (ostatně to uvádí ve všech výše zmíněných usneseních i nálezech), že v určitém časovém období (do 31. 12. 2024) nebyla v důsledku nekoncepčních a nejasných změn advokátního tarifu soudní praxe ohledně stanovování odměn zmocněnců jednotná. Není však úkolem ani v možnostech Ústavního soudu, aby soudní praxi v této oblasti sjednotil. Jeho role spočívá v tom, aby zasahoval v případech interpretačních a aplikačních excesů obecných soudů, překračující hranici ústavnosti. Tím spíše nemůže Ústavní soud prosazovat jeden směr rozhodovací činnosti, který by garantoval zmocněncům nejvyšší možnou odměnu. Žádný takový imperativ z ústavního pořádku nevyplývá a nemůže tedy založit legitimní očekávání. Přestože je tedy zcela namístě kritizovat nedostatečnost a nejasnost tehdejší právní úpravy a následnou praxi soudů, Ústavní soud může zasahovat pouze v případech, kdy důsledky tohoto negativního stavu překročí meze ústavnosti, k čemuž v projednávané věci nedošlo.

11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2026

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu