Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
62 A 11/2026 - 89.pdf
PDF · 0 B
No categories available
62 A 11/2026 - 89
Legal thesis
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců
Mgr. Filipa Skřivana a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci
žalobce: L. V.
t.č. ve výkonu trestu ve V. K.
zastoupen Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem
sídlem Hořínůška 126, Dolní Lhota
proti
žalovanému: Vězeňská služba České republiky, Věznice Kuřim
sídlem Blanenská 1191, Kuřim
o žalobě proti rozhodnutí zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu žalovaného ze dne 17. 12. 2025, č. j. VS-194590/ČJ-2025-803332-KP,
takto:
I. Rozhodnutí zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu Vězeňské služby České republiky, Věznice Kuřim ze dne 17. 12. 2025, č. j. VS-194590/ČJ-2025-803332-KP, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 569 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta Mgr. Petra Šupala, LL.M.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Speciální pedagog oddělení výkonu trestu žalovaného rozhodnutím ze dne 2. 12. 2025, č. j. VS-194590/ČJ-2025-803310-KP, žalobci uložil kázeňský trest podle § 46 odst. 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon o výkonu trestu“), umístění do uzavřeného oddílu na 14 dnů. Žalobce dle rozhodnutí porušil § 28 odst. 3 písm. b) a § 28 odst. 1 zákona o výkonu trestu tím, že mu po návratu z nestřeženého pracoviště byla detekována přítomnost kovu ve střední části těla v oblasti rekta a v cele s kamerovým systémem poté žalobce neoprávněně přistoupil do prostoru toalety a ani na opakovaný pokyn příslušníka vězeňské služby od toalety neustoupil. Stížnost proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu žalovaného napadeným rozhodnutím zamítl.
II. Žaloba
2. Žalobce uvádí, že dle § 28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu je odsouzeným zakázáno vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek nebo poškodit zdraví. Skutková věta rozhodnutí o kázeňském trestu však nebezpečný předmět nevymezuje. To je zapříčiněno patrně tím, že žalovaný nezjistil a již ani nezjistí, jaký předmět žalobce ve svých útrobách přechovával. Ze spisového materiálu plyne pouze to, že tento předmět mohl aktivovat detektor kovu a s největší pravděpodobností se přesunul z rekta žalobce do vězeňského kanalizačního systému. Proto dle žalobce není možné uložit trest za porušení zákazu přechovávání „nebezpečných“ předmětů. V podaném vysvětlení ze dne 24. 9. 2025 žalobce předmět nacházející se v tu dobu v jeho střevech označil za „balíček“, ve stížnosti ze dne 9. 11. 2025 uvedl, že jím byla čokoládová fidorka v obalu.
3. Nutnost rozlišení nebezpečných předmětů a předmětů, které sice odsouzený bez vědomí vězeňské služby přechovává, ovšem nejedná se o předměty nebezpečné, vyplývá z textu i účelu předmětného ustanovení, jímž je chránit prostředí věznice před vážným ohrožením předměty jako zbraně, návykové látky či jiné ohrožující předměty.
4. Nelze souhlasit ani se svérázným vypořádáním téže stížnostní námitky, podle nějž cokoliv, co v sobě žalobce skrýval, mohlo ohrozit jeho zdraví právě proto, že to skrýval ve vlastních střevech. Ustanovení § 28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu uvádí předměty nebezpečné svojí podstatou nebo alespoň množstvím, a nikoliv tím, že se nacházejí ve střevech odsouzeného.
5. Žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že se dopustil porušení § 28 odst. 1 zákona o výkonu trestu tím, že neuposlechl pokyn příslušníka vězeňské služby, aby od toalety odstoupil. Žalobce se nacházel ve speciálně střežené cele proto, aby bylo zjištěno, co se skrývá v jeho střevech. V situaci, v níž dle žalovaného mohl skrývat nebezpečný předmět či předmět, jehož držení je dokonce trestné, by respektování pokynu příslušníka vězeňské služby, aby vykonal potřebu nikoliv do toalety, ale do míst v cele, kde by bylo možné předmět zajistit, fakticky bylo poskytnutím důkazního prostředku ze strany žalobce proti jemu samému v rozporu s principem zákazu nucení k sebeobviňování.
6. Dle žalobce nelze kázeňsky trestat neuposlechnutí příkazu, který směřuje pouze a jen k vydání předmětu sloužícího k prokázání protiprávního jednání odsouzeného (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 79/07). Pokud se tedy žalovaný hodlal dostat k materiálu uloženému ve střevech žalobce všemi prostředky, měl jej umístit do cely, kde by nebylo možné takový materiál jednoduše přemístit do kanalizačního systému, přičemž by samozřejmě byl oprávněn mu tento materiál odejmout poté, co by žalobce přirozeně opustil.
III. Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že vina žalobce není opodstatněna určitostí materiálu či věci, kterou měl žalobce do věznice vnášet, nýbrž tím, že předmět, který měl žalobce v rektu, mohl poškodit jeho zdraví, bez ohledu na to, o jaký předmět nebo věc se ve skutečnosti jednalo.
8. Žalobce před umístěním na celu dostal od příslušníka vězeňské služby pokyn, že před každým použitím toalety musí upozornit příslušníky vězeňské služby. Žalobce však přešel do prostoru toalety na cele a byl nad ní skloněný. Příslušník dal žalobci opakovaně pokyn, aby jednání zanechal a ustoupil od toalety pryč. Žalobce však výzvu příslušníka neuposlechl, od toalety neustoupil, pouze odpověděl: „Teď už nic nenajdete“. Žalobce není trestán za nevydání usvědčujícího důkazu, nýbrž za to, že opakovaně neuposlechl pokynů příslušníka vězeňské služby. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout.
IV. Posouzení věci krajským soudem
9. Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)], osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. rozhodl soud bez jednání.
10. Žaloba je důvodná.
11. V projednávané věci se jedná o rozhodnutí, které dle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, podléhá soudnímu přezkumu, neboť se týká základních práv a svobod jeho adresáta. Nutno také poznamenat, že kázeňské řízení je ve smyslu evropské judikatury svojí povahou řízením trestním, kde je plně na rozhodujícím orgánu, aby i bez návrhu zjišťoval všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Je povinností správního orgánu rozhodujícího o kázeňském trestu skutkový a právní stav náležitým způsobem zjistit a rozhodnout o něm (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014,
č. j. 5 As 83/2013-34).
12. V prvé řadě je třeba posoudit, zda žalovaný dostatečně prokázal, že žalobce spáchal kázeňský delikt porušením zákazu dle § 28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu. Podle tohoto ustanovení je odsouzeným zakázáno vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví.
13. Skutkově není sporu o tom, že žalobce z nestřeženého pracoviště pronesl do věznice ve vlastním rektu nějaký předmět (to potvrzuje i žalobce v žalobě), avšak žalovanému se nepodařilo zjistit, o jaký předmět se jednalo, neboť předmět patrně skončil spláchnutý v toaletě.
14. Žalobce má za to, že za tohoto stavu žalovaný neprokázal, že se jednalo o předmět, který by svým množstvím nebo povahou mohl poškodit zdraví. Dle žalovaného naopak jakýkoliv předmět v rektu mohl poškodit žalobcovo zdraví a skutkovou podstatu kázeňského deliktu žalobce naplnil již tím, že si něco do rekta zavedl, ať již to bylo cokoliv.
15. Zdejší soud v tomto ohledu dává za pravdu žalobci. Již z jazykového výkladu plyne, že uvedené ustanovení odsouzeným mimo jiné zakazuje přechovávat předměty, které by svým množstvím nebo povahou mohly poškodit zdraví. Rozhodující je tudíž povaha nebo množství daných předmětů, nikoliv způsob jejich přechovávání (zde v rektu žalobce).
16. Rovněž Nejvyšší správní soud ve své judikatuře uvádí, že zákon stanoví relativně přísná pravidla, co se držení různých předmětů odsouzenými týče. Tato pravidla mají sloužit hlavně k udržování bezpečnosti osob a majetku ve věznicích. Kázeňským přestupkem tak je již samotné přechovávání „zakázaného“ předmětu bez ohledu na to, jestli jím byl způsoben nějaký následek. Jak je výslovně uvedeno též v § 28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu, zakázáno je vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví. Je pak na žalovaném, pokud dospěje k závěru, že odsouzeným přechovávaný předmět tyto podmínky naplňuje, aby možné ohrožení zdraví dostatečně konkretizoval (srov. např rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2014, č. j. 2 As 101/2014-26). Smyslem dané části citovaného ustanovení proto není trestat přechovávání jakýchkoliv předmětů, nýbrž pouze takových předmětů, které jsou svou povahou nebo množstvím způsobilé narušit pořádek nebo poškodit zdraví.
17. Ohrozit zdraví a narušit pořádek svou povahou a množstvím pak dle judikatury a literatury mohou např. amatérsky zhotovené trafo (v případě jeho zapojení do sítě), léčiva a doplňky stravy nebo potraviny podléhající rychlé zkáze (krom již citovaného srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j. 1 As 99/2022-47, nebo Kalvodová, V. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012).
18. Pokud tedy žalovaný nezjistil, jaký předmět v nynější věci žalobce přechovával, nemohl dospět k závěru, že jeho povaha či množství by mohlo poškodit zdraví. Nelze přitom přijmout ani závěr, že jakýkoliv předmět, který si žalobce do rekta zavedl, mohl bez dalšího poškodit jeho zdraví. Existují totiž i takové předměty, které jsou k tomuto účelu přímo určeny (např. některé léky). Vše uvedené lze shrnout tak, že pokud žalovaný nezjistil, co žalobce přechovával, neprokázal žalobci spáchání přestupku porušením povinnosti dle § 28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu. Napadené rozhodnutí je proto nezákonné.
19. Co se týče druhé roviny projednávané věci, tj. neuposlechnutí pokynu příslušníka vězeňské služby, aby žalobce ustoupil od toalety, podle § 28 odst. 1 zákona o výkonu trestu je odsouzený povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce, plnit úkoly vyplývající z programu zacházení, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodržovat zásady slušného jednání s osobami, s nimiž přichází do styku, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice. Dále je povinen dodržovat opatření a pokyny podle zvláštních právních předpisů k zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany.
20. Ani v tomto případě žalobce nečiní skutkově sporným, že příslušník vězeňské služby jej opakovaně vyzval, aby odstoupil od toalety a žalobce tohoto pokynu neuposlechl. Má však za to, že nemůže být za neuposlechnutí daného pokynu trestán, neboť uposlechnutím pokynu by žalobce fakticky poskytl důkazního prostředek proti sobě samému v rozporu s principem zákazu nucení k sebeobviňování.
21. Podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Uvedené ustanovení se nevztahuje toliko k výslechu a komunikaci s obviněným (podezřelým), nýbrž je třeba je vykládat tak, že obviněný nesmí být donucován ani k jinému aktivnímu jednání, jímž by přispíval k obstarávání důkazů proti sobě. V právní nauce je toto pravidlo vyjádřeno latinskou formulí nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen sám sebe obviňovat).
22. V žalobcem odkazovaném rozhodnutí Ústavní soud vyložil dané pravidlo ve vztahu k institutu vydání a odnětí věci podle § 78 a 79 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Ústavní soud zdůraznil, že při použití institutu vydání věci ve spojení s uložením pořádkové pokuty se vyžaduje po obviněném nepřípustně volní aktivní činnost, přičemž naproti tomu u odnětí věci se jedná evidentně o úkon, který obviněný či podezřelý pouze (za zákonem stanovených podmínek) snáší, respektive je povinen strpět. V tomto smyslu uplatnění zajišťovacího úkonu odnětí věci, a to v intencích § 79 trestního řádu, nelze chápat jako donucení k vydání věcného důkazu proti sobě samému, neboť jde o ústavně přípustné nucené zajištění věcných důkazů, byť proti vůli obviněného či podezřelého. Právní možnost zajištění důkazů pro účely trestního řízení proti vůli trestně obviněného nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému [srov. též nález ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 644/05).
23. V nynější věci příslušník vězeňské služby po žalobci nepožadoval aktivní činnost srovnatelnou s vydáním věci. Naopak, podstatou pokynu bylo, aby se žalobce zdržel použití toalety. A to ve specifickém případě, ve kterém nebylo možné věc žalobci jednoduše odejmout, neboť se v tu dobu nacházela uvnitř žalobcova těla. S ohledem na snahu o minimalizaci zásahu do osobní a tělesné integrity žalobce proto v zásadě příslušníkům vězeňské služby nezbylo než vyčkávat, až daná věc opustí žalobcovo tělo přirozenou cestou. Jakkoliv se v takové situaci jeví umístění žalobce na celu s funkční splachovací toaletou přinejmenším jako nešikovné, příslušníkem udělený pokyn žalobci k opuštění prostoru toalety dle zdejšího soudu nepředstavuje výzvu k aktivnímu jednání, kterým by byl žalobce nucen k vydání věcného důkazu proti sobě samému. V tomto rozsahu tedy zdejší soud žalobci za pravdu nedává. Jiné námitky vztahující se k porušení povinnosti uposlechnout pokynu příslušníka vězeňské služby žalobce v žalobě nevznesl.
V. Závěr a náklady řízení
24. Zdejší soud z výše uvedených důvodů shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem vyjádřeným výše (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
25. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měl plný úspěch ve věci žalobce, proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 300 Kč a na právní zastoupení. Zástupce žalobce učinil 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby) po 4 620 Kč podle § 7, § 9 odst. 5, a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a dále má nárok na 2 režijní paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož je zástupce žalobce registrovaným plátcem DPH, je třeba náklady zastoupení zvýšit o částku odpovídající 21% sazbě daně na 12 269 Kč. Celkem je tedy žalovaný povinen žalobci na nákladech řízení nahradit částku 12 569 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta Mgr. Petra Šupala, LL.M.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 1. října 2026
David Raus v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.