Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 288/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Adamyk, advokátky, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2025 č. j. -13 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. října 2025 č. j. -7, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a K. A., neznámého pobytu, a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle a a 3d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") přiznána podle tehdy účinného , advokátního tarifu, odměna za zastupování vedlejšího účastníka a náhrada hotových výdajů ve výši 1 450 Kč namísto jí požadované výše 1 950 Kč (podle advokátního tarifu). Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil a nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ("advokátní tarif"), ve znění účinném od 1. 1. 2025 rozdílně upravuje tarifní hodnotu ve věcně totožných řízeních, když mezi a advokátního tarifu rozlišuje pouze podle toho, zda jde o advokáta zvoleného či ustanoveného. Stěžovatelka s rozdílnou tarifní hodnotou nesouhlasí. Podle ní se v obou případech jedná o obsahově totožné úkony právní služby, a proto by i odměna za ně měla být podle stejné tarifní hodnoty. Obecné soudy proto rozhodly nesprávně, když stěžovatelce přiznaly nižší odměnu podle advokátního tarifu. Pro podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 10. 12. 2025, který dotčenou část § 9 odst. 7 advokátního tarifu zrušil.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [, , a ]. Stěžovatelka jako advokátka nemusí být zastoupena jiným advokátem (viz stanovisko pléna sp. zn. ze dne 8. října 2015).

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [, písm. d)y, ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

6. Ústavní soud připomíná, že se problematikou nákladů řízení zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 uvedl, že "[ú]stavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil, stejně jako pro závěr o porušení y nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."

7. V posuzovaném případě požadavek na existenci mimořádné okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky, zintenzivňuje skutečnost, že předmětem napadených rozhodnutí byla částka nepřesahující tzv. kvantitativní rozměr bagatelnosti, tj. částka do 50 000 Kč [srov. ].

8. Jak vyplývá z výše citovaného stanoviska, pokud Ústavní soud již posoudil otázku ústavněprávní relevance, která původně u určitého typu případů vytvářela kvalitativní dimenzi významně přesahující vlastní zájmy stěžovatele, je tím v dalších typově stejných případech tato dimenze vyčerpána, resp. přinejmenším výrazně oslabena. V případě, že stěžovatelka netvrdí v dotčené věci jinou mimořádnou okolnost, která by takový kvalitativní rozměr zakládala, je třeba k ní přistupovat v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu jako k běžné bagatelní věci. Jinými slovy, skutečnost, že Ústavní soud v určitém okamžiku zasáhl i v jinak bagatelním typovém případu, neznamená, že na sebe navždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu v bagatelních případech v režimu [srov. též nález ze dne 12. 6. 2025

sp. zn.

].

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou takovou jinou mimořádnou okolnost, která by přesahovala její vlastní zájmy, neuvádí, ani ji Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh nezjistil.

10. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu